Zatmění-27.kapitola 2/2

6. ledna 2013 v 20:33 | Anďa |  Twilight-Zatmění
* * *
Alice stála na spodním schodu verandy, už se nás nemohla dočkat a nevydržela čekat uvnitř. Vypadalo to, že se co nevidět dá do oslavného tance, tak ji vzrušila ta novina, kterou jsem přijela oznámit.
"Děkuju, Bello!" zazpívala, když jsme vystoupili z náklaďáčku.
"Zadrž, Alice," varovala jsem ji a zvedla ruku, abych zarazila její veselí. "Mám pro tebe pár omezení."
"Já vím, já vím, já vím. Mám čas nejpozději do třináctého srpna, ty máš právo veta na seznam hostů, a jestli něco přeženu, už se mnou nikdy nepromluvíš."
"No dobře. No jo. Takže ty už pravidla znáš."
"Neboj se, Bello, bude to dokonalé. Chceš vidět šaty?"
Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout. Cokoliv jí udělá radost, řekla jsem si.
"Jasně."
Alice se samolibě usmála.
"Ehm, Alice," řekla jsem a zachovávala v hlasu uvolněný, klidný tón. "Kdy jsi mi koupila šaty?"
Asi to nebylo moc poznat. Edward mi stiskl ruku.
Alice šla první. Uvnitř zamířila ke schodům. "Tyhle věci potřebují čas, Bello," vysvětlovala přitom. Její tón se mi zdál… vyhýbavý. "Chci říct, nebyla jsem si jistá, že se věci vyvinou tímhle směrem, ale existovala určitá pravděpodobnost…"
"Kdy?" zeptala jsem se znovu.
"Perrine Bruyere má seznam čekatelů, víš," řekla tentokrát na svou obranu. "Mistrovské tkaniny se nevytvoří za noc. Kdybych na to nemyslela předem, musela bys jít v něčem z konfekce!"
Nevypadalo to, že dostanu přímou odpověď. "Per- kdože?"
"Není to velký návrhář, Bello, takže není potřeba kvůli tomu vyvádět. Je ovšem slibný a specializuje se přesně na to, co potřebuju."
"Já nevyvádím."
"Ne, to ne." Podezíravě sledovala můj klidný obličej. Když jsme vstoupili do jejího pokoje, otočila se na Edwarda.
"Ty - ven."
"Proč?" zeptala jsem se.
"Bello," zasténala. "Znáš pravidla. Nesmí vidět šaty, dokud nenadejde svatební den."
Znovu jsem se zhluboka nadechla. "To je mi jedno. A víš, že je v tvé hlavě stejně už viděl. Ale jestli na tom trváš…"
Vystrčila Edwarda ze dveří. Ani se na ni nepodíval - upíral na mě ustarané oči, bál se nechat mě tam samotnou.
Přikývla jsem a doufala, že se tvářím natolik vyrovnaně, abych ho uklidnila.
Alice mu zavřela dveře před nosem.
"Tak dobře!" zašeptala. "Pojď."
Popadla mě za zápěstí a dovedla mě k šatně - která byla větší než moje ložnice - a pak mě dovedla k zadnímu rohu, kde měl jeden dlouhý bílý pytel na šaty polici jenom pro sebe.
Jedním rozmáchlým pohybem vak rozepnula a pak ho opatrně sundala z ramínka. Ustoupila o krok a vyndala šaty, jako kdyby byla hosteska nějaké soutěžní hry.
"No?" zeptala se zadýchaně.
Dlouze jsem je hodnotila, trochu jsem si s ní pohrávala. Nasadila ustaraný výraz.
"Ach," řekla jsem a usmála se, takže se uvolnila. "Chápu."
"Co si o nich myslíš?" zeptala se.
Zase jsem si vzpomněla na Annu ze Zeleného domu.
"Jsou dokonalé, samozřejmě. Naprosto přesné. Jsi génius."
Zasmála se. "Já vím."
"Devatenáct set osmnáct?" hádala jsem.
"Více méně," řekla s přikývnutím. "Něco z toho je můj návrh, vlečka, závoj…" Při těch slovech se dotýkala bílého saténu. "Krajka je původní. Líbí se ti?"
"Jsou krásné. Jsou pro něj přesně ty pravé."
"Ale jsou přesně ty pravé pro tebe?" naléhala.
"Ano, myslím, že ano, Alice. Myslím, že přesně takové jsem potřebovala. Vím, že to všechno báječně zařídíš… jestli se dokážeš ovládnout."
Zářila.
"Můžu vidět tvoje šaty?" zeptala jsem se.
Zmateně zamrkala.
"Copak jsi neobjednala rovnou šaty i pro sebe? Nechci, aby moje hlavní družička měla něco z konfekce!" Předstírala jsem, že jsem se hrůzou otřásla.
Rozhodila mi paže kolem pasu. "Děkuju, Bello!"
"Jak to, že jsi to neviděla předem?" dobírala jsem si ji a políbila ji do rozježených vlasů. "Když jsi taková vědma!"
Alice odtančila dozadu a obličej jí zářil čerstvým nadšením. "Mám toho tolik co dělat! Jdi si hrát s Edwardem. Musím se dát do práce."
Vyrazila z pokoje a volala "Esme!"
Pomalu jsem ji následovala. Edward na mě čekal v hale, opíral se o dřevem obloženou stěnu.
"To bylo od tebe hrozně, hrozně milé," řekl mi.
"Myslím, že jí to udělalo radost," souhlasila jsem.
Dotkl se mé tváře; jeho oči - příliš tmavé, už to bylo dlouho, co mě naposledy opustil - podrobně zkoumaly můj výraz.
"Vypadněme odsud," navrhl najednou. "Pojďme na naši louku."
Znělo to velmi lákavě. "Asi už se nemusím schovávat, že ne?"
"Ne. Nebezpečí je za námi."
Cestou byl tichý a zamyšlený. Do tváře mi foukal vítr, byl teď teplejší, když bouřka opravdu pominula. Mraky zakrývaly nebe, tak jako obvykle.
Louka byla dnes poklidným, šťastným místem. Tráva byla posetá žlutobílými polštářky sedmikrásek. Nevadilo mi, že je země vlhká, lehla jsem si a dívala se, jestli v mracích uvidím nějaké obrazce. Byly příliš jednolité, příliš hladké. Žádné beránky, jenom měkká šedá přikrývka.
Edward si lehl vedle mě a vzal mě za ruku.
"Třináctého srpna?" zeptal se jakoby mimochodem po pár minutách příjemného mlčení.
"To mi zbývá měsíc do narozenin. Nechtěla jsem to zaříznout moc blízko."
Vzdychl. "Esme je o tři roky starší než Carlisle - prakticky vzato. Věděla jsi to?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Nic to pro ně neznamenalo."
Můj hlas byl klidný jako protipól jeho úzkosti. "Na mém věku vážně tolik nezáleží, Edwarde, já jsem prostě připravená. Vybrala jsem si svůj život - teď ho chci začít žít."
Pohladil mě po vlasech. "Právo veta na seznam hostů?"
"Je mi to celkem jedno, ale…" Zaváhala jsem, nechtěla jsem tohle vysvětlovat. Ale ať to mám radši za sebou. "Nejsem si jistá, jestli Alice bude cítit potřebu pozvat… pár vlkodlaků. Nevím, jestli… Jake bude mít pocit… pocit, že by měl přijít. Že to bude považovat za správnou věc, aby mě jako neranil, kdyby nepřišel. Chci, aby měl možnost svobodně se rozhodnout."
Edward chvilku mlčel. Dívala jsem se na koruny stromů, které byly skoro černé proti světle šedému nebi.
Najednou mě Edward popadl kolem pasu a přitáhl si mě na prsa.
"Pověz mi, proč tohle děláš, Bello. Proč ses rozhodla dát Alici volnou ruku?"
Opakovala jsem mu rozhovor, který jsem vedla s Charliem tu noc, než jsem šla na návštěvu k Jacobovi.
"Nebylo by fér vynechat z toho Charlieho," uzavřela jsem. "A to znamená i Renée a Phila. A ať si to Alice taky pořádně užije. Možná to pro Charlieho bude snazší, když se rozloučím v plné parádě. I když si myslí, že je to příliš brzy, nechtěla bych ho připravit o možnost vést mě k oltáři." Zašklebila jsem se při těch slovech a pak se znovu zhluboka nadechla. "Alespoň táta s mámou a moji kamarádi poznají tu nejlepší část mé volby, to jediné, co jim smím ukázat. Budou vědět, že jsem si vybrala tebe, a budou vědět, že jsme spolu. Budou vědět, že jsem šťastná, ať jsem kdekoliv. Myslím, že je to to nejlepší, co pro ně můžu udělat."
Edward mi podržel obličej v dlaních a chvilku v něm pátral.
"Odvolávám dohodu," řekl najednou.
"Cože?" zalapala jsem po dechu. "Ty couváš? Ne!"
"Já necouvám, Bello. Svou stranu dohody dodržím. Ale ty jsi z toho venku. Ať je po tvém, žádné závazky, žádné podmínky."
"Proč?"
"Bello, já chápu, co děláš. Snažíš se, aby všichni ostatní byli šťastní. Ale mně je jedno, jak se cítí ostatní. Já potřebuju, abys byla šťastná hlavně ty. Netrap se, jak to řekneš Alici. Já se o to postarám. Slibuju, že ti nebude nic vyčítat."
"Ale já -"
"Ne. Uděláme to po tvém. Protože po mém to nefunguje. Říkám o tobě, že jsi paličatá, ale podívej, co jsem udělal já. Držel jsem se s tak pitomou posedlostí své představy o tom, co je pro tebe nejlepší, i když tebe to jenom zraňovalo. Tak hluboce, zas a znova. Už si nevěřím. Můžeš mít štěstí po svém. Po mém je to vždycky špatně. Tak." Zavrtěl se pode mnou, narovnal ramena. "Uděláme to po tvém, Bello. Dnes večer. Dnes. Čím dřív, tím líp. Promluvím s Carlislem. Myslel jsem, že kdyby ti třeba dal dost morfinu, nebylo by to tak zlé. Za pokus to stojí." Zaskřípal zubama.
"Edwarde, ne -"
Položil mi prst na rty. "Neboj, Bello, miláčku. Ani na tvoje ostatní požadavky jsem nezapomněl."
Zajel mi rukama do vlasů, jeho rty se měkce - ale velmi vážně - pohybovaly na těch mých, než mi došlo, co právě řekl. Co právě dělá.
Nebylo moc času jednat. Kdybych čekala příliš dlouho, nedokázala bych si pak vzpomenout, proč ho musím zastavit. Už jsem začínala přerývaně dýchat. Rukama jsem svírala jeho paže, přitahovala se blíž k němu, ústa jsem mu přitiskla na rty a odpovídala na každou nevyslovenou otázku, kterou položil.
Snažila jsem se pročistit si hlavu, najít způsob, jak promluvit.
Jemně se překulil a přitiskl mě do studené trávy.
Ach, nevadí! radovalo se moje méně vznešené já. Hlavu jsem měla plnou jeho sladkého dechu.
Ne, ne, ne, hádala jsem se sama se sebou. Zavrtěla jsem hlavou, takže se jeho rty přesunuly na můj krk a umožnily mi dýchat.
"Přestaň, Edwarde. Počkej." Můj hlas byl slabý stejně jako moje vůle.
"Proč?" zašeptal mi do důlku na krku.
Snažila jsem se dát do svého tónu trochu odhodlání. "Já to teď nechci udělat."
"Nechceš?" zeptal se s úsměvem. Začal mě zase líbat na rty, takže jsem nemohla mluvit. V žilách mi kolovalo horko, pálilo mě v místech, kde se naše kůže dotýkala.
Musela jsem se soustředit. Dalo mi hodně zabrat, než jsem se přinutila vymotat mu ruce z vlasů, sundat je z jeho prsou. Ale udělala jsem to. A pak jsem se posunula a snažila se ho odstrčit. Samotné se mi to nemohlo podařit, ale zareagoval, jak jsem od něj čekala.
Odtáhl se pár centimetrů, aby se na mě podíval, ale jeho oči mi v mém odhodlání nijak nepomáhaly. Byly jako černý oheň. Doutnaly.
"Proč?" zeptal se znovu tichým, chraptivým hlasem. "Miluju tě. Chci tě. Právě teď."
Žaludek se mi svíral a stejně tak i krk. Využil toho, že jsem nedokázala promluvit.
"Počkej, počkej," snažila jsem se říct, jak mě líbal na rty.
"Kvůli mně ne," zamumlal nesouhlasně.
"Prosím!" vydechla jsem.
Zasténal a odtáhl se ode mě. Zase se překulil na záda.
Oba jsme tam chvilku leželi a snažili se zpomalit dýchání.
"Pověz mi, proč ne, Bello," žádal. "Tohle by nemělo být kvůli mně."
Všechno v mém světě bylo kvůli němu. Jaká pošetilá poznámka.
"Edwarde, pro mě je tohle velice důležité. Já to udělám správně."
"Správně podle tebe, nebo podle mě?"
"Podle mě."
Opřel se o loket a nesouhlasně se na mě díval.
"Jak to chceš udělat správně?"
Zhluboka jsem se nadechla. "Zodpovědně. Všechno ve správném pořádku. Nepřipravím Charlieho a Renée o to nejlepší rozloučení, jaké jim můžu dát. Neodepřu Alici její potěšení, když se stejně budu vdávat. A připoutám se k tobě všemi lidskými způsoby, než tě požádám, abys mě učinil nesmrtelnou. Zachovám všechna pravidla, Edwarde. Tvoje duše je pro mě příliš, příliš důležitá, než abych s ní riskovala. V tomhle mi nebudeš ustupovat."
"Vsadím se, že bych mohl," zamumlal a oči mu zase žhnuly.
"Ale nebudeš," trvala jsem si na svém a bála se, aby mi nepřeskočil hlas. "Když už víš, že tohle je to, co opravdu potřebuju."
"Nebojuješ fér," obvinil mě.
Usmála jsem se na něj. "To jsem nikdy netvrdila."
Zamyšleně mi úsměv oplatil. "Kdyby sis to rozmyslela…"
"Budeš první, kdo se to dozví," slíbila jsem.
Právě v tu chvíli se začal snášet déšť a do trávy plesklo několik roztroušených kapek.
Zamračila jsem se na nebe.
"Donesu tě domů." Setřel mi drobné korálky vody z tváří.
"Déšť nevadí," zabručela jsem. "Jenom to znamená, že je čas udělat něco, co bude velmi nepříjemné a možná i vysoce nebezpečné."
Zděšeně vykulil oči.
"Ještě štěstí, že jsi neprůstřelný." Vzdychla jsem. "Budu potřebovat ten prsten. Je načase povědět to Charliemu."
Zasmál se, když viděl, jak se tvářím. "Vysoce nebezpečné," souhlasil. Zasmál se znovu a pak sáhl do kapsy džínů. "Ale aspoň nemusíme jezdit na tajný výlet."
Znovu mi navlékl prstýnek na prostředníček levé ruky.
Kde taky zůstane - pokud možno po zbytek věčnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama