3. Kapitola - Konec 5/5

4. ledna 2013 v 13:55 | Vanda |  Twilight-Nový měsíc
"Jo, našli jsme ji. Je v pořádku. Ztratila se. Už je jí dobře," opakoval znovu a znovu.

Slyšela jsem, jak péra v křesle zasténala, když se do něj usazoval ke spánku.

O pár minut později znovu zazvonil telefon.

Charlie zasténal, jak se škrabal na nohy, a pak s klopýtáním spěchal do kuchyně. Zavrtala jsem hlavu hlouběji do přikrývek, protože jsem nechtěla slyšet zase ten samý rozhovor.

"Prosím," řekl Charlie a zívl.

Jeho hlas se změnil, byl mnohem bdělejší, když znovu promluvil. "Kde?" Následovala odmlka. "Víte jistě, že je to mimo rezervaci?" Další krátká pauza. "Ale co by tam mohlo hořet?" Hlas mu zněl ustaraně i zmateně zároveň. "Podívejte, já tam zavolám a ověřím to."

Poslouchala jsem s větším zájmem, když ostrými údery mačkal číslo.

"Ahoj, Billy, tady Charlie - promiň, že volám tak brzy… ne, je v pořádku. Spí… Díky, ale kvůli tomu nevolám. Právě mi volala paní Stanleyová a říkala, že z okna v patře vidí na mořských útesech ohně, ale já jsem vážně ne… Aha!" Najednou v jeho hlasu zazněl další podtón - podráždění… nebo hněv. "A proč to dělají? Aha. Vážně?" Řekl to sarkasticky. "Hele, mně se neomlouvej. Jo, jo. Hlavně se postarej, aby se plameny nerozšířily… Já vím, já vím, překvapuje mě, že se jim to v tomhle počasí vůbec podařilo zapálit."

Charlie zaváhal a pak dodal zdráhavě. "Díky, žes mi poslal Sama a ostatní kluky. Měl jsi pravdu - opravdu znají les líp než my. To Sam ji našel, takže to máš u mě… Jo, zavolám ti později," souhlasil, stále ještě kysele, než zavěsil.

Šoural se zpátky do obývacího pokoje a mručel si pro sebe něco nesrozumitelného.

"Co se děje?" zeptala jsem se.

Spěchal ke mně.

"Je mi líto, že jsem tě vzbudil, miláčku."

"Někde hoří?"

"To nic není," ujišťoval mě. "Jenom pár táboráků na útesech."

"Táboráků?" zeptala jsem se. Můj hlas nezněl zvědavě. Zněl mrtvě.

Charlie se zamračil. "Pár kluků z rezervace dělá lumpárny," vysvětloval.

"Proč?" divila jsem se tupě.

Pochopila jsem, že se mu nechce odpovídat. Sklopil zrak a díval se na podlahu pod svými koleny. "Oslavují tu novinu." Jeho tón byl hořký.

Byla jenom jediná novina, která mě napadla, ač jsem se snažila na ni nemyslet. A pak mi ty informace zapadly do sebe. "To je kvůli tomu, že Cullenovi odjeli," zašeptala jsem. "V La Push nemají Cullenovy rádi - na to jsem zapomněla."

Quileuté měli svoje pověry o "studených", o upírech, kteří byli nepřátelé jejich kmene, stejně jako měli legendy o potopě a vlčích předcích. Pro většinu z nich to byly jenom příběhy, folklór. Ale bylo tu pár těch, kteří tomu věřili. Patřil mezi ně i Charlieho dobrý přítel Billy Black, ačkoliv i Jacob, jeho vlastní syn, si myslel, že jsou to jen hloupé povídačky. Billy mě varoval, abych se od Cullenových držela dál…

To jméno jako by mi v nitru pohnulo něčím, co se začalo drát na povrch, a já jsem věděla, že tomu nechci vzdorovat.

"To je směšné," soptil Charlie.

Chvilku jsme seděli mlčky. Nebe za oknem už nebylo černé. Někde pod dešťovými mraky vycházelo slunce.

"Bello?" zeptal se Charlie.

Nepokojně jsem se na něj podívala.

"On tě nechal samotnou v lese, viď?" uhodl Charlie.

Vyhnula jsem se jeho otázce. "Jak jsi věděl, kde mě máš hledat?" Moje mysl uhýbala před nevyhnutelným závěrem, ke kterému jsem musela dojít a který mě teď rychle doháněl.

"Z toho tvého vzkazu přece," odpověděl Charlie překvapeně. Sáhl si do zadní kapsy džín a vytáhl odrbaný kousek papírku. Byl špinavý a vlhký a mnohokrát přehnutý, jak ho Charlie mockrát otevíral a zase skládal. Znovu ho rozložil a podržel jako důkaz. Neuspořádaný rukopis se pozoruhodně podobal tomu mému.

Šla jsem se projít s Edwardem do lesa, půjdeme po pěšině. Brzy se vrátím, B.

"Když ses nevracela, zavolal jsem Cullenovým, ale nikdo to nebral," řekl Charlie tichým hlasem. "Pak jsem zavolal do nemocnice a doktor Gerandy mi řekl, že Carlisle je pryč."

"Kam odjeli?" zamumlala jsem.

Zíral na mě. "Copak ti to Edward neřekl?"

Zavrtěla jsem hlavou a ucukla jsem. Zvuk jeho jména odvázal tu věc, která drásala v mém nitru - bolest, která mi vyrážela dech a udivovala mě svou silou.

Charlie si mě pochybovačně měřil, když odpovídal. "Carlisle vzal místo v nějaké velké nemocnici v Los Angeles. Podle mě mu nabídli hodně peněz."

Slunečné Los Angeles. Poslední místo, kam by opravdu odešli. Vzpomněla jsem si na svou noční můru se zrcadlem… jasné sluneční světlo odrážející se od jeho kůže -

Při vzpomínce na jeho tvář mě trhala na kusy šílená bolest.

"Chci vědět, jestli tě Edward nechal samotnou uprostřed lesa," naléhal Charlie.

Jeho jméno zvedlo v mém nitru další mučivou vlnu. Zavrtěla jsem zuřivě hlavou v zoufalé snaze uniknout bolesti. "Byla to moje vina. Nechal mě tady na pěšině, na dohled od domu… ale já jsem se pokoušela jít za ním."

Charlie začal něco říkat; dětinsky jsem si přikryla uši. "Já už o tom nechci mluvit, tati. Chci jít k sobě do pokoje."

Než mohl odpovědět, vyškrábala jsem se z gauče a kymácela se nahoru po schodech.

Někdo byl v domě a nechal Charliemu vzkaz, aby věděl, kde mě hledat. Od chvíle, kdy mi tohle došlo, mi v hlavě začalo narůstat strašlivé podezření. Vtrhla jsem do svého pokoje, zavřela a zamkla za sebou dveře a pak jsem běžela k CD přehrávači u postele.

Všechno vypadalo přesně tak, jak jsem to nechala. Stiskla jsem vršek přehrávače. Západka se otevřela a víko se pomalu a plynule otevřelo.

Bylo prázdné.

Album, které mi dala Renée, leželo na posteli, přesně tam, kde jsem ho naposledy odložila. Třesoucí se rukou jsem ho otevřela.

Nemusela jsem listovat dál než na první stránku. Pod kovovými růžky už nebyla žádná fotografie. Stránka byla bílá až na mé vlastní písmo naškrábané na spodním okraji: Edward Cullen, Charlieho kuchyně, 13. září.

Tam jsem se zastavila. Byla jsem si jistá, že byl velmi důsledný.

Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval, slíbil mi.
Ucítila jsem hladkou dřevěnou podlahu pod koleny, pak pod dlaněmi, a pak mi najednou tlačila na kůži na tváři. Doufala jsem, že omdlévám, ale ke svému zklamání jsem vědomí neztratila. Vlny bolesti, které do mě předtím jenom narážely, dosáhly vrcholu, převalily se mi přes hlavu a stáhly mě pod sebe.
Už jsem se nevynořila.

ŘÍJEN
LISTOPAD
PROSINEC
LEDEN
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama