25. Kapitola - Služba

7. ledna 2013 v 14:37 | Vanda |  Twilight-Rozbřesk
Bylo to jenom o chvilku později, když mi Edward připomněl mé priority.

Stačilo mu jenom jedno slovo.

"Renesmee..."

Povzdychla jsem si. Brzy bude vzhůru. Muselo být už skoro sedm hodin ráno.

Bude se po mě shánět? Náhle něco hodně blízkého panice donutilo mé tělo ztuhnout. Jak bude dneska vypadat?

Edward cítil moje naprosté rozrušení ze stresu. "To je v pořádku, lásko. Obleč se a budeme zpátky v domě za 2 vteřiny."

Tím, jak jsem vyskočila a pak se dívala zpět na něj - jeho diamantové tělo slabě zářilo v rozptýleném světle - pak zpátky na západ, kde čekala Renesmee, pak zase zpět na něj, pak zpět k ní, musela jsem vypadala jako kreslená postavička a moje hlava šlehala ze strany na stranu půltuctukrát za sekundu. Edward se usmál, ale nesmál se; byl to silný muž.

"Je to všechno o rovnováze, lásko. Jsi v tom všem tak dobrá, nebude trvat dlouho dát všechno do perspektivy."

"A máme celou noc, že jo?"

Jeho úsměv se ještě rozšířil. "Myslíš si, že bych tě teď nechal obléci se, pokud by to tak nebylo?"

To mi bude muset stačit, abych se prokousala skrz denní dobu. Budu se snažit udržet v rovnováze tu ohromující, zničující touhu tak, abych mohla být dobrá - bylo těžké myslet na ta slova. Ačkoli byla Renesmee v mém životě velmi skutečná a vitální, bylo pořád velice těžké myslet na sebe jako na matku. Předpokládám, že by se kdokoli cítil úplně stejně, bez devíti měsíců, ve kterých by si na to mohl zvyknout. A s dítětem, které se měnilo každou hodinu.

Myšlenka na Renesmeein zrychlený život mě okamžitě znovu vystresovala. Ani jsem se nezastavila v ozdobně vyřezávaných dvojitých dveřích, aby popadla dech před tím, než zjistím, co Alice udělala. Jen sem vrazila dovnitř s úmyslem obléct si první věc, kterou popadnu. Měla jsem vědět, že to nebude tak jednoduché.

"Které jsou moje?" zasyčela jsem. Jak mi slíbil, místnost byla větší než naše ložnice. Mohla být dokonce větší než rozloha celého domu, ale musela bych si to odkrokovat, abych si byla úplně jistá. Před očima se mi mihla představa Alice, snažící se přesvědčit Esme, aby ignorovala klasické rozměry a dovolila takovouto monstróznost. Zajímalo by mě, jak tohle Alice vyhrála.

Všechno bylo zabalené v látkových vacích, starodávných a bílých, řada po řadě po řadě.

"Podle všech mých znalostí všechno, až tady na ten stojan," - dotkl se tyčky, která se táhla podél půlky zdi nalevo ode dveří - "je tvoje".

"Tohle všechno?"

Pokrčil rameny.

"Alice," řekli jsme dohromady. On vyslovil její jméno jako vysvětlení; já jako nadávku.

"Fajn," zamumlala jsem a stáhla dolů zip na nejbližším vaku.

Zavrčela jsem, když jsem uviděla lesklou látku, která vykukovala ven - dětská růžová.

Najít něco normálního na sebe mohlo zabrat celý den!

"Pomůžu ti," nabídl se Edward. Pozorně začichal a potom následoval nějakou vůni dozadu dlouhé místnosti, kde byla vestavěná skříň. Začichal znovu a otevřel jeden šuplík. S vítězným úšklebkem vytáhl umělecky seprané moderní džíny.

Proplula jsem k němu. "Jak jsi to udělal?"

"Džínovina má svůj vlastní pach, tak jako cokoli jiného. A teď... strečovou bavlnu?"

Následoval svůj nos k malé poličce, ze které vytáhl bílé tričko s dlouhým rukávem. Hodil mi ho.

"Díky," řekla jsem vroucně. Přivoněla jsem si ke každé látce, abych si zapamatovala vůni pro budoucí hledání v tomhle blázinci. Pamatovala jsem si hedvábí a satén, těm se budu vyhýbat.

Trvalo mu jenom sekundu než našel své oblečení - kdybych ho už neviděla vysvlečeného, přísahala bych, že nebylo nic nádhernějšího než Edward ve svých khaki kalhotách a béžovém svetru - a potom mě vzal za ruku. Vyrazili jsme skrz zastrčenou zahradu, lehce přeskočili přes kamennou zeď a vyrazili vražednou rychlostí do lesa. Vyprostila jsemsvou ruku z jeho, abychom mohli závodit při cestě zpět do domu. Tentokrát mě porazil.

Renesmee už byla vzhůru; seděla na zemi a Rose s Emmettem se nad ní nakláněli, hrajíc si s hromádkou zkrouceného stříbra. V pravé ruce měla rozbitou lžíci. Jakmile mě spatřila přes sklo, odhodila lžíci na zem - kde to zanechalo škrábanec ve dřevě - a velitelsky ukázala mým směrem. Její obecenstvo se smálo; Alice, Jasper, Esme a Carlisle seděli na pohovce, sledujíc ji, jako by byla ten nejvíc fascinující film.

Prošla jsem dveřmi ještě dřív, než jejich smích vůbec začal, přeskakující místnost a zvedající ji ze země v ten stejný okamžik. Široce jsme se na sebe usmály.

Byla jiná, ale ne tak moc. Znovu o něco delší, její proporce se měnily z miminkovských na dětské. Její vlasy byly o čtvrt palce delší, její kudrliny se s každým pohybem pohupovaly pružinky. Nechala jsem svou představivost divoce běžet na výlet do minulosti a představila si něco horšího než tohle. Díky mému přehranému strachu byly tyto malé změny skoro úlevou. Dokonce i bez Carlisleova měření jsem si byla jistá, že změny byly pomalejší než včera.

Renesmee poklepala na mou tvář. Ucukla jsem. Byla znovu hladová

"Jak dlouho už je vzhůru?" zeptala jsem se, když Edward zmizel za dveřmi od kuchyně. Byla jsem si jistá, že byl na cestě pro její snídani, protože viděl to, co si myslela, tak čistě jako já. Zajímalo by mě, jestli by si vůbec někdy všimnul jejího malého daru, kdyby byl jediný, kdo by ji znal. Jemu by to nejspíš připadalo jako slyšet kohokoli jiného.

"Jenom pár minut," řekla Rose. "Brzo by jsme tě zavolali. Ptala se na tebe - dožadování by bylo lepší označení. Esme obětovala svůj druhý nejlepší stříbrný servis, aby tuhle malou příšerku zabavila." Rose se usmála na Renesmee s tak zářící láskou, že předešlá kritika neměla vůbec žádnou váhu. "Nechtěli jsem… ehm, vás rušit."

Rosalie se kousala do rtů a dívala se jiným směrem, snažíc se nesmát. Za sebou jsem mohla cítit Emmettův tichý smích, který posílal vibrace skrz základy domu.

Držela jsem bradu nahoře. "Co nejdříve ti zařídíme tvůj pokojík," řekla jsem Renesmee. "Náš domeček se ti bude líbit. Je kouzelný." Vzhlédla jsem k Esme. "Děkuji Esme. Strašně moc. Je absolutně perfektní."

Ještě dřív, než Esme mohla odpovědět, se Emmett začal znovu smát - tentokrát to nebylo potichu.

"Takže ještě pořád stojí?" podařilo se mu dostat ze sebe mezi řehtáním. "Myslel bych si, že jste ho vy dva touto dobou už zničili na padrť. Co jste vlastně minulou noc dělali? Diskutovali o národním dluhu?" řval smíchy.

Zaskřípala jsem zuby a připomněla jsem si, jaké to mělo následky, když jsem včera pustila uzdu svojí nátuře. Samozřejmě, Emmett nebyl tak zranitelný jako Seth…

Pomyšlení na Setha mě přimělo ke zvědavosti. "Kde jsou dneska vlci?" Zahleděla jsem se ven přes skleněnou stěnu, ale nebylo tu žádné znamení, že by Leah mířila dovnitř.

"Jakob se vypařil dneska hodně brzo ráno," řekla mi Rosalie a na čele se jí objevila malá vráska. "Seth ho následoval."

"Kvůli čemu byl tak rozrušený?" zeptal se Edward a vrátil se zpět do místnosti s Renesmeeiným hrníčkem. V Rosaliině paměti toho muselo být víc, než jsem vyčetla z jejího obličeje.

Bez dýchání jsem podala Renesmee Rosalii. Super sebekontrola, možná, ale nebylo možné, abych ji byla schopná nakrmit. Zatím ne.

"Já nevím - nebo se spíš nestarám," zabručela Rosalie, ale odpověděla na Edwardovu otázku obsáhleji. "Díval se, jak Nessie spí, pusu otevřenou jako blbeček, kterým je, a pak vyskočil na nohy bez jakéhokoli důvodu - který bych určitě zaznamenala - a vyřítil se ven. Byla jsem ráda, že jsme se ho zbavili. Čím víc času tu tráví, tím je menší šance, že se zbavíme toho smradu."

"Rose," peskovala ji mírně Esme.

Rosalie pohodila vlasy. "Předpokládám, že na tom už nezáleží. Nebudeme tu už tak dlouho."

"Pořád říkám, že by jsme měli jít přímo do New Hampshire a připravit tam vše potřebné," řekl Emmett, zjevně pokračující v předešlé konverzaci. "Bella už je zaregistrovaná na Darthmouthu. Nevypadá to, že jí bude trvat tak dlouho, než bude schopná zvládnout školu." Otočil se a škádlivým úšklebkem se na mě podíval. "Jsem si jistý, že budeš ve třídě jednička… v noci nemáš zřejmě nic zajímavého na práci, teda kromě učení."

Rosalie se zahihňala.

Nenech se vyvést z míry, nenech se vyvést z míry, odříkávala jsem si. Byla jsem pak na sebe pyšná, že jsem zachovala chladnou hlavu.

Proto jsem byla velmi překvapená, že Edward ne.

Zavrčel - náhlý, šokovaně skřípavý zvuk - a stín zuřivost se převalil přes jeho obličej jako bouřkové mraky.

Alice byla na nohou ještě před tím, než kdokoli z nás mohl reagovat.

"Co dělá? Co ten pes dělá, že vymazal program na celý den? Vůbec nic nevidím! Ne!" Střelila po mě zmučený pohled. "Podívej se na sebe! Potřebuješ mě, abych ti ukázala, jak máš používat svoji šatnu."

Sekundu jsem byla vděčná za cokoli, co se Jacob chystal udělat.

A pak se Edwardovi ruce zaťaly v pěst a zavrčel. "Mluvil s Charliem. Myslí si, že ho Charlie následuje. Přichází sem. Dnes."

Alice řekla slovo, které v jejím zvonivém, dámském hlase znělo divně, a pak zastřená v pohybu vyrazila ven zadními dveřmi.

"On to řekl Charliemu?" zalapala jsem po dechu. " Ale - copak tomu nerozumí? Jak to mohl udělat?" Charlie o mě neměl vědět! O upírech! To by ho zařadilo na seznam cílů, ze kterého jo ani Cullenovi nemohli zachránit. "Ne!"

Edward promluvil skrz zuby. "Jacob je teď na cestě."

Dál na východě muselo začít pršet. Jacob přisel dveřmi, třesoucí svými mokrými vlasy jako pes, rozhazující kapky na koberec a pohovku, kde na bílém potahu zanechaly malé šedé kruhy. Jeho zuby oproti jeho tmavým rtům zářily; jeho oči byly jasné a vzrušené. Pohyboval se trhavě, jako by byl celý nabuzený z toho, že zničil mému otci život.

"Čau lidi," pozdravil nás s úšklebkem.

Bylo úplné ticho.

Leah a Seth za ním proklouzli ve svých lidských podobách - prozatím; ruce měli roztřesené napětím v místnosti.

"Rose," řekla jsem s natáhlýma rukama. Rosalie mi beze slova podala Renesmee. Přitiskla jsem ji ke svému nehybnému srdci, držíc ji jako talisman proti ukvapenému chování. Nechám si ji ve svém náručí, dokud si nebudu jistá, že rozhodnutí zabít Jacoba bylo zcela založené na racionálním úsudku a ne na zuřivosti.

Byla velmi klidná, sledující a poslouchající. Jak moc rozuměla?

"Charlie tu bude za chvíli," řekl mi nenuceně Jacob. "Hlavu vzhůru. Předpokládám, že ti Alice dá sluneční brýle nebo něco takového?"

"Ty předpokládáš nějak moc," procedila jsem skrz zuby. "Co. Jsi. To. Udělal?"

Jacob se váhavě usmál, ale byl pořád příliš nadšený, aby odpověděl vážně.

"Bloncka a Emmett mě dneska ráno probudili a mleli pořád dokola o stěhování přes celou zemi. Jako kdybych tě mohl nechat odejít. Charlie tu byl ten největší problém, že? No, problém vyřešen."

"Uvědomil sis vůbec, co jsi udělal? Nebezpečí, do kterého jsi ho dostal?"

Odfrkl si. "Nevystavil jsem ho do nebezpečí. Až na to od tebe. Ale ty máš nějakou tu nadpřirozenou sebekontrolu, ne? Pokud to chceš vědět, není to tak dobré jako čtení myšlenek. Mnohem míň vzrušující."

Pak se pohnul Edward, přeskočíc pokoj, aby stál Jacobovi tváří v tvář. I když byl o půl hlavy menší než Jacob, odklonil se Jacob od jeho hrozivého vzteku, jako kdyby ho Edward převyšoval.

"To je jenom teorie, psisko," vrčel. "Myslíš, že bychom to měli vyzkoušet na Charliem? Uvažoval jsi vůbec, jakou psychickou bolest Belle způsobíš, dokonce i když bude moct odolat? A nebo citovou bolest, když se jí to nepovede? Předpokládám, že to, co se stane Belle, tě už nezajímá!" vyhrkl poslední slova.

Renesmee úzkostlivě tiskla své prsty na mou tvář, opakování v její hlavě bylo zbarvené úzkostí.

Edwardova slova se konečně prořezala skrz Jacobovu zvláštní elektrickou náladu. Jeho ústa klesla do zamračení. "Bella bude trpět?"

"Jako kdyby jsi jí do hrdla strčil doběla rozžhavené vypalovací želízko."

Při vzpomínce na vůni čisté lidské krve jsem ustoupila.

"To jsem nevěděl," zašeptal Jacob.

"Možná by bylo lepší, kdyby ses nejdřív zeptal," zavrčel zpět skrz zuby Edward.

"Ty by si mě zastavil."

"Měl jsi být zastaven-"

"Tohle není o mě," přerušila jsem je. Stála jsem velmi klidně, držíc se Renesmee a rozumu. "Tady jde o Charlieho, Jacobe. Jak si ho mohl vystavit nebezpečí takovýmto způsobem? Uvědomil sis, že teď buď zemře a nebo se stane upírem?" Můj hlas se třásl slzami, které mé oči už nemohly prolévat.

Jacob byl stále ustaraný z Edwardova obvinění, ale vypadalo to, že to moje ho vůbec nezajímalo. "Uklidni se, Bello. Neřekl jsem mu nic jiného než to, co jsi mu plánovala říct ty sama."

"Ale on sem jede!"

"Jo, o to tu jde. Nebyla celá ta "Nechme ho si udělat svůj vlastní názor" věc tvůj plán? Myslím, že jsem poskytl velice pěknou falešnou stopu, pokud to tak o sobě mohu říct."

Moje prsty se natáhly od Renesmee. Ohnula jsem je bezpečně zpět. "Řekni to na rovinu, Jacobe. Na tohle nemám trpělivost."

"Neřekl jsem mu nic o tobě. Ne tak docela. Řekl jsem mu o sobě. No, ukázal je nejspíš vhodnější slovo."

"Ty ses přeměnil před Charliem," zasyčel Edward.

"Zašeptala jsem. "Cože si to udělal?"

"Je statečný. Tak jako ty. Neomdlel, ani nezvracel nebo něco takového. Musím říct, že mě ohromil. Měla jsi vidět jeho obličej, když jsem si začal sundávat oblečení. K nezaplacení," zasmál se radostně Jacob.

"Ty jsi totální blbec! Mohl z tebe dostat infarkt!"

"Charlie je v pohodě. Je silný. Pokud minutku počkáš, uvidíš, že jsem ti prokázal laskavost."

"Jacobe, máš jen půlku." Můj hlas byl přímý a chladný. "Máš třicet sekund, aby jsi mi to řekl do posledního slova, než dám Renesmee Rosalii a urvu ti tu tvoji mizernou hlavu. Tentokrát mě Seth nebude schopný zastavit."

"Ježiš, Bells. Nebývala jsi tak melodramatická. Je to snad nějaká upíří záležitost?"

"Dvacet šest sekund."

Jacob protočil oči a zapadl do nejbližšího křesla. Jeho malá smečka se pohybovala po jeho boku, nebyli vůbec tak uvolnění, jako působil on; Leah měla oči přilepené na mě, zuby lehce odhalené.

"No, tak jsem dnes ráno zaklepal na Charlieho dveře a zeptal se ho, jestli by se se mnou nešel projít. Byl zmatený, ale když jsem mu řekl, že jde o tebe a že jsi zpátky ve městě, tak se mnou šel ven do lesa. Řekl jsem mu, že už nejsi nemocná a že to bylo trochu divný, ale v dobrém slova smyslu. Chystal se jít za tebou, ale řekl jsem mu, že mu musím nejdřív něco ukázat. A pak jsem se proměnil," pokrčil rameny Jacob.

Cítila jsem, jako by vědění zatínalo mé zuby. "Chci každé slovo, ty zrůdo."

"No, ale ty jsi řekla, že mám jenom třicet sekund - dobře, dobře." Můj výraz ho musel přesvědčit, že jsem neměla náladu na popichování. " Moment... proměnil jsem se zpět, oblékl se a potom, co znovu začal dýchat, jsem řekl něco jako "Charlie, nežiješ v takovém světě, v jakém si myslíš, že žiješ. Dobrá zpráva je, že se nic nemění - až na to, že to teď víš. Život bude plynout stejně jako doteď. Můžeš dál předstírat, že ničemu z toho nevěříš."

Trvalo mu jenom chviličku, než si to urovnal v hlavě a potom chtěl vědět, co je ve skutečnosti s tebou, s celou tou věcí ohledně vzácné nemoci. Řekl jsem mu, že jsi byla nemocná, ale že teď už jsi v pořádku - jenom že jsi se musela trochu změnit, aby ti bylo líp. Chtěl vědět, co myslím pod pojmem "změnit" a já jsem mu řekl, že teď vypadáš víc jako Esme než jak Reneé."

Edward zasyčel, zatímco já jsem zděšeně hleděla; tohle mířilo nebezpečným směrem.

"Po pár minutách se opravdu tiše zeptal, jestli se také měníš ve zvíře. A já jsem řekl: "Může si jenom přát, aby byla tak skvělá!"" zachechtal se Jacob.

Rosalie ze sebe vydala znechucený zvuk.

"Začal jsem mu vyprávět o vlcích, ale ani jsem nedořekl to celé slovo - Charlie mě zarazil a řekl, že "radši nechce vědět žádné detaily". Pak se zeptal, jestli jsi věděla, do čeho jdeš ještě před tím, než sis vzala Edwarda. A já jsem řekl: "Jasně, ona o tomhle ví už léta, už od té doby, co poprvé přišla do Forks." To se mu moc nelíbilo. Nechal jsem ho nadávat, doku to ze sebe nedostal ven. Potom, co se uklidnil, chtěl jenom 2 věci. Chtěl tě vidět a já jsem mu řekl, že bude lepší, když mi dá náskok, abych to vysvětlil."

Zhluboka jsem se nadechla. "Co byla ta druhá věc, kterou chtěl?"

Jacob se usmál. "Tohle se ti bude líbit. Jeho hlavním požadavkem je, aby jsme mu o tomhle všem říkali co nejmíň je to jen možné. Pokud pro něj není úplně nezbytné ,aby něco věděl, tak si to nech pro sebe. Jen to, co potřebuje vědět."

Poprvé od té doby, co Jacob přisel, jsem cítila úlevu. "Tuhle část můžu zvládnout."

"Ale jinak by rád předstíral, že je všechno normální." Jacobův úsměv se změnil na arogantní; musel tušit, že někdy teď začnu cítit první chabé náznaky vděčnosti.

"Co jsi mu řekl o Renesmee?" zápasila jsem, abych udržela ostří ve svém hlase, bojující proti tomu zdráhavému vjemu. Bylo to ukvapené. V téhle situaci bylo pořád příliš moc špatného. I když Jacobův zásah ukázal lepší Charlieho reakci, než pro jakou jsem mohla doufat…

"A jo. No, tak já jsem mu řekl, že ty a Edward jste zdědili nový malý krk, který potřebuje nakrmit." Letmo pohlédl na Edwarda. "Ona je váš osiřelý chráněnec - jako Bruce Wayne a Dick Grayson," zachrochtal Jacob. "Nemyslím, že by vám vadilo moje lhaní. Je to část hry, žne?" Edward vůbec nereagoval a tak Jacob pokračoval.

"Po tomto byl Charlie víc než šokovaný, ale neptal se, jestli jste ji adoptovali. "Jako dcera? Jako že já jsem tak trochu dědeček?" byly jeho přesné slova. A já jsem mu řekl ano. "Gratuluju, dědo," a tak různě. Dokonce se i trochu usmál."

A pak se mi do očí zase vrátilo bodání, ale tentokrát ne ze strachu z bolesti. Charlie se smál představě, že je dědeček? Charlie uvidí Renesmee?

"Ale ona se mění tak rychle," zašeptala jsem.

"Řekl jsem mu, že je výjimečnější než my všichni dohromady," řekl něžným hlasem Jacob. Stoupl si a šel přímo ke mě, odhánějící Setha a Leah, když ho následovali. Renesmee se k němu natáhla, ale já jsem si k sobě silněji přitiskla. "Řekl jsem mu: "Věř mi, o tomhle nechceš vědět. Ale jestli jsi schopný ignorovat tu zvláštní část, tak budeš okouzlený. Ona je ten nejúžasnější člověk na celém světě." A pak jsem mu řekl, že pokud se s tím bude moct vyrovnat, vy všichni tu na nějakou dobu zůstanete a on bude mít šanci ji lépe poznat. Ale jestli je to pro něj až moc, tak odejdete. Řekl, že pokud mu nebude někdo vnucovat příliš mnoho informací, tak se s tím vyrovná."

Jacob na mě hleděl, napůl se umívajíc, čekajíc.

"Nebudu ti děkovat," řekla jsem mu. "Pořád vystavuješ Charlieho moc velkému nebezpečí."

"Je mi líto tvé bolesti. Nevěděl jsem, že je to takhle. Bello, teď je to mezi námi jiné, ale vždycky budeš moje nejlepší kamarádka a já tě vždycky budu milovat. Ale teď tě už miluji tím správným způsobem. Konečně jsme našli rovnováhu. Oba teď máme lidi, bez kterých nemůžeme žít."

Usmál se jeho vlastním Jacobským úsměvem. "Pořád kamarádi?"

Pokoušela jsem se ze všech sil odolat, ale musela jsem se na něj usmát zpátky. Jenom malilinkatý úsměv.

Natáhl ruku: v nabídce.

Zhluboka jsem se nadechla a přenesla Renesmeeinu váhu na jednu paži. Svou levou ruku jsem vložila do jeho - ani neucukl, když se dotkl mé chladné kůže. "Pokud dnes nezabiji Charlieho, budu uvažovat, že ti to odpustím."

"Když dnes nezabiješ Charlieho, budeš mým dlužníkem."

Protočila jsem oči.

Natáhl ruce k Renesmee a tentokrát mě požádal. "Můžu?"

"No, vlastně když ji držím, tak nemám volné ruce k tomu, abych tě zabila. Možná později."

Zasyčel, ale netlačil na mě. To od něj bylo moudré.

Alice proletěla dveřmi, měla plné ruce a její výraz sliboval násilí.

"Ty, ty a ty," vyprskla, hledící zlostně na vlky. "Pokud tu musíte zůstat, běžte tam do rohu a pokuste se tam chvíli zůstat. Potřebuji vidět. Bello, ty mu radši dej dítě. Stejnak budeš potřebovat prázdné ruce."

Jacob se vítězoslavně zašklebil.

Neředěný strach se rval mým žaludkem, když jsem si uvědomila ohavnost toho, co se chystám udělat. Chystám se experimentovat se svojí pochybnou sebekontrolou na mém čistě lidském otci jako na morčeti. Edwardova dřívější slova mi znovu zazněla v uších.

Uvažoval jsi vůbec, jakou psychickou bolest Belle způsobíš, dokonce i když bude moct odolat? A nebo citovou bolest, když se jí to nepovede?

Nemohla jsem si ani představit bolest prohry. Moje dýchání se změnilo v lapání po dechu.

"Vem si ji," zašeptala jsem, posunující Renesmee do Jacobova náručí.

Přikývl a ustaraně svraštil čelo. Ukázal ostatním a všichni odešli do vzdáleného rohu místnosti. Seth a Jake se svalili současně na zem, ale Leah pohodila hlavou a našpulila rty.

"Mohu odejít?" zabrblala. Vypadalo to, že se ve svém lidském těle necítí pohodlně, měla na sobě to stejné špinavé tričko a bavlněné šortky, které měla už tenkrát, co na mě křičela, její krátké vlasy byly slepené nahoru do nepravidelného střapce. Její ruce se pořád třásly.

"Samozřejmě," řekl Jake.

"Zůstaň na východě, ať nezkřížíš Charliemu cestu," přidala Alice.

Leah se na Alici ani nepodívala; odešla zadními dveřmi a zmizela ve křoví, aby se mohla proměnit.

Edward byl zase po mém boku a hladil mě po tváři. "Ty to zvládneš. Já vím že ano. Já ti pomůžu; my všichni ti pomůžeme."

Setkala jsem se s Edwardovýma očima, s panikou křičící mi z obličeje. Byl dostatečně silný na to, aby mě zastavil, pokud udělám něco špatně?

"Pokud bych nevěřil, že tohle zvládneš, byli bychom už dnes pryč. V tenhle okamžik. Ale ty to dokážeš. A budeš šťastnější, pokud bude Charlie v tvém životě."

Snažila jsem se zpomalit dýchání.

Alice natáhla ruku. V dlani měla malou bílou krabičku. "Budou ti dráždit oči - nebude to bolet, jenom ti trochu zamlží vidění. Je to nepříjemné. Také nebudou sedět přesně tvojí staré barvě, ale pořád je to lepší než rudě červená, ne?"

Vyhodila krabičku s kontaktníma čočkami do vzduchu a já jsem ji chytila.

"Kdy jsi to-"

"Ještě před tím, než jste odjeli na líbánky. Byla jsem připravená na několik možných budoucností."

Přikývla jsem a otevřela jsem krabičku. Nikdy před tím jsem čočky nenosila, ale nemohlo to být tak těžké. Vzala jsem malý kruh a přitlačila ho vydutou částí dovnitř do oka.

Mrkla jsem a lehký povlak narušil můj zrak. Mohla jsem skrz ni vidět, to jo, ale mohla jsem také vidět texturu její stěny. Moje oči se neustále soustředily na mikroskopické prasklinky a nařasené části.

"Už vidím, co jsi myslela," zamumlala jsem a nasadila si druhou. Tentokrát jsem se snažila nemrkat. Moje oči se automaticky snažili vypudit překážku.

"Jak vypadám?"

Edward se usmál. "Nádherně. Samozřejmě-"

"Ano, ano, ona vždycky vypadá nádherně," dokončila netrpělivě jeho myšlenku Alice. "Je to lepší než červená, to je největší pochvala, jakou ti můžu dát. Špinavě hnědá. Tvoje hnědá byla o moc hezčí. Pamatuj si, že nevydrží napořád - jed v tvých očích je rozpustí za pár hodin. Takže pokud tu Charlie zůstane dýl, budeš se muset omluvit a jít je vyměnit. Což je stejně dobrý nápad, protože lidé potřebují přestávky na toalety." Pohodila hlavou. "Esme, dej jí zatím nějaké rady, jak se chovat jako člověk, než udělám na toaletě zásoby kontaktních čoček."

"Kolik mám času?"

"Charlie tu bude za 5 minut. Zkrať to."

Esme přikývla a vzala mě za ruku. "Hlavní věc je nesedět příliš nehybně a nehýbat se moc rychle," řekla mi.

"Posaď se, pokud se posadí i on," přidal Emmett. "Lidé neradi jenom tak stojí."

"Těkej očima každých třicet sekund nebo tak," přidal Jasper. "Lidé nehledí na jednu věc příliš dlouho."

"Překřiž nohy asi tak na pět minut a pak to změň a překřiž zase kotníky na dalších pět," řekla Rosalie.

Přikývla jsem na každou radu. Všimla jsem si, že to dělali už včera. Myslela jsem si, že dokážu napodobit jejich pohyby.

"A mrkni aspoň třikrát za minutu," řekl Emmett. Zamračil se a skočil tam, kde na druhé straně stolu leželo dálkové ovládání od televize. Zapnul televizi na programu, kde šel univerzitní fotbal a přikyvoval si pro sebe.

"A hýbej taky s rukama. Prohrábni si vlasy nebo předstírej že si něco škrábeš," řekl Jasper.

"Řekla jsem Esme," stěžovala si Alice, když se vrátila. "Zmatete ji."

"Ne, myslím, že to mám všechno," řekla jsem. "Sedět, dívat se kolem, mrkat, vrtět se."

"Správně," schválila Esme. Objala mě kolem ramen.

Jasper se zamračil. "Budeš zadržovat dech, jak nejvíc to půjde, ale musíš trochu hýbat rameny, aby to vypadalo, jakože dýcháš."

Nadechla jsem se a pak jsem znovu přikývla.

Edward mě objal z volné strany. "Ty to zvládneš," opakoval, šeptajíc povzbuzení do mého ucha.

"Dvě minuty," řekla Alice. "Možná by jsi měla začít na pohovce. Byla jsi přece nemocná. Tak tě aspoň neuvidí nejdřív se hýbat."

Alice mě zatlačila do křesla. Snažila jsem se hýbat pomalu, dělat pohyby trochu nešikovně. Ona jen protočila oči, takže jsem si asi nevedla moc dobře.

"Jacobe, potřebuji Renesmee," řekla jsem.

Jacob se zamračil a nehýbal se.

Alice pohodila hlavou. "Bello, to mi moc nepomáhá vidět."

"Ale já ji potřebuju. Ona mě uklidňuje." Závan paniky v mém hlase byl neomylný.

"Fajn," zavrčela Alice. "Drž ji v klidu, jak nejvíc můžeš a já se pokusím dívat se kolem ní."

Unaveně si povzdechla, jako by jsme ji žádali, aby pracovala přesčas o svátcích. Jacob si povzdechl taky, ale přinesl mi Renesmee a pak rychle ustoupil z Alicina upřeného pohledu.

Edward si sedl vedle mě a položil svou paži kolem mě a Renesmee. Naklonil se dopředu a podíval se Renesmee velice vážně do očí.

"Renesmee, někdo velice speciální přijde navštívit tebe a tvou matku," řekl vážným hlasem, jako kdyby očekával, že mu bude rozumět každé slovo. Bude? Podívala se zpět na něj jasnýma, vážnýma očima. "Ale on není jako my, nebo jako Jacob. Musíme na něj být opatrní. Neměla by jsi mu říkat věci takovým způsobem jako nám."

Renesmee se dotkla jeho tváře.

"Přesně tak," řekl. "A kvůli němu budeš hladová. Ale nesmíš ho kousnout. On se neléčí jako Jacob."

"Rozumí ti vůbec?" zašeptala jsem.

"Rozumí. Budeš opatrná, že ano, Renesmee? Pomůžeš nám?

Renesmee se ho znovu dotkla.

"Ne, mě nevadí, že koušeš Jacoba. To je v pořádku."

Jacob se zachechtal.

"Možná by jsi měl odejít Jacobe," řekl chladně Edward, zírajíc jeho směrem.

Edward Jacobovi neodpustil, protože věděl, že nezáležíc na tom, co se teď stane, mi bude ubližováno. Ale budu to pálení snášet s radostí, pokud to bude ta nejhorší věc, které budu dnes večer čelit.

"Řekl jsem Charliemu, že tu budu," řekl Jacob. "Potřebuje morální podporu."

"Morální podporu," vysmál se mu Edward. "Z toho, co Charlie prozatím ví, jsi ty ta nejodpudivější příšera z nás všech."

"Odpudivý?" protestoval Jake a pak se pro sebe tiše zasmál.

Slyšela jsem, jak ze silnice sjely pneumatiky na tichou, vlhkou zem příjezdové cesty Cullenů a moje dýchání bylo znovu bodavé. Moje srdce by mělo bušit. Znepokojovalo mě, že mé tělo nemělo ty správné reakce.

Soustředila jsem se na Renesmeeino klidné srdce, abych se uklidnila. Fungovalo to docela rychle.

"Velmi dobře, Bello," zašeptal mi Jasper uznání.

Edward utáhl svou paži kolem mých ramen.

"Jsi si jistý?" zeptala jsem se ho.

"Určitě. Ty zvládneš cokoli," usmál se a políbil mě.

Nebylo to zrovna letmé políbení a moje divoké upíří reakce mě znovu zbavily sebekontroly. Edwardovi rty byly jako dávka nějaké návykové chemikálie přímo do mého nervového systému. Okamžitě jsem chtěla víc. Musela jsem dát dohromady všechno svoje soustředění, abych si vzpomněla na dítě v mém náručí.

Jasper ucítil změnu mé nálady. "Er, Edwarde, zrovna teď ji nechceš takhle rozrušit. Musí být schopná se soustředit."

Edward se stáhl zpět. "Hups," řekl.

Zasmála jsem se. Tohle byla moje věta už od samého začátku, od úplně prvního polibku.

"Později," řekla jsem a očekávání zatočilo můj žaludek do kuličky.

"Soustřeď se, Bello," nutil mě Jasper.

"Správně," odstrčila jsem ten chvějící se pocit pryč. Charlie, to byla teď ta hlavní věc. Udržet dnes Charlieho v bezpečí. My budeme mít celou noc...

"Bello."

"Promiň, Jaspere."

Emmett se zasmál.

Zvuk Charlieho policejního auta se blížil a blížil. Sekundy lehkosti pominuly a všichni byli nehybní. Překřížila jsem nohy a procvičovala jsem mrkání.

Auto zastavilo před domem a na moment zaváhal. Přemýšlela jsem, jestli je Charlie tak nervózní jako já. Pak se vypnul motor a bouchly dveře. Tři kroky přes trávník a pak osm opakujících se zadunění na dřevěných schodech. Ještě další čtyři opakující se kroky přes verandu. Pak ticho. Charlie se dvakrát zhluboka nadechl.

Klep, klep, klep.

Nadechla jsem se, což mohlo být na posledy. Renesmee se uvelebila hlouběji v mém náručí, schovávajíc svůj obličej v mých vlasech.

Carlisle otevřel dveře. Jeho nervózní výraz se změnil v uvítací, jako kdyby přepnul kanál na televizi.

"Ahoj Charlie," řekl a vypadal přiměřeně zahanbeně. Konec konců, měli jsme být v Atlantě v centru pro kontrolu nemocí. Charlie věděl, že jsme mu lhali.

"Carlisle," pozdravil ho strnule Charlie. "Kde je Bella?"

"Tad,y tati,"

Oh! Můj hlas byl špatný a ještě k tomu jsem vypotřebovala některé své zásoby vzduchu. Zalapala jsem pro rychlé doplnění a byla jsem ráda, že Charlieho vůně ještě nezaplnila místnost.

Charlieho prázdný výraz mi ukázal, jak mimo můj hlas byl. Jeho oči se zaměřily na mě a rozšířily se.

Četla jsem emoce tak, jak přelétaly přes jeho obličej.

Šok. Nedůvěra. Bolest. Ztráta. Strach. Hněv. Podezření. Víc bolesti.

Kousala jsem se do rtu. Bylo to srandovní. Moje nové zuby byly ostřejší proti mé žulové kůži, než byly mé lidské zuby proti mým hebkým lidským rtům.

"Jsi to ty, Bello?" zašeptal

"Jo." Zarazila jsem se svým lehkým, krémovým hlasem. "Ahoj, tati."

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

"Ahoj, Charlie,"zdravil ho z rohu Jacob. "Jak se vede?"

Charlie se na Jacoba zamračil, otřásl se při vzpomínce a pak znovu hleděl na mě.

Charlie pomalu kráčel pokojem, dokud nebyl jenom pár stop ode mě. Hodil na Edwarda obviňující pohled a pak se podíval zpátky na mě. Teplo jeho těle mě šlehalo s každým jedním pulsem jeho srdce.

"Bello?" zeptal se znovu.

Promluvila jsem hlubším hlasem, snaží se vynechat zvonivost. "Jsem to opravdu já."

Spadla mu čelist.

"Promiň, tati," řekla jsem.

"Jsi v pořádku?" vyžadoval.

"Opravdu a skutečně v pořádku," slíbila jsem. "Zdravá jako rybička."

A to byl zbytek mého kyslíku.

"Jake mi řekl, že tohle bylo... nezbytné. Že jsi umírala." Ta slova vyslovil tak, jako by jim ani trochu nevěřil.

Zocelila jsem se, soustředila jsem se na Renesmeeinu teplou váhu, naklonila se k Edwardovi pro podporu a pak jsem se zhluboka nadechla.

Charlieho vůně byla plná plamenů, prodírající se dolů skrz mé hrdlo. Ale bylo to mnohem víc než bolest. Byla to také horká, bodavá touha. Charlie voněl lahodněji než cokoli, co jsem si kdy představila. Jak přitažliví byli ti anonymní turisti, co jsme potkali na lovu, Charlie byl dvakrát tak lákavý. A byl jenom pár stop ode mě, prosakující vábivé teplo, které zvlhčovalo suchý vzduch.

Ale teď to nebyl lov. A byl to můj otec.

Edward soucitně stiskl má ramena a Jacob po mě přes pokoj střelil omluvným pohledem.

Snažila jsem se posbírat a ignorovat bolest a toužebnou žízeň. Charlie čekal na mou odpověď.

"Jacob ti řekl pravdu."

"Tak to byl jediný," zavrčel Charlie.

Doufala jsem, že Charlie dokáže v mém novém obličeji rozpoznat výčitky.

Pod mými vlasy začichala Renesmee, jak zaregistrovala Charlieho vůni. Utáhla jsem její sevření.

Charlie viděl můj úzkostlivý pohled dolů a následoval ho. "Oh," řekl a zlost mu zmizela z obličeje a zanechala za sebou jenom šok. "To je ona. Ten sirotek, kterého jste, jak Jacob říkal, adoptovali."

"Moje neteř," lhal lehce Edward. Musel se rozhodnout, že podobnost mezi ním a Renesmee byla až moc výrazná na to, aby ji ignoroval. Nejlepší bude už od začátku tvrdit, že byli příbuzní.

"Myslel jsem si, že jsi přišel o rodinu," řekl Charlie a do jeho hlasu se zase vrátilo obvinění.

"Ztratil jsem rodiče. Můj starší bratr byl adoptovaný stejně jako já. Nikdy jsem ho už neviděl. Ale soud mě našel po tom, co on a jeho žena zemřeli při autonehodě a nechali tu jejich jediné dítě bez rodiny."

Edward v tom byl tak dobrý. Jeho hlas byl vyrovnaný, s přesnou dávko nevinnosti. Já potřebovala cvičit, abych to také dokázala.

Renesmee vykoukla zpoza mých vlasů a znovu začichala. Zpoza svých dlouhých řas stydlivě pohlédla na Charlieho a pak se znovu schovala.

"Ona je... ona je, no, ona je krásná."

"Ano," souhlasil Edward.

"Docela velká zodpovědnost, nemyslíte. Vy dva teprve začínáte."

"Co jiného můžeme udělat?" Edward lehce otřel své prsty o její líčko. Viděla jsem ho, jak se na moment dotkl jejích rtů - připomínka. "Odmítl by jsi ji?"

"Hmm. No," roztržitě zatřepal hlavou. "Jake říkal, že jí říkáte Nessie?"

"Ne, to neříkáme," řekla jsem a můj hlas byl ostrý a bodlavý. "Její jméno je Renesmee."

Charlie se znovu soustředil na mě. "Jak to zvládáš? Možná by Carlisle a Esme mohli-"

"Ona je moje," přerušila jsem ho. "Chci ji."

Charlie se zamračil. "Uděláš ze mě dědečka tak brzo?"

Edward se usmál. "Carlisle je také dědeček."

Charlie střelil nevěřícný pohled na Carlislea, který pořád stál u vchodových dveří; vypadal jako Diův mladší a lépe vypadající bratr.

Charlie zachrochtal a pak se rozesmál. "Myslím, že mi to tak nějak zlepšilo náladu."

Jeho oči znovu zabloudily k Renesmee. "Rozhodně je na ni radost pohledět." Jeho teplý dech lehce ofoukl prostor mezi námi.

Renesmee se naklonila, setřásala mé vlasy a úplně poprvé se mu podívala naplno do obličeje. Charlie zalapal po dechu.

Věděla jsem, co spatřil. Moje oči - jeho oči - zkopírované přesně do jejího perfektního obličeje.

Charlie začal zrychleně dýchat. Jeho rty se chvěly a mohla jsem číst čísla, která si mumlal. Počítal pozpátku, snažíc se vmáčknout devět měsíců do jednoho.

Snažíc se to nějak dát dohromady, ale nebyl schopný, aby mu důkaz, který stál přímo před ním, dával nějaký smysl.

Jacob vstal a přišel, aby Charlieho bouchl po zádech. Natáhl se a pošeptal Charliemu něco do ucha; jenom Charlie nevěděl, že ho mi všichni můžeme slyšet.

"Tohle musíš vědět Charlie. To je v pořádku. Slibuji."

Charlie polknul a přikývl. A pak jeho oči vzplanuly, když udělal s pevně sevřenou pěstí krok blíže k Edwardovi.

"Nechci vědět všechno, ale mám už plné zuby těch lží!"

"Promiň," řekl klidně Edward, "ale ty více potřebuješ znát veřejnou verzi než pravdu. Pokud budeš součásti tohoto tajemství, veřejná verze je ta, která platí. Je tu, aby ochránila Bellu a Renesmee a taky nás ostatní. Jsi schopný pro ně lhát?"

Pokoj byl plný napětí. Překřížila jsem své kotníky.

Charlie se znovu rozzlobil a pak se zahleděl na mě. "Taky jsi mě mohla varovat, dítě."

"A opravdu by ti to tohle nějak ulehčilo?"

Zamračil se a pak si klekl na zem přede mne. Mohla jsem vidět pohyb krve pod kůží na jeho krku. Mohla jsem cítit její teplé vibrace.

Tak jako Renesmee. Usmála se a natáhla k němu jeden růžový prstík. Držela jsem ji zpátky. Položila svou druhou ruku na můj krk. V její myšlenkách byla žízeň, zvědavost a Charlieho obličej. V té zprávě byla hranice, která mě přinutila myslet si, že perfektně rozuměla Edwardovým slovům; brala na vědomí žízeň, ale zamítla ji v té stejné myšlence.

"Whoa," zalapal Charlie po dechu, oči na jejích perfektních zubech. "Kolik jí je?"

"Umm..."

"Tři měsíce," řekl Edward a pak pomalu přidal. "spíše je veliká jako tříměsíční, plus mínus. V některých věcech je mladší, v jiných zase vyspělejší."

Renesmee na něj velmi uváženě mávla.

Charlie křečovitě mrkl.

Jacob do něj strčil. "Říkal jsem ti, že je výjimečná, ne?"

Charlie se při jeho dotyku přikrčil.

"Oh, no ták, Charlie," povzdechl si Jacob. "Jsem pořád ten stejný člověk, jakým jsem vždycky byl. Jenom dělej, jako by tohle odpoledne vůbec neexistovalo."

Tato připomínka zbarvila Charlieho rty na bílo, ale přikývl. "Jaká je vůbec tvoje role v tohle tom, Jaku?" zeptal se. "Kolik toho Billy ví? Proč jsi tady?" Podíval se Jacobovi do obličeje, který zářil, jak se díval na Renesmee.

"No, můžu ti o tom všechno říct - Billy ví absolutně všechno - ale to zahrnuje hodně věcí o vlkod-"

"Ugr!" protestoval Charlie a zakrýval si uši. "Nevadí."

Jacob se zašklebil. "Všechno bude v pořádku, Charlie. Jenom se snaž nevěřit všemu, co vidíš."

Můj otec si mumlal něco neinteligentního.

"Woo!" propukl najednou Emmett v jeho hluboký bas. "Do toho Gators!"

Jacob a Charlie vyskočili. Ten zbytek nás ztuhl.

Charlie se vzpamatoval a pak se přes rameno podíval na Emmetta. "Florida vyhrává?"

"Právě udělali svůj první touchdown," potvrzoval Emmett. Šlehl pohledem mým směrem a šibalsky zakroutil obočím. "Taky tu v okolí občas někdo skóruje."

Zasyčela jsem na něj nazpátek. Před Charliem? To překročil hranici.

Ale Charlie byl mimo na to, aby vnímal narážky. Znovu se zhluboka nadechl, vdechoval vzduch tak, jako by se ho snažil vtlačil do prstů na nohou. Záviděla jsem mu. Postavil se na nohy, prošel kolem Jacoba a napolo zapadl do prázdného křesla. "No," povzdechl si, "myslím, že bychom se měli podívat, jestli si dokážou vedení udržet."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama