Zatmění-26.kapitola 3/3

6. ledna 2013 v 20:30 | Anďa |  Twilight-Zatmění
"Nechápu, proč pláčeš," zašeptal. "Víš, že jsem to řekl jenom proto, že jsi to chtěla. Nemyslel jsem to vážně." Jeho ruka mi třela ramena.
"Já vím." Zhluboka, trhaně jsem se nadechla a snažila se ovládnout. Jak to, že nakonec skončím s brekem já a on mě uklidňuje? "Přesto je to všechno pravda. Děkuju, že jsi to řekl nahlas."
"Mám body za to, že jsem tě rozplakal?"
"Jasně, Jaku." Snažila jsem se usmát. "Kolik jenom chceš."
"Neboj, Bello, miláčku. Ono to všechno nějak půjde."
"Nechápu jak," zamumlala jsem.
Pohladil mě po temeni. "Já se vzdám a budu hodný."
"Další hry?" nadhodila jsem a zvedla bradu, abych mu viděla do obličeje.
"Možná." S trochou úsilí se zasmál a pak se zašklebil. "Ale zkusím to."
Zamračila jsem se.
"Nebuď tak pesimistická," domlouval mi. "Důvěřuj mi trochu."
"Jak to myslíš, že budeš hodný?"
"Budu tvůj přítel, Bello," řekl tiše. "O víc nebudu žádat."
"Myslím, že na to je příliš pozdě, Jaku. Jak můžeme být přáteli, když se takhle milujeme?"
Podíval se na strop přimhouřenýma očima, jako kdyby četl něco, co je tam napsáno. "Možná… to bude muset být přátelství na dálku."
Zaťala jsem zuby a byla jsem ráda, že se mi nedívá do obličeje, protože jsem potlačovala vzlyky, které mě zase přemáhaly. Potřebovala jsem být silná, a neměla jsem ponětí, kde tu sílu brát…
"Znáš ten příběh z bible?" zeptal se Jacob najednou, oči stále upřené na bílý strop. "Ten o tom králi a těch dvou ženách, co se hádají o dítě?"
"Jasně. O králi Šalomounovi."
"Správně. Král Šalomoun," opakoval. "Ten rozkázal, přesekněte dítě na dvě poloviny… ale byla to jenom zkouška. Jen aby viděl, která se svého podílu vzdá, aby zachránila dítě."
"Jo, pamatuju se."
Podíval se mi zpátky do obličeje. "Já už tě nebudu sekat na poloviny, Bello."
Pochopila jsem, co říká. Říkal mi, že mě miluje víc, a že to dokazuje tím, že se mě vzdá. Chtěla jsem hájit Edwarda, povědět mu, že by Edward udělal to samé, kdybych chtěla, kdybych mu to dovolila. Já jsem to byla, kdo se nechtěl vzdát svého nároku. Ale nemělo smysl začínat hádku, která by ho jenom víc zraňovala.
Zavřela jsem oči a chtěla potlačit svou bolest. Tou jsem ho nesměla zatěžovat.
Chvilku jsme mlčeli. Zdálo se, že čeká, až něco řeknu; já jsem se snažila přijít na to, co říct.
"Mám ti říct, co je na tom nejhorší?" zeptal se váhavě, když jsem dlouho mlčela. "Nevadí? Vážně budu hodný."
"Pomůže to?" zašeptala jsem.
"Mohlo by. Nemuselo by to bolet."
"Tak co je na tom nejhorší?"
"Nejhorší je vědět, co by bylo."
"Co by mohlo být." Vzdychla jsem.
"Ne." Jacob zavrtěl hlavou. "Jsem pro tebe přesně ten pravý, Bello. Bylo by to pro nás lehké - pohodlné, snadné jako dýchání. Já jsem byl přirozená cesta, po které by se tvůj život dal…" Chvíli se díval do prázdna a já jsem čekala. "Kdyby svět byl takový, jako by měl být, kdyby v něm nebyly žádné příšery a žádná kouzla…"
Viděla jsem to, co on, a věděla jsem, že má pravdu. Kdyby svět byl normální, tak bychom spolu my dva chodili. A byli bychom šťastní. V tom světě byl moje spřízněná duše - byl by moje spřízněná duše pořád, kdyby jeho nárok nezastínilo něco silnějšího, něco tak silného, že to v racionálním světě prostě nemohlo existovat.
Existuje někde něco takového i pro Jacoba? Něco, co spřízněnou duši přebije trumfem? Musela jsem věřit, že ano.
Dvě budoucnosti, dvě spřízněné duše… to je na jednoho člověka příliš. A je tak nespravedlivé, že nebudu jediná, kdo za to zaplatí. Jacobova bolest se mi zdála jako příliš vysoká cena. Uhýbala jsem před myšlenkou na tu cenu a přemítala, jestli bych váhala, kdybych Edwarda už jednou neztratila. Kdybych nevěděla, jaké to je žít bez něj. Nebyla jsem si jistá. Tu zkušenost jsem v sobě měla tak silně zapsanou, že jsem si nedokázala představit, jak bych se rozhodovala bez ní.
"Je pro tebe jako droga, Bello." Jeho hlas byl stále něžný, vůbec ne kritický. "Už chápu, že bez něj nemůžeš žít. Je příliš pozdě. Ale já bych pro tebe byl zdravější. Nebyl bych droga; já bych pro tebe byl vzduch, slunce."
Zamyšleně jsem se pousmála. "Tak jsem na tebe myslívala, víš. Jako na slunce. Moje vlastní slunce. Hezky jsi mi vyvažoval ty mraky."
Vzdychl. "S mraky si poradím. Ale zatmění nepřemůžu."
Dotkla jsem se jeho obličeje, položila mu ruku na tvář. Při mém dotyku vydechl a zavřel oči. Bylo naprosté ticho. Slyšela jsem jenom tlukot jeho srdce, pomalý a vyrovnaný.
"Řekni mi, co je nejhorší pro tebe," zašeptal.
"Myslím, že to není dobrý nápad."
"Prosím."
"Myslím, že to bude bolet."
"Prosím."
Copak jsem mu teď mohla něco odmítnout?
"Nejhorší na tom je…" zaváhala jsem a pak jsem bez obalu odhalila celou pravdu. "Nejhorší na tom je, že jsem to všechno viděla - celý náš život. A hrozně ho chci, Jaku, chci ho se vším všudy. Chci tu teď zůstat a nikdy odsud neodejít. Chci tě milovat a učinit tě šťastným. A nemůžu, a to mě zabíjí. Je to jako se Samem a Emily, Jaku - nikdy jsem neměla na vybranou, vždycky jsem věděla, že se nic nezmění. Možná proto jsem proti tobě tak tvrdě bojovala."
Soustředil se na to, aby vyrovnaně dýchal.
"Věděla jsem, že ti to nemám říkat."
Pomalu zavrtěl hlavou. "Ne. Jsem rád, že jsi mi to řekla. Děkuju." Políbil mě na temeno a pak si vzdychl. "Teď už budu hodný."
Vzhlédla jsem, a on se usmíval.
"Takže se budeš vdávat, co?"
"Nemusíme se o tom bavit."
"Rád bych znal nějaké podrobnosti. Nevím, kdy s tebou zase budu mluvit."
Musela jsem chvilku počkat, než jsem dokázala promluvit. Když jsem si byla docela jistá, že se mi nezlomí hlas, odpověděla jsem na jeho otázku.
"Vážně to není můj nápad… ale ano. Hodně to pro něj znamená. Tak si říkám, proč ne?"
Jake přikývl. "To je pravda. Není to tak hrozné - v porovnání s tamtím."
Jeho tón byl velmi klidný, velmi věcný. Podívala jsem se na něj, zvědavá, jak to dokáže, a tím se to pokazilo. Krátce se mi zadíval do očí a pak odvrátil hlavu. Čekala jsem, až se mu zklidní dech, pak jsem teprve promluvila.
"Ano. V porovnání s tamtím," souhlasila jsem.
"Kolik času ti zbývá?"
"To záleží na tom, jak dlouho potrvá, než dá Alice dohromady svatbu." Potlačila jsem zasténání, když jsem si představila, jak to Alice pojme.
"Předtím, nebo potom?" zeptal se tiše.
Věděla jsem, jak to myslí. "Potom."
Přikývl. Tohle pro něj byla úleva. Přemítala jsem, kolik bezesných nocí mu myšlenka na moje zakončení studia uchystala.
"Bojíš se?" zašeptal.
"Ano," odpověděla jsem taky šeptem.
"Čeho se bojíš?" Jeho hlas teď bylo sotva slyšet. Díval se mi na ruce.
"Spousty věcí." Snažila jsem se o lehkomyslnější tón, ale zůstávala jsem upřímná. "Nikdy jsem nebyla zrovna masochistka, takže se netěším na tu bolest. A přála bych si, aby byl nějaký způsob, jak ho udržet z dosahu - nechci, aby trpěl se mnou, ale nevěřím, že tomu dokážu zabránit. A taky to budu muset nějak sehrát s Charliem a taky s Renée… A doufám, že potom budu schopná brzy se ovládat. Možná budu takovou hrozbou, že mě smečka bude muset skolit."
Podíval se na mě s nesouhlasným výrazem. "Zmrzačil bych každého bratra, který by se o to pokusil."
"Děkuju."
Smutně se pousmál. Pak se zamračil. "Ale není to daleko nebezpečnější, než jak říkáš? Ve všech příbězích se vypráví, že je to strašně těžké… oni se neovládnou… lidé umírají…" Zalapal po dechu.
"Ne, toho se nebojím. Blázínku Jacobe - snad bys nevěřil historkám o upírech?"
Můj pokus o vtip se mu zjevně nelíbil.
"No, obav mám určitě hodně. Ale ten výsledek mi za to stojí."
Neochotně přikývl a já jsem věděla, že se mnou vůbec nesouhlasí.
Napjala jsem krk a položila si tvář na jeho teplou kůži, abych mu zašeptala do ucha. "Ty víš, že tě miluju."
"Vím," vydechl a automaticky mě sevřel těsněji kolem pasu. "Ty víš, jak moc si přeju, aby to stačilo."
"Ano."
"Vždycky budu čekat v záloze, Bello," ujistil mě veseleji a uvolnil paži. Odtáhla jsem se s otupělým, přetrvávajícím pocitem ztráty. Když jsem vstala, bylo mi, jako by se mě kus odtrhl a zůstal tam na posteli vedle něj. "Vždycky budeš mít náhradní možnost, když o ni budeš stát."
Stálo mě hodně sil se usmát. "Dokud moje srdce nepřestane bít."
Zakřenil se na mě. "Víš, myslím, že bych si tě vzal i pak - možná. Asi to bude záležet na tom, jak moc budeš páchnout."
"Můžu se tu zase zastavit? Nebo bys radši, abych už k vám nechodila?"
"Promyslím si to a dám ti vědět," řekl. "Možná budu potřebovat společnost, abych se nezbláznil. Ten upírský zázračný chirurg říká, že se nesmím proměnit, dokud mi to nedovolí - že by to mohlo mít špatný vliv na srůstání kostí." Jacob udělal obličej.
"Buď poslušný a udělej, co ti Carlisle říká. Uzdravíš se rychleji."
"Jasně, jasně."
"Zajímalo by mě, kdy se to stane," nadhodila jsem. "Kdy ti padne do oka ta pravá."
"Nevzdávej se naděje, Bello." Jacobův hlas byl najednou kyselý. "Ačkoliv to pro tebe určitě bude úleva."
"Možná ano, možná ne. Pravděpodobně mi pro tebe žádná nebude připadat dost dobrá. Říkám si, jak moc asi budu žárlit."
"To by mohlo být docela zábavné," připustil.
"Dej mi vědět, až budeš chtít, abych se vrátila, a v tu ránu mě tu máš," slíbila jsem.
S povzdechem ke mně obrátil tvář.
Naklonila jsem se a jemně ho políbila. "Miluju tě, Jacobe."
Zlehka se zasmál. "Já tebe víc."
Díval se, jak odcházím z pokoje, s nečitelným výrazem v černých očích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama