Zatmění-27.kapitola 1/2

6. ledna 2013 v 20:31 | Anďa |  Twilight-Zatmění

27. POTŘEBY

Nedostala jsem se moc daleko, než řízení začalo být nemožné.
Když už jsem neviděla, najela jsem pneumatikami na hrubou krajnici a zpomalovala, až jsem zastavila docela. Zhroutila jsem se na sedadle a povolila stavidla slabosti, kterou jsem tak usilovně přemáhala u Jacoba v pokoji. Bylo to horší, než jsem si myslela - ta síla mě zaskočila. Ano, udělala jsem dobře, že jsem to před Jacobem utajila. Tohle nikdy nikdo neměl vidět.
Ale nebyla jsem sama dlouho - jenom přesně do té doby, než mě tu uviděla Alice, a pak těch pár minut, než přijel. Dveře se se skřípotem otevřely a on si mě zvedl do náruče.
Zpočátku to bylo horší. Protože tam byla ta menší část mého já - menší, ale hlasitější a s každou minutou rozzlobenější ve snaze překřičet tu většinu -, která toužila po jiných pažích. A s ní se objevil i čerstvý pocit viny, který mou bolest ještě připepřil.
Nic neříkal, jenom mě nechal vzlykat, až jsem začala drmolit Charlieho jméno.
"Vážně chceš jet domů?" zeptal se pochybovačně.
Po několika pokusech se mi podařilo mu vysvětlit, že se to hned tak nezlepší. Potřebovala jsem se dostat přes Charlieho, než bude natolik pozdě, že zavolá Billymu.
Takže mě dovezl domů - tentokrát se ani nepřiblížil rychlostnímu limitu mého náklaďáčku - a jednou paží mě pořád pevně objímal. Celou cestu jsem se snažila dostat emoce pod kontrolu. Zpočátku to vypadalo jako marná snaha, ale nevzdávala jsem se. Jenom pár vteřin, říkala jsem si. Abych stihla pronést nějakou výmluvu nebo nějakou lež, a pak se můžu zase zhroutit. Musím dokázat aspoň tolik. Zoufale jsem v sobě pátrala po zbytcích síly.
Už tak jsem měla co dělat, abych utišila ty vzlyky - držela jsem je v sobě, ale nepřestávaly. Slzy mi kanuly pořád stejně rychle. Měla jsem pocit, že to nezvládnu.
"Počkej na mě nahoře," zamumlala jsem, když jsme dojeli před dům.
Stiskl mě pevněji a pak byl pryč.
Jakmile jsem byla doma, namířila jsem si přímo ke schodům.
"Bello?" zavolal na mě Charlie ze svého obvyklého místa na pohovce, když jsem procházela kolem.
Otočila jsem se a mlčky se na něj podívala. Vykulil oči a v tu chvíli byl na nohou.
"Co se stalo? Je Jacob…?" ptal se.
Zuřivě jsem zavrtěla hlavou a snažila se najít hlas. "Je v pořádku, je v pořádku," ujišťovala jsem ho tiše a ochraptěle. A Jacob byl v pořádku - po fyzické stránce, což bylo všechno, oč si Charlie v tu chvíli dělal starosti.
"Tak co se tedy stalo?" Popadl mě za ramena, oči stále zděšeně vykulené. "Co se stalo tobě?"
Musela jsem vypadat hůř, než jsem si představovala.
"Nic, tati. Já… jenom jsem si musela promluvit s Jacobem o… některých věcech, které jsou těžké. Nic mi není."
Úzkost pominula a vystřídal ji nesouhlas.
"Myslíš, že na to byla vhodná doba?" zeptal se.
"Asi ne, tati, ale neměla jsem na výběr - prostě to došlo do bodu, kdy jsem se musela rozhodnout…. Někdy prostě není způsob, jak najít kompromis."
Pomalu potřásl hlavou. "Jak to vzal?"
Neodpověděla jsem. Díval se mi chvíli do obličeje a pak přikývl. Zřejmě mu to jako odpověď stačilo.
"Doufám, že jsi mu tím nenarušila uzdravování."
"On se uzdravuje rychle," zamumlala jsem.
Charlie vzdychl.
Cítila jsem, že se přestávám ovládat.
"Budu ve svém pokoji," řekla jsem a vykroutila jsem se mu z rukou.
"Dobře," přitakal Charlie. Asi viděl, že mám na krajíčku a že už to dlouho nevydržím. Nic neděsilo Charlieho víc než slzy
Poslepu jsem doklopýtala do svého pokoje.
Jakmile jsem byla uvnitř, začala jsem se potýkat s uzávěrem náramku, roztřesenými prsty jsem se snažila ho sundat.
"Ne, Bello," zašeptal Edward a vzal mě za ruce. "Je to součástí toho, kdo jsi."
Přitáhl si mě do náruče, protože jsem se zase rozvzlykala.
Můj nejdelší den jako by se pořád donekonečna natahoval. Přemítala jsem, jestli to někdy skončí.
Ale ačkoliv se noc neúprosně vlekla, nebyla to nejhorší noc mého života. Tím jsem se utěšovala. A nebyla jsem sama. V tom byl taky velký díl útěchy.
Charlieho strach z emocionálních výlevů mu bránil, aby mě chodil kontrolovat, ačkoliv jsem nebyla potichu - asi se nevyspal o nic víc než já.
Když jsem se dnes v noci ohlédla zpět, viděla jsem všechno v nesnesitelně jasném světle. Viděla jsem každou chybu, kterou jsem udělala, každou škodu, kterou jsem napáchala, drobnosti i zásadní omyly. Každou bolest, kterou jsem způsobila Jacobovi, každou ránu, kterou jsem zasadila Edwardovi, narovnané do úhledných hromádek, které jsem nemohla ignorovat nebo popírat.
A uvědomila jsem si, že s těmi magnety jsem se kardinálně spletla. Nebyli to Edward a Jacob, které jsem se snažila dát dohromady, byly to dvě části mé osobnosti, Edwardova Bella a Jacobova Bella. Ale ty společně existovat nemohly, a já jsem se o to nikdy neměla ani pokoušet.
Napáchala jsem tolik škody.
V jednu chvíli jsem si vzpomněla na slib, který jsem si dala dnes brzy ráno - že už nedovolím, aby mě Edward viděl uronit slzu pro Jacoba Blacka. Ta myšlenka vyvolala záchvat hysterie, který Edwarda vyděsil víc než pláč. Ale i to postupně odeznělo.
Edward skoro nemluvil; jenom vedle mě ležel na posteli, objímal mě a nechal si ode mě máčet košili slanou vodou.
Trvalo to déle, než jsem si myslela, než se ta menší, zlomená část mého já vyplakala. Ale nakonec se to stalo a mě konečně přemohlo vyčerpání a mohla jsem usnout. Spánek mi sice od bolesti nepomohl, ale přinesl mi otupující, umrtvující úlevu jako lék. Bolest pak byla snesitelnější. Ale nepřestávala; věděla jsem o ní i ve spánku, a to mi pomohlo srovnat si v sobě některé věci.
Ráno s sebou přineslo ne-li jasnější vyhlídky, tedy alespoň jistou míru sebeovládání, jisté smíření. Instinktivně jsem věděla, že mě nová trhlina v srdci bude vždycky bolet. Že prostě bude odteď mojí součástí. Časem se to zlepší - tak se to aspoň vždycky říká. Ale mně nezáleželo na tom, jestli mou ránu čas zahojí, nebo ne. Hlavně aby se ulevilo Jacobovi. Aby mohl být zase šťastný.
Když jsem se probudila, nebyla jsem nijak dezorientovaná. Otevřela jsem oči - konečně suché - a setkala se s Edwardovým úzkostným pohledem.
"Ahoj," řekla jsem. Můj hlas byl ochraptělý. Odkašlala jsem si.
Neodpověděl. Díval se na mě a čekal, až zase spustím.
"Ne, je mi dobře," ujistila jsem ho. "Už se to nestane."
Při mých slovech přimhouřil oči.
"Je mi líto, že jsi to musel vidět," řekla jsem. "To k tobě nebylo fér."
Vzal mi obličej do dlaní.
"Bello… víš to jistě? Vybrala sis správně? Nikdy jsem tě neviděl takhle trpět…" Hlas se mu zlomil na posledním slově.
Ale já jsem poznala horší bolest.
Dotkla jsem se jeho rtů. "Ano."
"Já nevím…" Jeho obočí se stáhlo. "Jestli tě to tolik bolí, jak by to mohla být ta správná volba?"
"Edwarde, já vím, bez koho nemůžu žít."
"Ale…"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ty to nechápeš. Ty možná jsi tak statečný nebo tak silný, abys beze mě dovedl žít, když budeš věřit, že je to tak lepší. Ale já bych se nikdy tak obětovat nedokázala. Musím být s tebou. To je jediný způsob, jak můžu žít."
Stále se tvářil pochybovačně. Nikdy jsem neměla dovolit, aby se mnou minulou noc zůstal. Ale tolik jsem ho potřebovala…
"Podej mi tu knížku, ano?" požádala jsem a ukázala mu přes rameno.
Zmateně se zamračil, ale rychle mi ji podal.
"Zase tahle?" zeptal se.
"Chci ti najít jenom kousek, který jsem si zapamatovala… abych viděla, jak to přesně řekla…" Zalistovala jsem v knize a snadno našla stránku, kterou jsem hledala. Její roh byl otřepaný, jak jsem se tam při četbě mnohokrát zastavila. "Katka je strašná, ale v pár věcech má pravdu," zašeptala jsem. Četla jsem ty řádky tiše, spíš pro sebe. "Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já; kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen jeho stihl zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizinu." Přikývla jsem, zase pro sebe. "Vím přesně, jak to myslí. A vím, bez koho nemůžu žít já."
Edward mi vzal tu knížku z rukou a hodil ji přes pokoj - přistála s lehkým žuchnutím na psacím stole. Ovinul mi paže kolem pasu.
Malý úsměv mu prozářil dokonalý obličej, ačkoliv měl čelo stále zbrázděné starostí. "Heathcliff měl taky svoje chvíle," řekl. Nepotřeboval knihu, aby ta slova perfektně odříkal. Přitáhl si mě blíž a zašeptal mi do ucha. "Nemohu žít, odešel mi život! Nemohu žít, odešla mi duše!"
"Ano," řekla jsem tiše. "Tak jsem to myslela."
"Bello, nesnesu, abys byla zoufalá. Možná…"
"Ne, Edwarde. Vážně jsem ve všem nadělala pořádný zmatek a budu s tím muset žít. Ale vím, co chci a co potřebuju… a co teď udělám."
"Co teď uděláme?"
Usmála jsem se tomu, jak mě opravil, a pak jsem si vzdychla. "Jedeme za Alicí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama