Zatmění-23.kapitola 3/3

4. ledna 2013 v 16:00 | Anďa |  Twilight-Zatmění
Zhluboka jsem se nadechla.
"Je mi líto, že jsem tak špatná," zašeptala jsem. "Je mi líto, že jsem byla tak sobecká. Přála bych si, abych tě nikdy nepoznala, pak bych ti aspoň nemohla tak strašně ublížit. Už to víckrát neudělám, slibuju. Už ti nikdy nepřijdu do cesty. Přestěhuju se do jiného státu. Už se na mě nebudeš muset nikdy podívat."
"To není zrovna omluva," řekl nevlídně.
Nedokázala jsem mluvit jinak než šeptem. "Pověz mi, jak to mám udělat správně."
"Co když nechci, abys odcházela? Co když bych radši, abys tu zůstala, ať už jsi sobecká, nebo ne? Copak já do toho nemám co mluvit, když se to snažíš vyřešit kvůli mně?"
"To by k ničemu nevedlo, Jaku. Byla chyba s tebou zůstávat, když jsme každý chtěli něco jiného. To se nijak nezlepší. Já ti vždycky budu jenom ubližovat. A to já nechci. Nikdy. Nesnáším to." Hlas se mi zlomil.
Vzdychl. "Nech toho. Nemusíš nic dalšího říkat. Já to chápu."
Chtěla jsem mu říct, jak moc se mi po něm bude stýskat, ale kousla jsem se do jazyka. To by taky ničemu nepomohlo.
Chvilku stál mlčky, díval se na zem a já jsem potlačovala nutkání jít a obejmout ho. Utěšit ho.
A pak rychle zvedl hlavu.
"No, nejsi jediná, kdo je schopný sebeobětování," řekl a jeho hlas byl silnější. "Tu hru můžou hrát dva."
"Cože?"
"Choval jsem se opravdu ošklivě. Udělal jsem ti to mnohem těžší, než bylo nutné. Mohl jsem se hned na začátku tvářit, že jsem to vzdal. Ale já jsem ti taky ublížil."
"To je moje vina."
"Nedovolím, abys všechnu vinu brala na sebe, Bello. Ani všechnu slávu. Já vím, jak se odškodnit."
"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se. To náhlé, vzrušené světlo v jeho očích mě děsilo.
Podíval se na slunce a pak se na mě usmál. "Tam dole se schyluje k pořádné bitvě. Myslím, že nebude tak těžké odejít ze scény."
Jeho slova mi docházela pomalu, jedno po druhém, a já jsem nemohla dýchat. Navzdory všemu odhodlání totálně vyříznout Jacoba ze svého života jsem si až do této vteřiny neuvědomovala, jak hluboko bude muset nůž zajet, aby to mohl udělat.
"Ach ne, Jaku! Ne, nenene," protestovala jsem v hrůze přiškrceným hlasem. "Ne, Jaku, ne. Prosím tě, ne." Roztřásla se mi kolena.
"V čem je rozdíl, Bello? Takhle to bude pro všechny lepší. Nebudeš se muset ani stěhovat."
"Ne!" Můj hlas zesílil. "Ne, Jacobe! To ti nedovolím!"
"Jak mi v tom zabráníš?" nadhodil vesele a usmál se, aby v jeho tónu nebyla slyšet ta bolest.
"Jacobe, já tě prosím. Zůstaň se mnou." Byla bych padla na kolena, kdybych se vůbec dokázala pohnout.
"Na čtvrt hodiny, aby mi utekla pěkná potyčka? Abys ode mě mohla utéct, jakmile si budeš myslet, že jsem zase v bezpečí? To snad žertuješ."
"Já neuteču. Rozmyslela jsem si to. Nějak to vymyslíme, Jacobe. Vždycky existuje kompromis. Nechoď!"
"Lžeš."
"Nelžu. Víš, že jsem mizerná lhářka. Podívej se mi do očí. Zůstanu, jestli ty taky."
Jeho obličej se zatvrdil. "A můžu ti jít za svědka na svatbu?"
Chvíli trvalo, než jsem dokázala promluvit, ale nedokázala jsem mu dát jinou odpověď než "prosím."
"Já jsem to věděl," řekl a jeho obličej se zase zklidnil, až na to nepokojné světlo v jeho očích.
"Miluju tě, Bello," zamumlal.
"Miluju tě, Jacobe," zašeptala jsem zlomeně.
Usmál se. "To já vím líp než ty, že mě miluješ."
Otočil se, aby odešel.
"Cokoliv," zavolala jsem za ním přiškrceným hlasem. "Cokoliv chceš, Jacobe. Jenom to nedělej!"
Zastavil se a pomalu se otočil.
"Vážně nevěřím, že to myslíš upřímně."
"Zůstaň," prosila jsem.
Zavrtěl hlavou. "Ne, já jdu." Zastavil se, jako kdyby si něco usmyslel. "Ale můžu to nechat osudu."
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se přidušeně.
"Nemusím dělat nic schválně - prostě jen budu ze všech sil bojovat za svou smečku. A ať se stane, co se má stát." Pokrčil rameny. "Kdybys mě tak dokázala přesvědčit, že jsi vážně chtěla, abych se vrátil - víc, než jsi chtěla udělat ten nesobecký krok."
"Jak?" zeptala jsem se.
"Mohla jsi mě požádat," navrhl.
"Vrať se," zašeptala jsem. Jak mohl pochybovat, že to myslím vážně?
Zavrtěl hlavou a zase se usmál. "O tomhle nemluvím."
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak to myslí, a on se na mě celou tu dobu přezíravě díval - byl si jistý mou reakcí. Jakmile mi to ovšem došlo, bez přemýšlení jsem ta slova vyhrkla a neohlížela se na to, co mě budou stát.
"Políbíš mě, Jacobe?"
Překvapeně vykulil oči a pak je podezíravě přimhouřil. "Blafuješ."
"Polib mě, Jacobe. Polib mě a pak se vrať."
Zaváhal ve stínu, bojoval sám se sebou. Pootočil se zase k západu, tělem se ode mě odvracel, ale jeho nohy zůstávaly přikované k místu, kde stál. S pohledem stále upřeným tam, kam měl původně namířeno, udělal jeden nejistý krok směrem ke mně a pak druhý. Otočil hlavu, aby se na mě podíval. V očích měl pochybovačný výraz.
Dívala jsem se na něj. Neměla jsem ponětí, jak se tvářím.
Jacob se zhoupl na patách, pak se naklonil dopředu a třemi dlouhými kroky přešel vzdálenost mezi námi.
Věděla jsem, že využije situace. Očekávala jsem to. Klidně jsem stála a držela - oči zavřené, prsty zaťaté do pěstí, paže podél boků - když mi vzal obličej do dlaní a jeho rty se přitiskly na moje s dychtivostí, která neměla daleko k násilí.
Cítila jsem jeho hněv, když se jeho ústa setkala s mou pasivní rezistencí. Jednu ruku mi vsunul za krk a sevřel ji do pěsti kolem kořínků mých vlasů. Druhou rukou mě neurvale popadl za rameno, zatřásl mnou a pak si mě k sobě přitáhl. Pomalu přejížděl rukou dolů po mé paži, nahmatal mi zápěstí a položil si mou ruku kolem krku. Nechala jsem ji tam, stále zaťatou v pěst, a nebyla jsem si jistá, kam až jsem ochotná zajít v zoufalém odhodlání udržet ho naživu. Celou tu dobu se jeho rty, neskutečně měkké a teplé, snažily vynutit si na mně nějakou odpověď.
Jakmile si byl jistý, že paži nespustím, uvolnil mi zápěstí a jeho horká ruka si našla cestu k mému pasu. Tam mi spočinula na kříži, Jacob si mě přisunul k sobě a zaklonil, aby naše těla opisovala stejnou křivku.
Přestal mě líbat na rty, ale věděla jsem, že ještě zdaleka neskončil. Jeho ústa sledovala linii mé čelisti a pak mi prozkoumala krk po celé délce. Pustil mi vlasy, sáhl po druhé paži a položil si ji kolem krku jako tu první.
Pak mě vzal kolem pasu a přiblížil mi rty k uchu.
"Umíš to líp, Bello," zašeptal chraptivě. "Nesmíš nad tím tolik přemýšlet."
Zachvěla jsem se, když mi jeho zuby zavadily o ušní boltec.
"Tak je to správné," zamručel. "Poddej se konečně tomu, co cítíš."
Vrtěla jsem mechanicky hlavou, až mi zase jednou rukou zajel do vlasů a zastavil mě.
Kysele se zeptal: "Víš jistě, že chceš, abych se vrátil? Nebo sis opravdu přála, abych umřel?"
Projel mnou hněv jako bolest po těžké ráně. To bylo příliš - nebojoval fér.
Paže jsem měla ovinuté kolem jeho krku, tak jsem ho popadla za vlasy - a snažila se nevnímat bodavou bolest v pravé ruce - a začala jsem se bránit, chtěla jsem odtrhnout obličej od jeho.
A Jacob si to špatně vyložil.
Byl příliš silný, aby poznal, že ruce, které se mu snaží vytrhnout vlasy i s kořínky, mu mají působit bolest. Hněv si vykládal jako vášeň. Myslel si, že jsem konečně zareagovala.
S divokým nádechem mě zase začal líbat na rty, jeho prsty se mi vášnivě zatínaly do kůže kolem pasu.
Ten záchvat hněvu rozhodil moje slabé sebeovládání; jeho nečekaná, extatická odpověď ho úplně převrátila. Kdyby v tom bylo jenom vítězství, možná bych mu dokázala odolat. Ale naprostá bezbrannost jeho náhlé radosti moje odhodlání zlomila a znemožnila. Mozek se mi odpojil od těla a já jsem mu začala polibky oplácet. Jako kdybych přišla o rozum, líbala jsem ho a bylo to zvláštní, byla jsem zmatená, protože takhle jsem se ještě nelíbala - s ním jsem si nemusela dávat pozor a ani on nemusel být opatrný, aby mi neublížil.
Chytala jsem ho za vlasy, ale tentokrát proto, abych ho k sobě přitáhla blíž.
Byl všude. Bodavé sluneční světlo mi zbarvilo víčka do červena, a ta barva seděla, odpovídala tomu horku. Horko bylo všude. Neviděla jsem, neslyšela jsem, ani jsem necítila nic, co by nebyl Jacob.
Malý kousek mého mozku, který si uchoval zdravý rozum, na mě křičel otázky.
Proč toho nenechám? Ba co hůř, proč v sobě nedokážu najít ani touhu chtít toho nechat? Co to znamená, že nechci, aby toho nechal on? Že mu zatínám prsty do ramen a líbí se mi, jak jsou široká a silná? Že si mě tiskne pevně k tělu, a přesto mi to objetí nepřipadá dost těsné?
Ty otázky byly hloupé, protože jsem odpověď znala: celou tu dobu jsem se obelhávala.
Jacob měl pravdu. Od začátku měl pravdu. Byl víc než jen můj kamarád. Proto jsem si nedokázala představit, že bych se s ním měla rozloučit - protože jsem do něj byla zamilovaná. Taky. Milovala jsem ho mnohem víc, než bych měla, a přesto zdaleka ne dost. Byla jsem do něj zamilovaná, ale nestačilo to, aby se tím něco změnilo; jenom nás to oba víc zraňovalo. Ubližovala jsem mu tím víc, než kdybych zůstala chladná.
Nestarala jsem se o nic, jen o jeho bolest. Jestli tím trpím já, je to dobře, protože já si to zasloužím. Doufala jsem, že je to zlé, že budu opravdu trpět.
V tuto chvíli mi připadalo, jako bychom nebyli dva, ale jeden. Jeho bolest vždycky byla a vždycky bude mojí bolestí - a jeho radost teď byla mojí radostí. Taky jsem cítila radost jako on, jenže jeho štěstí šlo ruku v ruce s bolestí. Skoro hmatatelnou - pálila mě na kůži jako kyselina. Takové pomalé mučení.
Na jednu krátkou, nekonečnou vteřinu se mi za víčky očí mokrých od slz ukázala naprosto jiná cesta. Jako kdybych se dívala přes filtr Jacobových myšlenek, viděla jsem přesně, čeho se vzdávám, co ztratím, a že ani tohle nové sebepoznání mě před tím neubrání. Viděla jsem Charlieho a Renée smíchané v podivné koláži s Billym a Samem a La Push. Viděla jsem ubíhající roky a ty roky něco znamenaly, přinášely změnu do mého života, já jsem se měnila s nimi. Viděla jsem obrovského červenohnědého vlka, kterého jsem milovala, jak vždycky stojí po mém boku jako ochránce. Na kratičký zlomek vteřiny jsem spatřila poskakující hlavičky dvou malých černovlasých dětí, jak ode mě utíkají do známého lesa. Když zmizely, vidění skončilo.
A pak jsem docela jasně cítila, jak mi srdce puklo a jedna část, ta menší, se odlomila.
Jacobovy rty přestaly dřív než moje. Otevřela jsem oči a on se na mě díval užasle a okouzleně.
"Musím jít," zašeptal.
"Ne."
Usmál se, moje odpověď ho potěšila. "Nebudu pryč dlouho," slíbil. "Ale napřed jednu věc…"
Sklonil se, aby mě znovu políbil, a nebyl důvod vzdorovat. K čemu by to bylo?
Tentokrát to bylo jiné. Rukama se jemně dotýkal mého obličeje a jeho teplé rty byly něžné, nečekaně váhavé. Bylo to krátké a nesmírně krásné.
Ovinul kolem mě paže, pevně mě objal a pošeptal mi do ucha:
"Tohle měl být náš první polibek. Pozdě, ale přece."
Sklonila jsem hlavu, aby neviděl, jak mi do očí vstoupily slzy. Nechala jsem je téct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama