Leden 2013

CoFA-1.kapitola 2/2

19. ledna 2013 v 21:04 | Anďa |  TMI-Město padlých andělů
"Poznal jsi mé jméno, když jsem ti ho pověděla," řekla Camille. "Raphael už se o mně dřív zmiňoval, nebo ne?" měla velmi slabý přízvuk, který si Simon nedokázal zařadit.
"Řekl, že jste vůdkyně klanu a on jej jen vede, zatímco jste pryč. Že za vás zaskakuje, jako - jako víceprezident nebo tak něco."
"Ach." Jemně si zkousla spodní ret. "Tohle vlastně není tak docela pravda. Já bych ti pravdu ráda pověděla, Simone. Ráda bych ti učinila nabídku. Ale nejdřív mi musíš dát své slovo."
"A to má znamenat co?"
"Že cokoli, co si tady dnes večer řekneme, zůstane tajemstvím. Nikdo se to nesmí dozvědět. Ani tvá rudovlasá kamarádka Clary. Ani jedna z tvých přítelkyň. Nikdo z Lightwoodových. Nikdo."
Simon se opřel. "A co když se mi nebde chtít to slíbit?"
"Pak, můžeš odejít, pokud chceš," řekla. "Ale nikdy se nedozvíš, co jsem ti chtěla povědět. A to bude ztráta, které budeš litovat."
"Jsem zvědavý," řekl Simon. "Ale nejsem si jestý, jestli až tak moc."
V jejím pohledu byly jiskra překvapení a pobavení a možná, možná dokonce trocha respektu, pomyslel si Simon. "Nic co ti chci říct, se jich netýká. Neovlivní to jejich bezpečnost ani zdraví. Ta diskrétnost je pouze pro mou vlastní ochranu."
Simon se na ni podezřívavě podíval. Myslela to vážně? Upíři nebyli jako víly, které nemohly lhát. Ale musel si přiznat, že opravdu byl zvědavý. "Dobrá. Udržím to v tajnosti, ale pokud si budu myslet, že něco z toho ohrožuje mé přátele, pak naše dohoda padá."
Její úsměv byl mrazivý; bylo vidět, že se jí nelíbí, že jí někdo nedůvěřuje. "Dobrá tedy," řekla. "Asi nemám moc na výběr, když tak zoufale potřebuju tvou pomoc." Nahnula se dopředu, jednou štíhlou rukou si hrála se stopkou své sklenice na víno. "Až donedávna jsem spořádaně vedla manhattanský klan. Sídlo jsme měli v nádherné stáré budově, která na Upper West Side stála už před válkou, ne v té krysí díře - v tom hotelu - kde teď mé lidi má Snatiago. Santiago - Raphael, jak mu říkáš ty, byl můj záspupce. Můj nejloajálnější společník. Nebo to jsem si alespoň myslela. Jedné noci jsem zjistila, že vraždí lidi, tahá je do toho starého hotelu ve španělské čtvti Harlem a pro potěšení pije jejich krev. A jejich kosti nechává v kontejnerech venku. Hloupě riskoval, porušoval zákony Úmluvy." Usrkla si vána. "Když jsem ho ohledně toho konfrontovala, uvědomila jsem si, že zbytku klanu řekl, že já jsem ten vrah, ten, kdo porušuje zákon. Celé to na mě nachystal. Chtěl mě zabít, aby získal veškerou moc. Uprchla jsem, jen s Walkerem a Archerem, kteří zajišťovali mé bezpečí."
"Takže on celou tu dobu jen předstíral, že je vůdcem, dokud se nevrátíte?"
Protáhla obličej. "Santiago je výborný lhář. Přeje si, abych se vrátila, ta zajisté - aby mě mohl zavraždit a vést celý klan jednou provždy."
Simon si nebyl jistý, co od něj chtěla slyšet. Nebyl zvyklý, že se na něj dospělé ženy dívají velkýma, slzami zalitýma očima a vykládají mu svůj životní příběh.
"To je mi líto." řekl nakonec.
Pokrčila rameny a to gesto bylo tak expresivní, že jej napadlo, jestli její akcent není francouzský. "To už je minulost," řekla. "Celou tu dobu jsem se schovávala v Londýně, hledala jsem spojence, čekala, až nadejde můj čas. A pak jsem uslyšela o tobě." Zvedla ruku. "Nemohu ti říct odkud; přísahala jsem mlčenlivost. Ale v tu chvíli jsem si uvědovmila, že ty jsi byl tím, na co jsem čekala."
"Byl jsem to já? Jsem to já?"
Nahnula se dopředu a dotkla se jeho ruky. "Raphael se tě bojí, Simone, a taky by měl. Jsi jako on, jsi upír, ale nikdo ti nemůže ublížit, zabít tě; nemůže ti zkřivit ani vlásek, aniž by na svou hlavu přivolal boží hněv."
Nastalo ticho. Simon slyšel tiché eletrické bzučení vánočních světýlek nad sebou, vodu, cákající v kamenné fontáně v centru nádvoří, hukot a šumění města. Když promluvil, jeho hlas byl tichý. "Vy jste to řekla."
"Co prosím, Simone?"
"To slovo. Hněv -" To slovo ho na jazyku bodalo a pálilo, jako vždycky.
"Ano. Bůh." Odtáhla svou ruku, ale její oči zůstaly přívětivé. "Náš druh má spoustu tajemství, tolik, o kterých bych ti mohla říct, ukázat ti je. Naučíš se, že nejsi zatracený."
"Madam -"
"Camille. Musíš mi říkat Camille."
"Pořád nechápu, co ode mě chcete."
"Opravdu?" Zavrtěla hlavou a její nádherné vlasy se rozletěly do stran. "Chci, aby ses ke mně přidal, Simone. Přidal se na mou stranu proti Santiagovi. Společně půjdeme do toho krysami prolezlého hotelu; ve chvíli, kdy jeho následovatelé uvidí, že jsi se mnou, opustí ho a přejdou ke mně. Věřím, že přestože se jej bojí, jsou ke mně stále loajální. Jakmile nás spolu uvidí, ten strach bude pryč a oni se k nám přidají. Jeden se nemůže vzpírat tomu, co pochází od Boha."
"Já nevím," řekl Simon. "V Bibli Jákob zápolil s andělem a vyhrál."
Camille se na něj podívala, obočí povytáhlé.
Simon pokrčil rameny. "Židovská škola."
"' I pojmenoval Jákob to místo Peníel - to je Tvář Boží - , neboť řekl : "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život."' Vidíš, nejsi jediný, kdo zná svu posvátnou knihu." Její nespokojoný pohled byl pryč a ona se usmívala. "Možná si to neuvědomuješ, Světlomilče, ale dokud na sobě nešeš Znamení, jsi trestající poslel nebes. Nikdo se ti nemůže postavit. Rozhodně ne žádný upír."
"A vy se mě bojíte?" zeptal se Simon.
A téměř vzápětí toho zalitoval. Její zelené oči potemněly jako bouřková mračna. "Já a bát se tebe?" Pak se zase ovládla, tvář se jí vyhladila, její výraz se zjemnil. "Samozřejmě že ne," řekla. "Jsi inteligentní muž. Jsem přesvědčena, že pochopíš, jak je můj návrh rozumný a přidáš se ke mně."
"A jak přesně váš návrh zní? Víte, chápu tu část, kde se postavím Raphaelovi, ale co potom? Já Raphaella nenenávidím, ani se jen nechci zbavit, pro samotn potěšení, které by z toho plynulo. Nechává me na pokoji. To je to jediné, co jsem kdy chtěl."
Založila si ruce na prsou. Na prostředníčku levé ruky přes materiál rukavice nosila stříbrný prsten s modrým kamenem. "Ty si myslš, že to je to, co chceš, Simone. Myslíš si, že ti Raphaell prokazuje laskavost tím, že tě nechává na pokoji. Ale ve skutečnosti z tebe dělá vyhnance. Teď si myslíš, že další tvého druhu nepotřebuješ. Jsi spokojený s přáteli, které máš - s lidmi a lovi stínů. Rád se schováváš za lahevemi s krví, které máš u sebe v pokoji, a lžeš své matce o tom, co jsi zač."
"Jak víte -"
Ignorovala ho a pokračovala. "Ale co za deset let, kdy by ti mělo být šestadvacet? Co za dvacet let? Za třicet? Myslíš si, že nikdo si nevšimne, že zatímco všichni stárnou a mění se, ty ne?"
Simon mlčel. Nechtěl přiznat, že na takhle vzdálené věci ještě nemyslel. Že na ně nechtěl myslet.
"Raphael tě naučil, že ostatní upíři jsou tvá zhouba. Ale takhle to být nemusí. Věčnost je dlouhá doba na to, abys ji strávil sám, bez ostatních tvého druhu. Bez ostatních, kteří by to chápali. Přátelíš se s lovci stínů, ale nikdy nemůžeš být jedním z nich. Vždycky budeš jinačí, někdo z venčí. S námi bys mohl někam patřit." Když se nahnula dopředu, od jejího prstenu se odráželo bílé světlo a bodalo Simona do očí. "Máme tisíceletí vědomostí, o které bychom se s tebou mohli podělit, Simone. Mohl by ses naučit, jak žít skrytě, jak jíst a pít, jak moci vyslovovat boží jméno. Raphael byl k tobě krutý a tyhle informace před tebou skryl, dokonce tě něchal myslet si, že neexistují. Ale ony existují. Já ti můžu pomoci."
"Pokud nejdříve pomůžu já vám," řekl Simon.
Usmála se, její zuby byly bílé a ostré. "Pomůžeme jeden druhému."
Simon se opřel. Kovová židle byla tvrdá a nepohodlná a on se najednou cítil unavený. Když se podíval dolů na své ruce, uviděl, že mu potemněly žíly, pavoučkovitě se táhly po hřbetě jeho ruky. Potřeboval krev. Potřeboval mluvit s Clary. Potřebovat čas přemýšlet.
"Vyděsila jsem tě," řekla. "Já vím. Je toho najednou hodně. Ráda bych ti dala tolik času, kolik budeš potřebovat, aby ses rzmyslel co s tím, co se mnou. Ale nemáme mnoho času, Simone. Když zůstávám v tomhle městě, jsem v nebezpečí před Raphaelem a jeho stoupenci."
"Stoupenci?" Přes to všechno se Simon musel pousmát.
Camille to vyvedlo z míry. "Ano?"
"No, to jen ti... "stoupenci". To je jako říct "škůdci " nebo "nohsledi"" Nechápavě na něj koukala. Simon povzdechl. "Omluvám se. Jen jsem asi neviděla tolik špatných filmů, jako já."
Camille se trochu zamračila a mezi obočím se jí objevila jemná vráska. "Bylo mi řečeno, že budeš zvláštně osobitý. Možná to je jen tím, že neznám hodně upírů z tvé generace. Ale prospěje mi to, myslím, být v blízkosti někoho tak... mladého."
"Nová krev," řekl Simon.
To ji přimělo usmát se. "Jsi tedy připraven? Přijmout mou nabídku? Abychom začali spolupracovat?"
Simon vzhlédl k nebi. Hvězdy jako by přebíjely proužky bílého světla. "Podívejte," řekl, "Cením si vaší nabídky. Opravdu." Sakra, pomyslel si. Musí přece existovat nějaký způsob, jak to říct, aniž by zněl, jako když odmítá jít s holkou na maturitní ples. Opravdu, opravdu mě vaše nabídka těší, ale... Camille, stejně tak jako Raphael, vždycky mluvila uhlazeně, formálně, jako by byla v nějaké pohádce. Možná by se o to taky mohl pokusit. Řekl, "Žádám čas na rozmyšlenou. Jsem si jist, že mě chápete."
Velmi zlehka se usmála, až ukázala špičky svých tesáků. "Pět dní," řekla. "Déle ne." Natáhla k němu ruku v rukavici. V dlani se jí něco třpytilo. Byla to malá skleněná fiála, velikosti lahvičky na vzorky parfémů, jen se zdálo, že místo něj je v ní nějaký nahnědlý prášek. "Hrobní hlína," vysvětlila mu. "Tohle rozbij a já budu vědět, že mne voláš. Jestli mne nepřivoláš do pěti dnů, pošlu pro tvou odpověď Walkera."
Simon si od ní lahvičku vzal a strčil si ji do kapsy. "A pokud má odpověď bude znít ne?"
"Pak budu zklamaná. Ale rozejdeme se jako přátelé." Odstrčila svou sklenici pryč. "Na shledanou, Simone."
Simon se postavil. Když ji táhl po zemi, židle vydala příliš hlasitý kovově znějící skřípot. Připadalo mu, jako by měl říct ještě něco jiného, ale neměl tušení co. Zatím se zdálo, že může odejít. Rozhodl se, že radši bude vypadat jako jeden z těch divných moderních upírů, kteří nemají žádné způsoby, než aby riskoval, že by byl zase vtažen do konverzace. Odešel, aniž řekl cokoli dalšího.
Cestou zpět restaurací prošel kolem Walkera a Archera, kteří stáli u velkého dřevěného baru, ramena pod svými dlouhými šedými plášti měli nahrbená. Cítil na sobě sílu jejich pohledu, když kolem nich prošel, a zavrtěl prsty jejich směrem, to gesto bylo někde mezi přátelským zamáváním a vzdušným polibkem. Archer obnažil své zuby - své obyčejné lidské zuby - a prošel kolem něj do zahrady. Walker mu byl v patách. Simon se díval, jak oba zaujali svá místa na židlích naproti Camille; když se posadili, nevzhlédla, ale bílá světla, která celou zahradu ozařovala, najednou zhasla - ne jedno po druhém ale všehna naráz - a Simon mohl jen dezorientovaně koukat na ztemnělé nádvoří, jako by někdo zhasl hvězdy. Ve chvíli, kdy si toho číšníci všimli a pospíchali ven, aby problém napravili, a zahradu opět zaplavilo světlo, Camille a její posluhovači už byli pryč.
Simon odemkl vchodové dvěře u svého domu - jednoho z dlouhé řady identických cihlových domků, které lemovaly brooklynský blok - pootevřel je a opatrně naslouchal.
Své matce řekl, že bude s Erikem a ostatními čley ze své skupiny cvičit na jejich sobotní vystoupení. Dříve by mu to prostě věřila a u toho by to skončilo; Elaine Lewisová vždycky byla liberální rodič, nikdy netrvala na žádné večerce, nebo aby Simon nebo jeho sestra byli doma ve všední dny brzy. Simon byl zvyklý zůstávat venku s Clary různě dlouho, poté si vždy odemkl, ve dvě ráno sebou hodil do postele a tohle jeho chování jeho matka nikdy příliš nekomentovala.
Ale teď vše bylo jinak. Byl v Idrisu, domovském městě lovců stínů, skoro dva týdny. Zmizel z domu, aniž by měl šanci nabídnout nějakou výmluvu nebo vysvětlení. Nakonec se do toho vložil čaroděj Magnus Bane, který na Simonovu matku použil paměťové kouzlo, takže si vůbec nevzpomínala na to, že vůbec zmizel. Alespoň ne vědomě. Ale její chování se změnilo. Teď byla podezřívavá, zadumaná, pořád ho sledovala, trvala na tom, aby byl doma v určitou hodinu. Když se naposledy vrátil domů ze schůzky s Maiou, našel Elaine v předsíni, sedíc v židli čelem ke dveřím, ruce měla složené na prsou a na tváři měla výraz stěží potlačovaného hněvu.
Tu noc ji dříve slyšel dýchat, než ji uviděl. Teď slyšel jen tlumený zvuk televize z obýváku. Musela na něj čekat, zřejmě se koukala na maraton jedno z jejích oblíbených seriálů z nemocničního prostředí. Simon za sebou zavřel dveře a opřel se o ně, snažil se najít v sobě energii ke lhaní.
Už tak bylo dost těžké v přítomnosti své rodiny nejíst. Jeho matka naštěstí do práce odcházela brzy a pozdě se vracela, a Rebecca, která chodila na vysokou v New Jersey, domů chodila jen občas, aby si vyprala, a nebyla tam tedy tak často, aby si mohla všimnou něčeho divného. Jeho matka většinou ráno byla pryč, ještě než vstal, snídani a oběd, které mu láskyplně připravila, nechala na kuchyňském stole. A on je cestou do školy yhodil. S večeří to bylo horší. V ty večery, kdy byla doma, se musel v jídle na talíři šťourat, předstírat že nemá hlad, nebo že si ho chce vzít s sebou do pokoje k učení. Jednou nebo dvakrát se to jídlo dokonce donutil sníst, jen aby jí udělal radost a pak strávil hodiny v koupelně, celý zpocený a v křečích se to jídlo ze sebe snažil dostat.
Nesnášel, že jí musí lhát. Vždycky trochu litoval Clary, za její křehký vztah s Jocelyn, s tím nejúzkostlivějším rodičem, jakého kdy viděl. Teď věděl, jaké to je být v její kůži. Od Valentinovy smrti Jocelynina kontrola nad Clary povolila do té míry, že Jocely už byla téměř normálním rodičem. A mezitím, kdykoli byl doma Simon, cítil na sobě matčin pohled, jako nějaké obvinění, ať šel kamkoli.
Narovnal ramena, tašku přes rameno shodil u dveří a zamířil do obýváku, aby se tomu postavil. Televize byla zapnutá, zrovna šly zprávy. Místní reportér přinášel lidský příběh - dítě nalezené opuštěné v uličce za nemocnicí v centru. Simona to překvapilo; jeho máma nesnášela zprávy. Připadaly jí depresivní. Podíval se na gauč a překvapení ho opustilo. Jeho matka spala, brýle měla položené na stolku vedle sebe, na podlaze ležela z poloviny prázdná sklenice. Simon to cítil až k sobě - zřejmě whiskey. Bodlo ho u srce. Jeho máma téměř nepila.
Simon šel do pokoje své matky a vrátil se s pletenou přikrývkou. Ona pořád spala, dýchala pomalu a pravidelně. Elaine Lewisová drobná, ptáčeti podobná žena, kterou jako svatozář obklopovaly černé kudrnaté vlasy, propletené šedí, které si odmítala nabarvit. Během dne pracovala v neziskové organizaci a téměř všechno její oblečení mělo na sobě zvířecí motivy. Teď na sobě měla šaty s potiskem delfínů a vlnek a skelné oči brože, která kdysi byla živou rybkou v pryskyřici, na něj upírala vyčítavý pohled, když se sklonil aby jí přikryl ramena.
Trhaně sebou pohnula a odvrátila od něj hlavu."Simone," zešeptala. "Simone, kde jsi?"
Polekaný Simon upustil přikrývku a postavil se. Možná ji měl vzbudit, dát jí vědět, že je v pořádku. Ale potom by přišly na řadu otázky, na které nechtěl odpovídat, a ten ublížený výraz, který nemohl vystát. Otočil se a šel k sobě do pokoje.
Praštil sebou do postele na pokrývky a popadl telefon na svém nočním stolku a než o tom vůbec mohl přemýšlet, už vytáčel Claryino číslo. Na chvíli se zarazil, poslouchal vyzváněcí tón. O Camille jí říct nemohl; slíbil, že upírčinu nabídku uchová v tajnosti a ačkoli mu nepřipadalo, že by to Camille dlužil, jestli se za posledních několi měsíců něco naučil, pak určitě to, že porut slib, který jste dali nadpřirozené bytosti, byl špatný nápad. Ale i přesto chtěl slyšet Claryin hlas, jako vždy, když měl za sebou perný den. No, vždycky si alespoň mohl postěžovat na svůj milostný život; to ji zatím vždy pobavilo. Převalil se v posteli, přetáhl si polštář přes hlavu a dál vytáčel Claryino číslo.

CoFA-1.kapitola 1/2

19. ledna 2013 v 21:04 | Anďa |  TMI-Město padlých andělů

Kapitola první : Pán

"Jenom kávu, prosím."
Servírka povytáhla tužkou nakreslená obočí. "Nedáte si nic k jídlu?" zeptala se. Měla silný přízvuk a vypadala zklamaně.
Simon Lewis jí to nemohl mít za zlé; zřejmě doufala v dýško větší, než jakého se jí dostane za jeden hrnek kafe. Ale nebyla to jeho vina, že upíři nejedí. Stejně si někdy v restauracích jídlo objednával, aby to navenek vypadalo normálně, ale v úterní pozdní večer, kdy ve Veselce nebyli téměř žádní zákazníci, mu to za to nestálo. "Jen tu kávu."
S pokrčením ramen si od něj servírka vzala laminované menu a šla zařídit jeho objednávku. Simon se opřel o tvrdou plastovou židli a rozhlédl se kolem. Veselka, restaurace na rohu Deváté a Druhé Avenue, byl jeden z jeho nejoblíbenějších podniků na jihovýchodním Manhattanu - bylo to bistro ve staré čtvrti, s černobílými freskami, kde vás nechali sedět celý den, pokud jste si každou půlhodinu objednali kávu. Taky vařili jeho kdysi oblíbené vegetariánské jídlo, pirožky a boršč, ale ty časy už byly pryč.
Byla polovina října a zrovna měli nové Halloweenské dekorace - klikatý nápis na kterém stálo TRICK-OR-BORSCHT! a z lepenky vystřiženého upíra jménem Hrabě Blinula. Simonovi a Clary tyhle laciné sváteční dekorace přišly legrační, ale Hrabě se svými falešnými tesáky a černou kápí už se mu vtipný nezdál.
Simon se podíval směrem k oknu. Večer byl chladný a vítr po Druhé Avenue rozfoukával listí jako hrst hozených konfet. Po ulici šla dívka, dívka s těsně přepásaným pláštěm a dlouhými černými vlasy, které povlávaly ve větru. Lidé se za ní otáčeli, když je míjela. Když se kdysi Simon na takovéhle dívky díval, vždycky nezaujatě přemítal, kam asi jdou, s kým mají schůzku. Rozhodně ne s někým jako on, to věděl.
Ale tahle opravdu šla za ním. Zvonek na vchodových dveřích restaurace zacinkal, když se dveře otevřely, a vešla Isabelle Lightwoodová. Když uviděla Simona, usmála se a šla k němu, sundala si kabát, a než se posadila, přehodila jej přes opěradlo židle. Pod kabátem měla to, co by Clary nazvala "typickým Izziným outfitem": přiléhavé krátké sametové šaty, síťované punčochy a vysoké kozačky. V levé botě měla zastrčený nůž, o kterém Simon věděl, že jej může vidět jenom on; ale i přesto ji, když si sedala a přehazovala si vlasy dozadu, sledovalo celé bistro. Isabel přitahovala pozornost stejně jako ohňostroj.
Nádherná Isabelle Lightwoodová. Když ji Simon poznal, měl za to, že kluci jako on ji zajímat nebudou. A docela měl pravdu. Isabelle se líbili kluci, které její rodiče neschvalovali, a to v jejím světě znamenalo Podsvěťany - víly, vlkodlaky a upíry. To že spolu poslední měsíc nebo dva randili, ho udivovalo, přestože se jejich vztah více méně omezoval jen na nepravidelné schůzky, jako byla tahle. Nemohl si pomoct a musel se ptát sám sebe, jestli by spolu vůbec chodili, kdyby nebyl proměněn v upíra, kdyby se celý jeho život v mžiku nezměnil?
Zastrčila si pramen vlasů za ucho a zářivě se usmála. "Sluší ti to."
Simon se podíval na svůj odraz ve výloze. Co spolu začali chodit, byl na jeho vzhledu zřetelně vidět Isabellin vliv. Přiměla ho zbavit se mikin ve prospěch kožených bund a jeho tenisek ve prospěch a značkových bot. Které, jen tak mimochodem, stály tři sta babek. Jeden pár. Pořád nosil svá pro něj typická trička s nápisy - na tomhle stálo: EXISTENCIALISTI TO DĚLAJÍ ZBYTEČNĚ - ale jeho džíny už neměly na kolenou díry a neměly roztrhané kapsy. Taky si nechal narůst delší vlasy, teď mu spadaly do očí a zakrývaly mu čelo, ale to bylo spíše z nutnosti, než kvůli Isabelle.
Clary si z tohohle jeho nového stylu dělala legraci; jenomže Clary připadalo cokoli týkající se Simonova milostného života k popukání. Nemohla uvěřit tomu, že s Isabelle navážno chodí. Ale samozřejmě taky nemohla uvěřit tomu, že stejně vážné je to i s Maiou Robertsovou, jejich kamarádkou, která je náhodou taky vlkodlačka, se kterou taky chodí. A už vůbec nemohla uvěřit tomu, že Simon ani jedné z nich o té druhé neřekl.
Simon si nebyl tak úplně jistý, jak k tomu došlo. Maia ráda chodívala k němu domů a hrála na jeho Xboxu - na opuštěné policejné stanici, kde vlkodlačí smečka žila, žádný neměli - až po třetí nebo čtvrté takové návštěvě se stalo, že se k němu naklonila a políbila ho na dobrou noc, než odešla. Jeho to potěšilo a poté zavolal Clary, aby se jí zeptal, jestli by o tom Isabelle měl říct. "Nejdřív zjisti, na čem jsi s Isabelle," řekla. "A potom jí o tom řekni."
Tohle se ukázalo jako špatná rada. Už tomu bylo měsíc a on si pořád nebyl jistý, jak na tom s Isabelle vlastně jsou, takže jí nic neřekl. A čím delší doba uběhla, tím divnější se mu zdála představa, něco jí říkat. Zatím to fungovalo. Isabelle a Maia se spolu nějak zvlášť nekamarádily a vídaly se jen zřídka. Bohužel pro něj, to se mělo brzy změnit. Claryina matka a její dlouholetý přítel Luke se za pár týdnů berou a Maia i Isabelle byly obě na svatbu pozvané, což pro Simona znamenalo vyhlídku mnohem horší, než kdyby ho newyorskými ulicemi naháněla skupina rozzuřených lovců upírů.
"Takže," řekla Isabelle a vytrhla ho ze zamyšlení. "Proč jsem tady a ne u Takiho? Tam by ti naservírovali krev."
Simon se vlivem její hlasitosti přikrčil. Isabelle byla mnohé, jen ne nenápadná. Naštěstí se zdálo, že je nikdo neposlouchá, ani servírka, která se vrátila, hlasitě položila hrnek kávy před Simona, změřila si Izzy a odešla, aniž by si od ní vzala objednávku.
"Mám to tady rád," řekl. "Clary a já jsem tady chodívali, když ještě chodila na hodiny v Tisch. Mají tady skvělý boršč a bliny - to jsou takové sladké knedlíky s tvarohem - a navíc je tady otevřeno celou noc."
Jenomže Isabelle ho ignorovala. Koukala se mu někam přes rameno. "Co je tamto?"
Simon vysledoval její pohled. "To je Hrabě Blinula."
" Hrabě Blinula?"
Simon pokrčil rameny. "Je to Halloweenská dekorace. Hrabě Blinula je pro děti. Je to jako Hrabě Chocula, ten ze Sezamovy ulice" Jejímu nechápavému pohledu se musel usmát."Však víš. Učí děti počítat."
Isabelle potřásla hlavou. "Ona je nějaká televizní show, kde děti učí počítat upír?"
"Kdybys to viděla, dávalo by ti to větší smysl." Zamumlal Simon.
"Určitý mytologický základ tahle teorie má," řekla Isabelle a přešla do přednáškového módu Lovců stínů. "Některé legendy tvrdí, že upíři jsou posedlí počítáním, a že když před ně vysypeš zrníčka rýže, budou muset přerušit cokoli zrovna dělají a všechny do jednoho je spočítat. Samozřejmě na tom není nic pravdy, stejně jako na té pověře o česneku. A upíři nemají co učit děti. Upíři jsou děsiví."
"Díky," řekl Simon. "Je to vtip, Isabelle. Je to hrabě Počet. Má rád počítání, však víš.. 'Děti, co dnes hrabě snědl? Jednu čokoládovou sušenku, dvě čokoládové sušenky, tři čokoládové sušenky...'"
Dveře restaurace se s příchodem nového hosta otevřely a dovnitř zavál studený vítr. Isabelle se zachvěla a natáhla se pro svůj černý sametový šál. "Není to realistické."
"A co bys radši? 'Děti, co dnes hrabě snědl? Jednoho bezmocného vesničana, dva bezmocné vesničany, tři bezmocné vesničany...'"
"Pšššt." Isabelle dokončila uzel na šálu, který si uvázala kolem krku, nahnula se dopředu a položila Simonovi ruku na zápěstí. její veliké tmavé oči najednou ožily, tak jako se to stává, když buď loví démony, nebo myslí na to, že je loví. "Koukni se támhle."
Simon se podíval tím směrem. Stáli tam dva muži - hned vedle prosklené vitríny kde byly cukrovinky: dorty s tučnou polevou, vídeňské mandlové rohlíčky a krémem plněné dánské šátečky. Ale ani jeden z těch mužů nevypadal, že by ho jídlo zajímalo. Oba byli malí a vychrtlí až to bolelo, tolik, že jejich lícní kosti vyvstávaly na jejich bledeých tvářích jako nože. Oba měli řídké šedivé vlasy a světle šedé oči a měli na sobě přepásané kabáty břidlicové barvy, které sahaly až na zem.
"Tak," řekla Isabelle, "co si myslíš, že jsou zač?"
Simon zamžoural jejich směrem. Oba jeho pohled opětovali, jejich oči bez řas vypadaly jako dvě prázdné díry. "Tak trochu vypadají jako zlí zahradní trpaslíci."
"Jsou to lidští posluhovači," zasyčela Isabelle. "Patří nějakému upírovi."
"'Patří, to jakože...??"
Nedočkavě povzdechla. "U Anděla, ty o svém druhu vůbec nic nevíš, že? Máš vůbec ponětí, jak se někdo upírem může stát?"
"No, když se máma upírka a táta upír mají hodně rádi..."
Isabelle protáhla obličej. "Dobře, tak víž, že upíři nemusejí mít spolu sex, aby se reprodukovali, ale vsadila bych se, že nevíš, jak to doopravdy funguje."
"To vím taky," řekl Simon. "Jsem upír, protože jsem vypil trochu Raphaelovy krve, než jsem zemřel. Pití krve spolu se smrtí rovná se upír."
"Ne tak úplně," řekla Isabelle. "Jsi upír, protože jsi vypil trochu Raphaelovy krve, a pak jsi byl pokousán dalšími upíry a potom jsi umřel. Někdy během toho procesu musíš být pokousán."
"Proč?"
"Upíří sliny mají... zvláštní vlastnosti. Vlastnosti, potřebné k transformaci."
"Fuj," řekl Simon.
"Za to já nemůžu. To ty máš v sobě magické sliny. Upíři se obklopují lidskými služebníky, aby se z nich mohli krmit, kdyby měli nouzi o krev - jsou pro ně jako chodící bufet," pronesla Izzy znechuceně. "Jeden by si řekl, že z té neustálé ztráty krve budou zesláblí, ale upíří sliny mají ve své podstatě léčivé účinky. Zvyšují počet jejich červených krvinek, dělají je silnějšími a zdravějšími, dokonce jim prodlužují život. To proto to není protizákonné, když se upír krmí z člověka. Vlastně jim to neubližuje. Samozřejmě, někdy se stane, že se upír rozhodne, že chce víc než svačinku, že chce posluhovače, - a pak začne krmit svého pokousaného člověka po troškách upíří krví, aby zůstal poslušný a měl ke svému pánovi pouto. Takoví služebníci své pány uctívají a slouží jim rádi. Chtějí jediné. Být jim nablízku. Jako tehdy, když ty jsi šel zpátky do Dumontu. Táhlo tě to zpět k tomu upírovi, jehož krev jsi zkonzumoval."
"K Raphaelovi," řekl Simon posmutnělým hlasem. "Abych ti řekl pravdu, poslední dobou necítím palčivou potřebu být mu na blízku."
"Ne, ta zmizí, když se z tebe stane úplný upír. To jen jejich posluhovači je uctívají a nemůžou je neuposlechnout. Copak to nechápeš? Tehdy v Dumontu z tebe Raphaelův klan vysál krev, ty jsi zemřel a pak jsi se stal upírem. Ale kdyby tě nevysáli, kdyby ti místo toho dali více upíří krve, časem by se z tebe stal jejich posluhovač."
"To je všechno opravu zajímavé," řekl Simon. "Ale to nevysvětluje, proč se na nás dívají."
Isabelle se na ně znovu podívala. "Oni se dívají na tebe. Možná jejich pán zemřel a oni hledají nového upíra, kterém by mohli patřit. Mohl bys mít nové mazlíčky," usmála se.
"Nebo," řekl Simon, "jsou tady kvůli bramborovým plackům."
"Lidští posluhovači nejedí jídlo. Žijí na směsi upíří a zvířecí krve. Udržuje je to v suspendovaném stavu. Nejsou nesmrtelní, ale stárnou velmi pomalu."
"Bohužel," řekl Simon, prohlížejíc si je, "se nezdá, že by si zachovali svůj atraktivní vzhled."
Isabelle se posadila zpříma. "A vydali se sem. Tak to asi zjistíme, co mají za lubem."
Ti lidští posluhovači se pohybovali, jako by byli na kolečkách. Spíš, než že kráčeli, se zdálo, jako by k nim tiše klouzali. Přejít celou restauraci jim trvalo jen pár vteřin; když už byli na dosah Simonova stolu, Isabelle ze své boty vytrhla špičatou ostrou dýku. Ležela na stole a blýskala se ve fluorescenčním světle. Byla z tmavého, těžkého stříbra, po obou stranách její rukojeti byly vypáleny kříže. Většina zbraní účinných proti upírům na sobě měla kříže, podle Simona proto, že se předpokládalo, že většina upírů jsou křesťané. Koho by jen napadlo, že vyznávat méně časté náboženství, by mohlo mít tolik výhod?
"Dál ani krok," řekla Isabelle, když ti dva posluhovači zastavili vedle stolu, její prsty byly jen centimetry od její dýky. "Řekněte, co chcete, vy dva."
"Lovkyně stínů," promluvilo to stvoření napravo syčivým šepotem. "Nevěděli jsme, že se téhle situace budeš účastnit."
Isabelle zdvihla jedno úhledné o bočí. "A co za situaci by to mělo být?"
Ten druhý posluhovač ukázal dlouhým šedým prstem na Simona. Nehet na jeho konci byl zažloutlý a ostrý. "Máme nějaké vyřizování s tím Světlomilcem."
"No, to nemáte," promluvil Simon. "Nemám tušení, co jste zač. Nikdy jsem vás neviděl."
"Já jsem pan Walker," řeklo to první stvoření. "Tady vedle mě je pan Archer. Sloužíme nejmocnějším upírovi na v New York City. Vůdci největšího Manhattanského klanu."
"Raphaelu Santiagovi," řekla Isabelle. "V tom případě musíte vědět, že Simon není součástí žádného klanu. Je to samotář."
Pan Walker se pousmál. "Můj pán doufal, že to je situace, která by se dala změnit."
Simon se nad stolem setkal s Isabellinýma očima. Pokrčila rameny. "Neřekl ti snad Raphael, že si přeje, aby ses od jeho klanu držel dál?"
"Možná se rozmyslel," navrhl Simon. "Víš jaký je. Náladový. Nestálý."
"O tom já nic nevím. Od té doby, co jsem mu vyhrožovala, že ho zabiju lustrem, jsem se s ním vlastně doopravdy neviděla. Ale nevzal to špatně. Ani sebou necukl."
"Fantazie," řekl Simon. Ti dva posluhovači se na něj pořád dívali. Jejich oči měly bělavě šedou barvu, jako špinavý sníh. "Jestli Raphael chce, aby patřil do jeho klanu, tak je to proto, že ode mě něco chce. Rovnou mi můžete říct, o co jde."
"Nejsme zasvěceni do plánů našeho pána," pronesl pan Archer domýšlivě.
"Tak to si neplácneme," řekl Simon. "Nepůjdu s vámi."
"Pokud s námi nebudeš chtít jít dobrovolně, jsme autorizováni tě přivést násilím."
Vpadalo to, že ta dýka Isabelle sama skočila do ruky; nebo to tak alespoň vypadalo - držela ji v ruce, i když sotva se pohnula. Trošku s í zatočila. "To bych nedělala, být vámi."
Pan Archer na ni vycenil své zuby. " Odkdy se z dětí Anděla stali bodyguardi samotářských Podsvěťanů? Nepomyslel bych si, že ty, Isabelle Lightwoodová, se k tomu snížíš."
"Já nejsem jeho bodyguard," řekla Isabelle. "Já jsem jeho holka. Což mi dává veškeré právo, vám nakopat, když ho budete obtěžovat. Takhle to prostě funguje."
Holka? Simona to natolik vykolejilo, že se na ni překvapeně podíval, ale ona se koukala na ty dva posluhovače, její tmavé oči se leskly. Na jednu stranu byl přesvědčený, že o sobě ještě nikdy nemluvila jako o jeho dívce. Na stranu druhou bylo docela příznačné, že zrovna tohle bylo to, co jej dnes překvapilo nejvíc, dokonce více než fakt, že ho k sobě povolal nejmocnější upír v New Yorku.
"Můj pán," řekl pan Walker tónem, o kterém si nejspíš myslel, že bude mít uklidňující účinky, "má nabídku, kterou by tomu Světlomilci-"
"Jmenuje se Simon. Simon Lewis."
"Kterou by panu Lewisovi rád učinil. Mohu vám slíbit, že pro pana Lewise bude nejlepší, pokud se rozhodne nás k našemu pánovi doprovodit osobně a vyslechnout ho. Přísahám na čest svého pána, že nepřijdeš k žádné újmě, Světlomilče, a pokud se rozhodneš nabídku mého pána odmítnout, beze všeho tak můžeš učinit."
Můj pán, můj pán. Pan Walker ta slova vyslovoval se směsicí zbožné úcty a hrůzy. Simon se vnitřně otřásl. Jak to je hrozné, být k někomu jinému takhle připoután a nemít vlastní vůli.
Isabelle zavrtěla hlavou; rty Simonovi naznačila slovo "ne". Asi má pravdu, pomyslel si. Isabelle byla skvělá Lovkyně stínů. Lovila démony a zákonů nedbalé Podsvěťany - samotářské upíry, čaroděje provozující černou magii, vlkodlaky, kteří zdivočeli a někoho sežrali - od svých dvanácti let a zřejmě v tom byla lepší než kterýkoli jiný Lovec jejího věku, s výjimkou jejího bratra Jace. A taky Sebastiana, napadlo Simona, Sebastiana, který byl lepší než oni oba. Ale ten byl mrtvý.
"Dobře," řekl. "Půjdu."
Isabelle vykulila oči. "Simone!"
Oba posluhovači si zamnuli ruce, jako zloduchové v nějakém komiksu. Nebylo to to gesto, co na tom bylo tak děsivé, ne tak docela; šlo o to, že to udělali přesně v ten samý okamžik a stejným způsobem, jako by byli loutkami, za jejichž nitky někdo unisono tahal.
"Výborně," řekl pan Archer.
Isabelle hlučně praštila s nožem na stůl a nahnula se dopředu, její lesklé vlasy se otřely o stůl. "Simone," pronesla naléhavým šeptem. "Nebuď hloupý. Není žádný důvod, proč bys s nimi měl chodit. A Raphael je blbec."
"Raphael je pán upírů," řekl Simon. "To jeho krev ze mě udělala upíra. Je můj - ať už tomu říkají jakkoli."
"Předek, stvořitel, zploditel - pro to, co udělal, existuje milion výrazů," řekla Isabelle nesoustředěně. "Možná to byla jeho krev, co z tebe udělalo upíra. Ale neudělala z tebeSvětlomilce." Její oči se nad stolem setkaly s těmi jeho. Jace z tebe udělal Světlomilce. Ale to by nikdy neřekla nahlas; jen několik z nich znalo pravdu, to, co se doopravdy stalo, čím byl Jace a čím se díky tomu stal Simon. "Nemusíš dělat to, co ti řekne."
"Samozřejmě že nemusím," řekl Simon a ztlumil hlas. "Ale když s nimi jít odmítnu, myslíš si, že toho Raphael jen tak nechá? Nenechá. Přijdou znovu." Nenápadně pohlédl stranou na dva posluhovače; vypadali, jako že s ním souhlasí, ale možná si to jenom představoval. "Pořád mě budou otravovat. Když budu venku, ve škole, u Clary -"
"No a co? Clary to nezvládne?" Isabelle vyhodila ruce do vzduchu. "Dobrá. Ale alespoň mě nech jít s tebou."
"To rozhodně ne," vložil se do toho pan Archer. "Tohle není záležitost pro Lovce stínů. Tohle je záležitost Dětí noci."
"Já nebudu-"
"Zákon nám dává právo jednat o našich věcech v soukromí," promluvil pan Archer prkenně. "Jen s našimi vlastními lidmi."
Simon se na ně podíval. "Dejte nám chviličku, prosím." řekl. "Chci si s Isabelle promluvit."
Na chvíli zavládlo ticho. V restauraci kolem nich ale bylo pořád živo. Začínala večerní špička, protože přicházeli lidé z kina za rohem, servírky pobíhaly kolem, nosily zákazníkům tácy s kouřícím jídlem; páry kolem okolních stolů se smály a klábosily; kuchaři na sebe za pultem pokřikovali. Na ně se nikdo nedíval, ani nedával najevo, že by se snad dělo něco zvláštního. Simon už byl na iluze zvyklý, ale někdy, když byl s Isabelle, si nemohl pomoct a cítil se, jako by byl uvězněný za neviditelnou skleněnou stěnou, odříznut ode všech lidí a všech běžných starostí.
"V pořádku," řekl pan Walker a o krok ustoupil. "Ale můj pán nerad čeká."
Stáhli se ke dveřím, poryvy studeného větru, kdykoli někdo vešel, jim zřejmě nevadily, stáli tam jako sochy. Simon se otočil k Isabelle. "To je v pořádku," řekl. "Oni mi neublíží. Oni mi nemůžouublížit. Raphael ví o tom..." Neochotně ukázal ke svému čelu. "O tomhle."
Isabelle se k němu přes stůl natáhla a odhrnula mu vlasy, její dotek byl spíše zkoumavý, než něžný. Mračila se. Simon sám se na to znamení, aby věděl, jak vypadá, už v zrcadle díval mockrát. Jako by někdo vzal jemný štětec a na čelo mu nakreslil jednoduchou značku, přímo mezi jeho oči. Její tvar jako by se někdy měnil, jako pohyblivé obrázky v mracích, ale vždycky byla jasná, černá a vypadala tak trochu nebezpečně, jako varovné znamení naškrábané nějakým cizím jazykem.
"Opravdu to... funguje?" zašeptala.
"Raphael si myslí, že funguje," řekl Simon. "A já nemám žádný důvod věřit, že ne." Chytil její zápěstí a odtáhl ho ze své tváře. "Budu v pořádku, Isabelle."
Povzdechla. "Veškerý můj trénink mi říká, že to není dobrý nápad."
Simon jí stiskl prsty. "Ale no tak. Copak ty nejsi zvědavá, co Raphael chce?"
Isabelle ho poplácala po ruce a posadila se zpět na židli. "Musíš mi o tom povědět, až se vrátíš.Hned mi zavolej."
"Zavolám." Simon se postavil a zahrkl si bundu. "A můžeš mi udělat laskavost? Vlastně dvě laskavosti."
Podívala se na něj s opatrným pobavením. "Co?"
"Clary říkala, že dnes večer bude v institutu trénovat. Jestli na ni narazíš, neříkej jí, kam jsem šel. Bude si jen zbytečně dělat starosti."
Isabelle protočila oči. "Dobře, fajn. A ta druhá laskavost?"
Simon se k ní naklonil a políbil ji na tvář. "Než odejdeš, vyzkoušej boršč. Je fantastický."
Pan Walker a pan Archer nepatřili zrovna mezi nejvýmluvnější společníky. Vedli Simona tichými ulicemi Lower East Side a svým klouzavým krokem byli vždy kousek před ním. Začínalo se připozdívat, ale chodníky byly pořád plné lidí - šli z práce, pospíchali domů z večeře, hlavy měli sklopené, límce proti studenému větru vyhrnuté. Na náměstí svatého Marka byly podél ulice vyrovnány stánky, kde se prodávalo cokoli od levných ponožek, přes tužkou kreslené skicy New Yorku, až po čadící vonné esence se santálového dřeva. Listí chřestilo o chodník jako vyschlé kosti. Vzduch byl cítit po výfucích aut smíchaných se santálovým dřevem a pod tím vším byl lidský odér - kůže a krev.
Simonovi se sevřel žaludek. Snažil se mít u sebe v pokoji vždycky dost zvířecí krve - měl teď vzadu ve skříni, tam kde ji jeho matka nemohla vidět - malou ledničku, aby předešel tomu, že by někdy byl hladový. Ta krev se mu hnusila. Myslel si, že si na to zvykne, dokonce po ní začne toužit, ale ačkoli ukojila bodání hladu, nebylo na ní nic z toho, co mu kdysi tak chutnalo na čokoládě, vegetariánskému burritu nebo kávové zmrzlině. Pořád to byla krev.
Ale trpět hladem bylo horší. Mít hlad znamenalo, že cítil věci, které cítit nechtěl - sůl na kůži, přezrálý sladký odér krve vystupující z pórů cizích lidí. Cítil se kvůli tomu hladový, zvrácený a špatný. Nahrbil se, ruce v pěst nacpal do kapes bundy a snažil se dýchat pusou.
Zahnuli na Třetí Avenue a zastavili se před restaurací, na jejíž vývěsce se říkalo: krytá kavárna, zahrádka otevřena po celý rok. Simon zamžoural na ten nápis."Co tady děláme?"
"Tohle je místo schůzky, které náš pán vybral." Tón pana Walkera zněl uhlazeně.
"Duh." Simona to zmátlo. "A já si myslel, že Raphaelův styl se víc podobá, však víte, schůzkám na střeše neposvěcené katedrály, nebo v nějaké kryptě plné kostí. Nezdál se mi jako někdo, kdo preferuje stylové restaurace."
Pohledy obou posluhovačů byly upřeny na Simona. "Nějaký problém, Světlomilče?" zeptal se pan Archer nakonec.
Simon měl zvláštní pocit, jako by mu vynadal. "Ne. Žádný problém."
Interiér restaurace byl tmavý, podél jedné zdi se táhl bar s mramorovou deskou. Když se místností vydali dozadu ke dveřím, které vedly do zahrady, nepřistoupil k nim žádný číšník ani servírka.
Spousta restaurací v New Yorku měla zahradní terasy; jen pár z nich bylo otevřeno v takhle pozní roční dobu. Tahle byla na malém nádvoří mezi několika budovami. Stěny byly vymalovány nástěnnými malbami zahrad plných květin. Stromy, jejichž listy na podzim zezlátly a zrezivěly, na sobě měly zavěšeny bílé světelné řetězy, a lucerny rozeseté mezi stoly jim propůjčovaly načervenalou záři. Malá fontána ve středu nádvoří muzikálně hučela.
Obsazený byl pouze jediný stůl a ne Raphaelem. U stolku blízko zdi seděla štíhlá žena s širokým kloboukem. Zatímco se na ni Simon zmateně díval, zvedla ruku a mávla na něj. Simon se otočil a pohlédl za sebe, tam samozřejmě nikdo nebyl. Walker a Archer se zase dali do pohybu; zadumaný Simon šel za nimi, když přešli nádvoří a zastavili se několik stop od místa, kde ta žena seděla.
Walker se hluboce uklonil. "Paní," řekl.
"Počkejte vteřinku." Simon se podíval z té ženy na dva posluhovače a zase zpátky. "Vy nejste Raphael."
"Božíčku, to ne." Žena si sundala klobouk. Na ramenou se jí rozprostřela záplava stříbřitě plavých vlasů, zářivých jako vánoční světýlka. Její tvář byla jemná, bílá, oválná a velmi krásná, dominovaly jí obrovské světle zelené oči. Měla na sobě dlouhé černé rukavice, černou saténovou blůzu, kostýmkovou sukni a kolem krku měla černý šál. Bylo nemožné odhadnout její věk - nebo alespoň kolik jí bylo, když se z ní stala upírka. "Já jsem Camille Belcourtová. Enchanté. Ráda tě poznávám."
Napřáhla k němu ruku v rukavici.
"Bylo mi řečeno, že se tady setkám s Raphaelem Santiagem," řekl Simon, aniž by její ruku přijal. "Vy pro něj pracujete?"
Camille Belcourtová se zasmála smíchem, připomínajícím bublající fontánu. "To rozhodně ne! I když, kdysi on pracoval pro mě."
A Simon si vzpomněl. Já si myslel, že hlavním upírem je někdo jiný, řekl jednou Raphaelovi v Idrisu. Teď se mu to zdálo už hrozně dávno.
Camille se k nám ještě nevrátila, odpověděl tehdy Raphael. Já jsem vůdcem místo ní.
"Vy jste ta vůdkyně upírů," řekl Simon. "Ta co vede klan na Manhattanu." Otočil se zpět k posluhovačům. "Vy jste mě obelhali. Řekli jste mi, že jdu na schůzku s Raphaelem."
"Já řekl, že se setkáš s naším pánem," řekl pan Walker. Jeho oči byly nekonečně prázdné, tak prázdné, že Simona napadlo, jestli vůbec měli v úmyslu ho takhle zmást, nebo jestli prostě byli naprogramovaní jako roboti, aby řekli cokoli, co jim jejich pán pověděl, že mají říct, a nebyli si vědomi, co těmi slovy budou naznačovat. "A tady také je."
"Vskutku." Camille se na své dva posluhovače zářivě usmála. "Prosím, nechte nás o samotě, Walkere, Archere. Potřebuji si se Simonem promluvit v soukoromí. Něco na tom, jak vyslovila jeho jméno a to samotné slovo "soukromí", bylo jako nenápadné pohlazení.
Posluhovači se uklonili a vzdálili se. Když se pam Archer otočil k odchodu, Simon si všiml něčeho na jeho krku, tmavé modřiny tak černé, že vypadala jako nanalovaná, v jejímž středu byly dvě tmavší tečky. Ty tmavší tečky byly vpichy, orámované oschlou, potrhanou kůží. Simon cítil, jak jím projelo zachvění.
"Prosím," řekla Camille a poplácala na žedli vedle sebe. "Posaď se. Dal by sis trochu vína?"
Simon se posadil a nepohodlně se usadil na kraji tvrdé kovové židle. "Já vlastně nepiju."
"Ach, samozřejmě, " řekl soucitně. "Vždyť ty jsi, co se tohohle týče sotva nováček, že? Nedělej si s tím těžkou hlavu. Časem se vytrénuješ natolik, že budeš schopen konzumovat víno i jiné nápoje. Ti nejstarší z našeho druhu dokonce konzumují i lidské jídlo, jen s několika nežádoucími vedlejšími účinky."
S několika vedlejšími účinky? Simonovi se tahle představa nezamlouvala. "Bude to trvat dlouho?" vyptával se a zarytě se díval na svůj mobil, který mu prozradil, že už bylo po půl desáté. "Musím jít domů."
Camille usrkla svého vína. "Opravdu? Pročpak?"
Protože na mě čeká máma. Dobře, nebyl žádný důvod, proč by tohle ta žena musela vědět. "Vyrušila jste mě na rande," řekl. "Jen mě zajímalo, o co jde tak důležitého."
"Ty pořád žiješ se svou matkou, že?" řekla a a odložila sklenici. "To je docela zvláštní, že ano, že tak mocný upír jako ty odmítá odejít z domu a přidat se k nějakému klanu?"
"Takže jste vyrušila mou schůzku, abyste si ze mě mohla utahovat, že pořád žiju u rodičů. To jste to nemohla nechat na někdy jindy, když zrovna rande mít nebudu? Takových je většina nocí, kdyby vás to zajímalo.."
"Já se ti nevysmívám, Simone." přejela si jazykem po spodním rtu, jako by chutnala víno, které zrovna vypila. "Chci vědět, proč ses nestal součástí Raphaelova klanu."
Což je to samé, jako váž klan, že? "Měl jsem neodbytný pocit, že nechce, abych se stal součástí jeho klanu," řekl Simon. "Víceméně řekl, že mě nechá na pokoji, když já nechám na pokoji jeho. Tak jsem ho nechal na pokoji."
"Opravdu." Její zelené oči plály.
"Já nikdy nechtěl být upírem," řekl Simon a tak trochu se divil, proč tohle té cizí ženě vykládá. "Chtěl jsem normální život. Když jsem zjistil, že jsem Světlomilec, myslel jsem si, že takový vést můžu. Alespoň přibližně. Můžu chodit do školy, můžu bydlet doma, vídat se s mámou a se sestrou -"
"Do té doby, dokud před nimi nebudeš muset jíst," řekla Camille. "Dokud budeš skrývat, že potřebuješ krev. "Ty ses nikdy nekrmil z opravdového člověka, že ne? Jen z balené krve. Zvětralé. Zvířecí." Nakrčila noc.
Simon si vzpomněl na Jace a pak tu myšlenku honem zaplašil. Jace nebyl tak docela člověk. "Ne, nikdy."
" Jednou budeš. A až na to přijde, nikdy na to nezapomeneš." Naklonila se dopředu, její plavé vlasy se mu otřely o ruku. "Nemůžeš navždy skrývat své pravé já."
"A který teenager svým rodičům nelže?" řekl Simon. "A stejně, nechápu, proč vám na tom záleží. Vlastně si ani nejsem jistý, proč tady jsem."
Camille se naklonila dopředu. Když to udělala, límec její černé saténové blůzy se rozevřel. Kdyby Simon ještě pořád byl člověk, začervenal by se. "Ukážeš mi to?"
Simon téměř cítil, jak se mu vypoulily oči. "Ukážu co?"
Usmála se. "To znamení, hlupáčku. Poutníkovo Znamení."
Simon otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Jak o něm ví? Jen velmi málo lidí vědělo o Znamení, které na něj Clary v Idrisu nanesla. Raphael mu naznačil, že je smrtelně důležité, aby to udžel v tajnosti a tak si Simon také počínal.
Ale Camilliny oči byly jasně zelené a soustředěné a on z nějakého důvodu to, co po něm chtěla, udělat chtěl. Mělo to něco společného s tím, jak se na něj dívala, jak byl její hlas melodický. Natáhl ruku a odhrnul si vlasy stranou, odhalil své čelo, aby ho mohla prozkoumat.
Rozšířily se jí zorničky a pootevřely se jí rty. Jemně se svými prsty dotkla jeho hrdla, jako by kontrolovala jeho neexistující puls.
"Ach," řekla. "Jaké máš štěstí, Simone. Jaké štěstí."
"Je to prokletí," řekl on. "Ne požehnání. To víte, nebo ne?"
Oči jí zajiskřily. "'A Kain Hospodinu odvětil: "Můj trest je horší, než mohu snést.' Je horší, než můžeš snést, Simone?"
Simon se usadil zpět, vlasy zase nechal spadnout na místo. "Dokážu to snést."
"Ale ty nechceš." Prstem v rukavici přejela po okraji sklenice na víno, oči z něj nespustila. "Co kdybych ti mohla nabídnout způsob, jak to, co pokládáš za prokletí, přeměnit ve výhodu?"
Řekl bych, že se konečně dostáváme k tomu, proč jste mě sem přivedla, což je dobrý začátek."Poslouchám."

CoA-Epilog

19. ledna 2013 v 20:53 | Anďa |  TMI-Město z popela

Epilog

"Clary!" Obličej Simonovy matky se při pohledu na Clary stojící před dveřmi celý rozzářil. "Neviděla jsem tě už celé věky. Už jsem se začínala bát, jestli jste se se Simonem třeba nepohádali."
"Ale ne," ujistila ji Clary. "Jenom mi nějak nebylo dobře, to je všechno." I když ovládáš hojivé magické runy, evidentně nejsi ne-zranitelná. Ani ji nepřekvapilo, když se ráno po bitvě probudila a zjistila, že jí třeští hlava a má horečku. Myslela si, že se nachladila - a kdo by se tomu divil? Vždyť v noci několik hodin mrzla v promočeném oblečení u vody. Krasomil jí ale vysvětlil, že se pravděpodobně vyčerpala při vytváření runy, která zničila Valen-týnovu loď.
Simonová matka se zatvářila soucitně. "Určitě jsi chytila ten virus, který sklátil předminulý týden Simona. Skoro ani nemohl vstát z postele."
"Ale teď už je mu líp, ne?" zeptala se Clary. Věděla, že je to pravda, ale nevadilo jí znovu si to poslechnout.
"Už je v pořádku. Myslím, že je vzadu na zahradě. Můžeš jít brankou." Usmála se. "Moc rád tě uvidí."
Cihlově červené řadové domky v Simonově ulici byly navzájem odděleny malebnými bílými plůtky z tepaného železa, z nichž v každém se nacházela branka vedoucí na maličkou zahrádku za domem. Nebe mělo jasně modrou barvu a vzduch byl chladivý, i když svítilo slunce. Clary už ve vzduchu cítila náznak blížícího se sněhu.
Zaklapla za sebou branku a vydala se hledat Simona. Jak tvrdila jeho matka, byl na zahradě a ležel v plastovém křesle s komiksem rozevřeným v klíně. Když uviděl Clary, odložil komiks, posadil se a zazubil se na ni. "Čau, kotě."
"Kotě?" Sedla si na krajíček křesla, které stálo vedle jeho. "To si snad ze mě děláš legraci, ne?"
"Jenom jsem to zkoušel. Takže ne?"
"Ne," řekla rozhodně a naklonila se k němu, aby ho mohla políbit na ústa. Když se od něj odtáhla, pročesával jí rukou vlasy, ale v očích měl zamyšlený pohled.
"Jsem rád, že ses stavila," řekl.
"Já taky. Přišla bych už dřív, ale…"
"Byla jsi nemocná. Já vím." Celý týden mu jen psala textové zprávy z Lukova gauče, kde ležela zabalená v dece a sledovala reprízy Kriminálky Las Vegas. Ten svět, ve kterém na každou záhadu existovala prokazatelná a vědecky podložená odpověď, jí poskytoval útěchu.
"Ale už je mi dobře." Rozhlédla se kolem sebe a zachvěla se. Přitáhla si těsněji k tělu svůj bílý svetr. "A proč vlastně ležíš v tomhle počasí tady venku? Copak tobě vůbec není zima?"
Simon zavrtěl hlavou. "Já už zimu ani teplo necítím. A kromě toho," dodal a usmál se, "chci teď na slunci strávit co nejvíc času. Pořád ještě se mi chce přes den dost spát, ale snažím se s tím bojovat."
Hřbetem ruky se dotkla jeho tváře. Na povrchu byla prohřátá od slunce, jinak ale byla jeho pokožka chladná. "Ale jinak je všechno… pořád při starým?"
"Tím chceš říct, jestli jsem pořád upír? Jo. Už to tak vypadá. Pořád mám chuť na krev a nebije mi srdce. Budu se muset vyhýbat doktorům, ale upíři vlastně stejně nebývají nemocní…" Pokrčil rameny.
"A mluvil jsi s Rafaelem? Pořád ještě netuší, jak je možný, že se můžeš vystavovat slunci?"
"Vůbec. Vypadá, že ho to taky pěkně štve." Simon na ni ospale zamžoural, jako by byly dvě hodiny ráno, a ne odpoledne. "Mám pocit, že to boří jeho představy o tom, jak by měly věci fungovat. A taky pro něj bude těžší mě donutit, abych se za noci potuloval po městě, když já mám v plánu se po městě potulovat ve dne."
"Spíš bych čekala, že se mu to bude zdát zajímavý."
"Upíři nemají rádi změny. Jsou dost tradičně založení." Usmál se na ni a ona si pomyslela: Takhle už bude vypadat pořád. Až mně bude padesát nebo šedesát, on bude pořád ještě vypadat na šestnáct. Nebylo to veselé pomyšlení. "Ale každopádně, tohle určitě prospěje mojí kariéře v hudebním šoubyznysu. Jestli se dá věřit knihám od Anne Riceové, tak z upírů bývají skvělý rockový hvězdy."
"Nejsem si jistá, jestli je to úplně seriózní zdroj informací."
Zády se opřel v křesle. "Ale co je? Samozřejmě kromě tebe."
"Seriózní? Tohle si o mně myslíš?" zeptala se s předstíraným rozhořčením. "To teda není moc romantický."
Přes tvář mu přelétl stín. "Clary…"
"Co? Co je?" Natáhla se k jeho ruce a vzala ji do své. "Mluvíš tím tónem, jakým se říkají špatný zprávy."
Odvrátil od ní pohled. "Já nevím, jestli je to špatná zpráva, nebo ne."
"Vždycky je to buď jedno, nebo druhý," prohlásila Clary. "Hlavně mi řekni, že jsi v pořádku."
"Jsem v pořádku," ujistil ji. "Ale… myslím si, že už bychom se neměli dál vídat."
Clary skoro spadla ze židle. "Ty už se se mnou nechceš kamarádit?!"
"Clary…"
"Je to kvůli démonům? Kvůli tomu, že je to moje vina, že se z tebe stal upír?" Hlas se jí zvedal do čím dál tím závratnějších výšek. "Já vím, že to teď byl hroznej blázinec, ale jestli chceš, můžu tě od toho držet dál. Můžu…"
Simon sebou trhnul. "Mluvíš už skoro jak delfín. Přestaň s tím."
Clary zmlkla.
"Pořád chci být tvůj kamarád," řekl. "Ale nejsem si moc jistej tím druhým."
"Čím druhým?"
Začervenal se. Netušila, že se upíři dokáží červenat. Na jeho bledou pokožku to mělo velmi výrazný účinek. "No, však víš, chozením."
Chvíli nic neříkala a snažila se najít ta správná slova. Nakonec řekla: "Ještě žes neřekl 'ochmatáváním'. Bála jsem se, že to nazveš takhle."
Podíval se dolů na jejich ruce, které ležely propletené na plastovém povrchu zahradního křesla. Její prsty působily oproti jeho drobně, poprvé si ale uvědomil, že její pokožka je o odstín tmavší. Nepřítomně jí přejel palcem přes kotníky prstů a prohlásil: "Takhle bych to nikdy nenazval."
"Myslela jsem si, že to tak chceš," přemýšlela nahlas. "Myslela jsem, žes říkal…"
Zvedl hlavu a podíval se na ni přes své tmavé řasy. "Že tě miluju? Taky že tě miluju. Ale nejde jen o to."
"Je to kvůli Maie?" Začaly jí drkotat zuby a jen z části za to mohl chlad. "Protože ji máš rád?"
Simon zaváhal. "Ne. Teda vlastně jo. Mám ji rád, ale ne tak, jak si myslíš. Ale jde o to, že když jsem s ní…, tak cítím, jaký to je, když má někdo tímhle způsobem rád mě. A s tebou to takhle není."
"Ale ty ji přece nemiluješ…"
"Možná k tomu jednou dojdu."
"Možná jednou začnu milovat já tebe."
"Jestli se to někdy stane," řekl, "tak za mnou přijď a pověz mi to. Víš přece, kde mě najít."
Zuby jí začaly drkotat ještě silněji. "Já tě nechci ztratit, Simone. Nemůžu."
"Nikdy mě neztratíš. Já přece nikam neodcházím. Ale radši chci zachovat to, co teď máme, to, co je opravdový a pravdivý a důležitý, než abych tě nutil předstírat něco jinýho. Když jsem s tebou, tak si chci být jistej, že jsem opravdu s tebou, s tou opravdovou Clary."
Opřela se čelem o jeho a zavřela oči. Pořád to byl Simon, přes všechno, co se stalo. Pořád voněl jako on, tím stejným práškem na praní. "Já možná ani nevím, kdo to je."
"Ale já to vím."

Když Clary odcházela od Simona a zavírala za sebou branku, u chodníku už na ni čekala Lukova zbrusu nová dodávka.
"Vždyť jsi mě sem zavezl. Nemusel jsi sem zase jezdit," řekla a vyhoupla se na sedadlo vedle něj. S jednou věcí se dalo u Luka počítat: Totiž s tím, že svou starou, poničenou dodávku nahradí vozem, který bude vypadat přesně jako ten předchozí.
"Odpusť mi tu rodičovskou paniku," omluvil se jí Luke a podal jí kelímek z voskovaného papíru plný kávy. Napila se. V kávě byla spousta cukru a žádné mléko, přesně jak to měla ráda. "Bývám teď dost nervózní, když tě nemám přímo na očích."
"Jo, vážně?" Clary pevně svírala kelímek, aby se káva nerozlila, když dodávka začala poskakovat ve výmolech na silnici. "A jak dlouho myslíš, že to bude ještě trvat?"
Luke vypadal, že nad tím přemýšlí. "Dlouho ne. Už jenom tak pět, šest let."
"Luku!"
"Jestli ti to udělá radost, až ti bude třicet, nechám tě chodit na rande samotnou."
"To vlastně nezní zas tak hrozně. Možná na to dřív ani nebudu připravená."
Luke se na ni úkosem podíval. "Ty a Simon…?"
Mávla rukou, kterou nedržela kelímek s kávou. "Ani se neptej."
"Chápu." Nejspíš to byla pravda. "Chceš, abych tě vyhodil doma?"
"Jedeš do nemocnice, že jo?" Poznala to z nervózního napětí, které bylo pod jeho veselými vtípky cítit. "Tak já pojedu s tebou."
Jeli právě po mostě. Clary pozorovala úžinu a zamyšleně svírala v dlaních svou kávu. Ten obraz ji nikdy neomrzel, ten pohled na úzký pruh vody mezi Manhattanem a Brooklynem, které se po obou stranách tyčily jako stěny kaňonu. Hladina se na slunci třpytila jako alobal. Clary přemýšlela, proč se tuto scénu nikdy nepokusila nakreslit. Vzpomněla si, že se jednou ptala své matky, proč nikdy nechce, aby jí Clary stála modelem, proč nechce malovat vlastní dceru. "Namalovat něco znamená navěky to uvěznit v obraze," řekla tehdy Jocelyn. Seděla přitom na zemi a držela v ruce štětec, z něhož jí na džíny odkapávala kadmiová modř. "Když něco opravdu miluješ, nesmíš se snažit to udržet navěky stejné. Musíš tomu dát svobodu, aby se to mohlo měnit."
Ale já nenávidím změny. Zhluboka se nadechla. "Luku," začala. "Valentýn mi něco řekl, když jsem byla na lodi, něco o…"
"Dobré zprávy nikdy nezačínají slovy 'Valentýn mi řekl'," zamumlal Luke.
"To možná ne. Ale bylo to něco o tobě a o mámě. Říkal, že jsi do ní zamilovaný."
Ticho. Stáli na mostě v dopravní zácpě. Slyšela, jak pod nimi hučí projíždějící vlak metra linky Q. "A ty si myslíš, že je to pravda?" zeptal se Luke nakonec.
"No…" Clary cítila, že se ve vzduchu mezi nimi vznáší napětí, a snažila se volit slova velmi opatrně. "Já nevím. Tvrdil mi to už předtím, jenomže tehdy jsem si myslela, že z něj mluví nenávist nebo podezřívavost. Ale tentokrát jsem o tom začala přemýšlet a… vlastně je to dost zvláštní, že jsi byl pořád s námi, byl jsi pro mě jako táta, v létě jsme vždycky skoro celou dobu strávili na tvojí farmě, a navíc ty ani máma jste nikdy s nikým jiným nechodili. Tak jsem si říkala, že možná…"
"Říkala sis, že možná co?"
"Že spolu možná celou tu dobu chodíte, jenom jste mi to nechtěli říct. Protože jste si třeba mysleli, že jsem moc malá na to, abych to pochopila. Možná jste se báli, že vám pak začnu klást otázky o svém otci. Ale já už nejsem moc malá na to, abych to pochopila. Už mi to můžeš říct. To je asi to, co se ti snažím vysvětlit. Že mi můžeš říct cokoli."
"Cokoli možná ne…" Zavládlo další ticho a dodávka se mezitím pomalu posouvala dopředu na ucpané silnici. Luke mhouřil oči proti slunci a bubnoval prsty na volant. Nakonec řekl: "Ale máš pravdu. Jsem zamilovaný do tvé matky."
"No to je skvělý," řekla Clary a snažila se, aby to znělo podpůrně, navzdory tomu, jak nevkusná se jí zdála být představa, že by lidé ve věku Luka a její matky mohli být zamilovaní.
"Jenže ona to neví," dodal pak Luke.
"Ona to neví?" Clary udělala rozmáchlé gesto. Její kelímek už byl naštěstí prázdný. "Jak je možný, že to neví? Copak tys jí to neřekl?"
"Když to vezmu kolem a kolem," řekl Luke a přitiskl nohu na pedál plynu tak prudce, že dodávka poskočila, "tak ne."
"Proč ne?"
Luke si povzdechl a unaveně se poškrábal na strništi na bradě. "Protože mi nikdy nepřišlo, že je na to ta správná chvíle," řekl.
"To je dost trapná výmluva a ty to dobře víš."
Luke vydal jakýsi zvuk, někde na půl cesty mezi zasmáním a mrzutým zavrčením. "Možná ano, ale je to pravda. Když jsem si poprvé uvědomil, co k Jocelyn cítím, bylo mi tolik, co tobě. Šestnáct. A všichni jsme se nedávno předtím seznámili s Valentýnem. Nepředstavoval jsem pro něj žádnou konkurenci. Dokonce jsem byl i maličko rád, že si nevybrala mě, ale někoho, kdo si ji opravdu zasloužil." Jeho hlas ztvrdnul. "Když jsem si uvědomil, jak moc jsem se spletl, bylo už příliš pozdě. Když jsme společně utíkali z Idrisu a ona čekala tebe, nabídl jsem jí, že se s ní ožením a postarám se o ni. Řekl jsem jí, že je mi jedno, kdo je otcem jejího dítěte, že se o ně budu starat jako o vlastní. Myslela si, že jí to nabízím z lítosti. Nedokázal jsem ji přesvědčit, že k tomu mám jen ty nejsobečtější pohnutky. Řekla mi, že mi nechce být na obtíž, že něco takového by nemohla chtít po nikom. Když mě pak v Paříži opustila, vrátil jsem se do Idrisu, ale neměl jsem nikde stání, nikde jsem nebyl šťastný. Nějaká část mě samého pořád chyběla, a tou částí byla Jocelyn. Zdávalo se mi o tom, že někde je a potřebuje moji pomoc, že mě volá a já ji neslyším. Nakonec jsem se ji vydal hledat."
"Vzpomínám si, že byla šťastná," namítla Clary tenkým hlasem. "Víš, když jsi ji našel."
"Byla a zároveň nebyla. Byla ráda, že mě vidí, ale zároveň jsem pro ni symbolizoval celý ten svět, od kterého utekla a o kterém už nikdy nechtěla slyšet. Souhlasila s tím, abych s vámi zůstal, ale musel jsem jí slíbit, že se vzdám všech vazeb ke smečce, ke Spolku, k Idrisu, k tomu všemu. Chtěl jsem se k vám dvěma nastěhovat, Jocelyn si ale myslela, že by bylo moc obtížné před tebou skrýt mé přeměny, a já s ní musel souhlasit. Koupil jsem to knihkupectví, vzal si nové jméno a začal předstírat, že je Lucián Graymark mrtvý. A on ze všech hledisek také mrtvý byl."
"Opravdu jsi toho pro mámu udělal hodně. Vzdal ses celého svého života."
"Udělal bych toho mnohem víc," řekl Luke věcně. "Ale ona byla tak skálopevně rozhodnutá, že už nechce mít nic společného se Spolkem nebo podsvětem. A co si budeme nalhávat, já jsem přece jen pořád vlkodlak. Jsem živoucí připomínka toho všeho. A ona trvala na tom, že nechce, aby ses cokoli z toho kdy dozvěděla. Víš, já jsem s těmi výlety ke Krasomilovi nikdy nesouhlasil, nesouhlasil jsem s tím, aby ti pozměňoval vzpomínky nebo blokoval Zrak, ale ona to tak chtěla a já jsem ji nechal to dělat, protože kdybych se jí v tom pokoušel zabránit, poslala by mě od sebe pryč. Vůbec nepřicházelo v úvahu, že by svolila k tomu, abych se s ní oženil a stal se tvým otcem, aniž bychom ti zároveň prozradili, kdo ve skutečnosti jsem. A kdyby ses to dozvěděla, všechno by se tím zbortilo, všechny ty křehké zdi, které s takovou námahou postavila mezi sebou a neviditelným světem. To jsem jí nemohl udělat. Takže jsem jí raději nikdy nic neřekl."
"To mi chceš tvrdit, žes jí nikdy neřekl, co k ní cítíš?"
"Tvá matka není hloupá, Clary," řekl Luke. Jeho hlas zněl klidně, byla v něm však patrná i stopa napětí. "Musela to vědět. Vždyť jsem jí nabídl, že se s ní ožením. Ať už mě odmítla jakkoli laskavě, jednou věcí jsem si jistý: Ona ví, co k ní cítím, a necítí ke mně to samé."
Clary na to nic neříkala.
"Je to tak v pořádku," navázal Luke a snažil se přitom o bezstarostný tón. "Už dávno jsem se s tím smířil."
Claryiny nervy se najednou rozechvěly náhlým napětím, o němž si nemyslela, že by mělo původ v kofeinu. Zahnala myšlenky týkající se jejího vlastního života. "Nabídl jsi jí, že se s ní oženíš, ale řekl jsi jí vůbec, že to chceš udělat, protože ji miluješ? Mně to tak totiž nepřišlo." Luke mlčel.
"Já si myslím, žes jí měl říct pravdu. Myslím si, že se možná pleteš v tom, co k tobě cítí."
"Nepletu se, Clary." Lukův hlas jasně říkal: To už by stačilo.
"Pamatuju si, že jsem se jí jednou ptala, proč nikdy nechodí na rande," řekla Clary a Lukovu varovnému tónu nevěnovala pozornost. "Odpověděla mi, že je to proto, že její srdce už někomu patří. Myslela jsem si, že mluví o mém otci, ale teď… teď už si tím nejsem tak jistá."
Luke se zatvářil opravdu ohromeně. "To že řekla?" Pak se vzpamatoval a dodal: "Pravděpodobně tím myslela Valentýna, víš?"
"Tak to si nemyslím." Podívala se na něj koutkem oka. "A stejně, tebe to neštve? Žes jí nikdy neřekl, co k ní doopravdy cítíš?"
Tentokrát ticho vydrželo až do té doby, než sjeli z mostu a kodr-cavě se rozjeli po Orchard Street, kterou lemovaly obchody a restaurace s vývěsními štíty s krásnými čínskými znaky tvořenými proplétajícími se liniemi zlaté a červené barvy. "Ano, dřív mi to vadilo," promluvil Luke. "Svého času jsem si myslel, že to, co mezi mnou a tvou matkou je, je lepší než nic. Ale pokud nedokážeš říct pravdu lidem, na kterých ti nejvíc záleží, nakonec ztratíš schopnost říkat pravdu i sama sobě."
Clary se v uších ozval zvuk podobný zurčení vody. Když se podívala dolů, zjistila, že zmačkala prázdný papírový kelímek, který držela v rukou, do neidentifikovatelné kuličky.
"Zavez mě do Institutu," požádala ho. "Prosím."
Luke se na ni překvapeně podíval. "Myslel jsem si, že chceš jet do nemocnice."
"Pak tam za tebou přijdu," řekla. "Ale nejdřív musím ještě něco vyřídit."
* * *
Přízemí Institutu bylo plné slunečních paprsků a bledých zrnek prachu. Clary proběhla úzkou uličkou mezi kostelními lavicemi, vrhla se k výtahu a zabodla prst do tlačítka. "No tak, rychle…," mumlala si. "No tak…"
Zlaté dveře se skřípavě rozevřely. Uvnitř výtahu stál Jace. Když ji uviděl, vyvalil oči.
"… dělej," dořekla Clary a spustila ruku z tlačítka. "Hm. Ahoj."
Nespouštěl z ní oči. "Clary?"
"Nechal sis ostříhat vlasy," vyhrkla bez přemýšlení. Byla to pravda - do tváře už mu nepadaly dlouhé, kovově lesklé prameny, byly teď totiž pečlivě a úpravně ostříhaný. Vypadal tak civilizovaněji, dokonce i o trochu starší. I tmavě modrý svetr a džíny, které měl na sobě, vypadaly upraveně. Na krku se mu třpytilo něco stříbrného, těsně pod okrajem výstřihu.
Zvedl ruku. "Jo, vidíš. Ostříhala mi je Marysa." Dveře výtahu se za ním začaly zavírat, Jace je však rukou zadržel. "Potřebuješ jet nahoru?"
Zavrtěla hlavou. "Jenom jsem s tebou chtěla mluvit."
"Aha." Vypadal, že ho to trochu překvapilo, ale uvolnil dveře výtahu a nechal je, aby se za jeho zády zavřely. "Zrovna mám namířeno do Takiho bistra pro něco k snědku. Nikomu se tady moc nechce vařit…"
"To chápu," řekla Clary, ale hned si to vyčetla. To, jestli se Lightwoodovým chce, nebo nechce vařit, s ní přece nemá vůbec nic společného.
"Můžeme si promluvit tam," nabídl jí Jace. Vykročil ke dveřím, pak se zastavil a ohlédl se na ni. Stál mezi dvěma víceramennými svícny se zapálenými svíčkami, jejichž záře dodávala jeho vlasům a kůži světle zlatavý nádech, takže vypadal jako obraz anděla. Stáhlo se jí srdce. "Tak jdeš, nebo ne?" zeptal se jí úsečným tónem, který nezněl ani trochu andělsky.
"Jo, jasně. Už jdu." Rozběhla se, aby ho dohnala.
Když kráčeli směrem k Takiho bistru, snažila se Clary udržovat konverzaci v bezpečné vzdálenosti od témat souvisejících s ní, s Jacem nebo s ní a Jacem. Místo toho se ho zeptala, jak se mají Isabela, Max a Alek.
Jace zaváhal. Právě přecházeli První avenue, po níž se proháněl studený vítr. Bezmračná obloha měla modrou barvu. Byl to dokonalý newyorský podzimní den.
"Promiň." Clary sebou trhla, když si uvědomila, jak hloupá je to otázka. "Asi na tom teď nemůžou být dobře. Umřela spousta lidí, který znali."
"Pro lovce stínů je to jiné," řekl Jace. "Jsme bojovníci. Smrt očekáváme. Znamená pro nás něco jiného než pro vás…"
Clary si nedokázala odpustit povzdechnutí. "Než pro vás civily. To jsi chtěl říct, ne?"
"Ano," připustil. "Občas je i pro mě těžké uvědomit si, kdo vlastně jsi."
Zastavili se před Takiho bistrem, budovou s prohnutou střechou a fasádou bez oken. Ifrit, který hlídal u předních dveří, se na ně zadíval podezřívavýma červenýma očima.
"Já jsem přece Clary," řekla.
Jace se na ni podíval. Vítr jí foukal vlasy do tváře. Natáhl ruku a téměř bezmyšlenkovitě je odhrnul. "Já vím."
Uvnitř si našli prázdný box a posadili se do něj. Bistro bylo téměř prázdné. Kaelie, vílí číšnice, se opírala o bar a přitom líně mávala modrobílými křídly. Ona a Jace spolu kdysi chodili. V dalším boxu seděla dvojice vlkodlaků. Okusovali maso ze syrových jehněčích kostí a dohadovali se o tom, zda by Brumbál z knih o Harrym Potterovi dokázal v boji porazit Krasomila Pohromu.
"To je přece jasný, že by vyhrál Brumbál," tvrdil první. "Vždyť ovládá tu smrtící kletbu, a to už je pěkná síla."
Druhý vlkodlak se vytasil s pádným argumentem. "Jenže Brumbál není opravdickej."
"Já si teda myslím, že Krasomil Pohroma taky není opravdickej," ušklíbl se první vlkodlak. "Copak tys ho někdy viděl?"
"To je ujetý," řekla Clary a schoulila se na svém místě. "Slyšel jsi, co říkali?"
"Ne. Je neslušné poslouchat cizí rozhovory." Jace právě studoval jídelní lístek, což Clary poskytlo příležitost, aby potají začala studovat jeho. Já se na tebe nikdy nedívám, řekla mu nedávno. A byla to z části pravda, nikdy se na něj totiž nedívala tak, jak by chtěla, tedy okem umělce. Pokaždé se nechala pohltit, rozptýlit nějakým detailem: zakřivením jeho lícních kostí, úhlem, který zaujímaly jeho řasy, tvarem jeho úst.
"Ty na mě civíš," řekl, aniž by zvedl pohled od jídelního lístku. "Proč na mě tak civíš? Děje se něco?"
Kaeliin příchod k jejich stolu ušetřil Clary nutnosti odpovědět. Všimla si, že číšnice používá místo propisky stříbřitou březovou větvičku. Zvědavě Clary pozorovala očima, které byly celé modré. "Už jste si vybrali?"
To Clary zaskočilo, takže si rychle namátkou objednala několik položek z jídelního lístku. Jace si objednal porci hranolků ze sladkých brambor a několik jídel, která si nechal zabalit do krabic, aby je mohl odnést Lightwoodovým. Kaelie odešla a ve vzduchu po ní zůstala viset slabá květinová vůně.
"Vyřiď Alekovi a Isabele, že to všechno, co se stalo, mě moc mrzí," řekla Clary, jakmile se Kaelie vzdálila z doslechu. "A Maxovi vyřiď, že ho vezmu do Zakázané planety, kdykoli bude chtít."
"Jedině civilové říkají, že je něco mrzí, když tím ve skutečnosti myslí, že sdílejí něčí smutek," poznamenal Jace. "Nic z toho nebyla tvoje chyba, Clary." V jeho očích se najednou jasně zablýskla nenávist. "Mohl za to Valentýn."
"Předpokládám, že se asi…"
"Nikde neobjevil? Ne. Řekl bych, že se teď určitě někam ukryl, aby mohl dokončit to, co s Mečem začal. A pak…" Jace pokrčil rameny. "A pak co?"
"To nevím. Je to šílenec. Jen těžko odhadneš, co šílenec udělá příště." Vyhýbal se však jejímu pohledu a Clary dobře věděla, na co myslí: na válku. To přece Valentýn chtěl. Válku s lovci stínů. A nejspíš se mu toho podaří dosáhnout. Teď šlo jenom o to, kde nejdříve udeří. "Ale teď k věci. Nepřišla jsi za mnou jen proto, abychom mluvili o tomhle, ne?"
"Ne." Teď, když nadešla ta chvíle, měla Clary najednou problém najít slova. Krátce zahlédla svůj odraz v lesklém povrchu stojanu na ubrousky. Bílý svetr, bílý obličej a rudé, rozpálené tváře. Vypadala, jako by měla horečku. Také se tak trochu cítila. "Chtěla jsem si s tebou promluvit už několik dní…"
"Skoro bych ti to i věřil." Jeho hlas zněl nepřirozeně ostře. "Jenže pokaždé, když jsem ti volal, mi Luke tvrdil, že jsi nemocná. Takže ses mi asi vyhýbala. Zase."
"Nevyhýbala." Zdálo se jí, že se mezi nimi rozkládá obrovský prázdný prostor, i když box zase tak velký nebyl a oni ani neseděli moc daleko od sebe. "Já jsem s tebou chtěla mluvit. Celou dobu jsem na tebe myslela."
Překvapeně se nadechl a natáhl ruku přes stůl. Vzala ji do své a v žilách se jí rozlila úleva. "Já jsem na tebe taky myslel."
Jeho dlaň ji hřála a uklidňovala a ona si vzpomněla, jak mu ve zřícenině Renwickovy nemocnice vzala z ruky zakrvácený střep portálu - to jediné, co mu zůstalo z jeho starého života - a jak si ji pak přitáhl do náruče. "Opravdu jsem byla nemocná," ujistila ho. "Přísahám. Přece jenom jsem na té lodi málem umřela, vzpomínáš?"
Pustil její ruku, ale upřeně ji pozoroval, skoro jako by se snažil zapamatovat si rysy jejího obličeje. "Já vím," řekl. "Pokaždé, když málem umřeš, málem umřu i já."
Z jeho slov jí poskočilo srdce v hrudi, jako by spolkla doušek čistého kofeinu. "Jaci, já jsem ti přišla říct, že -"
"Počkej. Nejdřív nech mluvit mě." Zvedl dlaně do vzduchu, jako by chtěl zastavit příval jejích slov. "Než něco řekneš, rád bych se ti omluvil."
"Omluvil? A za co?"
"Za to, že jsem tě neposlouchal." Oběma rukama si prohrábl vlasy a Clary si všimla jizvičky, jen takové drobné stříbrné čárky, kterou měl z boku na krku. Dřív tam nebyla. "Pořád jsi mi opakovala, že nemůžu dostat to, co po tobě chci, a já na tebe pořád tlačil a tlačil a vůbec jsem tě neposlouchal. Prostě jsem tě chtěl a bylo mi jedno, co si o tom kdokoli jiný myslí. Dokonce i ty."
Náhle jí vyschlo v ústech, než však stihla něco říci, vrátila se k nim Kaelie s Jaceovými hranolkami a celou řadou pokrmů pro Clary. Clary zírala na to, co si objednala. Zelený mléčný koktejl, něco, co vypadalo jako syrový karbenátek, a talíř plný cvrčků máčených v čokoládě. Ne, že by na tom záleželo. Měla tak stažený žaludek, že na jídlo nedokázala ani pomyslet. "Jaci," řekla, jakmile číšnice odešla. "Tys neudělal nic špatnýho. Ty…"
"Ne. Nech mě domluvit." Díval se dolů na své hranolky, jako by mu snad mohly ozřejmit záhady všehomíra. "Clary, musím to říct teď, nebo… nebo už to nikdy neřeknu." Slova se z něj najednou jen hrnula: "Myslel jsem si, že jsem přišel o svoji rodinu. A tím nemyslím Valentýna. Myslím Lightwoodovy. Myslel jsem si, že už o mně nechtějí slyšet. Myslel jsem si, že už mi kromě tebe na světě nic nezbylo. Já… byl jsem šílený smutkem z té ztráty a vybíjel jsem si to na tobě a teď se ti chci za to omluvit. Měla jsi pravdu."
"Ne. Byla jsem pitomá. Byla jsem k tobě krutá…"
"A měla jsi na to úplné právo." Zvedl oči a podíval se na ni a jí to z nějakého důvodu náhle připomnělo chvíli, kdy jí byly čtyři roky, hrála si na pláži a pak začala plakat, protože se zvedl vítr a rozfoukal jí hrad, který postavila. Matka jí řekla, že si může postavit další, jestli chce, to ji ale v pláči nezastavilo, protože to, o čem si myslela, že je trvalé, nakonec vůbec trvalé nebylo. Bylo to postaveno z písku, který mohl působením větru nebo vody navždy zmizet. "To, co jsi říkala, byla pravda. Nikdo nemůže žít ani milovat ve vzduchoprázdnu. Kolem nás jsou lidé, kterým na nás záleží a kterým by ublížilo, možná nenávratně, kdybychom se poddali tomu, co možná chceme cítit. Kdybychom byli takhle sobečtí, tak by to znamenalo… Znamenalo by to být jako Valentýn."
Vyslovil jméno svého otce s takovou rozhodností, že měla Clary pocit, jako by jí před nosem zabouchl dveře.
"Od této chvíle už budu jen tvůj bratr," prohlásil a díval se na ni přitom s nadějným očekáváním, že ji to potěší, jenže jí se chtělo vykřiknout na něj, že jí rozbíjí srdce na kousíčky a že okamžitě musí přestat. "Tak jsi to přece chtěla, ne?"
Trvalo jí dlouho, než dokázala odpovědět, a když se na to konečně zmohla, zněl jí vlastní hlas jako ozvěna přicházející odněkud zdaleka. "Ano," řekla a v uších jí přitom hučely vlny. Oči ji pálily, jako by jí do nich vítr zanesl písek nebo spršku slané vody. "Tak jsem to chtěla."

Clary otupěle stoupala po širokém schodišti k velkým skleněným vstupním dveřím nemocnice Beth Israel. Svým způsobem byla ráda, že je teď tady a ne někde jinde. Víc než po čemkoli jiném teď toužila po tom, aby se mohla vrhnout své matce do náruče a rozplakat se, i když by jí asi nikdy nedokázala vysvětlit, kvůli čemu vlastně pláče. To ale nebylo možné, takže se rozhodla spokojit se alespoň s nejbližší dostupnou alternativou - sednout si vedle postele své matky a rozplakat se tam.
V Takiho bistru to ustála docela dobře, dokonce zvládla i obejmout Jace na rozloučenou. Popotahovat začala až v metru, kde se najednou rozplakala kvůli všemu, co ještě neoplakala, kvůli Jaceovi a Simonovi a Lukovi a své matce, a dokonce i kvůli Valentýnovi. Plakala tak nahlas, že jí muž sedící naproti nabídl kapesník, a ona na něj zakřičela: Co na mě tak čumíš, ty úchyle? Protože tak se to přece v New Yorku dělá. Pak už se cítila o trochu lépe.
Když se blížila k vrcholu schodiště, uvědomila si, že tam stojí nějaká žena. Přes šaty měla oblečený dlouhý tmavý plášť, což se v ulicích Manhattanu jen tak běžně nevidí. Plášť byl ušit z tmavého sametu a byl vybaven velkou kapuci, kterou měla žena přehozenou přes hlavu, takže jí zakrývala obličej. Clary se rozhlédla kolem sebe a došlo jí, že nikdo jiný z lidí stojících na nemocničním schodišti nebo u dveří si té postavy nevšiml. Takže tedy iluze.
Když stanula na posledním schodu, zastavila se a podívala se nahoru na ženu. Pořád ještě jí neviděla do tváře. Řekla: "Tak podívejte, jestli jste sem přišla za mnou, tak mi radši rovnou řekněte, co po mně chcete. Nějak teď nemám náladu na ty vaše iluze a tajnůstkaření."
Všimla si, že se lidé kolem ní zastavují a zírají na tu bláznivou dívčinu, která tu mluví sama se sebou. Potlačila v sobě nutkání vypláznout na ně jazyk.
"Tak dobře." Ten hlas byl mírný a zvláštně povědomý. Žena zvedla ruku a stáhla si kapuci dozadu. Na ramena se jí rozlila záplava stříbrných vlasů. Byla to ta žena, kterou Clary přistihla, jak ji pozoruje na prostranství na Mramorovém hřbitově, a která je později před Institutem zachránila před Malikovým nožem. Zblízka Clary viděla, že má ten typ obličeje, který je samý úhel, příliš výrazný, než aby mohl být krásný, její oči však měly sytý, příjemný oříškový odstín. "Mé jméno je Madeleine. Madeleine Bellefleurová."
"A…?" zeptala se Clary. "Co po mně chcete?"
Žena - Madeleine - zaváhala. "Znávala jsem tvoji matku, Joce-lyn," odpověděla. "V Idrisu jsme byly přítelkyně."
"Teď k ní nemůžete," řekla Clary. "Než se uzdraví, nesmí k ní nikdo kromě rodiny."
"Ale ona se neuzdraví."
Clary měla pocit, jako by ji někdo uhodil do tváře. "Cože?"
"Je mi to líto," řekla Madeleine. "Nechtěla jsem tě rozrušit. Jenže jde o to, že já vím, co se s Jocelyn děje, a že jí teď nemohou pomoci v žádné nemocnici pro obyčejné lidi. To, co se jí stalo… Způsobila si to sama, Clarisso."
"Ne. Vy to nechápete. Valentýn…"
"Udělala to ještě předtím, než se k ní Valentýn dostal. Aby od ní nemohl získat žádné informace. Naplánovala si to tak. Bylo to tajemství, tajemství, o které se podělila jen s jedním člověkem. Jen jednomu člověku řekla, jak se to kouzlo dá zrušit. A tím člověkem jsem já."
"Chcete tím říct -"
"Ano," přerušila ji Madeleine. "Chci tím říct, že vím, jak tvoji matku probudit."

CoA-19.kapitola 2/2

19. ledna 2013 v 20:51 | Anďa |  TMI-Město z popela

Ve chvíli, kdy se její prsty sevřely kolem jílce Maellartachu, projelo Claryinou paží spalující a zároveň mrazivé šlehnutí. Valentýn s výrazem mírného zájmu sledoval, jak se zajíkla bolestí a úplně jí zdřevěněly prsty. Zoufale se snažila Meč pozvednout, ten jí však vypadl z ruky a zařinčel na podlaze u jejích nohou.
Téměř ani nepostřehla, že se Valentýn pohnul. O vteřinu později už stál před ní s Mečem v rukou. Clary ještě pálila dlaň. Podívala se dolů a uviděla, že se jí na kůži tvoří červená, pálící podlitina.
"To sis opravdu myslela," promluvil Valentýn s nádechem znechucení v hlase, "že bych tě nechal pohybovat se v blízkosti zbraně, o níž bych věděl, že ji dokážeš použít?" Zavrtěl hlavou. "Nepochopila jsi ani slovo z toho, co jsem říkal, že? Vypadá to, že jen jedno z mých dvou dětí je schopno chápat pravdu."
Clary sevřela poraněnou ruku v pěst a ta bolest jí přišla téměř vhod. "Jestli mluvíte o Jaceovi, tak ten vás taky nenávidí."
Valentýn pozvedl Meč a přiložil jeho špičku mezi Claryiny klíční kosti. "To už by stačilo," řekl.
Špička Meče byla ostrá. Když se Clary nadechla, píchla ji do krku a po hrudi jí začal stékat pramínek krve. Zdálo se jí, že se jí od Meče rozlévá v žilách chlad, pažemi a nohama jí projíždějí syčící kousky ledu a křehnou jí ruce.
"To tě poznamenala výchova," prohlásil Valentýn. "Tvá matka byla vždy tvrdohlavá žena. To byla jedna z věcí, které jsem na ní ze začátku miloval. Myslel jsem si však, že si dokáže stát za svými ideály."
Clary si s neurčitým pocitem hrůzy pomyslela, jak je zvláštní, že když předtím svého otce viděla ve zřícenině Renwickovy nemocnice, čišelo z něj obrovské osobní kouzlo. To bylo ovšem určeno Jaceovi. Teď už se s ním Valentýn neobtěžoval a pod charismatickou slupkou se jí zdál být… prázdný. Jako dutá socha, jejíž vyříznuté oční otvory prozrazují temnotu, která panuje uvnitř.
"Řekni mi, Clarisso, mluvila někdy o mně tvá matka?"
"Tvrdila mi, že je můj otec mrtvý." Nic dalšího neříkej, varovala sama sebe, byla si však jistá, že konec té věty si Valentýn přečte v jejích očích. A já bych si teď přála, aby to byla pravda.
"A nikdy ti neřekla, že jsi jiná? Zvláštní?"
Clary polkla a špička ostří se jí zaryla o něco hlouběji. Pramínek krve na jejích prsou zesílil. "Nikdy mi neřekla, že patřím mezi lovce stínů."
"Víš," řekl Valentýn a díval se přitom na ni přes celou délku Meče, "proč mě tvá matka opustila?"
Vzadu v krku Clary pálily slzy. Trochu si odkašlala. "Chcete tím říct, že k tomu měla jen jeden důvod?"
"Řekla mi," pokračoval, jako by Clary vůbec nepromluvila, "že jsem z jejího prvního dítěte udělal monstrum. Opustila mě, abych nemohl totéž udělat i s tím druhým. S tebou. Už ale bylo příliš pozdě."
Chlad, který cítila v hrdle a v údech, byl tak intenzivní, že už se ani nechvěla. Bylo to, jako by ji Meč proměnil v kus ledu. "To by ona nikdy neřekla," zašeptala Clary. "Jace není monstrum. A já taky ne."
"Já jsem přece nemluvil o -"
Padací dvířka nad jejich hlavami se rozletěla a otvorem seskočily dvě temné postavy, které přistály přímo za Valentýnem. Jak si Clary s prudkým pocitem úlevy všimla, první z nich byl Jace. Prolétl vzduchem jako šíp vystřelený z luku, neomylně směřující ke svému cíli. Dopadl na podlahu se sebejistou lehkostí. V jedné ruce svíral zakrvácenou ocelovou tyč, jejíž ulomený konec tvořil nebezpečně vyhlížející špičku.
Druhá postava seskočila vedle Jace se stejnou lehkostí, jen o trochu méně elegantně. Clary zprvu viděla jen štíhlou chlapeckou siluetu s tmavými vlasy a pomyslela si: Alek. Teprve když se postava narovnala a Clary uviděla známou tvář, uvědomila si, kdo to je.
Zapomněla na Meč, na chlad a bolest v hrdle, zapomněla na všechno. "Simone!"
Simon se na ni podíval. Jejich pohledy se na chvíli setkaly a Clary doufala, že si v jejím obličeji přečetl, jak obrovskou, všeobjímající úlevu pocítila. Oči jí zaplavily slzy, které se už tak dlouho hlásily o slovo, a zmáčely jí tváře. Ani nezvedla ruku, aby si je otřela.
Valentýn otočil hlavu a podíval se za sebe. Spodní čelist mu poklesla v prvním výrazu upřímného překvapení, který kdy Clary v jeho obličeji spatřila. Prudce se k Jaceovi a Simonovi obrátil.
Ve chvíli, kdy se špička Meče odklonila, začal v Clary všechen led tát a s ním odcházela i veškerá její síla. Padla na kolena a nekontrolovatelně se roztřásla. Když zvedla ruce, aby si setřela slzy z tváře, všimla si, že má konečky úplně bílé, jak se jí na nich začaly tvořit omrzliny.
Jace na ni okamžik s hrůzou zíral a pak se jeho pohled zaměřil na otce. "Co jsi jí udělal?"
"Nic," řekl Valentýn, který už znovu získal sebekontrolu. "Zatím."
Ke Claryinu překvapení Jace zbledl, jako by ho otcova slova šokovala.
"To já bych se tě měl ptát, co jsi udělal, Jonathane," pokračoval Valentýn, a i když to říkal Jaceovi, jeho oči se upíraly na Simona. "Proč je to pořád ještě naživu? Oživlé mrtvoly se dokáží zregenero-vat - ale ne v případě, že v sobě mají tak málo krve."
"To mluvíte o mně?" chtěl vědět Simon. Clary překvapeně zírala. Simon zněl nějak jinak. Nemluvil jako dospívající chlapec, který odmlouvá dospělému, ale jako někdo, kdo by se dokázal s Valentýnem Morgensternem utkat jako rovný s rovným. Jako někdo, kdo si zaslouží se s ním utkat jako rovný s rovným. "Aha, už si vzpomínám, vy jste mě tam vlastně nechal umřít. Teda podruhý umřít."
"Buď zticha." Jace šlehl po Simonovi varovným pohledem. Jeho oči přitom měly velmi tmavou barvu. "Já na to odpovím." Obrátil se ke svému otci. "Dal jsem Simonovi napít své krve," řekl. "Aby nezemřel."
Rysy Valentýnova už tak dost přísného obličeje ještě ztvrdly, jako by se mu kosti snažily protlačit skrze kůži. "Ty jsi dobrovolně nechal upíra napít se tvé krve?"
Zdálo se, že Jace na chvíli zaváhal - rychle se podíval na Simona, který se do Valentýna vpaloval upřeným pohledem přetékajícím intenzivní nenávistí. Pak opatrně řekl: "Ano."
"Nemáš ani potuchy, co jsi provedl, Jonathane," oznámil mu Valentýn děsivým hlasem. "Ani potuchy."
"Zachránil jsem život," řekl Jace. "Život, který ses pokoušel uz-mout. Pokud vím."
"Nebyl to lidský život," řekl Valentýn. "Vzkřísil jsi zrůdu, která bude zabíjet, jen aby sama mohla žít. Jeho druh má pořád jenom hlad…"
"Mám hlad i teď," přerušil ho Simon a usmál se, takže odhalil špičáky, které mu vyjely z pouzder v dásních. Bíle se třpytily a jejich špičky končily až u jeho dolního rtu. "Klidně bych si ještě trochu krve dal. I když z vaší krve bych se asi udávil, vy jeden jedovatej -"
Valentýn se zasmál. "Chtěl bych tě vidět, jak se o to pokusíš, upíre," prohlásil. "Až se do tebe zakousne Meč duše, vzplaneš a zemřeš."
Clary viděla, jak Jaceovy oči přeskakují mezi ní a Mečem. Zračila se v nich nevyslovená otázka. Rychle řekla: "Meč ještě není proměněný. Ještě ne úplně. Nemá Maiinu krev, takže ještě neprovedl celý ten obřad…"
Valentýn se k ní s Mečem v ruce otočil a ona viděla, jak se usmívá. Zdálo se, že se Meč v jeho ruce zablýskl a pak do ní něco vrazilo - bylo to, jako by ji povalila vlna, srazila ji na zem, pak ji zase zvedla a odhodila ji vzduchem. Kutálela se bezmocně po podlaze a nedokázala se zastavit, až se zarazila o jednu z lodních přepážek. Zhroutila se u ní bolestí a snažila se popadnout dech.
Simon se k ní rozběhl. Valentýn máchl Mečem duše a před Simonem vyrostla stěna ze žhnoucích plamenů, která ho donutila před obrovským žárem klopýtavě ustoupit.
Clary se s námahou opřela o lokty. Ústa měla plná krve. Svět se kolem ní houpal a ona jen přemýšlela, jak silně se uhodila do hlavy a jestli se může stát, že omdlí. Přála si, aby se jí podařilo zůstat při vědomí.
Oheň uhasl, Simon se však choulil na podlaze, v obličeji oslněný výraz. Valentýn na něj vrhl rychlý pohled a pak se podíval na Jace. "Jestli teď toho upíra zabiješ, ještě můžeš vrátit, co jsi udělal."
"Ne," zašeptal Jace.
"Stačí pozvednout zbraň, kterou držíš v ruce, a probodnout mu s ní srdce." Valentýn mluvil mírným tónem. "Jeden jediný pohyb. Nic, co bys předtím neudělal stokrát."
Jace se otci klidně zadíval do očí. "Viděl jsem Agramona," řekl. "Měl tvoji tvář."
"Tys viděl Agramona?" Meč duše se zaleskl, když Valentýn udělal krok ke svému synovi. "A přežil jsi to?"
"Zabil jsem ho."
"Zabil jsi Démona strachu, ale zdráháš se zabít jednoho upíra, dokonce na můj rozkaz?"
Jace nehybně stál a jeho obličej byl prost jakéhokoli výrazu. "Je to upír, v tom máš pravdu," souhlasil. "Ale jmenuje se Simon."
Valentýn se zastavil před Jacem, v ruce Meč duše, zářící tvrdým černým světlem. Clary na chvíli zachvátila hrůza, protože se bála, že chce Valentýn Jace na místě probodnout a že mu to Jace dovolí. "Mám tomu tedy rozumět tak," řekl Valentýn, "že jsi nezměnil názor? To, co jsi mi řekl, když jsi za mnou předtím přišel, je tvé poslední slovo? Nezačal jsi litovat, že jsi mne neposlechl?"
Jace pomalu zavrtěl hlavou. V jedné ruce stále třímal ulomenou tyč, druhou, pravou ruku však měl v úrovni pasu a něco jí vytahoval zpoza opasku. Jeho oči se celou tu dobu upíraly do Valentýnových, takže si Clary nebyla jistá, zda si Valentýn všiml, co Jace dělá. Doufala, že ne.
"Ano," řekl Jace. "Lituji, že jsem tě neposlechl."
Ne! pomyslela si Clary a poskočilo jí přitom srdce. Copak to Jace opravdu vzdal? Copak si vážně myslí, že je tohle jediný způsob, jak ji a Simona zachránit?
Valentýnova tvář zjihla. "Jonathane -"
"Zvlášť proto," nenechal ho domluvit Jace, "že mám v plánu to udělat znovu. Právě teď." Jeho ruka se mihla rychlostí blesku a vzduchem proletěl směrem ke Clary nějaký předmět. Se zařinčením dopadl na podlahu pár centimetrů od ní a kousek se ještě kutálel. Překvapením vyvalila oči.
Byla to stéla její matky.
Valentýn se dal do smíchu. "Stéla? Jaci, to má být nějaký vtip? Nebo jsi konečně -"
Zbytek té věty Clary neslyšela. Nadzvedla se na rukou a zalapala po dechu, protože jí hlavou projela ostrá bolest. Do očí se jí nahrnuly slzy a zamlžil se jí zrak. Třesoucí se rukou se natáhla po stéle, a když se jí dotkla prsty, uslyšela uvnitř své hlavy hlas, tak zřetelný, jako by její matka stála vedle ní. Vezmi si tu stélu, Clary. Použij ji. Ty víš, co máš dělat.
Křečovitě sevřela stélu v prstech. Posadila se a rozhodla se ignorovat vlnu bolesti, která jí z hlavy projížděla do páteře. Byla přece lovkyně stínů, takže se s bolestí musela naučit žít. Matně slyšela, jak Valentýn volá její jméno, slyšela, jak se k ní přibližují jeho kroky - a přitlačila stélu na lodní přepážku s takovou vervou, že když se její špička dotkla povrchu, měla Clary pocit, že přímo slyší, jak se kov se syčením taví.
Začala kreslit. Jako vždy, když se dala do kreslení, svět kolem ní zmizel a existovala jen ona, její stéla a kovový podklad. Vzpomněla si, jak stála před Jaceovou celou a šeptala si: Otevřít, otevřít, otevřít! Věděla, že tehdy zmobilizovala všechny své síly, aby vytvořila runu, která nakonec vysvobodila Jace z pout. A také věděla, že to, co vložila do tamté runy, nebylo ani z desetiny, ani ze setiny tak silné jako to, co ze sebe vydává teď. Ruce ji pálily a ona vykřikla, když se rozjela dolů po stěně stélou, která za sebou vypalovala tlustou, černou čáru. Otevřít.
Všechen pocit marnosti, všechno zklamání, všechen vztek jí proudily z prstů do stély a odtud zase do runy. Otevřít. A také veškerá láska, veškerá úleva z toho, že je Simon naživu, veškerá naděje, že přes to všechno se jim ještě možná podaří přežít. Otevřít!
Ruka, v níž stále ještě svírala stélu, jí klesla do klína. Na chvíli se rozhostilo naprosté ticho a všichni - Jace, Valentýn, dokonce i Simon - zírali společně s ní na znamení, které se vpalovalo do přepážky lodi.
Jako první promluvil Simon, který se obrátil k Jaceovi. "Co ta runa znamená?"
Odpověděl mu však Valentýn, i když u toho nespustil oči ze stěny. V obličeji měl výraz, naprosto neodpovídající tomu, co by od něj Clary čekala, výraz, v němž se mísil vítězoslavný pohled s hrůzou a zoufalství s radostí. "Znamená to: Mene mene, tekel, ufarsin," řekl.
Clary se podařilo vstát. "Tohle to neznamená," zašeptala. "Znamená to otevřít."
Valentýn zachytil Claryin pohled. "Clary…"
Jeho slova přehlušilo skřípění kovu. Přepážka, na kterou Clary nanesla runu, stěna tvořená pevnými ocelovými pláty, se prohnula a zachvěla se. Nýty vyletěly ze svých otvorů a do místnosti začaly tryskat proudy vody.
Slyšela Valentýna křičet, jeho hlas však zanikl v ohlušujícím nářku trhajícího se kovu, zatímco všechny šrouby, všechny hřebíky a všechny nýty, jež držely obrovské plavidlo pohromadě, začaly vyskakovat ze svých míst.
Pokusila se doběhnout k Jaceovi a Simonovi, když se však stále rostoucí dírou ve zdi dovnitř nahrnul další příval vody, spadla na kolena. Tentokrát ji vlna povalila a ledový proud ji stáhl pod sebe. Slyšela, jak Jace odněkud volá její jméno. Jeho křik se zoufale a hlasitě vznášel nad skřípěním lodi. Stihla vykřiknout jeho jméno pouze jednou, pak ji totiž proud nasál do zubaté díry v přepážce a odtud ven, do moře.
Zmítala se v černé vodě a kopala kolem sebe. Sevřela ji hrůza, hrůza ze slepé temnoty a z hloubky, z milionů tun vody všude kolem ní, které na ni tlačily a snažily se jí z plic vyrazit všechen vzduch. Netušila, kde je nahoře nebo kterým směrem by měla plavat. Už dál nedokázala zadržovat dech. Z plných plic se nadechla špinavé vody a v hrudi jí vybuchla bolest. Před očima jí poskakovaly hvězdičky. Hučení v uších bylo náhle nahrazeno vysokým, sladkým, neskutečným zpěvem. Umírám, pomyslela si s údivem. Pak se k ní z černé vody natáhly dvě bledé ruce a přitáhly si ji blíž. Kolem ní zavířily dlouhé vlasy. Mami, vykřikla Clary v duchu, než se jí však jasně zjevila matčina tvář, zavřela jí temnota oči.

Když se Clary se probrala k vědomí, všude kolem ní se ozývaly hlasy a před očima jí poletovala světla. Ležela na zádech na hrbolaté korbě Lukovy dodávky. Nad hlavou se jí klenula šedočerná obloha. Kolem sebe cítila mořskou vodu smíšenou s pachem dýmu a krve.
Jako balónky na šňůrkách se nad ní vznášely bílé tváře. Když zamrkala, před očima se jí zaostřily.
Luke. A Simon. Oba se nad ní skláněli se starostlivě úzkostným výrazem v obličeji. Chvíli měla pocit, že Lukovi zbělely vlasy, když ale znovu zamrkala, uvědomila si, že je má jen pokryté popílkem. I všude kolem se vznášel popel, vzduch jím byl přímo prosycen a všichni měli na oblečení i na kůži šmouhy od černých sazí.
Zakašlala a i v ústech ucítila chuť popela. "Kde je Jace?"
"On je…" Simonův pohled přeskočil na Luka a Clary se stáhlo srdce.
"Je v pořádku, že jo?" dožadovala se odpovědi. Pokusila se sednout si a pocítila bodavou bolest v hlavě. "Kde je? Kde je?!"
"Jsem tady." Jace se objevil na kraji jejího zorného pole, tvář skrytou ve stínu. Poklekl vedle ní. "Promiň. Měl jsem tu být, když ses probudila. Já jenom…"
Hlas se mu zlomil.
"Co ty jenom?" Zírala na něj. Zezadu ho osvětlovaly hvězdy, takže byly jeho vlasy spíš stříbrné než zlaté a jeho oči pozbyly veškerou barvu. Kůži měl pruhovanou černými a šedými šmouhami.
"Myslel si, že jsi taky mrtvá," řekl Luke a prudce vstal. Díval se přes mořskou úžinu na něco, co Clary neviděla. Na obloze vířily sloupce černého a purpurového dýmu, jako by tam hořelo.
"Taky mrtvá? A kdo je ještě -" Nedořekla větu, protože se jí zmocnil bolestivý nával nevolnosti. Jace si všiml jejího výrazu, sáhl si do kapsy a vytáhl odtud svoji stélu.
"Nehýbej se, Clary." Ucítila na předloktí pálení a vzápětí se jí začala pročišťovat hlava. Posadila se a zjistila, že sedí na vlhkém prkně opřeném o zadní stěnu kabiny. Na korbě stálo několik centimetrů šplouchající vody, v níž vířily částečky stejného popela, který se na ně jako drobounký černý déšť snášel z oblohy.
Podívala se na své předloktí na místo, kam jí Jace nakreslil hojivé znamení. Pocit slabosti už ustupoval, jako by jí Jace vstříkl do žil novou sílu.
Než od ní ustoupil, přejel prsty po liniích runy iratze, kterou jí nanesl na paži. Jeho ruka byla stejně chladná a vlhká jako její kůže. I celý zbytek jeho těla byl vlhký - měl mokré vlasy a oblečení nasáklé vodou se mu lepilo k tělu.
V ústech cítila štiplavou pachuť, jako by vylízala dno popelníku. "Co se stalo? Na lodi začalo hořet?"
Jace se podíval na Luka, který pořád ještě pozoroval šedočernou řeku. Na hladině byly tu a tam vidět menší lodi, avšak Valentýnův koráb nikde. "Ano," odpověděl. "Valentýnova loď beze zbytku shořela. Nic z ní nezbylo."
"A kde jsou všichni?" Claryin pohled se přesunul na Simona, který byl jako jediný z nich suchý. Jeho už tak dost světlá pleť měla bledě zelený nádech, jako by mu bylo špatně nebo měl horečku. "Kde je Isabela s Alekem?"
"Jsou na některé z lodí lovců stínů. Jsou v pořádku."
"A Krasomil?" Otočila se a podívala se do kabiny dodávky, ta však byla prázdná.
"Musel ošetřit některé z vážněji zraněných lovců stínů," řekl Luke.
"Ale jsou všichni v pořádku? Alek, Isabela, Maia - všichni jsou v pořádku, ne?" Clary se zdálo, že její hlas zní tence a ustrašeně.
"Isabela je zraněná," oznámil jí Luke. "Robert Lightwood taky. Ten se bude uzdravovat ještě dost dlouho. Spousta dalších lovců stínů, včetně Malika a Imogeny, je mrtvých. Byl to velice těžký boj, Clary, a nedopadl pro nás zrovna dobře. Valentýn je pryč. I s Mečem. Místní odnož Spolku je v troskách. Vůbec nevím…"
Odmlčel se. Clary na něj zírala. V jeho hlase bylo něco, co ji děsilo. "Moc mě to mrzí," řekla. "Byla to moje chyba. Kdybych -"
"Kdybys neudělala to, co jsi udělala, Valentýn by všechny na lodi povraždil," přerušil ji Jace rozhodně. "Jedině díky tobě se tahle bitva nezměnila v totální masakr."
Clary se na něj upřeně zadívala. "Myslíš tím to, co jsem provedla s tou runou?"
"Roztrhala jsi tu loď na kousíčky," řekl Luke. "Všechny šrouby a nýty, všechno, co ji mohlo držet pohromadě, se najednou uvolnilo. Celé se to úplně zhroutilo. Rozpadly se i nádrže s naftou. Většina z nás jen tak tak stihla skočit do vody, než to celé začalo hořet. To, co jsi udělala - něco takového ještě nikdy nikdo neviděl."
"Aha," hlesla Clary tichým hláskem. "A byl někdo - zranil se přitom někdo?"
"Pěkná řádka démonů se utopila, když se ta loď začala potápět," odpověděl jí Jace. "Ale žádnému lovci stínů se přitom nic nestalo."
"Protože umějí plavat?"
"Protože byli zachráněni. Všechny nás vytáhly z vody rusalky."
Clary pomyslela na ruce, které se k ní ve vodě natáhly, na neskutečně sladký zpěv, který ji obklopil. Takže to přece jen nebyla její matka. "Vodní víly?"
"Královna ze Zakletého dvora opravdu splnila svůj slib," řekl Jace. "Slíbila nám přece, že nám pomůže, jak jen to bude v jejích silách."
"Ale jak to..." Jak to věděla? chystala se Clary zeptat, pak si však vzpomněla na královniny moudré, vševědoucí oči a na Jace házejícího do vody z pláže v brooklynské čtvrti Red Hook kousek bílého papíru a rozhodla se tu otázku raději nepoložit.
"Lodě lovců stínů začínají odplouvat," řekl Simon s pohledem upřeným na řeku. "Asi už vytáhli všechny, koho mohli."
"Tak dobře." Luke narovnal ramena. "Je čas vyrazit." Pomalu vykročil ke kabině dodávky. Trochu kulhal, i když jinak se zdálo, že žádné zranění nemá.
Vklouzl na sedadlo řidiče a za pár okamžiků motor dodávky znovu zaburácel. Rozjeli se po vodní hladině a od kol začaly odskakovat kapičky odrážející stříbrošedou barvu postupně blednoucí oblohy.
"To je tak hrozně divný," řekl Simon. "Pořád čekám, kdy se ta dodávka začne potápět."
"Nemůžu uvěřit, žes právě zažil to, co my, a myslíš si, že tohle je divný," poznamenal Jace, jeho hlas však nenesl žádné známky zlomyslnosti nebo rozmrzelosti. Zněl jen velmi, velmi unaveně.
"A co bude s Lightwoodovými?" zeptala se Clary. "Po tom všem, co se stalo… Spolek přece…"
Jace pokrčil rameny. "Cesty Spolku jsou nevyzpytatelné. Netuším, co mají jeho představitelé v plánu. Ale budeš je asi dost zajímat ty. A to, co dokážeš."
Simon vydal jakýsi zvuk. Clary si v první chvíli myslela, že to byl náznak protestu, když se však na něj zadívala pozorněji, všimla si, že je ještě zelenější než předtím. "Co se děje, Simone?"
"To ta voda," vysvětlil jí. "Tekoucí voda není nic pro upíry. Je čistá… a my ne."
"V East River teda určitě čistá voda není," namítla Clary, ale přesto k němu natáhla ruku a jemně se dotkla jeho paže. Usmál se na ni. "Tys nespadl do vody, když se ta loď rozpadla?"
"Ne. Na hladině plaval kus lodi a Jace mě na něj hodil. Vůbec jsem se nenamočil."
Clary se přes rameno ohlédla na Jace. Viděla ho teď zase o něco jasněji, tma už totiž ustupovala. "Děkuju," řekla mu. "Myslíš…"
Zvedl obočí. "Co jestli si myslím?"
"Že existuje šance, že se Valentýn utopil?"
"Nikdy nevěř tomu, že je zápornej hrdina po smrti, dokud neuvidíš jeho mrtvolu," prohlásil Simon. "To může přinést leda tak smůlu a ošklivý překvapení."
"V tom se nemýlíš," souhlasil Jace. "Já si myslím, že není mrtvý. Jinak bychom totiž našli Nástroje smrti."
"Dokáže se Spolek obejít bez nich? Ať už je Valentýn po smrti, nebo ne?" zajímalo Clary.
"Spolek to vždycky nějak přežije," řekl Jace. "To je to jediné, co umí." Otočil tvář směrem k horizontu na východě. "Vychází slunce."
Simon úplně ztuhl. Clary na něj chvíli zírala s překvapením, které vzápětí vystřídalo zděšení a hrůza. Otočila se směrem, kterým se díval Jace. Měl pravdu - na horizontu na východě se kolem rostoucího zlatého disku rozlévala krvavě rudá skvrna. Clary viděla, jak od prvních slunečních paprsků poskakují na vodě okolo nich neskutečné skvrnky zelené, purpurové a zlaté barvy. "Ne!" zašeptala.
Jace se na ni překvapeně podíval a pak hned na Simona, který seděl bez hnutí a sledoval vycházející slunce, jako když myš zahnaná do kouta pozoruje kočku. Jace rychle vyskočil na nohy a přešel ke kabině. Něco zašeptal a Clary si všimla, že se Luke na ni a na Simona ohlédl a pak se otočil zpět k Jaceovi. Zavrtěl hlavou.
Dodávka vyrazila kupředu. Luke musel nejspíš přitlačit pedál plynu k podlaze. Clary se pevně chytila postranice. Vepředu Jace křičel na Luka, že přece musí existovat způsob, jak tu zatracenou šunku donutit jet rychleji, Clary však věděla, že svítání nikdy ne-předjedou.
"Musí to nějak jít," řekla Simonovi. Nemohla uvěřit tomu, že ani ne za pět minut se její nevěřícný pocit úlevy změnil v nevěřícný pocit hrůzy. "Třeba tě můžeme zakrýt oblečením…"
Simon stále ještě zíral bílou tváří do slunce. "Hromada hadrů ničemu nepomůže," řekl. "Rafael mi to vysvětloval, před slunečním svitem nás neochrání nic než zdi. Slunce se látkou propálí."
"Ale přece musí být něco…"
"Clary." Teď už ho v šedém světle svítání viděla zcela jasně, jeho velké tmavé oči v bledém obličeji. Natáhl k ní ruce. "Pojď sem."
Vrhla se na něj a pokusila se z něj svým tělem zakrýt co největší část. Věděla, že je to zbytečné. Jakmile se ho dotknou sluneční paprsky, rozpadne se v prach.
Chvíli seděli úplně bez pohnutí a jen se objímali. Clary cítila, jak mu stoupá a klesá hruď, připomněla si však, že se to děje ze zvyku, ne z nutnosti. Simon možná nemusel dýchat, to však neznamenalo, že nemůže zemřít.
"Nenechám tě umřít," řekla mu.
"Myslím, že nemáš na vybranou." Cítila, jak se usmál. "Myslel jsem si, že už nikdy neuvidím slunce," zavtipkoval. "Ale to jsem se asi spletl."
"Simone…"
Jace něco zakřičel. Clary vzhlédla. Oblohu zaplavilo růžové světlo, jako když se do průzračné vody vylije barva. Simon v jejím objetí zatnul všechny svaly. "Miluju tě," řekl. "Nikdy jsem nemiloval nikoho kromě tebe."
Růžové nebe protnula zlatá vlákna podobná zlatému žilkování v drahém mramoru. Na vodě kolem nich zazářily odlesky světla a Simon ztuhl. Zaklonil hlavu a jeho otevřené oči se naplnily zlatem, jako by v něm stoupala hladina rozpáleného tekutého kovu. Na kůži se mu objevily černé trhlinky podobné prasklinám na poškozené soše.
"Simone!" vykřikla Clary. Natáhla k němu ruku, najednou však ucítila, že ji od Simona někdo odtáhl. Byl to Jace, který ji svíral kolem ramen. Snažila se mu vytrhnout, držel ji však příliš pevně. Něco jí říkal do ucha, znovu a znovu, a teprve za pár chvil začala rozumět tomu, co se jí snažil sdělit:
"Clary, podívej se. Podívej se."
"Ne!" Přitiskla si ruce k obličeji. Na dlaních jí ulpěla chuť vody, jež se přelévala po podlaze. Byla trochu slaná, jako slzy. "Já se tam nechci dívat. Já nechci…"
"Clary." Jaceovy ruce ji teď držely za zápěstí a snažily se jí odtáhnout dlaně od obličeje. V očích ji zabolelo jasné světlo úsvitu. "Podívej se."
Podívala se. A uslyšela, jak jí v plicích zahvízdal vzduch, když překvapením zalapala po dechu. Simon seděl na korbě dodávky v jasné skvrně slunečního světla, s otevřenou pusou a pohledem upřeným dolů na vlastní tělo. Na hladině za ním poskakovaly sluneční paprsky a okraj jeho vlasů se třpytil jako zlato. Simon neshořel na popel, seděl naprosto v pořádku na slunci a bledá kůže na jeho obličeji, pažích a rukou vypadala zcela neporušeně.

Venku před Institutem se snášel soumrak. Za okny Jaceovy ložnice, kde Jace právě zíral na hromadu svých věcí na posteli, se rděly bledé červánky. Hromada byla mnohem menší, než čekal. Celých sedm let života na tomto místě, a tohle bylo to jediné, co mu z toho zůstalo - vojenský vak z poloviny naplněný oblečením, nevelkým stohem knih a několika málo zbraněmi.
Přemýšlel, jestli si má s sebou vzít těch pár věcí, které mu zbyly z venkovského sídla v Idrisu, až bude dnes večer odcházet. Krasomil mu vrátil stříbrný prsten jeho otce, Jace už ale neměl nejmenší chuť jej nosit. Navlékl jej na řetízek, který si zapnul kolem krku. Nakonec se rozhodl, že si vezme všechno. Nemělo cenu na tomhle místě cokoli nechávat.
Zrovna cpal do vojenského vaku oblečení, když se ozvalo zaklepání. Šel otevřít v očekávání, že za dveřmi najde Aleka nebo Isabelu.
Byla to Marysa. Na sobě měla strohé černé šaty a vlasy měla pevně stažené dozadu. Vypadala starší, než jak si ji pamatoval. Z koutků úst jí k okrajům čelistí vybíhaly dvě hluboké vrásky. Jen v očích jí zářila barva. "Jaci," oslovila ho. "Můžu dovnitř?"
"Můžeš dělat, co se ti zlíbí," řekl a vrátil se k posteli. "Je to tvůj dům." Hmátl po chumlu zmačkaných triček a nacpal jej do vojenského vaku, možná až zbytečně prudce.
"Ten dům vlastně nepatří nám, ale Spolku," poznamenala Marysa. "My jsme tu jen jako správci."
Jace teď do vaku pěchoval knihy. "To je jedno."
"Co to děláš?" Kdyby ji Jace neznal, asi by si teď pomyslel, že se jí trochu chvěje hlas.
"Balím si věci," odpověděl. "To přece lidé většinou dělají, když se odněkud stěhují."
Zbledla. "Neodcházej," požádala ho. "Jestli tu chceš zůstat…"
"Nechci tu zůstat. Nepatřím sem."
"A kam půjdeš?"
"K Lukovi," odpověděl a všiml si, jak sebou trhla. "Na nějakou dobu. Pak nevím. Možná do Idrisu."
"A tam si myslíš, že patříš?" Z jejího hlasu čišel bolestný smutek.
Jace na chvíli přestal balit a zadíval se na svůj vak. "Já vůbec nevím, kam patřím."
"Přece ke své rodině." Marysa udělala nejistý krok směrem k němu. "K nám."
"To tys mě odsud vyhodila." Jace slyšel, jak drsně zní jeho hlas, a pokusil se to trochu zmírnit. "Je mi to líto," řekl a otočil se přitom k ní. "Všechno, co se stalo. Ale předtím jsi mě tady nechtěla, takže nechápu, proč bys mě tu měla chtít teď. Robert se bude ještě nějakou dobu uzdravovat a bude potřebovat, aby ses o něj starala. Jenom bych vám tu překážel."
"Překážel?" řekla nevěřícně. "Robert tě chce vidět, Jaci…"
"O tom pochybuju."
"A co Alek? A Isabela a Max - oni tě potřebují. Nemůžu se ti divit, jestli mi nevěříš, že chci, abys tu zůstal, ale přece musíš vědět, že oni tě tu chtějí. Zažili jsme zlé časy, Jaci. Přece jim nemůžeš přidělávat ještě další trápení."
"Tohle není fér."
"Nemám ti za zlé, jestli mě nenávidíš." Opravdu se jí chvěl hlas. Jace se prudce otočil a překvapeně se na ni zadíval. "Ale to, co jsem udělala, že jsem tě vyhodila a tak hrozně se k tobě chovala, to bylo jen proto, že jsem tě chtěla ochránit. A taky proto, že jsem měla strach."
"Z čeho? Ze mě?"
Přikývla.
"Díky, teď se vážně cítím mnohem líp."
Marysa se zhluboka nadechla. "Bála jsem se, že mi zlomíš srdce, jako to kdysi udělal Valentýn," řekla. "Byl jsi první člověk, kterého jsem po něm začala mít zase ráda, první člověk, který nebyl z mé krve. První živé stvoření. A byl jsi ještě dítě…"
"Myslela sis, že jsem někdo jiný."
"Ne. Vždycky jsem věděla, kdo jsi. Už ve chvíli, kdy jsem tě viděla vystupovat z lodi z Idrisu, bylo ti tenkrát deset let. Vstoupil jsi do mého srdce stejně jako mé vlastní děti, když se narodily." Zavrtěla hlavou. "Tomu ty ale nemůžeš rozumět. Nikdy jsi nebyl rodič. Nic na světě nemůžeš milovat tak, jako miluješ své děti. A nic na světě v tobě nedokáže vyvolat takový vztek."
"Toho s tím vztekem jsem si všiml," poznamenal Jace po chvíli.
"Nečekám, že mi odpustíš," pokračovala Marysa. "Ale kdyby ses rozhodl tu zůstat kvůli Isabele, Alekovi a Maxovi, byla bych ti moc vděčná…"
To byl špatný tah. "Nestojím o tvoji vděčnost," odsekl Jace a obrátil se zpátky k vojenskému vaku. Už nezbylo nic, co by do něj ještě nacpal. Zatáhl za zip.
"A la claire fontaine," řekla Marysa, "m'en allant promener."
Otočil se a podíval se na ni. "Cože?"
"II y a longtemps que je t'aime. Jamais je ne t'oublierai. To je ta starofrancouzská balada, kterou jsem kdysi zpívala Alekovi a Isabele. Ta, na kterou ses mě ptal."
V pokoji už teď bylo velmi málo světla a v tom šeru mu Marysa připadala skoro stejná, jako když mu bylo deset, jako by se za posledních sedm let ani trochu nezměnila. Vypadala přísně, starostlivě a znepokojeně - a také plná naděje. Vypadala jako jediná matka, kterou kdy poznal.
"A není pravda, že bych ti nikdy nezpívala," dodala. "Jenom jsi mě nikdy neslyšel."
Jace na to nic neodpověděl, jen natáhl ruku a trhnutím rozepnul zip na vojenském vaku. Všechny jeho věci se zase vysypaly na postel.

CoA-19.kapitola 1/2

19. ledna 2013 v 20:50 | Anďa |  TMI-Město z popela

19

DIES IRAE

"Pletete se," řekla Clary, její hlas však vůbec nezněl přesvědčivě. "Nevíte o mně ani o Jaceovi vůbec nic. Jenom se snažíte -"
"Co? Snažím se s tebou mluvit, Clarisso. Chci, abys mě pochopila." Clary ve Valentýnové tónu nedokázala rozpoznat žádné emoce, snad kromě lehkého pobavení.
"Vy se nám vysmíváte. Myslíte si, že mě můžete použít k tomu, abyste ublížil Jaceovi, a kvůli tomu se nám vysmíváte. Už se ani nezlobíte," dodala. "Opravdový otec by se zlobil."
"Já jsem opravdový otec. V mých žilách proudí stejná krev jako ve tvých."
"Nejste můj otec. Můj otec je Luke," odporovala Clary, už téměř unaveně. "O tom už jsme přece mluvili."
"Vzhlížíš k Lukovi jako ke svému otci jedině proto, že má vztah s tvojí matkou…"
"Vztah?!" Clary se nahlas zasmála. "Luke a moje matka jsou jen přátelé."
Byla si jistá, že se mu v obličeji objevil chvilkový výraz překvapení. Řekl však jen: "Opravdu?" A pak: "Vážně věříš tomu, že Lucián by podstoupil tohle všechno - celý ten život plný mlčení, skrývání se a utíkání, to nekonečné úsilí o ochranu tajemství, kterému ani on sám dobře nerozuměl, jen kvůli přátelství? Ve svém věku toho víš o lidech velmi málo, Clarisso, a o mužích ještě méně."
"Klidně si na Luka dělejte narážky, jaké chcete. Vůbec nic tím nezměníte. Pořádně se v něm pletete, stejně jako jste se spletl v Jaceovi. Musíte si ke všemu, co kdo dělá, domýšlet nízké pohnutky, protože ničemu jinému než nízkým pohnutkám nerozumíte."
"Takové by to podle tebe bylo, kdyby miloval tvoji matku? Nízké?" zeptal se Valentýn. "Co je na lásce nízkého, Clarisso? Nebo je to snad tím, že hluboko v sobě cítíš, že ten tvůj milovaný Lucián není tak docela člověk a není schopen citů v tom smyslu, v jakém je chápeme my?"
"Luke je člověk stejně jako já," odsekla Clary. "Jste prostě fanatik."
"Ale ne," nesouhlasil Valentýn. "Jsem všechno, jen ne tohle." Přišel k ní o trochu blíž a ona se přesunula před Meč, aby mu na něj zakryla výhled. "Tohle si o mně myslíš, protože se na mě i na všechno, co dělám, díváš z hlediska světa obyčejných lidí. Obyčejní lidé si mezi sebou vytvářejí rozdíly, které se všem lovcům stínů zdají být směšné. Tyto rozdíly se zakládají na rase, náboženství, příslušnosti k určitému národu a na desítkách dalších, zcela nedůležitých ukazatelů. Obyčejným lidem se to zdá logické, protože oni nevidí, nechápou ani neuznávají existenci démonických světů, i když mají povědomí o nich stále ještě pohřbené v pradávných vzpomínkách. Vědí, že po zemi kráčí stvoření, která jsou jiná. Která sem nepatří a jejichž jediným cílem je ubližovat a ničit. Jelikož jsou hrozby přicházející ze světů démonů obyčejným lidem neviditelné, musí lidé svůj pocit ohrožení přičítat jiným příslušníkům vlastního druhu. Umístí tvář svého nepřítele na tvář svého souseda, a mají zaděláno na dlouhé generace utrpení." Udělal další krok směrem k ní a Clary před ním instinktivně ustoupila. Truhla se teď už nacházela přímo za ní. "Já ale takový nejsem," pokračoval. "Já dokážu vidět pravdu. Civilové všechno vidí jakoby přel sklo, zamlženě, ale my, lovci stínů, se umíme dívat pravdě do očí. Známe pravou podstatu zla a víme, že i když kráčí mezi námi, neleží jeho původ v nás. Tomu, co nepatří do našeho světa, nesmíme dovolit zde zakořenit, vzklíčit jako otrávená květina a vyhladit veškerý život."
Clary se už už chystala vrhnout se po Meči a s ním pak na Valen- týna, jeho slova jí však otřásla. Měl tak jemný hlas, tak přesvědčivý, a ona si přece také nemyslela, že by mělo být démonům povoleno žít v tomto světě a sežehnout ho na popel, jako už sežehli tolik jiných světů… To, co říkal, téměř dávalo smysl, ale…
"Luke není démon," řekla.
"Clarisso, zdá se mi," pokračoval Valentýn, "že nemáš příliš mnoho zkušeností s rozeznáváním toho, co je démon, a co ne. Potkala jsi pár podsvěťanů, kteří ti připadali docela laskaví, a ty se teď na svět díváš přes růžové brýle jejich laskavosti. Démoni jsou podle tebe odporná stvoření číhající v temnotách na to, až dostanou příležitost zaútočit a rozcupovat tě na kousíčky. A taková stvoření opravdu existují. Vedle nich ale existují i démoni vyznačující se jemností a diskrétností, démoni, kteří se nerušeně procházejí mezi obyčejnými lidmi, aniž by je kdo poznal. A přece jsem je viděl provádět tak strašlivé věci, že by vedle nich jejich nápadnější kolegové vypadali úplně neškodně. Kdysi jsem v Londýně potkal jednoho démona, který žil v podobě velice mocného finančního magnáta. Nikdy nezůstával o samotě, takže pro mě bylo těžké se k němu dostat dost blízko na to, abych ho mohl zabít, i když jsem dobře věděl, co je zač. Přikazoval svému služebnictvu, aby mu nosilo zvířata a děti, cokoli, co bylo malé a bezbranné…"
"Přestaňte." Clary si rukama zakryla uši. "Já tohle nechci poslouchat."
Valentýnův hlas jí však v uších neúprosně bzučel dál, jen trochu přidušeně. "Své oběti pomalu jedl, po několik dní. Znal různé triky a způsoby, jak je udržet naživu, zatímco zažívaly neuvěřitelná muka. Jen si zkus představit, jak se k tobě snaží doplazit dítě s celou polovinou těla utrženou…"
"Přestaňte!" Clary si odtrhla ruce od uší. "To už stačí, dost!"
"Démoni se živí smrtí, bolestí a šílenstvím," nedal se přerušit Valentýn. "Když zabíjím já, je to proto, že musím. Vyrostla jsi v krásném, ale falešném ráji obklopeném křehkými skleněnými stěnami, dceruško. Tvá matka si vytvořila svět, v němž sama chtěla žít, a v tom tě vychovala, nikdy ti však neřekla, že to celé je jen přelud. A démoni, připravení vraždit a rozsévat hrůzu, zatím celou tu dobu čekali na to, až budou moci to sklo rozbít a z té lži tě vytrhnout."
"Ty skleněné zdi jste rozbil vy," zašeptala Clary. "To vy jste mě do toho všeho zatáhl. Nikdo jiný."
"A co to sklo, které tě pořezalo, ta bolest, kterou jsi prožila, ta krev? Dáváš mi vinu i za tohle? Nebyl jsem to já, kdo tě zavřel do vězení."
"Dost. Buďte už zticha." Clary zvonilo v hlavě. Chtělo se jí křičet: Unesl jste moji matku, to vy jste tohle způsobil, je to vaše chyba! Už ale začínala chápat, co tím Luke myslel, když říkal, že s Valentýnem se nelze hádat. Nějakým zvláštním způsobem jí znemožnil s ním nesouhlasit, aniž by si přitom musela připadat jako někdo, kdo obhajuje démony, kteří překusují děti vejpůl. Přemýšlela, jak to Jace mohl celé ty roky vydržet, ten život ve stínu této neúprosné, zdrcující osobnosti. Začínalo jí být jasné, odkud se bere Jaceova arogance a také jeho pečlivé ovládání emocí.
Okraj truhly se jí zezadu zarýval do lýtek. Cítila, jak z meče sálá chlad, z něhož se jí ježily chloupky na zátylku. "Co ode mě vlastně chcete?" zeptala se Valentýna.
"Z čeho usuzuješ, že od tebe něco chci?"
"Jinak byste se mnou přece nemluvil. Prostě byste mě praštil po hlavě a počkal si, až - až přijde cokoli, co máte dál v plánu."
"Dál mám v plánu to," sdělil jí Valentýn, "že tě sem tví přátelé lovci stínů přijdou hledat a já jim oznámím, že jestli tě chtějí dostat živou, musejí za tebe vyměnit tu vlkodlačici. Ještě stále mi chybí její krev."
"Nikdy za mě Maiu nevymění!"
"A v tom se právě mýlíš," prohlásil Valentýn. "Vědí, jakou cenu má dítě lovců stínů ve srovnání s podsvěťanem. Na tuhle výměnu přistoupí. Vyžaduje to Spolek."
"Spolek? Chcete tím říct, že tohle je součástí Zákona?"
"Je to jeden z jeho základních stavebních kamenů," řekl Valentýn. "Takže vidíš? Spolek a já nebo Jonathan a já, nebo dokonce ty a já, Clarisso, se od sebe zase tak moc nelišíme. Jenom máme určité drobné neshody ohledně metod." Usmál se a udělal několik kroků směrem k ní.
S rychlostí, o níž vůbec netušila, že ji dokáže vyvinout, sáhla Clary za sebe a uchopila Meč duše. Jak očekávala, byl velmi těžký, tak těžký, že téměř ztratila rovnováhu. Natáhla ruku, aby znovu nabyla jistoty, zvedla meč a namířila jeho ostří přímo na Valentýna.

Jaceův pád byl náhle zakončen nárazem na tvrdou podlahu, tak prudkým, že mu zuby zacvakaly o sebe. Zakašlal a vzápětí v ústech ucítil pachuť krve. Pak se s námahou zvedl.
Stál na holé kovové lávce natřené nevýraznou zelenou barvou. Útroby lodi tvořily obrovskou dutinu s klenutými stěnami, rozlehlý kovový prostor, v němž se všechny zvuky měnily v ozvěnu. Když se Jace podíval nahoru, zahlédl dírou v trupu vysoko nad hlavou kousíček nebe posetého hvězdami.
Podpalubí připomínalo bludiště lávek a žebříků, které vypadaly, že nikam nevedou, a vzájemně se proplétaly jako vnitřnosti obrovského hada. Vzduch zde byl mrazivě chladný. Když Jace vydechl, všiml si, že se mu dech sráží do bílých obláčků. Osvětlení bylo nevalné. Zamžoural do stínů a pak si sáhl do kapsy, odkud vytáhl runový kámen s čarodějným světlem.
Jeho bílá záře zahnala temnotu. Lávka byla dlouhá a na jejím vzdáleném konci se nacházel žebřík vedoucí do nižšího patra. Když se k němu Jace vydal, něco se mu zalesklo pod nohama.
Sehnul se. Byla to stéla. Mimoděk se kolem sebe rozhlédl, jako by napůl čekal, že se stíny okolo něj zhmotní v nějakou postavu. Jak se k čertu sem dolů dostala stéla lovců stínů? Opatrně ji zvedl. Všechny stély vyzařovaly určité fluidum, jakýsi přízračný otisk osobnosti svého majitele. Když Jace uchopil tuto stélu, projelo jím bolestné poznání. Byla to Claryina stéla.
Ticho znenadání prořízl tichý smích. Jace se rychle otočil, stihl si však zasunout stélu za opasek. V záři čarodějného světla viděl, že na druhém konci lávky stojí temná postava. Její tvář se skrývala ve stínu.
"Kdo je tam?" zavolal.
Neozvala se žádná odpověď, ale zdálo se, že se mu dotyčný stále tiše směje. Jace automaticky přesunul ruku k opasku, hned si ale uvědomil, že své jediné andělské ostří upustil při pádu. Už neměl žádné zbraně.
Ale co ho to otec vždy učil? Při správném zacházení může jako zbraň posloužit prakticky cokoli. Pomalu se vydal směrem k postavě a pohledem přitom prozkoumával nejrůznější předměty okolo sebe - traverza, které by se mohl chytit, zhoupnout se na ní a vykopnout nohama, odhalený kus ulomeného kovu, na který by mohl svého protivníka narazit a přelomit mu tak páteř. Všechny tyto myšlenky mu projely hlavou ve zlomku vteřiny, v tom jediném zlomku vteřiny předtím, než se postava na konci lávky otočila, takže její bílé vlasy zazářily v čarodějném světle a Jace konečně poznal, o koho se jedná.
Zkameněl na místě. "Otče? To jsi ty?"

První vjem, který si Alek uvědomil, byl mrazivý chlad. Druhý byl pocit, že nemůže dýchat. Pokusil se nasát do plic vzduch a celé jeho tělo se křečovitě stáhlo. Posadil se a vypudil ze svých útrob hořkou záplavu špinavé mořské vody, což v něm vyvolalo záchvat kašle a pocit na zvracení.
Konečně se mohl nadechnout, i když se mu při tom zdálo, že má plíce v jednom ohni. Lačně vdechoval vzduch a rozhlížel se přitom kolem sebe. Seděl na kovové plošině z vlnitého plechu - ne, byla to korba dodávky. Dodávky, která se pohupovala uprostřed řeky. Z vlasů a oblečení mu crčela studená voda. A naproti němu seděl Krasomil Pohroma, který ho pozoroval jantarovýma kočičíma očima zářícíma ve tmě.
Alek začal drkotat zuby. "Co - co se stalo?"
"Pokusil ses vypít všechnu vodu z East River," oznámil mu Krasomil a Alek si v tu chvíli všiml, že i Krasomilovy šaty jsou úplně promočené a lepí se mu k tělu jako druhá tmavá kůže. "Vytáhl jsem tě ven."
Alekovi třeštilo v hlavě. Sáhl si k opasku pro stélu, ta však byla pryč. Pokusil se vzpomenout si, co se stalo - loď hemžící se démony, hroutící se Isabela, Jace, který ji drží v náruči, krev všude pod jejich nohama, útok obrovského démona…
"Isabela! Když jsem spadl, tak právě lezla dolů…"
"Je v pořádku. Dostala se na jednu z lodí. Viděl jsem ji." Krasomil natáhl ruku a dotkl se Alekovy hlavy. "Zato ty možná v pořádku nejsi. Klidně můžeš mít otřes mozku."
"Musím se vrátit zpátky do boje." Alek jeho ruku odstrčil. "Ty jsi čaroděj. Nemůžeš něco udělat? Já nevím, třeba mě vzduchem přenést zpátky na tu loď nebo tak něco? A přitom mi třeba vyléčit ten otřes mozku, když už v tom budeš?"
Krasomil, stále ještě s nataženou paží, se unaveně opřel zády o postranici. Ve svitu hvězd měl místo očí střepy zelené a zlaté barvy, bez výrazu a tvrdé jako drahokamy.
"Promiň," omluvil se mu Alek, když si uvědomil, jak znělo to, co řekl, i když měl stále ještě pocit, že by měl Krasomil chápat, že právě teď bylo ze všeho nejdůležitější dostat se na loď. "Já vím, že nám nemusíš pomáhat, že je to od tebe laskavost…"
"Přestaň. Já vám neprokazuji laskavost, Aleku. Dělám to pro tebe, protože… No, proč si asi tak myslíš, že to dělám?"
Alekovi se cosi vzedmulo v hrdle a zabránilo mu to v odpovědi. V Krasomilově přítomnosti se tak cítil pokaždé. Jako by měl v srdci bublinu bolesti či lítosti, a kdykoli se pokusil něco říci, cokoli, co se zdálo být smysluplné a pravdivé, ta bublina se vzedmula a všechna jeho slova udusila. "Musím se dostat zpátky na tu loď," řekl nakonec.
Krasomil zněl příliš unaveně na to, aby se dokázal rozzlobit. "Pomohl bych ti," řekl. "Ale nemůžu. Překonání ochranných kouzel lodi mě stálo velkou spoustu energie - byla to velmi, velmi silná kouzla démonické povahy. A když jsi spadl, musel jsem vytvořit rychlé kouzlo, aby se dodávka nepotopila, až ztratím vědomí. A to se brzy stane, Aleku. Je to jen otázka času." Protřel si rukou oči. "Nechtěl jsem, aby ses utopil," řekl. "Kouzlo by mělo vydržet dost dlouho na to, abys stihl dostat dodávku na pevnou zem."
"Já… to jsem si neuvědomil." Alek se zadíval na Krasomila, kterému bylo tři sta let, avšak vždy vypadal, že na něj čas vůbec nepůsobí, jako by přestal stárnout někdy v devatenácti. Teď mu pokožku okolo očí a úst brázdily hluboké vrásky. Vlasy mu zplihle visely do čela a jeho nahrbená ramena už neměla nic společného s jeho obvyklým nedbalým držením těla, ale prozrazovala skutečné vyčerpání.
Alek natáhl ruce. V měsíčním svitu bledě zářily a byly celé svraštělé od vody a poseté desítkami stříbřitých jizviček. Krasomil se na ně podíval a pak znovu vzhlédl k Alekovi. V jeho pohledu se objevil zmatek.
"Vezmi si moje ruce," nabídl mu Alek. "A vezmi si taky moji energii. Cokoli, co se ti může hodit, aby ses udržel při síle."
Krasomil se nepohnul. "Myslel jsem, že se musíš vrátit na loď."
"Já musím bojovat," řekl Alek. "Ale to přece děláš i ty, ne? Jsi součástí té bitvy stejně jako všichni lovci stínů na lodi a já vím, že si můžeš vypůjčit část mé energie, slyšel jsem, že to čarodějové dokáží. Tak ti ji nabízím. Vezmi si ji. Je tvoje."

Valentýn se usmál. Na sobě měl černou zbroj a dlouhé rukavice, které se leskly jako krunýř černého hmyzu. "Můj synu."
"Neříkej mi tak," odsekl Jace a pak se zeptal, i když cítil, jak se mu začínají třást ruce: "Kde je Clary?"
Valentýn se stále usmíval. "Vzdorovala mi," odpověděl. "Musel jsem jí uštědřit lekci."
"Co jsi jí provedl?!"
"Nic." Valentýn se přiblížil k Jaceovi tak blízko, že by se ho mohl dotknout, kdyby natáhl ruku. To však neudělal. "Nic, co by zanechávalo trvalé následky."
Jace zaťal ruku v pěst, aby si jeho otec nevšiml, jak se mu chvěje. "Chci ji vidět."
"Vážně? Teď, když se tu toho tolik děje?" Valentýn se podíval nahoru, jako by trupem lodi dokázal prohlédnout skrz naskrz a vidět krveprolití, které probíhalo na palubě. "Čekal bych, že spíš budeš chtít bojovat s ostatními lovci stínů. Jen škoda, že je jejich úsilí zcela zbytečné."
"Tím si nemůžeš být jistý."
"Ale můžu. Na každého z nich dokážu přivolat tisíc démonů. Proti takové převaze neobstojí ani ti nejlepší nefilim." Pak dodal: "Stejně jako chudák Imogena."
"Jak víš, že -"
"Vidím všechno, co se na mé lodi stane." Valentýn přimhouřil oči. "Víš, že je to tvoje chyba, že zemřela?"
Jace se sípavě nadechl. Cítil, že mu srdce buší, jako by si chtělo prorazit cestu ven z hrudi.
"Kdyby nebylo tebe, nikdo z nich by na tuhle loď nepřišel. Mysleli si, že tě jdou zachránit, víš? Kdyby šlo jen o ty dva podsvěťany, nikdo z nich by se sem neobtěžoval."
Jace už na ně skoro zapomněl. "Simon a Maia -"
"Ti jsou mrtví. Oba dva." Valentýn to řekl bezstarostně, téměř něžně. "Kolik živých bytostí ještě musí zemřít, Jaci, než konečně uvidíš pravdu?"
Jace měl pocit, že má hlavu plnou vířícího dýmu. Bolestivě ho pálilo na zádech. "O tomhle už jsme přece mluvili. Pleteš se, otče. Možná je pravda to, co tvrdíš o démonech, možná i to, co říkáš o Spolku, tohle ale není způsob -"
"Chtěl jsem tím říct," skočil mu do řeči Valentýn, "kdy už konečně uvidíš, že jsi přesně jako já?"
I přes okolní chlad se Jace začal potit. "Cože?"
"Ty i já jsme úplně stejní," sdělil mu Valentýn. "Jak už jsi mi řekl předtím, jsi tím, co jsem z tebe udělal, a já z tebe udělal kopii sebe samého. Máš moji aroganci. Máš moji odvahu. A máš v sobě to, co způsobuje, že jsou za tebe jiní lidé ochotni bez otázek obětovat své životy."
Kdesi v podvědomí Jaceovi hlodala jakási myšlenka. Něco, co by měl vědět nebo co už zapomněl. Kůže na zádech ho pálila… "Já ale nechci, aby za mě jiní obětovali své životy!" vykřikl.
"Ale chceš. Dělá ti dobře to vědomí, že by za tebe Alek s Isabelou položili život. Že by to udělala i tvá sestra. A i inkvizitorka za tebe zemřela, ne, Jonathane? A ty jsi tam jen stál a nechal jsi ji…"
"Ne!"
"Jsi stejný jako já - na tom ostatně není nic překvapivého, ne? Jsme přece otec se synem, tak proč bychom se od sebe měli lišit?"
"Ne!" Jace vymrštil ruku a ulomil pokroucenou kovovou vzpěru. Ozvalo se hlasité zapraštění. V místě zlomu byl okraj tyče zubatý a nebezpečně ostrý. "Já nejsem jako ty!" vykřikl Jace a zabodl konec tyče svému otci přímo do prsou.
Valentýn otevřel ústa. Klopýtl dozadu a kus vzpěry mu stále vyčníval z hrudníku. Jace na něj okamžik jen zíral a přitom si myslel: Spletl jsem se, opravdu je to on. Pak se ale Valentýn začal propadat do sebe a jeho tělo se drolilo jako písek. Vzduch se naplnil pachem spáleniny, zatímco se Valentýnovo tělo měnilo v popel, který vzápětí rozfoukal studený průvan.
Jace si sáhl rukou pod lopatku. Kůži měl v místě, kde se mu právě vypařily poslední zbytky runy nebojácnosti, na dotek horkou. Zaplavil ho nepřekonatelný pocit slabosti. "Agramon," zašeptal a padl na kolena.

Jace klečel na zemi jen pár chvil, než mu přestalo srdce bít zběsilou rychlostí, ale zdálo se mu, že to trvalo celou věčnost. Když se konečně postavil, měl nohy ztuhlé chladem. Konečky prstů mu zmodraly. Ve vzduchu se vznášel zápach spáleniny, po Agramonovi však nezůstala žádná stopa.
Stále ještě svíral kus kovové tyče. Došel k žebříku na konci můstku, a když se snažil slézt dolů za pomoci jedné ruky, trochu si pročistil hlavu. Seskočil z poslední příčky a ocitl se na další úzké lávce, která se táhla podél stěny rozlehlé komory. Po stranách byly desítky dalších chodníků a také nejrůznější potrubí a přístroje. Z trubek se ozývalo dunění a každou chvíli některá z nich vypustila oblak čehosi, co vypadalo jako pára, přestože vzduch zůstával kousavě chladný.
To sis tedy pořídil příjemné hnízdečko, otče, pomyslel si Jace. Strohý průmyslový interiér lodi neodpovídal Jaceově představě o Valentýnovi, kterého znal, o tom Valentýnovi, jemuž záleželo i na tom, z jakého druhu křišťálového skla byly vybroušeny jeho karafy. Jace se rozhlédl kolem sebe. Tady dole byl úplný labyrint, takže vůbec netušil, jakým směrem by se měl vydat. Otočil se, aby mohl slézt po dalším žebříku, a vtom si všiml tmavě rudé šmouhy na podlaze.
Krev. Přejel přes šmouhu špičkou boty. Byla ještě vlhká, trochu lepkavá. Čerstvá krev. Zrychlil se mu tep. O kousek dál si všiml jiné červené skvrnky a pak ještě další - bylo to jako cestička z chlebových drobků v pohádce.
Jace sledoval krvavé stopy a podrážky jeho bot hlasitě klapaly o kovovou lávku. Kapky krve byly rozesety zvláštním způsobem, ne jako by tu došlo ke rvačce, ale spíše jako by tudy někdo nesl krvácející tělo…
Došel k černým dveřím. Byly z kovu, na němž bylo tu a tam vidět stříbrné promáčkliny a škrábance. Na klice byl krvavý otisk ruky. Jace pevněji sevřel ostrou tyč a dveře otevřel.
Vyvalila se na něj vlna ještě chladnějšího vzduchu a on zatajil dech. Místnost byla úplně prázdná, až na něco v rohu, co vypadalo jako hromada zmačkaných pytlů. Lodním okénkem vysoko ve stěně pronikalo do místnosti slabé světlo. Zatímco Jace opatrně postupoval kupředu, světlo z okénka padlo na hromadu v rohu a on si uvědomil, že to není kupa hadrů, ale tělo.
Jaceovi začalo bušit srdce jako otevřené dveře zmítající se ve vichřici.
Kovová podlaha byla lepkavá krví. Podrážky jeho bot se od ní odlepovaly s odporným mlaskavým zvukem. Přešel místnost a sklonil se k zhroucené postavě ležící v rohu. Byl to hnědovlasý chlapec, oblečený do džínů a modrého zakrváceného trička.
Jace vzal tělo za rameno a nadzvedl je. Bezvládně, jako by nemělo žádné kosti, se obrátilo na záda a vzhůru se zadívaly dvě hnědé, nevidoucí oči. Jaceovi se zatajil dech. Byl to opravdu Simon. Pokožku měl bílou jako papír. Dole na krku mu zela ošklivá sečná rána a měl podřezaná obě zápěstí.
Jace klesl na kolena, stále ještě s rukou na Simonově rameni. Zoufale pomyslel na Clary na bolest, jakou jí to způsobí, až se to dozví, na to, jak svírala jeho ruce ve svých a její drobné prsty u toho vyvinuly nečekanou sílu. Najdi mi Simona. Já vím, že to uděláš.
A on to opravdu udělal. Jenže už bylo příliš pozdě.
Když bylo Jaceovi deset let, jeho otec mu vysvětlil všechny způsoby, jak zabíjet upíry. Probodnout je kolíkem. Useknout jim hlavu a zapálit je jako nějaké děsivé bludičky. Nechat je sluncem sežehnout na troud. Nebo je nechat vykrvácet. Krev potřebovali k životu, poháněla je, jako automobily pohání benzín. Při pohledu na ránu zející v Simonově krku nebylo těžké uhodnout, který způsob si Valentýn vybral.
Jace natáhl ruku a zavřel Simonovy strnule hledící oči. Jestli ho má Clary vidět mrtvého, ať ho raději nevidí takhle. Posunul ruku dolů k okraji límce Simonová trička a chystal se jej povytáhnout, aby dlouhou ránu zakryl.
Simon se pohnul. Jeho víčka sebou zacukala a rozevřela se a jeho oči se obrátily v sloup, takže z nich byla vidět jen bělma. Slabě zachrčel, odhrnul rty a odhalil tak špičky upířích tesáků. Proříznutým hrdlem mu sípavě probíhal dech.
Jaceovi se udělalo mdlo a jeho ruka na Simonově tričku ztuhla. Nebyl mrtvý. Ale proboha, ta bolest přece musela být příšerná. Nemohl se uzdravit, jeho tělo se nemohlo zregenerovat, ne bez…
Ne bez krve. Jace pustil Simonovo tričko a zuby si vyhrnul rukáv na pravé ruce. Ostrým koncem ulomené tyče si rozřízl ránu po celé délce zápěstí. Na kůži se mu vylila krev. Upustil tyč, která zařinčela na kovové podlaze. Ve vzduchu cítil ostrý, měděný pach vlastní krve.
Podíval se dolů na Simona, který se vůbec nepohnul. Krev teď stékala Jaceovi po ruce a zápěstí ho pálilo. Podržel ruku nad Simonovým obličejem a nechal svou krev kapat přes prsty do Simonových úst.
Nevyvolalo to však žádnou reakci. Simon se nehýbal. Jace se k Simonovi ještě více přiblížil. Klečel teď přímo nad ním a jeho dech se srážel v mrazivém vzduchu. Sklonil se a přitiskl své krvácející zápěstí k Simonovým ústům. "Napij se mé krve, ty troubo," zašeptal. "Napij se!"
Ještě chvíli se vůbec nic nedělo. Pak se Simonovy oči rozechvěle zavřely. Jace ucítil v zápěstí ostré píchnutí, jakýsi silný tlak - a najednou Simonova pravá ruka vyletěla nahoru a stiskla Jaceovu paži kousek nad loktem. Simonová záda se zvedla z podlahy a prohnula se do oblouku. Tlak v Jaceově zápěstí se stupňoval, jak se Simonovy tesáky nořily stále hlouběji. Paží mu projela bolest. "Dost," řekl. "Dost, to už stačí."
Simon otevřel oči. Bělma zmizela a tmavě hnědé duhovky se zaostřily na Jace. Do tváře se mu vrátila barva, rozpálené červené skvrny jako při horečce. Rty měl lehce rozevřené a mezi nimi prosvítaly bílé špičáky potřísněné krví.
"Simone?" oslovil ho Jace.
Simon neuvěřitelně rychle vyskočil. Odhodil Jace stranou a vrhnul se na něj. Jaceova hlava narazila na kovovou podlahu, a když se mu Simonovy špičáky zaryly do hrdla, začalo mu zvonit v uších. Snažil se z pevného sevření vykroutit, Simonovy paže ho však jako železné tyče tlačily k zemi a jeho prsty se mu zarývaly do ramenou.
Simon ale ve skutečnosti nezpůsoboval Jaceovi žádnou bolest -píchnutí, které lovec stínů zpočátku pociťoval jako ostré, se ztlumilo do slabého pálení, které bylo svým způsobem příjemné, jako bylo někdy příjemné pálení stély na kůži. Jaceovi se v žilách rozlil ospalý pocit klidu a cítil, jak se mu uvolnily svaly. Jeho ruce, které se ještě před chvílí snažily Simona odstrčit, ho nyní přitahovaly blíž. Cítil tlukot vlastního srdce, cítil, jak se zpomaluje a přechází jen v ozvěnu sebe sama. Do okrajů zorného pole se mu vkrádala mihotající se temnota, krásná a podivuhodná. Jace zavřel oči…
Hrdlem mu projela bolest. Zalapal po dechu a prudce otevřel oči. Simon mu seděl na prsou, upřeně ho pozoroval doširoka rozevřenýma očima a rukou si přitom zakrýval ústa. Jeho rány byly pryč, tričko měl však na hrudi potřísněné čerstvou krví.
Jace znovu začal cítit bolest v pohmožděných ramenou, ve šrámu na zápěstí a v prokousnutém hrdle. Už neslyšel, jak mu tluče srdce, v hrudi však cítil divoké bušení.
Simon si odtáhl ruku od pusy. Jeho špičáky už nebyly vidět. "Mohl jsem tě zabít," řekl. V hlase mu zazníval naléhavý tón.
"Nechal bych tě," řekl Jace.
Simon se na něj podíval a pak vydal jakési hrdelní zaúpění. Odvalil se z Jace, dopadl na kolena a objal si rukama lokty. Jace viděl, jak se Simonovi pod bledou pokožkou na krku proplétají tmavé žíly, větvící se do modrých a fialových linií. Žíly plné krve.
Mé krve. Jace se posadil. Hmátl po své stéle. Jen to, že si s ní načrtával na paži runu, ho vyčerpávalo, jako by musel táhnout olověnou trubku přes fotbalové hřiště. V hlavě mu bušila krev. Když dokončil runu iratze, opřel si hlavu o stěnu za sebou a těžce dýchal, zatímco ho bolest s nastupujícím účinkem hojivé runy opouštěla. Má krev v jeho žilách.
"Promiň," řekl Simon. "Je mi to moc líto."
Hojivá runa zapůsobila. Jace cítil, jak se mu pročišťuje hlava a dunění v jeho hrudi zpomaluje. Opatrně vstal, protože očekával, že se dostaví závrať, měl však jen lehký pocit slabosti a únavy. Simon byl pořád ještě na kolenou a upřeně zíral dolů na své ruce. Jace se sehnul, chytil ho zezadu za tričko a vytáhl ho na nohy. "Neomlouvej se," přikázal mu a pustil ho. "Musíme vyrazit. Valentýn má Clary a už nám nezbývá moc času."

CoA-18.kapitola 2/2

19. ledna 2013 v 20:48 | Anďa |  TMI-Město z popela

"Já nikdy nedělám, co se mi řekne," ohradil se Jace. "Ale možná udělám, co po mně chcete, pokud mě o to hezky požádáte."
Inkvizitorka se tvářila, jako by chtěla obrátit oči v sloup a zapomněla, jak se to dělá. "Potřebuji si s tebou promluvit."
Jace zůstal na inkvizitorku civět.
"Teď hned?"
Položila mu ruku na paži. "Teď hned."
"Vy jste šílená." Jace se rozhlédl po celé délce lodi. Vypadalo to tam jako na Boschově obraze pekla. Temnota se hemžila démony, kteří se těžkopádně vláčeli po palubě, kvíleli, vřeštěli a oháněli se kolem sebe pařáty a vyceněnými zuby. Na ně ze všech stran doráželi lovci stínů, jejichž zbraně ve tmě jasně zářily. Jace už teď viděl, že lovců stínů tu není dost. Ani zdaleka. "To přece nejde, vždyť jsme uprostřed bitvy…"
Stisk inkvizitorčiny kostnaté ruky byl překvapivě silný. "Teď hned." Postrčila ho a on ustoupil o krok dozadu, příliš překvapený, než aby dokázal udělat cokoli jiného, a pak ještě o jeden, až se ocitli ve výklenku ve stěně. Inkvizitorka pustila Jace, zašmátrala rukama v záhybech svého pláště a vytáhla dvě andělská ostří. Zašeptala jejich jména a pak ještě několik slov, která Jace neznal, a mrštila ostřími tak, že se na protilehlých stranách zabodla do paluby. Jejich rukojeti trčely vzhůru a najednou z nich vyšlehla jediná modrobílá světelná plocha, která vytvořila mezi Jacem s inkvizitorkou a zbytkem lodi ochrannou stěnu.
"Vy už mě zase chcete uvěznit?" zeptal se Jace a nevěřícně přitom zíral na inkvizitorku.
"Tohle není Malachiášova konfigurace. Když budeš chtít, můžeš odsud odejít." Její štíhlé ruce se do sebe pevně zaklesly. "Jonatha-ne…"
"Chcete říct 'Jaci'." Stěna z bílého světla mu zakrývala výhled na bitvu, pořád však ještě slyšel doprovodné zvuky - výkřiky a kvílení démonů. Když otočil hlavu, zahlédl malý kousíček mořské hladiny, na níž se třpytilo světlo jako diamanty rozházené po ploše zrcadla. Kolem se pohupovalo asi deset lodí, elegantních trimaránů, jaké se používaly k jízdě na jezerech v Idrisu. Lodě lovců stínů. "Co tu vlastně chcete, inkvizitorko? Proč jste sem přišla?"
"Měl jsi pravdu," řekla. "Myslím o Valentýnovi. Nechtěl na tu výměnu přistoupit."
"Řekl vám, že mě máte nechat umřít." Jaceovi se najednou zatočila hlava.
"Samozřejmě, že když odmítl, povolala jsem všechny místní členy Spolku a zavedla je sem. Já… dlužím tobě i tvé rodině omluvu."
"Tak to bychom měli," řekl Jace. Nenáviděl omluvy. "A co Alek s Isabelou? Jsou tady? Nepotrestáte je za to, že mi pomáhali?"
"Jsou tady - a ne, žádný trest jim nehrozí." Pořád ještě na něj zírala a její oči jako by něco hledaly. "Vůbec Valentýna nechápu," přiznala se. "Že by byl jako otec schopný zahodit život svého dítěte, svého jediného syna…"
"Už je to tak," přerušil ji Jace. Bolela ho hlava a přál si, aby už inkvizitorka zmlkla, nebo aby na ně alespoň zaútočil nějaký démon. "Je to vážně záhada."
"Ledaže…"
Překvapeně se na ni podíval. "Ledaže co?"
Šťouchla ho prstem do ramene. "Odkud máš tohle?"
Jace se podíval dolů a všiml si, že mu jed pavoučího démona propálil v tričku díru, která odhalovala velkou část jeho ramene. "To tričko? To jsem koupil u Macyho. Zimní výprodej."
"Tu jizvu. Tu jizvu, co máš tady na rameni."
"Aha, tohle." Jace udivovalo, s jakou naléhavostí se do něj zarý-vala pohledem. "Nejsem si jistý. Otec říkal, že se mi něco stalo, když jsem byl ještě úplně malý. Nějaká nehoda. Proč?"
Inkvizitorka vydechla a vzduch jí zasyčel mezi zuby. "To nemůže být pravda," zamumlala. "Ty nemůžeš být -"
"Co nemůžu být?"
Když inkvizitorka promluvila, byla v jejím hlase slyšet nejistota. "Ty sis opravdu všechny ty roky," řekla, "když jsi vyrůstal, myslel, že jsi synem Michaela Waylanda?"
Jacem projel ostrý nával hněvu, který byl o to bolestivější, že jej doprovázelo určité zklamání. "U Anděla," zaklel, "to jste mě sem odtáhla přímo uprostřed bitvy, jenom abyste se mě mohla znovu ptát na ty stejné zatracené otázky? Nevěřila jste mi už poprvé a nevěříte mi ani teď. Nikdy mi nebudete věřit, i přes všechno, co se stalo, i když všechno, co jsem vám řekl, byla pravda." Zapíchl prst do vzduchu směrem k tomu, co se dělo na druhé straně světelné stěny. "Měl bych teď být tam venku a bojovat. Proč mě tady vlastně držíte? Abyste mohla, až tohle všechno skončí, a jestli bude někdo z nás ještě naživu, jít k představeným Spolku a sdělit jim, že jsem nechtěl bojovat proti svému otci na vaší straně? Dobrý pokus."
Zbledla silněji, než kdy Jace považoval za možné. "Jonathane, tohle jsem přece -"
"Jmenuju se Jace!" zakřičel na ni. Inkvizitorka před ním ucouvla a pootevřela ústa, jako by se stále ještě chystala něco říci.
Jenže Jace už to nechtěl slyšet. Prošel kolem ní, přičemž ji málem odstrčil stranou, a kopl do jednoho ze dvou andělských ostří zabodnutých v palubě. Ostří se uvolnilo a světelná stěna zmizela.
Za ní panoval chaos. Po palubě sem a tam pobíhaly tmavé stíny, démoni přelézali zhroucená těla a vzduch byl plný křiku a dýmu. Snažil se v té vřavě zahlédnout někoho známého. Kde byl Alek? A Isabela?
"Jaci!" Inkvizitorka vyběhla za ním, tvář staženou strachem. "Jaci, vždyť nemáš žádnou zbraň! Vezmi si aspoň -"
Zmlkla v půli věty, protože se v tu chvíli z temnoty před Jacem vynořil démon jako ledovec před přídí lodi. Takového démona tu dnes večer ještě neviděl. Měl svraštělou tvář a hbité ruce obrovské opice, ale také dlouhý, ostnatý ocas připomínající škorpióna. Koulel na Jace svýma žlutýma očima. Pak na něj zasyčel přes ulámané jehličkovité zuby. Než se Jace stihl přikrčit, ocas démona vystřelil vpřed rychlostí útočící kobry. Jace viděl, jak se mu k tváři blíží ostré žihadlo…
A už podruhé toho večera přelétl mezi ním a smrtí stín. Inkvizitorka, třímající v ruce nůž s dlouhým ostřím, se před něj vrhla právě včas, aby ho zachránila před škorpióním bodcem. Ten zajel do prsou jí samé.
Vykřikla, avšak zůstala stát. Démon švihl ocasem zpět a připravoval se na další úder, z inkvizitorčiny ruky však již vylétl nůž, který přímo a neomylně zamířil ke svému cíli. Runy vyryté v čepeli zazářily, když se čepel zabodla do netvorova krku. Démon zasyčel, jako když z propíchnutého balónku uniká vzduch, propadl se do sebe a ocas se mu přitom svíjel v křeči. Po chvíli zmizel.
Inkvizitorka se zhroutila na palubu. Jace poklekl vedle ní, položil jí ruku na rameno a převrátil ji na záda. Na šedé látce blůzy jí na prsou rostla krvavá skvrna. Její obličej vypadal ztrhaně a nažloutle a Jace si chvíli myslel, že už je možná mrtvá.
"Inkvizitorko?" Ani v takové chvíli nedokázal vyslovit její křestní jméno.
Její oční víčka se zachvěla a rozevřela se. Bělma jejích očí už dostávala matný odstín. S velkým vypětím sil mu pokynula, aby se přiblížil. Sklonil se k ní dostatečně blízko, aby slyšel, jak mu s posledním vydechnutím něco šeptá do ucha…
"Cože?" zeptal se Jace zmateně. "Co má tohle znamenat?"
Nedostal však už žádnou odpověď. Inkvizitorka se bezvládně sesunula na palubu s doširoka rozevřenýma očima upřenýma do prázdna a ústy zkroucenými do tvaru, který téměř připomínal úsměv.
Jace si otupěle sedl na paty a díval se na ni. Byla mrtvá. Zemřela kvůli němu.
Něco ho zezadu chytilo za tričko a vytáhlo ho to na nohy. Jace si rukou hmátl na opasek, uvědomil si však, že už mu nezbyly žádné zbraně. Když se otočil, zjistil, že ho krajně nevěřícným pohledem pozoruje pár známých modrých očí.
"Ty jsi naživu," řekl Alek a ta tři krátká slova přetékala vřelými pocity. V jeho tváři se jasně zračila úleva, ale také vyčerpání. I přesto, že bylo dost chladno, se mu černé vlasy potem lepily k tvářím a k čelu. Oblečení i pokožku měl postříkané krví a v rukávu jeho bundy vyztužené pancířem zela dlouhá trhlina - zdálo se, že ji má na svědomí něco ostrého a zubatého. V pravé ruce svíral zkrvavenou sudlici a druhou rukou držel Jace za tričko.
"Už to tak vypadá," připustil Jace. "Ale dlouho mi to nevydrží, jestli mi hned nepůjčíš nějakou zbraň."
Alek se rychle rozhlédl kolem sebe, pak Jace pustil, vytáhl zpoza opasku andělské ostří a podal je Jaceovi. "Tady máš," řekl. "Jmenuje se Samandiriel."
Sotva od něj Jace přijal ostří, všimli si, že se k nim šine středně velký démon drevak a výhružně cvrliká. Jace pozvedl ostří Samandiriel, Alek však už mezitím stihl netvora odpravit prudkou ranou sudlice.
"Pěkná zbraň," pochválil sudlici Jace, Alek se však díval za něj, na šedou postavu zhroucenou na palubě.
"To je inkvizitorka? Je…?"
"Je mrtvá," dopověděl za něj Jace.
Alek zaťal zuby. "Aspoň od ní bude pokoj. Jak se to stalo?"
Jace se chystal odpovědět, přerušily ho však hlasité výkřiky: "Aleku! Jaci!" Byla to Isabela, která k nim chvátala čpícím dýmem. Na sobě měla upnutou tmavou bundu, potřísněnou nažloutlou krví. Zápěstí a kotníky jí obepínaly zlaté řetízky s runovými přívěsky a bič se kolem ní kroutil jako zlatá síť.
Natáhla ruce směrem k němu. "Jaci, mysleli jsme si -"
"Ne." Cosi Jace přimělo ustoupit o krok dozadu a ucuknout před jejím dotykem. "Jsem celý od krve, Isabelo. Nesahej na mě."
Přes obličej jí přelétl ublížený výraz. "Ale my tě tady všichni hledáme. Máma s tátou…"
"Isabelo!" varoval ji Jace, už však bylo příliš pozdě. K Isabele se zezadu připlížil obrovský pavouci démon a kusadly rozstřikoval jed. Isabela vykřikla, když ji proud zasáhl na kůži, stihla však oslepující rychlostí švihnout bičem a přepůlit démona vedví. Obě poloviny se s žuchnutím svalily na palubu a zmizely.
Jace přiskočil k Isabele, která se kácela dopředu. Bič jí vypadl z ruky, právě když ji Jace zachytil a neobratně ji k sobě přivinul.
Viděl, kolik jedu ji zasáhlo. Většina jí vystříkla na bundu, část se jí však dostala i na krk. Na kůži se jí v těch místech tvořily červené syčící puchýře. Téměř neslyšně naříkala - Isabela, která na sobě nikdy nedávala znát bolest.
"Já se o ni postarám." Byl to Alek, který odhodil svoji zbraň a přiskočil sestře na pomoc. Vzal ji z Jaceovy náruče a jemně ji položil na palubu. Se stélou v ruce poklekl vedle ní a vzhlédl k Jaceovi. "Teď nás kryj, musím jí nanést hojivou runu."
Jace nedokázal od Isabely odtrhnout oči. Z krku jí stékala krev a smáčela jí vlasy. "Musíme ji dostat z téhle lodi," prohlásil úsečně. "Jestli tady zůstane…"
"Tak umře?" Alek co nejjemněji jezdil špičkou stély po hrdle své sestry. "Všichni tady umřeme. Je jich na nás moc. Dostáváme pořádně na frak. Inkvizitorka si zasloužila za tohle umřít - celé je to jen její chyba."
"Pokoušel se mě zabít štíří démon," řekl Jace, i když sám přesně nevěděl, proč to vlastně dělá, proč obhajuje někoho, koho nenáviděl. "Inkvizitorka mu skočila do cesty. Zachránila mi život."
"To že udělala?" V Alekově tónu byl jasně patrný údiv. "Ale proč?"
"Nejspíš se rozhodla, že stojím za záchranu."
"Ale ona vždycky…" Alek větu nedokončil a v jeho tváři se objevil vyděšený výraz. "Jaci, za tebou, jsou dva…"
Jace se rychle otočil. Blížili se k němu dva démoni - zkázonoš s tělem připomínajícím aligátora, špičatými zuby a štířím ocasem, který se mu klenul nad zády, a démon drevak, jehož bledé červí tělo bíle zářilo v měsíčním světle. Jace slyšel, jak se za ním Alek vylekaně nadechl, z ruky mu vyletělo ostří Samandiriel a ve vzduchu za sebou zanechalo stříbrnou stopu. Useklo ocas zkázonoše těsně pod jedovým vakem.
Zkázonoš zavyl. Drevak se k němu ve zmatku otočil a jedový vak ho zasáhl přímo do obličeje. Roztrhl se a zmáčel démona jedovatou tekutinou. Ten vydal jediný přidušený výkřik a propadl se do sebe, hlavu rozežranou až na kost. Když drevak zmizel, zůstaly po něm na palubě jen cákance krve a jedu. Zkázonoš, jemuž se z pahýlu ocasu proudem řinula krev, se ještě pár kroků plazil směrem k nim a pak se také vytratil.
Jace se shýbl a opatrně zdvihl ostří Samandiriel. Jed zkázonoše ještě místy rozežíral kovový povrch paluby a vypaloval do něj drobné, rozšiřující se otvůrky připomínající gázu.
"Jaci." Alek stál na nohou a držel za paži bledou, avšak zpříma se držící Isabelu. "Musíme odsud Isabelu dostat."
"Dobře," souhlasil Jace. "Ty ji odsud dostaň. A já si zase poradím s tímhle."
"S čím?" zeptal se Alek nechápavě.
"S tímhle," zopakoval Jace a ukázal prstem. Něco se k nim blížilo skrze dým a plameny, něco obrovského, shrbeného a zavalitého. Bylo to alespoň pětkrát větší než jakýkoli další démon na lodi, mělo to tělo pokryté tvrdým krunýřem a mnoho údů, z nichž každý byl na konci opatřen špičatým chitinovým drápem. Tlusté, neohrabané nohy toho stvoření se podobaly sloním. Když se k nim netvor dostal blíž, všiml si Jace, že má hlavu obrovského komára, včetně hmyzích očí a krvavě rudého kývajícího se sosáku.
Alek se sípavě nadechl. "A co je sakra tohle?"
Jace se na chvíli zamyslel. "Velká věc," řekl nakonec. "Hodně velká."
"Jaci…"
Jace se otočil a podíval se na Aleka, pak na Isabelu. Cosi mu říkalo, že je teď možná vidí naposledy, a přece se nebál, rozhodně ne o sebe. Chtěl jim něco říci, možná to, že je má rád, že je pro něj každý z nich důležitější než tisíc Nástrojů smrti a veškerá moc, kterou by mu mohly přinést. Slova však nepřicházela.
"Aleku," slyšel se promluvit. "Odveď Isabelu k žebříku, hned teď, nebo všichni umřeme."
Alek zachytil jeho pohled a chvíli se mu díval do očí. Pak přikývl a postrčil protestující Isabelu k zábradlí. Pomohl jí na ně vylézt a poté se zachytit žebříku. Jace s obrovskou úlevou pozoroval, jak její černovlasá hlava mizí, když začala sestupovat dolů. A teď ty, Aleku, pomyslel si. Běž.
Alek však nikam nešel. Isabela, teď už pryč z dohledu, hlasitě vykřikla, když její bratr seskočil ze zábradlí zpět na palubu lodi. Jeho sudlice ležela na zemi tam, kde ji upustil. Teď ji znovu uchopil a vykročil k Jaceovi, aby se vedle něj postavil tváří v tvář blížícímu se démonovi.
Tak daleko se však nedostal. Démon, který se sápal na Jace, znenadání změnil směr a zamířil k Alekovi. Hladově přitom pohupoval zkrvaveným sosákem ze strany na stranu. Jace se rychle otočil a chtěl vyrazit Alekovi na pomoc, ale kovový plát prožraný jedem, na němž stál, pod ním povolil. Jedna noha se mu zabořila do paluby a on tvrdě dopadl na zem.
Alek ještě stihl vykřiknout Jaceovo jméno, než se na něj démon vrhnul. Zaútočil na netvora sudlicí a zarazil mu její ostrou špičku hluboko do masa. Stvoření o kus ustoupilo a vydalo zvláštní, lidsky znějící výkřik. Z rány mu stříkala černá krev. Alek se stáhl a sahal po další zbrani, vtom však vzduchem zasvištěl jeden z démonových drápů a srazil ho k zemi. Pak kolem něj démon omotal svůj sosák.
Někde v dálce křičela Isabela. Jace se zoufale snažil vytáhnout nohu z díry v palubě. Odíral si ji o ostré kovové hrany, nakonec se mu však podařilo uvolnit se a vyskočit na nohy.
Pozvedl Samandiriel. Z andělského ostří vytrysklo světlo, jasné jako padající hvězda. Démon před ním ucuknul a vydal hluboký syčivý zvuk. Nesvíral teď Aleka tak silně a Jace si chvíli dokonce myslel, že ho snad nechá jít. Pak ale netvor náhle a s neuvěřitelnou rychlostí trhl hlavou dozadu a obrovskou silou vymrštil Aleka do vzduchu. Alek tvrdě dopadl na palubu zalitou krví, sklouzl po ní a s táhlým ochraptělým výkřikem přepadl přes okraj lodi.
Isabela volala Alekovo jméno. Její výkřiky se zarývaly Jaceovi do uší jako hřeby. Ostří Samandiriel mu stále plálo v ruce. Jeho záře osvětlovala démona kráčejícího směrem k němu s dravým pohledem v hmyzích očích, Jace však před sebou neviděl nic jiného než Aleka. Aleka, jak padá přes palubu lodi, Aleka, jak se topí v černé vodě ně-kde hluboko dole. Zdálo se mu, že sám v ústech cítí pachuť mořské vody, možná to ale byla krev. Démon už byl téměř u něj. Jace pozvedl ruku s ostřím Samandiriel a mrštil jím po démonovi, jemuž se z útrob vydralo vysoké, zoufalé zakvílení. Pak se za skřípění kovu paluba pod Jaceovýma nohama úplně probořila a on se propadl do temnoty.

CoA-18.kapitola 1/2

19. ledna 2013 v 20:47 | Anďa |  TMI-Město z popela

18

JASNÁ TEMNOTA

Clary odjakživa nesnášela horské dráhy, nenáviděla ten pocit, že se jí žaludek propadá až k nohám, když se s ní vozík řítící se dolů náhle zhoupnul vzhůru. Když ji však démon zvedl z dodávky a unášel ji vzduchem jako orel myš ve svých spárech, bylo to ještě desetkrát horší. Nahlas vykřikla, když se její nohy odlepily od korby dodávky a její tělo se s neuvěřitelnou rychlostí vzneslo do výšky. Křičela a mrskala sebou, ale jen do té doby, než se podívala pod sebe, zjistila, jak vysoko nad hladinou už se nachází, a uvědomila si, co by se stalo, kdyby ji teď létající démon pustil.
Přestala se vzpouzet. Dodávka, která se hluboko pod ní nepravděpodobně vznášela na hladině, vypadala jako nějaká hračka. Kolem ní se houpalo město, rozmazané šmouhy zářících světel. Mohl by to být nádherný pohled, kdyby se ovšem tak strašně nebála. Démon se naklonil, spustil se dolů a ona najednou místo stoupání padala. Představila si, jak ji teď ta obluda pustí a ona poletí desítky metrů vzduchem, než se zřítí do ledové černé vody. Zavřela oči, pád černou nicotou však byl ještě horší. Znovu oči otevřela a uviděla, jak se proti ní zvedá černá loď jako ruka, která se je oba chystá smést z oblohy. Podruhé vykřikla, když se prudce vrhli proti palubě - a čtvercovým otvorem proletěli do temného podpalubí.
Létající tvor zpomalil. Klesali nyní útrobami lodi a kolem nich se míhaly kovové plošiny ohrazené zábradlím. Clary párkrát zahlédla jakési tmavé stroje. Žádný z nich se nezdál být v provozu a všude se povalovalo nejrůznější nářadí a vybavení. Jestli tu někdy předtím bylo elektrické osvětlení, teď už rozhodně nefungovalo, i když vším prostupovala jakási bledá záře. Ať už loď původně pohánělo cokoli, Valentýn teď k pohonu používal něco úplně jiného.
Něco, co z tamní atmosféry vysávalo veškeré teplo. Démon doletěl až ke dnu lodi a zahnul do dlouhé, nevalně osvětlené chodby, kde Clary do tváře šlehal mrazivý vzduch. Démon na ni nebyl nijak obzvlášť opatrný. Když zahýbal za roh, uhodila se kolenem o trubku a nohou jí projela ostrá bolest. Vykřikla a uslyšela, jak se netvor nad ní syčivě směje. Pak ji pustil a Clary náhle padala k zemi. Přetočila se ve vzduchu ve snaze dostat pod sebe ruce a kolena, než dopadne. Skoro to vyšlo. Prudce narazila na zem a s vyraženým dechem se odvalila stranou.
Ležela v pološeru na tvrdé kovové podlaze. Kdysi to tu zřejmě sloužilo jako nákladní prostor, protože stěny byly hladké a bez dveří. Vysoko nad její hlavou se nacházel čtvercový otvor, jímž do místnosti pronikala trocha světla. Měla pocit, že má místo těla jednu velkou modřinu.
"Clary?" Šeptající hlas. Překulila se na bok a zkřivila tvář bolestí. Vedle ní klečel nějaký stín. Když její oči přivykly šeru, uviděla malou postavu s hezkými křivkami, vlasy spletené do copánků a tmavě hnědé oči. Maia. "Clary, jsi to ty?"
Clary se posadila a nevěnovala přitom pozornost poryvům bolesti, které jí projížděly zády. "Maio. Maio, proboha." Chvíli se na dívku upřeně dívala a pak se divoce rozhlédla po místnosti. Až na ně dvě byla úplně prázdná. "Maio, kde je? Kde je Simon?"
Maia se kousla do rtu. Clary si všimla, že má zakrvácená zápěstí a na obličeji stopy po zaschlých slzách. "Clary, je mi to moc líto," řekla jemným, zastřeným hlasem. "Simon je mrtvý."

Jace, promočený až na kost a napůl zmrzlý, se zhroutil na palubu. Z vlasů a oblečení mu proudem tekla voda. Díval se na podmra-čenou noční oblohu nad sebou a snažil se popadnout dech. Nebylo nic lehkého vylézt po rozviklaném kovovém žebříku nedbale přišroubovaném ke kovovému boku lodi, zvláště když měl mokré ruce a oblečení nasáklé vodou ho táhlo dolů.
Pomyslel si, že kdyby nebylo runy nebojácnosti, pravděpodobně by se bál, že ho z žebříku strhne některý z těch létajících démonů, jako když pták sezobne brouka lezoucího po úponku vinné révy.
Naštěstí se zdálo, že se démoni poté, co unesli Clary, vrátili na loď. Jace nedokázal přijít na to, proč by to dělali, už dávno se však přestal snažit pochopit důvody, které jeho otce vedly k jeho činům.
Nad ním se objevila něčí hlava, z níž byla na pozadí nočního nebe vidět jen silueta. Byl to Luke, který právě také dosáhl vrcholu žebříku. S námahou vylezl na zábradlí a na druhé straně seskočil. Podíval se dolů na Jace. "Jsi v pořádku?"
"Jsem." Jace vyskočil na nohy. Celý se třásl. Na lodi byla zima větší než dole u vody, a on neměl bundu. Předtím ji půjčil Clary.
Jace se rozhlédl kolem sebe. "Někde jsou tady dveře, které vedou do lodi. Minule jsem je našel. Projdeme se po palubě a najdeme je znovu."
Luke vykročil dopředu.
"A já půjdu první," dodal Jace a stoupl si před něj. Luke na něj vrhl mimořádně nechápavý pohled, jako by se chystal něco říct, nakonec však ustoupil a šel vedle Jace. Přiblížili se k vyklenuté přídi, kde stál Jace minulé noci s Valentýnem. Slyšel, jak hluboko pod nimi pleská o trup lodi olejnatá voda.
"Co ti vlastně řekl tvůj otec, když jsi sem za ním přišel?" zeptal se Luke. "Co ti nasliboval?"
"Ale, však víte. Takové ty běžné věci. Doživotní přísun lístků na zápasy Knicks a tak." Jace mluvil jakoby nic, ta vzpomínka se však do něj zažírala silněji než chlad. "Tvrdil, že dá pozor, aby se mně ani nikomu, na kom mi záleží, nic nestalo, pokud vystoupím ze Spolku a vrátím se s ním do Idrisu."
"Myslíš…" Luke zaváhal. "Myslíš, že by byl schopný ublížit Clary, aby se ti pomstil?"
Obešli příď a Jace na krátký okamžik v dálce zahlédl Sochu svobody, sloup zářícího světla. "Ne. Myslím, že ji unesl, aby nás přiměl přijít sem na loď a získal nad námi nějakou výhodu. To je všechno."
"Nejsem si jistý, jestli ještě vůbec nějakou výhodu potřebuje," řekl tiše Luke a přitom vytahoval z pouzdra svůj kindžál. Jace se otočil směrem, jímž se upíral Lukův pohled, a na chvíli ztuhl.
Na západním konci lodi zela černá díra - čtverec vyříznutý do kovové paluby, a z ní se vyléval temný mrak hemžících se příšer. Jace se ve vzpomínkách vrátil do chvíle, kdy v ruce držel Meč smrti a s hrůzou se kolem sebe rozhlížel, zatímco se nebe nad jeho hlavou a moře pod ním měnily v přelévající se masy nočních můr. Ty se teď rojily před ním a tvořily nesourodý oblak nejrůznějších démonů: byli tam bledí raumové, kteří je předtím napadli u Luka, zelení démoni oniové s dokořán rozevřenými tlamami a rohy, černí pavoučí démoni kuriové s osmi nohama zakončenýma klepety a s tesáky vyčnívajícími z očních důlků, z nichž odkapával jed…
Jace je ani nedokázal všechny spočítat. Nahmátl ostří Kemúel a vytáhl je z opasku. Palubu zalila jeho bílá záře. Démoni při pohledu na ostří zasyčeli, žádný z nich se však nedal na ústup. Runa nebojácnosti na Jaceově lopatce začala pálit. Přemýšlel, kolik démonů asi stihne zabít, než účinek znamení úplně pomine.
"Počkej!" Lukova ruka, která Jace pevně držela za tričko na zádech, ho strhla zpět. "Je jich příliš mnoho, Jaci. Kdybychom se dostali zpátky k tomu žebříku…"
"Nedostaneme." Jace se vytrhl z Lukova sevření a ukázal k žebříku. "Odřízli nás na obou stranách."
Byla to pravda. Ústupovou cestu jim zatarasil šik molochů, démonů, z jejichž prázdných očí šlehaly plameny. Luke nevybíravě zaklel. "Tak skoč přes palubu. Já je na chvíli zadržím."
"Skočte vy," odmítl Jace. "Já to tady zvládnu."
Luke zaklonil hlavu. Uši se mu protáhly do špičky, a když na Jace zavrčel, jeho odhrnuté rty odhalily špičáky, které byly najednou velice ostré. "Použil -" Větu nedořekl, protože se na něj v tu chvíli napřaženými pařáty vrhnul jeden z molochů. Jace ho jen tak mimochodem bodl do páteře, když ho měl na dosah, a démon zavyl a svalil se na Luka. Ten ho uchopil rukama, na nichž se mu mezitím objevily drápy, a přehodil ho přes zábradlí. "Použil jsi runu nebo-jácnosti, že ano?" dořekl potom načatou větu, otočil se k Jaceovi a provrtal jej svýma jantarově zářícíma očima.
Ozvalo se vzdálené šplouchnutí.
"Tak nějak," připustil Jace.
"Proboha," řekl Luke. "Nanesl sis ji sám?"
"Ne. Udělala to Clary." Jaceovo andělské ostří prolétlo vzduchem v záblesku bílého ohně. Dva drevakové se zhroutili na zem. Tam, odkud přišli, však čekaly desítky dalších a všichni se k nim teď potáceli a natahovali k nim ruce s drápy ostrými jako jehly. "Je v tom docela dobrá, víte?"
"Mládež," ulevil si Luke, jako by to bylo nejsprostší slovo na světě, a vrhl se na přibližující se masu démonů.

"Mrtvý?" Clary na Maiu nechápavě zírala, jako by na ni mluvila tatarsky. "Nemůže být mrtvý."
Maia na to nic neřekla, jen ji pozorovala smutnýma tmavýma očima.
"To bych přece poznala." Clary si přitiskla ruku sevřenou v pěst na prsa. "Poznala bych to tady."
"To jsem si taky kdysi dávno myslela," řekla Maia. "Ale nebyla to pravda. Člověk nikdy neví."
Clary se vyškrábala na nohy. Přes ramena měla přehozenou Ja-ceovu bundu, jejíž záda byla téměř rozcupovaná na cáry. Netrpělivě ji setřásla z ramen a hodila ji na zem. Bunda byla úplně zničená snad na tuctu míst byla roztržená ostrými pařáty toho démona. Jace se bude zlobit, že jsem mu zničila bundu, pomyslela si Clary. Měla bych mu koupit novou. Měla bych…
Dlouze, přerývaně vydechla. Slyšela, jak jí buší srdce, i tento zvuk však vnímala jakoby z dálky. "Co… co se mu stalo?"
Maia stále ještě klečela na zemi. "Valentýn nás oba unesl," řekla. "Oba nás přivázal řetězem do jedny místnosti. Pak tam přišel a v ruce měl zbraň - pěkně dlouhej meč, kterej jako by zářil. Foukl na mě stříbrnej prášek, abych nemohla nic dělat, a pak… pak bodl Simona do krku." Její hlas se ztišil až k šepotu. "Rozříznul mu zápěstí a nechal jeho krev vytéct do misek. S tím mu pomáhalo několik jeho démonů. Pak tam prostě nechal Simona ležet jako nějakou hračku, ze který vyrval všechen vnitřek, takže už mu k ničemu nebyla. Křičela jsem, ale stejně jsem věděla, že už je mrtvej. Pak mě jeden z těch démonů zvedl a odnesl mě sem dolů."
Clary si zacpala ústa hřbetem ruky a vší silou tlačila, až v puse ucítila slanou chuť krve. Ta ostrá pachuť rozptýlila mlhu, která jí halila mozek. "Musíme odsud vypadnout."
"Bez urážky, ale to není žádná novinka." Maia se zašklebila bolestí a vstala. "Nedá se odsud nijak dostat. Ani když jsi lovkyně stínů. Možná kdybys byla…"
"Kdybych byla co?" zeptala se Clary a přecházela přitom sem a tam po čtvercové podlaze cely. "Kdybych byla Jace? Jenže já nejsem." Kopla do zdi. Ozval se dutý zvuk. Sáhla si do kapsy a vytáhla svou stélu. "Ale mám zase jiný schopnosti."
Přiložila špičku stély ke stěně a začala kreslit. Zdálo se, že runy vyvěrají přímo z jejího nitra, černé jako uhlíky, horké jako její spalující hněv. Znovu a znovu dorážela na zeď stélou, z jejíhož hrotu se jako plameny vylévaly černé linie. Když odstoupila, udýchaná z té námahy, všimla si, že na ni Maia ohromeně zírá.
"No teda," řekla. "Cos to prosím tě udělala?"
Tím si Clary nebyla jistá. Vypadalo to, jako by na to místo vylila kbelík plný kyseliny. Kov se začal kolem runy rozpouštět a kanul dolů jako zmrzlina za horkého dne. Ustoupila o krok dozadu a ostražitě pozorovala stěnu, v níž se postupně vytvořila díra velikosti pořádného psa. Otvorem Clary viděla ocelové podpěry, součást kovových vnitřností lodi. Okraje díry stále ještě syčely, už se však přestaly rozšiřovat. Maia udělala krok dopředu a odstrčila přitom stranou Claryinu ruku.
"Počkej." Clary najednou znervózněla. "Ten rozpuštěnej kov -mohlo by to být třeba nějaký toxický svinstvo nebo tak něco."
Maia si odfrkla. "Já jsem z New Jersey. V toxickým svinstvu jsem se narodila." Přišla až k otvoru a nahlédla skrze něj. "Na druhý straně je kovová lávka," oznámila. "Počkej, zkusím se tím protáhnout."
Otočila se k otvoru zády a pozadu jím prostrčila jednu nohu, vzápětí i druhou. Se soustředěným úšklebkem se natočila, aby mohla dírou protáhnout celé tělo, a pak znehybněla. "Au! Zasekla jsem se za ramena. Postrčila bys mě?" Natáhla ruce před sebe.
Clary ji vzala za ruce a zatlačila. Maiin obličej zbledl a pak zčervenal - a potom byla najednou volná, jako když vystřelí zátka z láhve šampaňského. Vyjekla a klopýtla dozadu. Ozvala se rána a Clary starostlivě prostrčila hlavu otvorem ve zdi. "Jsi v pořádku?"
Maia ležela na úzké kovové lávce, která se nacházela o kus níže. Pomalu se převalila na bok a s obličejem zkřiveným bolestí se posadila. "Můj kotník…, ale to bude dobrý," dodala, když si všimla Claryina výrazu. "My se taky dost rychle uzdravujeme, víš?"
"Já vím. Tak dobře, teď já." Když se Clary sklonila a chystala se prolézt otvorem za Maiou, do břicha ji nepříjemně dloubala stéla. Představa skoku dolů na lávku ji trochu děsila, ale v žádném případě ne tolik jako představa čekání v nákladním prostoru, než si pro ně něco přijde, ať už je to cokoli. Přetočila se na břicho a prostrčila dírou jednu nohu…
A pak ji něco chytilo na zádech za tričko a vytáhlo ji to zase nahoru. Stéla, kterou měla za páskem, jí vypadla a zařinčela o podlahu. Náhlý šok a bolest ji donutily zalapat po dechu. Napnuté tričko ji škrtilo kolem krku, takže nemohla dýchat. O pár vteřin později ji však neviditelná ruka pustila. Clary dopadla na podlahu a její kolena při nárazu zaduněla o kov. Zatímco se snažila popadnout dech, převalila se na záda a podívala se nad sebe, i když jí bylo jasné, koho tam uvidí.
Nad ní stál Valentýn. V jedné ruce držel andělské ostří, z něhož vyzařovalo ostré bílé světlo. Druhou ruku, kterou ji předtím držel za tričko, měl sevřenou v pěst. Jeho ostře řezaná bílá tvář byla stažena do pohrdavého úšklebku. "Ty jsi prostě ve všech ohledech po své matce, Clarisso," řekl. "Tak co jsi to provedla tentokrát?"
Clary se s námahou zvedla na kolena. Ústa měla plná slané krve, protože si při pádu rozrazila ret. Jak se tak dívala na Valentýna, v hrudi jí jako jedovatá květina začínal klíčit a vřít vztek. Tenhle muž, její otec, zabil Simona a nechal ho ležet mrtvého na podlaze jako nepotřebné smetí. Předtím už si párkrát v životě myslela, že někoho nenávidí, to se ale pořádně spletla. Teprve tohle byla nenávist.
"A co ta vlkodlačice," pokračoval Valentýn zamračeně, "kde je?"
Clary se naklonila a plivla mu na boty slinu smíšenou s krví. Valentýn s pronikavým výkřikem prozrazujícím odpor a překvapení ustoupil o krok dozadu a pozvedl ostří, které svíral v ruce. Clary na chvíli zahlédla nestřežený vztek, který se mu odrážel v očích, a už si myslela, že to opravdu udělá, že ji opravdu zabije tak, jak se mu teď krčila u nohou, jen za to, že mu plivla na boty.
Pomalu spustil ruku s ostřím dolů. Beze slova prošel kolem Clary a zadíval se na druhou stranu dírou, kterou vyřízla ve stěně. Pomalu se obrátila a její oči prohledávaly podlahu, až konečně našly to, co hledaly. Matčinu stélu. Se zatajeným dechem se po ní natáhla…
Valentýn, který se právě otočil, zahlédl, k čemu se Clary chystá. Jedním skokem se ocitl na druhé straně místnosti. Odkopl stélu z jejího dosahu. Ta se zatočila na kovové podlaze a propadla dírou ve stěně. Clary přivřela oči. Ztráta stély v ní vyvolávala pocit, jako by znovu přicházela o svou matku.
"Démoni už tu tvoji kamarádku z podsvěta najdou," řekl Valentýn tím svým klidným, vyrovnaným hlasem a zasunul si andělské ostří do pouzdra, které mu viselo u pasu. "Nemá tady kam utéct. Nikdo z vás už nemá kam jít. A teď vstaň, Clarisso."
Clary pomalu vstala. Celé tělo ji bolelo ze všeho toho otloukání, jemuž bylo vystaveno. Pak překvapením zatajila dech, protože ji Valentýn uchopil za ramena a otočil ji zády k sobě. Hvízdl. Byl to vysoký, pronikavý, nepříjemný zvuk. Nad jejich hlavami se pohnul vzduch a Clary uslyšela odporný tlukot blanitých křídel. Tiše vykřikla a snažila se Valentýnovi vytrhnout, měl však příliš velkou sílu. Křídla okolo nich zavířila a najednou společně stoupali vzduchem. Valentýn ji držel v náruči, jako by opravdu byl jejím otcem.
* * *
Jace předpokládal, že touhle dobou už budou oba s Lukem mrtví. Nebylo mu jasné, proč se tak ještě nestalo. Paluba lodi byla kluzká krví. Sám byl úplně pokrytý špínou. Dokonce i vlasy měl zplihlé a lepkavé démoním jedem a v očích ho pálila krev smíšená s potem. V horní části pravé paže se mu táhla hluboká tržná rána, nebyl ale čas na to, aby si na kůži nakreslil hojivou runu. Pokaždé, když paži zvedl, projela mu ramenem prudká bolest.
Podařilo se jim vklínit se do výklenku ve stěně a z tohoto úkrytu bojovali s démony, kteří se na ně vrhali. Jace už vypotřeboval oba své šakramy a zbývalo mu jen poslední andělské ostří a dýka, již mu dala Isabela. Moc toho nebylo. Za běžných okolností by se tak nevalně vyzbrojen nepostavil ani několika málo démonům, a teď jich tu na něj útočila celá horda. Věděl, že by se měl bát, necítil však téměř nic, jen odpor vůči démonům, kteří nepatřili do tohoto světa, vztek na Valentýna, jenž sem démony přivolal. Nejasně tušil, že naprostý nedostatek strachu není v tuhle chvíli úplně ideální. Starosti mu nepůsobilo ani to, kolik krve ztrácel ranou na paži.
K Jaceovi se cupitavě blížil pavoučí démon a prskal kolem sebe žlutý jed. Jace se přikrčil, ale ne dost rychle, takže mu pár kapek jedu postříkalo tričko. Tekutina syčela, zatímco se prožírala látkou. Když se mu propálila až na kůži, měl pocit, jako by ho v tom místě píchaly desítky malinkých rozpálených jehliček.
Pavoučí démon spokojeně zašvitořil a vypustil další dávku jedu. Jace se skrčil a jedovatá sprška postříkala démona oniho, který se k němu z boku blížil. Oni zařval bolestí a s vysunutými drápy se rozběhl proti pavoučímu démonovi. Zaklesli se do sebe a začali spolu zápasit.
Ostatní démoni okolo nich se odtáhli od cákanců jedu, které tak vytvořily mezi nimi a lovci stínů bariéru. Jace té chvíle oddychu využil k tomu, aby se obrátil k Lukovi vedle sebe. Ten téměř nebyl k poznání. Uši se mu protáhly do ostrých vlčích špiček, mezi vyceněnými tesáky se ozývalo vrčení a drápy na rukou měl celé černé od démoni krve.
"Měli bychom mířit k zábradlí." Luke napůl mluvil, napůl vrčel. "Dostat se z lodi. Všechny je zabít nemůžeme. Možná Krasomil -"
"Řekl bych, že si nevedeme zase tak špatně." Jace si v dlani nadhodil andělské ostří, což nebyl moc dobrý nápad, protože měl celou ruku od krve, takže mu z ní ostří málem vyklouzlo. "Když se to vezme kolem a kolem."
Luke vydal nějaký zvuk, který mohl být stejně dobře zavrčením jako smíchem, nebo možná obojím současně. Pak se z nebe sneslo cosi obrovského a beztvarého, co je oba dva srazilo k zemi.
Jace tvrdě dopadl na palubu a andělské ostří mu přitom vyletělo z ruky. S řinčením klouzalo po kovovém povrchu, až spadlo přes okraj lodi a zmizelo mu z dohledu. Jace zanadával a vyskočil na nohy.
Ta věc, co na nich přistála, byl démon oni. Na svůj druh byl neobvykle velký a také neobvykle vynalézavý, napadlo ho totiž vylézt nahoru na střechu a odtud na ně skočit. Teď seděl na Lukovi a dorážel na něj ostrými rohy, které mu vyrůstaly z čela. Luke se bránil drápy, jak nejlépe dovedl, už byl však celý zalitý krví. Jeho kindžál ležel na palubě jen pár desítek centimetrů od něj. Luke se po něm natáhl, démon oni však v tu chvíli uchopil jeho nohu do své lopat-kovité ruky a přelomil ji o své koleno, jako by to byla větev stromu. Jace uslyšel ostré prasknutí kosti a Lukův výkřik.
Jace skočil po kindžálu, sevřel jej v ruce, překulil se, vyskočil a vší silou sekl oniho do zátylku. Kindžál jím projel tak prudce, že netvorovi usekl hlavu. Démon se zhroutil dopředu a z pahýlu krku mu přitom stříkala černá krev. O chvíli později už byl pryč. Kindžál spadl na podlahu vedle Luka.
Jace k němu přiběhl a klekl si vedle něj. "Tvoje noha…"
"Je zlomená." Luke se s námahou posadil. Tvář se mu zkřivila bolestí.
"Ale ty se přece rychle uzdravuješ."
Luke se s pochmurným výrazem v obličeji rozhlédl. Podařilo se jim sice zbavit se oniho, ostatní příšery se však poučily z jeho příkladu a spousta se jich už škrábala na střechu. Jace nedokázal ve slabém měsíčním světle určit, kolik jich je. Desítky? Stovky? Od určitého počtu už to stejně bylo jedno.
Luke sevřel ruku kolem rukojeti kindžálu. "Tak rychle zase ne."
Jace zpoza opasku vytáhl Isabelinu dýku. Byla to poslední z jeho zbraní a najednou se mu zdála být žalostně malá. Projel jím jakýsi ostrý pocit - ne strach, k tomu měl ještě opravdu daleko, ale spíše smutek. V duchu viděl Aleka s Isabelou, jako by stáli přímo před ním a usmívali se na něj. Také viděl Clary, která otvírala náruč, jako by ho vítala doma.
Jace se zvedl, zrovna když se netvoři v houfu vrhli ze střechy a zakryli měsíc jako vlna stínového příboje. Snažil se chránit Luka vlastním tělem, ale k ničemu to nebylo. Všude kolem nich se to hemžilo démony. Jeden z nich se vztyčil a mířil přímo k němu. Byl to dvoumetrový kostlivec, který se na něj šklebil prořídlým úsměvem. Z práchnivějících kostí mu visely cáry tibetských modlitebních praporků v zářivých barvách. V kostnaté ruce svíral japonskou katanu, což bylo neobvyklé, většina démonů totiž zbraně nepoužívala. Ostří katany popsané démonickými runami bylo delší než Jaceova paže, zahnuté, ostré a smrtící.
Jace hodil dýkou. Trefila démona mezi žebra a zůstala v nich zaklíněna. Kostlivec si toho vůbec nevšímal a blížil se k Jaceovi, neúprosně jako smrtka. Vzduch kolem něj páchl hřbitovem. Kostnatou rukou pozvedl katanu…
Temnotu před Jacem prořízl šedý stín, stín, jenž se pohyboval s bleskurychlou, neomylnou, smrtící jistotou. Čepel svištící vzduchem dolů zařinčela o jiný kov. Stín postavy odvrátil ostří a druhou rukou zespodu udeřil netvora tak rychle, že to Jace téměř ani nedokázal sledovat. Démon přepadl dozadu, roztříštil si lebku a vzápětí se propadl do nicoty. Všude kolem sebe Jace slyšel skřeky démonů vyjících bolestí a překvapením. Když se otočil, zjistil, že se přes zábradlí přehupují desítky postav - lidských postav, které pak skáčou na palubu a vrhají se do boje s masou démonů, lezoucích, plazících se, syčících a poletujících po celé lodi. Postavy byly ozbrojeny zářícími ostřími a měly na sobě tmavé oděvy z tuhého materiálu…
"Lovci stínů?!" podivil se Jace, tak překvapený, že promluvil nahlas.
"A kdo jiný?" V temnotě se zablýskl úsměv.
"Maliku? To jste vy?"
Malik naklonil hlavu na stranu. "Promiň mi ten dnešek," řekl. "Musel jsem se řídit rozkazy."
Jace chtěl Malikovi sdělit, že fakt, že mu právě zachránil život, bohatě vynahrazuje skutečnost, že se mu předtím snažil zabránit v odchodu z Institutu, vtom se však na ně vyřítila skupina démonů raumů, kteří zběsile mávali chapadly. Malik se prudce otočil a s výkřikem se jim postavil. Jeho andělské ostří zazářilo jako hvězda. Jace se k němu chystal přidat, nějaká ruka ho však chytila za rukáv a odtáhla ho stranou.
Byl to někdo z lovců stínů, celý oblečený v černém, tvář mu však zakrývala kapuce. "Pojď se mnou."
Ruka Jace naléhavě táhla pryč.
"Musím jít na pomoc Lukovi. Je zraněný." Vytrhl paži ze sevření. "Pusťte mě."
"Ale pro lásku Anděla…" Postava ho pustila a shrnula si dozadu kápi svého dlouhého pláště, takže odhalila úzkou bledou tvář a šedé oči, které se třpytily jako úštěpky diamantu. "Nemohl bys pro jednou udělat, co se ti řekne, Jonathane?"
Byla to inkvizitorka.

I přes obrovskou rychlost, jíž letěli, se Clary ze všech sil snažila Valentýna kopnout. On ji ale držel tak pevně, jako by měl místo paží železné obruče. Kopala nohama do vzduchu, ať se však snažila sebevíc, nedokázala kolem sebe najít žádný pevný bod.
Když se démon naklonil a náhle změnil směr letu, z hrdla se jí vydral výkřik. Valentýn se zasmál. Uháněli teď úzkou chodbou, která ústila do nějaké větší místnosti. Místo aby je létající démon nevybíravě upustil, postavil je tentokrát jemně na podlahu.
Ke Claryinu značnému překvapení ji Valentýn pustil. Odtáhla se od něj, doklopýtala doprostřed místnosti a rozčileně se kolem sebe rozhlédla. Byl to rozlehlý prostor, který kdysi pravděpodobně sloužil jako strojovna. Podél zdí byly ještě stále vyrovnány stroje, někdo je však odsunul stranou, takže se ve středu místnosti vytvořil velký čtverec volného místa. Podlaha byla z černého kovu, tu a tam postříkaného tmavšími skvrnami. Uprostřed prázdného prostoru stály čtyři mísy, tak velké, že by se v nich vykoupal pes. Vnitřky prvních dvou mís byly zbarveny něčím tmavě rezavým. Třetí mísa byla plná rudé tekutiny. Čtvrtá byla prázdná.
Za mísami stála kovová truhla, přes kterou byla přehozena černá látka. Když Clary přišla blíž, uviděla, že na látce spočívá stříbrný meč vydávající jakousi načernalou záři, jež by se snad dala popsat spíše jako nepřítomnost světla. Byla to oslnivá, jasná temnota.
Clary se otočila a zadívala se na Valentýna, který ji beze slova pozoroval. "Jak jste to mohl udělat?" zeptala se ho. "Jak jste mohl zabít Simona? Byl to - byl to jenom kluk, jenom obyčejný člověk…"
"Nebyl to člověk," přerušil ji sametovým hlasem Valentýn. "Stala se z něj zrůda. Jenže ty jsi to neviděla, Clarisso, protože se ta zrůda skrývala za tváří tvého přítele."
"On nebyl žádná zrůda." Udělala krok směrem k Meči. Byl dost velký a vypadal, že je i těžký. Přemýšlela, jestli by ho dokázala uzvednout - a pokud ano, dokázala by jím i máchnout? "Pořád to byl Simon."
"Nemysli si, že se nedokážu vcítit do tvé situace," řekl Valentýn. Stál nehybně v kuželu světla, které prosvítalo padacími dvířky ve stropě. "Pro mě to bylo stejné, když Luciána pokousal vlkodlak."
"Vyprávěl mi o tom," vyjela na něj. "Dal jste mu dýku a řekl mu, že se má sám zabít."
"To byla chyba," připustil Valentýn.
"Aspoň že to přiznáváte…"
"Měl jsem ho zabít sám. Byla by to známka toho, že mi na něm záleží."
Clary zavrtěla hlavou. "Vám na něm ale nezáleželo. Na nikom vám nikdy nezáleželo. Ani na mé matce. Ani na Jaceovi. Byli pro vás jenom věcmi, které vám patřily."
"Ale copak láska neznamená právě tohle, Clarisso? Vlastnictví? Já jsem svého milého a můj milý je můj, jak to stojí v Písni písní."
"Ne. A necitujte mi tady Bibli. Mně se zdá, že to vůbec nechápete." Stála teď velmi blízko truhle a jílec Meče už měla na dosah. Prsty měla zvlhlé potem, proto si je nenápadně otřela o džíny. "Nejde jen o to, že vám někdo patří, ale i o to, že se někomu odevzdáte. A já pochybuju, že jste někdy někomu něco přinesl. Leda snad tak noční můry."
"Odevzdat se někomu?" Napjatý úsměv se ani nepohnul. "Jako ty ses odevzdala Jonathanovi?"
Její ruka, která se už pomalu přesouvala k meči, se křečovitě zaťala v pěst. Stáhla ji zpět k tělu a nevěřícně se na Valentýna zadívala. "Cože?!"
"Domníváš se snad, že jsem si nevšiml, jak se vy dva na sebe díváte? Jakým způsobem vyslovuje tvé jméno? Možná jsi přesvědčená, že nic necítím, to ovšem neznamená, že neumím rozpoznat city jiných lidí." Mluvil chladným tónem a každé jeho slovo se jí zabodávalo do uší jako úlomky ledu. "Řekl bych, že tohle je jen naše chyba, mne a tvé matky. Drželi jsme vás tak dlouho od sebe, že se mezi vámi nikdy nevyvinuly zábrany, které by byly mezi sourozenci přirozenější."
"Vůbec nevím, o čem to mluvíte." Claryiny zuby o sebe drkotaly.
"Myslím, že jsem to vysvětlil dostatečně jasně." Vystoupil z kuželu světla. Jeho tvář vypadala jako studie stínů. "Jistě víš, že jsem viděl Jonathana poté, co se utkal s Démonem strachu. Ten démon se mu ukázal v tvé podobě. To mi řeklo vše, co jsem potřeboval vědět. Největší strach nahání Jonathanovi láska, kterou cítí ke své sestře."

CoA-17.kapitola 2/2

19. ledna 2013 v 20:45 | Anďa |  TMI-Město z popela
* * *
Na obloze vystupovaly poslední pruhy uhasínajícího ohně a voda se proměnila v železo. Clary si přitáhla bundu těsněji k tělu a zachvěla se.
"Je ti zima?" Jace stál celou dobu v zadní části korby a díval se na brázdu, kterou za sebou vůz zanechával - dva bílé hřebeny pěny které se zařezávaly do hladiny. Nyní přešel k ní, posadil se vedle a zády se opřel o zadní okénko kabiny. Sklo bylo téměř úplně zamlženo namodralým dýmem.
"Tobě ne?"
"Ne." Zavrtěl hlavou, sundal si bundu a podal ji Clary. Oblékla si ji a vychutnávala si přitom měkkost kůže. Bunda jí byla velká, to ji zvláštním způsobem uklidňovalo. "Zůstaneš v dodávce, jak ti Luke řekl, dobře?"
"Copak mám na vybranou?"
"Ne, v podstatě ani ne."
Sundala si rukavici a natáhla k němu ruku. Vzal ji do své a pevně ji stiskl. Podívala se dolů na jejich propletené prsty. Její byly malé a zakončené hranatými nehty, jeho zase dlouhé a štíhlé. "Najdi mi Simona," požádala ho. "Já vím, že to uděláš."
"Clary." Viděla, jak se mu v očích odráží všechna ta voda, kterou je obklopovala. "On už může být - víš, možná že -"
"Ne." Její tón nenechával žádný prostor pochybám. "Bude v pořádku. Musí být."
Jace vydechl. V duhovkách se mu vlnila tmavě modrá hladina - jako slzy, pomyslela si Clary, jenže to žádné slzy nebyly, pouze odraz. "Chtěl bych se tě na něco zeptat," řekl jí. "Předtím jsem se toho bál. Ale teď už se nebojím ničeho." Jeho ruka se zvedla a položila se jí na tvář. Jeho dlaň ji hřála na studené kůži a ona si uvědomila, že i její strach rázem zmizel, jako by jí Jace mohl dotykem předat sílu runy nebojácnosti. Zvedla bradu a v očekávání rozevřela rty. Jeho ústa se lehce otřela o její, tak lehce, že to bylo jako dotyk pírka, pouhá vzpomínka na polibek, a pak se od ní Jace náhle odtáhl a doširoka rozevřel oči. Uviděla, jak se v nich zvedá černá stěna, která zakrývá všechnu zlatou barvu. Byl to stín lodi.
Jace ji s výkřikem pustil a rychle vyskočil na nohy. Clary neobratně vstala, kvůli Jaceově těžké bundě totiž ztrácela rovnováhu. Z oken dodávky létaly modré jiskry a v jejich světle viděla černý kovový bok veliké lodi, úzký žebřík, který se na jedné straně táhl nahoru, a palubu ohraničenou železným zábradlím. Na zábradlí seděla stvoření, která vypadala jako velcí ptáci nepříliš ladných tvarů. Zdálo se, že z lodi sálají vlny chladu jako mrazivý vzduch z ledovce. Když na ni Jace zavolal, srážel se mu dech před ústy do bílých obláčků. Jeho slova zanikla v náhlém zaburácení lodního motoru.
Zamračila se na něj. "Cože? Co jsi to říkal?"
Natáhl se k ní a strčil jí ruku pod bundu. Jeho prsty se jí otřely o holou kůži. Překvapeně vyjekla. Jace vytáhl andělské ostří, které jí předtím dal a které teď měla za opaskem, a vtiskl jí je do ruky. "Říkal jsem," promluvil a pustil ji, "aby sis vytáhla zbraň, protože už se blíží."
"Kdo se blíží?"
"Démoni." Ukázal nahoru. Clary nejdřív nic neviděla, pak si ale všimla obrovských neohrabaných ptáků, které už zahlédla předtím. Jeden po druhém se odlepovali od zábradlí a podél boku lodi padali dolů jako balvany, těsně nad hladinou však pád vždy vybrali a zamířili přímo k místu, kde se na vlnách pohupovala jejich dodávka. Když přilétli blíž, zjistila Clary, že to vůbec nejsou ptáci, ale oškliví tvorové podobní ptakoještěrům, s širokými blanitými křídly a kostnatými, trojúhelníkovitými hlavami. Tlamy měli plné ostrých žraločích zubů v mnoha řadách za sebou a jejich pařáty se leskly jako nabroušené nože.
Jace vyskočil na střechu kabiny a v ruce se mu blýsklo ostří Te-lantes. Jakmile k nim dorazilo první z létajících stvoření, ohnal se po něm. Čepel démona zasáhla a odřízla mu vršek lebky, jako by to byla špička vejce. Obluda pronikavě zaječela, jako když kvílí vítr, zaškubala křídly a přepadla do strany. Když se zřítila na mořskou hladinu, voda v tom místě začala vřít.
Na kapotě dodávky přistál druhý démon a jeho pařáty v ní vyryly dlouhé rýhy. Vrhl se na čelní sklo, po němž se rozběhla pavučina prasklinek. Clary křikla na Luka, to už se však na ni střemhlav řítil další netvor. Mířil k ní z ocelově šedého nebe jako šíp. Rychle si vyhrnula rukáv Jaceovy bundy a zvedla paži do vzduchu, aby byla lépe vidět ochranná runa. Démon zakvílel a jeho křídla začala prudce bít proti směru letu, byl však už příliš blízko, v dosahu jejího andělského ostří. Když mu vrážela ostří Abrariel do hrudi, všimla si, že nemá žádné oči, jen prohlubně na obou stranách lebky. Rozletěl se na kousíčky a ve vzduchu po něm zůstal jen pramínek černého dýmu.
"Dobrá práce," pochválil ji Jace. Chvíli předtím seskočil ze střechy kabiny a sprovodil ze světa další z těch ječících létajících věcí. Držel teď v ruce dýku, jejíž rukojeť byla oblepená černou krví.
"Co jsou tyhle věci zač?" zasupěla Clary, opsala ostřím Abrarles rozmáchlý oblouk a zarazila je do hrudi letícího démona. Ten zakrákal a ohnal se po ní křídlem. Takhle zblízka viděla, že je zakončen kostěnou čepelí, ostrou jako břitva. Démon zachytil za rukáv Jaceovy bundy a roztrhl jej.
"Moje bunda!" vykřikl Jace rozzuřeně, a než se obluda stačila zvednout do vzduchu, shora jí vrazil čepel do zad. Netvor vydal ostrý skřek a zmizel. "Byla to moje nejoblíbenější."
Clary na něj chvíli zírala a pak se prudce otočila, když jí na ušní bubínky zaútočilo skřípění kovu. Dva démoni zasekli pařáty do střechy dodávky a vyrvali ji z rámu. Luke v mžiku stál vpředu na kapotě a útočil na netvory svým kindžálem. Jeden z těch létajících běsů se překulil dolů přes okraj střechy a zmizel ještě dřív, než stačil dopadnout do vody. Další se však rychle vznesl nahoru a v pařátech stále ještě svíral střechu kabiny. Vítězoslavně zakrákal a odletěl zpět k lodi.
Chvíli bylo nebe klidné. Clary nakoukla dolů do kabiny. Krasomil na svém sedadle napůl ležel a obličej měl úplně šedý. Byla už příliš velká tma, takže neviděla, jestli je zraněný. "Krasomile! vykřikla. "Je vám něco?"
"Ne." S námahou se posadil vzpřímeně a pak se v sedadle znovu vyčerpaně opřel. "Jsem jenom… vysátý. Kolem lodi jsou nastražena silná ochranná kouzla. Je dost těžké se jich zbavit, zrušit jejich účinek..." Jeho hlas se vytratil. "Pokud to ale neudělám, každý kromě Valentýna, kdo na tu loď vkročí, zemře."
"Možná byste měl jít s námi," navrhl Luke.
"Nemůžu rušit účinek ochranných kouzel, pokud budu sám na lodi. Musím to dělat odsud. Takhle to prostě funguje." Čaroděj se s námahou pousmál. "A kromě toho, v boji jsem téměř k ničemu. Mé nadání spočívá jinde."
Clary, která se pořád ještě nakláněla nad kabinu, namítla: "Ale co když budeme potřebovat -"
"Clary!" zakřičel na ni v tom okamžiku Luke, už však bylo příliš pozdě. Nikdo z nich si nevšiml létajícího tvora, který se přichytil na bok dodávky a nehybně tam číhal. Teď vzlétl, opsal oblouk a jeho drápy se zabořily hluboko do zad Claryiny bundy. Připomínal rozmazanou změť černých křídel a páchnoucích tesáků. S vítězným zakvílením se vznesl do vzduchu a Clary mu bezmocně visela mezi pařáty.

"Clary!" vykřikl znovu Luke, udělal krok k okraji kapoty a tam zůstal stát. Zoufale hleděl nahoru za stále se zmenšujícím okřídleným stínem, který byl obtížen ochable visícím břemenem.
"Nezabije ji to," řekl Jace, když se postavil vedle něj. "Nese ji to k Valentýnovi."
V jeho hlase se ozývalo cosi, z čeho Lukovi tuhla krev v žilách. Otočil se a zadíval se na chlapce vedle sebe. "Ale…"
Neměl čas větu dokončit, Jace totiž mezitím plynule seskočil z dodávky. Dopadl do špinavé vody, namířil si to směrem k lodi a za patami mu stříkala pěna.
Luke se ohlédl na Krasomila, jehož bledá tvář se přes popraskané čelní sklo jevila jen jako bílá šmouha na tmavém pozadí. Luke zvedl ruku a zdálo se mu, že na něj čaroděj kývl na znamení souhlasu.
Zastrčil si kindžál do pouzdra, které mu viselo u pasu, a skočil do vody za Jacem.

Alek přestal svírat Isabelu, i když napůl čekal, že jakmile uvolní ruku, kterou jí držel ústa, začne okamžitě křičet. To se však nestalo. Isabela vedle něj jen stála a zírala na inkvizitorku, která byla ve tváři křídově bledá a lehce se kymácela na místě.
"Imogeno," oslovila ji Marysa. V hlase se jí neozývaly žádné emoce, dokonce ani hněv.
Zdálo se, že ji inkvizitorka neslyší. Její výraz se vůbec nezměnil ani když se ochable sesunula do Hodgeova starého křesla. "Proboha," řekla a upírala přitom pohled na desku stolu. "Co jsem to provedla?"
Marysa se podívala na Isabelu. "Přiveď sem otce."
Isabela, která vypadala tak vyděšeně, jak ji Alek ještě nikdy neviděl, přikývla a vyklouzla z místnosti.
Marysa přešla k inkvizitorce a shora se na ni zadívala. "Co jsem to provedla, Imogeno?" zopakovala.
"Přihrála jste Valentýnovi vítězství. To jste provedla."
"Ne," vydechla inkvizitorka.
"Přesně jste věděla, co Valentýn plánuje, už když jste uvěznila Jace. Odmítla jste zapojit do celé té záležitosti Spolek, protože by vám nedovolil provést váš plán. Chtěla jste, aby Valentýn trpěl tak jak jste trpěla sama. Chtěla jste mu ukázat, že je ve vaší moci zabít jeho syna, stejně jako on zabil vašeho. Chtěla jste ho pokořit."
"Ano…"
"Ale Valentýn se pokořit nenechá," pokračovala Marysa. "Na to jste se mě klidně mohla zeptat. Nikdy jste nad ním neměla moc. Jen předstíral, že vaši nabídku zvažuje, aby si mohl být absolutně jistý, že nebudeme mít čas přivolat posily z Idrisu. A teď už je na to příliš pozdě."
Inkvizitorka rozrušeně zvedla hlavu. Vlasy se jí uvolnily z drdolu a nyní jí visely kolem obličeje ve zplihlých pramenech. Působila teď nejlidštěji, jak ji kdy Alek poznal, nepřinášelo mu to však žádné potěšení. Ze slov jeho matky ho zamrazilo: příliš pozdě. "Ne, Maryso," řekla. "Pořád ještě můžeme -"
"Pořád ještě můžeme co?" Maryse přeskakoval hlas. "Zavolat posily Spolku? Nemáme k dispozici dny ani hodiny, abychom čekali, než se sem dostanou. Pokud se máme postavit Valentýnovi, a Bůh ví, že nemáme na vybranou -"
"Budeme to muset udělat hned," dořekl za ni hluboký hlas. Za Alekem se objevil zamračený Robert Lightwood.
Alek zíral na svého otce. Už spoustu let ho neviděl v bojovém oděvu. Jeho otec se spíše zabýval administrativou, provozními záležitostmi místní odnože Spolku a potížemi s obyvateli podsvěta. Když se teď Alek díval na otce v těžkém, tmavém úboru s obrněnými pláty a s širokým mečem připevněným popruhy na zádech, připomínalo mu to doby, kdy byl ještě dítě a svého otce považoval za největšího, nejsilnějšího a nejhrůzostrašnějšího muže, jakého si dokázal představit. A hrůza z něj šla ještě i dnes. Alek se s otcem nesetkal od chvíle, kdy se tak ztrapnil v Lukově domě. Snažil se teď zachytit jeho pohled, Robert se však díval na Marysu. "Místní členové Spolku jsou připraveni," oznámil Robert. "Lodě čekají v přístavu."
Ruce, jimiž si inkvizitorka zakrývala obličej, se zachvěly. "To je k ničemu," řekla. "Není nás dost, vůbec nemáme šanci…"
Robert jí nevěnoval pozornost. Stále se díval na Marysu. "Měli bychom co nejdříve vyrazit," prohlásil a v jeho hlase byla slyšet úcta, která v něm chyběla, když mluvil s inkvizitorkou.
"Ale co Spolek?" začala inkvizitorka. "Měli bychom o tom informovat Spolek."
Marysa prudkým pohybem postrčila telefon, který ležel na stole, směrem k inkvizitorce. "Řeknete jim to vy. Řeknete jim, co jste udělala. Koneckonců, je to vaše práce."
Inkvizitorka na to nic neodpověděla, jen se dívala na telefon a jednou rukou si zakrývala ústa.
Než ji Alek stihl začít litovat, dveře se znovu otevřely a dovnitř vešla Isabela. Na sobě měla bojový oděv lovců stínů, v jedné ruce držela svůj dlouhý zlatostříbrný bič a v druhé naginatu s dřevěnou čepelí. Zamračila se na svého bratra. "Jdi se připravit," nařídila mu. "Za chvilku odjíždíme na Valentýnovu loď."
Alek si nemohl pomoci - koutky jeho úst sebou škubly vzhůru. Isabela byla vždy tak odhodlaná. "Tohle je pro mě?" zeptal se a ukázal na naginatu.
Isabela zbraní před jeho rukou ucukla. "Vezmi si vlastní!"
Některé věci se nikdy nezmění. Alek si to namířil ke dveřím, zadržela ho však ruka, která se mu položila na rameno. Překvapeně vzhlédl.
Byl to jeho otec. Díval se ze své výšky na Aleka, a i když se neusmíval, byl na jeho znavené tváři zbrázděné vráskami patrný výraz, který prozrazoval hrdost. "Pokud potřebuješ zbraň, Alexandře, ve vstupní hale najdeš mou sudlici. Můžeš si ji půjčit, jestli chceš."
Alek polkl a přikývl, než však mohl svému otci poděkovat, za jeho zády promluvila Isabela:
"Tady máš, mami," řekla. Alek se otočil a viděl, jak jeho sestra podává naginatu matce, která ji od ní přijala a zkušeně si ji nadhodila v ruce.
"Díky, Isabelo," poděkovala Marysa a hbitým pohybem, který si v ničem nezadal s pohyby její dcery, spustila čepel dolů, takže mířila přímo na srdce inkvizitorky.
Imogena Herondaleová zvedla k Maryse obličej s prázdnýma strhanýma očima poničené sochy. "Zabiješ mě, Maryso?"
Marysa vypustila mezi stisknutými zuby trochu vzduchu. "Ani náhodou," řekla. "Právě teď potřebujeme každého lovce stínů ve městě, a to včetně vás. Vstaňte, Imogeno, a připravte se do boje. Od této chvíle budu všechny rozkazy dávat já." Ponuře se usmála. "A první věc, kterou teď uděláte, bude, že mého syna vysvobodíte z té zpropadené Malachiášovy konfigurace."
Alek si s hrdostí pomyslel, že jeho matka při tom proslovu vypadala vážně velkolepě, opravdová bojovnice z řad lovců stínů, z níž přímo vyzařoval spravedlivý hněv.
Nerad ten okamžik rušil, ale stejně by sami už brzy přišli na to, že je Jace pryč. Bude lepší, když je na to šokující zjištění předem připraví.
Odkašlal si. "No vlastně," řekl, "je tu něco, co byste asi měli vědět…"

CoA-17.kapitola 1/2

19. ledna 2013 v 20:45 | Anďa |  TMI-Město z popela

17

NA VÝCHOD OD RÁJE

"Jak jsi to udělal?" vyzvídala Clary, zatímco Luke shrbený za volantem hnal dodávku směrem na sever.
"Myslíš, jak jsem se dostal na střechu?" Jace se opíral v sedadle, oči napůl zavřené. Kolem zápěstí měl bílé obvazy a na čele těsně pod vlasy zaschlé skvrny od krve. "Nejdřív jsem vylezl z okna v Isabelině pokoji a nahoru po zdi. Je tam spousta ozdobných chrličů, za které se dá dobře chytit. Také bych tímto rád oficiálně oznámil, že moje motorka už není tam, kde jsem ji nechal. Vsadím se, že si na ní inkvizitorka vyrazila na projížďku nad Hobokenem."
"Já se ale ptám," nevzdávala to Clary, "jak se ti podařilo skočit ze střechy katedrály a přežít to."
"To nevím." Když zvedl ruce, aby si protřel oči, jeho paže se otřela o její. "Jak se ti podařilo vytvořit tu runu?"
"Taky nevím," zašeptala. "Královna vil měla nejspíš pravdu, co? Valentýn s námi… něco provedl." Koutkem oka se podívala na Luka, který předstíral, že jeho pozornost zcela zaměstnává levotočivá zatáčka. "Co myslíš?"
"Teď není čas probírat tyhle věci," řekl Luke. "Jaci, potřebuješ se dostat na nějaké konkrétní místo, nebo jsi jen potřeboval uniknout z Institutu?"
"Valentýn unesl Maiu se Simonem na svoji loď, aby s nimi mohl provést ten rituál. Bude to chtít udělat co nejdřív." Jace zatahal za jeden z obvazů na svých zápěstích. "Musím se tam dostat a zastavit ho."
"Ne," řekl Luke ostře.
"No tak dobře, my se tam musíme dostat a zastavit ho."
"Jaci, nenechám tě vrátit se na tu loď. Je to moc nebezpečné."
"Viděl jste, co jsem právě udělal," namítl Jace, v jehož hlase se ozval nevěřícný tón, "a přesto se o mě bojíte?"
"Ano, bojím se o tebe."
"Na to teď není čas. Až můj otec zabije vaše přátele, přivolá sem takovou armádu démonů, jakou si ani neumíte představit. A pak už ho nikdo nezastaví."
"Pak Spolek -"
"Inkvizitorka proti tomu nechce nic dělat," přerušil ho Jace. "Úplně odřízla Lightwoodovy od Spolku. Nechce zavolat posily, i když jsem jí řekl, co má Valentýn v plánu. Je úplně posedlá tím svým šíleným plánem."
"Jakým plánem?" zeptala se Clary.
Jaceův hlas zněl hořce. "Chce mě s mým otcem vyměnit za Nástroje smrti. Říkal jsem jí, že na to Valentýn nikdy nepřistoupí, ale ona mi nevěřila." Ostře a řezavě se zasmál. "Isabela s Alekem jí řeknou, co se stalo se Simonem a Maiou. Ale moc nadějně to nevidím. Nevěří tomu, co jsem se jí snažil vysvětlit o Valentýnovi, a přece se nevzdá toho svého milovaného plánu jen proto, aby zachránila dva podsvěťany."
"Stejně nemůžeme čekat, až se nám ozvou," řekla Clary. "Musíme se hned dostat na tu loď. Kdybys nás k ní mohl zavést…"
"Hrozně nerad vám to kazím, ale jestli se chceme dostat na loď, budeme potřebovat vlastní," skočil jí do řeči Luke. "Obávám se, že ani Jace nedokáže kráčet po vodní hladině."
V tu chvíli se ozval Claryin telefon. Přišla na něj zpráva od Isabely. Clary se zamračila. "Je to adresa. Dole na nábřeží."
Jace jí nahlédl přes rameno. "Na tom místě se máme setkat s Krasomilem." Přečetl adresu Lukovi, který okamžitě provedl dost nepříjemnou otočku o sto osmdesát stupňů a zamířil s dodávkou na jih. "Krasomil nás dostane přes vodu," vysvětlil Jace. "Ta loď je ze všech stran obklopená hlídači. Předtím jsem se na ni dostal, protože můj otec chtěl, abych se tam dostal. Tentokrát už ale chtít nebude, budeme potřebovat Krasomila, aby si s těmi hlídači poradil."
"Tohle se mi nelíbí." Luke bubnoval prsty na volant. "Myslím, že bych tam měl jít já a vy dva byste měli zůstat s Krasomilem."
Jaceovi se zablýsklo v očích. "Ne. Musím jít já."
"Proč?" zeptala se Clary.
"Protože Valentýn používá démona strachu," odpověděl Jace. "Tímhle způsobem zabil mlčenlivě bratry. Zemřel tak i ten čaroděj, vlkodlak v uličce před barem U Měsíce v úplňku a pravděpodobně i to vílí dítě v parku. Proto měli všichni bratři takový výraz v obličeji. Výraz hrůzy. Doslova je to vyděsilo k smrti."
"Ale ta krev…"
"Krev z obětí vysál až pak. A v té uličce ho předtím vyrušil jeden z vlkodlaků. Proto neměl čas získat všechnu krev, kterou potřeboval. Proto taky potřebuje Maiu." Jace si rukou prohrábl vlasy. "Proti démonovi strachu nemá nikdo šanci. Dostane se vám do hlavy a úplně vám zničí mysl."
"Agramon," řekl Luke. Byl celou dobu zticha a zíral před sebe čelním sklem. Jeho obličej měl šedivou barvu a visel na něm sklíčený výraz.
"Jo, tak mu Valentýn říkal."
"Není to jen tak nějaký démon strachu. Je to Démon strachu sám. Nejvyšší démon strachu. Jak dokázal Valentýn přimět Agramona, aby mu sloužil? I čaroděj by měl s ovládáním vyššího démona potíže, navíc když se dostane ven z pentagramu…" Luke se prudce nadechl. "Takhle zemřel ten mladý čaroděj, že? Když přivolával Agramona."
Jace přikývl na znamení souhlasu a rychle vysvětlil, jakým trikem Valentýn oklamal Eliáše. "Pohár smrti," řekl nakonec, "mu dává nad Agramonem vládu. Zjevně mu umožňuje ovládat všechny démony. I když ne do té míry jako Meč."
"Teď mám ještě menší chuť tě tam pustit," prohlásil Luke. "Je to vyšší démon, Jaci. Bylo by potřeba svolat všechny lovce stínů, kteří jsou v tomhle městě, aby si s ním poradili."
"Já vím, že je to vyšší démon. Ale jeho zbraní je strach. Pokud na mě Clary nakreslí tu svoji runu nebojácnosti, můžu ho porazit. Nebo se o to aspoň můžu pokusit."
"Ne!" zaprotestovala Clary. "Nechci, aby tvoje bezpečí záviselo na mojí pitomý runě. Co když to nebude fungovat?"
"Předtím to fungovalo," namítl Jace právě ve chvíli, kdy sjeli z mostu a zamířili do Brooklynu. Jeli po úzké Van Brunt Street mezi vysokými cihlovými budovami továren, jejichž okna zatlučená prkny a dveře zajištěné visacími zámky ani náznakem neprozrazovaly, co se nachází uvnitř. V dálce se třpytila vodní hladina.
"A co když to tentokrát spletu?"
Jace k ní otočil hlavu a jejich pohledy se na pár vteřin setkaly. Jeho oči měly barvu vzdáleného západu slunce. "Nespleteš," ujistil ji.

"Určitě jsme na správné adrese?" zeptal se Luke, když pomalu zastavil. "Nikde Krasomila nevidím."
Clary se rozhlédla. Zastavili před rozlehlou továrnou, která vypadala, jako by ji zničil nějaký strašlivý požár. Obvodové zdi z omítnutých cihel stále ještě držely, avšak trčely z nich traverzy, pokroucené a zčernalé ohněm. V dálce Clary viděla bankovní čtvrť na dolním Manhattanu a ještě dál na volném moři černý hrbolek Governors Islandu. "On přijde," řekla. "Jestli Alekovi slíbil, že přijde, tak to udělá."
Vystoupili z dodávky. Továrna stála na ulici lemované podobný-mi budovami, panoval tu však dost velký klid i na to, že byla neděle. Okolo nikdo nechodil a nebyly tu slyšet běžné zvuky doprovázející obchodní aktivity, jako je pípání nákladních vozů při couvání nebo křik, které si Clary s průmyslovými oblastmi vždy spojovala. Vládlo tu ticho, chladný vánek a křik mořských ptáků. Clary si na hlavu nasadila kapuci, vytáhla si zip pod bradu a otřásla se.
Luke zabouchl dveře dodávky a zapnul si svoji flanelovou bundu. Beze slova nabídl Clary tlusté vlněné rukavice. Navlékla si je a zahýbala prsty. Rukavice jí byly tak velké, že to bylo jako mít na rukou zvířecí tlapy. Rozhlédla se kolem sebe. "Moment - kde je Jace?"
Luke ukázal prstem. Jace klečel u vody, temná postava, jejíž světlé vlasy představovaly jedinou skvrnu výrazné barvy na pozadí modrošedé oblohy a hnědé hladiny.
"Myslíš, že potřebuje chvilku soukromí?"
"V téhle situaci je soukromí luxus, který si nikdo z nás nemůže dovolit. Pojďme." Luke vykročil ke břehu a Clary šla za ním. Zadní trakt továrny sahal až k vodě, vedle něj se však nacházela široká štěrková pláž. O kameny obrostlé řasami šplouchaly vlnky. Okolo černé jámy, v níž kdysi někdo rozdělával oheň, byla zhruba do čtverce vyskládána polena. Všude se povalovaly láhve a zrezivělé plechovky. Jace stál na břehu a měl svlečenou bundu. Zatímco ho Clary pozorovala, hodil do vody nějaký malý bílý předmět. Ten se šplouchnutím prorazil hladinu a zmizel.
"Co to děláš?" zeptala se ho.
Jace k nim obrátil obličej, přes který povlávaly vlasy. "Posílám zprávu."
Přes jeho rameno Clary viděla, jak se z vody vynořilo lesknoucí se chapadlo připomínající živoucí vodní řasu, které drželo onen bílý předmět. O chvíli později zase zmizelo a Clary jen překvapeně zamrkala.
"A komu?"
Jace se zamračil. "Nikomu." Odvrátil se od řeky a došel po kamenité pláži k místu, na kterém předtím rozprostřel svoji bundu. Na ní byla položena tři dlouhá ostří. Když se otočil, všimla si Clary ostrých kovových disků, které měl zastrčeny za opaskem.
Jace přejel prsty po ostřích. Byla plochá a šedobílá a čekala jen na to, až někdo zvolá jejich jméno. "Neměl jsem příležitost stavit se ve zbrojnici, takže tohle jsou všechny zbraně, které máme. Říkal jsem si, že bychom se měli co nejlépe připravit, než sem dorazí Krasomil." Pozvedl první ostří. "Abrariel." Jakmile vyslovil to jméno andělské ostří se zatřpytilo a změnilo barvu. Podal zbraň Lukovi.
"Já nic nepotřebuju," odmítl Luke a odhrnul si cíp bundy, aby Jaceovi ukázal kindžál, který mu vyčníval za opaskem.
Jace podal ostří Abrariel Clary, která od něj zbraň tiše přijala. Hřálo ji v dlani, jako by z něj sálala skrytá životní síla.
"Kemúel," pojmenoval Jace další ostří, které se vzápětí rozechvělo a rozzářilo. "Telantes," řekl u třetího ostří.
"Používáte někdy Razielovo jméno?" zeptala se Clary, když si Jace zasunul ostří za opasek, znovu si oblékl bundu a vstal.
"Nikdy," odpověděl Luke. "To se nedělá." Pohledem zkoumal silnici za Clary a hledal Krasomila. Cítila Lukovu úzkost, než však stihla něco říci, zapípal jí telefon. Otevřela jej a beze slova jej podala Jaceovi. Při čtení zprávy postupně zvedal obočí.
"Vypadá to, že inkvizitorka dala Valentýnovi čas do západu slunce, aby se rozhodl, jestli mu víc záleží na mně, nebo na Nástrojích smrti," řekl. "S Marysou už se několik hodin hádají, takže si ještě nevšimla, že jsem zmizel."
Vrátil telefon Clary. Jejich prsty se setkaly a Clary rychle ucukla rukou, i když jí pokožku chránily tlusté vlněné rukavice. Všimla si, že Jaceovi přes tvář přelétl stín, nic jí však neřekl. Místo toho se obrátil k Lukovi a s překvapivou prudkostí se ho zeptal: "Inkvizitorce umřel syn? To proto se chová takhle?"
Luke si povzdechl a vrazil si ruce do kapes u bundy. "Jak jsi na to přišel?"
"Poznal jsem to z toho, jak reaguje, když někdo vysloví jeho jméno. Jedině tehdy jsem ji viděl projevit nějaké lidské city."
Luke si povzdechl. Postrčil si brýle blíže ke kořeni nosu a přimhouřil oči proti prudkému větru, který vál od mořské úžiny. "Inkvizitorka se chová tak, jak se chová, z mnoha důvodů. Stephen je jen jedním z nich."
"Je to zvláštní," řekl Jace. "Ani nepůsobí jako někdo, kdo má rád děti."
"Cizí ne," připustil Luke. "Ale s jejím vlastním synem to bylo jiné. Úplně se ve Stephenovi viděla. Vlastně se v něm viděli úplně všichni… Všichni, kdo ho znali. Byl to jeden z těch lidí, kteří ve všem vynikají a jsou neustále milí, aniž by to začalo být nudné, taky dobře vypadal, ale nikdo mu to neměl za zlé. Tedy trochu jsme mu to možná za zlé měli."
"Chodil s tebou do školy?" zeptala se Clary. "A s mou matkou - a s Valentýnem? Odtud jsi ho znal?"
"Herondaleovi měli na starost vedení Institutu v Londýně, takže Stephen chodil do školy tam. Vídal jsem ho spíš po tom, co jsme školu dokončili, pak se totiž přestěhoval zpátky do Alicante. A tehdy jsem ho začal vídat opravdu často." Lukovy oči se zaměřily na nějaký bod kdesi v dálce a měly stejnou modrošedou barvu jako hladina úžiny. "Po tom, co se oženil."
"Takže byl členem Kruhu?" vyzvídala Clary.
"Tehdy ne," řekl Luke. "Přidal se ke Kruhu po tom, co… po tom co se mi stala ta věc. Valentýn potřeboval novou pravou ruku a vybral si Stephena. Imogena se z toho mohla pominout, protože byla zcela oddaná Spolku. Prosila Stephena, aby si to ještě rozmyslel, ale on se s ní raději přestal stýkat. Nemluvil ani s ní, ani se svým otcem. Dělal Valentýnovi otroka. Všude se za ním táhl jako jeho stín." Luke se na chvíli odmlčel. "Problém byl v tom, že si Valentýn myslel, že Stephenova žena pro něj není dost dobrá. Nebyla dost dobrá pro někoho, kdo měl být pravou rukou vůdce Kruhu. Měla jisté… nevhodné rodinné vazby." Bolest v Lukově hlase Clary překvapila. To mu na těch lidech opravdu tolik záleželo? "Valentýn donutil Stephena, aby se s Amatis rozvedl a znovu se oženil. Jeho druhou ženou se stala velmi mladá dívka, teprve osmnáctiletá. Jmenovala se Céline. I ona byla zcela pod Valentýnovým vlivem a dělala všechno, co jí poručil, ať už to bylo jakkoli podivné. Pak Stephen zemřel při nájezdu Kruhu na upíří doupě. Když se to Céline dozvěděla, zabila se. V té době byla v osmém měsíci těhotenství. A pak zemřel i Stephenův otec - puklo mu z toho srdce. Celá Imogenina rodina, a najednou byli všichni pryč. Popel její snachy a vnoučete ani nemohli pohřbít v Kostěném Městě, protože Céline spáchala sebevraždu. Nakonec ji pohřbili na jedné křižovatce za branami Alicante. Imogena to přežila, ale změnila se v kus ledu. Když byl při povstání zabit předchozí inkvizitor, nabídli Imogeně jeho místo. Vrátila se z Londýna do Idrisu a podle toho, co jsem slyšel, se už o Stephenovi nikdy ani slovem nezmínila. Ale rozhodně to vysvětluje, proč tak moc nenávidí Valentýna."
"Protože můj otec nakazí jedem všechno, čeho se dotkne?" řekl trpce Jace.
"Protože tvůj otec, i přes všechny hříchy, které spáchal, má pořád ještě syna, a ona ne. A protože mu dává vinu za Stephenovu smrt."
"A má pravdu," řekl Jace. "Byla to jeho vina."
"Ne tak docela," nesouhlasil Luke. "Dal Stephenovi na vybranou a Stephen si vybral. Bez ohledu na všechny Valentýnovy chyby se mu musí nechat, že nikdy nikoho nevydíral ani nikomu nevyhrožoval, aby získal další členy Kruhu. Měl zájem jen o dobrovolné a nadšené stoupence. Odpovědnost za Stephenovy volby leží pouze na Stephenovi."
"Na jeho svobodné vůli," řekla Clary.
"Na tom nic svobodného není," namítl Jace. "Valentýn -"
"Ti dal na výběr, ne?" doplnil za něj Luke. "Když jsi ho přišel navštívit. Chtěl, abys zůstal u něj, že? Abys u něj zůstal a bojoval na jeho straně?"
"Ano." Jace se zadíval přes vodu k místu, kde ležel Governors Island. "To chtěl." Clary viděla, jak se mu hladina East River odráží v očích. Zdály se být z oceli, jako by z nich ta šedá voda vyplavila všechno zlato.
"A ty jsi mu řekl ne," pokračoval Luke.
Jace se zaškaredil. "Přál bych si, aby všichni pořád nehádali tuhle možnost. Připadám si pak úplně předvídatelně."
Luke se trochu odvrátil, jako by chtěl zakrýt úsměv, a zarazil se. "Někdo přichází."
Někdo opravdu přicházel, někdo velice vysoký. Černé vlasy mu vlály ve větru. "Krasomil," řekla Clary. "Ale vypadá nějak… jinak."
Když čaroděj přišel blíž, spatřila, že jeho vlasy, které mu většinou díky gelu trčely kolem hlavy a třpytily se jako disko koule, teď byly zcela hladké a splývaly mu za uši jako pás černého hedvábí. Místo duhových kožených kalhot měl na sobě úhledný, staromódní tmavý oblek a černý redingot s lesklými stříbrnými knoflíky. Jeho kočičí oči žlutě a zeleně zářily. "Vypadáte překvapeně, že mě vidíte," poznamenal.
Jace se podíval na hodinky. "Už jsme si nebyli jistí, jestli dorazíte."
"Slíbil jsem, že přijdu, tak jsem přišel. Jen jsem se musel připravit. Tohle nebude žádné tahání králíků z klobouku, lovče stínů. Budeme tu potřebovat pořádně silnou magii." Obrátil se k Lukovi, "Co vaše ruka?"
"V pořádku. Díky." Luke byl za všech okolností zdvořilý.
"Ta dodávka, co parkuje vedle továrny, je vaše, že?" ukázal Kra-somil tím směrem. "Na to, že jste knihkupec, vypadá dost drsně."
"Mně se to zdá v pořádku," řekl Luke. "Když vezmete v úvahu všechno to přetahování krabic, šplhání na stohy knih, abecední řazení nejtěžšího kalibru…"
Krasomil se zasmál. "Můžete mi tu dodávku odemknout? Tedy samozřejmě bych to mohl udělat sám," řekl a zatřepetal prsty, "ale bylo by to asi trochu nezdvořilé."
"Jistě." Luke pokrčil rameny a oba se vydali zpět k továrně. Když však Clary vykročila za nimi, Jace ji chytil za paži. "Počkej. Chci si s tebou chvilku promluvit."
Clary sledovala, jak Krasomil s Lukem kráčí k dodávce. Tvořili dost podivnou dvojici - vysoký čaroděj v dlouhém černém kabátě a vedle něj menší, podsaditější muž v džínách a flanelové košili, oba to však byli obyvatelé podsvěta, oba byli uvězněni ve stejném prostotu mezi světem obyčejných lidí a říší nadpřirozených bytostí.
"Clary," oslovil ji Jace. "Vrať se na zem, Clary. Kde vůbec jsi?"
Podívala se na něj. Slunce za ním už klesalo k horizontu za úžinou, takže jeho tvář byla skryta ve stínu a vlasy se proměnily ve zlatou svatozář. "Promiň."
"To je v pořádku." Hřbetem ruky ji jemně pohladil po tváři. "Občas úplně zmizíš někde uvnitř své hlavy," řekl. "Přál bych si, abych tam mohl jít s tebou."
Ale ty tam se mnou jsi, chtělo se jí říci. Mám tě plnou hlavu. Místo toho se však jen zeptala: "A co jsi mi to chtěl říct?"
Stáhl ruku. "Chtěl jsem, abys na mě nanesla runu nebojácnosti, Než se Luke vrátí."
"Proč než se vrátí?"
"Protože určitě řekne, že je to špatný nápad. Je to ale jediná šance, jak můžeme porazit Agramona. Luke se s ním ještě nikdy nesetkal, takže neví, jaké to je. Ale já ano."
Snažila se v jeho tváři vyčíst odpověď. "A jaké to bylo?"
Jeho oči byly zcela nečitelné. "Ukáže ti to, čeho se na světě nejvíc bojíš."
"Vždyť já ani nevím, co to je."
"A ani to nechceš vědět, věř mi." Podíval se dolů. "Máš s sebou svoji stélu?"
"Jo, mám ji." Stáhla si z pravé ruky vlněnou rukavici a zašmátrala po stéle. Trochu se jí třásla ruka, když ji vytáhla. "A kam to znamení chceš?"
"Čím blíž srdci, tím jsou znamení účinnější." Otočil se k její ruce zády, svlékl si bundu a odhodil ji na zem. Pak si vytáhl tričko, takže měl holá záda. "Nejlepší to bude asi na lopatku."
Clary se opřela rukou o jeho rameno, aby znovu nabyla rovnováhy. Jeho pokožka na zádech měla bledší odstín zlatavé barvy než na jeho rukou a obličeji a v místech, kde ji nepokrývaly jizvy, byla úplně hladká. Přejela mu špičkou stély těsně pod ramenem a ucítila, jak sebou trhnul a napjaly se mu svaly. "Nemusíš tolik tlačit…"
"Promiň." Trochu povolila tlak a nechala runu, aby se jí vyplavila z mysli do paže a odtud zase do stély. Černá linie, kterou za sebou stéla zanechávala, vypadala jako vypálená čára z popela. "Tak. A je to."
Otočil se zpátky k ní a stáhl si tričko dolů. "Díky." Ohnivě rudé slunce již viselo nízko nad horizontem. Zaplavovalo oblohu růžemi a krví, okraje řeky se měnilo v tekuté zlato a zmírňovalo ošklivost bezútěšné městské krajiny, která se rozprostírala všude kolem nich. "A co ty?"
"Jak to myslíš, co já?"
Přistoupil o krok blíž. "Vyhrň si rukávy. Nakreslím ti pár znamení."
"Aha. Tak dobře." Poslechla ho, vyhrnula si rukávy a natáhla odhalené paže směrem k němu.
Bylo to, jako by jí do pokožky ryla špičatá jehla, aniž by ji propíchla. Fascinovaně přihlížela, jak jí na ruce vyvstávají černé linky. Znamení, které se jí objevilo ve snu, bylo ještě stále vidět, jen jeho okraje už trochu vybledly.
"Ale Hospodin řekl: 'Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.' A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil."
Clary se otočila a stahovala si přitom rukávy. Krasomil stál opodál a pozoroval je. Zdálo se, že se kolem něj jeho černý kabát vznáší, jak jej nadouval vítr vanoucí od moře. Kolem úst mu hrál drobný úsměv.
"Vy umíte citovat Bibli?" zeptal se Jace a sehnul se, aby zvedl ze země svou bundu.
"Narodil jsem se v hluboce nábožensky založeném století, chlapče," odpověděl čaroděj. "Vždy jsem byl toho názoru, že Kainovo znamení bylo možná vůbec první znamení, které kdy kdo použil. Rozhodně dokázalo Kaina ochránit."
"Ale určitě to nebyl žádný anděl," namítla Clary. "Copak nezabil svého bratra?"
"Copak my neplánujeme zabít svého otce?" opáčil Jace.
"To je jiná situace," nesouhlasila Clary, nedostala však šanci vysvětlit, v čem je tato situace jiná, protože v té chvíli vjela na pláž Lukova dodávka a zpod jejích pneumatik odlétával štěrk. Luke se vykláněl z okénka.
"Tak fajn," řekl Krasomilovi. "Už můžeme. Nastupte si."
"My na tu loď pojedeme autem?" zeptala se nechápavě Clary. "Myslela jsem…"
"Na jakou loď?" zasmál se Krasomil, když nastupoval do kabiny vedle Luka. Palcem ukázal za sebe. "Vy dva si vlezte dozadu."
Jace vylezl na korbu dodávky a vyklonil se z ní, aby za sebou mohl vytáhnout Clary. Když se nahoře usadila a opřela se o rezervní pneumatiku, všimla si, že je na kovovou podlahu namalován černý pentagram uvnitř kruhu. Cípy pentagramu zdobily symboly tvořené zakroucenými liniemi. Nepodobaly se runám, které znala. Když se na ně dívala, bylo to, jako by se snažila porozumět někomu, kdo mluví jazykem, který zní trochu jako angličtina, ale ne úplně.
Luke se vyklonil z okénka a ohlédl se na ně. "Dobře víte, že tohle se mi vůbec nelíbí," řekl a vítr mu bral slova od úst. "Clary, ty zůstaneš v dodávce s Krasomilem. My s Jacem půjdeme na loď. Rozumíte?"
Clary přikývla a schoulila se do rohu nákladního prostoru. Jace se posadil vedle ní a rukama si objal kolena. "Tohle bude ještě zajímavé."
"Co tím -" začala Clary, vtom se však dodávka znovu rozjela a štěrk skřípající pod pneumatikami její slova přehlušil. Dodávka vjela do mělké vody u břehu. Když popojela dále, Clary to hodilo na zadní okénko kabiny. Copak je Luke hodlá všechny utopit? Otočila se a uviděla, že se kabina plní vířícími sloupci modrého světla, které se všelijak kroutily a splétaly. Dodávka poskočila, jako by najela na nějaký tvrdý předmět, možná na poleno. Pak už jen hladce jeli vpřed, téměř klouzali.
Clary se vyškrábala na kolena a vyhlédla přes okraj z korby, i když si byla docela jistá tím, co tam uvidí.
Pohybovali se - ne, jeli - po vodě. Pneumatiky dodávky se jen lehce dotýkaly hladiny a čeřily ji drobnými vlnkami, občas od nich odletěla i sprška modrých jisker, které byly nejspíš Krasomilovým dílem. Vše bylo najednou velmi tiché, až na slabý hukot motoru a křik mořských ptáků nad jejich hlavami. Clary zírala na Jace, který se na ni široce usmíval z druhé strany vozu. "Tak z tohohle bude Valentýn úplně na větvi."
"No, já nevím," zapochybovala Clary. "Ostatní přepadový jednotky mají aspoň bumerangy a umí lézt po zdech. A co máme my? Obojživelnou dodávku."
"Jestli se vám to nelíbí, nefilim," ozval se slabě z kabiny čarodějův hlas, "klidně si můžete vyzkoušet, jestli dokážete chodit po vodě."

"Já si myslím, že bychom měli jít dovnitř," usoudila Isabela s uchem přitisknutým na dveře knihovny. Pokynula Alekovi, aby šel blíž. "Slyšíš tam něco?"
Alek se naklonil ke dveřím vedle své sestry a přitom si dával dobrý pozor, aby neupustil telefon, který držel v ruce. Krasomil říkal, že zavolá, až se dozví něco nového nebo kdyby se něco stalo. Zatím ale nezavolal. "Ne."
"No právě. Přestaly na sebe ječet." Isabeliny tmavé oči se zaleskly. "Teď čekají na Valentýna."
Alek odstoupil ode dveří a poodešel k nejbližšímu oknu v chodbě. Obloha venku měla barvu uhlíků napůl zahrabaných do rubínového popela. "Zapadá slunce."
Isabela položila ruku na kliku. "Tak jdeme."
"Isabelo, počkej -"
"Nedopustím, aby nám mohla lhát o tom, co Valentýn řekne," prohlásila Isabela. "Nebo o tom, co se děje. A kromě toho, já chci Jaceova otce vidět. Copak ty ne?"
Alek znovu přistoupil ke dveřím do knihovny. "Ano, ale tohle není moc dobrý nápad, protože…"
Isabela stiskla kliku a otevřela dokořán. Pobaveně se na něj ohlédla přes rameno a vklouzla dovnitř. Alek si pro sebe zanadával a vydal se za ní.
Jeho matka a inkvizitorka stály každá na opačném konci obrovského psacího stolu jako boxeři, kteří se pozorují přes ring. Marysiny tváře měly jasně rudou barvu a kolem obličeje jí visely rozcuchané vlasy. Isabela vrhla na Aleka pohled, který jako by říkal: Možná jsme sem vážně neměli chodit. Máma vypadá naštvaně.
Je však třeba přiznat, že jestli Marysa vypadala rozzlobeně, pak inkvizitorka se zdála být úplně šílená vzteky. Když se dveře do knihovny otevřely, prudce se k nim otočila a její ústa se zkroutila do ošklivého úšklebku. "Co tu vy dva děláte?" rozkřikla se.
"Imogeno," řekla Marysa.
"Maryso!" Inkvizitorčin hlas nabýval na intenzitě. "Už mám tebe i těch tvých nevychovaných dětí plné zuby!"
"Imogeno," řekla Marysa znovu. V hlase se jí ozval určitý, zvláštně naléhavý tón, který i inkvizitorku přiměl otočit se a podívat se Marysiným směrem.
Vzduch vedle volně stojícího mosazného globusu se vlnil jako vodní hladina. Začal se z něj vynořovat nějaký tvar, jako když se na bílé plátno nanáší černá barva, a z něj se vzápětí stala postava muže s pevnými, širokými rameny. Obraz se ještě příliš mihotal, takže z něj Alek dokázal rozpoznat jen to, že je ten muž vysoký a hlavu mu pokrývají nakrátko ostříhané vlasy barvy soli.
"Valentýn." Alek si pomyslel, že inkvizitorka vypadá zaskočeně, i když přece musela Valentýna očekávat.
Prostor vedle globusu se nyní vlnil rychleji. Isabela zalapala po dechu, když z něj muž pomalu vystoupil, jako by procházel několika vrstvami vody. Jaceův otec naháněl hrůzu. Měřil určitě přes metr osmdesát, měl široký hrudník a pevné, silné paže, na nichž vystupovaly provazce svalů. Jeho tvář měla téměř trojúhelníkový tvar zakončený přísnou, špičatou bradou. Alek si pomyslel, že by se ten muž dal označit za pohledného, byl však až překvapivě nepodobný Jaceovi, neměl totiž nic z jeho světle zlatavé krásy. Nad ramenem mu vyčníval jílec meče - Meče smrti. Zbraně tu rozhodně nepotřeboval, protože vlastně nebyl fyzicky přítomen, takže si Meč zjevně vzal s sebou jen proto, aby popudil inkvizitorku. Ne snad, že by to ve svém současném stavu potřebovala.
"Imogeno," oslovil ji Valentýn a jeho tmavé oči přejely po inkvi-zitorce pohledem, z něhož čišelo samolibé pobavení. Tak tenhle pohled, to je celý Jace, řekl si Alek. "A je tu i Marysa, má drahá Marysa, už jsme se dlouho neviděli."
Marysa s námahou polkla a ne bez obtíží řekla: "Nejsem žádná tvoje drahá Marysa, Valentýne."
"A tohle musí být tvé děti," pokračoval Valentýn, jako by vůbec nepromluvila. Jeho pohled se zastavil na Isabele s Alekem. Alekem projelo lehké zamrazení, jako by mu něco zabrnkalo na nervy. Slova Jaceova otce zněla docela obyčejně, dokonce zdvořile, cosi v jeho prázdných, dravých očích však v Alekovi vzbuzovalo nutkání postavit se před svou sestru a před Valentýnem ji skrýt. "Vypadají úplně jako ty."
"Moje děti z toho vynech, Valentýne," řekla Marysa, která zjevně vynakládala velké úsilí na to, aby se jí nechvěl hlas.
"To ale vůbec není fér," namítl Valentýn, "vzhledem k tomu, že mého syna jste z toho evidentně nevynechali." Obrátil se k inkvizitorce. "Dostal jsem tvoji zprávu. To je opravdu všechno, na co
se zmůžeš?"
Do této chvíle se ani nepohnula. Teď pomalu mrkla, jako to dělají ještěrky. "Doufám, že podmínky mé nabídky byly zcela jasné."
"Chceš mi vrátit mého syna výměnou za Nástroje smrti. Tak to bylo, že? Jinak ho zabiješ."
"Zabít ho?!" zopakovala Isabela. "Mami!"
"Isabelo," okřikla ji Marysa napjatě. "Buď zticha."
Inkvizitorka se do Isabely s Alekem zaryla jedovatým pohledem zpod přimhouřených víček. "Pochopil jsi to správně, Morgensterne."
"Pak tedy má odpověď zní ne."
"Ne?!" Inkvizitorka vypadala, jako by udělala krok na pevné zemi, která se pod jejíma nohama náhle propadla. "Mě nepřechytračíš, Valentýne. Já svou výhrůžku klidně splním."
"O tom vůbec nepochybuji, Imogeno. Vždy jsi byla žena, která dokáže jít soustředěně a bez milosti za svým. Tyto vlastnosti jsem v tobě odhalil díky tomu, že jsem jimi sám obdařen."
"Já ale vůbec nejsem jako ty. Řídím se Zákonem…"
"I když ti káže zabít chlapce, který ještě ani nedospěl, jen abys mohla potrestat jeho otce? Tohle nemá se Zákonem nic společného, Imogeno. Všechno to pramení z toho, že mě nenávidíš. Viníš mě ze smrti svého syna a tímto způsobem mi to chceš oplatit. Ale vůbec ti to nepomůže. Já se Nástrojů smrti nevzdám, a to ani kvůli Jonathanovi."
Inkvizitorka na něj upírala nechápavý pohled. "Ale je to přece tvůj syn," řekla. "Tvoje dítě."
"Děti se rozhodují samy za sebe," prohlásil Valentýn. "To je něco, co jsi nikdy nechápala. Nabídl jsem Jonathanovi záruku bezpečí, pokud zůstane se mnou. On mou nabídku odmítl a vrátil se sem a ty teď na něm vykonáš svou pomstu, přesně jak jsem mu to předpověděl. Tvé jednání je velice předvídatelné, Imogeno," dokončil.
Inkvizitorka vypadala, že si té urážky ani nevšimla. "Spolek bude trvat na tom, aby zemřel, pokud mi nepředáš Nástroje smrti," řekla jako někdo, kdo se snaží probudit ze zlého snu. "Nebude v mé moci je zastavit."
"Toho jsem si vědom," ujistil ji Valentýn. "Ale nemohu s tím nic udělat. Nabídl jsem mu šanci a on jí nevyužil."
"Mizero!" vykřikla náhle Isabela a udělala pohyb, jako by se chtěla rozběhnout. Alek ji chytl za paži, strhl ji zpět a držel ji na místě. "Je to kretén," zasyčela potichu, pak zvedla hlas a zakřičela na Valentýna: "Ty jeden -"
"Isabelo!" Alek zakryl své sestře ústa rukou, zatímco Valentýn na ně oba vrhl letmý, lehce pobavený pohled.
"Ty… nabídl jsi mu…" Inkvizitorka začínala Alekovi připomínat robota, jehož obvody se dostávají do zkratu. "A on to odmítl?" Zavrtěla hlavou. "Ale on je přece tvůj zvěd…, tvoje zbraň…"
"Tak tohle sis myslela?" zeptal se a jeho překvapení působilo opravdově. "Já ale vůbec nemám v úmyslu vyzvídat tajemství Spolku. Zajímá mě pouze jeho zničení a k tomuto účelu mám v zásobě mnohem mocnější zbraně než toho chlapce."
"Ale…"
"Věř si, čemu chceš," uzavřel Valentýn s pokrčením ramen. "Vůbec nic neznamenáš, Imogeno Herondaleová. Jsi jen loutka režimu, jehož moc se už brzy obrátí v prach a jehož vláda skončí. Nemůžeš mi nabídnout nic, o co bych mohl mít zájem."
"Valentýne!" Inkvizitorka se vrhla kupředu, jako by ho mohla zastavit, vlastním tělem zadržet, její ruce jím však projely jako vodou. S výrazem, v němž se odráželo vrcholné znechucení, udělal krok dozadu a zmizel.

CoA-16.kapitola

19. ledna 2013 v 20:42 | Anďa |  TMI-Město z popela

16

KÁMEN V SRDCI

Clary stiskla tlačítko, které znovu vytočilo Simonovo číslo, hovor se však ihned přesměroval do hlasové schránky. Po tvářích jí stékaly horké slzy. Odhodila svůj telefon na palubní desku. "Sakra, sakra…"
"Už tam skoro jsme," uklidňoval ji Luke. Když sjeli z magistrály, ani si toho nevšimla. Zastavili před dřevěným rodinným domkem natřeným jásavou červenou barvou, v němž bydlel Simon. Clary vyskočila z auta a rozběhla se po cestičce k domu, ještě než Luke stihl zatáhnout ruční brzdu. Slyšela ho, jak volá její jméno, zatímco letěla nahoru po schodech. Zabušila na vstupní dveře.
"Simone!" křičela. "Simone!"
"Clary, to stačí." Luke doběhl za ní na verandu. "Sousedi -"
"Ať si sousedi trhnou nohou." Hmátla po svazku klíčů, který jí visel na pásku, našla správný klíč a zasunula jej do zámku. Rozrazila dveře a opatrně vkročila do haly s Lukem v patách. Prvními dveřmi vlevo nakoukli do kuchyně. Všechno vypadalo stejně jako kdykoli jindy, od úzkostlivě čisté kuchyňské linky až po magnety na ledničce. Všimla si dřezu, u kterého se před pouhými pár dny se Simonem líbala. Okny se dovnitř vlévaly sluneční paprsky a naplňovaly kuchyň bledým žlutým světlem. Světlem, které by dokázalo Simona proměnit v hromádku popela.
Simonův pokoj se nacházel až na samém konci chodby. Dveře byly lehce pootevřené, Clary však škvírou neviděla nic než tmu.
Vytáhla z kapsy stélu a pevně ji sevřela v ruce. Věděla, že to ve skutečnosti není žádná zbraň, ale ten pocit v dlani ji uklidňoval. Uvnitř Simonová pokoje byla tma, přes okna byly zataženy černé závěsy a jediné osvětlení poskytoval digitální budík na nočním stolku. Luke se přes ni zrovna natahoval a chtěl rozsvítit světlo, když vtom se na něj z temnoty vyřítilo cosi, co syčelo, prskalo a vrčelo jako nějaký démon.
Clary zaječela. Luke ji uchopil za ramena a prudce ji odstrčil stranou. Zavrávorala a téměř upadla. Když znovu nabyla rovnováhy, otočila se a uviděla Luka, jak s překvapeným výrazem v obličeji drží v ruce kvílícího a zmítajícího se bílého kocoura, jehož zježená srst trčela na všechny strany. Vypadal jako klubko bavlny s drápky.
"Yossarian!" vykřikla Clary.
Luke kocoura pustil. Yossarian mu okamžitě proběhl mezi nohama a zmizel v chodbě.
"Pitoměj kocour," ulevila si.
"Není to jeho vina. Kočky mě nemají rády." Luke natáhl ruku k vypínači a rozsvítil světlo. Clary zalapala po dechu. Pokoj byl dokonale uklizený, všechno se nacházelo na svém místě, dokonce koberec byl položen rovně. Na posteli ležela pečlivě složená přikrývka.
"Je to iluze?"
"Pravděpodobně ne. Spíš nějaké jiné kouzlo." Luke přešel doprostřed pokoje a zamyšleně se rozhlížel kolem sebe. Když se natáhl a chtěl roztáhnout jeden ze závěsů, všimla si Clary, že se na koberci u jeho nohou něco zablýsklo.
"Luku, počkej." Přešla k místu, kde stál, a klekla si na zem, aby mohla předmět zvednout. Byl to Simonův stříbrný mobilní telefon, ale pořádně promáčknutý a s ulomenou anténou. S bušícím srdcem jej otevřela. Navzdory tomu, že se přes celý displej táhla dlouhá prasklina, byla na něm stále ještě vidět krátká zpráva: Teď už je mám všechny.
Clary se omámeně sesunula na postel. Vzdáleně si uvědomovala, že jí Luke vytrhl telefon z ruky. Slyšela, jak se prudce nadechl, když si přečetl zprávu.
"Co to znamená - 'Teď už je mám všechny'?" zeptala se Clary.
Luke položil Simonův telefon na psací stůl a přejel si rukou po tváři. "Obávám se, že to znamená, že teď má Simona a - proč si to nepřiznat - nejspíš také Maiu. Znamená to, že teď má všechno, co potřebuje pro rituál pekelné přeměny."
Clary na něj zírala. "Chceš tím říct, že mu nejde jenom o to, aby mi ublížil? Nebo tobě?"
"Jsem si jistý, že tohle Valentýn určitě považuje za vítaný vedlejší účinek. Ale jeho hlavní cíl to není. Jeho hlavní cíl je převrátit moc Meče duše. A k tomu potřebuje -"
"Krev dětí z podsvěta. Ale Maia a Simon už přece nejsou děti. jsou to teenageři."
"V době, kdy to kouzlo, které způsobí obrácení Meče duše do světa temnoty, vzniklo, slovo 'teenager' ještě vůbec neexistovalo. U lovců stínů je člověk dospělý, když dosáhne osmnácti let. Do té doby jsi jenom dítě. Pro Valentýnovy potřeby jsou Maia a Simon dětmi. Už získal krev vílího dítěte a krev mladého čaroděje. Ještě mu zbýval vlkodlak a upír."
Clary měla pocit, jako by si vyrazila dech. "Ale proč jsme proti tomu něco neudělali? Proč nás nenapadlo, že bychom je měli nějak ochránit?"
"Valentýn zatím dělal jen to, co pro něj bylo nejpříhodnější. Všechny své oběti si vybral jen z toho důvodu, že mu byly zrovna nablízku, takže je mohl snadno napadnout. S tím čarodějem to měl jednoduché - stačilo, aby si ho najal pod záminkou, že chce přivolat nějakého démona. Víly zase lehce najdeš v parku, když víš, kam se máš dívat. A bar U Měsíce v úplňku je to pravé místo, kam zajít, když hledáš nějakého vlkodlaka. To, že se vystavil zbytečnému nebezpečí a dal si tu práci, jen aby ublížil přímo nám, když se nic nezměnilo…"
"Jace," řekla náhle Clary.
"Jak to myslíš, Jace? Co je s ním?"
"Myslím, že se Valentýn spíš snaží pomstít Jaceovi. Jace musel včera v noci na té lodi udělat něco, co Valentýna pořádně naštvalo. Naštvalo ho to tolik, že opustil svůj dosavadní plán a vymyslel si nový."
Luke vypadal zaraženě. "A proč si myslíš, že Valentýnova změna plánu měla něco společného s tvým bratrem?"
"Protože," řekla Clary s pochmurnou jistotou, "jedině Jace dokáže někoho takhle strašně vytočit."

"Isabelo!" Alek zabušil na dveře sestřina pokoje. "Isabelo, otevři. Já vím, že tam jsi."
Dveře se trochu pootevřely. Alek se jimi pokusil nahlédnout dovnitř, zdálo se však, že na druhé straně dveří nikdo není. "Nechce s tebou mluvit," sdělil mu známý hlas.
Alek se podíval dolů a uviděl, jak ho zpoza zohýbaných brýlí nepřátelsky pozorují dvě šedé oči. "Maxi," řekl. "No tak, bráško, pusť mě dovnitř."
"Já s tebou taky nechci mluvit." Max se pokusil dveře zavřít avšak Alek s rychlostí Isabelina biče vrazil do pootevřených dveří nohu.
"Nenuť mě tě praštit těmi dveřmi, Maxi."
"To bys neudělal." Max tlačil do dveří ze všech sil.
"Ne, ale mohl bych zajít pro rodiče a mám takový pocit, že to by asi Isabela nechtěla. Nebo snad ano, Izzy?" zeptal se a zvedl přitom hlas, aby ho jeho sestra v pokoji slyšela.
"Ježíši Kriste." Isabelin hlas zněl rozzlobeně. "No tak dobře, Maxi, pusť ho dovnitř."
Max ustoupil a Alek vešel dovnitř. Dveře za ním zůstaly napůl otevřené. Isabela klečela ve výklenku okna vedle své postele a okolo levé paže měla ovinutý svůj zlatý bič. Byla oblečená do bojového oděvu sestávajícího z tuhých černých kalhot a těsného trička se stříbřitými, téměř neviditelnými vzory run. Na nohou měla vysoké boty s přezkami, které jí sahaly až pod kolena, a černé vlasy jí vlály průvanu. Šlehla po Alekovi zlobným pohledem. V té chvíli mu silně připomínala Huga, Hodgeova černého krkavce.
"Co to k čertu děláš? Copak se chceš zabít?" vykřikl na ni a dlouhými kroky k ní vyrazil.
Vzduchem proletěl její bič a omotal se mu kolem kotníků. Alek se na místě zastavil, věděl totiž, že mu teď Isabela může jediným pohybem zápěstí podtrhnout nohy a proměnit ho v nemohoucí hromádku na dřevěné podlaze. "Neopovažuj se ke mně přiblížit, Alexandře Lightwoode," řekla svým nejrozzlobenějším hlasem. "Nemám teď zrovna velkou chuť být na tebe milá."
"Isabelo…"
"Jak ses mohl takhle obrátit proti Jaceovi? Po tom všem, čím si prošel! A taky jsme si přece všichni odpřísáhli, že se o sebe budeme navzájem starat…"
"Ne, pokud by to znamenalo porušit Zákon," připomněl jí.
"Zákon!" procedila Isabela znechuceně mezi zuby. "Existují i vyšší zákony než zákony Spolku, Aleku. Třeba zákon rodiny. A Jace je tvoje rodina."
"Zákon rodiny? Tak o tom jsem ještě nikdy neslyšel," prohlásil Alek popuzeně. Věděl, že by se měl začít obhajovat, bylo však pro něj těžké se ubránit dlouholetému zvyku opravovat své mladší sourozence, když se v něčem pletli. "Nemůže to být proto, že sis to vymyslela?"
Isabela škubla zápěstím. Alek ucítil, jak se jeho nohy odlepily od pevné země, a ve vzduchu se přetočil, aby mohl náraz při dopadu ztlumit rukama. Dopadl na podlahu, převalil se na záda a podíval se nahoru na Isabelu, která se nad něj postavila. Vedle ní se objevil Max. "Tak co s ním uděláme, Maxwelli?" zeptala se Isabela. "Necháme ho tady svázanýho, dokud ho nenajdou rodiče?"
Alek už toho měl dost. Z pouzdra, které měl připevněné k zápěstí, vytrhl nůž, prohnul se v zádech a přeřízl jím bič, který mu poutal kotníky k sobě. Řemínek povolil a Alek vyskočil na nohy, zatímco Isabela stáhla ruku zpět a kolem ní zasvištěl uvolněný zbytek biče.
Napětí v místnosti prořízl tichý smích. "No dobře, dobře, už jste se ho natrápili dost. Jsem tady."
Isabela vyvalila oči. "Jaci!"
"Přesně tak." Jace vklouzl do Isabelina pokoje a zavřel za sebou dveře. "Nemusíte se spolu prát…" Trochu zkřivil obličej bolestí, když se na něj vrhnul Max a volal jeho jméno. "Opatrně," řekl a jemně chlapce odstrčil. "Nejsem ještě úplně ve formě."
"To vidím," řekla Isabela a úzkostlivě ho zkoumala pohledem. Měl zakrvácená zápěstí, vlasy se mu potem lepily ke krku a čelu a obličej i ruce měl zamazané od špíny a démoního jedu. "Ublížila ti nějak inkvizitorka?"
"Nijak zvlášť." Jaceovy oči se setkaly s Alekovým pohledem z druhého konce pokoje. "Jen mě zavřela ve výcvikové místnosti. Alek mi pomohl utéct."
Bič v Isabelině ruce zvadl jako květina. "Aleku, je to pravda?"
"Ano." Alek si ze šatů ostentativně ometal prach, který se na ně nalepil na podlaze. Pak se neudržel a dodal: "Jak jinak?"
"No, mohl jsi mi to říct."
"A tys mi zase mohla trochu věřit…"
"Tak dost. Teď není čas na hašteření," zarazil je Jace. "Isabelo, jaké zbraně tady máš? A co obvazy, máš obvazy?"
"Obvazy?" Isabela odložila bič a ze zásuvky vytáhla svou stélu. "Zahojím ti to runou iratze…"
Jace zvedl obě zápěstí. "Iratze by mi pomohla na modřiny, ale proti tomuhle nic nezmůže. Tohle jsou popáleniny od run." V jasném světle v Isabelině pokoji vypadaly jeho rány ještě hůř. Jizvy, jež se mu táhly kolem zápěstí, byly černé a místy popraskané a vytékala z nich krev a jakási čirá tekutina. Isabela zbledla a Jace dal ruce zase dolů. "A taky budu potřebovat nějaké zbraně, než -"
"Nejdřív obvazy. Zbraně až potom." Položila stélu na prádelník a dostrkala Jace do koupelny, kde byl košík plný mastí, roliček gázy a náplastí. Alek je pozoroval pootevřenými dveřmi. Jace se opíral o umyvadlo, zatímco mu jeho nevlastní sestra otírala zápěstí houbou a poté je obvázala bílou gázou. "Tak fajn, teď si sundej tričko."
"Já věděl, že si při tomhle taky přijdeš na své." Jace si sundal bundu a s bolestným výrazem si přetáhl přes hlavu tričko. Měl světlou zlatavou kůži, která se mu napínala přes pevné svaly. Kolem jeho štíhlých paží se ovíjela inkoustově černá znamení. Obyčejný člověk by si mohl myslet, že bílé jizvičky, pozůstatky po runách, jimiž byla Jaceova pokožka poseta, kazily jeho dokonalost, Alek však tento názor nesdílel. Tyhle jizvy měli všichni. Byly to známky odvahy, nikoli kazy.
Jace, který si všiml, že je Alek pootevřenými dveřmi pozoruje, ho požádal: "Aleku, postaráš se o ten telefon?"
"Je na prádelníku." Isabela nezvedla hlavu od práce. Mluvila s Jacem tichým hlasem. Alek jejich rozhovor neslyšel, předpokládal však, že šeptají, protože se snaží nevyděsit Maxe.
Alek se rozhlédl po telefonu. "Na prádelníku nic není."
Isabela, která právě Jaceovi kreslila na záda runu iratze, podrážděně zanadávala. "Do háje. Nechala jsem telefon v kuchyni. Sakra. Vůbec se mi tam nechce chodit, když tam může být inkvizitorka."
"Já pro něj dojdu," nabídl se Max. "Na mě si pozor nedává, jsem ještě dítě."
"To je asi pravda." Isabela zněla trochu zdráhavě. "Na co potřebujete ten telefon, Aleku?"
"Prostě ho potřebujeme," odsekl Alek netrpělivě. "Izzy -"
"Jestli chceš jenom napsat Krasomilovi 'Děsně tě žeru', tak tě zabiju."
"Kdo je Krasomil?" chtěl vědět Max.
"Je to čaroděj," odpověděl Alek.
"Hrozně sexy čaroděj," upřesnila Isabela informaci a nevěnovala pozornost tomu, že ji Alek probodl do běla rozžhaveným pohledem.
"Ale čarodějové dělají ošklivé věci," protestoval Max s nechápavým výrazem.
"Přesně tak," souhlasila Isabela.
"Já to nechápu," řekl Max. "Ale ten telefon vám donesu. Hned se vrátím."
Vyklouzl ze dveří. Jace si mezitím znovu oblékl tričko a bundu a vrátil se do ložnice, kde začal v hromadách Isabeliných věcí, jež se válely všude po podlaze, hledat zbraně. Isabela chodila za ním a vrtěla hlavou. "A jakej je další plán? Zmizíme? Inkvizitorka bude pěkně vyšilovat, až zjistí, že už nejsi tam nahoře."
"Bude vyšilovat ještě mnohem víc, až Valentýn odmítne její nabídku." Jace jim stručně vyložil inkvizitorčin plán. "Jediný problém toho plánu je, že on na to nikdy nepřistoupí."
"Je - jedinej problém?!" Isabela byla tak rozzuřená, že se trochu zakoktala, což se jí nestalo od doby, kdy jí bylo šest let. "To přece nemůže! Nemůže tě jen tak odevzdat takovýmu psychopatovi! Vždyť jsi člen Spolku! A jsi náš bratr!"
"Inkvizitorka si to nemyslí."
"Kašlu na to, co si myslí. Je to odporná mrcha a někdo by ji už měl zastavit."
"Možná že jakmile zjistí, že její plán má dost zásadní vady, bude možné se s ní domluvit," poznamenal Jace. "Ale nehodlám tady čekat, abych se přesvědčil, jestli je to pravda. Musím odsud zmizet."
"To nebude žádná legrace," namítl Alek. "Díky inkvizitore je tahle budova uzavřená neprodyšně jak pentagram. Věděl jsi, že jsou dole stráže? Svolala sem polovinu místních členů Spolku."
"Tak to musí mít o mých schopnostech vysoké mínění," řekl Jace a odsunul stranou stoh časopisů.
"A možná má pravdu." Isabela se na něj zamyšleně zadívala. "Opravdu jsi vyskočil deset metrů do výšky a dostal se tak z Malachiášovy konfigurace? Vážně to udělal, Aleku?"
"Udělal to," potvrdil Alek. "Nikdy jsem nic podobného neviděl."
"A já jsem nikdy neviděl nic podobného tomuhle." Jace zvedl z podlahy téměř třicet centimetrů dlouhou dýku. Na její nebezpečně ostré špičce byla nabodnuta jedna z Isabeliných růžových podprsenek. Isabela ji z dýky zamračeně strhla.
"O to tady nejde. Jak jsi to teda udělal? Víš to vůbec?"
"Prostě jsem vyskočil." Jace vytáhl zpod postele dva disky s okraji ostrými jako žiletky. Byly polepené šedými kočičími chlupy. Foukl na ně, aby je chlupů zbavil. "Šakramy. Ty se budou hodit. Zvlášť jestli narazím na démony se silnou alergií na zvířecí srst."
Isabela ho pleskla podprsenkou. "Ještě jsi mi neodpověděl!"
"Protože odpověď neznám, Izzy." Jace vstal. "Možná měla královna vil pravdu. Možná mám opravdu schopnosti, o kterých ani nevím, protože jsem je ještě nikdy nevyzkoušel. Clary takové schopnosti určitě má."
Isabela svraštila čelo. "Opravdu?"
Alekovy oči se náhle rozšířily. "Jaci, ta tvoje upíří motorka je pořád ještě na střeše?"
"Pravděpodobně. Ale je ještě den, takže je nám k ničemu."
"A kromě toho," připomněla jim Isabela, "všichni se na ni stejně nevejdeme."
Jace si zasunul šakramy spolu s dýkou za opasek. Do kapes u bundy si strčil několik andělských ostří. "To nevadí," řekl. "Vy se mnou totiž nejdete."
Isabela začala protestovat: "Jak to myslíš, že s tebou nejdeme?" Rychle zmlkla, protože se v tu chvíli vrátil Max, úplně bez dechu, a v ruce držel její oprýskaný růžový telefon. "Maxi, jsi náš hrdina." Vytrhla mu telefon z ruky a šlehla pohledem po Jaceovi. "S tebou si to vyřídím za chvilku. Ale teď - komu vlastně voláme? Clary?"
"Já jí zavolám…," začal Alek.
"Ne." Isabela odrazila jeho ruku. "Mě má radši." Už vytáčela telefonní číslo. Když si přiložila telefon k uchu, trochu vyplázla jazyk. "Clary? Tady je Isabela. Já - cože?!" Z obličeje jí zmizela barva, jako by ji někdo setřel. Ve tváři jí zůstal jen našedlý odstín a nechápavý pohled. "Jak je to možný? Ale proč -"
"Jak je možné co?" Jace k ní přiskočil dvěma dlouhými kroky. "Isabelo, co se stalo? Je Clary -"
Isabela si odtáhla telefon od ucha. Kotníky prstů měla úplně bílé. "Valentýn. Unesl Simona a Maiu. Použije je, aby mohl vykonat ten rituál."
Jace se jedním plynulým pohybem natáhl a vytrhl Isabele telefon z ruky. Přiložil si jej k uchu. "Přijeďte k Institutu," řekl. "Nechoďte dovnitř. Počkám na vás venku." Zaklapl telefon a podal jej Alekovi. "Zavolej Krasomilovi," přikázal mu. "Řekni mu, že se s ním sejdeme na nábřeží v Brooklynu. Místo ať vybere sám, ale musí to tam být opuštěné. Budeme potřebovat jeho pomoc, abychom se dostali na Valentýnovu loď."
"My?" Isabela viditelně ožila.
"Krasomil, Luke a já," objasnil Jace. "Vy dva zůstanete tady a postaráte se o inkvizitorku. Až Valentýn odmítne její nabídku, vy ji budete muset přesvědčit, aby na něj poslala všechny posily, které ve městě sežene."
"Já to nechápu," řekl Alek. "Jak se odsud vlastně míníš dostat?"
Jace se zeširoka usmál. "Tak se dívej," vybídl ho a vyskočil na parapet Isabelina okna. Isabela vykřikla, Jace už se však protahoval otevřeným oknem. Chvíli balancoval na venkovním parapetu a pak byl najednou pryč.
Alek přiběhl k oknu a s hrůzou vyhlédl ven, nic tam však neviděl. Hluboko pod ním se rozprostírala pouze prázdná hnědá zahrada Institutu, z níž vedla úzká stezka ke vstupní bráně. Na Devadesáté šesté ulici nekřičeli žádní chodci, žádná auta nezastavovala při pohledu na padající tělo. Bylo to, jako by se Jace prostě vypařil.

Probudilo ho šplouchání. Byl to hluboký, opakující se hluk - údery vln o něco pevného, znovu a znovu, jako by ležel na dně bazénu, který se rychle plní a zase vypouští. V ústech cítil kovovou pachuť a i vzduch okolo něj páchl kovem. Uvědomil si, že mu levou rukou projíždí úporná, neustávající bolest. Simon zasténal a otevřel oči.
Ležel na tvrdé, hrbolaté kovové podlaze natřené ohavnou šedozelenou barvou. Stěny byly z kovu stejného odstínu. V jedné z nich se vysoko nad podlahou nacházelo kulaté okénko, které dovnitř vpouštělo trochu slunečního svitu, i to málo však stačilo. Předtím měl jednu ruku položenou ve skvrně tvořené slunečními paprsky takže mu na prstech naskákaly červené puchýře. S dalším zasténáním se odkulil ze světla a posadil se.
A uvědomil si, že v místnosti není sám. Halila se sice do tmavého stínu, on však ve tmě viděl celkem dobře. Naproti němu seděla Maia se svázanýma rukama, připoutaná k tlustému parnímu potrubí. Měla potrhané oblečení a na levé tváři se jí skvěla velká podlitina. Viděl, že jí někdo na jedné straně vyrval z hlavy několik copánků, takže měla vlasy slepené krví. Ve chvíli, kdy se posadil, se na něj zadívala a okamžitě se dala do pláče. "Myslela jsem si," škytala mezi jednotlivými vzlyky, "že jsi - že jsi mrtvý."
"Já jsem mrtvý," řekl Simon. Díval se na svoji ruku. Puchýře se před jeho očima zmenšovaly, bolest ustávala a pokožka nabývala svého běžného bledého odstínu.
"To já vím, ale myslela jsem opravdu mrtvý." Zakryla si spoutanýma rukama obličej. Simon se pokusil přejít k ní, něco mu v tom však zabránilo. Kotník měl sevřený kovovým okovem, který byl připevněn k tlustému železnému řetězu zapuštěnému do podlahy. Valentýn nenechával nic náhodě.
"Nebreč," řekl a vzápětí toho zalitoval. Koneckonců, tato situace zavdávala k slzám pádný důvod. "Jsem v pořádku."
"Zatím," namítla Maia a třela si přitom vlhkou tvář rukávem. "Ten člověk, ten s těmi bílými vlasy - jmenuje se Valentýn?"
"Tys ho viděla?" zeptal se Simon. "Já neviděl nic. Jenom se rozletěly dveře a na mě se vrhla nějaká obrovská postava, jako by mě přejel nákladní vlak."
"To je tamten Valentýn, že jo? Ten, co o něm všichni mluví. Ten, co tehdy vyvolal povstání."
"Je to Jaceův a Claryin otec," sdělil jí Simon. "To je všechno, co o něm vím."
"Tak proto mi jeho hlas zněl tak povědomě. Hrozně připomíná Jace." V jejím hlase se ozýval smutek. "Není divu, že je Jace takovej pitomec."
Simon nemohl než souhlasit.
"Takže tys ne…" Maiin hlas se vytratil. Zkusila to znovu. "Podívej, já vím, že to zní divně, ale když pro tebe Valentýn přišel, neviděl jsi s ním někoho, koho znáš? Někoho, kdo už umřel? Něco jako ducha?"
Simon zmateně zavrtěl hlavou. "Ne. Proč?"
Maia zaváhala. "Já jsem viděla svýho bratra. Ducha svýho bratra. Myslím, že mi Valentýn způsobil nějaký halucinace."
"No, na mě nic podobnýho nezkoušel. Zrovna jsem telefonoval s Clary. Pamatuju si, že jsem pustil telefon na zem, když se na mě vrhl…" Pokrčil rameny. "A to je všechno."
"S Clary?" V Maiině hlase se ozvala jiskřička naděje. "Takže možná přijdou na to, kde jsme. Možná nás přijdou zachránit."
"Možná," připustil Simon. "A kde to vlastně jsme?"
"Na lodi. Byla jsem při vědomí, když mě sem přinesl. Je to velikánská, černá kovová loď. Nejsou tu žádný světla a všude číhají různý… věci. Jedna z nich na mě vybafla a já jsem začal ječet. A on mě vzal za vlasy a praštil mi hlavou o zeď. A pak jsem omdlela."
"Věci? Jaký věci myslíš?"
"Démoni," řekla a otřásla se. "Má tady různý démony. Velký, malý a taky lítající. Dělají všechno, co jim poručí."
"Ale Valentýn je lovec stínů. A podle toho, co jsem slyšel, má démony nenávidět."
"No, oni to evidentně nevědí," řekla Maia. "Jenom nechápu, k čemu potřebuje nás. Vím, že nesnáší podsvěťany, ale přece by nevynaložil tolik námahy jenom na to, aby mohl dva z nich zabít." Začala se třást a její zuby o sebe cvakaly jako napodobeniny umělého chrupu, které se kupují v obchodech s dárkovými předměty. "Určitě chce něco od ostatních lovců stínů. Nebo od Luka."
Já vím, co chce, pomyslel si Simon, nemělo však žádný smysl to říkat Maie. Už tak byla dost rozrušená. Svlékl si bundu. "Na, vezmi si to," řekl a hodil ji Maie přes celou místnost.
Po chvilce neobratného šermování spoutanýma rukama se jí podařilo přehodit si bundu přes ramena. Poděkovala mu slabým, avšak vděčným úsměvem. "Díky. Ale tobě zima není?"
Simon zavrtěl hlavou. Pálení na jeho ruce už úplně zmizelo. "Já zimu necítím. Teď už ne."
Otevřela pusu a pak ji znovu zavřela. Za jejíma očima se odehrával zápas. "Promiň. Za to, jak jsem se k tobě včera chovala." Odmlčela se a téměř zadržela dech. "Upíři mě k smrti děsí," zašeptala nakonec. "Když jsem poprvé přijela do města, měli jsme takovou partu, byl v ní Bat a ještě dva kluci, Steve a Gregg. Jednou jsme byli v parku a narazili jsme na pár upírů, kteří tam pod mostem pili ze sáčků krev. Strhla se rvačka a já si z ní pamatuju hlavně to, jak jeden z těch upírů zvedl Gregga do vzduchu, prostě ho zvedl a roztrhl ho na dva kusy…" Poslední slova skoro křičela, potom se zajíkla a zakryla si ústa rukou. Celá se třásla. "Na dva kusy," zopakovala šeptem. "Všechny jeho vnitřnosti vypadly ven. A oni je pak začali jíst."
Simon cítil, jak se jej zmocňuje náhlý záchvat nevolnosti. Byl ale docela rád, že se mu z toho příběhu jen zvedl žaludek, že v něm nevyvolal nic jiného. Třeba hlad. "To bych nikdy neudělal," ujistil ji. "Já mám vlkodlaky rád. Mám rád Luka…"
"Já vím, že jo." Rty se jí chvěly. "Jde jenom o to, že když jsem tě poznala, byla z tebe cítit taková lidskost. Připomínal jsi mi mě samotnou, jaká jsem bývala dřív."
"Maio," řekl Simon. "Ty jsi přece pořád ještě člověk."
"Ne, nejsem."
"Ale jsi, ve všech ohledech, který se počítají. Stejně jako já." Pokusila se usmát. Poznal, že mu nevěří, a těžko jí to mohl mít za zlé. Ani si nebyl jistý, zda si věří on sám.

Obloha se zbarvila do modrošedá a zakryly ji těžké mraky. V šedém světle se Institut tyčil jako obrovská plochá skalní stěna. Břidlicová sedlová střecha se leskla jako neleštěné stříbro. Clary měla pocit, že ve stínech u vstupních dveří zahlédla pohybující se postavy v kápích, ale nebyla si tím jistá. Z jejich místa se jen stěží dalo něco s jistotou zahlédnout, protože parkovali více než jeden blok od Institutu a dívali se přes umouněná okna Lukovy dodávky.
"Jak už je to dlouho?" zeptala se počtvrté nebo popáté, už ani nevěděla.
"O pět minut déle, než když ses mě ptala naposledy," řekl Luke. Zády se opíral o sedadlo, hlavu měl zakloněnou dozadu a vypadal naprosto vyčerpaně. Strniště, které mu rašilo na čelistech a tvářích, mělo stříbřitě šedou barvu a pod očima se mu rýsovaly tmavé stíny. Clary si náhle s obavami vzpomněla na všechny ty noci, které strávil v nemocnici, na útok démonů, a teď ještě tohle. Teď už chápala, proč se ji on a její matka tak dlouho snažili před tímto životem ochránit. Přála si, aby se před ním dokázala ochránit ona sama. "Chceš jít dovnitř?"
"Ne. Jace říkal, že máme počkat venku." Znovu se podívala ven. Teď už si byla jistá, že u dveří hlídají nějaké postavy. Když se jedna z nich otočila, zdálo se Clary, že zahlédla záblesk stříbrných vlasů…
"Podívej." Luke se najednou posadil vzpřímeně a rychle stahoval okénko dolů.
Clary se podívala. Nepřišlo jí, že by se něco změnilo. "Myslíš ty lidi u dveří?"
"Ne. Stráže už tam byly předtím. Ale podívej se na střechu." Ukázal tím směrem.
Clary přitiskla obličej na okénko dodávky. Z břidlicové střechy katedrály vyrůstala spousta novogotických věžiček, soch andělů a klenutých vikýřů. Už se chystala podrážděně odseknout, že kromě pár polorozpadlých chrličů nevidí vůbec nic, když vtom její pozornost upoutal nějaký pohyb. Na střeše někdo byl. Štíhlá, tmavá postava, která se rychle proplétala mezi věžičkami, skákala z jednoho výklenku na druhý a pak se úplně přitiskla ke strašlivě příkré střeše a pomalu se posouvala dolů. Byl to někdo se světlými vlasy, které v šedomodrém světle házely mosazné odlesky…
Jace.
Clary vyskočila z dodávky dřív, než si stačila uvědomit, co dělá, a rozběhla se ulicí ke katedrále. Luke za ní něco křičel. Zdálo se jí, že se ta obrovská budova houpe, podobná skalnímu převisu visícímu desítky metrů nad její hlavou. Jace teď stál na okraji střechy a díval se dolů a Clary si pomyslela: To přece nemůže, to by neudělal, tohle by nikdy neudělal, Jace ne, a on najednou udělal krok ze střechy do prázdného prostoru tak klidně, jako by scházel ze schodů. Clary nahlas vykřikla, zatímco Jace padal jako kámen…
A lehce přistál v podřepu přímo před ní. Clary na něj s otevřenou pusou zírala, jak se zvedá a s úsměvem na ni cení zuby. "Kdybych teď chtěl zavtipkovat, že jsem tu jenom na skok," řekl jí, "považovala bys to za otravné klišé?"
"Jak - jak jsi to - jak jsi to udělal?" zašeptala a skoro se jí chtělo zvracet. Všimla si, že Luke také vystoupil z dodávky a nyní stojí s rukama založenýma za hlavou a dívá se někam za ni. Otočila se a zjistila, že dva lovci stínů, kteří hlídali vstupní dveře, běží směrem k nim. Jeden z nich byl Malik, vedle něj poznala tu ženu se stříbrnými vlasy.
"Sakra." Jace ji chytil za ruku a táhl ji za sebou. Vyrazili k dodávce a naskládali se vedle Luka, který nakopl motor a rozjel se, i když byly dveře na straně spolujezdce ještě otevřené. Jace se natáhl přes Clary a zabouchl je. Dodávka proletěla kolem obou lovců stínů. Clary si všimla, že Malik drží v ruce cosi, co vypadalo jako vrhací nůž. Mířil jím na jednu pneumatiku. Zaslechla, jak Jace kleje, zatímco hledal v kapsách své bundy nějakou zbraň. Malik se napřáhl, ostří nože se zalesklo - a stříbrovlasá žena se mu pověsila na záda a zadržela jeho ruku. Snažil se ji setřást. Clary se za nimi se zatajeným dechem otočila. Pak dodávka zahnula za roh a ztratila se v hustém provozu na York Avenue. Institut mizel v dálce za nimi.

Maia upadla do neklidného spánku s hlavou opřenou o parní potrubí a se Simonovou bundou kolem ramen. Simon sledoval, jak kužel světla z lodního okénka putuje po místnosti, a bez úspěchu se snažil vypočítat, kolik je hodin. Většinou mu ke zjištění času stačil mobilní telefon, ten však teď byl pryč, jak Simon zjistil při marném prohledávání svých kapes. Musel ho asi upustit, když Valentýn vtrhnul do jeho pokoje.
Trápily ho ale i mnohem zásadnější starosti. V ústech měl sucho, jako by byla z papíru, a bolelo ho v krku. Měl takovou žízeň, že by se dala popsat jako součet všech žízní a hladů, které kdy pocítil, a způsobovala mu příšerná muka. A bude to jedině horší.
Potřeboval krev. Vzpomněl si na láhve s krví, které měl doma v ledničce vedle postele, a žíly ho začaly pálit, jako by mu pod kůží pulzovaly horké stříbrné dráty.
"Simone?" Byla to Maia, která právě rozespale zvedla hlavu. Do tváře se jí v místě, kde se opírala o hrbolatou trubku, obtiskly bílé vroubky. Zatímco se na ni díval, bílá barva se postupně měnila v růžovou, jak se jí do obličeje pomalu vracela krev.
Krev. Suchým jazykem si olízl rty. "Co?"
"Jak dlouho jsem spala?"
"Tři hodiny. Možná čtyři. Teď už je nejspíš odpoledne."
"Aha. Díky, žes za mě dával pozor."
Nedával. Trochu se styděl, když řekl: "Jasně, to není problém."
"Simone…"
"Co je?"
"Doufám, že pochopíš, jak to myslím, když ti řeknu, že je mi líto, že jsi tady, ale jsem ráda, že jsi tu se mnou."
Cítil, jak se mu obličej roztáhl do úsměvu. Suchý dolní ret mu praskl a on v ústech pocítil chuť krve. Zakručelo mu v žaludku. "Díky."
Naklonila se směrem k němu a jeho bunda jí sklouzla z ramen. Její oči měly světlou šedožlutou barvu, která se měnila, když se Maia pohybovala. "Dosáhneš na mě?" zeptala se a napřáhla k němu ruku.
Simon se k ní natáhl. Řetěz, který mu poutal kotník, zachřestil, když ho napjal, jak nejvíce to šlo. Když se jejich prsty dotkly, Maia se usmála…
"Jak dojemné." Simon strhl ruku zpět a zůstal zírat. Hlas, který promluvil ze stínu, byl chladný, kultivovaný a určitým nejasným způsobem, který nedokázal definovat, cizí. Maia spustila ruku a otočila se. Když vzhlédla k muži, jenž stál ve dveřích, vytratila se jí z obličeje všechna barva. Muž vstoupil tak tiše, že ho ani jeden z nich neslyšel. "Děti luny a noci konečně dosáhly usmíření."
"Valentýn," zašeptala Maia.
Simon nic neříkal. Nedokázal na Valentýna přestat zírat. Tak tohle byl Claryin a Jaceův otec. Tento muž s hřívou stříbřitě bílých vlasů a pronikavýma černýma očima se ani jednomu z nich příliš nepodobal, i když v jeho kostnaté tváři a tvaru jeho očí bylo něco z Clary a v jeho líných, drzých pohybech zase něco z Jace. Byl to urostlý člověk, se širokými rameny a rozložitou postavou, která nepřipomínala ani jedno z jeho dětí. Vešel do zeleně vymalované místnosti tiše jako kočka, i když byl obtížen takovou spoustou zbraní, že by to vystačilo pro celou policejní jednotku. Přes hrudník měl křížem přehozeny černé kožené popruhy se stříbrnými přezkami, které mu na zádech přidržovaly meč se širokým jílcem. Další tlustý kožený popruh ho obepínal v pase a obsahoval celou řeznickou výbavu nožů, dýk a úzkých třpytících se ostří, která připomínala obří jehly.
"Vstávej," přikázal Simonovi. "A drž se zády ke stěně."
Simon zvedl bradu. Viděl, jak na něj vyděšená Maia upírá svou bledou tvář, a náhle se v něm vzedmul zuřivý pocit, že ji musí chránit. Zabrání Valentýnovi v tom, aby jí ublížil, i kdyby to měla být poslední věc, kterou v životě udělá. "Tak vy jste Claryin otec," řekl. "Bez urážky, ale už docela chápu, proč vás tak nesnáší."
Valentýn měl v tváři nezúčastněný, téměř nehybný výraz. Jeho rty se sotva pohnuly, když řekl: "A pročpak?"
"Protože," odpověděl Simon, "jste evidentně případ pro psychiatra."
Teď se Valentýn usmál. Při tom úsměvu se nepohnula žádná část jeho obličeje kromě rtů, a i ty se jen lehce ohnuly vzhůru. Pak pozvedl pěst. Měl ji pevně zaťatou. Simon si zprvu myslel, že se mu Valentýn chystá zasadit ránu, a instinktivně ucukl. Valentýn ho však neuhodil. Namísto toho pěst rozevřel a odhalil tak třpytící se hromádku jakéhosi lesklého prášku, která mu ležela v dlani. Otočil se k Maie, sklonil hlavu a foukl na ni prášek v groteskní parodii polibku poslaného z dlaně. Jemné částečky se na ni snesly jako roj svítících mušek.
Maia vykřikla. Začala lapat po dechu, svíjet se a házet sebou ze strany na stranu, jako by se tím mohla prášku zbavit. Její hlas se zvedal do plačtivého kvílení.
"Co jste jí to udělal?" zařval Simon a vyskočil na nohy. Rozběhl se k Valentýnovi, řetěz na noze ho však strhl zpět. "Co jste to udělal?!"
Valentýnův lehký úsměv se zvětšil. "Stříbrný prach," řekl. "Vlkodlakům způsobuje popáleniny."
Maia sebou přestala házet. Zůstala ležet na zemi stočená do klubíčka a tiše naříkala. Z ošklivě vypadajících rudých šrámů na rukou jí tekla krev. Simonovi znovu zakručelo v žaludku a on se zmoženě opřel o stěnu. Najednou se mu ze sebe, z toho všeho, udělalo špatně. "Co jste to za sketu?" procedil mezi zuby, zatímco si Valentýn beze spěchu ometal poslední zbytky prášku z prstů. "Je to jenom holka, nemohla vám ublížit, vždyť je svázaná řetězem, pro -"
Slova mu odumřela v pálícím hrdle.
Valentýn se zasmál. "Pro lásku Boží?" doplnil. "To jsi chtěl říct?"
Simon neodpověděl. Valentýn si sáhl přes rameno a vytáhl z pochvy těžký stříbrný meč. Po jeho ostří klouzalo světlo jako voda stékající po stříbrné stěně, jako odraz samotného slunce. Simona začaly pálit oči, takže musel odvrátit tvář.
"Andělův Meč tě pálí a nedokážeš vyslovit Boží jméno," řekl Valentýn chladným hlasem, jasným jako křišťál. "Povídá se, že ti, kdo zemřou tímto ostřím, projdou branou ráje. Jestli je to pravda, ty živá mrtvolo, tak ti prokazuji obrovskou službu." Spustil ostří dolů, takže se jeho špička dotýkala Simonová hrdla. Valentýnovy oči byly jako černá tůň a vůbec nic v nich nebylo - ani hněv, ani soucit, dokonce ani stopa nenávisti. Byly prázdné jako čerstvě vykopaný hrob. "Nějaká poslední slova?"
Simon věděl, co by měl správně říci. Šema Jisrael, Adonaj Elohejnu, Adonaj echad. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Snažil se ta slova vyřknout, hrdlo mu však spalovala horká bolest. "Clary," zašeptal místo toho.
Přes Valentýnův obličej přelétl rozladěný stín, jako by ho zvuk jména jeho dcery z úst upíra urážel. Přesně propočítaným trhnutím zapěstí vyrovnal meč do vodorovné polohy a jediným plynulým pohybem prořízl Simonovi hrdlo.