Zatmění-25.kapitola 3/3

6. ledna 2013 v 20:26 | Anďa |  Twilight-Zatmění
"Hmm," zamumlal z mlhy mrtvý hlas. Tu apatii jsem okamžitě poznala.
"Vítej, Jane." Edwardův tón byl chladně zdvořilý.
Z mlhy se vylouply temné postavy. Poznala jsem, že ta vpředu bude Jane - nejtmavší plášť, skoro černý, a postava menší o dobrého půl metru. Ve stínu kápě jsem stěží dokázala rozeznat její andělské rysy.
Ty čtyři postavy oděné do šedých rubášů, které se tyčily za ní, mi byly také jaksi povědomé. Byla jsem si jistá, že jsem poznala toho největšího, a jak jsem se na něj dívala ve snaze potvrdit si svoje tušení, Felix vzhlédl. Nechal si kapuci lehce sklouznout, takže jsem viděla, jak na mě mrkl a usmál se. Edward vedle mě stál bez pohnutí, napjatě obezřetný.
Jane pomalu přejela pohledem přes jasné obličeje Cullenových a pak se zastavila u novorozené dívky vedle ohně; novorozená měla zase hlavu v dlaních.
"Nechápu." Janin hlas byl bezbarvý, ale ne tak nezaujatý jako předtím.
"Vzdala se," vysvětloval Edward a odpovídal tak na zmatek v její mysli.
Jane po něm střelila temnýma očima. "Vzdala se?"
Felix a ostatní stíny si vyměnili rychlý pohled.
Edward pokrčil rameny. "Carlisle jí dal tu šanci."
"Pro ty, kdo porušují pravidla, žádné šance neexistují," řekla Jane nevzrušeně.
Pak promluvil Carlisle mírným hlasem. "Je to ve vašich rukou. Pokud byla ochotná přestat na nás útočit, nepokládal jsem za nutné ji zničit. Nikdy ji nikdo nepoučil."
"To nic nemění," stála si na svém Jane.
"Jak si přeješ."
Jane se na Carlislea konsternované podívala. Zavrtěla malinko hlavou a pak znovu nasadila znuděný výraz.
"Aro doufal, že se dostaneme dost na západ, abychom se s tebou setkali, Carlisle. Posílá ti pozdravy."
Carlisle přikývl. "Ocenil bych, kdybys ho ode mě taky pozdravovala."
"Samozřejmě." Jane se usmála. Její obličej byl tolik líbezný, když se v něm ukázaly nějaké emoce. Podívala se zpátky ke kouři. "Zdá se, že jste nám tu dnes ušetřili práci… z větší části." Její oči střelily k rukojmí. "Jenom z profesionální zvědavosti, kolik jich bylo? Nechali za sebou v Seattlu docela slušnou spoušť."
"Osmnáct, včetně téhle," odpověděl Carlisle.
Jane vykulila oči, pak se podívala zase na oheň a zdálo se, že přehodnocuje jeho velikost. Felix a ostatní stíny si vyměnili delší pohled.
"Osmnáct?" zopakovala a její hlas zazněl poprvé nejistě.
"Všichni čerstvě novorození," řekl Carlisle lhostejně. "Nebyli vytrénovaní."
"Všichni?" Její hlas nabral na ostrosti. "Kdo byl potom jejich tvůrce?"
"Jmenovala se Victoria," odpověděl Edward bez stopy emocí v hlasu.
"Jmenovala?" zeptala se Jane.
Edward naklonil hlavu k lesu na východě. Jane zvedla oči a zaostřila je na něco daleko před sebou. Ten druhý sloup dýmu? Nepodívala jsem se stranou, abych se přesvědčila.
Jane dlouhou chvíli zírala na východ a pak se zase zkoumavě zadívala do ohně.
"Tahle Victoria - ta byla ještě k těm osmnácti tady?"
"Ano. Měla s sebou jenom jednoho dalšího. Nebyl tak mladý jako tadyta, ale nebyl starší než rok."
"Dvacet," vydechla Jane. "Kdo vyřídil jejich tvůrce?"
"Já," řekl jí Edward.
Jane přimhouřila oči a otočila se k dívce u ohně.
"Ty tam," oslovila ji a její mrtvý hlas byl hrubší než předtím. "Tvoje jméno."
Novorozená na Jane vrhla nepřátelský pohled a pevně semkla rty.
Jane se na ni andělsky usmála.
Novorozená dívka na to zareagovala křikem, který rval ušní bubínky; tělo se jí rychle zkroutilo do zkřivené, nepřirozené pozice. Dívala jsem se jinam a potlačovala nutkání zakrýt si uši. Skřípala jsem zubama a doufala, že ovládnu žaludek. Křik zesiloval. Snažila jsem se soustředit na Edwardův obličej, hladký a bez emocí, ale vybavila se mi vzpomínka, kdy se pod mučivým pohledem Jane ocitl on, a cítila jsem se ještě hůř. Tak jsem se raději dívala na Alici a Esme, stojící vedle něho. Jejich obličeje byly stejně prázdné jako ten jeho.
Konečně bylo ticho.
"Tvoje jméno," zopakovala Jane neochvějným hlasem.
"Bree," vydechla dívka.
Jane se usmála a dívka zase vykřikla. Zadržela jsem dech, dokud zvuk její bolesti nepřestal.
"Řekne ti všechno, co chceš vědět," ucedil Edward skrz zuby. "Tohle dělat nemusíš."
Jane vzhlédla, její obvykle mrtvé oči byly náhle pobavené. "Ale to já přece vím," řekla Edwardovi a usmála se na něj, než se otočila zpátky k mladé upírce Bree.
"Bree," oslovila ji zase chladným hlasem. "Je to pravda, co mi řekli? Bylo vás dvacet?"
Dívka tam ležela lapajíc po vzduchu, jednu stranu obličeje přitisknutou k zemi. Rychle promluvila. "Devatenáct nebo dvacet, možná víc, já nevím!" Krčila se, vyděšená z toho, že by jí její nevědomost mohla vynést další kolo mučení. "Sara a ještě jedna, jejíž jméno neznám, se dostaly do rvačky cestou…"
"A ta Victoria - to ona tě stvořila?"
"Já nevím," odpověděla Bree a zase se zašklebila. "Riley její jméno nikdy neříkal. Tehdy v noci jsem neviděla… byla taková tma, a bolelo to…" Bree se otřásla. "Nechtěl, abychom na ni dokázali myslet. Říkal, že naše myšlenky nejsou bezpečné…"
Jane střelila pohledem po Edwardovi a pak zpátky k dívce.
Victoria to naplánovala dobře. Kdyby Edwarda nesledovala, nedalo by se najisto zjistit, že do toho byla zapletená…
"Pověz mi o Rileym," poručila Jane. "Proč vás sem přivedl?"
"Riley nám řekl, že tady musíme zničit ty divné žlutooké," drmolila Bree rychle a ochotně. "Povídal, že to bude snadné. Říkal, že jim patří město a že po nás půjdou. Říkal, že až budou pryč, bude všechna krev naše. Dal nám jejich pach." Bree zvedla ruku a zabodla prst do vzduchu směrem ke mně. "Říkal, že je poznáme podle toho, že s nimi bude ona. Říkal, že kdo ji dostane první, může si ji nechat."
Slyšela jsem, jak vedle mě Edward zatíná čelist.
"Zdá se, že to Riley trochu podcenil," poznamenala Jane.
Bree přikývla, zjevně se jí ulevilo, když konverzace nabrala tento nebolestivý směr. Opatrně se posadila. "Já nevím, co se stalo. Rozdělili jsme se, ale ti druzí vůbec nepřišli. A Riley nás taky opustil a nepřišel nám na pomoc, jak slíbil. A pak nastal hrozný zmatek a najednou byli všichni na kusy." Znovu se otřásla. "Bála jsem se. Chtěla jsem utéct." Podívala se na Carlislea. "Tamhleten říkal, že mi neublíží, když přestanu bojovat."
"Ach, ale on nemá právo rozdávat takové milosti, maličká," zamumlala Jane a její hlas byl teď podivně něžný. "Porušení pravidel s sebou nese následky."
Bree na ni zírala a nic nechápala.
Jane se podívala na Carlislea. "Víš jistě, že jste dostali všechny? Tu druhou půlku, která se oddělila?"
Carlisleův obličej byl velmi klidný, když přikývl. "My jsme se taky rozdělili."
Jane se pousmála. "Nemůžu popřít, že to na mě udělalo dojem." Velké stíny za ní souhlasně zamručely. "Nikdy jsem neviděla, aby se nějaká skupina ubránila takové útočící přesile bez ztrát. Víte, proč k tomu došlo? Vzhledem k způsobu, jakým tu žijete, mi to připadá jako nepřiměřené jednání. A proč byla klíčem ta dívka?" Její oči na mně na krátkou chviličku neochotně spočinuly.
Zachvěla jsem se.
"Victoria měla na Bellu spadeno," vysvětloval jí Edward apatickým hlasem.
Jane se zasmála - byl to líbezný, bublavý smích šťastného dítěte. "Zdá se, že u našich vyvolává bizarně silné reakce," poznamenala a věnovala mi jeden svůj blažený úsměv.
Edward ztuhl. Podívala jsem se na něj včas, abych viděla, jak se jeho obličej obrací pryč, zpátky k Jane.
"Mohla bys s tím prosím přestat?" zeptal se napjatým hlasem.
Jane se zase lehce zasmála. "Jen to zkouším. Zjevně jí to nic nedělá."
Otřásla jsem se, hluboce vděčná za to, že ta zvláštní anomálie v mém organismu - která mě ochránila před Jane, už když jsme se setkaly posledně - stále funguje. Edward mě objal pevněji kolem pasu.
"No, zdá se, že nám toho na práci moc nezbylo. Zvláštní," prohlásila Jane a do hlasu se zase vkrádala apatie. "Na to nejsme zvyklí, chodit někam zbytečně. Je velká škoda, že jsme nestihli tu bitvu. Podle všeho to musela být opravdu zábavná podívaná."
"Ano," odpověděl rychle Edward ostrým hlasem. "A byli jste tak blízko. Škoda, že jste nepřišli o půl hodiny dřív. Pak byste tu možná dokázali splnit účel své cesty."
Jane se střetla s Edwardovým rozzlobeným pohledem pevnýma očima. "Ano. Škoda, že to takhle dopadlo, že?"
Edward si pro sebe přikývl, jeho tušení se potvrdilo.
Jane se otočila a podívala se zase na novorozenou Bree, ve tváři úplně znuděný výraz. "Felixi?" zakňourala.
"Počkej," vložil se do toho Edward.
Jane zvedla obočí, ale Edward se obrátil na Carlislea a naléhavě promluvil. "Mohli bychom té mladé vysvětlit pravidla. Zdá se, že není neochotná se učit. Nevěděla, co dělá."
"Samozřejmě," odpověděl Carlisle. "Určitě bychom byli připraveni převzít za Bree zodpovědnost."
Výraz Jane se zmítal mezi pobavením a nevěřícností.
"Neděláme výjimky," řekla. "A nedáváme druhou šanci. Škodí to naší reputaci. Což mi připomíná…" Najednou zase upřela oči na mě a v její cherubínské tváři se objevily dolíčky. "Caius bude tak zaujatý, až uslyší, že jsi stále člověk, Bello. Možná se rozhodne tě navštívit."
"Datum je stanoveno," promluvila poprvé Alice. "Možná vás za několik měsíců navštívíme."
Janin úsměv pohasl a ona lhostejně pokrčila rameny, na Alici se ani nepodívala. Otočila se čelem ke Carlisleovi. "Bylo to příjemné setkání, Carlisle - myslela jsem, že Aro přehání. No, tak zatím na shledanou…"
Carlisle přikývl s bolestným výrazem.
"Postarej se o to, Felixi," poručila Jane s neskrývanou nudou v hlase a kývla k Bree. "Chci jet domů."
"Nedívej se," zašeptal mi Edward do ucha.
Jeho radu jsem poslechla víc než ochotně. Na jeden den jsem toho viděla až dost - víc než dost na celý život. Stiskla jsem pevně víčka a zabořila obličej Edwardovi do prsou.
Ale pořád jsem slyšela.
Ozvalo se hluboké, rachotivé bručení a pak vysoký nářek, který už jsem znala. Ten zvuk se rychle odmlčel a pak už bylo slyšet jenom odporné křupání a škubání.
Edwardovy ruce mě úzkostně třely po ramenou.
"Pojďme," řekla Jane a já jsem vzhlédla včas, abych spatřila záda vysokých postav v tmavých pláštích, které mizely ve svíjejícím se dýmu. Pach požáru byl zase silný - čerstvý.
Šedivé pláště zmizely v husté mlze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama