4. Kapitola - Probuzení 1/4

4. ledna 2013 v 13:58 | Vanda |  Twilight-Nový měsíc
Čas plyne. Dokonce i když se to zdá nemožné. I když každý pohyb vteřinové ručičky bolí jako tepot krve pod modřinou. Plyne nerovnoměrně, v podivných záškubech a táhlých obdobích klidu, ale plyne. I pro mě.

* * *

Charlieho pěst dopadla na stůl. "Tak dost, Bello! Pošlu tě domů."

Vzhlédla jsem od misky s kaší, nad kterou jsem spíš meditovala, než abych ji jedla, a zírala šokovaně na Charlieho. Nesledovala jsem rozhovor - vlastně jsem si vůbec neuvědomovala, že nějaký vedeme - a nebyla jsem si jistá, jak to myslel.

"Já jsem doma," zamumlala jsem zmateně.

"Pošlu tě za Renée do Jacksonvillu," ozřejmil.

Zoufale sledoval, jak pomalu chápu význam jeho slov.

"Co jsem provedla?" zkormoutila jsem obličej. Taková nespravedlnost. Poslední čtyři měsíce se mému chování nedalo nic vytknout. Po tom prvním týdnu, o kterém už se ani jeden z nás nikdy nezmínil, jsem ve škole ani v práci nevynechala jediný den. Známky jsem měla vynikající. Nikdy jsem nepřišla domů po večerce - v prvé řadě proto, že jsem večer z domu nikdy nechodila. Jenom výjimečně jsem na stůl servírovala jídlo, které zbylo z předešlého dne.

Charlie se mračil.

"Neprovedla jsi nic. To je ten problém. Ty nikdy nic neprovádíš."

"Chceš, abych vyvedla nějaký průšvih?" divila jsem se a obočí se mi nevěřícně stáhlo k sobě. Snažila jsem se dávat pozor. Nebylo to lehké. Tolik jsem si zvykla všechno pouštět jedním uchem tam a druhým ven, že jsem měla uši jako ucpané.

"Průšvih by byl lepší než tohle… tohleto tvoje věčné netečné bloumání!"

To mě trochu zabolelo. Dávala jsem si takový pozor, abych se vyvarovala všech forem mrzoutství, včetně bloumání.

"Já nebloumám."

"To jsem vybral špatné slovo," přiznal nabručeně. "Bloumání by bylo lepší - to by znamenalo, že něco děláš. Ale ty jsi taková… jako bez života, netečná, Bello. To je myslím to správné slovo."

Tohle obvinění se trefilo do černého. Povzdechla jsem si a snažila se dát trochu života do své odpovědi.

"Mrzí mě to, tati." Moje omluva zněla poněkud mdle i mně samotné. Celou tu dobu jsem si myslela, že jsem ho opila rohlíkem a že na mně nic nepoznal. Smysl veškerého mého snažení byl, aby se Charlie kvůli mně netrápil. Zjištění, že to bylo jen mrhání silami, bylo skličující.

"Nechci, aby ses omlouvala."

Povzdechla jsem si. "Tak mi řekni, co po mně chceš."

"Bello," zaváhal, jak odhadoval mou reakci na to, co chtěl říct. "Drahoušku, nejsi první člověk na světě, který si tímhle musel projít, víš."

"Já vím." Moje doprovodná grimasa byla skleslá a nepřesvědčivá.

"Poslouchej, drahoušku. Myslím, že - že bys asi potřebovala nějakou pomoc."

"Pomoc?"
Odmlčel se, jak znovu hledal ta správná slova. "Když ode mě tvoje matka odešla," začal a mračil se, "a vzala tě s sebou…" Zhluboka se nadechl. "No, tehdy to pro mě byla krutá doba."

"Já vím, tati," zamumlala jsem.

"Ale vypořádal jsem se s tím," podotkl. "Drahoušku, ty se s tím nepereš. Čekal jsem, doufal jsem, že se to zlepší." Zíral na mě a já jsem rychle sklopila oči. "Myslím, že oba víme, že se to nelepší."

"Jsem v pohodě."

Ignoroval mě. "Možná, no, možná by sis o tom měla s někým promluvit. S nějakým profesionálem."

"Chceš, abych šla k cvokaři?" Můj hlas byl o odstín ostřejší, když jsem si uvědomila, nač táta naráží.

"Možná by to pomohlo."

"A možná by to nepomohlo ani trošičku."

Nevěděla jsem toho moc o psychoanalýze, ale byla jsem si celkem jistá, že to nefunguje, pokud subjekt není relativně upřímný. Jasně, mohla jsem říct pravdu - kdybych chtěla strávit zbytek života ve vypolstrované cele.

Chvíli sledoval můj zatvrzelý výraz a pak zvolil jinou strategii.

"Já na to nestačím, Bello. Možná že tvoje matka…"

"Koukni," řekla jsem bezvýrazným hlasem. "Dneska večer si někam vyjdu, jestli chceš. Zavolám Jess nebo Angele."

"Ale to nechci," oponoval nespokojeně. "Myslím, že nepřežiju, jestli se budeš víc snažit. Nikdy jsem nikoho neviděl takhle se snažit. Až z toho člověka bolí, když to vidí."

Předstírala jsem tupou a dívala se dolů na stůl. "Já to nechápu, tati. Napřed se zlobíš, protože nic nedělám, a pak říkáš, že nechceš, abych někam chodila."

"Chci, abys byla šťastná - ne, ani tolik nežádám. Jenom chci, abys nebyla zoufalá. Myslím, že budeš mít větší šanci, když z Forks odjedeš."

Moje oči po bůhvíjak dlouhé době zaplály první jiskřičkou nějakého citu.

"Nikam nejedu," prohlásila jsem.

"Proč ne?" zeptal se.

"Mám poslední pololetí školy - všechno by se tím prošvihlo."

"Jsi dobrá studentka, to bys zvládla."

"Nechci mamce a Philovi dělat křena."

"Tvoje matka umírá touhou mít tě zpátky u sebe."

"Na Floridě je moc horko."

Znovu udeřil pěstí do stolu. "Oba víme, o co tady doopravdy jde, Bello, a není to pro tebe dobré." Zhluboka se nadechl. "Už je to několik měsíců. Žádné telefonáty, žádné dopisy, žádný kontakt. Nemůžeš na něj pořád čekat."

Provrtávala jsem ho pohledem. Obličej jsem měla skoro rozpálený. Už to bylo dlouho, co jsem naposledy zrudla nějakou emocí.

Celé toto téma bylo naprosto zakázané, což on moc dobře věděl.

"Já na nic nečekám. Nic neočekávám," řekla jsem tichým monotónním hlasem. "Bello…" začal Charlie chraptivě.

"Musím do školy," přerušila jsem ho, vstala jsem a posbírala svou nedotčenou snídani ze stolu. Vrazila jsem misku do dřezu, ani jsem se nezastavila, abych ji umyla. Další rozhovor už bych nesnesla.

"Naplánuju si něco s Jessikou," zavolala jsem přes rameno, jak jsem si brala školní tašku. Do očí jsem se mu nepodívala. "Možná nebudu doma k večeři. Pojedeme do Port Angeles a půjdeme do kina."

Byla jsem venku ze dveří, než stihl zareagovat.

Kvůli tomu spěchu, abych už byla Charliemu z očí, jsem ale byla ve škole mezi prvními. Jednu výhodu to mělo - mohla jsem si zabrat opravdu dobré parkovací místo. Nevýhodou bylo, že jsem měla před sebou spoustu volného času, a já jsem se volnému času za každou cenu vyhýbala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama