Zatmění-23.kapitola 2/3

4. ledna 2013 v 16:00 | Anďa |  Twilight-Zatmění
Věděla jsem, že Edward jde za mnou, jak jsem klopýtala k lesu. Neslyšela jsem ho. Ale slunce se od jeho kůže odráželo v duhových záblescích, které tančily přede mnou. Nenatáhl se, aby mě zastavil, dokud jsem neudělala několik kroků do stínu lesa.
Jeho ruka mě chytila za levé zápěstí. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale nepouštěl mě.
"Nemůžeš jít za ním. Ne dneska. Už je skoro čas. A ztratit se, to by nikomu nepomohlo."
Kroutila jsem zápěstím a snažila se vyprostit, ale marně.
"Mrzí mě to, Bello," zašeptal. "Mrzí mě, že jsem to udělal."
"Ty jsi nic neudělal. To je moje chyba. Já jsem to udělala. Já jsem udělala všechno špatně. Mohla jsem… Když on… Neměla jsem… já… já…" vzlykala jsem.
"Bello, Bello."
Ovinul mě pažemi a moje slzy se mu vsakovaly do košile.
"Měla jsem - mu říct - měla jsem - říct -" Co? Jak jsem tohle mohla napravit? "Neměl - na to přijít takhle."
"Mám se podívat, jestli ho dokážu přivést zpátky, aby sis s ním mohla promluvit? Pořád zbývá trocha času," zašeptal Edward s tichou bolestí v hlase.
Přikývla jsem s hlavou skloněnou, bála jsem se mu podívat do obličeje.
"Zůstaň u stanu. Brzy se vrátím."
Jeho náruč zmizela. Odešel tak rychle, že ve vteřině, kterou mi trvalo, než jsem vzhlédla, už byl pryč. Osaměla jsem.
Z prsou se mi vydral další vzlyk. Dneska jsem ubližovala každému. Měla jsem pocit, že na co sáhnu, to pokazím.
Nevěděla jsem, proč to teď na mě tak těžce dolehlo. Přece jsem věděla, že to jednou přijde. Ale Jacob nikdy nereagoval tak prudce - nikdy neztratil svou drzou přehnanou sebedůvěru a neukázal hloubku své bolesti. Zvuk jeho bolesti se do mě stále zařezával, bodal někde hluboko v prsou.
Hned vedle byla další bolest. Bolest, že se trápím kvůli Jacobovi. Bolest, že tím ubližuju Edwardovi. Že se nedokážu s klidným srdcem Jacoba vzdát, nechat ho odejít s vědomím, že je to správné, že je to jediná možná cesta.
Byla jsem sobecká a ubližovala jsem. Mučila jsem ty, které jsem milovala.
Byla jsem jako Kateřina z Větrné hůrky, jenom jsem měla mnohem lepší možnost volby, nikdo nebyl zlý, nikdo nebyl slabý. A teď jsem tu seděla, plakala nad tím a nedělala nic, abych to napravila. Zrovna jako ona.
Nemohla jsem dovolit, aby to, co mě bolí, i nadále ovlivňovalo má rozhodnutí. Bylo to moc málo a příliš pozdě, ale teď jsem musela udělat, co je správné. Možná už to za mě někdo udělal. Možná ho Edward nedokáže přivést zpátky. A pak se s tím smířím a povedu dál svůj život. Edward už mě nikdy neuvidí prolít jedinou slzu pro Jacoba Blacka. Už nebudou žádné slzy. Tu poslední jsem si teď utřela studenými prsty.
Ale co jestli Edward Jacoba opravdu přivede? Budu mu muset říct, aby odešel a už se nikdy nevracel.
Proč to bylo tak těžké? Tisíckrát těžší než se rozloučit s ostatními přáteli, s Angelou, s Mikem? Proč to bolelo? To nebylo správné. To by mi přece nemělo ubližovat. Měla jsem, co jsem chtěla. Nemohla jsem je mít oba, protože Jacob nemohl být jenom můj přítel. Bylo načase přestat po tom toužit. Může být člověk tak neskutečně chamtivý?
Musela jsem v sobě překonat ten iracionální pocit, že Jacob do mého života patří. Nemohl ke mně patřit, nemohl být můj Jacob, když jsem patřila někomu jinému.
Pomalu jsem se vracela na mýtinku, jen co noha nohu mine. Když jsem vyšla z lesa, mžourajíc proti ostrému světlu jsem se rychle podívala na Setha - který se z pelechu ze suchého jehličí ani nepohnul - a honem jsem uhnula očima, abych se nesetkala s jeho pohledem.
Cítila jsem, že mám rozcuchané vlasy, svíjely se mi v chumáčích kolem hlavy jako Medúzini hadi. Prohrábla jsem je prsty a rychle jsem toho zase nechala. Stejně, komu záleží na tom, jak vypadám?
Popadla jsem čutoru, která visela vedle vchodu do stanu, a zatřásla s ní. Zašplouchalo v ní, tak jsem odšroubovala víčko a lokla si, abych si vypláchla pusu ledovou vodou. Někde tu bylo i jídlo, ale neměla jsem takový hlad, abych ho hledala. Začala jsem přecházet po mýtině a celou tu dobu jsem na sobě cítila Sethův pohled. Protože jsem se na něj nechtěla podívat, v duchu jsem si ho představovala jako chlapce, ne jako obrovského vlka. Chlapce, který se tak podobá Jacobovi, když byl mladší.
Chtěla jsem Setha požádat, aby zaštěkal nebo dal nějaké jiné znamení, jestli se Jacob vrací, ale neudělala jsem to. Bylo jedno, jestli se Jacob vrátí. Možná by bylo jednodušší, kdyby se nevrátil. Zlobilo mě, že nemám, čím bych si přivolala Edwarda.
V tu chvíli Seth zakňučel a vstal.
"Co se děje?" zeptala jsem se hloupě.
Nevšímal si mě, klusal k okraji lesa a ukazoval čumákem k západu. Začal kňučet.
"Jde o ostatní, Sethe?" zeptala jsem se. "Na mýtině?"
Podíval se na mě, jednou tiše vyštěkl a pak obrátil čumák ostražitě k západu. Jeho uši se položily a on zase zakňučel.
Proč jsem byla takový blázen? Co mě to napadlo, poslat Edwarda pryč? Jak jsem měla vědět, co se děje? Nemluvila jsem vlčí řečí.
Po páteři mi začala stékat studená stružka strachu. Co když čas vypršel? Co když se Jacob a Edward dostali příliš blízko? Co když se Edward rozhodl, že bude taky bojovat?
V žaludku mi vyvěral ledový strach. Co když Sethova úzkost nemá nic společného s tím, co se děje na mýtině, a on štěkl na znamení nesouhlasu? Co když se Jacob a Edward spolu perou někde daleko v lese? To by neudělali, nebo ano?
S mrazivou jistotou jsem si náhle uvědomila, že udělali - stačilo by pár neuvážených slov. Vzpomněla jsem si na napjatou remízu dnes ráno ve stanu a přemítala, jestli jsem nepodcenila to, jak silně se schylovalo ke rvačce.
Patřilo by mi, kdybych je nějak ztratila oba.
Srdce mi sevřel ledový krunýř.
Než jsem se mohla strachy sesypat, Seth lehce zavrčel, pak se otočil od místa, kam se díval, a loudal se zpátky pod strom. Uklidnilo mě to, ale taky podráždilo. Nemohl naškrábat vzkaz do prachu nebo tak něco?
Tím přecházením jsem se pod všemi těmi vrstvami začala potit. Hodila jsem bundu do stanu a pak jsem dál vyšlapávala cestičku uprostřed malé lesní mýtinky.
Najednou Seth zase vyskočil a chlupy vzadu na krku měl zježené. Rozhlédla jsem se kolem, ale nic jsem neviděla. Jestli toho nenechá, hodím po něm šiškou.
Tiše varovně zavrčel a zase pomalu přešel k západnímu okraji lesa. Moje netrpělivost přetékala.
"To jsme jenom my, Sethe," zavolal Jacob z dálky.
Snažila jsem se odůvodnit si, proč moje srdce zařadilo čtvrtou rychlost, když jsem ho uslyšela. Bylo to jenom strachy z toho, co teď budu muset udělat, nic víc. Nemohla jsem si dovolit cítit úlevu, že se vrátil. To by vůbec ničemu nepomohlo.
Napřed jsem spatřila Edwarda, jeho obličej neprozrazoval žádné emoce. Když vystoupil ze stínů, slunce se mu třpytilo na kůži stejně jako na sněhu. Seth ho šel pozdravit a podíval se mu upřeně do očí. Edward pomalu přikývl, čelo zvrásněné obavami.
"Ano, to je přesně to, co potřebujeme," zamumlal si pro sebe, než se obrátil na velkého vlka. "Asi by nás to nemělo překvapovat. Ale to načasování bude velice těsné. Prosím tě řekni Samovi, ať požádá Alici, aby se pokusila upřesnit rozvrh."
Seth kývl hlavou a já jsem si přála zavýt. Jistě, teď přikývnout dokázal. Otočila jsem otráveně hlavu a všimla si, že tam je Jacob.
Stál ke mně zády, čelem k místu, odkud přišel. Opatrně jsem čekala, až se otočí.
"Bello," zamumlal Edward, najednou přímo vedle mě. Díval se na mě a v jeho očích se nezračilo nic než starost. Jeho šlechetnost byla nekonečná. Teď jsem si ho zasloužila ještě míň než kdy jindy.
"Nastaly nějaké drobné komplikace," řekl mi a dával bedlivý pozor, aby si udržel bezstarostný tón. "Vezmu Setha trochu stranou a pokusím se to trochu napravit. Nepůjdu daleko, ale taky nebudu poslouchat. Vím, že nechceš obecenstvo, bez ohledu na to, jak se rozhodneš."
Až úplně na konci se mu bolestí zlomil hlas.
Už mu nikdy nesmím ublížit. To bude moje životní poslání. Už nikdy nezavdám příčinu, aby se mu v očích objevil tenhle pohled.
Byla jsem příliš rozrušená, abych se ho zeptala, v čem spočívají ty komplikace. Teď jsem nemohla potřebovat nic dalšího.
"Vrať se brzy," zašeptala jsem.
Políbil mě zlehka na rty a pak zmizel v lese se Sethem po boku.
Jacob stál klidně ve stínu stromů; neviděla jsem jasně jeho výraz.
"Spěchám, Bello," řekl dutým hlasem. "Tak dělej, ať to máme za sebou."
Polkla jsem, v krku jsem měla najednou tak vyschlo, že jsem si nebyla jistá, jestli ze sebe dokážu vydat zvuk.
"Prostě to řekni a hotovo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama