Zatmění-26.kapitola 2/3

6. ledna 2013 v 20:29 | Anďa |  Twilight-Zatmění
"Pojď dál, Bello," řekl Billy. Řev mého náklaďáčku bylo snadné poznat.
Vešla jsem dovnitř.
"Ahoj, Billy. Je vzhůru?" zeptala jsem se.
"Probudil se asi před půl hodinou, chvilku předtím, než odešel doktor. Jdi dál. Myslím, že na tebe čeká."
Bolestně jsem se zatvářila a pak jsem se zhluboka nadechla. "Díky."
U dveří do Jacobova pokoje jsem zaváhala, nebyla jsem si jistá, jestli mám zaklepat. Rozhodla jsem se, že napřed nakouknu dovnitř, protože jsem doufala - takový jsem byla zbabělec -, že možná zase usnul. Měla jsem pocit, že by se mi pár dalších minut docela hodilo.
Malinko jsem pootevřela dveře a váhavě nakoukla dovnitř.
Jacob na mě čekal, jeho obličej byl klidný a nevzrušený. Ten ztrhaný pohled byl pryč, místo něj se usadila pečlivě udržovaná bezvýraznost. V jeho tmavých očích nic nejiskřilo.
Bylo hrozně těžké dívat se mu do tváře, když jsem věděla, že ho miluju. Nenapadlo mě, že to bude takový rozdíl. Říkala jsem si, jestli to pro něj bylo takhle těžké vždycky, celou tu dobu.
Bohudíky, někdo ho přikryl dekou. Ulevilo se mi, že se nemusím dívat, jak moc je polámaný.
Vešla jsem dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře.
"Ahoj, Jaku," zamumlala jsem na pozdrav.
Napřed neodpověděl. Dlouhou dobu se mi díval do obličeje. Pak s jistým úsilím přešel do lehce výsměšného úsměvu.
"Jo, tak nějak jsem si myslel, že by to mohlo dopadnout." Vzdychl. "Dneska mi zkrátka nic nevyšlo. Napřed jsem si vybral špatné místo, utekl mi nejlepší boj a Seth shrábl všechnu slávu. Pak se Leah zachovala jako káča a chtěla všem dokázat, že je stejně tvrdá jako my ostatní, a já jsem byl ten pitomec, který ji zachrání. A teď tohle." Máchal levou rukou ke mně, jak jsem váhavě postávala u dveří.
"Jak se cítíš?" zašeptala jsem. Taková hloupá otázka.
"Jako kus šutru. Doktor Tesák neví jistě, kolik léků proti bolesti potřebuju, tak to zkouší metodou pokus - omyl. Myslím, že to přeťáp."
"Ale nic tě nebolí."
"Ne. Tedy alespoň co se týče mých zranění," řekl a zase se výsměšně usmál.
Kousla jsem se do rtu. Tohle nikdy nezvládnu. Proč se mě nikdo nepokusil zabít, když jsem chtěla umřít?
Kousavý humor ho opustil a jeho oči zněžněly. Čelo se mu zkrabatilo, jako kdyby měl starosti.
"A co ty?" zeptal se a znělo to vážně ustaraně. "Jsi v pořádku?"
"Já?" zírala jsem na něj. Možná opravdu dostal moc léků. "Proč?"
"No, totiž, byl jsem celkem přesvědčený, že ti doopravdy neublíží, ale nebyl jsem si jistý, jak zlé to bude. Co jsem se vzbudil, dělal jsem si starosti. Nevěděl jsem, jestli mě budeš ještě smět navštívit a tak. To čekání bylo strašné. Jak to šlo? Byl na tebe zlý? Je mi líto, jestli moc vyváděl. Nechtěl jsem, aby sis tím musela procházet sama. Myslel jsem, že tam budu…"
Trvalo mi chvilku, než jsem vůbec pochopila. Pořád brebentil, tvářil se pořád rozpačitěji, až mi konečně došlo, co říká. Honem jsem ho začala ujišťovat.
"Ne, ne, Jaku! Já jsem v pohodě. Až moc v pohodě, vážně. Samozřejmě, že nebyl zlý! Až mě to mrzí!"
Vykulil oči a zatvářil se zděšeně. "Cože?"
"Ani se na mě nezlobil - dokonce se nezlobil ani na tebe! Je tak nesobecký. O to větší mám kvůli němu výčitky. Bylo by lepší, kdyby na mě křičel nebo tak něco. Rozhodně bych si to zasloužila… a něco mnohem horšího než křik. Ale jemu je to jedno. On jenom chce, abych byla šťastná."
"On se nezlobil?" zeptal se Jacob nevěřícně.
"Ne. Byl až… příliš laskavý."
Jacob ještě chvilku zíral a pak se najednou zamračil. "No, zatraceně!" zavrčel.
"Co se děje, Jaku? Bolí to?" Začala jsem neužitečně šátrat rukama, abych mu našla léky.
"Ne," zavrčel znechuceným tónem. "Nemůžu tomu uvěřit! Nedal ti žádné ultimátum, nic takového?"
"Ani zdání - co se to s tebou děje?"
Zamračil se a zavrtěl hlavou. "Tak nějak jsem na jeho reakci spoléhal. Zatraceně. Je lepší, než jsem si myslel."
Připadalo mi, že to řekl stejně, jen rozzlobeněji, jako Edward ráno ve stanu, když skládal poklonu Jacobově mazanosti. Což znamenalo, že Jake stále doufá, stále bojuje. Ta myšlenka mnou projela jako bodnutí nože, až jsem se zachvěla.
"On nehraje žádnou hru, Jaku," řekla jsem tiše.
"Vsaď se, že ano. Hraje úplně stejně tvrdě jako já, jenomže on ví, co dělá, a já to nevím. Nemůžu za to, že je lepší manipulátor než já - nejsem na světě tak dlouho jako on, nestihl jsem se naučit všechny jeho triky."
"On se mnou nemanipuluje!"
"Ale ano, manipuluje! Kdy už se probudíš a dojde ti, že není tak dokonalý, jak si o něm myslíš?"
"Alespoň mi nevyhrožoval, že se zabije, aby ze mě dostal políbení," odsekla jsem. Jakmile ta slova byla venku, začervenala jsem se rozpaky. "Počkej. Tvař se, jako že mi to nevyklouzlo. Přísahala jsem si, že o tom nikdy nebudu mluvit."
Zhluboka se nadechl. Když promluvil, byl klidnější. "Proč ne?"
"Protože jsem tě nepřišla z ničeho obviňovat."
"Ale vždyť je to pravda," namítl klidně. "Udělal jsem to."
"Mně je to jedno, Jaku. Já se nezlobím."
Usmál se. "Mně je to taky jedno. Věděl jsem, že mi odpustíš, a jsem rád, že jsem to udělal. Udělal bych to znovu. Mám alespoň něco. Alespoň jsem tě přiměl pochopit, že mě opravdu miluješ. To mi za to stojí."
"Vážně? Je to opravdu lepší, než kdybych o tom dál neměla tušení?"
"Nemyslíš, že bys měla vědět, co ke mně cítíš - když pro nic jiného, tak proto, aby tě to jednou nepřekvapilo, až bude pozdě a budeš vdaná upírka?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne - nemyslela jsem lepší pro mě. Myslela jsem lepší pro tebe. Je to pro tebe lepší, nebo horší, když už vím, že jsem do tebe zamilovaná? Stejně to na věci nic nezmění. Nebylo by to pro tebe lepší, snadnější, kdybych se to nikdy nedovtípila?"
Bral mou otázku tak vážně, jak jsem ji myslela, a pečlivě přemýšlel, než odpověděl. "Ne, je lepší, že to víš," usoudil nakonec. "Kdybys na to nepřišla…. vždycky bych si říkal, že ses třeba mohla rozhodnout jinak. Teď to vím. Udělal jsem všechno, co jsem mohl." Neklidně se nadechl a zavřel oči.
Tentokrát jsem neodolala - nedokázala odolat - nutkání ho utěšit. Přešla jsem malou místnost a klekla si vedle jeho hlavy, protože jsem se bála sednout si na postel, abych s ní nepohnula a neublížila mu. Sklonila jsem hlavu a čelem se dotkla jeho tváře.
Jacob si vzdychl, položil mi ruku na vlasy a přidržel si mě tak.
"Je mi to moc líto, Jaku."
"Vždycky jsem věděl, že mám malou šanci. Není to tvoje vina, Bello."
"Ještě ty, to ne," zasténala jsem. "Prosím."
Odtáhl se, aby se na mě podíval. "Cože?"
"Je to moje vina. Je mi hrozně, jak mi každý říká, že není."
Usmál se, ale oči se mu nerozsvítily. "Chceš, abych ti vynadal?"
"Vlastně… asi chci."
Našpulil rty a zvažoval, jak moc to myslím vážně. Po tváři se mu mihl úsměv a pak nasadil rozzuřeně zamračený výraz.
"Takhle mě líbat bylo neomluvitelné." Odsekával jednotlivá slova. "Když jsi věděla, že to hned vezmeš zpátky, nemusela jsi být tak přesvědčivá."
Zašklebila jsem se a přikývla. "Je mi to moc líto."
"Lítostí se nic nespraví, Bello. Co sis myslela?"
"Nemyslela jsem," zašeptala jsem.
"Měla jsi mi říct, abych šel umřít. To přece chceš."
"Ne, Jacobe," zakňourala jsem a snažila se potlačovat slzy, které se mi draly do očí. "Ne! Nikdy."
"Snad nepláčeš?" zeptal se a jeho hlas byl najednou zase normální. Netrpělivě se obrátil na posteli.
"Jo," zamumlala jsem a slabě jsem se sama sobě zasmála skrz slzy, z kterých byly najednou vzlyky.
Přesunul váhu a shodil zdravou nohu z postele, jako kdyby se snažil se postavit.
"Co to děláš?" zeptala jsem se přes ty slzy. "Lehni si, pitomečku, nebo si ublížíš!" vyskočila jsem a tlačila mu ramena zpátky na postel.
Podvolil se a s bolestným vzdechem si zase lehl, ale popadl mě kolem pasu a přitáhl mě na postel, ke svému zdravému boku. Stulila jsem se tam a snažila se zdusit ty hloupé vzlyky na jeho horké kůži.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama