Zatmění-25.kapitola 1/3

6. ledna 2013 v 20:24 | Anďa |  Twilight-Zatmění

25. ZRCADLO

Přinutila jsem se odtrhnout vytřeštěný pohled od té strašné podívané, abych se nemusela dívat moc zblízka na ten oválný předmět zabalený do dlouhých pramenů rozevlátých ohnivých vlasů.
Edward se dal zase do práce. Rychle a systematicky trhal na kusy bezhlavé tělo.
Nemohla jsem k němu jít - nedokázala jsem přinutit nohy, aby se pohnuly; jako by vrostly do skály pod sebou. Ale pozorně jsem sledovala veškeré jeho počínání a hledala stopy po zranění. Srdce mi zvolnilo do pomalejšího rytmu, když jsem nic neobjevila. Byl stejně pružný a půvabný jako vždycky. Neměl ani potrhané oblečení.
Ani se na mě nepodíval, naházel všechny třesoucí a zmítající se údy na hromadu a tu zasypal suchým jehličím. Pak vyrazil do lesa za Sethem. Zase mi nevěnoval ani pohled.
Ještě jsem se nestihla vzpamatovat, a už byli se Sethem zpátky. Edward měl plnou náruč Rileyho ostatků. Seth nesl v tlamě jeden veliký kus - trup. Přidali svůj náklad na hromadu a Edward z kapsy vytáhl stříbrný plochý předmět. Škrtl benzínovým zapalovačem a přidržel plamen u suchého troudu. Okamžitě vzplál; dlouhé jazyky oranžového ohně rychle olizovaly hranici.
"Posbírej všechny kousky," nakázal Edward tiše Sethovi na půl úst.
Upír a vlkodlak společně prozkoumali tábořiště a tu a tam ještě našli malé kousky bílého kamene, které házeli do ohně. Seth všechno sbíral zuby. Mozek mi pracoval na nízké obrátky, takže jsem nechápala, proč se nepromění zpátky do podoby s rukama.
Edward dohlížel na práci.
Konečně byli hotovi. Běsnící oheň vysílal k nebi sloup dusivého nachového dýmu. Neproniknutelně hustý kouř stoupal vzhůru v pomalých spirálách; páchnul jako zapálené kadidlo a ten pach byl nepříjemný. Byl těžký, příliš silný.
Seth zase vydal hluboký hrdelní zvuk, kterým dával najevo svou spokojenost.
I Edwardovi přelétl úsměv po napjatém obličeji.
Podal Sethovi napřaženou pěst. Seth v úsměvu odhalil dlouhou řadu špičatých zubů a čenichem drcl Edwardovi do ruky.
"Pěkná týmová práce," zamručel Edward.
Seth ze sebe vydal kašlavý smích.
Pak se Edward zhluboka nadechl a pomalu se otočil, aby se podíval na mě.
Nechápala jsem jeho výraz. Díval se tak ostražitě, jako kdybych byla další nepřítel - víc než to, jeho oči byly plné strachu. A přece když bojoval s Victorií a Rileym, nezdálo se, že by se bál… Moje mysl byla zaražená, ochromená a ochablá jako moje tělo. Užasle jsem se na něj dívala.
"Bello, lásko," oslovil mě tichounce a pomalinku ke mně přistupoval s rukama zdviženýma, dlaněmi obrácenými vzhůru. V tom stavu otupělosti mi připomínal policistu, který se obezřetně přibližuje k útočníkovi a ukazuje, že není ozbrojen…
"Bello, mohla bys prosím tě upustit ten kámen? Opatrně. Neubliž si."
Úplně jsem na svou primitivní zbraň zapomněla, ačkoliv teď jsem si uvědomila, že ji držím tak pevně, až můj kloub silně protestuje. Že já jsem si ho zase zlomila? Tentokrát mi ho Carlisle určitě dá do sádry.
Edward zůstal stát pár kroků ode mě, ruce stále ve vzduchu, oči vylekané.
Trvalo mi pár dlouhých vteřin, než jsem si vzpomněla, jak se hýbe prsty. Pak kámen s třesknutím dopadl na zem, ačkoliv moje ruka zůstala ve stejné pozici.
Edward se lehce uvolnil, když jsem měla prázdné ruce, ale nepřibližoval se.
"Nemusíš se bát, Bello," zamumlal Edward. "Nic se ti nestane. Já ti neublížím."
Nerozuměla jsem jeho ujišťování a ještě víc mě mátlo. Zírala jsem na něj jako imbecil a snažila se ho pochopit.
"Bude to dobré, Bello. Já vím, že jsi teď vystrašená, ale už je po všem. Nikdo ti neublíží. Já se tě nedotknu. Já ti neublížím," řekl znovu.
Zuřivě jsem zamrkala očima a konečně jsem dokázala promluvit. "Proč to pořád opakuješ?"
Udělala jsem k němu nejistý krok, ale on přede mnou uhnul.
"Co se děje?" zašeptala jsem. "Jak to myslíš?"
"Copak ty…" Podle výrazu v jeho očích bylo zřejmé, že je najednou stejně zmatený jako já. "Copak ty se mě nebojíš?"
"Jestli se tě bojím? Proč?"
Zavrávorala jsem další krok vpřed a pak jsem o něco klopýtla - pravděpodobně o vlastní nohy. Edward mě zachytil, já jsem mu zabořila obličej do prsou a rozvzlykala jsem se.
"Bello, Bello, tolik mě to mrzí. Je po všem, je po všem."
"Nic mi není," vydechla jsem. "Jsem v pořádku. Jsem jen… vystrašená. Chviličku… počkej."
Pevně mě objímal. "Tolik mě to mrzí," šeptal znovu a znovu.
Tiskla jsem se k němu, dokud jsem zase nezačala dýchat, a pak jsem ho líbala - na prsa, ramena, krk - všude, kam jen jsem dosáhla. Můj mozek pomalu zase začínal fungovat.
"Nestalo se ti nic?" tázala jsem se mezi polibky. "Vůbec tě nezranila?"
"Jsem naprosto v pořádku," ujišťoval mě a zabořil mi obličej do vlasů.
"A Seth?"
Edward se uchichtl. "Ten je víc než v pořádku. Vlastně je na sebe pořádně pyšný."
"A ostatní? Alice, Esme? Vlci?"
"Nikomu se nic nestalo. Tam už je taky po všem. Šlo to přesně tak hladce, jak jsem sliboval. To nejhorší jsme měli tady."
Chvilku jsem na sebe tu informaci nechala působit, abych ji vstřebala a uvěřila jí.
Moje rodina a moji přátelé jsou v bezpečí. Victoria už si pro mě nikdy nepřijde. Je po všem.
Všichni se budeme mít dobře.
Ale nedokázala jsem plně vstřebat tu dobrou zprávu, když jsem byla stále tak zmatená.
"Pověz mi proč," naléhala jsem. "Proč sis myslel, že se tě budu bát?"
"Je mi to líto," honem se zase omlouval - ale zač? Neměla jsem ponětí. "Tak líto. Nechtěl jsem, abys to viděla. Viděla takhle. Vím, že jsem tě musel děsit."
Zamyslela jsem se nad tím, jak se ke mně váhavě přibližoval s rukama zdviženýma. Jako kdyby se bál, že uteču, když ke mně přistoupí moc rychle…
"Vážně?" zeptala jsem se konečně. "A co sis myslel? Že se tě začnu bát?" ušklíbla jsem se. To bylo dobré, přitom se mi nemohl třást nebo zlomit hlas. Znělo to, jako kdybych byla nad věcí. Edward mi položil ruku pod bradu a zvedl mi obličej, aby mi viděl do očí.
"Bello, já jsem právě" - zaváhal a pak se přinutil ta slova vyřknout nahlas - "právě jsem utrhl hlavu a rozsápal tělo živé bytosti, ani ne dvacet metrů od tebe. To ti nevadí?"
Zamračil se na mě.
Pokrčila jsem rameny. Krčení ramen bylo taky dobré. Působilo tak blazeovaně. "Ani ne. Já jsem se jenom bála, aby se tobě nebo Sethovi něco nestalo. Chtěla jsem pomoct, ale těch možností moc nemám…"
Zesinal tak, že jsem najednou nebyla schopna slova.
"Ano," přitakal přiškrceným hlasem. "Tvoje vystoupení s kamenem. Víš, že jsem z toho měl málem infarkt? To se jen tak někomu nepovede, způsobit srdeční kolaps upírovi."
Jeho zuřivý, rozzlobený pohled mi ztěžoval odpověď.
"Chtěla jsem pomoct… Seth byl raněný…"
"Seth jenom předstíral, že je raněný, Bello. Byl to trik. A ty do toho…!" Zavrtěl hlavou, neschopný dokončit větu. "Seth neviděl, co děláš, tak jsem se do toho musel vložit já. To ho trochu otrávilo, protože si teď nemůže připisovat sólové vítězství."
"Seth… to předstíral?"
Edward strnule přikývl.
"No tohle."
Oba jsme se podívali na Setha, který nás okázale ignoroval a díval se do plamenů. Sebeuspokojení vyzařovalo z každého chlupu jeho kožichu.
"No, to jsem nevěděla," pokračovala jsem, náhle uražená. "Není snadné být tady sama jediná bezmocným člověkem. Jenom počkej, až budu upírka! Příště nebudu jen tak stát a koukat."
Po tváři mu přelétl tucet emocí, až se v ní usadilo pobavení. "Příště? Očekáváš brzy nějakou další válku?"
"Při mém štěstí? Kdo ví?"
Zvedl oči v sloup, ale viděla jsem, že je v povznesené náladě - úlevou z nás spadla velká tíha. Bylo po všem.
Nebo… nebylo?
"Počkej. Neříkal jsi předtím něco - ?" Zašklebila jsem se, když jsem si vzpomněla, co přesně to bylo předtím - co řeknu Jacobovi? Moje rozpolcené srdce bušilo v bolestném, mučivém rytmu. Bylo těžké, skoro nemožné uvěřit, ale nejtěžší část tohoto dne nebyla za mnou. Vzmužila jsem se a dokončila otázku: "O komplikaci? A o tom, aby Alice kvůli Samovi upřesnila rozvrh. Říkal jsi, že načasování bude těsné. Jaké načasování?"
Edward střelil očima k Sethovi. Vyměnili si významný pohled.
"No?" zeptala jsem se.
"Vážně to nic není," řekl Edward rychle, "ale musíme se vydat na cestu…"
Chtěl si mě posadit na záda, ale já jsem ztuhla a odtáhla se.
"Co znamená nic?"
Edward mi vzal obličej do dlaní. "Moc času nám nezbývá, tak nezačni panikařit, ano? Říkal jsem ti, že není důvod se bát. Věř mi, prosím tě!"
Přikývla jsem a snažila se nedat na sobě znát náhlou hrůzu - kolik toho ještě unesu, než se zhroutím? "Není důvod se bát. Chápu."
Našpulil rty a rozmýšlel se, co říct. A pak se najednou podíval na Setha, jako kdyby na něj vlk zavolal.
"Co udělala?" zeptal se Edward.
Seth zakňučel; byl to úzkostný stísněný zvuk. Vlasy v zátylku se mi zježily.
Na jednu nekonečnou vteřinu se rozhostilo mrtvé ticho.
A pak Edward vydechl: "Ne!" a ruka mu vyletěla, jako kdyby chtěl popadnout něco, co jsem neviděla. "Nedělej - !"
Sethovým tělem projela křeč a z plic se mu vydralo zavytí, nasycené bolestí.
Přesně v tu samou chvíli padl Edward na kolena, oběma rukama se popadl za hlavu a obličej měl zbrázděný bolestí.
Vykřikla jsem v udivené hrůze a padla na kolena vedle něj. Hloupě jsem se snažila stáhnout mu ruce z obličeje; dlaně, lepkavé potem, mi klouzaly po jeho mramorové kůži.
"Edwarde! Edwarde!"
Jeho oči zaostřily na mě; se zjevným úsilím odtrhl zaťaté zuby od sebe.
"To nic není. Bude to dobré. Je to -" odmlčel se a zase se bolestně zatvářil.
"Co se děje?" vykřikla jsem, zatímco Seth vyl úzkostí.
"Nic nám není. Budeme v pořádku," zalapal Edward po vzduchu. "Same - pomoz mu…"
A když řekl Samovo jméno, v ten moment jsem si uvědomila, že nemluví ani o sobě, ani o Sethovi. Neútočila na ně žádná neviditelná síla. Tentokrát krize nebyla tady.
Používal plurál smečky.
Všechen svůj adrenalin jsem už spálila. Mému tělu žádný nezbyl. Klesla jsem na zem a Edward mě zachytil, než jsem se mohla udeřit o kamení. Se mnou v náručí vyskočil na nohy.
"Sethe!" zakřičel.
Seth byl nahrbený, stále napjatý v bolesti, jako kdyby se už už chtěl vrhnout do lesa.
"Ne!" poručil Edward. "Ty jdi rovnou domů. Hned. Co nejrychleji dokážeš!"
Seth zakňučel a zavrtěl velkou hlavou ze strany na stranu.
"Sethe. Věř mi."
Obrovský vlk se dlouze zadíval do Edwardových zmučených očí a pak se napřímil a vyrazil do lesa. Zmizel mezi stromy jako duch.
Edward mě pevně sevřel v náručí a už jsme také spěchali setmělým lesem. Utíkali jsme jinou cestou než vlk.
"Edwarde." Musela jsem se snažit, abych ta slova dostala ze staženého krku. "Co se stalo, Edwarde? Co se stalo Samovi? Kam jdeme? Co se děje?"
"Musíme se vrátit zpátky na mýtinu," odpověděl mi tichým hlasem. "Věděli jsme, že je slušná pravděpodobnost, že k tomu dojde. Dnes brzy ráno to Alice uviděla a po Samovi to vzkázala Sethovi. Volturiovi se rozhodli, že tentokrát už zasáhnou."
Volturiovi.
To už na mě bylo příliš. Moje mysl odmítala přiřazovat slovům jejich význam, předstírala, že je nechápe.
Stromy se kolem nás trhaně míhaly. Běžel dolů z kopce tak rychle, že jsem měla pocit, jako když se řítíme střemhlav, bezvládně padáme.
"Nepanikař. Nejdou si pro nás. Je to jenom normální strážný kontingent, který takovéhle nepořádky obvykle uklízí. Nic závažného, jenom dělají svou práci. Samozřejmě, zdá se, že svůj příchod načasovali velmi pečlivě. Což mě vede k přesvědčení, že by v Itálii nikdo netruchlil, kdyby ti novorození počet členů rodiny Cullenovy opravdu zredukovali." Drtil ta slova mezi zuby, tvrdě a nepřátelsky. "Budu vědět jistě, co si myslí, až dojdou na mýtinu."
"To proto se vracíme?" zašeptala jsem. Dokážu to ustát? Obrazy klouzajících černých rób se mi draly do vzpouzející se mysli a já jsem před nimi uhýbala. Byla jsem blízko ke kritickému bodu.
"To je jen jeden důvod. Hlavně pro nás bude v tuto chvíli bezpečnější stát proti nim sjednocení. Nemají důvod nás obtěžovat, ale… Je s nimi Jane. Kdyby si myslela, že jsme někde sami, stranou od ostatních, mohlo by ji to pokoušet. Jako Victoria, i Jane by asi uhodla, že s tebou chodím. Demetri, samozřejmě, chodí s ní. Ten by mě dokázal najít, kdyby ho o to Jane požádala."
Nechtěla jsem na to jméno ani pomyslet. Nechtěla jsem před sebou v duchu vidět ten úchvatně dokonalý dětský obličej. Z hrdla se mi vydral podivný zvuk.
"Pšt, Bello, pšt. Všechno dobře dopadne. Alice to vidí."
Alice už vidí? Ale… kde jsou potom vlci? Kde je smečka?
"Smečka?"
"Museli rychle odejít. Volturiovi příměří s vlkodlaky neuzavírají."
Slyšela jsem, jak se mi zrychluje dech, ale nedokázala jsem ho ovládnout. Začala jsem se zadýchávat.
"Přísahám, že se jim nic nestane," ujišťoval mě Edward. "Volturiovi nepoznají jejich pach - nedojde jim, že jsou tu vlci; s tímhle druhem nemají velké zkušenosti. Smečka bude v pořádku."
Nedokázala jsem jeho vysvětlení strávit. Soustředění jsem měla rozervané na cáry obavami. Budeme v pořádku, řekl předtím… a Seth, vyjící bolestí… Edward se mé první otázce vyhnul, odvedl pozornost k Volturiovým…
Byla jsem na pokraji zhroucení - visela jsem nad propastí a držela se jen konečky prstů.
Stromy kolem nás ubíhaly tak rychle, že jsem nedokázala rozeznat jejich obrysy. Jako když se žene divoká voda.
"Co se stalo?" zašeptala jsem znovu. "Předtím. Když Seth vyl? Když jste byli ranění?"
Edward zaváhal.
"Edwarde! Řekni mi to!"
"Už bylo po všem," zašeptal. Sotva jsem ho slyšela, jak mi z té rychlosti hvízdalo v uších. "Vlci nepočítali svou polovičku… mysleli, že je mají všechny. Alice samozřejmě neviděla…"
"Co se stalo?!"
"Jeden z novorozených se schovával… Leah ho našla - chovala se hloupě, namyšleně, chtěla se předvést. Zaútočila na něj sama…"
"Leah," opakovala jsem, a byla jsem příliš slabá, abych cítila hanbu za to, že mě zaplavila úleva. "Uzdraví se?"
"Leah raněná nebyla," zamumlal Edward.
Dlouze jsem se na něj podívala.
Same - pomoz mu - to Edward vydechl. Mu, ne jí.
"Už jsme skoro tam," řekl Edward a zadíval se do jednoho bodu v dálce.
Automaticky jsem stočila pohled tím směrem. Nízko nad stromy visel temně fialový mrak. Mrak? Vždyť bylo tak nezvykle slunečno… Ne, to nebyl mrak - rozeznala jsem tlustý sloup dýmu, stejný jako ten na našem tábořišti.
"Edwarde," řekla jsem a můj hlas skoro nebylo slyšet. "Edwarde, někdo byl raněn."
Slyšela jsem Sethovu bolest, viděla jsem Edwardův zmučený výraz v obličeji.
"Ano," zašeptal.
"Kdo?" zeptala jsem se, ačkoliv odpověď už jsem samozřejmě znala.
Samozřejmě. Jak jinak.
Stromy kolem nás začaly zpomalovat, protože jsme dobíhali na místo určení.
Trvalo dlouhou chvíli, než mi odpověděl.
"Jacob," řekl.
Povedlo se mi přikývnout.
"Samozřejmě," zašeptala jsem.
A pak jsem sklouzla z hrany, na které jsem v duchu visela.
Všechno zčernalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama