3. Kapitola - Konec 4/5

4. ledna 2013 v 13:53 | Vanda |  Twilight-Nový měsíc
Nakonec jsem o něco zakopla - všechno bylo černé, neměla jsem ponětí, co mě chytilo za nohu - a zůstala jsem ležet. Převalila jsem se na bok, abych mohla dýchat, a stulila jsem se do klubíčka na mokrém kapradí.

Jak jsem tam ležela, měla jsem pocit, že uběhlo víc času, než jsem si uvědomovala. Nemohla jsem si vzpomenout, kolik hodin uplynulo od setmění. Byla tady v noci vždycky taková tma? Jistě, obvykle si troška měsíčního světla našla cestičku mezi mraky a trhlinami v baldachýnu stromů prosákla až na zem.

Ale ne dnes v noci. Dnes v noci bylo nebe úplně černé. Možná dnes večer měsíc vůbec nevyšel - je zatmění měsíce, nebo je měsíc v novu.

Měsíc v novu. Nový měsíc. Otřásla jsem se, ačkoliv mi zima nebyla.

Dlouho byla tma, než jsem je zaslechla volat.

Někdo křičel moje jméno. Bylo to ztlumené, zastřené mokrým porostem, který mě obklopoval, ale rozhodně to bylo moje jméno. Nepoznala jsem ten hlas. Chtěla jsem odpovědět, ale byla jsem jako omámená, a trvalo dlouho, než jsem usoudila, že bych přece jen měla odpovědět. Volání ale mezitím ustalo.

O něco později mě probudil déšť. Myslím, že jsem doopravdy neusnula; byla jsem jenom ponořená do jakési bezmyšlenkovité otupělosti, vší silou jsem se držela toho omámení, které mně bránilo uvědomit si, co jsem nechtěla vědět.

Déšť mi trochu vadil. Byla zima. Přestala jsem si rukama objímat nohy a zakryla jsem si obličej.

V tu chvíli jsem znovu uslyšela volání. Tentokrát bylo vzdálenější a znělo to, jako by volalo několik hlasů najednou. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Vzpomněla jsem si, že bych měla odpovědět, ale nevěřila jsem, že by mě mohli slyšet. Byla bych schopná křičet dost hlasitě?

Najednou se ozval jiný zvuk, děsivě blízko. Nějaké čenichání, jako zvířecí. Podle zvuku to bylo velké zvíře. Přemítala jsem, jestli bych se měla bát. Nebála jsem se - byla jsem jen otupělá. Nezáleželo na tom. Čenichání se vzdálilo.

Déšť pokračoval a já jsem cítila, jak se mi pod tváří položenou na zemi dělá kaluž vody. Snažila jsem se sebrat sílu, abych otočila hlavu, když vtom jsem spatřila světlo.

Zpočátku to byla jenom matná záře odrážející se od keřů v dálce. Byla jasnější a jasnější, osvětlovala velký prostor, ne jako když z baterky dopadá kužel světla. Světlo se prodralo nejbližším keřem a já jsem viděla, že je to plynová svítilna, ale to bylo jediné - záře mě na chvíli oslepila.

"Bello."

Neznala jsem ten hluboký hlas, který promluvil, ale jeho majitel asi věděl, kdo jsem. Nevolal moje jméno, jako kdyby mě hledal, ale dával ostatním na vědomí, že jsem se našla.

Dívala jsem se vzhůru - připadalo mi to nemožně vysoko - na tmavý obličej, který jsem teď viděla nad sebou. Byla jsem si matně vědoma toho, že ten cizí člověk pravděpodobně vypadá tak vysoký jenom proto, že já mám hlavu stále ještě na zemi.

"Ublížil ti někdo?"

Věděla jsem, že ta slova něco znamenají, ale dokázala jsem jenom udiveně zírat. Copak záleželo na významu nějakých slov?

"Bello, jmenuju se Sam Uley."

Jeho jméno mi nic neříkalo.

"Charlie mě poslal, abych tě hledal."

Charlie? Něco se ve mně zachvělo a já jsem se snažila věnovat víc pozornosti tomu, co ten člověk říká. I když mi na ničem nezáleželo, tak na Charliem ano.

Ten vysoký muž natáhl ruku. Zírala jsem na ni, nebyla jsem si jistá, co mám dělat.

Chviličku na mě upíral své černé oči a pak pokrčil rameny. Rychlým a obratným pohybem mě zvedl ze země a sevřel mě do náruče.

Visela jsem mu ochable v náručí, zatímco on rychle klusal mokrým lesem. Někde v mysli jsem měla zasuto vědomí, že by mi to nemělo být jedno - vždyť mě nějaký cizí člověk odnáší kdovíkam. Ale nezbývalo ve mně nic, co by mělo sílu se stavět na odpor.

Přišlo mi, že netrvalo moc dlouho, a objevila se světla a ozvalo se hluboké hučení mnoha mužských hlasů. Sam Uley zpomalil, jak se přiblížil k tomu rumraji.

"Mám ji!" zavolal dunivým hlasem.

Hlasy utichly, a pak se zase ozvaly s větší intenzitou. Kolem mě se pohyboval matoucí vír obličejů. Samův hlas byl jediný, který v tom chaosu dával nějaký smysl, možná proto, že jsem měla ucho opřené o jeho hruď.

"Ne, myslím, že není zraněná," říkal někomu. "Jenom pořád opakuje 'Je pryč'."

Opravdu jsem to říkala nahlas? Kousla jsem se do rtu.

"Bello, holčičko, nestalo se ti nic?"

To byl hlas, který bych poznala kdekoliv - i když změněný obavami, jako byl teď.

"Charlie?" Můj hlas zněl cize a tiše.

"Jsem u tebe, děťátko."

Přesunula jsem se do tatínkovy náruče a ucítila koženou vůni jeho šerifského saka. Charlie zavrávoral pod mou tíhou.

"Možná bych ji měl nést já," nabídl se Sam Uley.

"Už ji držím," řekl Charlie trochu zadýchaně.

Šel pomalu, namáhavě. Chtěla jsem mu říct, aby mě postavil na zem, že půjdu sama, ale hlas mě vůbec neposlouchal.

Světla svítilen byla všude, držel je v rukou dav lidí, které přivedl Charlie. Bylo to jako přehlídka. Nebo smuteční průvod. Zavřela jsem oči.

"Už jsme skoro doma, drahoušku," zamumlal Charlie co chvíli.

Znovu jsem otevřela oči, až když jsem uslyšela, jak se odemykají dveře. Stáli jsme na verandě našeho domu a ten vysoký tmavý muž jménem Sam držel Charliemu dveře, jednu ruku nataženou k nám, jako kdyby byl připravený mě chytit, kdyby Charliemu paže vypověděly službu.

Ale Charlie mě v pořádku pronesl dveřmi a položil mě na pohovku v obývacím pokoji.

"Tati, jsem celá mokrá," namítala jsem slabě.

"To nevadí." Jeho hlas byl příkrý. Pak promluvil na někoho jiného. "Deky jsou ve skříni nahoře v patře."

"Bello?" zeptal se něčí hlas. Dívala jsem se na šedovlasého muže, který se nade mnou skláněl, a po několika pomalých sekundách jsem ho poznala.

"Pan doktor Gerandy?" zamumlala jsem.

"Správně, děvenko," řekl. "Ublížila sis, Bello?"

Chvíli mi trvalo, než jsem si to promyslela. Zmátlo mě, když jsem si vzpomněla, že mi Sam Uley položil v lese podobnou otázku. Jenomže Sam se ptal trochu jinak: Ublížil ti někdo? Ten rozdíl mi připadal docela podstatný.

Doktor Gerandy čekal. Pozvedl jedno šedivé obočí a vrásky na čele se mu prohloubily.

"Nic mi není," lhala jsem. Byla to pravda, ale jen do určité míry.

Sáhl mi teplou rukou na čelo a prsty mi přitiskl na vnitřní stranu zápěstí. Dívala jsem se mu na rty, jak si pro sebe počítal, oči upřené na hodinky.

"Co se ti stalo?" zeptal se nedbale.

Ztuhla jsem pod jeho rukou a v krku mě panicky zabolelo.

"Ztratila ses v lese?" vyptával se. Viděla jsem, že nás poslouchá několik dalších lidí. Kousíček od nás stáli společně tři vysocí muži s tmavými obličeji - tušila jsem, že jsou z La Push, indiánské rezervace kmene Quileutů dole na pobřeží - a dívali se na mě. Stál tam s nimi i Sam Uley. Byli tam také pan Newton s Mikem a pan Weber, Angelin otec; ti všichni po mně pokukovali spíš pokradmu, ne tak otevřeně jako ti cizí. Další hluboké hlasy hlučely v kuchyni a venku před domovními dveřmi. Musela mě hledat polovina města.

Charlie byl nejblíž. Naklonil se, aby slyšel mou odpověď.

"Ano," zašeptala jsem, "ztratila jsem se."

Lékař zamyšleně přikývl a prsty mi jemně prohmatával krční uzliny. Charlieho obličej se zatvrdil.

"Nejsi unavená?" zeptal se doktor Gerandy

Přikývla jsem a poslušně jsem zavřela oči.

"Myslím, že jí nic není," slyšela jsem doktora, jak za chviličku šeptá Charliemu. "Jenom je vyčerpaná. Ať se z toho vyspí a já se na ni přijdu zítra podívat," řekl a odmlčel se. Určitě se podíval na hodinky, protože dodal: "No, vlastně už dneska."

Ozval se vrzavý zvuk, jak se oba opřeli a vstali z gauče.

"Je to pravda?" zašeptal Charlie. Jejich hlasy teď byly o kousek dál. Napínala jsem uši, abych slyšela. "Odjeli?"

"Doktor Cullen nás požádal, abychom o tom nikomu neříkali," odpověděl doktor Gerandy. "Ta nabídka přišla velmi náhle; museli se okamžitě rozhodnout. Carlisle nechtěl kolem toho odjezdu nadělat veliký rozruch."

"Drobné upozornění by nebylo na škodu," zabručel Charlie.

Doktor Gerandy byl jaksi nesvůj, když odpovídal. "Ano, řekl bych, že v této situaci by nějaké varování opravdu nebylo na škodu."

Nechtěla jsem dál poslouchat. Nahmatala jsem lem deky, kterou přese mě kdosi přehodil, a přetáhla jsem si ji přes uši.

Každou chvíli jsem se vytrhovala ze spánku. Slyšela jsem Charlieho, jak šeptem děkuje dobrovolníkům, kteří jeden po druhém odcházeli. Ucítila jsem na čele jeho prsty a pak tíhu další deky. Několikrát zvonil telefon a on ho spěchal zvednout, aby mě neprobudil. Tichým mumláním uklidňoval volající.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bella bella | 2. června 2013 v 20:49 | Reagovat

Tak takhle to vypada kdyz nejakej sarjak sepise takovy skvely knizky. To bude zase nejaka skvela spisovatelka mozna... O.o

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama