3. Kapitola - Konec 2/5

4. ledna 2013 v 13:47 | Vanda |  Twilight-Nový měsíc
S foťákem nastaveným jsem se naklonila přes roh, aby mě neviděli. Byla jsem si jistá, že nemám šanci nachytat Edwarda nepřipraveného, ale on nevzhlédl. Pocítila jsem krátké zachvění, jak se mi něco ledového převrátilo v žaludku; ignorovala jsem to a udělala první fotku.

Oba se na mě podívali, Charlie se zamračil. Edwardův obličej byl prázdný, bez výrazu.

"Co to děláš, Bello?" stěžoval si Charlie.

"Ale no tak." Předstírala jsem úsměv, když jsem si šla sednout na podlahu před gauč, na kterém se Charlie povaloval. "Víš, že mamka bude brzy volat, aby se zeptala, jak si užívám dárky. Musím se dát do práce, aby se neurazila."

"Ale proč fotíš zrovna mě?" zabručel.

"Protože jsi takovej fešák," odpověděla jsem z legrace. "A protože když jsi mi foťák koupil ty, tak musíš být první, koho vyfotím."

Zamručel něco nesrozumitelného.

"Hele, Edwarde," řekla jsem s obdivuhodnou lhostejností. "Udělej nám s taťkou společnou fotku."

Hodila jsem mu foťák - dávala jsem si pozor, abych se mu přitom nepodívala do očí, a klekla jsem si vedle opěrky gauče, kde měl Charlie hlavu. Charlie si povzdechl.

"Usmívej se, Bello," zamumlal Edward.

Udělala jsem, co jsem mohla, a foťák bleskl.

"Ukažte, děti, taky vás vyfotím," nabídl se Charlie. Věděla jsem, že se jenom snaží dostat se z dosahu hledáčku.

Edward vstal a zlehka mu hodil foťák.

Šla jsem se postavit vedle Edwarda a to aranžování mi připadalo formální a divné. Položil mi zlehka ruku na rameno a já jsem mu pevně ovinula paži kolem pasu. Chtěla jsem se mu podívat do tváře, ale bála jsem se.

"Usmívej se, Bello," připomněl mi znovu Charlie.

Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Blesk mě oslepil.

"To by pro dnešek stačilo," prohlásil pak Charlie, zastrčil foťák do štěrbiny mezi polštáři na pohovce a převalil se přes ně. "Nemusíte hned vyplácat celý film."

Edward mi spustil ruku z ramene a nedbale se vymanil z mého objetí. Posadil se zpátky do křesla.
Zaváhala jsem a pak jsem si zase šla sednout vedle pohovky. Najednou jsem dostala takový strach, že se mi roztřásly ruce. Přitiskla jsem si je na břicho, abych je schovala, položila jsem si bradu na kolena a nevidoucíma očima zírala na obrazovku před sebou. Než přenos skončil, nepohnula jsem se ani o píď. Koutkem oka jsem viděla, jak Edward vstal.

"Už bych měl jít domů," prohlásil.

Charlie nevzhlédl od reklamy. "Tak ahoj."
Neohrabaně jsem se postavila - byla jsem celá ztuhlá z toho, jak jsem dlouho seděla bez pohnutí - a šla jsem Edwarda vyprovodit k domovním dveřím. Zamířil přímo k svému autu.

"Zůstaneš tu?" zeptala jsem se bez stopy naděje v hlase.
Tušila jsem, co mi odpoví, takže mě to tolik nebolelo.
"Dnes v noci ne."
Neptala jsem se na důvod.

Nastoupil do auta a odjížděl, zatímco já jsem tam stála bez pohnutí. Skoro jsem nevnímala, že prší. Čekala jsem, aniž bych věděla, nač čekám, dokud se za mnou neotevřely dveře.

"Bello, co tady děláš?" zeptal se Charlie, překvapený, že mě tam vidí stát samotnou a moknout.

"Nic." Otočila jsem se a loudala se zpátky do domu.

Byla to dlouhá noc, a pokud jde o odpočinek, za moc to nestálo.

Vstala jsem, hned jak se za oknem objevilo slabé světlo. Mechanicky jsem se oblékla do školy a čekala, až mraky zesvětlají. Posnídala jsem misku ovesné kaše a usoudila jsem, že už je dost světla na fotografování. Vyfotila jsem náklaďáček a pak náš dům zepředu. Otočila jsem se a udělala pár záběrů lesa za domem. Je zvláštní, že už mi nepřipadal tak zlověstný jako dřív. Uvědomila jsem si, jak se mi po tom všem bude stýskat - po té zeleni, bezčasovosti, po tajemství lesa. Po všem.

Strčila jsem foťák do batohu, než jsem vyrazila z domu. Snažila jsem se soustředit spíš na svou novou zábavu než na skutečnost, že Edward se z toho přes noc zjevně nedostal.

Společně se strachem jsem začínala cítit netrpělivost. Jak dlouho to může trvat?

Trvalo to celé dopoledne. Kráčel tiše vedle mě a zdálo se, že se na mě ani nedívá. Snažila jsem se soustředit na vyuku, ale ani angličtina nedokázala upoutat mou pozornost. Učitel Berty musel zopakovat svou otázku o matce Kapuletové dvakrát, než mi došlo, že mluví se mnou. Edward zašeptal správnou odpověď a pak mě zase ignoroval.

U oběda mlčení pokračovalo. Měla jsem pocit, že snad každou chvíli začnu křičet, takže abych se rozptýlila, naklonila jsem se přes neviditelnou hranici nad stolem a promluvila na Jessiku.

"Hele, Jess?"

"Co je, Bello?"

"Mohla bys pro mě něco udělat?" zeptala jsem se a sáhla do batohu. "Mamka chce, abych nafotila svoje kamarády do alba. Takže každého vyfoť, prosím tě, jo?"

Podala jsem jí foťák.

"Jasně," souhlasila s úsměvem a otočila se, aby pořídila přímý záběr Mika s plnou pusou.

Jak se dalo čekat, kolem stolu se strhla fotografická bitva. Dívala jsem se na ně, jak si podávají foťák kolem stolu, chichotají se, flirtují a stěžují si, že je druzí fotí. Připadalo mi to podivně dětinské. Ale možná jsem dneska jenom neměla náladu na normální lidské chování.

"Jejda," řekla Jessica omluvně, když mi foťák vracela. "Myslím, že jsme vyplácali všechen film."

"To nevadí. Mám dojem, že už jsem stejně vyfotila všechno, co jsem potřebovala."

Po škole mě Edward mlčky doprovodil zpátky na parkoviště. Musela jsem znovu do práce, ale tentokrát jsem byla ráda. Čas se mnou mu zjevně nijak nepomáhal. Možná že čas strávený o samotě pro něj bude lepší.

Cestou k Newtonovým jsem hodila film na vyvolání a po práci jsem si vyzvedla hotové obrázky. Doma jsem se krátce přivítala s Charliem, popadla z kuchyně cereální tyčinku a spěchala do svého pokoje s obálkou fotografií nacpanou v podpaží.

Usadila jsem se na posteli a otevřela obálku s obezřetnou zvědavostí. Bylo to směšné, ale pořád jsem tak nějak očekávala, že první fotka bude prázdná.

Když jsem ji vytáhla ven, hlasitě jsem vydechla. Edward vypadal zrovna tak krásný jako ve skutečnosti, díval se na mě z fotky vroucíma očima, které jsem posledních pár dní velmi postrádala. Bylo to téměř zlověstné, že někdo může vypadat tak… to se nedá popsat. Ani tisíc slov by se nedokázalo vyrovnat jedné takové fotce.

Prolistovala jsem rychle zbytek balíčku a pak jsem položila tři fotky na postel vedle sebe.

Na té první byl Edward v kuchyni, díval se na mě vroucíma očima s lehkým náznakem shovívavého pobavení. Na druhé byli Edward s Charliem, jak se dívají na sportovní kanál. Rozdíl v Edwardově výrazu byl krutý. Tady byly jeho oči obezřetné, rezervované. Stále byl nesnesitelně krásný, ale jeho obličej byl chladnější, připomínal víc sochu než živou bytost.

Na poslední fotce jsme byli my dva s Edwardem, jak neobratně stojíme vedle sebe. Edwardův obličej byl stejný jako na předchozím snímku, studený a podobný soše. Ale to by na té fotografii nebylo to nejhorší. Kontrast mezi námi dvěma však byl až bolestný. On vypadal jako bůh. Já jsem vypadala strašně průměrně, i na člověka, téměř hanebně obyčejně. Zhnuseně jsem fotku odložila.

Místo abych dělala domácí úkoly, začala jsem pořádat fotky do alba. Kuličkovým perem jsem pod všechny snímky načmárala popisky, jména a data. Dostala jsem se ke společné fotce s Edwardem, moc dlouho jsem si ji neprohlížela, přeložila jsem ji napůl a nacpala ji pod kovové růžky, Edwardem nahoru.

Když jsem byla hotová, nastrkala jsem druhou sadu obrázků do čisté obálky a napsala Renée dlouhý děkovný dopis.

Edward se ještě neobjevil. Nechtěla jsem si přiznat, že jsem zůstala tak dlouho vzhůru hlavně kvůli němu, ale samozřejmě to tak bylo. Snažila jsem se vzpomenout si, kdy se naposledy držel takhle stranou, bez omluvy, bez telefonátu… Nikdy to neudělal.

Znovu jsem špatně spala.

Ve škole jsme pokračovali v tom frustrujícím, děsivém mlčení posledních dvou dnů. Cítila jsem úlevu, když jsem viděla, že na mě Edward čeká na parkovišti, ale ta rychle vyprchala. Pořád se choval stejně, dokonce byl možná ještě o něco odtažitější.

Bylo těžké vůbec se rozpomenout na původ všeho toho zmatku. Moje narozeniny se zdály jako vzdálená minulost. Kdyby se aspoň vrátila Alice. Brzy. Dřív než se tohle vymkne z ruky ještě víc.

Ale na tohle jsem nemohla spoléhat. Rozhodla jsem se, že jestli se mi nepodaří dneska si s ním promluvit, opravdu promluvit, tak se zítra vypravím za Carlislem. Musela jsem něco udělat.

Po škole si to s Edwardem vyříkáme, slíbila jsem si. Nehodlám přijmout žádné výmluvy.

Doprovázel mě k autu a já jsem se odhodlávala, že mu o tom řeknu.

"Nevadilo by ti, kdybych dneska přišel?" zeptal se, ještě než jsme došli k autu, takže mě předběhl.

"Samozřejmě že ne."

"Teď hned?" zeptal se a otevřel mi dveře.

"Jasně," snažila jsem se o lhostejný tón, ačkoliv se mi nelíbila naléhavost v jeho hlase. "Jenom jsem chtěla cestou domů hodit do schránky dopis pro Renée. Potkáme se doma."

Podíval se na tlustou obálku na sedadle spolujezdce. Najednou sáhl přese mě a popadl ji.

"Udělám to," řekl tiše. "A stejně u vás budu dřív." Usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem, ale nepovedl se mu. Neusmíval se očima.

"Dobře," souhlasila jsem, neschopná mu úsměv oplatit. Zavřel dveře a namířil k svému autu.

Opravdu byl u nás doma dřív. Když jsem zastavila před domem, jeho auto už stálo zaparkované na Charlieho místě. To bylo špatné znamení. Neměl v úmyslu u nás zůstat. Zavrtěla jsem hlavou a zhluboka se nadechla, abych sebrala odvahu.

Když jsem vylezla z náklaďáčku, vystoupil ze svého auta a vyšel mi naproti. Natáhl se, aby mi vzal batoh s učebnicemi. To bylo normální. Ale strčil ho zpátky na sedadlo. To nebylo normální.

"Pojď se se mnou projít," navrhl lhostejným hlasem a vzal mě za ruku.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama