3. Kapitola - Konec 3/5

4. ledna 2013 v 13:52 | Vanda |  Twilight-Nový měsíc
Neodpověděla jsem. Nenapadlo mě, jak se mu mám vzepřít, ale okamžitě jsem věděla, že chci protestovat. Tohle se mi nelíbilo. To je zlé, to je moc zlé, opakoval mi v hlavě nějaký hlas pořád dokola.

Ale on na odpověď nečekal. Vedl mě k východní straně zahrady, do které se zakusoval les. Neochotně jsem ho následovala a snažila se přemýšlet navzdory panice, která se mě zmocňovala. Tohle jsem přece chtěla, připomínala jsem si. Šanci o všem si promluvit. Tak proč mě dusila ta panika?

Ušli jsme jenom pár kroků mezi stromy, když se zastavil. Byli jsme stěží na pěšině - stále jsem viděla dům. To byla ale dlouhá procházka.

Edward se opřel o strom a upřeně se na mě zadíval. Jeho výraz byl nečitelný.

"Dobře, tak si promluvíme," řekla jsem. Znělo to statečněji, než jsem se cítila.

Zhluboka se nadechl.

"Bello, odjíždíme."

Také jsem se zhluboka nadechla. Tohle byla přijatelná možnost. Myslela jsem si, že jsem připravená. Ale přesto jsem se musela zeptat.

"Proč teď? Příští rok -"

"Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde."

Jeho odpověď mě zmátla. Myslela jsem, že důvod k odjezdu je ten, aby jeho rodina mohla žít v klidu. Proč musíme odejít my dva, když jdou oni? Zírala jsem na něj a snažila se pochopit, jak to myslí.

Chladně mi oplácel upřený pohled.

S návalem nevolnosti mi došlo, že jsem ho špatně pochopila.

"Když jsi řekl odjíždíme…" zašeptala jsem.

"Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu." Rozhodným tónem vyslovil pečlivě každé slovo zvlášť.

Zavrtěla jsem mechanicky hlavou ze strany na stranu, abych si ji pročistila. Čekal bez známky netrpělivosti. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázala promluvit.

"Dobře," řekla jsem. "Půjdu s vámi."

"To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme… není to pro tebe vhodné místo."

"Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty."

"Já se k tobě nehodím, Bello."

"Nebuď směšný." Myslela jsem, že budu mít rozzlobený hlas, ale znělo to jenom prosebně. "Ty jsi v mém životě to nejlepší."

"Můj svět pro tebe není," prohlásil nesmlouvavě.

"To, co se stalo s Jasperem - to nic nebylo, Edwarde! Nic!"

"Máš pravdu," souhlasil. "Bylo to přesně to, co se dalo očekávat."

"Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!"

"Pokud to pro tebe bude to nejlepší," přerušil mě, aby mě opravil.

"Ne! Tady jde o mou duši, nebo ne?" křičela jsem plna zuřivosti, slova ze mě přímo vybuchovala - přesto to pořád znělo jako nářek. "Carlisle mi o tom říkal, ale mně je to jedno, Edwarde. Mně je to jedno! Můžeš mít mou duši. Já o ni bez tebe nestojím - už je tvoje!"

Zhluboka se nadechl a dlouhou dobu se díval na zem nepřítomným pohledem. Ústa se mu malinko zkroutila. Když nakonec vzhlédl, jeho oči byly jiné, tvrdší - jako kdyby tekuté zlato ztuhlo.

"Bello, nechci, abys se mnou odešla." Pronášel ta slova pomalu a pečlivě, své chladné oči upřené do mého obličeje, a sledoval, jak reaguju na to, co ve skutečnosti říká.

Nastala pauza, jak jsem si ta slova několikrát v duchu opakovala a prosívala je, abych našla jejich skutečný význam.

"Ty… mě… nechceš?" zkusila jsem říct a zmátlo mě, jak ta slova divně znějí, seřazená takhle za sebou.

"Ne."

Zírala jsem mu do očí a nic jsem nechápala. On mi pohled oplácel bez stopy lítosti. Jeho oči byly jako topaz - tvrdé a jasné a velmi hluboké. Měla jsem pocit, jako bych do nich mohla vidět na míle hluboko, a přesto bych nikde v jejich bezedných hlubinách nenašla známky toho, že ta slova, která právě vyslovil, nemyslí vážně.

"No, tím se věci mění." Byla jsem překvapená, jak klidně a rozumně můj hlas zní. Muselo to být proto, že jsem byla tak omráčená. Nedokázala jsem si uvědomit, co mi říká. Stále to nedávalo žádný smysl.

Díval se stranou mezi stromy, když znovu promluvil. "Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk." Podíval se zpátky na mě a ty ledové rysy jeho dokonalého obličeje opravdu nebyly lidské. "Nechal jsem to zajít až příliš daleko, a teď mě to mrzí."

"Ne." Promluvila jsem teď jenom šeptem; pomalu jsem začínala chápat, a to pochopení mi proudilo v žilách jako kyselina. "Nedělej to."

Mlčky se na mě díval a já jsem z jeho očí vyčetla, že je na moje slova už pozdě. On už se rozhodl.

"Nehodíš se ke mně, Bello." Obrátil naruby svoje předcházející slova, a tak jsem neměla žádný argument. Sama jsem přece nejlíp věděla, že pro něj nejsem dost dobrá.

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, a pak jsem ji zase zavřela. Trpělivě čekal, obličej měl jako vymetený, prostý jakékoli emoce. Zkusila jsem to znovu.

"Jestli… to takhle chceš…"

Přikývl.

Celé moje tělo zmrtvělo. Od krku dolů jsem nic necítila.

"Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš," řekl.

Přemítala jsem, co asi vyčetl v mé tváři, protože mu v obličeji zaškubalo. Ale než jsem to dokázala identifikovat, znovu si nasadil tu nevzrušenou masku.

"Cokoliv," slíbila jsem a můj hlas zněl o malinko silněji.

Jak jsem se dívala, jeho zmrzlé oči roztály. Zlato bylo zase tekuté, roztavené, propalovalo se do mých očí s intenzitou, která mě přemáhala.

"Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého," nakazoval mi a tentokrát se zdálo, že mu na tom záleží. "Rozumíš tomu, co říkám?"

Bezmocně jsem přikývla.

Jeho oči ochladly, zase v nich byl ten odstup. "Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor - kvůli němu."

Znovu jsem přikývla. "Dám," zašeptala jsem.

Zdálo se, že se trošičku uvolnil.

"A já ti na oplátku taky něco slíbím," prohlásil. "Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval."

Musela se mi rozklepat kolena, protože stromy kolem se najednou začaly třást. V uších mi hučelo, jak se mi krev rozbušila rychleji než normálně. Jeho hlas zněl z větší dálky.

Jemně se usmál. "Neboj. Jsi člověk - tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány."

"A co tvoje vzpomínky?" zeptala jsem se. Znělo to, jako by mi něco uvízlo v krku, jako bych se dusila.

"No," na kratičkou vteřinku zaváhal, "já nezapomenu. Ale my… my si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení." Usmál se; ten úsměv byl klidný, ale oči se mu při něm nerozsvítily.

Ustoupil ode mě o krok. "Tak, myslím, že to je všechno. Už tě nebudeme obtěžovat."

To množné číslo upoutalo moji pozornost, což mě překvapilo; myslela bych si, že si ničeho nevšimnu.

"Alice se nevrátí," došlo mi v tu chvíli. Nevím, jak mě slyšel - ta slova jsem neřekla nahlas -, ale zdálo se, že pochopil.

Zavrtěl pomalu hlavou a pořád se mi díval do tváře.

"Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil."

"Alice je pryč?" zeptala jsem se nevěřícně bezvýrazným hlasem.

"Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší."

Hlava se mi točila; bylo těžké se soustředit. Jeho slova mi vířila v hlavě a najednou jsem uslyšela lékaře z nemocnice ve Phoenixu, když mi tam na jaře ukazoval rentgenové snímky: Vidíte, je to čistý řez, a prstem jezdil po obrázku mojí pošramocené nohy. To je dobré. Zahojí se to snadněji, rychleji.

Snažila jsem se normálně dýchat. Potřebovala jsem se soustředit, najít cestu ven z téhle noční můry.

"Sbohem, Bello," rozloučil se zase tím tichým, klidným hlasem.

"Počkej!" vyrazila jsem ze sebe a natáhla se k němu. Chtěla jsem přinutit svoje ochablé nohy, aby mě nesly.

Myslela jsem, že také on se natahuje po mně. Ale jenom mi studenýma rukama sevřel zápěstí a přitiskl mi je k bokům. Pak se naklonil dopředu a na kratičký okamžik mi velmi zlehka přitiskl rty na čelo. Zavřela jsem oči.

"Dávej na sebe pozor," vydechl, až mě to zastudilo.

Zafoukal lehký, neobvyklý větřík. Zprudka jsem otevřela oči. Listy na malém javoru se zachvívaly, jak je rozvířil svým briskním odchodem.

Byl pryč.

I když jsem věděla, že je to zbytečné, s nohama rozklepanýma jsem se za ním vydala do lesa. Cesta, kterou šel, okamžitě zmizela. Nezůstaly tu žádné stopy, listy byly zase klidné, ale já jsem bezmyšlenkovitě šla vpřed. Nemohla jsem dělat nic jiného. Musela jsem se udržet v pohybu. Kdybych ho přestala hledat, bylo by to všechno pryč.

Láska, život, smysl bytí… všechno pryč.

Šla jsem dál a dál. Čas pro mě přestal mít význam, jak jsem se pomalu prodírala hustým podrostem. Ubíhaly hodiny, ale možná také jenom vteřiny. Připadalo mi, jako kdyby se čas snad zastavil, protože les vypadal pořád úplně stejně bez ohledu na to, jak daleko jsem šla. Začínala jsem se bát, že chodím v kruhu, ve velmi malém kruhu, ale kráčela jsem dál. Často jsem klopýtala, a jak se stmívalo, čím dál častěji jsem i padala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama