CoFA-1.kapitola 2/2

19. ledna 2013 v 21:04 | Anďa |  TMI-Město padlých andělů
"Poznal jsi mé jméno, když jsem ti ho pověděla," řekla Camille. "Raphael už se o mně dřív zmiňoval, nebo ne?" měla velmi slabý přízvuk, který si Simon nedokázal zařadit.
"Řekl, že jste vůdkyně klanu a on jej jen vede, zatímco jste pryč. Že za vás zaskakuje, jako - jako víceprezident nebo tak něco."
"Ach." Jemně si zkousla spodní ret. "Tohle vlastně není tak docela pravda. Já bych ti pravdu ráda pověděla, Simone. Ráda bych ti učinila nabídku. Ale nejdřív mi musíš dát své slovo."
"A to má znamenat co?"
"Že cokoli, co si tady dnes večer řekneme, zůstane tajemstvím. Nikdo se to nesmí dozvědět. Ani tvá rudovlasá kamarádka Clary. Ani jedna z tvých přítelkyň. Nikdo z Lightwoodových. Nikdo."
Simon se opřel. "A co když se mi nebde chtít to slíbit?"
"Pak, můžeš odejít, pokud chceš," řekla. "Ale nikdy se nedozvíš, co jsem ti chtěla povědět. A to bude ztráta, které budeš litovat."
"Jsem zvědavý," řekl Simon. "Ale nejsem si jestý, jestli až tak moc."
V jejím pohledu byly jiskra překvapení a pobavení a možná, možná dokonce trocha respektu, pomyslel si Simon. "Nic co ti chci říct, se jich netýká. Neovlivní to jejich bezpečnost ani zdraví. Ta diskrétnost je pouze pro mou vlastní ochranu."
Simon se na ni podezřívavě podíval. Myslela to vážně? Upíři nebyli jako víly, které nemohly lhát. Ale musel si přiznat, že opravdu byl zvědavý. "Dobrá. Udržím to v tajnosti, ale pokud si budu myslet, že něco z toho ohrožuje mé přátele, pak naše dohoda padá."
Její úsměv byl mrazivý; bylo vidět, že se jí nelíbí, že jí někdo nedůvěřuje. "Dobrá tedy," řekla. "Asi nemám moc na výběr, když tak zoufale potřebuju tvou pomoc." Nahnula se dopředu, jednou štíhlou rukou si hrála se stopkou své sklenice na víno. "Až donedávna jsem spořádaně vedla manhattanský klan. Sídlo jsme měli v nádherné stáré budově, která na Upper West Side stála už před válkou, ne v té krysí díře - v tom hotelu - kde teď mé lidi má Snatiago. Santiago - Raphael, jak mu říkáš ty, byl můj záspupce. Můj nejloajálnější společník. Nebo to jsem si alespoň myslela. Jedné noci jsem zjistila, že vraždí lidi, tahá je do toho starého hotelu ve španělské čtvti Harlem a pro potěšení pije jejich krev. A jejich kosti nechává v kontejnerech venku. Hloupě riskoval, porušoval zákony Úmluvy." Usrkla si vána. "Když jsem ho ohledně toho konfrontovala, uvědomila jsem si, že zbytku klanu řekl, že já jsem ten vrah, ten, kdo porušuje zákon. Celé to na mě nachystal. Chtěl mě zabít, aby získal veškerou moc. Uprchla jsem, jen s Walkerem a Archerem, kteří zajišťovali mé bezpečí."
"Takže on celou tu dobu jen předstíral, že je vůdcem, dokud se nevrátíte?"
Protáhla obličej. "Santiago je výborný lhář. Přeje si, abych se vrátila, ta zajisté - aby mě mohl zavraždit a vést celý klan jednou provždy."
Simon si nebyl jistý, co od něj chtěla slyšet. Nebyl zvyklý, že se na něj dospělé ženy dívají velkýma, slzami zalitýma očima a vykládají mu svůj životní příběh.
"To je mi líto." řekl nakonec.
Pokrčila rameny a to gesto bylo tak expresivní, že jej napadlo, jestli její akcent není francouzský. "To už je minulost," řekla. "Celou tu dobu jsem se schovávala v Londýně, hledala jsem spojence, čekala, až nadejde můj čas. A pak jsem uslyšela o tobě." Zvedla ruku. "Nemohu ti říct odkud; přísahala jsem mlčenlivost. Ale v tu chvíli jsem si uvědovmila, že ty jsi byl tím, na co jsem čekala."
"Byl jsem to já? Jsem to já?"
Nahnula se dopředu a dotkla se jeho ruky. "Raphael se tě bojí, Simone, a taky by měl. Jsi jako on, jsi upír, ale nikdo ti nemůže ublížit, zabít tě; nemůže ti zkřivit ani vlásek, aniž by na svou hlavu přivolal boží hněv."
Nastalo ticho. Simon slyšel tiché eletrické bzučení vánočních světýlek nad sebou, vodu, cákající v kamenné fontáně v centru nádvoří, hukot a šumění města. Když promluvil, jeho hlas byl tichý. "Vy jste to řekla."
"Co prosím, Simone?"
"To slovo. Hněv -" To slovo ho na jazyku bodalo a pálilo, jako vždycky.
"Ano. Bůh." Odtáhla svou ruku, ale její oči zůstaly přívětivé. "Náš druh má spoustu tajemství, tolik, o kterých bych ti mohla říct, ukázat ti je. Naučíš se, že nejsi zatracený."
"Madam -"
"Camille. Musíš mi říkat Camille."
"Pořád nechápu, co ode mě chcete."
"Opravdu?" Zavrtěla hlavou a její nádherné vlasy se rozletěly do stran. "Chci, aby ses ke mně přidal, Simone. Přidal se na mou stranu proti Santiagovi. Společně půjdeme do toho krysami prolezlého hotelu; ve chvíli, kdy jeho následovatelé uvidí, že jsi se mnou, opustí ho a přejdou ke mně. Věřím, že přestože se jej bojí, jsou ke mně stále loajální. Jakmile nás spolu uvidí, ten strach bude pryč a oni se k nám přidají. Jeden se nemůže vzpírat tomu, co pochází od Boha."
"Já nevím," řekl Simon. "V Bibli Jákob zápolil s andělem a vyhrál."
Camille se na něj podívala, obočí povytáhlé.
Simon pokrčil rameny. "Židovská škola."
"' I pojmenoval Jákob to místo Peníel - to je Tvář Boží - , neboť řekl : "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život."' Vidíš, nejsi jediný, kdo zná svu posvátnou knihu." Její nespokojoný pohled byl pryč a ona se usmívala. "Možná si to neuvědomuješ, Světlomilče, ale dokud na sobě nešeš Znamení, jsi trestající poslel nebes. Nikdo se ti nemůže postavit. Rozhodně ne žádný upír."
"A vy se mě bojíte?" zeptal se Simon.
A téměř vzápětí toho zalitoval. Její zelené oči potemněly jako bouřková mračna. "Já a bát se tebe?" Pak se zase ovládla, tvář se jí vyhladila, její výraz se zjemnil. "Samozřejmě že ne," řekla. "Jsi inteligentní muž. Jsem přesvědčena, že pochopíš, jak je můj návrh rozumný a přidáš se ke mně."
"A jak přesně váš návrh zní? Víte, chápu tu část, kde se postavím Raphaelovi, ale co potom? Já Raphaella nenenávidím, ani se jen nechci zbavit, pro samotn potěšení, které by z toho plynulo. Nechává me na pokoji. To je to jediné, co jsem kdy chtěl."
Založila si ruce na prsou. Na prostředníčku levé ruky přes materiál rukavice nosila stříbrný prsten s modrým kamenem. "Ty si myslš, že to je to, co chceš, Simone. Myslíš si, že ti Raphaell prokazuje laskavost tím, že tě nechává na pokoji. Ale ve skutečnosti z tebe dělá vyhnance. Teď si myslíš, že další tvého druhu nepotřebuješ. Jsi spokojený s přáteli, které máš - s lidmi a lovi stínů. Rád se schováváš za lahevemi s krví, které máš u sebe v pokoji, a lžeš své matce o tom, co jsi zač."
"Jak víte -"
Ignorovala ho a pokračovala. "Ale co za deset let, kdy by ti mělo být šestadvacet? Co za dvacet let? Za třicet? Myslíš si, že nikdo si nevšimne, že zatímco všichni stárnou a mění se, ty ne?"
Simon mlčel. Nechtěl přiznat, že na takhle vzdálené věci ještě nemyslel. Že na ně nechtěl myslet.
"Raphael tě naučil, že ostatní upíři jsou tvá zhouba. Ale takhle to být nemusí. Věčnost je dlouhá doba na to, abys ji strávil sám, bez ostatních tvého druhu. Bez ostatních, kteří by to chápali. Přátelíš se s lovci stínů, ale nikdy nemůžeš být jedním z nich. Vždycky budeš jinačí, někdo z venčí. S námi bys mohl někam patřit." Když se nahnula dopředu, od jejího prstenu se odráželo bílé světlo a bodalo Simona do očí. "Máme tisíceletí vědomostí, o které bychom se s tebou mohli podělit, Simone. Mohl by ses naučit, jak žít skrytě, jak jíst a pít, jak moci vyslovovat boží jméno. Raphael byl k tobě krutý a tyhle informace před tebou skryl, dokonce tě něchal myslet si, že neexistují. Ale ony existují. Já ti můžu pomoci."
"Pokud nejdříve pomůžu já vám," řekl Simon.
Usmála se, její zuby byly bílé a ostré. "Pomůžeme jeden druhému."
Simon se opřel. Kovová židle byla tvrdá a nepohodlná a on se najednou cítil unavený. Když se podíval dolů na své ruce, uviděl, že mu potemněly žíly, pavoučkovitě se táhly po hřbetě jeho ruky. Potřeboval krev. Potřeboval mluvit s Clary. Potřebovat čas přemýšlet.
"Vyděsila jsem tě," řekla. "Já vím. Je toho najednou hodně. Ráda bych ti dala tolik času, kolik budeš potřebovat, aby ses rzmyslel co s tím, co se mnou. Ale nemáme mnoho času, Simone. Když zůstávám v tomhle městě, jsem v nebezpečí před Raphaelem a jeho stoupenci."
"Stoupenci?" Přes to všechno se Simon musel pousmát.
Camille to vyvedlo z míry. "Ano?"
"No, to jen ti... "stoupenci". To je jako říct "škůdci " nebo "nohsledi"" Nechápavě na něj koukala. Simon povzdechl. "Omluvám se. Jen jsem asi neviděla tolik špatných filmů, jako já."
Camille se trochu zamračila a mezi obočím se jí objevila jemná vráska. "Bylo mi řečeno, že budeš zvláštně osobitý. Možná to je jen tím, že neznám hodně upírů z tvé generace. Ale prospěje mi to, myslím, být v blízkosti někoho tak... mladého."
"Nová krev," řekl Simon.
To ji přimělo usmát se. "Jsi tedy připraven? Přijmout mou nabídku? Abychom začali spolupracovat?"
Simon vzhlédl k nebi. Hvězdy jako by přebíjely proužky bílého světla. "Podívejte," řekl, "Cením si vaší nabídky. Opravdu." Sakra, pomyslel si. Musí přece existovat nějaký způsob, jak to říct, aniž by zněl, jako když odmítá jít s holkou na maturitní ples. Opravdu, opravdu mě vaše nabídka těší, ale... Camille, stejně tak jako Raphael, vždycky mluvila uhlazeně, formálně, jako by byla v nějaké pohádce. Možná by se o to taky mohl pokusit. Řekl, "Žádám čas na rozmyšlenou. Jsem si jist, že mě chápete."
Velmi zlehka se usmála, až ukázala špičky svých tesáků. "Pět dní," řekla. "Déle ne." Natáhla k němu ruku v rukavici. V dlani se jí něco třpytilo. Byla to malá skleněná fiála, velikosti lahvičky na vzorky parfémů, jen se zdálo, že místo něj je v ní nějaký nahnědlý prášek. "Hrobní hlína," vysvětlila mu. "Tohle rozbij a já budu vědět, že mne voláš. Jestli mne nepřivoláš do pěti dnů, pošlu pro tvou odpověď Walkera."
Simon si od ní lahvičku vzal a strčil si ji do kapsy. "A pokud má odpověď bude znít ne?"
"Pak budu zklamaná. Ale rozejdeme se jako přátelé." Odstrčila svou sklenici pryč. "Na shledanou, Simone."
Simon se postavil. Když ji táhl po zemi, židle vydala příliš hlasitý kovově znějící skřípot. Připadalo mu, jako by měl říct ještě něco jiného, ale neměl tušení co. Zatím se zdálo, že může odejít. Rozhodl se, že radši bude vypadat jako jeden z těch divných moderních upírů, kteří nemají žádné způsoby, než aby riskoval, že by byl zase vtažen do konverzace. Odešel, aniž řekl cokoli dalšího.
Cestou zpět restaurací prošel kolem Walkera a Archera, kteří stáli u velkého dřevěného baru, ramena pod svými dlouhými šedými plášti měli nahrbená. Cítil na sobě sílu jejich pohledu, když kolem nich prošel, a zavrtěl prsty jejich směrem, to gesto bylo někde mezi přátelským zamáváním a vzdušným polibkem. Archer obnažil své zuby - své obyčejné lidské zuby - a prošel kolem něj do zahrady. Walker mu byl v patách. Simon se díval, jak oba zaujali svá místa na židlích naproti Camille; když se posadili, nevzhlédla, ale bílá světla, která celou zahradu ozařovala, najednou zhasla - ne jedno po druhém ale všehna naráz - a Simon mohl jen dezorientovaně koukat na ztemnělé nádvoří, jako by někdo zhasl hvězdy. Ve chvíli, kdy si toho číšníci všimli a pospíchali ven, aby problém napravili, a zahradu opět zaplavilo světlo, Camille a její posluhovači už byli pryč.
Simon odemkl vchodové dvěře u svého domu - jednoho z dlouhé řady identických cihlových domků, které lemovaly brooklynský blok - pootevřel je a opatrně naslouchal.
Své matce řekl, že bude s Erikem a ostatními čley ze své skupiny cvičit na jejich sobotní vystoupení. Dříve by mu to prostě věřila a u toho by to skončilo; Elaine Lewisová vždycky byla liberální rodič, nikdy netrvala na žádné večerce, nebo aby Simon nebo jeho sestra byli doma ve všední dny brzy. Simon byl zvyklý zůstávat venku s Clary různě dlouho, poté si vždy odemkl, ve dvě ráno sebou hodil do postele a tohle jeho chování jeho matka nikdy příliš nekomentovala.
Ale teď vše bylo jinak. Byl v Idrisu, domovském městě lovců stínů, skoro dva týdny. Zmizel z domu, aniž by měl šanci nabídnout nějakou výmluvu nebo vysvětlení. Nakonec se do toho vložil čaroděj Magnus Bane, který na Simonovu matku použil paměťové kouzlo, takže si vůbec nevzpomínala na to, že vůbec zmizel. Alespoň ne vědomě. Ale její chování se změnilo. Teď byla podezřívavá, zadumaná, pořád ho sledovala, trvala na tom, aby byl doma v určitou hodinu. Když se naposledy vrátil domů ze schůzky s Maiou, našel Elaine v předsíni, sedíc v židli čelem ke dveřím, ruce měla složené na prsou a na tváři měla výraz stěží potlačovaného hněvu.
Tu noc ji dříve slyšel dýchat, než ji uviděl. Teď slyšel jen tlumený zvuk televize z obýváku. Musela na něj čekat, zřejmě se koukala na maraton jedno z jejích oblíbených seriálů z nemocničního prostředí. Simon za sebou zavřel dveře a opřel se o ně, snažil se najít v sobě energii ke lhaní.
Už tak bylo dost těžké v přítomnosti své rodiny nejíst. Jeho matka naštěstí do práce odcházela brzy a pozdě se vracela, a Rebecca, která chodila na vysokou v New Jersey, domů chodila jen občas, aby si vyprala, a nebyla tam tedy tak často, aby si mohla všimnou něčeho divného. Jeho matka většinou ráno byla pryč, ještě než vstal, snídani a oběd, které mu láskyplně připravila, nechala na kuchyňském stole. A on je cestou do školy yhodil. S večeří to bylo horší. V ty večery, kdy byla doma, se musel v jídle na talíři šťourat, předstírat že nemá hlad, nebo že si ho chce vzít s sebou do pokoje k učení. Jednou nebo dvakrát se to jídlo dokonce donutil sníst, jen aby jí udělal radost a pak strávil hodiny v koupelně, celý zpocený a v křečích se to jídlo ze sebe snažil dostat.
Nesnášel, že jí musí lhát. Vždycky trochu litoval Clary, za její křehký vztah s Jocelyn, s tím nejúzkostlivějším rodičem, jakého kdy viděl. Teď věděl, jaké to je být v její kůži. Od Valentinovy smrti Jocelynina kontrola nad Clary povolila do té míry, že Jocely už byla téměř normálním rodičem. A mezitím, kdykoli byl doma Simon, cítil na sobě matčin pohled, jako nějaké obvinění, ať šel kamkoli.
Narovnal ramena, tašku přes rameno shodil u dveří a zamířil do obýváku, aby se tomu postavil. Televize byla zapnutá, zrovna šly zprávy. Místní reportér přinášel lidský příběh - dítě nalezené opuštěné v uličce za nemocnicí v centru. Simona to překvapilo; jeho máma nesnášela zprávy. Připadaly jí depresivní. Podíval se na gauč a překvapení ho opustilo. Jeho matka spala, brýle měla položené na stolku vedle sebe, na podlaze ležela z poloviny prázdná sklenice. Simon to cítil až k sobě - zřejmě whiskey. Bodlo ho u srce. Jeho máma téměř nepila.
Simon šel do pokoje své matky a vrátil se s pletenou přikrývkou. Ona pořád spala, dýchala pomalu a pravidelně. Elaine Lewisová drobná, ptáčeti podobná žena, kterou jako svatozář obklopovaly černé kudrnaté vlasy, propletené šedí, které si odmítala nabarvit. Během dne pracovala v neziskové organizaci a téměř všechno její oblečení mělo na sobě zvířecí motivy. Teď na sobě měla šaty s potiskem delfínů a vlnek a skelné oči brože, která kdysi byla živou rybkou v pryskyřici, na něj upírala vyčítavý pohled, když se sklonil aby jí přikryl ramena.
Trhaně sebou pohnula a odvrátila od něj hlavu."Simone," zešeptala. "Simone, kde jsi?"
Polekaný Simon upustil přikrývku a postavil se. Možná ji měl vzbudit, dát jí vědět, že je v pořádku. Ale potom by přišly na řadu otázky, na které nechtěl odpovídat, a ten ublížený výraz, který nemohl vystát. Otočil se a šel k sobě do pokoje.
Praštil sebou do postele na pokrývky a popadl telefon na svém nočním stolku a než o tom vůbec mohl přemýšlet, už vytáčel Claryino číslo. Na chvíli se zarazil, poslouchal vyzváněcí tón. O Camille jí říct nemohl; slíbil, že upírčinu nabídku uchová v tajnosti a ačkoli mu nepřipadalo, že by to Camille dlužil, jestli se za posledních několi měsíců něco naučil, pak určitě to, že porut slib, který jste dali nadpřirozené bytosti, byl špatný nápad. Ale i přesto chtěl slyšet Claryin hlas, jako vždy, když měl za sebou perný den. No, vždycky si alespoň mohl postěžovat na svůj milostný život; to ji zatím vždy pobavilo. Převalil se v posteli, přetáhl si polštář přes hlavu a dál vytáčel Claryino číslo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama