Únor 2013

Zavržený-8.kapitola

19. února 2013 v 14:59 | Anďa |  Zavržený-Zavržený

KAPITOLA

8

K
e stolu jsem se vrátila jako omámená. Elliot se skláněl na fotbálkem, Vee výskala a prohýbala se smíchy a Jules pořád scházel.
Vee vzhlédla od hry. "No? Jak to šlo? Co ti řekl?"
"Nic. Řekl a jsem mu, ať neotravuje. Odešel." Hlas mi zněl mrtvolně.
"Nepřipadal mi naštvaný, když odcházel," poznamenal Elliot. "Ať jsi mu řekla cokoliv, asi to na něj platilo."
"Škoda," posteskla si Vee. "Čekala jsem větší vzrůšo."
"Hrajeme dál? Dostávám hlad a těším se na těžce vyhranou pizzu."
"Jo, už aby se vrátil Jules," řekla Vee. "Začínám mít dojem, že nás nemá rád. Vždycky se vytratí. Asi se nám snaží něco naznačit."
"Děláš si srandu? On vás přímo miluje!" Elliot to s nadšením trochu přehnal. "Jen je trochu nedůvěřivý vůči cizím lidem, jdu ho najít. Nikam nechoďte."
Jakmile jsme s Vee osaměly, zpražila jsem ji pohledem. "Chystej se na smrt."
Vee pozvedla dlaně a ustoupila. "Udělala jsem to pro tvé dobro! Elliot po tobě jede. Když jsi odešla, nakecala jsem mu, že ti každý večer volá takových… no, asi deset kluků. Přála bych ti vidět, jak se tvářil. Žárlil jako hrom!"
Zaúpěla jsem.
"Takový je zákon nabídky a poptávky," culila se Vee. "Přece se ta ekonomika k něčemu hodí."
Svěsila jsem hlavu do dlaní. "Něco potřebuju."
"Potřebuješ Elliota."
"Ne, potřebuju cukr. Hodně cukru. Cukrovou vatu." A hlavně potřebuju velikou gumu, abych si ze svého života mohla vygumovat veškeré důkazy o Patchově existenci. Hlavně tu jeho telepatii. Otřásla jsem se.
Jak to dělal? A proč si vybral mě? Pokud… pokud to není fantazie. Jako jsem si vymyslela, že jsem přejela chlapa.
"Tu bych si taky dala," zamručela Vee. "Na cestě sem jsem u vstupu do parku viděla stánek. Počkám tu s Elliotem a Julesem, neboj, nikam nepůjdeme, a ty mezitím skoč pro vatu."
Venku jsem zamířila k východu, ale když jsem našla stánek s cukrovou vatou, mou pozornost odlákalo cosi v dáli. Archanděl se tyčil vysoko nad vrcholky stromů. Obzor lemoval klikatý had svítících vozítek. Zajímalo by mě, proč se Patch chtěl sejít. Sevřely se mi útroby a já zjistila, že navzdory svému nejlepšímu přesvědčení kráčím rovnou k Archandělovi.
Nechala jsem se unášet davem až k místu, kde k nebi čněla obrovská atrakce. Ochladilo se a vítr zledověl, ale to nebyl důvod, proč mě náhle zamrazilo. Na zádech mi naskočila husí kůže. Byl to studený, paralyzující pocit, že mě někdo sleduje.
Nenápadně jsem koukla vlevo i vpravo. Nic nenormálního se tam nedělo. Otočila jsem se o sto osmdesát stupňů. Za mnou na malém plácku pod stromy stála postava v kapuci. Okamžitě couvla a rozplynula se v temnotě.
Srdce mi tlouklo jako splašené, připojila jsem se k velké skupině chodců. O pár kroků dál jsem se znovu ohlédla. Nikdo mě už nesledoval.
Pak jsem do někoho vrazila.
"Pardon!" Zamávala jsem rukama, abych chytila rovnováhu.
Patch se očividně bavil. "Mně se těžko odolává."
Zamrkala jsem na něj. "Dej mi pokoj." Chtěla jsem ho obejít, ale chytil mě za loket.
"Je ti něco? Vypadáš, jako by se ti chtělo zvracet."
"Leda z tebe," vyštěkla jsem a on se rozesmál. Smál by se, kdybych ho nakopla do holeně?
"Zkus to zapít." Pořád mě držel a vlekl mě ke stánku s limonádou. Zaryla jsem paty do země.
"Chceš mi pomoct? Tak se ode mě drž dál."
Jemně mi odhrnul loknu z tváře. "Miluju vlasy. Miluju, když jsou nezkrotné. Připomínají mi tu část tvojí osobnosti, která se moc neprojevuje, a to je škoda."
Vztekle jsem si vlasy uhladila a pozdě mi došlo, že to vypadalo, jako bych se upravovala kvůli němu. Sakra.
"Musím jít. Vee čeká." A odměřeně jsem dodala: "Předpokládám, že se bohužel uvidíme v pondělí ve škole."
"Pojď se mnou na Archanděla."
Zaklonila jsem hlavu a podívala se vzhůru. Vozíky zběsile hřměly po dráze, ale vysoký lidský jekot je lehce přehlušil.
"Jsou tam sedačky pro dva." Úsměv se změnil ve vyzývavou grimasu.
"Ne." Ani omylem.
"Pokud přede mnou budeš pořád utíkat, nikdy se nedozvíš, o co ve skutečnosti jde."
Po téhle poznámce jsem měla utíkat jako o život. Jenže to já ne. Patch přesně věděl, co říkat, aby rozdráždil mou zvědavost. Věděl co a věděl kdy.
"O co jde?" zeptala jsem se.
"To můžeš zjistit jediným způsobem."
"Nemůžu. Mám strach z výšek. Navíc na mě čeká Vee." A tu mě náhle napadlo, že se vlastně vůbec nebojím. Už ne. Klíčil ve mně podivný pocit bezpečí, že s Patchem se mi nic nestane.
"Pokud to zvládneš celé, aniž bys zaječela, řeknu trenérovi, ať nás rozesadí."
"To už jsem zkoušela. Neustoupí."
"Umím být přesvědčivější než ty."
Vzala jsem to jako osobní urážku. "Nikdy neječím. Ne na kolotočích." A ne kvůli tobě.
Zařadili jsme se do fronty čekajících na Archanděla. Vřískot návštěvníků se vzdaloval a zvolna vytrácel, jak lidé letěli k obloze.
"Nikdy předtím jsem tě v Delfách neviděl," prohodil Patch.
"Býváš tu často?" Do imaginárního zápisníčku jsem si udělala poznámku: o víkendech nejezdit do Delf.
"Tohle místo pro mě něco znamená."
Postoupili jsme v řadě. Vozíky se vyprazdňovaly, dovnitř nasedala nová várka rozechvělých šílenců.
"Nech mě hádat," pravila jsem. "Flákal ses tu celý loňský školní rok."
Myslela jsem to sarkasticky, ale Patch řekl: "Kdybych ti odpověděl, prozradil bych svou minulost a to se mi nechce."
"Proč? Co je špatného na tvojí minulosti?"
"Nebudeme se o ní bavit. Mohla by tě vystrašit."
Na to už je pozdě, pomyslela jsem si.
Přisunul se blíž, naše paže se o sebe otřely a z toho letmého dotyku se mi zježily všechny chloupky na rukou. "Musel bych přiznat věci, které bys do svého uštěpačného spolužáka z biologie neřekla."
Ovanul mě studený vítr, a když jsem se nadechla, plíce se mi zaplnily ledem. Ale s mrazením, které ve mně vyvolala Patchova slova, se to nedalo srovnat.
Patch kývl k rampě. "Jsme na řadě."
Prošla jsem otočnou brankou k nástupní plošině, kde na nás čekala řada prázdných vozů a nad námi se klikatila horská dráha. Patch zamířil k jednomu z vozíků.
Dráha ani vozy ve mně přílišnou důvěru nevzbudily, i když vypadaly opravené. Zdály se nejmíň sto roků staré, vyrobené ze dřeva, které moc dlouho trpělo pod drsným maineským podnebím. Morbidní malůvky po stranách tomu nepřidaly.
Vozík, který nám Patch vybral, byl pokreslený hned čtyřmi obrázky.
Na prvním obrázku smečka rohatých démonů rvala křídla ječícímu andělovi. Na druhém se bezkřídlý anděl hrbil na náhrobním kameni a pozoroval skupinu dětí, které si hrály opodál. Na třetím se anděl přiblížil k dětem a zkrouceným prstem mířil na malou, zelenookou dívenku. A na posledním anděl jako duch procházel jejím tělem. Dívčiny oči zčernaly, úsměv zmizel a z čela jí vyrůstaly rohy, stejné, jaké měli ďáblové na první kresbě. Nad scénou visel matný měsíc.
Odvrátila jsem pohled a přesvědčovala samu sebe, že se mi nohy třesou jen zimou. Vklouzla jsem na sedačku vedle Patche.
"Tvoje minulost mě nevystraší," řekla jsem a zapnula si bezpečnostní pás. "Nemyslím, že by můj momentální stav nějak výrazněji zhoršila."
"Zhoršila," opakoval. Do tónu mu proniklo cosi pokorného, jako by mé nařčení přijal. Zvláštní, Patch se nikdy takhle nesnížil.
Vozy poodjely, kousek couvly a pak se vydaly kupředu. Drkotali jsme po dráze, pomalu stoupali vzhůru. Nos mi zaplnila vůně potu, rzi a slaného mořského vzduchu. Patch seděl dost blízko na to, abych ho cítila. Zachytila jsem jemný závan drahého mátového mýdla.
"Jsi bledá," poznamenal, nakloněný ke mně, abych ho přes rachot vozíků slyšela.
Jsem, ale za nic na světě to nepřiznám.
Na vrcholku dráhy nás čekala kratičká zastávka.
Viděla jsem kilometry zčernalé krajiny, prosvícené jiskřivými prskanci sídlišť, v dálce pableskoval fantaskní světla Portlandu. Vítr zadržel dech a po tváři mě pohladil slabý závan vlhkého vzduchu.
Bezděky jsem pohlédla na Patche. Došlo mi, že mě uklidňuje mít ho po svém boku. Pak se ten mizera oslnivě zazubil.
"Bojíš se, andílku?"
Vyloudila jsem ze sebe nejistý smích a nervózně sevřela kovové zábradlí před sebou. Vozík se nahnul kupředu, přepadl a hnal se po dráze doslova démonickou rychlostí, vichr mi strhl vlasy dozadu. Skřípavě jsme se řítili vpřed, nakláněli se střídavě nalevo a napravo, házelo to s námi jako s hadrovými panenkami. Vnitřnosti se mi smíchaly a poskakovaly nahoru a dolů podle pohybu vozíku. Podívala jsem se dolů, ve snaze soustředit se na nějaký nehybný předmět.
A všimla jsem si, že mám rozepnutý pás.
Zkusila jsem zaječet na Patche, ale zběsilý vítr mi urval slova od úst. Břichem se mi rozlezla ledová prázdnota. Jednou rukou jsem se pustila zábradlí a zoufale se pokoušela pás znovu zapnout. Vozík zabočil doleva. Padla jsem ramenem na Patche, narazila do něj tak tvrdě, až to zabolelo. Autíčko vystoupalo a já cítila, jak se nadzvedlo z trati, jako by nebylo pořádně přinýtované.
Propadli jsme se. Záblesk prudkých světel mě oslepil, neviděla jsem, kudy se dráha ke konci zatáčí.
A bylo pozdě. Vozík se smýkl doprava. Ovládla mě panika a pak se to stalo. Levým ramenem jsem praštila do dvířek. Otevřely se a já vyletěla z vozíku, zatímco ten dál svištěl vpřed.
Svalila jsem se na koleje a hmatala po něčem, čeho bych se mohla zachytit. Ruce však nic nenašly, drásaly prázdno a já přepadla přes okraj dolů do propastné žravé temnoty. Země se blížila a já otevřela ústa a ječela a ječela…
Vozík si vrzal po výstupní plošině a pozvolna brzdil.
Patch mě k sobě tiskl tak pevně, až mě bolely paže. "Tak tomu říkám řev," prohlásil.
Zmateně jsem hleděla, jak si přitiskl dlaň na ucho, kde ještě dozníval můj ohlušující křik. Co se stalo? Na Patchově kůži se červenaly zakrvácené půlměsíčky, které jsem do něj vlastními nehty vyryla. Oči mi sklouzly k bezpečnostnímu pásu. Pevně mě obepínal kolem pasu.
"Můj pás…," zajíkla jsem se, "myslela jsem, že…"
"Myslela co?" otázal se Patch s nelíčeným zájmem.
"Zdálo se mi, že jsem vypadla. Že prostě… že umřu."
"To je účel téhle atrakce."
Celá jsem se třásla. Rozechvělá kolena pode mnou mírně poklesla.
"Asi jsme si souzeni," řekl Patch a já v jeho hlase rozeznala slabý vítězný podtón. Neměla jsem sílu se hádat.
"Archanděl," zamumlala jsem a ohlédla se přes rameno na dráhu, kde už nastupovali další lidé.
"Jeden z nejvyšších andělů," poznamenal spokojeně. "Čím jsou vyšší, tím bolestivější je pád."
Otevřela jsem pusu a chtěla mu říct, že jsem si jista, že jsem z toho vozíku vypadla a zpátky dovnitř jsem se dostala jakýmsi nepochopitelným, záhadným způsobem, ale nakonec jsem řekla jen: "Myslím, že já jsem spíš něco jako anděl strážný."
Patch zamrkal. "Doprovodím tě zpátky do herny."

Zavržený-7.kapitola

19. února 2013 v 14:59 | Anďa |  Zavržený-Zavržený

KAPITOLA

7

V
sobotu večer jsme s Dorotheou vysedávaly v kuchyni. Právě strčila pekáč do trouby a procházela si seznam úkolů, které máma přicvakla magnetem na ledničku.
"Volala máma. Vrátí se až v pondělí v noci," prohodila Dorothea, zatímco čisticím práškem drhla dřez tak rázně, až mě ruka rozbolela za ni. "Nechala ti vzkaz na záznamníku. Chce, abys jí zavolala. Dřív jsi jí vždycky před spaním telefonovala, ne?"
Vyhoupla jsem se na barovou stoličku a zakousla se do sladké máslové pletýnky. Dorothea na mě vyčkávavě pohlédla.
"Mm… hmmm!" pochválila jsem.
"Mimochodem, dneska přišel dopis ze školy." Kývla bradou k hromádce pošty na parapetu. "Víš kvůli čemu?"
Nevinně jsem pokrčila rameny. "Netuším." V duchu jsem se však plácla do čela. Když jsem před dvanácti měsíci otevřela dveře, stála tam policie. Máme pro vás špatné zprávy, řekli. O týden později měl táta pohřeb. Od té doby trávím každé pondělní odpoledne v kanceláři školního psychologa doktora Hendricksona. Poslední dvě sezení jsem prošvihla a pokud se nedostavím ani tentokrát, mám problém. Nejspíš poslali varovný dopis.
"A co s načatým večerem? Máte s Vee nějaké plány? Co třeba nějaký film?"
"Třeba. Poslyš, Dorth, nech už ten dřez, umyju ho později. Pojď si sednout, dej si se mnou pletýnku."
Dorothea odhrnula z čela šedivé pramínky vlasů, které jí při práci vyklouzly z drdolu.
"Zítra jedu na konferenci do Portlandu," oznámila. "Bude tam přednášet doktorka Melissa Sanchezová. Podle ní by si každá žena měla uvědomit, že je sexy. Hormony jsou jako odjištěný granát. Dokud jim nedáš, co chtějí, nenechají tě na pokoji. Nakonec si to odskáčeš." Aby svá slova zdůraznila, namířila na mě Dorothea lahví Ajaxu. "Takže si každé ráno beru červenou rtěnku a píšu na zrcadlo: Jsem sexy. Muži mě chtějí. Pětašedesát je skoro jako pětadvacet."
"A funguje to?" Držela jsem se, abych se nerozesmála.
"Funguje," pravila vážně Dorothea.
Olízla jsem si z prstů máslo, abych získala čas vymyslet vhodnou odpověď. "Takže se o víkendu budeš věnovat sama sobě."
"Každá žena by se měla věnovat sama sobě, já to schvaluju. Podívej se třeba na moji dceru. Nechala si udělat plastiku. Prý aby se cítila líp, ale na co potřebuje ženská prsa sama pro sebe? Zbytečná zátěž. Udělala to kvůli chlapům. Doufám, že ty kvůli klukům takhle vyvádět nebudeš, Noro."
"Věř mi, Dorth, v mém životě žádní kluci nejsou." No dobře, dva kolem mě brousili, dalo by se říct, jenže jednoho neznám a druhý mě děsí, takže je snadnější zavřít oči a předstírat, že neexistují.
"To je dobře, ale i špatně," plísnila mě Dorothea. "Pokud narazíš na špatného, přivodíš si problémy. Ale jestli najdeš toho pravého, čeká tě štěstí." Hlas jí zněžněl. "Ještě jako mladá dívka jsem si v Německu vybírala mezi dvěma muži. První byl docela prostopášný. A druhý je můj Henry. Už jsme spolu čtyřicet jedna let."
Čas změnit téma. "A jak se má tvůj… hm, kmotřenec Lionel?"
Vykulila oči. "Máš zájem o našeho malého Lionela?"
"Neeeee!"
"Můžu to zařídit."
"Ne, Dorotheo, vážně. Díky, ale… Potřebuju se soustředit hlavně na školu a na známky. Chci se dostat na prestižní univerzitu."
"Třeba v budoucnu…"
"Dám ti vědět."
Pletýnku jsem dojedla za zvuku Dorotheina brebentění a zapojovala jsem se jen občasným "uh-uhum", kdykoliv se odmlčela a očekávala reakci. Přemýšlela jsem, jestli vážně chci jít večer s Elliotem ven, nebo ne. Na první pohled se to jevilo jako výborný nápad. Jenže čím víc jsem se nad tím zamýšlela, tím víc se vynořovalo zádrhelů. Vždyť ho znám sotva pár dní. Taky nevím, jestli by to máma schválila. Připozdívalo se a do Delf se jelo nejmíň půl hodiny. O víkendech to tam prý navíc bývá divoké.
Zazvonil telefon a na displeji se ukázalo Veeino číslo.
"Co podnikneme večer?" chtěla vědět.
Otevřela jsem pusu a pečlivě rozvažovala odpověď. Pokud jí o Elliotovu návrhu jednou řeknu, není cesta zpátky.
Vee vřískla. "Bože! Bože, bože, bože, bože! Vylila jsem na gauč lak na nehty! Moment, letím pro ubrousky! Půjde to vyprat?" Vrátila se za chviličku. "Asi jsem zničila gauč. Musíme večer někam vyrazit, nechci být doma, až to naši zjistí."
Dorothea se s prachovkou přesunula dolů do haly. Nijak jsem netoužila celou noc poslouchat její reptání, jak se ty vzorované kachličky špatně čistí, a rychle se rozhodla.
"Co třeba Delfský přístav? Elliot a Jules tam jedou, můžeme vyrazit s nimi."
"Senzační! Skvělý nápad, Noro! Za čtvrt hoďky jsem u tebe."
Odešla jsem nahoru a oblékla si bílý kašmírový svetřík, černé džíny a tmavě modré mokasíny. Prsty jsem si pročísla vlasy a několik pramínků nechala spuštěných podél obličeje. Za život jsem se naučila pár způsobů, jak zkrotit neposlušné kučery ve… voilà! Slušivé vlny. Prohlédla jsem se v zrcadle, dvakrát se před ním otočila. Vypadala jsem nedbale elegantně, téměř sexy.
Přesně za patnáct minut před domem zastavil Veein Neon a klakson troubil jako na lesy. Cesta od nich k nám trvala deset minut, ale já obvykle dodržovala nejvyšší povolenou rychlost. Vee rozuměla slovu "rychlost", ale "nejvyšší povolená" se v jejím slovníku nevyskytovalo.
"Jedeme s Vee do Delf," zavolala jsem na Dorotheu. "Můžeš to mámě vzkázat, kdyby náhodou volala?"
Dorothea vykoukla z koupelny. "Až do Delf? Tak pozdě?"
"Užij si konferenci!" křikla jsem a vyběhla ven dřív, než stačila odporovat nebo zavolat mámě.
Vee si vyčesala vlasy do vysokého culíku, bohaté kučery se jí sypaly po zádech.
V uších se jí houpaly veliké zlaté kruhy. Na rtech višňová rtěnka. Prodlužující černá řasenka.
"Jaks to zvládla? Měla jsi na přípravu pět minut."
"Vždy připravená," oslnila mě úsměvem. "Jsem přece lovkyně, ne?" Kriticky si mě přeměřila.
"Co je?" houkla jsem.
"Neměly jsme v plánu jít ven s klukama?"
"Pokud si dobře vzpomínám, tak ano."
"Kluci mají rádi holky, které vypadají jako… holky."
Pozvedla jsem obočí. "A já teda vypadám jak?"
"Jako bys právě vylezla ze sprchy a došla k názoru, že jako sebeprezentace to stačí. Neber si to špatně. Šaty jsou dobré, vlasy v pořádku, ale ten zbytek… Na." Prohrábla kabelku. "Jelikož jsem tvoje kámoška, půjčím ti rtěnku. A řasenku taky, když mi odpřísáhneš, že nemáš žádnou nakažlivou oční chorobu."
"Nemám žádnou oční chorobu!"
"Jen se ujišťuju."
"Dej mi pokoj."
Vee zkroutila rty v napůl hravém, napůl vážném úšklebku. "Budeš si bez toho připadat jako nahá."
"A to je zrovna podle tebe problém?"
Popravdě na nošení make-upu jsem zrovna neměla jasný názor.
Ne že bych si bez něj připadala nahá, ale byl to právě Patch, kdo ve mně vyvolal myšlenku, že bez make-upu vypadám líp. Nakonec jsem samu sebe přesvědčila, že v sázce není ani má důstojnost, ani má čest. Dostala jsem návrh a byla jsem dostatečně svobodomyslná, abych ho zkusila. Jenže jsem si nechtěla přiznat, že to zkouším v den, kdy vím, že Patche nepotkám.
O půl hodiny později jsme s Vee projely pod branami Delfského přístavu. Kvůli husté víkendové dopravě jsme musely zaparkovat až na nejzazším konci. Delfy, uhnízděné přímo na pobřeží jsou známé hezkým počasím. Mírný vítr nám pod nohama roznášel sáčky od popkornu a papírky z bonbonů a my zamířily k pokladně koupit si lístky. Stromy dávno shodily listí a holé větve nám hrabaly nad hlavami jako zkroucené vyschlé prsty. Delfský přístav celé léto žil díky zábavnímu parku, karnevalům, hádačským koutkům, cikánským muzikantům a přehlídkám zrůd. Nikdy jsem nepoznala, jestli jsou ti zdeformovaní lidé skuteční nebo jen namaskovaní.
"Jeden dospělácký, prosím," oznámila jsem ženě za pokladnou. Vzala si peníze a okénkem prostrčila plastikový náramek. V rudém úsměvu odhalila umělé upíří zuby zašpiněné rtěnkou.
"Bavte se," pravila sípavým hlasem. "A nezapomeňte na naši nově zrekonstruovanou atrakci." Zaťukala prstem na sklo a ukázala na štos mapek a propagačních letáků. Vzala jsem si z každého jeden a cestou k otáčivé zátarase jsem četla:
DELFSKÝ ZÁBAVNÍ PARK
NOVÁ SENZACE!
ARCHANDĚL.
NOVĚ PŘESTAVĚNÝ A VYLEPŠENÝ
30 METRŮ VOLNÝ PÁD!
Vee mi koukala přes rameno a zaryla mi nehty do paže.
"Na to musíme jít!" zakvičela.
"Až nakonec," slíbila jsem a doufala, že na to časem zapomene. Výšky mi nevadily už celá léta… patrně proto, že jsem už celá léta nikam vysoko nelezla. Nemám náladu se zrovna dnes dozvídat, jestli jsem svůj strach opravdu překonala, nebo ještě ne.
Užily jsme si ďáblovo kolo, autodrom, létající koberec a několik her u různých stánků, než jsme se rozhodly, že je načase poohlédnout se po Elliotovi a Julesovi.
"Hmm," pravila Vee a rozhlížela se po okolí. Nastala chvilička zamyšleného ticha.
"Zkusíme to v herně," navrhla jsem.
"Dobrý nápad."
Jen co jsme překročily práh, uviděla jsem ho. Ale ne Elliota. Ani Julese.
Patche.
Odhlédl od své videohry. Tvář mu z větší části stínila stejná kšiltovka, jakou měl i na těláku, ale dala bych ruku do ohně za to, že jsem zahlédla letmý úsměv. Na první pohled se zdál přátelský, ale vzpomněla jsem si, jak mi lezl do hlavy, a zamrazilo mě až do morku kostí.
Vee si ho naštěstí nevšimla. Prodírala jsem se za ní a Patche ignorovala. Třeba by ji napadlo jít za ním a trochu si pokecat, a to je to poslední, co potřebuju.
"Tamhle jsou!" vykřikla náhle a divoce mávala nad hlavou. "Julesi! Elliote! Tady!"
"Dobrý večer, dámy," pozdravil Elliot a razil si cestu davem. Jules šel za ním a díval se na nás stejně nadšeně jako na tři dny starou sekanou.
"Můžu vám koupit kolu?"
"To zní dobře," odpověděla Vee. Oči měla jen pro Julese. "Já chci lightku."
Jules zahuhlal něco ve smyslu, že potřebuje na záchod, a vnořil se zpátky do davu. Za pět minut se vrátil Elliot s kolou, podělil nás, promnul si ruce a provedl znalecký průzkum poschodí.
"Kde začneme?"
"A co Jules?" chtěla vědět Vee.
"Dohoní nás."
"Vzdušný hokej," vyhrkla jsem. Vzdušný hokej byl na opačné straně herny. Čím dál od Patche, tím líp. Možná, že jsme se tu potkali jen čirou náhodou, ale můj šestý smysl mi napovídal něco jiného.
"Hele, podívejte!" vyjekla Vee. "Fotbálek!" A už se probíjela k volnému stolku. "Jules a já proti vám dvěma. Poražení kupujou pizzu."
"To je fér," souhlasil Elliot.
Fotbálek by byl fajn, kdyby byl kousek dál od Patchových videoher. No nic, zkusím ho ignorovat. Když se k němu otočím zády, ani si nevšimnu, že tu je. Možná si ho nevšimne ani Vee.
"Hej, Noro, není to Patch?"
"Hmm?" odvětila jsem nevinně.
Ukázala prstem. "Tamhle! Je to on, že jo!"
"Pochybuju. Takže my s Elliotem budeme krát s bílýma, jo?"
"Patch sedí s Norou v biole," vysvětlovala Elliotovi Vee. Po očku na mě jízlivě pomrkávala, ale před Elliotem se tvářila jako nevinnost sama. Potřásla jsem hlavou a vysílala tichý signál: "Zavři klapačku!"
"Dívá se na nás," ztišila klas. Naklonila se ke mně přes stůl, aby to vypadalo, že se mnou mluví důvěrně, ale šeptala tak nahlas, že Elliot neměl šanci to přeslechnout. "Určitě by hrozně rád věděl, co tady děláš s…" kývla hlavou na Elliota.
Zavřela jsem oči a představovala si samu sebe, jak tluču hlavou do zdi.
"Patch dal dost jasně najevo, že by chtěl s Norou víc než jen sedět lavici," nedala si pokoj. "Ale kdo mu to může vyčítat, že."
"Vážně?" otázal se Elliot a nedal najevo sebemenší překvapení. Ostatně ho celou dobu podezíral. Přistoupil ke mně blíž. Vee se blýskla vítězným úsměvem. Znamenal: Později mi za to poděkuješ.
"Tak to není," ozvala jsem se. "Je to…"
"Je to ještě horší!" přerušila mě Vee. "Nora má podezření, že ji možná sleduje. Je to čím dál horší, měly bychom to nahlásit na policii."
"Můžeme už konečně hrát?" řekla jsem nahlas. Hodila jsem do hřiště míček. Nikdo si toho nevšiml.
"Mám si s ním promluvit?" zeptal se mě Elliot. "Vysvětlím mu, že nehledáme žádné potíže. Jsi tady se mnou a pokud má problém, ať ho vyřeší taky se mnou."
Horším směrem se rozhovor ubírat nemohl.
"Co se stalo s Julesem?" zkusila jsem to jinak. "Je pryč už pěkně dlouho."
"Jo, asi se spláchl do záchodu," řekla Vee.
"Chci si promluvit s Patchem," trval na svém Elliot.
Přestože jsem oceňovala zájem, vůbec se mi nelíbila představa, že se do Patche pustí. Patch měl X faktor - byl nedotknutelný, hrozivý a neodhadnutelný. Bůhví, čeho všeho je schopný. Elliot je moc hodný, než abych ho vyslala proti Patchovi.
"Nebojím se ho," řekl Elliot, jako by mi četl myšlenky.
A to je, Elliote, jeden z rozdílů mezi tebou a mnou.
"Špatný nápad," odsekla jsem.
"Skvělý nápad!" jiskřila Vee. "Jinak by se Patch mohl… přestat ovládat. Pamatuješ na posledně?"
Posledně?! vykulila jsem na ni oči.
Netušila jsem, proč mi to Vee udělala, ledaže by chtěla celý incident ještě trochu víc zdramatizovat. Jenže její představa skvělého dramatu se rovnala mé představě příšerného zesměšnění.
"Bez urážky, ale ten kluk mi připadá jako děsný podvraťák," řekl Elliot. "Dejte mi dvě minuty." Zamířil k Patchovi.
"Ne!" vyjekla jsem a chňapla ho za rukáv. "On… mohl by se fakt přestat ovládat. Vyřeším to s ním." Zamračila jsem se na Vee.
"Jsi si jistá?" protestoval Elliot. "Radši bych ho vyřídil sám."
"Zvládnu to."
Otřela jsem si ruce do kalhot, zhluboka se nadechla a vydala se k Patchovi, který seděl jen o pár herních stolů dál. Co mu řeknu? Tak nejdřív asi strohé Ahoj. A pak se vrátím k Elliotovi a Vee a vylíčím jim, jak jsem mu to nandala, totálně ho vyřídila a že je všechno pod kontrolou.
Patch měl na sobě to co obvykle: černou košili a černé džíny. Na snědé kůži se mu blýskal stříbrný řetízek. Kvůli hře si vyhrnul rukávy a já viděla, jak se mu při mačkání tlačítek zajímavě hýbou svaly na předloktí. Vysoký, štíhlý a vytrénovaný, klidně se vsadím, že pod šaty ukrývá pár jizev, památek na pouliční rvačky a podobné nebezpečné akce. Ne tedy, že bych se mu chtěla dívat pod šaty…
Poklepala jsem prsty na bok jeho konzole, abych na sebe upoutala pozornost. Tím nejklidnějším hlasem jsem se zeptala: "To máš Pac-Mana? Nebo Opičího krále?" Asi ne. Vypadalo to jako nějaká násilnická střílečka s vojáky.
Patch se vědoucně zašklebil. "Baseball. Co kdyby ses postavila za mě a předvedla mi správný odpal?"
Na obrazovce vybuchovaly zápalné láhve a ječící těla létala vzduchem. Tahle hra baseball nepřipomínala ani náhodou.
"Jak se jmenuje?" zajímal se Patch a nenápadně kývl směrem k našemu fotbálku.
"Elliot. Poslyš, zkrátím to. Čekají na mě."
"Znám ho?"
"Je nový, nedávno se přistěhoval."
"První týden ve škole a on už si stačil nadělat kamarády. Šikulka." Pohledem sklouzl na mě. "Třeba tají něco temného a nebezpečného, o čem nevíme."
"Na takové typy mám zjevně štěstí."
Čekala jsem, až pochopí, co jsem tím myslela, ale on jen řekl: "Zahrajeme si?" Pohodil hlavou dozadu do herny. Mezi hemžícími se lidmi jsem zahlédla kulečníkové stoly.
"Noro!" volala Vee. "Pojď zpátky. Elliot mi to nandává ve fotbálku!"
"Nemůžu," oznámila jsem Patchovi.
"Pokud vyhraju," prohlásil tónem, který nepřipouštěl protest, "řekneš Elliotovi, že si ještě musíš něco zařídit a že už na něj dnes večer nebudeš mít čas."
Nemohla jsem si pomoct; takovou aroganci si líbit nenechám. "A když vyhraju já?"
Prohlédl si mě od hlavy k patě a ústa se mu líně zkřivila. "Toho bych se nebál."
Vztekle jsem ho praštila do ramene.
"Bacha," provokoval potichu. "Aby si nemysleli, že spolu flirtujeme."
V duchu jsem se fackovala, protože přesně tohle jsme dělali. Ale já za nic nemohla - to Patch. Když jsem s ním, jedna touha ve mně přebíjí druhou. Jedna část chce prchat, jako by jí za patami hořelo, a druhá, ta nezodpovědná, si touží vyzkoušet, jak moc se k němu lze přiblížit, aniž bych se… spálila.
"Jen jedna hra," pokoušel.
"Jsem tu s někým jiným."
"Jdi zatím ke kulečníkům, vyřídím to."
Zkřížila jsem paže na prsou, abych působila stroze a podrážděně, ale zároveň jsem se musela kousat do rtu, jak mě jeho nabídka lákala.
"A co přesně uděláš? Popereš se s Elliotem?"
"Když na to přijde."
Skoro bych řekla, že žertoval. Skoro.
"Hele, jeden kulečník se zrovna uvolnil. Běž ho obsadit." Jen do toho!
Strnula jsem. "Jaks to udělal?"
Nic nepopřel a mě zachvátila panika. Je to pravda! Moc dobře ví, co dělá. Dlaně mi zvlhly potem.
"Jak jsi to udělal?" opakovala jsem.
Lstivě se usmál. "Co jako?"
"Ne!" varovala jsem ho. "Nepředstírej, že se nic nestalo!"
Opřel se ramenem o konzoli a pozoroval mě. "Tak povídej, co jsem ti měl udělat."
"Moje… myšlenky."
"Co s nimi?"
"Nehraj si na idiota, Patchi."
Dramaticky se rozhlédl. "Snad si nemyslíš, že… Že jsem telepat. Vždyť to zní šíleně!"
Polkla jsem, abych trochu zklidnila hlas. Stejně se mi třásl. "Děsíš mě a nezajímáš mě."
"Názory se můžou měnit."
"Noooooro!" Vee překřičela veškerý rámus, lidi i pípání elektroniky.
"Sejdeme se u Archanděla," řekl Patch.
Automaticky jsem o krok ustoupila. "Ne."
Patch se ke mně přitočil. Páteří mi proběhlo zlověstné mrazení. "Počkám tam na tebe," zašeptal mi do ucha a vytratil se z herny.

Zavržený-6.kapitola

19. února 2013 v 14:58 | Anďa |  Zavržený-Zavržený

KAPITOLA

6

D
ruhý den ráno jsem zažila jisté překvapení neboť jsem před první hodinou tělocviku uviděla Elliota. Právě zvonilo, když se objevil. Měl na sobě basketbalové kalhoty ke kolenům, bílé tričko Nike a nové, drahé tenisky. Odevzdal slečně Sullyové jakési lejstro a pak si mě všiml. Zvesela zamával a připojil se ke mně.
"Čekal jsem, kdy se potkáme," řekl. "Vedení si všimlo, že poslední dva roky jsem na tělocvik nechodil, na soukromé škole nebyl povinný. Řešili, jak to provést, abych za dva a půl roku splnil požadované čtyři. Tak jsem tady. Mám tělák první a čtvrtou hodinu."
"Pořád nevím, proč jsi k nám vůbec přecházel."
"Rodiče nezvládali platit školné."
Slečna Sullyová zahvízdala na píšťalku.
"Pojďme, ať si nestrhne plíce," řekl Elliot.
"Deset koleček kolem tělocvičny a ne že budete krátit rohy!"
Rozběhla jsem se podél namalovaných čar.
"Jsi sportovec?"
Elliot vyskočil a zatočil se na špičkách prstů. Předvedl pár výkopů a úderů do vzduchu a představení zakončil pravým hákem, který zarazil sotva pár centimetrů od mé tváře. Zachechtal se.
"Sportovec? Do morku kostí."
"Tak to máš o zábavě stejnou představu jako slečna Sullyová."
Oběhli jsme deset koleček a zamířili na dvorek, který se utápěl v husté mlze. Obalila mě, jako by mě chtěla udusit. Obloha propustila pár dešťových kapek, nejspíš by ráda rozpoutala bouři nad celým Coldwaterem. Toužebně jsem pohlédla zpátky ke dveřím, ale nemělo to smysl. Slečna Sullyová je neoblomná.
"Potřebuju dva kapitány na softbal," křičela. "Dělejte, netvařte se, jako když umíráte! Přihlaste se někdo. Raději dobrovolně jinak vás rozdělím já a dobře víte, že nehraju fér!"
Elliot zvedl ruku.
"Fajn. Postav se sem k první metě. A kapitán druhého týmu… Marcie Millarová, co třeba ty?"
Marcie zamávala řasami a postavila se vedle Elliota.
"Elliote, vybírej první," popohnala ho slečna Sullyová.
Prsty si podepřel bradu a prohlédl si nás, jako by posuzoval, kdo se bude hodit do pole a kdo na pálku.
"Nora," řekl.
Marcie zaklonila hlavu a zvonivě se rozesmála. "Díky," vrhla na Elliota zářivý úsměv, který, z důvodů mně neznámých, příslušníky opačného pohlaví vždy oslnil.
"Proč?" nechápal Elliot.
"Protože jsi nám věnoval zápas." Marcie na mě namířila prstem. "Existujou stovky důvodů, proč jsem roztleskávačka a Nora ne. Koordinace patří k těm hlavním."
Přimhouřila jsem na ni oči, přešla k Elliotovi a navlékla si modrý dres.
"Nora a já jsme přátelé," odvětil Elliot klidně, téměř chladně. Přeháněl, ale neopravila jsem ho. Marcie se zatvářila, jako by jí do ksichtu vychrstl ledovou vodu, a já si to mimořádně užívala.
"Ale jen proto, že jsi zatím nepotkal nikoho lepšího. Například mě." Na prst si natočila pramínek vlasů. "Marcie Millarová. Ještě o mně uslyšíš." Mrkla na něj nebo možná jen chytla tik do oka.
Elliot se nezatěžoval s odpovědí a v mých očích o pár příček stoupl. Většina ostatních kluků by před Marcií padla na kolena, aby si jich vůbec všimla.
"Budeme se tu vybavovat celý den nebo čekáme až zaprší a uschne?" ozvala se slečna Sullyová.
Třída se rozdělila do dvou týmů a Elliot si nás odvedl na lavičku, aby se rozhodlo, kdo půjde na pálku. Pálka nakonec skončila v mých rukou a přilba na mé hlavě.
"Jdeš první, Greyová. Potřebujeme obsadit první metu."
Cvičně jsem máchla pálkou a málem mu urazila hlavu.
"Mám náladu spíš na homerun."
"K tomu se dostaneme."
Nasměroval mě na odpal. "Postav se tady a takhle švihni pálkou."
Zvedla jsem pálku nad rameno, škoda že jsem nevěnovala víc pozornosti světovému poháru. Škoda že jsem z něj neviděla aspoň dvě minuty. Přilba mi sklouzla nízko do čela, upravila jsem si ji a zkoušela se zorientovat v polařích, kteří se nořili z mlhy jako přízraky.
Marcie Millarová hrála za nadhazovače. Držela před sebou míč a neopomněla na mě vztyčit prostředníček. Mlhou problýskl její jedovatý úsměv a to už míč letěl přímo na mě.
Skoro jsem se trefila, ale poslala jsem ho na špatnou stranu, do bahna za čarou.
"Strike!" zavolala slečna Sullyová ze svého stanoviště mezi první a druhou metou.
Elliot křičel z lavičky: "Míč je celý od bláta, dejte jí čistý." Asi tak minutku mi docházelo, že mluví o Marcii a ne o mně.
Druhý míč opustil Marciinu ruku, zjevil se přede mnou jako blesk z čistého nebe. Švihla jsem. Úplně vedle.
"Strike dvě," nechal se slyšet Anthony Amowitz skrz chytačskou masku. Zpražila jsem ho pohledem. Ustoupila jsem ze svého místa a několikrát si zkusila správné švihnutí. Elliota jsem si všimla, až když stál těsně za mnou. Natáhl se přese mě a dlaněmi přikryl ty moje na pálce.
"Ukážu ti to," zašeptal mi do ucha. "Takhle. Cítíš to? Uvolni se. Nevytáčej se v bocích."
Připadala jsem si jako rozpálené rajče, navíc na nás civěla celá třída.
"Už to chápu, díky."
"Nechte si to na doma!" křikla Marcie a polaři se svorně zasmáli.
"Pokud jsi schopná slušného nadhozu," zavolal na ni Elliot, "tak to odpálí."
"Můj nadhoz je dobrý."
"Její odpal taky." Elliot ztišil hlas, abych ho slyšela jen já. "Nesmíš z ní spustit oči, když nadhazuje. Nehází čistě, ale zvládneš to."
"Zdržujete kru!" hulákala slečna Sullyová.
V tu chvíli však mou pozornost upoutalo něco jiného - na okraji hřiště. Jako by mě někdo volal. Otočila jsem se za klasem, přestože jsem věděla, že nikdo mé jméno nahlas nevyslovil. Potichu šelestilo jen v mojí mysli.
Noro.
Patch měl na hlavě modrou basebalovou čepici a prsty zaklesnuté do kovového pletiva, o které se i opíral. Navzdory počasí na sobě neměl kabát. Oblečen byl od hlavy k patě v černé. Tmavé oči sledovaly každý můj pohyb. Byly temné a neproniknutelné, ale já věděla, že toho skrývají víc, než se zdá.
Do mysli se mi vplížila další ironická slova.
Lekce s pálkou? Pěkné… na tělo.
Hvízdavě jsem nasála vzduch, musím se uklidnit, určitě si to jenom představuju. Protože pokud ne, možné vysvětlení zbývá už jen jedno: Patch se mi umí dostat do hlavy. A to nejde. To nemůže. Co když jsem blázen? To mě vyděsilo mnohem víc než zvrácený nápad, že Patch překonal dosud známé komunikační metody a umí se mnou mluvit, aniž by otevřel pusu.
"Greyová! Pozor na hru!"
Zamrkala jsem a vrátila se do reality právě včas, abych si všimla míče svištícího vzduchem. Rozpřáhla jsem se k odpalu, ale tu mi do mysli vtekla další kluzká slova.
Ještě ne.
Zarazila jsem se a čekala, až míček doletí blíž. Úkrok směrem do hřiště a já švihla, jak nejsilněji jsem dokázala.
Hřištěm se rozlehla hlasitá rána, pálka v rukou se mi nárazem rozvibrovala. Míč se řítil přímo na Marcii, která se skácela stranou, a pokračoval nízko nad druhou metou, kde padl do rozmočené trávy.
"Běž!" zaječel můj tým. "Noro, běž!"
Rozběhla jsem se.
"Zahoď pálku!" vřeštěli.
Mrštila jsem ji za sebe.
"Zůstaň na první metě!"
To mě ani nenapadlo.
Zašlápla jsem ji, smykem se otočila a hnala se k druhé. Levý polař dostal míč a byl připravený mě vyautovat. Sklonila jsem hlavu, mačkala rukama a pokoušela se vzpomenout si, jak to dělají profíci v televizi, když jdou do skluzu. Hlavou napřed? Nebo nohama? Přibrzdit, padnout na zem a kutálet se?
Míč v mém periferním vidění plachtil k druhému strážci mety jako bílá šmouha. Z lavičky se vzrušeně ječelo: "Klouzej!", ale já se ještě pořád nerozhodla, kterou svou část důvěrně seznámím s namrzlým bahnem jako první - nohy nebo tvář.
Druhý strážce mety vydrapl míč ze vzduchu. Skočila jsem hlavou napřed, ruce natažené. Zničehonic se přede mnou zjevila rukavice a zaútočila. Praštila mě přímo do obličeje, zalkla jsem se vůní kůže. Zkroutila jsem se v bolestné křeči, pusu plnou štěrku a písku, co mi dřely o jazyk.
"Je aut!" křičela slečna Sullyová.
Odvalila jsem se stranou, abych mohla spočítat utržené rány. Stehno mi hořelo ledovým ohněm a bylo do krve sedřené, jako by se mi na něm vyřádil houf vzteklých koček.
Dobelhala jsem se ke stanovišti a svezla se na lavičku.
"Rozkošné," prohlásil Elliot.
"Myslíš ten přemet, nebo tu servanou nohu?" Přitáhla jsem si koleno k hrudi a začala je něžně zbavovat špíny a zadřených kamínků. Elliot si sedl vedle mě a jemně mi na zranění zafoukal. Několik větších nečistot slétlo na zem.
Rozhostilo se trapné ticho.
"Můžeš chodit?"
Postavila jsem se, abych dokázala, že přestože mám nohu samou krev a šrám, pajdat pořád můžu.
"Odvedu tě na ošetřovnu, jestli chceš. Sestra ti to může obvázat," navrhnul.
"Není třeba." Pohlédla jsem k plotu, kde jsem naposledy viděla Patche. Mezitím zmizel.
"Ten kluk za plotem byl tvůj přítel?" zeptal se Elliot.
Překvapilo mě, že si ho Elliot všiml. Celou dobu k němu stál obrácený zády.
"Ne," odvětila jsem. "Jen kamarád. Vlastně ani to ne. Sedíme spolu v biole."
"Červenáš se."
"To asi větrem."
Patchův hlas mi stále rezonoval v hlavě. Srdce mi bušilo jako o závod, ale krev už vychládala. Opravdu mi promlouval rovnou do hlavy? Existuje mezi námi nějaké zvláštní pouto, které to umožňuje? Nebo jsem se dočista pomátla na rozumu?
Elliot se nezdál zcela přesvědčený. "Vážně spolu nic nemáte? Nerad bych se pokoušel o zadanou holku."
"Ne, nic." Nic mu totiž nedovolím.
Počkat. Co to Elliot říkal?
"Prosím?" vypadlo ze mě.
Usmál se. "V sobotu večer znovu otevírají Delfský přístav a já bych se tam rád jel podívat. Předpověď hlásí pěkné počasí. Nechtěly byste mi s Vee dělat společnost?"
Nechala jsem si chviličku na rozmyšlenou. Bylo mi jasné, že když Elliota pošlu k šípku, Vee mě zavraždí. Navíc, když půjdu ven s Elliotem, zbavím se znepokojivých myšlenek na Patche.
"Dobrý nápad," řekla jsem.

Zavržený-5.kapitola

19. února 2013 v 14:57 | Anďa |  Zavržený-Zavržený

KAPITOLA

5

"C
o potřebujete?"
Přinutila jsem se k úsměvu, doufajíc, že sekretářka nepozná, jak podlá si ve skutečnosti připadám.
"Pravidelně beru léky a moje kamarádka…" Hlavou mi probleskla myšlenka, jestli po dnešku ještě vůbec chci nazývat Vee svou kamarádkou. "Moje kamarádka mi řekla, že je musíme nahlásit školní sestře. Je to pravda?"
Nevěřila jsem, že tu vážně stojím a hodlám hrubě porušit školní řád. V poslední době jako by se mi nepatřičné chování stalo denním chlebem. Nejdřív pozdě v noci pronásleduju Patche do herny. Teď mám v plánu prolustrovat jeho studentskou složku. Co je se mnou špatně? Nebo ne… Co je špatně s Patchem, že co ho znám, páchám jednu nepravost za druhou?
"Ale jistě," přikývla sekretářka, "všechny léky je třeba zaregistrovat. Sestru najdete tamhle vzadu, třetí dveře vlevo, jak jsou ty záznamy o studentech." Ukázala do chodby za sebou. "Pokud tam sestra nebude, chvíli na ni počkejte. Vrátí se co nevidět."
Stvořila jsem další úsměv. Ani jsem nedoufala, že to půjde tak snadno.
V chodbě jsem se pro jistotu několikrát ohlédla, ale nikdo za mnou nešel. V kanceláři vřískal telefon, ale vzdáleně, jako by se nacházel v úplně jiném světě než já. Zůstala jsem sama a mohla si dělat, co chci.
Před třetími dveřmi vlevo jsem se zastavila, zhluboka se nadechla a zaklepala, přestože uvnitř byla zjevně tma, pusto a prázdno. Stiskla jsem kliku. Zdráhala se, ale nakonec se tlaku skřípavě podvolila a já se ocitla na prahu stěsnané místnosti obložené bílými kachličkami. Strnula jsem, téměř si přála, aby se tu sestra objevila a já nemohla jinak, než nahlásit prášky a zmizet. Rychlý pohled do chodby odhalil i dveře označené jako Studentské záznamy. Ani tam se nesvítilo.
V mysli mi vyvstala jiná nepříjemná skutečnost. Patch tvrdil, že loni do školy nechodil. Na devadesát devět procent lhal, ale pokud ne, bude mít vůbec zavedenou složku? Přinejmenším musí někde bydlet a mít adresu, odpověděla jsem si vzápětí. A zdravotní kartu a soupis známek z minulého pololetí. Ale stejně. Hrozilo mi možná i vyloučení a to je trochu vysoká cena za pohled na Patchovu zdravotní kartu.
Opřela jsem se ramenem o zeď a koukla na hodinky. Měla jsem čekat na Veein signál. Neřekla mi jaký, ale prý ho poznám.
Bezva.
Telefon v kanceláři ječel jako pominutý a sekretářka ho konečně zvedla. Hryzala jsem si rty a odvážila se znovu pohlédnout na dveře do kartotéky. Třeba jsou zamčené. Spisy o studentech musí být zabezpečené, chráněné proti zneužití. Nezáleží na tom, jak skvělý a bezchybný plán Vee vymyslela, pokud je tam zamčeno, dovnitř se nedostanu. Ha ha.
Přehodila jsem si batoh na druhé rameno. Dotikala další minuta. To abych už šla…
Na druhou stranu, co když má Vee pravdu? Co když Patch nemá čistý trestní rejstřík? Sedím s ním v biologii, klidně si mě může vybrat za svou příští oběť. Mám právo… ne, dokonce povinnost se bránit, ne?
Jestli je odemčeno a soubory seřazené podle abecedy, najdu Patche raz dva. Složku prolistuju za pár sekund.
Ujistím se, že z ní na mě nemávají červené praporky. Vypadnu ani ne za minutu. Má vůbec cenu tam kvůli takové chviličce lézt?
Vzadu před kanceláří se rozhostilo podezřelé ticho. Pak se na rohu vynořila Vee. Plížila se podél zdi a co chvíli se pokradmu ohlížela přes rameno. Okoukala to ze starých špionážních filmů.
"Všechno pod kontrolou," šeptla.
"Co sekretářka?"
"Musela na minutku odejít."
"Musela? Zpacifikovalas ji?"
"Tentokrát ne."
Díkybohu za drobné radosti.
"Zavolala jsem z budky, že máme ve škole bombu. Zalarmovala policii a pak běžela najít ředitele."
"Vee!"
Poklepala si na zápěstí. "Minuty tikají. Za chvíli dorazí policajti a nerada bych, aby nás tu načapali."
O tom mi vyprávěj. Přemístily jsme se před archív.
"Uhni," odstrčila mě Vee. Stáhla si rukáv přes dlaň a klepla do proskleného okna. Nic se nestalo.
"Pro jistotu," řekla, klepla ještě jednou a já ji popadla za ruku.
"Určitě jsou zamčené." Otočila jsem klikou a dveře se otevřely jako po másle.
"To by nebyla zábava," prohlásila Vee.
Otázka názoru.
"Běž dovnitř," zavelela. "Já jdu hlídat. Pokud všechno půjde dobře, sejdeme se za hodinu v té mexické restauraci na rohu Drake a Beech." S tím se odkradla.
Zůstala jsem jednou nohou venku a jednou uvnitř úzké místnosti, jedné velké kartotéky. Vstoupila jsem dovnitř dřív, než mi to svědomí stačilo rozmluvit. Zavřela jsem dveře a zády se o ně opřela. Zhluboka jsem se nadechla, odlepila se od dveří a postoupila kupředu. Prstem jsem přejela po nápisech na skříňkách. Našla jsem přihrádku CA - CU a silným trhnutím ji vysunula z kartotéky. Příšerně rachotila. Složky byly popsané ručně, patrně jsme byli jediná škola v zemi, která ještě nepoužívá katalogizační software.
Oči mi sklouzly na jméno "Cipriano". Vytáhla jsem složku z přecpané zásuvky a vteřinku ji podržela v rukou a snažila se přesvědčit sebe samu, že přece nedělám nic špatného. Co když tam jsou nějaké intimní informace? Ale sedím s ním v biologii, mám právo všechno vědět.
Zvenčí ke mně dolehly hlasy.
Nahlédla jsem do Patchovy složky a zůstala jako opařená. Ne, tohle nedává smysl.
Hlasy se blížily.
Vrazila jsem složku do přihrádky a vší silou se do ní opřela. Zásuvka rachotila zpět do kartotéky. Otočila jsem se a ztuhla. Za dveřmi se ředitel zarazil v půli kroku a zíral na mě skrz prosklené okno. Doprovázeli ho všichni, kteří na škole zastávali důležitější funkci. Ať už jim vykládal cokoliv, má přítomnost mu odvála slova od úst. Slyšela jsem, jak řekl: "Omluvte mě na moment," a skupinka spěchala napřed, on však ne.
Otevřel. "Sem mají studenti zákaz vstupu."
Nahodila jsem bezmocný obličej. "Omlouvám se. Snažím se najít školní sestru. Sekretářka povídala, že má kancelář ve třetích dveřích napravo, ale myslím, že jsem se přepočítala…" Rozhodila jsem ruce. "Asi jsem se ztratila."
Než se zmohl na odpověď, rozepnula jsem batoh. "Musím totiž nahlásit tohle. Beru železo, jsem chudokrevná," vysvětlovala jsem.
Jak si mě přísně prohlížel, obočí mu po čele šplhalo výš a výš. Jako bych mu četla myšlenky: buď se bude zabývat mnou nebo bombovou výhrůžkou. Bradou pokynul ke dveřím. "Okamžitě opusť budovu." Zeširoka se opíral o zárubeň, že jsem mu sotva podklouzla pod nataženou paží, a pelášila pryč, úsměv mi z tváře vyprchal.
Zhruba za hodinu jsem se uvelebila v rohové kóji mexické restaurace na rohu Drake a Beech. Nade mnou ze zdi čněl keramický kaktus a vycpaný kojot. Přiloudal se muž v sombreru širším, než byl sám vysoký. Mučil kytaru, a zatímco mi číšník podával jídelní lístek, oblažil mě serenádou. Zamračila jsem se na název vyražený na první straně. Borderline. Nikdy dřív jsem tu nejedla, ale jméno mi připadalo povědomé.
Dorazila Vee a padla na protější sedadlo. Číšník byl u nás jako na koni.
"Čtyři chimi s extra ostrou omáčkou a k tomu nachos a černé fazole," poručila si Vee, aniž pohlédla do menu.
"Červené burrito," objednala jsem si.
"Každá na svůj účet?"
"Já za ni platit nebudu," zahučely jsme s Vee jednohlasně.
Číšník odklusal a já si neodpustila poznámku. "Čtyři chimi. Těším se, až uslyším, na jaké ovoce to svedeš."
"Nezačínej s tím. Umírám hlady, od oběda jsem nejedla." Zamyslela se. "Pokud nepočítáš to dušené na paprice, protože já ho nepočítám."
Vee dostala do vínku čistou severskou krásu a smyslnost. Je neuvěřitelně sexy. Byly časy, kdy jen naše přátelství stálo v cestě mojí chorobné žárlivosti. Oproti Vee mám lepší jenom nohy. A možná metabolismus. Ale rozhodně ne vlasy.
"Doufám, že ty chipsy brzo donese," sípěla kamarádka.
"Určitě se osypu, když nedostanu něco slaného do čtyřiceti pěti sekund. Chcípnu, prostě chcípnu, nic jiného mě nečeká."
"Salsa se dělá z rajčat," poukázala jsem. "To je červená. A avokádo je, tuším, taky ovoce."
Rozjasnila se jako sluníčko. "A potom si objednáme jahodové daikiri."
Má pravdu. Ovocná dieta je jednoduchá.
Vysoukala se zpoza stolu. "Hned se vrátím. Pak chci všechno slyšet!"
Čekala jsem na ni a přistihla se, jak zasněně hledím na kluka, který o kus dál umýval stůl. Činil se, šikula, právě seškrabával jakousi zaschlou špínu. Znám ho? Způsob, jakým se hýbal, jak mu tričko obepínalo nádherná, široká záda, se mi zdál povědomý. Skoro jako by poznal, že na něj civím, se narovnal, ohlédl se a jeho oči na mně spočinuly zrovna v okamžiku, kdy mi došlo, koho mi připomíná.
Patch.
Tomu nevěřím. Málem jsem se plácla do čela, vždyť přece říkal, že pracuje v Borderline. Neměla jsem jinou únikovou cestu než zavrtat se hlouběji do kóje. Patch si utřel ruce do zástěry a přikráčel, mou paniku si zjevně užíval.
"Ale, ale," špičkoval, "pět dní v týdnu ti nestačím? Přišlas navrhnout společný večer?"
"Omlouvám se za tu politováníhodnou náhodu."
Posadil se na Veeino místo. Když natáhl ruce, dosáhl až na moji půlku stolu. Uchopil mou sklenici a točil jí v dlaních.
"Je tu obsazeno," zavrčela jsem. Neodpověděl. Vytrhla jsem mu sklenici z rukou a napila se vody, bohužel jsem omylem spolkla kostku ledu. Cestou dolů mi kompletně zmrazila jícen i útroby.
"Neměl bys spíš pracovat než obtěžovat zákazníky?"
Usmál se. "Co děláš v neděli večer?"
Odfrkla jsem si. Nechtěně. "Zveš mě na rande?"
"Líbí se mi, jak jsi drzá, andílku."
"Kašlu na to, co se ti líbí. Nikam s tebou nejdu, hlavně ne na rande a už vůbec ne sama." Zasloužila bych si nakopat, protože jsem si bezděky představila, co by mohla společná noc s Patchem zahrnovat. Ale tohle určitě nemyslel. On mě štval z nějakých osobních potrefených důvodů, které znal jen on.
"Tys mi řekl andílku?"
"Co když ano?"
"Nelíbí se mi to."
Úsměšek. "Na to ti kašlu, andílku."
Naklonil se přes stůl, pozvedl ruku k mé tváři a palcem mi přejel po rtu. Odtáhla jsem se moc pozdě. Promnul mezi prsty lesk na rty, který mu ulpěl na palci.
"Byla bys hezčí bez tohohle."
Snažila jsem se vzpomenout si, o čem jsme to mluvili, ale hlavně jsem se pokoušela předstírat, že mě jeho dotyk vůbec, ale vůbec neznervóznil. Shrnula jsem si vlasy přes rameno a navázala na předchozí konverzaci.
"Stejně nechodím v noci ven, když musím druhý den do školy."
"Škoda. Na pobřeží bude párty. Myslel jsem, že bychom mohli jít spolu." Znělo to upřímně.
Nechápala jsem ho. Vůbec. Vzrušení a rozechvění mi stále proudily v žilách a já dlouze potáhla z brčka, abych tu horkost přebila ledem. Sama s Patchem, to mohlo být zajímavé, ale nebezpečné. V tomhle ohledu jsem svým instinktům věřila.
Zívla jsem. "Jak jsem řekla, druhý den je škola." A v naději, že přesvědčím spíš sebe než jeho, jsem dodala: "A pokud tebe večírky zajímají, mě rozhodně ne."
Hotovo. Případ uzavřen.
Pak ze mě bez jakéhokoliv varování vylétlo: "Proč ses vůbec ptal?"
Až do té chvíle jsem si byla jistá, že mě absolutně nezajímá, co si o mně Patch myslí. Ale jen jsem si to nahrávala. Byla jsem vyděšená, ano, ale zároveň dostatečně zvědavá, abych šla s Patchem skoro kamkoliv.
"Abychom mohli být sami."
Vstřícnost ze mě rázem vyprchala. "Poslouchej, Patchi, nechci být nezdvořilá, ale…"
"Zřejmě budeš."
"Sám sis začal!" Mírně. Dospěle. "Nepůjdu s tebou na párty. Konec pohádky."
"Protože v pondělí vstáváš do školy, nebo protože se bojíš být se mnou sama?"
"Obojí." Přiznání mi ujelo samo od sebe.
"Bojíš se všech kluků, nebo jenom mě?"
Obrátila jsem oči v sloup, jako že na tak stupidní otázku odpovídat nebudu.
"Zneklidňuju tě?" Navenek se tvářil jakoby nic, ale já si za neutrální maskou dobře všimla zkoumavého úsměvu. Nepopírám, že mě jistým způsobem ovlivňuje. Můj rozum a veškerá logika berou v jeho přítomnosti za své.
"Promiň. O čem jsme se to bavili?"
"O tobě."
"O mně?"
"O tvém osobním životě."
Zasmála jsem se, abych zakryla nejistotu. Co mu na to mám říct? "Pokud jsme mluvili o mně a o mém vztahu ke klukům, tak Vee mi už přednášku udělala. Nepotřebuju to slyšet dvakrát."
"A copak naše stará moudrá Vee povídala?"
Hrála jsem si s rukama a nakonec je nechala klesnout pod stůl. "Nechápu, proč tě to zajímá."
Jemně potřásl hlavou. "Zajímá? Mluvíme přece o tobě. Jsem fascinovaný." Věnoval mi jeden ze svých nejlepších úsměvů. Reakce se dostavila okamžitě - splašený puls. Můj.
"Vrať se zpátky do práce."
"Docela se mi zamlouvá, že na škole není jediný kluk, který by odpovídal tvým představám."
"Zapomněla jsem, že na takzvané představy jsi samozvaný odborník," odsekla jsem. Nespouštěl ze mě oči a já se toužila propadnout nebo být neviditelná.
"Nejsi chladná, Noro. Ani stydlivá. Akorát potřebuješ dobrý důvod, aby ses nechala někým poznat."
"Přestaň o mně pořád mluvit."
"Myslíš si, že máš všechny přečtené."
"To není pravda," bránila jsem se. "Tak například, no, třeba o tobě toho moc nevím."
"Nejsi na to připravená." Řekl to opravdu nehezkým tónem. Nasadil výraz, že by mohl tupit žiletky.
"Podívala jsem se do tvojí studentské složky."
Slova nade mnou zůstala viset jako oprátka.
"To je zakázané," řekl klidně.
"Byla prázdná. Nic. Ani zdravotní karta."
Ani se nenamáhal předstírat překvapení. Zvrátil se nazad, oči jako lesklý obsidián. "Takže se mě bojíš, protože jsi neviděla mou zdravotní kartu? Myslíš, že ode mě chytneš vši? Spalničky? Neštovice?"
"Mluvím o tom, protože chci, abys věděl, že jsem si všimla, že je na tobě něco divného. Myslíš si, že jsi všechny oblafnul, ale pleteš se. Zjistím, o co ti jde, jasný? Dostanu tě."
"Těším se."
Zrudla jsem, dvojsmysl mi jako obvykle docvakl příliš pozdě. Za Patchovými zády jsem zahlédla Vee, jak se prodírá k našemu stolu.
"Vee se vrací. Zmiz."
Ani se nehnul a zamyšleně si mě prohlížel.
"Na co ještě čumíš?"
Zvedl se. "Jsi úplně jiná, než jsem čekal."
"Ty taky," odsekla jsem. "Jsi mnohem horší."

Zavržený-4.kapitola

19. února 2013 v 14:56 | Anďa |  Zavržený-Zavržený

KAPITOLA

4

P
roletěla jsem po Hawthorne Lane a kolem našeho domu, vzala to zkratkou přes Beech a zamířila zpátky do centra Coldwateru. Rychlou volbou jsem vytočila Vee.
"Něco se stalo… já… on… on se z ničeho nic… Neon…"
"Uklidni se, nerozumím ti. Co se stalo?"
Hřbetem ruky jsem si utřela nos. Třásla jsem se až po konečky prstů.
"Zjevil se úplně najednou!"
"Kdo?"
"On…" Snažila jsem se uspořádat si myšlenky do slov. "Skočil mi rovnou pod auto!"
"Bože! Bože, bože, bože, bože! Srazilas jelena? Jsi v pořádku? A co Bambi?" naříkala. "Co auto?"
Otevřela jsem pusu, ale Vee mě přerušila.
"Zapomeň na to, mám pojištění. Jen mi řekni, že na autě nemám žádné… zbytky jelena. Žádné zbytky jelena, jasný?"
Ztrácela jsem se, zaplavená úvahami. No tak, Noro, mysli! Jelen. Možná to můžu svést na jelena. Chtěla jsem se Vee se vším svěřit, ale znělo by to šíleně. Jak jí mám proboha vysvětlit, že jsem přejela chlapa, který se pak klidně zvedl zpátky na nohy a málem vyškubl dveře z auta? Stáhla jsem si límec až k rameni. Žádné modřiny ani škrábance, pokud dobře vidím…
Takže od začátku. Opravdu chci zapřít, co se stalo? Vím, co jsem viděla. Nejsem blázen.
"Hej!" brebentila Vee. "Proč neodpovídáš? Mám kus jelena na kapotě, že jo, mezi předními světly. Tlačíš ho před sebou jako sněžný pluh."
"Můžu u tebe přespat?"
Potřebovala jsem pryč z ulic, pryč z temnoty. S hlasitým nádechem jsem si uvědomila, že abych se dostala k Vee, musím projet křižovatkou, kde jsem se s ním střetla.
"Sedím ve svém pokoji," řekla Vee. "Přijď dovnitř. Zatím pa."
Neon se řítil deštivou nocí a já křečovitě svírala volant a modlila se, aby na křižovatce z Hawthorne svítila zelená. Měla jsem štěstí a proletěla křižovatkou, jako by mě hnali všichni čerti. Snažila jsem se dívat přímo kupředu a zároveň sledovat hemžící se stíny na kraji silnice. Po muži v kukle se slehla zem.
O deset minut později jsem zaparkovala před Veeiným domem. Promáčklé dveře jsem musela vykopnout, abych se dostala ven. Utíkala i sem dovnitř a spěchala dolů do suterénu.
Vee seděla se zkříženýma nohama na posteli, notebook na klíně a v uších strčená sluchátka iPodu.
"Mám se jít na škodu podívat hned nebo se na to mám raději pořádně vyspat?" překřikla muziku.
"Asi to druhé."
Vee zaklapla počítač a vytáhla si sluchátka z uší.
"Půjdeme hned."
Vyšly jsme ven a já věnovala autu mimořádně dlouhý pohled. Noc sice byla chladná, ale husí kůži, co mi naskočila po celém těle, nezpůsobilo počasí. Žádné rozmlácené okno. Žádné vykopnuté dveře.
"Něco tu nehraje," hlesla jsem. Jenže Vee neposlouchala. Brousila kolem auta a pečlivě kontrolovala každičký centimetr.
Zkusmo jsem dloubla prstem do řidičova okna. Nic. Pevné sklo. Okénko jsem stáhla, zůstalo neporušené. Cosi jsem zahlédla, až když jsem dokončovala kontrolní okruh kolem auta.
Přední sklo bylo mírně naprasklé.
Vee si toho všimla taky. "A jsi si jistá, že to byl jelen a ne veverka?"
Ve vzpomínkách jsem zalétla k tváři skryté za lyžařskou kuklou a vražedným očím. Tak černým, že jsem nerozeznala panenku od duhovky. Černým, jako byly ty… Patchovy.
"Podívej na mě, pláču radostí!" radovala se Vee, vyšvihla se na karoserii a vřele auto objala. "Takový mrňavý škrábanec, to přece nic není!"
Vykouzlila jsem úsměv, ale útroby mi svíral strach. Ještě před pěti minutami bylo okno vysypané a dveře zmačkané. Když se na auto dívám teď, zdá se mi to nemožné. Ne nemožné, šílené. Vždyť jsem viděla, jak se jeho pěst probila oknem a cítila prsty, které mi stiskly rameno.
Nebo ne?
Čím víc jsem se snažila se na nehodu upamatovat, tím méně to šlo. Něco se mi vytratilo z mysli, uniklo do nevědomí. Detaily se rozplývaly. Byl vysoký? Malý? Hubený? Tlustý? Řekl něco?
Nevzpomenu si. A to bylo na celé věci nejděsivější.
Následujícího rána jsme s Vee odjely z domu ve čtvrt na osm a stavily se pro snídani v bistru u Enza.
Svírala jsem kelímek čínské polévky, jako by dokázal rozehřát i to vnitřní mrazení. Osprchovala jsem se, půjčila si od Vee halenku a svetr a trošku se namalovala, ale pořád jsem si připadala jako ve snách.
"Neotáčej se," drmolila Vee, "ale pan Zelený Svetr na tebe civí, oči má doslova přilepené k tvým nohám. Ježíši! Zamával mi. Nedělám si srandu, dva prsty k čelu, jako v armádě. Rozkošné."
Neposlouchala jsem. Hrůzný zážitek se mi přehrával v hlavě pořád dokola, takže jsem v noci ani oko nezamhouřila. Moje myšlenky připomínaly zašmodrchané klubko nití, oči jsem měla suché a víčka těžká a nedokázala se soustředit.
"Pan Zelený Svetr je takový nijaký, ale jeho parťák vypadá jako správný drsňák," komentovala Vee. "Vysílá takové ty se-mnou-si-nezahrávej signály. Řekni, že nevypadá jako Drákulův zplozenec. Řekni, že mám bujnou fantazii."
Zvedla jsem oči a nenápadně koukla jejich směrem. Kluk jako obrázek. Pravidelná, přitažlivá tvář. Plavé vlasy po ramena. Stříbřité oči jako z chromu. Neoholený. Perfektní oblečení, na míru šité sako a drahé tmavé džíny.
"Máš bujnou fantazii."
"Copak sis nevšimla těch hlubokých očí? A jeho postavy? Vysoký, štíhlý? Ten bude dost vysoký i pro mě."
Vee měřila přes metr osmdesát, ale měla slabost pro podpatky. Vysoké podpatky. S menšími kluky přirozeně nerandila.
"No dobře, co se děje?" vzdala se. "Vůbec nemluvíš. Není to kvůli tomu prasklému sklu, že ne? Nebo že jsi zabila zvířátko? To se stane. A pokud se s mámou přestěhujete z té divočiny, jsi za vodou."
Povím jí, co jsem doopravdy zažila. Zatím ještě ne, ale brzy. Potřebovala jsem si utříbit detaily. Bohužel jsem nevěděla jak. Pokud jsem si na nějaké vzpomínala, byly nejasné a zamlžené. Jako by mi někdo vygumoval mozek. Vlastně jsem si pamatovala jen hustý déšť, kvůli němuž nebylo skoro vidět. Třeba to byl opravdu jelen?
"Hmm, sleduj," mumlala Vee. "Zelený Svetr se zvedá ze židle. Teď vidím, že do posilovny chodí pravidelně, jde k nám a nespouští z tebe oči."
O půl minutky později k nám dolehlo tiché a příjemné: "Ahoj."
Vzhlédly jsme. Zelený Svetr se tyčil nad naším stolem, palce zaháknuté o kapsy džínsů. Měl modré oči a vlasy módně rozcuchané, ofina mu padala do čela.
"Nazdar," odpověděla Vee. "Jsem Vee. Tohle je Nora Greyová."
Zamračila jsem se. Kdo jí dal právo vykecat moje příjmení? Porušila nevyslovenou smlouvu mezi děvčaty, že nehodí nejlepší kamarádku přes palubu, když se na scéně objeví cizí kluk. Chladně jsem na něj kývla a zvedla kelímek polévky ke rtům. Samozřejmě jsem si spálila jazyk.
Přitáhl si židli od vedlejšího stolu a obráceně se na ni posadil, takže mu lokty spočívaly na opěradle. Naklonil se ke mně a představil se: "Jmenuju se Elliot Saunders." Odměřeně jsem potřásla hlavou. "A tohle je Jules," dodal a ukázal bradou na svého kamaráda, kterého Vee komentářem, že je "vysoký", ošklivě podcenila.
Jules se poskládal vedle Vee. Doslova čněl.
Vee se s ním dala do řeči. "Jsi nejvyšší kluk, jakého jsem kdy viděla. Kolik měříš?"
"Přes dva metry," zahuhňal Jules, svezl se níže do sedačky a zkřížil paže na prsou.
Elliot si odkašlal. "Můžu vám něco objednat?"
"Ne," zvedla jsem svůj kelímek. "Už mám objednané."
Vee mě pod stolem nakopla. "Dá si koblihu s vanilkovým krémem. Já taky."
"A co tvá dieta?"
"Neměj péči. Vanilkový lusk je ovoce. Hnědé."
"Je to luštěnina."
"Víš to jistě?"
Jistě jsem to nevěděla.
Jules zavřel oči a protřel si kořen nosu. Zjevně z nás byl stejně nadšený, jako já z nich. Sledovala jsem Elliota, jak jde k pultu objednat.
Stoprocentně chodil ještě na střední, ale nikdy jsem ho ve škole neviděla. Všimla bych si ho. Byl společenský a okouzlující a takové typy se v davu neztrácejí. Kdybych nebyla tak otřesená, možná bych projevila zájem spřátelit se, třeba i něco víc.
"Bydlíš někde poblíž?" vyslýchala Vee Julese.
"Mmm."
"Kam chodíš do školy?"
"Do přípravky v Kinghornu," pravil povýšeneckým tónem.
"Nikdy jsem o ní neslyšela."
"Soukromá škola v Portlandu. Začínáme v devět." Vyhrnul rukáv a pohlédl na hodinky. Vee smočila prstík v mléčné pěně a slízla ji.
"Je to drahé?"
Poprvé za celou dobu, co s námi seděl, se na ni Jules přímo podíval. Rozšířily se mu zorničky.
"Jsi bohatý? Klidně se vsadím, že jsi," pokračovala Vee.
Jules na ni zíral, jako by mu rozplácla na čele mouchu. Důstojně se i s židlí odsunul do bezpečné vzdálenosti. Elliot se vrátil s krabicí koblih.
"Dvě vanilkové pro slečny," posunul krabici přede mě, "a pro mě čtyři s polevou. Raději se pořádně najím, protože netuším, jaká je jídelna na coldwaterské střední."
Vee se málem zalkla mlíkem. "Chodíš na coldwaterskou střední?"
"Ode dneška. Přešel jsem z kinghornské přípravky."
"My s Norou taky chodíme do Coldwateru," řekla Vee. "Doufám, že si uvědomuješ svoje štěstí. Když budeš s čímkoliv potřebovat poradit - například koho pozvat na jarní mejdan, stačí se zeptat. Mimochodem, já a Nora zatím nemáme s kým jít."
Rozhodla jsem se, že je načase to utnout. Julese jsme očividně nudily a otravovaly a on mi taky náladu nezvedal. Okázale jsem vytáhla mobil a podívala se, kolik je hodin.
"Půjdeme, Vee. Musíme se učit na test z biologie. Elliote, Julesi, ráda jsem vás poznala."
"Z bioly píšeme až v pátek," nedala se Vee.
V duchu jsem se choulila jako zpohlavkovaný pes. Navenek jsem oslnila zubatým úsměvem. "Máš pravdu. Samozřejmě jsem myslela písemku z angličtiny. Tu na… Geoffreyho Chaucera."
Všichni poznali, že lžu.
Hrubé chování mě trochu mrzelo, navíc když Elliot neprovedl nic, čím by si ho zasloužil, ale nehodlala jsem tu sedět ani o minutku déle. Potřebovala jsem se pohybovat kupředu, utéci co nejdál od včerejší noci. Možná bych měla být za tu děravou paměť vděčná. Čím dřív na nehodu zapomenu, tím dřív se můj život vrátí do zajetých kolejí.
"Přeju hodně štěstí první den ve škole. Třeba se uvidíme na obědě," řekla jsem Elliotovi. Pak jsem popadla Vee za rameno a vystrkala ji ze dveří.
Výuka se blížila ke konci, zbývala jen biologie. Zaběhla jsem si ke skříňkám pro učebnice a zamířila do třídy.
Patch tam ještě nebyl. Vee si posloužila jeho prázdnou židlí a vylovila z batohu svačinu - dušené vepřové s paprikou.
"Dej si taky jedno červené," strčila mi jídlo pod nos.
"Pro tebe je ovoce snad i skořice," prskla jsem a odsunula krabičku stranou.
"Neobědvala jsi," zamračila se Vee.
"Nemám hlad."
"Kecáš. Ty máš pořád hlad. Je to kvůli Patchovi, co? Hele, doufám, že se nebojíš, že tě šmíruje, protože v knihovně jsem jenom žertovala."
Promasírovala jsem si spánky. Tupá bolest, která mi sídlila za očima, se při vzpomínce na Patche rozšířila do celé hlavy.
"Patch je to poslední, co mě štve," řekla jsem. Další nepravda. "Tady sedím já, jestli tě to náhodou zajímá."
Obě jsme se ohlédly za zvukem Patchova hlasu.
Tvářil se mile, ale když se Vee zvedla a hodila si batoh na záda, probodnul ji nepřátelským pohledem. Zřejmě nevypadla dostatečně rychle, protože netrpělivě máchl rukou do uličky.
"Sluší ti to, jako vždycky," řekl mi, když se konečně posadil. Zhoupl se dozadu a natáhl si nohy. Dávno vím, že je vysoký, ale nikdy jsem se tím blíže nezaobírala. Jenže teď, když jsem viděla ty jeho dlouhé nohy, napadlo mě, že musí měřit přes metr osmdesát. Možná metr osmdesát pět.
"Díky," řekla jsem bezmyšlenkovitě a vzápětí to toužila vzít zpátky. Díky? Ze všech možných reakcí bylo "díky" to nejhorší, co jsem mohla říct. Teď si začne myslet, že mi jeho komplimenty dělají dobře. Protože nedělají… většinou. Neberu v úvahu, že může mít problémy, protože i já mám dost vlastních problémů a netřeba mi dalších, cizích. Když ho budu ignorovat, třeba se se mnou přestane bavit úplně. A pak vedle sebe budeme sedět tiše a klidně, stejně jako všichni ostatní spolužáci.
"Taky pěkně voníš," pokračoval Patch.
"Říká se tomu sprcha." Zírala jsem dopředu. Když se neozýval, otočila jsem se k němu. "Mýdlo. Šampon. Horká voda," přiblížila jsem to.
"Nahota. Už jsem o tom slyšel."
Nadechla jsem se, abych změnila téma, ale přerušil mě zvonek. "Všechny věci pryč z lavice," zavelel trenér. "Dostanete cvičný test, abyste se rozehřáli na ten velký páteční." Začal u mě, olízl si prst a podal mi zadání. "Máte patnáct minut a nechci slyšet ani slovo. Pak si probereme sedmou kapitolu. Hodně štěstí."
Propracovala jsem se prvními otázkami a sepisovala na papír všechno, co jsem se naučila. Když už nic jiného, aspoň díky písemce na chvíli zapomenu na noční incident a hlas v hlavě, který neustále zpochybňoval mé duševní zdraví.
Protáhla jsem si strnulé zápěstí a najednou jsem ucítila, jak se ke mně Patch naklání.
"Vypadáš unaveně. Divoká noc?" šeptal.
"Viděla jsem tě v knihovně." Dávala jsem si pozor, aby mi propiska plynule klouzala po papíru a já budila dojem těžkého soustředění.
"Zlatý hřeb včerejšího večera."
"Pronásleduješ mě?"
Zaklonil hlavu a uchechtl se.
Zkusila jsem to jinak. "Cos tam dělal?"
"Půjčoval si knížku."
Zpražil mě trenérův pohled a já se horlivě shrbila nad písemkou. Odpověděla jsem na dalších pár otázek a nenápadně pohlédla stranou. Překvapilo mě, že Patch ze mě oka nespustil. Zašklebil se.
Srdce mi nečekaně poskočilo, jeho podivný, přitažlivý úsměv mě vyvedl z míry. Jako by to samo o sobě nestačilo, samým vzrušením jsem upustila propisku. Narazila na stolní desku a kutálela se dolů, ale těsně předtím, než spadla, se Patch natáhl a chytil ji. Držel ji přede mnou v otevřené dlani a já si ji nesmírně opatrně vzala, abych se náhodou nedotkla jeho kůže.
"Kam jsi šel potom?" špitla jsem.
"Proč?"
"Sledoval jsi mě?" naléhala jsem.
"Jsi celá nesvá, Noro. Co se stalo?" Se zájmem pozvedl obočí. Hrál to na mě, všimla jsem si posměšného záblesku v jeho očích.
"Sleduješ mě?"
"Proč bych to dělal?"
"Odpověz na otázku."
"Noro!" Po trenérově napomenutí jsem se raději zase věnovala písemce. V hlavě mi strašila Patchova případná odpověď a musela jsem se přemáhat, abych se na něj nepodívala. Přes třídu. Přes celý vesmír.
Trenér hvízdl. "Čas vypršel. Pošlete testy dopředu. Podobné otázky čekejte i v pátek. A teď," tleskl a já se otřásla, "se budeme věnovat dnešní látce. Slečno Skyová, jaké je naše téma?"
"S-e-x," napověděla Vee.
A já vypnula. Patch mě nejspíš pronásledoval. Byla tvář pod lyžařskou kuklou jeho, nebo… Byla pod tou kuklou vůbec nějaká tvář? Co chtěl? Objala jsem si ramena, zachvátil mě chlad. Chtěla jsem zpátky svůj život takový, jaký byl, než mi do něj Patch vtrhnul.
Hodině odzvonilo a než Patch stačil utéct, zastavila jsem ho. "Můžeme si promluvit?"
Otočil židli vzhůru nohama a položil ji na stůl. "Copak?"
"Vím, že se mnou nechceš sedět a já nechci sedět s tebou. Myslím, že nám trenér dovolí si přesednout, když si s ním promluvíš. Když mu vysvětlíš, jak to s námi je…"
"A jak to s námi je?"
"Nesnášíme se."
Promnul si bradu, což bylo, jak jsem si za těch pár dní všimla, jeho oblíbené gesto, když se mě chystal setřít.
"Ne?"
"Nesděluju ti žádnou objevnou novinku."
"Odevzdal jsem trenérovi seznam vlastností, které by měla mít má ideální žena."
Poklesly mi koutky. "Vezmi si ho zpátky."
"Chytrá. Hezká. Zranitelná. Nebo snad nesouhlasíš?"
Dělal to schválně, z čiré zlomyslnosti, prostě mě chtěl co nejvíc znervóznit a rozčílit.
"Tak požádáš toho trenéra, aby nás rozesadil, nebo ne?"
"Na co si stěžuješ? Se mnou ti bude dobře."
Co jsem mu na to mohla říct? Evidentně se mě snaží vyprovokovat. Což není nijak složité, už delší dobu mám problém poznat, jestli si ze mě utahuje nebo to myslí vážně.
Hlavní je neztratit duchapřítomnost. "Myslím, že bude lepší, když si sedneš k někomu jinému. Určitě to víš i sám," vyloudila jsem strnulý, ale zdvořilý úsměv.
"Nerad bych skončil vedle Vee." I Patch náhle překypoval úslužnou zdvořilostí. "Nechci pokoušet štěstí."
My o vlku, a tu se u našeho stolu zjevila Vee, zářivé pohledy vrhala střídavě na mě a na Patche.
"Neruším?"
"Ne," odsekla jsem a prudce zapnula batoh. "Jen jsem se Patche ptala, které stránky si to máme na zítřek přečíst. Nedávala jsem pozor, když je trenér zadával."
"Zadání je na tabuli, stejně jako vždycky. A navíc už tu kapitolu máš dávno přečtenou."
Patch se rozesmál, zřejmě si vzpomněl na něco zábavného. Nestalo se to poprvé a já bych ráda věděla, co se mu honí hlavou. Podezírala jsem ho totiž, že všechny jeho soukromé vtipy mají něco společného se mnou.
"Ještě něco, Noro?" zeptal se.
"Ne. Ahoj zítra."
"Těším se," zamrkal. Doopravdy spiklenecky zamrkal!
Jen co byl Patch z doslechu, Vee mě chňapla za ruku. "Skvělá zpráva! Cipriano! Jeho příjmení! Zahlédla jsem to v trenérově seznamu!"
"A to tě tak rozveselilo, protože…?"
"Všichni vědí, že studenti musí školní sestře hlásit, jaké berou prášky." Zatahala mě za kapsu, ve které jsem nosila svoje pilulky. "Školní sestra má kancelář u sborovny, kde jsou, čirou náhodou, také složky s informacemi o všech studentech."
Oči jí plály, když mě popadla a vlekla ke dveřím. "Je čas na skutečnou špionáž."

Zavržený-3.kapitola

19. února 2013 v 14:55 | Anďa |  Zavržený-Zavržený

KAPITOLA

3

T
renér McConaughy stál před tabulí a něco vysvětloval, ale já se na odhalování tajemných zákoutí vědy nedokázala soustředit.
Potřebovala jsem vymyslet pádné důvody, proč já a Patch nemůžeme sedět spolu, a zapsat si je na zadní stranu staré křížovky. Až hodina skončí, přednesu své argumenty trenérovi.
Nepodílí se na společných projektech, psala jsem. Nemá zájem o spolupráci.
To nejhorší jsem si nechala pro sebe. Patchovo znaménko na zápěstí mě děsilo a navíc jsem byla pořád roztřesená z nočního zážitku. Ne že bych ho přímo podezírala ze špehování, ale nemohla jsem ignorovat skutečnost, že jsem asi někoho zahlédla v okně zrovna pár hodin poté, co jsem se sešla s ním.
Představila jsem si, že mě Patch špehuje. Sáhla jsem do přední kapsy batohu, vytřepala z krabičky dvě pilulky železa a naráz je spolkla. Na okamžik se mi zadrhly v hrdle.
Koutkem oka jsem postřehla, jak Patch pozvedl obočí. Zvažovala jsem, že mu vysvětlím, že trpím chudokrevností a musím několikrát denně brát železo, zvlášť když mám stres, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Anémie mě na životě neohrožuje… dokud dostávám pravidelné dávky železa. Nejsem zase tak paranoidní, abych si myslela, že by mi Patch ublížil, ale zdravotní stav je přece jen zranitelné místo a já se s ním nehodlám chlubit na potkání.
"Noro?"
Trenér stál s rukou nataženou v gestu, které značilo, že čeká na jediné - moji odpověď. Do tváří se mi vyšplhal ruměnec.
"Můžete zopakovat otázku?"
Třída se zahihňala.
V trenérově hlase zaznělo mírné podráždění. "Jaké vlastnosti pokládáš za důležité na svém potenciálním druhovi?"
"Potenciálním druhovi?"
"Ale rychle, nemáme na to celé odpoledne."
Někde vzadu se zasmála Vee.
Stáhlo se mi hrdlo. "Chcete vědět, jaké vlastnosti by měl mít…"
"Tvůj budoucí partner, ano, spusť."
Bezděky jsem mrkla stranou na Patche. Nedbale se opíral o židli s rukama v kapsách, ve tváři výraz dokonalého zadostiučinění. Blýskl se pirátským úsměvem a ústy bezhlesně vykroužil: Čekáme.
Položila jsem ruce na stůl, doufajíc, že působím klidně a vyrovnaně.
"Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela."
"No, tak to přemýšlej rychle."
"Nemohl byste nejdřív vyvolat někoho jiného?"
Trenér netrpělivě kývl na osobu po mé levici. "Co ty, Patchi?"
Na rozdíl ode mě Patch promluvil pln sebedůvěry. Seděl šikmo ke mně, takže naše kolena se téměř dotýkala.
"Chytrá. Atraktivní. Zranitelná."
Trenér vše zapisoval na tabuli. "Zranitelná?" zeptal se. "Proč?"
Vee mu skočila do řeči. "Co to má co společného s výukou? Protože v učebnici jsem o charakteristikách vysněného partnera nenašla ani slovo."
Trenér na okamžik přestal psát a ohlédl se přes rameno. "Každý tvor na planetě vábí svého partnera za účelem rozmnožování.
Žáby se nafukují. Gorily se bijí do hrudi. Sledovala jste někdy humra, jak zvedá končetiny a cvaká klepítky, aby přilákal pozornost samičky? Přitažlivost je základní předpoklad zvířecí reprodukce. Co zajímá na chlapcích vás, slečno Skyová?"
Vee pozvedla ruku s nataženými prsty. "Krásný, bohatý, chápavý, ochranářský a trošičku nebezpečný." S každým složila jeden prst.
Patch se pochechtával. "Jenže u člověka je problém, že nikdy nevíš, jestli tvoje vábení na druhého funguje."
"Skvělá připomínka," ozval se trenér.
"Lidé jsou zranitelní," pokračoval Patch, "protože cítí bolest." S tím se Patchovo koleno dotklo mého. Ucukla jsem a ani se neodvažovala pomyslet, co mělo to gesto znamenat.
Trenér přikývl. "Celistvost lidské atrakce - a reprodukce, je jedním z rysů, které nás odlišují od ostatních tvorů."
Zdálo se mi, že si Patch odfrknul, ale tak potichu, že jsem si nemohla být jistá.
Trenér pokračoval: "Už od úsvitu věků ženu přitahovali muži, kteří dovedli zajistit přežití. Inteligence, síla. Takový muž je totiž schopen obstarat večeři." Mávl rukou. "Večeře rovná se přežití, týme."
Nikdo se nezasmál.
"Stejně tak jsou muži přitahování krásou, neboť symbolizuje zdraví a mládí. S nemocnou ženou, která nedokáže vychovat děti, nemá smysl se zaobírat." Trenér si posunul brýle až ke kořeni nosu a uchichtl se.
"Není to sexismus?" protestovala Vee. "Povězte nám něco o ženách v dvacátém prvním století."
"Pokud se na rozmnožování chcete dívat vědeckým okem, slečno Skyová, zjistíte, že klíčem k zachování lidského druhu jsou děti. Čím víc dětí máte, tím víc rozšíříte svůj genetický kapitál."
Téměř jsem slyšela, jak Vee obrátila oči v sloup. "Myslím, že se konečně dostáváme k dnešnímu tématu. Sexu."
"Skoro," zvedl trenér prst. "Sexu totiž předchází vábení, které zahrnuje i řeč těla. Musíte svůj objekt beze slov přesvědčit, že jste pro něj ti praví."
Kývl na mého spolusedícího. "Dobře, Patchi. Představ si, že jsi na večírku. Místnost je plná děvčat všech tvarů a velikostí. Vidíš blondýnky, brunetky, zrzky a několik černovlasých. Některé se dobře baví, jiné jsou plaché. Našel jsi dívku, která vyhovuje tvé představě - atraktivní, chytrá a zranitelná. Jak jí dáš najevo svůj zájem?"
"Počkám, až bude sama. Pustím se s ní do řeči."
"Dobře. A teď důležitá otázka - jak poznáš, jestli má zájem, nebo chce, abys jí dal pokoj?"
"Sleduji ji," odpověděl Patch. "Poznám, co si myslí a co cítí. Nepřijde ke mně a nic mi neřekne, takže si musím dávat pozor. Otáčí se za mnou? Podívá se mi do očí a pak rychle ucukne? Kouše si rty a hraje si s vlasy, stejně jako tadyhle Nora?"
Třída zaburácela smíchy. Spustila jsem ruce do klína.
"Má zájem," řekl Patch a znovu se dotkl mé nohy. Ke všemu navíc jsem zrudla.
"Výborně! Výborně!" plesal trenér, široce se usmíval a z naší aktivity měl ohromnou radost.
"Cévky v Nořině tváři se rozšířily a kůže se zahřívá," nedal si pokoj Patch. "Ví, že si získala pozornost. Líbí se jí být objektem zájmu, ale neví jak reagovat."
"Tak pozor, já se nečervenám."
"Je nervózní. Tře si paži, aby odpoutala pozornost od své tváře, postavy nebo možná kůže. To jsou totiž nejatraktivnější části těla."
Skoro jsem se zalkla. Dělá si srandu, opakovala jsem si v duchu. Ne, je úplně nepříčetný. Já nevím, jak jednat se šílenci, a on to poznal. Většinu času, který trávíme spolu, na něj hledím s otevřenou pusou. Kdybych jen tušila, jak s ním udržet krok, možná bych objevila jiný způsob, jak mu čelit.
Složila jsem dlaně na stůl, vystrčila bradu a snažila se zachovat si zbytky důstojnosti.
"To je směšné."
Patch zvedl paži a s evidentní zlomyslností ji položil na moje opěradlo. Zachvátil mě podivný pocit, že je to hrozba namířená proti mně a on si není jistý, a zároveň je mu jedno, jak se zachová třída. Rozesmáli se, ale já to sotva slyšela, oči upřené do těch jeho a málem jsem uvěřila, že vytvořil malý, soukromý svět, kam jsme mohli jen my dva.
Zranitelná, naznačil.
Přitiskla jsem kotníky pevně k nohám židle a prudce se odsunula. Tíha Patchovy paže ze mě sklouzla. Nejsem zranitelná.
"A tady to máte," komentoval trenér. "Biologie v praxi."
"Můžeme se už prosím bavit o tom sexu?" naléhala Vee.
"Zítra. Doma si přečtěte kapitolu sedm a připravte se na diskuzi."
Zazvonilo a Patchova židle zavrzala o podlahu. "Dneska mě to bavilo. Někdy si to zopakujeme."
Než jsem vymyslela ostřejší odpověď, než "ne, díky", proklouzl kolem mě a zmizel.
"Já snad rozjedu petici, aby trenéra vyhodili," stěžovala si Vee, jen co dorazila k mému stolu. "Co měla ta dnešní hodina znamenat? Vždyť to bylo jako ředěné porno! Prakticky tě měl s Patchem na laboratorním stole, plus horizontální poloha, mínus nějaké to oblečení, děláme velký…"
Zpražila jsem ji pohledem, který říkal: Připadá ti snad, že to chci připomínat?
"Jeeej." Vee se vzdala.
"Jdu si promluvit s trenérem. Počkej na mě u skříněk, za deset minut jsem zpátky."
"Jasně."
Vrátila jsem se ke katedře. Trenér si prohlížel poznámky a grafy z basketbalu. Sešit se hemžil křížky a kolečky a na první pohled to vypadalo, že hraje piškvorky sám se sebou.
"Ahoj, Noro," pozdravil, aniž zvedl hlavu. "Co pro tebe můžu udělat?"
"Chtěla jsem vám říct, že nový zasedací pořádek a to, co bereme na hodinách, je mi nepříjemné."
Trenér se zhoupl na židli a položil si hlavu do dlaní. "Mně se zasedací pořádek líbí. Skoro stejně, jako tahle nová strategie na sobotní zápas."
Položila jsem před něj kopii školního řádu, hned na prvním listě odstavec o studentských právech.
"Podle zákona se žádný student nesmí na školní půdě cítit ohrožen."
"Připadáš si ohrožená?"
"Ne, ale je mi nepříjemně. Ráda navrhnu řešení." Trenér mě nepřerušil a já se sebevědomě nadechla. "Když mě posadíte zpátky k Vee, budu z biologie doučovat kteréhokoliv vašeho studenta."
"Třeba i Patche?"
Zaťala jsem zuby. "To by můj problém nevyřešilo."
"Vidělas ho dneska? Zapojil se do diskuze.
Celý rok jsem od něj neslyšel ani slovo, ale jen co jsem ho k tobě posadil - bingo! Zlepší si známky."
"Ale Vee si je zhorší."
"To se stává, když přijdeš o souseda, který ti dává opisovat," odtušil.
"Vee se tomu dostatečně nevěnuje. Budu ji doučovat."
"Ne." Pohlédl na hodinky. "Mám zpoždění. Skončila jsi?"
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a nutila mozek vyplivnout ještě poslední argument. Ale nějak mi došly nápady.
"Tenhle zasedací pořádek budeme dodržovat ještě pár týdnů. Jo, a s tím Patchovým doučováním jsem to myslel vážně. Spoléhám na tebe."
Trenér nečekal na odpověď, začal si hvízdat otravnou melodii a odešel.
Okolo sedmé obloha nasákla inkoustovou modří a ochladilo se. Zapnula jsem si kabát. Vracely jsme se s Vee z kina, kde dávali Oběť. Psala jsem recenze pro školní eZine a všechny ostatní filmy, které se momentálně promítaly, jsem už viděla, takže jsme se rozhodly pro nejžhavější hororovou novinku.
"Tohle," vydechla Vee, "byl nejhrůznější film, co jsem kdy viděla. Na žádný horor už nepůjdeme. Nemůžu na to přestat myslet."
To mi vyhovovalo. Když vezmu v úvahu, že mi kdosi minulou noc brousil pod okny a přidám k tomu dnešní příšerný film o šmírácích, mám nárok být trochu vyplašená.
"Dovedeš si to představit?" řekla Vee. "Prožiješ celý život, aniž bys tušila, že jediný důvod, proč jsi ještě naživu, je, že tě potřebujou coby oběť?"
Obě jsme se otřásly.
"A co měl vůbec znamenat ten oltář?" otravovala dál, aniž si uvědomila, že bych se radši bavila o životním cyklu plísně než o tom filmu. "Proč ho záporák zapálil, než ji tam přivázal? Když jsem uslyšela, jak se jí škvaří maso…"
"No tak!" Skoro jsem zaječela. "Nech toho!"
"Ještě jsem chtěla říct, že kdyby mě nějaký kluk takhle políbil, asi bych se zabila. Ten hnus, co mu tekl z pusy, no fuj, hnus je slabé slovo. Doufám, že to byl make-up. Chci říct, tohle snad nikdo v puse nemá…"
"Recenzi pošlu do půlnoci," přerušila jsem ji.
"No jo. Dobře. Jedeme do knihovny?" Vee odemkla svůj fialový Dodge Neon z roku 1995. "Víš, že poslední dobou jsi šíleně nedůtklivá?"
Sesunula jsem se na sedadlo spolujezdce. "To ten film." To ten šmírák, co mi včera v noci zíral do okna.
"Nemluvím jen o dnešku. Všimla jsem si," řekla a zlomyslně našpulila rty, "že poslední dobou jsi nezvykle mrzutá, zvlášť po té minulé biole."
"To je jednoduché. Patch."
Vee zkontrolovala zpětné zrcátko. Nastavila ho tak, aby si viděla na zuby. Olízla je a vrhla na sebe cvičný úsměv.
"Musím říct, že mě ta jeho temnota přitahuje."
V žádném případě jsem nemínila přiznat, že v tom není sama. Patch mě přitahoval jako ještě nikdo. Působil jako magnet. Vedle něj jsem balancovala na hraně… Kdykoliv do mě mohl strčit, stačilo maličko a přepadla bych.
"Když tě tak poslouchám, chce se mi…" Zarazila jsem se a přemýšlela, co přesně se mi při vzpomínce na Patche chce. Nic pěkného.
"Pověz, že se ti taky líbí," dorážela Vee, "a slibuju, že ti ho přestanu připomínat."
Zapnula jsem rádio. Mohly jsme dělat milion lepších věcí než si kazit večer Patchem. To, že vedle něj musím sedět hodinu denně pět dní v týdnu, je mnohem víc, než považuju za snesitelné. Nehodlala jsem se jím zabývat i po večerech.
"No?" tlačila Vee.
"Možná by se mi líbil, jenže jsem vůči němu zaujatá, promiň."
"Jak to myslíš?"
"Chci říct, že nevím, jaký doopravdy je. Nechápu ho a vnější krása mě nepřesvědčí."
"Krása ne. Ale on je… nebezpečný. Sexy."
Obrátila jsem oči v sloup.
Vee zatroubila a přibrzdila, jak se před námi objevilo jiné auto.
"Co? Drsňáci nejsou tvůj typ?"
"Nemám žádný určitý typ," odpověděla jsem, "nejsem vyhraněná."
Vee se rozesmála. "Ty, zlato, jsi víc než vyhraněná - jsi omezená. Úzkoprsá. Křečovitá. Tvůj rozhled je zhruba stejně široký jako jeden z těch trenérových mikrobů. Ve škole snad není jediný kluk, který by se ti líbil."
"To není pravda," vyhrkla jsem. Ale v něčem se Vee nemýlila. Nikdy jsem se o nikoho nezajímala. Jsem kvůli tomu divná? "Není to kvůli klukům, ale kvůli… lásce. Nikdy jsem ji nepoznala."
"Láska s tím nemá co dělat," odvětila Vee. "Je to prostě zábava."
Pochybovačně jsem pozvedla obočí. "Líbat se s panem Neznám-tě a Nezáleží-mi-na-tobě je zábava?"
"Copak jsi v biole nedávala pozor? Jde přece o víc než o líbání."
"Aha," nasadila jsem chápavý tón. "Jenže genetický kapitál už je dost zdegenerovaný i bez mého přispění."
"Chceš vědět, kdo by byl vážně dobrý?"
"Dobrý?"
"Dobrý," potvrdila a mlsně se ucukla.
"Ani ne."
"Tvůj nový partner."
"Neříkej mu tak, partner je slovo, co má vyvolávat sympatie."
Vee se na parkovišti vmáčkla na místo co nejblíže vchodu do knihovny a vypnula motor.
"Představovala sis někdy, že ho políbíš? Napadlo tě někdy, když ses na něj dívala, že by bylo jednoduché se naklonit a spojit se s jeho rty?"
Vykulila jsem oči a do hlasu se mi prodralo zděšení. "Ty snad ano?"
Uculila se.
Radši si nepředstavuju, co by Patch udělal, kdyby ji slyšel. Skoro jsem ho neznala, ale jeho averze vůči Vee byla takřka hmatatelná.
"Není pro tebe dost dobrý," řekla jsem.
"Dávej pozor, takhle ho chci ještě víc," zavrněla.
V knihovně jsme si našly stůl v horním patře, blízko oddělení pro dospělé. Zapnula jsem si notebook a napsala: Oběť, dvě a půl hvězdy. Dvě a půl za lacinost. Ale třeba jsem se k filmu nezachovala spravedlivě, protože mi v hlavě vířila spousta jiných myšlenek.
Vee rozbalila sáček sušených jablek. "Dáš si?"
"Ne, díky."
Vykoukla zpoza batohu. "Když nechceš, sním je já. I když radost mi to vážně nedělá."
Vee držela tříbarevnou ovocnou dietu. Denní příděl činil tři červené plody, dva modré a hrst zelených.
Přiblížila si křížalu k očím a ze všech stran ji pečlivě zkoumala.
"Jaká barva?" ptala jsem se.
"Zelená jako zvratky staré Smithové, myslím."
Vtom se na našem stole uvelebila Marcie Millarová, jediná druhačka, co dělala roztleskávačku na univerzitě. Narezle plavé vlasy měla sčesané do copů a na obličeji půlku lahvičky make-upu. Množství jsem stoprocentně uhádla, protože jsem na její tváři nenašla jednu jedinou pihu. Vlastně jsem na Marcii neviděla žádné pihy už od sedmé třídy, v tom roce totiž objevila Mary Kay. Sukně jí končila necelý palec pod kalhotkami, pokud vůbec nějaké nosila.
"Čau, tlusťoško," mávla na Vee.
"Nazdar, stvůro," odpálila kamarádka.
"Máma shání modelky na tenhle víkend. Platí devět babek na hodinu. Nemáš náhodou zájem?"
Její matka řídila místní pobočku obchoďáku JCPenney a Marcie s ostatními roztleskávačkami předváděla o víkendech ve výloze obchodu bikiny.
"Nedaří se jí najít modelky spodního prádla nadměrných velikostí," pokračovala Marcie.
"Máš něco mezi zubama," upozornila ji Vee. "Mezi těma předníma. Asi zbytek projímadla, ne?"
Marcie si olízla zuby a sklouzla ze stolu. Když se nesla k východu, Vee si strčila prst do krku a předváděla na Marciina záda, že zvrací.
"Má štěstí, že jsme v knihovně," ucedila. "Má štěstí, že nám nezkřížila cestu v nějaké temné uličce. Poslední šance - dáš si křížalu?"
"Nedám."
Vee odběhla vyhodit sáček do koše a za pár minut se vrátila se zamilovaným románem. Posadila se vedle mě a prohlížela si obálku. "Jednoho dne i nás uchvátí obhroublí, polosvlečení kovbojové. Jaké myslíš, že to je, líbat popraskané, blátem pokryté rty?"
"Jako žrát hlínu. Špinavé," zamumlala jsem a věnovala se recenzi.
"Když už mluvíme o špíně," Vee podezřele přeskočil hlas do vyšší tóniny, "tamhle je náš muž."
Přestala jsem psát, vyhlédla zpoza notebooku a srdce mi poskočilo. Patch stál na protější straně místnosti u výdeje knih. Ucítil, že se dívám a otočil se. Naše oči se střetly na jedna… dva… tři a já ucukla jako první, ale líný úsměv jsem zaregistrovat stihla.
Srdce mi bilo jako splašené a já si v duchu nadávala, ať se sakra seberu. Nesmím tomu podlehnout. Ne kvůli Patchovi. Ne, pokud se dočista nezcvoknu.
"Jdeme," zahučela jsem na Vee. Zaklapla jsem počítač a schovala ho do brašny. Do batohu jsem strčila knihy a několik mi jich samozřejmě upadlo na podlahu.
"Počkej, snažím se přečíst, co to drží za knížku," zdržovala Vee. "Jak se stát správným šmírákem."
"Takovou knížku tu nemají." Tedy ne, že bych si tím byla úplně jistá.
"Ale jo, nebo to může být Jak být pekelně sexy a ani se moc nesnažit."
Zasyčela jsem.
"Uklidni se, neslyší nás. Mluví s knihovníkem, vrátil knížky a jde pryč."
Nenápadným mrknutím jsem si ověřila, že mluví pravdu, jenže pokud teď odejdeme, určitě ho potkáme u východu. A to bych s ním musela promluvit. Svezla jsem se zpátky na židli a začala pečlivě pátrat v kapsách po ničem, jen abych zabila čas, dokud nevypadne.
"Nezdá se ti divné, že je tu ve stejnou dobu jako my?" ptala se Vee.
"Tobě jo?"
"Řekla bych, že tě sleduje."
"Já bych řekla, že je to jen náhoda." Ve skutečnosti jsem si myslela něco jiného. Kdybych měla sestavit seznam deseti nejpravděpodobnějších míst, kde bych Patche večer hledala, veřejná knihovna by se do něj rozhodně neprobojovala. Knihovna by se nedostala ani do první stovky. Tak co tu pohledává?
Ta otázka mě znepokojovala, zvlášť po tom, co se stalo minulé noci. Vee jsem se o tom nezmínila. Doufala jsem, že v denním světle hrůza vybledne a nakonec celý incident vytěsním z mysli. Že to bude jen otázka času.
Vee dramaticky šeptala: "Patchi! Pronásleduješ Noru?"
Připlácla jsem jí dlaň na pusu a sežehla ji pohledem. "Ztichni! Myslím to vážně."
"Vsadím se, o co chceš, že po tobě jede," prskala Vee a odstrkovala mě. "A určitě to dělá už dlouho. Možná poslouchá něčí rozkazy. Měly bychom se vloupat do ředitelny a prolustrovat jeho složku."
"Nevloupáme se do ředitelny."
"Odlákám pozornost. V odlákávání pozornosti jsem skvělá. Nikdo tě nechytne. Budeme jako špionky!"
"Nejsme špionky."
"A znáš jeho příjmení?" vypálila Vee.
"Ne."
"Víš o něm aspoň něco?" naléhala.
"Ne. Ani nechci."
"Ále, no tak! Záhady přece zbožňuješ a on je vážně skvělá záhada."
"Nejlepší záhady obsahujou mrtvoly. Mrtvolu nemáme."
"Zatím!" vypískla. Já si z krabičky vyklepala dvě kapsle železa a naráz je slupla.
Brzdy Neonu zaskřípěly před Veeiným domem asi třicet minut po deváté. Vypnula motor a hodila mi klíčky.
"Neodvezeš mě domů?" Zbytečná otázka, protože odpověď jsem předem znala.
"Je mlha."
"Mlha…"
Vycenila zuby. "Pořád na něj myslíš, co? No tak, holka, já ti to nevyčítám. Osobně doufám, že se mi o něm bude zdát."
Uf
"A navíc, kolem vašeho domu je ta děsná mlha vždycky horší," pokračovala kamarádka. "Po setmění je to jako v hororu."
"Moc díky."
"Na mě to neházej. Řekni mámě, ať se přestěhuje blíž. Pověz jí o tom novém spolku, co si říká civilizace, mohly byste se připojit."
"Předpokládám, že tě mám zítra ráno vyzvednout."
"O půl osmé, připravím nám snídani."
"Ať je to něco dobrého."
"Buď na moji holčičku hodná," pohladila volant. "Ale zase ne moc, aby si neřekla, že je to u vás lepší než u nás."
Na cestě domů jsem povolila myšlenkám krátký výlet k Patchovi. Vee měla pravdu. Na jednu stranu byl dokonalá vábnička. Na druhou stranu mě neuvěřitelně děsil. Čím víc jsem o něm přemýšlela, tím víc jsem byla přesvědčená, že je na něm něco… špatně. Baví ho mě ztrapňovat, to není žádná objevná novinka. Jenže je rozdíl v tom, když mě otravuje ve škole a když mě leze znervózňovat dokonce až do knihovny. Než takovou námahu, to by si leckdo radši nechal zajít chuť… pokud by neměl opravdu dobrý důvod.
V půli cesty se z nacucaných mraků spustil prudký déšť a rozehnal mlhu plazící se nad silnicí.
Soustředila jsem se na cestu a volant a do toho hledala, jak se spouštějí stěrače. Pouliční světla tragicky poblikávala, možná se přižene silná bouře. Blízko oceánu se počasí rychle mění a prudká bouřka může způsobit i přívalové záplavy. Šlápla jsem na plyn.
Světla venku znovu zablikala. Za krkem mi přeběhlo mrazení a husí kůže, zježily se mi chloupky na rukou. Šestý smysl zběsile túroval na plné otáčky. Možná mě někdo sleduje? Ve zpětném zrcátku jsem cizí světla nezahlédla. Žádné auto za mnou nejelo. Jsem sama. To není o moc lepší. Raději jsem přidala.
Konečně jsem objevila ovládání stěračů, ale proti bijícímu dešti toho moc nesvedly. Přede mnou rudě zazářila stopka. Přibrzdila jsem, zkontrolovala, jestli můžu jet, a na křižovatce zabočila.
Náraz jsem slyšela dřív, než jsem si té černé postavy, co mi vběhla pod kola, vůbec všimla.
Zaječela jsem a dupla na brzdy. Postava bouchla do předního skla. Rozběhla se po něm prasklina. Automaticky jsem strhla volant napravo. Zadek Neonu prosvištěl po mokré silnici a strhl celé auto. Smyk. Postava se překulila přes kapotu, přepadla přes karoserii a zmizela mi z očí.
Bála jsem se nadechnout a volant mačkala tak silně, až mi zbělely klouby.
Zvedla jsem nohy z pedálů. Auto poskočilo a zastavilo.
A on se hrbil možná půl metru ode mě. Pozoroval mě. Nezdál se být… zraněný.
Celý v černém splýval s okolní temnotou, nedalo se říct, jak vypadá. Nerozeznala jsem jediný rys, až po chvilce mi došlo, že má na hlavě lyžařskou kuklu.
Pohnul se a zkrátil vzdálenost mezi námi. Přitiskl dlaň na okno na straně řidiče. Zírala jsem na něj a on na mě skrz svoji kuklu a v očích mu problesklo vražedné veselí.
Podruhé udeřil do skla, toho jediného, co nás dělilo. Roztřáslo se.
Nastartovala jsem. Otočit klíčkem, dupnout na plyn, pustit spojku, najednou to bylo příšerně složité. Motor zasténal, ale auto jen zachrchlalo a umřelo.
Startovala jsem znovu a znovu, ale motor jen kovově úpěl. Zachvátila mě hrůza. Dveře se prohnuly. Chce je… vyrvat?
Praštila jsem do přístrojové desky a prudce dupla. Pedály se hluboko probořily a motor zařval. Ukazatel otáček vyletěl až na červené pole.
A mě zasypalo sklo. Mužova pěst prošla oknem, popadla mě za rameno a stiskla paži. Zavřeštěla jsem. Pedály jsem přišlápla až k podlaze a pustila spojku. Neon bolestně zaskučel a vyrazil. Útočník mě stále držel. Visel mi na paži a pár sekund běžel vedle auta, než se konečně pustil.
Rychleji a rychleji jsem se hnala kupředu. Hrůza je dobrý motivátor. Ve zpětném zrcátku jsem se ujistila, že mě nepronásleduje, a pak ho otočila na druhou stranu. Musela jsem pevně stisknout rty, abych zadržela vzlyky, jež se ze mě draly.

Zavržený-2.kapitola

19. února 2013 v 14:54 | Anďa |  Zavržený-Zavržený

KAPITOLA

2

S
mámou bydlíme na kraji Coldwateru ve staré usedlosti z osmnáctého století. Je to jediný dům na Hawthorne Lane a nejbližší sousedi jsou od nás na kilometr daleko. Občas přemýšlím, proč původní stavitel ze všech volných parcel okolo postavil dům zrovna na té, kde se jakýmsi záhadným způsobem slézá mlha snad z celého pobřeží Maine.
Dům bývá zahalen do zádumčivého závoje mlhy, jako by se kolem něj toulaly zbloudilé duše.
Odpoledne jsem strávila na barové stoličce v kuchyni ve společnosti úkolu z algebry a naší hospodyně Dorothey. Máma pracuje pro aukční síň Hugo Renaldi, pořádá dražby nemovitostí a starožitností po celém východním pobřeží. Tento týden odjela do Charlestonu v Jižní Karolíně. Musí hodně cestovat, takže platí Dorothee za vaření a úklid, ale klidně se vsadím, že má Dorothea za úkol dohlížet i na mě.
"Jak bylo ve škole?" ptala se s lehkým německým přízvukem. Stála u dřezu a drátěnkou škrábala z kastrolu připálené lasagne.
"Rozesadili nás na biologii."
"A to je dobře, nebo špatně?"
"Předtím jsem seděla s Vee."
"Hm." Zápěstí sebou trhlo, jak se do hrnce pustila ještě zuřivěji. "Takže špatně."
Souhlasně jsem vzdychla.
"Pověz mi o nové sousedce. Jaká je?"
"Vysoký, snědý a otravný." A neskutečně uzavřený. Patchovy oči připomínaly černé hvězdy. Bral všechno a nedával nic. Ne že bych o něm chtěla vědět víc. Nelíbil se mi zvnějšku a pochybovala jsem, že by se mi zamlouvalo, co se skrývá uvnitř.
Tedy, to není úplně přesné. Zvnějšku se mi líbil hodně.
Dlouhé, silné paže, široká, uvolněná ramena a úsměv zpola hravý, zpola svůdný. Vlastní myšlenky mě zneklidnily, bude lépe, když se je pokusím ignorovat.
V devět hodin Dorothea skončila s prací a při odchodu zamkla dům. Šla jsem se s ní rozloučit a cestou zpátky jsem rozsvítila lampy na verandě. Rozehnaly mlhu a Dorothea na mě zatroubila klaksonem. Zůstala jsem sama.
Probírala jsem se pocity, které si se mnou pohrávaly. Nebyla jsem hladová, unavená ani osamělá. Ale úloha do biologie mě přece jen znervózňovala. Řekla jsem Patchovi, že mu nezavolám a před šesti hodinami jsem to myslela vážně. Teď se mi to rozleželo v hlavě a opravdu nechci propadnout. Biologie je můj nejhorší předmět. Známky se potácely na hranici mezi A a B a já měla dojem, že je to nepřekonatelná překážka ležící v cestě budoucímu vzdělání.
Šla jsem do kuchyně k telefonu a zkontrolovala, co zbylo ze sedmi číslic v mé dlani. Tajně jsem doufala, že to Patch nezvedne. Pokud by byl nedostupný nebo nechtěl spolupracovat, mohla bych to proti němu použít jako důkaz a přesvědčit trenéra, aby nás rozesadil. Dobrý plán. Tetelila jsem se nadějí, když jsem vytáčela číslo.
Patch odpověděl na třetí zazvonění. "Co je?"
Nasadila jsem neutrální tón. "Volám kvůli tomu úkolu. Můžeme se někde setkat? Vím, že jsi říkal, že máš práci, ale…"
"Noro." Patch mé jméno vyslovil jako pointu vtipu. "Myslel jsem, že nezavoláš. Ani za nic."
Proklínám se, že jsem svá slova nedodržela. Proklínám Patche, protože se v tom pitvá. Proklínám trenéra a jeho šílené úkoly. Otevřela jsem pusu a doufala, že vypotím aspoň něco chytrého. "A? Můžeme se teda setkat?"
"Bojím se, že nemůžu."
"Nemůžeš, nebo nechceš?"
"Zrovna hraju kulečník." Hlasem mu prosáklo veselí. "Je to důležitá hra."
Podle rámusu v pozadí jsem věřila, že o kulečníku nelže. Jestli je však hra důležitější než můj domácí úkol, to je otázka názoru.
"Kde jsi?" zeptala jsem se.
"V Boově herně. Na taková místa určitě nechodíš."
"Můžeme se bavit aspoň po telefonu? Mám tady připravený seznam otázek…"
Zavěsil.
Nevěřícně jsem hleděla na telefon. Pak jsem vyškubla z bloku čistý arch papíru a na první řádek načmárala Kretén. Pokračovala jsem na druhém řádku. Kouří doutníky. Chcípne na rakovinu plic. Doufám, že brzo. Ale tělo má perfektní.
Poslední poznatek jsem vzápětí zuřivě přeškrtala, až byl nečitelný.
Hodiny na mikrovlnce blikaly 21:05.
Naskýtaly se dvě možnosti. Buď si rozhovor s Patchem vymyslím, nebo půjdu do Boovy herny. První řešení je jistě svůdné, pokud bych dokázala zapomenout na trenérovu výhrůžku, že si všechny odpovědi ověří. Nevěděla jsem toho o Patchovi dost, abych si věrohodně vycucala z prstu celý rozhovor. A druhá možnost? Ta svůdná nebyla ani vzdáleně.
Oddalovala jsem rozhodnutí, dokud jsem nezavolala mámě. Je to součást naší dohody. Ona pracuje a cestuje a já se chovám jako zodpovědná dcera, které se dá věřit a nevyžaduje neustálý dozor. Mám svou svobodu ráda a nechci provést něco, kvůli čemu by máma musela vzít hůře placenou práci někde v okolí a na každém kroku mě hlídat.
Na čtvrté zazvonění se ozvala hlasová schránka.
"To jsem já. Jenom se hlásím. Dodělala jsem úkol do bioly a půjdu spát. Zavolej mi zítra během oběda, jestli chceš. Mám tě ráda."
Zavěsila jsem a v šuplíku našla čtvrťák.
"Jdeme na to," oznámila jsem profilu George Washingtona. "Když padne orel, zůstanu." Cvrnkla jsem minci do vzduchu, v pádu ji lapila, připlácla na hřbet ruky a nervózně se podívala na výsledek. Srdce mi divoce tlouklo a já si nebyla tak úplně jistá proč.
"Je rozhodnuto," pomyslela jsem si.
Odhodlaná mít to za sebou co nejrychleji jsem popadla mapu, klíčky od auta a vycouvala svým Fiatem Spider na příjezdovou cestu.
V roce 1979 to asi bylo bezva auto, jenže mě čokoládově hnědá barva, rzí prožraný zadní nárazník a bílá sedadla potažená popraskanou koženkou moc nevzrušovala.
Boova herna se ukázala být dál, než se mi líbilo, jízda podél pobřeží zabrala třicet minut. S mapou opřenou o volant jsem zaparkovala fiat na obřím parkovišti před velikou škvárobetonovou budovou osvětlenou blikajícím nápisem Boova herna, Mad Black Paintball a Ozzův kulečník. Na zdech se svíjely graffiti a asfalt zdobily nedopalky cigaret. Návštěvníky herny jsem si představovala jako budoucí členy prestižní Ivy League a jiné vzorné občany města. Snažila jsem se zůstat hrdá a netečná, ale stejně se mi dělalo špatně od žaludku. Dvakrát jsem zkontrolovala, zda je auto pořádně zamčené, a zamířila dovnitř.
Postavila jsem se do fronty a čekala, až mě vpustí za natažený provaz. Když skupinka přede mnou platila, vmáčkla jsem se dopředu a hodlala proklouznout do labyrintu ječících sirén a blikajících světel.
"Slečna si myslí, že může zadarmo?" zahulákal kouřem zhrublý hlas.
Trhla jsem sebou a zamrkala na hustě potetovaného vyhazovače.
"Nepřišla jsem hrát. Jenom někoho hledám."
Zavrčel. "Pokud chceš dovnitř, zaplatíš." Položil dlaň na pult, kde vystavená cenovka hlásila, že dlužím patnáct dolarů. V hotovosti.
Hotovost jsem neměla. I kdybych měla, neutratím ji za několikaminutový náhled do Patchova ničemného života. Krev se mi vařila, dostala jsem vztek nejen na zatracený zasedací pořádek, ale i na to, že mě dovedl až sem. Akorát musím najít Patche, promluvit si můžeme i venku. Neabsolvovala jsem celou cestu sem jen proto, abych teď odtáhla s prázdnýma rukama.
"Pokud se nevrátím do dvou minut, tak vám těch patnáct dolarů zaplatím," slíbila jsem. Dřív, než jsem mohla vymyslet lepší plán nebo se aspoň trochu uklidnit, udělala jsem něco na své poměry absolutně šíleného. Prosmýkla jsem se pod lanem, ale to nestačilo. Proletěla jsem hernou, oči na šťopkách, a pátrala po Patchovi. Nevěřím, že jsem to doopravdy udělala, ale byla jsem jako sněhová koule a nabírala na rychlosti a hybné síle. Najít Patche a vypadnout. Vyhazovač dusal za mnou a řval: "Hej!"
V přízemí Patch nebyl a já se pustila ze schodů dolů, podle směrovek k Ozzovu kulečníku. Pod schodištěm pár tlumených žárovek osvětlovalo pokerové stolky a v nálevně stála řada kulečníkových stolů. Patch se skláněl nad tím, který byl ode mě nejdál, a pekelně se soustředil na šťouch.
"Patchi!" zaječela jsem. Zrovna v tu chvíli Patch ťukl tágem do koule a ostatní se rozletěly po hrací ploše. Trhnul hlavou. Zíral na mě a v očích se mu mísilo překvapení se zvědavostí.
Vyhazovač seběhl dolů a hrubě mi stiskl rameno. "Nahoru. Hned."
Patchova ústa vykouzlila další ze svých sotva znatelných úsměvů. Těžko říct, jestli byl tenhle míněn uštěpačně nebo přátelsky.
"Je tu se mnou."
Hromotluka to znejistělo, sevření lehce povolilo. Než se stačil rozmyslet, setřásla jsem ho a prokličkovala mezi stoly k Patchovi. Nejdřív dlouhými kroky, ale čím víc jsem se k němu blížila, tím víc mě odvaha opouštěla.
Náhle jsem si uvědomila, že je jiný než ve škole. Nedokážu to úplně postihnout, ale jako by kolem něj jiskřila elektřina.
Byl nenávistnější?
Byl sebevědomější.
A svobodnější. Ty černé oči se mi dostávaly pod kůži, jako magnety lnuly ke každému mému pohybu. Potají jsem polkla a snažila se ignorovat vlastní žaludek, který se rozhodl, že si trochu zastepuje. Nevím proč, ale na Patchovi je něco špatně. Něco v nepořádku.
"Promiň, že jsem zavěsil," řekl a přiblížil se těsně ke mně. "Tady dole není dobrý signál."
Jo, jasně.
Kývnutím poslal ostatní pryč. Na chviličku zavládlo napjaté ticho, než se první z jeho spoluhráčů konečně pohnul, odkráčel a nezapomněl do mě vrazit. Ukročila jsem, abych neztratila rovnováhu a vzhlédla akorát včas, abych zachytila, jak mě zbylí dva muži při odchodu propichují ledovými pohledy.
Paráda. Jako bych za to mohla, že mě k Patchovi přesadili.
"Osmička?" kývla jsem na kulečník a nehledíc na prostředí jsem se snažila, aby můj hlas zněl co nejsebejistěji. V tomhle měl pravdu, herna vážně není místo pro mě. To ale neznamená, že se tu zhroutím.
"Kolik je v sázce?"
Úsměv se rozšířil. Tutově ze mě má srandu.
"Nehrajeme o peníze."
Odložil a jsem si kabelku na kraj stolu. "Škoda. Všechno, co mám, bych vsadila proti tobě." Našla jsem stránku s úlohou a dvěma popsanými řádky. "Položím ti pár rychlých otázek a mizím odsud."
"Kretén?" četl si Patch nahlas a opíral se o tágo. "Rakovina plic? To je věštba?"
Zamávala jsem papírem a rozvířila vzduch. "Předpokládám, že jsi zdejšímu ovzduší také dopomohl. Tak co, kolik doutníků za noc? Jeden? Dva?"
"Nekouřím," prohlásil upřímně, ale já mu nevěřila.
"Uhum." Položila jsem si list mezi osmičkovou a tmavě fialovou kouli. Napsala jsem "stoprocentně doutníky" a přitom loktem šťouchla do fialové koule.
"Kazíš hru," upozornil a pořád se smál.
Zachytila jsem jeho pohled a musela se také letmo pousmát.
"Doufám, že ne ve tvůj prospěch. Největší sen?" Na tuhle otázku jsem byla zvlášť hrdá, věděla jsem, že ho zaskočí. Vyžadovala totiž přemýšlení.
"Políbit tě."
"To nebylo vtipné," odsekla jsem, vděčná, že jsem se nezakoktala.
"Ne, ale začervenala ses."
Radši jsem se posadila na stůl a snažila se vypadat maximálně lhostejně. Zkřížila jsem nohy, abych mohla psát na koleni.
"Pracuješ?"
"Myju stoly v Borderline. Nejlepší mexická restaurace ve městě."
"Náboženství?"
Tahle ho sice nepřekvapila, ale ani nepotěšila. "Myslel jsem, že ses chtěla zeptat jen na pár otázek. Tahle je už čtvrtá."
"Náboženství?" opakovala jsem jemněji.
Patch si zamyšleně přejížděl dlaní po čelisti.
"Ne tak docela náboženství… sekta."
"Jsi členem sekty?" Pozdě jsem si uvědomila, že nebylo vhodné tak překvapeně vyjeknout.
"Momentálně potřebuju sehnat zdravou pannu coby oběť. Plánoval jsem, že si nejdřív získám její důvěru, ale pokud už jsi připravená a chceš hned…"
Úsměv mi dočista zamrznul. "Chceš na mě udělat dojem?"
"Zatím jsem to nezkusil."
Sklouzla jsem ze stolu a postavila se čelem k němu. Byl o hlavu vyšší.
"Vee mi řekla, že jsi starší. Kolikrát jsi proletěl z biologie? Jednou? Dvakrát?"
"Vee není má tisková mluvčí."
"Popíráš, že jsi propadl?"
"Jen ti říkám, že jsem loni nechodil do školy." Jeho oči se mi vysmívaly. To mě zatvrdilo.
"Takže jsi ulejvák?"
Patch pomalu odložil tágo na hrací plochu a prstem na mě kývl, ať jdu blíž. Ani to se mnou nehnulo.
"Tajemství?" Zase použil ten protivně sebevědomý tón. "Nikdy předtím jsem do školy nechodil. Další tajemství? Není to tam tak hrozné, jak jsem si myslel."
Lhal. Všichni chodili do školy. Jsou na to zákony. Lhal, aby se na mě mohl povyšovat.
"Myslíš si, že lžu," šklebil se.
"Nikdy jsi nechodil do školy, nikdy? Pokud je to pravda… pokud nekecáš, a já si myslím, že kecáš, kvůli čemu ses rozhodl s tím začít zrovna letos?"
"Kvůli tobě."
Projel mnou záchvěv strachu, ale přesně to Patch chtěl. Nehnula jsem ani brvou a tvářila se otráveně.
"A teď ten skutečný důvod."
Přiblížil se ještě o krok a naše těla náhle odděloval jen nepatřičně uzounký prostor.
"Tvoje oči, Noro. Tvoje ledové, šedé oči jsou pro mě překvapivě neodolatelné." Naklonil hlavu, aby mě prostudoval i z jiného úhlu. "A tvoje vražedně plné rty."
Ucukla jsem, zděšená ne jeho komentářem, ale částí vlastního já, které se to líbilo.
"To stačí. Jdu pryč."
Ale věděla jsem, že neříkám pravdu. Musím říct ještě něco. Hlavou mi zběsile vířily myšlenky a já se snažila vybrat nějakou, která by stála za vyslovení. Proč je tak uštěpačný a proč se chová, jako bych si to zasloužila?
"Zjevně toho o mně spoustu víš," vydala jsem ze sebe prohlášení roku. "Víc, než bys měl. A taky evidentně přesně víš, co říct, abych se cítila nepříjemně."
"Usnadňuješ mi to."
Probodl mě osten hněvu. "Přiznáváš, že to děláš schválně?"
"Co jako?"
"Že mě provokuješ."
"Zopakuj ještě to provokuješ. Líbí se mi tvoje pusa, když to říkáš."
"Skončili jsme. Věnuj se svému kulečníku." Sebrala jsem ze stolku tágo a podala mu ho. Nevzal si ho.
"Nesnáším, že s tebou musím sedět," štěkla jsem. "Nesnáším, že s tebou musím dělat úkoly. Nesnáším ten tvůj ironický úsměv!" Tiklo mi v čelisti, to se stává pokaždé, když lžu. Ani jsem netušila, že právě lžu. Hned bych si dala pár facek. "A tebe nesnáším taky!" dodala jsem co nejpřesvědčivěji a bodla mu tágo do hrudníku.
"A já jsem rád, že nás dal trenér dohromady," prohlásil Patch. Ve slově "trenér" jsem zaregistrovala lehkou ironii, ale na žádný skrytý význam jsem nepřišla. Aspoň si konečně vzal to tágo.
"Udělám všechno proto, aby nás rozsadil."
Patch to shledal natolik humorné, že dokonce v úsměvu ukázal zuby. Sklonil se ke mně, a než jsem stačila ustoupit, něco mi vymotal z vlasů.
"Papírek," vysvětlil a pustil ho na podlahu. Jak se stahoval zpátky, všimla jsem si, že má na zápěstí nějakou značku. Zprvu mi to přišlo jako tetování, ale na druhý pohled jsem poznala rezavě hnědé, mírně zvrásněné mateřské znaménko. Tvarem připomínalo rozprsknutou kapku barvy.
"Docela nešťastné místo pro znamínko," podotkla jsem. Měl je na stejném místě jako já svou jizvu, což mě znervóznilo.
Patch klidně zakryl zápěstí rukávem a tvářil se až nápadně lhostejně.
"Máš je radši na soukromějších místech?"
"Nemám je ráda nikde." Hm, bůhvíjak tohle vyznělo, zkusím to znovu. "Nechci vědět, kde všude je máš." Dobře, třetí pokus. "Tvoje znamínka mě nezajímají. Tečka."
"Další otázky?" zeptal se. "Komentáře?"
"Ne."
"Pak se uvidíme na biole."
Přemýšlela jsem, jestli mu nemám vpálit, že se neuvidíme už nikdy v životě, ale nerada bych brala svá slova zpět dvakrát v jednom dni.
Později v noci mě ze spánku vytrhlo hlasité prásknutí. Strnula jsem, tvář přitisknutou k polštáři, všechny smysly v pohotovostním režimu.
Máma odjížděla za prací přinejmenším jednou v měsíci, takže jsem zvyklá, že tu spávám sama, a už dávno si nepředstavuju skřípavé kroky ploužící se z chodby do mé ložnice. Nikdy jsem se tu necítila sama. Ale poté, co tátu zastřelili, když v Portlandu kupoval mámě dárek k narozeninám, pronikla mi do života přítomnost něčeho zvláštního. Jako by něco obíhalo kolem mého světa a zdálky mě pozorovalo. Nejdřív mě ten podivný přízrak děsil, ale nikdy se nestalo nic zlého a ostří strachu se otupilo. Napadlo mě, že je to vyšší záměr, že to tak má být. Možná mi tátova duše zůstala nablízku. Ta představa mě obvykle uklidňovala, ale dnes ne. Dnes mě mrazilo, jako by se mi po těle sypaly kostky ledu.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se po podlaze plouží nepřirozený stín. Trhla jsem hlavou k oknu, ale venku stříbřitě zářil měsíc a nic než jeho paprsky mi do pokoje stíny vrhat nemohlo. Nic tam nebylo. Přitiskla jsem se k polštáři a namlouvala si, že možná přes měsíc přeběhl mrak. Nebo nějaké smetí unášené větrem. Přesto jsem ležela pár minut napjatá jako struna a čekala, až se trochu uklidním.
Po chvíli jsem sebrala odvahu vylézt z postele a podívat se z okna, ale trávník pod oknem zůstával tichý a prázdný. Jediné zvuky vydávaly stromy vrzající vzadu za domem, a moje srdce, které se snažilo probít z hrudi.

Zavržený-1.kapitola

19. února 2013 v 14:53 | Anďa |  Zavržený-Zavržený

KAPITOLA

1

COLDWATER, MAINE

SOUČASNOST

N
a prahu učebny biologie mi poklesla čelist. Na tabuli bok po boku viseli panenka Barbie s Kenem. Nějaký dobrák jim spojil ruce a oba byli nazí, až na pár umělohmotných lístků přilepených na patřičných místech. Nápis, vyvedený tlustou růžovou křídou nad jejich hlavami, hlásal:
SEZNAMTE SE S LIDSKOU REPRODUKCÍ (SEXEM)
Vee Skyová řekla: "A to je jeden z důvodů, proč škola zakázala mobily s foťáky. Fotky tohohle ve školním eZinu by byly dostatečným důkazem, že biologické osnovy potřebujou proškrtat. Získali bychom volnou hodinu, a ta se dá strávit mnohem užitečněji… třeba při soukromém doučování s nějakým starším pěkným klukem."
"Vee," já na to, "proč mám dojem, že ses na tuhle hodinu těšila celý semestr?"
Vee přimhouřila oči a šibalsky se usmála. "Tahle hodina mě nenaučí nic, co bych už dávno nevěděla."
"Myslíš ty věci o neposkvrněnosti?"
"Ne tak nahlas," mrkla. Zazvonilo a my si šly sednout na místa, samozřejmě vedle sebe u společného stolu.
Trenér McConaughy přiložil k ústům píšťalku, kterou měl pověšenou na krku, a pronikavě zapískal.
"Týme, na místa!"
Všichni jsme věděli, že trenér vede univerzitní basketbalový tým a biologii učí jen jako vedlejší práci.
"Přestože se vám to možná nezdá, děcka, sex je víc než patnáctiminutové hopsání na zadním sedadle auta. Je to věda. A co je věda?"
"Nuda," vykřikl někdo ze zadních lavic.
"Všechno, z čeho propadám," zapojil se někdo jiný.
Trenérovy oči slídily první řadou, až se zastavily na mně. "Noro?"
"Studium něčeho," odpověděla jsem. Přešel na druhou stranu a zapíchl ukazováček přímo doprostřed mého stolu.
"A co dál?"
"Znalosti získané bádáním a prováděním experimentů." Skvěle. Zněla jsem, jako bych nahrávala audioučebnici.
"Vlastními slovy."
Zamyslela jsem se nad odpovědí a špičkou jazyka se dotkla horního rtu.
"Věda je výzkum?" Byla to spíš otázka.
"Věda je výzkum," souhlasil trenér a promnul si ruce. "Věda žádá, abychom se stali jejími agenty."
Když se to podá takhle, vypadá věda skoro jako zábava. Ale chodila jsem na trenérovy hodiny dost dlouho, abych si nedělala iluze.
"A každý dobrý špion potřebuje výcvik," pokračoval.
"Takže dělat sex," zazněl další komentář. Všichni jsme se trochu zasmáli a trenér namířil na dotyčného varovný ukazovák.
"To součástí domácí přípravy nebude." Trenér obrátil pozornost zpátky na mě. "Noro, sedíš vedle Vee už od začátku roku?"
Přikývla jsem, ale neměla jsem z té otázky dobrý pocit.
"A obě pracujete ve školním eZinu."
Další přikývnutí.
"Vsadil bych se, že se docela dobře znáte."
Vee mě pod stolem nakopla. Věděla jsem, na co myslí. Že trenér nemá ani představu o tom, jak dobře se my dvě známe. A nemyslím jen tajemství, která si zapisujeme do deníčků. Vee je moje převrácené dvojče. Je to zelenooká, medová blondýnka s pěkně zakulacenými křivkami. Já mám oči šedé a vlasy tmavé, vlnité, dělají si, co chtějí a nezkrotí je ani sebelepší žehlička. Jsem samá ruka samá noha, připomínám barovou stoličku.
Ale spojuje nás neviditelné pouto, obě bychom přísahaly, že jsme byly spojené už dlouho před narozením. Slíbily jsme si, že nás bude spojovat po zbytek života.
Trenér hleděl na třídu. "Vlastně bych řekl, že všichni svého souseda skvěle znáte. Měli jste důvod si takhle sednout, ne? Důvěra. Škoda, že nejlepší špioni se důvěře vyhýbají. Otupuje vyšetřovací schopnosti. A právě proto dnes zavedeme nový zasedací pořádek."
Otevřela jsem pusu, ale Vee mě s protestem předběhla. "Co to má znamenat? Je duben. Je už skoro konec roku. Teď už si nemůžete vymýšlet takové pitomosti."
Trenér k ní vyslal zářivý úsměv. "Můžu si vymýšlet takové pitomosti třeba poslední školní den. A když z mého předmětu propadneš, budeš tu sedět i příští rok a to si svoje pitomosti budu vymýšlet zase."
Vee se zamračila. Byla tím proslavená. Uměla nahodit výraz, který skoro prská a syčí. Nicméně trenér byl imunní, strčil si do úst píšťalku a obeznámil nás se svým plánem.
"Všichni, co sedí na levé straně stolu - tahle je vaše levá, se posunou dopředu. Ti z prvních lavic, ano, včetně tebe, Vee, půjdou dozadu."
Vee si strčila sešit do batohu a zavřela roztržený zip. Skousla jsem si rty a nenápadně jí zamávala na rozloučenou. Pak jsem se otočila a sledovala třídu za sebou. Znala jsem všechny své spolužáky… kromě jednoho. Toho, co se přistěhoval.
Trenér ho nikdy nevyvolával a on vypadal, že mu to vyhovuje. Schlíple seděl v druhé řadě, studené černé oči upíral před sebe. Jako vždycky. Ani na moment jsem nevěřila, že tam jen tak sedí a den co den zírá do blba. Nad něčím přemýšlel, ale instinkt mi radil, že radši nechci vědět, nad čím.
Sebral svůj sešit a posadil se na Veeinu bývalou židli.
Usmála jsem se. "Ahoj. Jsem Nora."
Provrtaly mě černé oči a koutky úst se mu mírně pozvedly. Náhlý záblesk smutku a melancholie po mně sklouzl jako stín a na vteřinku mi vynechalo srdce. V okamžiku to zmizelo a všechno bylo normální, ale já na něj pořád zírala. Jeho úsměv nebyl přátelský. Ten úsměv značil potíže. Doslova je sliboval.
Soustředila jsem se na tabuli. Barbie a Ken mi pohled opláceli a přihlouple se křenili.
Znovu se ozval trenér: "Lidskou reprodukci bych přirovnal k velkému lepkavému zádrhelu."
"Fůůj!" zaznělo znechucenou třídou.
"Proto vyžaduje dospělý přístup. Je třeba, stejně jako v každé jiné vědě, podniknout patřičný výzkum. Ve zbytku hodiny si vyzkoušíme, jak takový výzkum vypadá. Budete se snažit zjistit co nejvíce informací o svém novém sousedovi. Zítra mi své poznatky odevzdáte a věřte mi, že si je ověřím. Jsme v biologii, ne v angličtině, takže ať vás ani nenapadne si něco vymýšlet. Chci vidět skutečný zájem a spolupráci." Ve vzduchu zůstalo výhružně viset nebo jinak
Seděla jsem tiše jako pěna. Míč byl na jeho straně hřiště, já se usmála a čekala, jakým směrem se to bude ubírat.
Nakrčila jsem nos a snažila se poznat, čím to voněl. Ne, nebyly to cigarety. Něco plnějšího, hrubšího.
Doutníky.
Mrkla jsem na hodiny na zdi a klepala propiskou v rytmu vteřinové ručičky. Lokty opřené o desku stolu a brada v dlaních. Povzdychla jsem si.
Bezva. Tímhle stylem propadnu.
Jak jsem hypnotizovala tabuli, zaslechla jsem tichounké škrábání jeho propisky. Psal, a já chtěla vědět co. Deset minut vedle mě ho neopravňovalo uzavírat nade mnou nějaké závěry. Letmý pohled stranou a já viděla, že už má napsaných několik řádků a papír se dál plnil.
"Co tam píšeš?" zeptala jsem se.
"A mluví anglicky," zamumlal a čmáral si dál, ruka líně a hladce klouzala po papíře. Naklonila jsem se k němu, až nakolik jsem si troufla, a snažila se přečíst, co napsal, ale on stránku přeložil na polovinu a text schoval.
"Cos napsal?" naléhala jsem.
Natáhl se pro můj papír, na kterém nebyla ani čárka, a přisunul si ho k sobě. Zmačkal ho do kuličky. Než jsem se zmohla na protest, hodil ho do odpadkového koše za katedrou. Trefil se.
Chvilenku jsem zírala na koš, lapena mezi nevírou a vztekem. Pak jsem si otevřela sešit na čisté stránce.
"Jak se jmenuješ?" Hrot propisky visel těsně nad listem. Podívala jsem se na něj právě včas, abych zachytila další temný škleb. Tenhle mě vyzýval, ať si z něho klidně zkusím něco vypáčit.
"Tvoje jméno?" zopakovala jsem. Snad si mého zaváhání nevšiml.
"Říkej mi Patch, to bude stačit. Říkej mi tak."
Mrknul na mě a já byla přesvědčená, že si ze mě dělá srandu.
"Co děláš ve volném čase?"
"Nemám volný čas."
"Předpokládám, že tahle práce se bude známkovat, takže uděláš mi prosím laskavost?"
Pohodlně se opřel a založil si ruce za hlavou.
"Jakou laskavost?"
Zjevná narážka na nechtěný dvojsmysl mě přinutila zamyslet se nad změnou tématu.
"Ve svém volném čase," pravil zadumaně, "dělám obrázky."
Vepsala jsem si do sešitu poznámku o fotkách.
"Ještě jsem neskončil," řekl. "Mám docela slušnou kolekci sloupkařky školního eZinu, která věří ve zdravou stravu, potají píše básničky a děsí se toho, až si bude muset vybrat mezi vysokou ve Standfordu, Yale a… která je ta třetí na H?"
Zírala jsem na něj, šokovaná a otřesená, protože měl pravdu naprosto ve všem. On to věděl. Ne že by si prostě tipl a náhodou se trefil, on to věděl. Musím zjistit jak. Hned.
"Ale na žádnou z nich stejně nepůjdeš."
"Ne?" vyhrkla jsem bez přemýšlení.
Zahákl prsty o spodek mojí židle a přitáhl si mě blíž. Nebyla jsem si jistá, jestli cuknout zpátky a ukázat strach, nebo nedělat nic a předstírat nezájem. Ještě si to rozmyslím.
"Sice bys uspěla na všech třech školách, ale vykašleš se na ně, protože tam nedosáhneš ničeho zvláštního. Děláš urychlené soudy, to je tvoje třetí největší slabina."
"A moje druhá?" řekla jsem s potlačovaným hněvem. Kdo je ten kluk? Zkouší na mě nějaké přihlouplé vtipy?
"Nevíš, komu věřit. Ne, beru to zpět. Věříš, ale jen špatným lidem."
"A moje první?" štěkla jsem.
"Uvázala sis život na krátké vodítko."
"Co tím myslíš?"
"Bojíš se všeho, co nemáš pod kontrolou."
Zježily se mi vlasy v zátylku a atmosféra ve třídě klesla pod bod mrazu. Obyčejně bych šla rovnou ke katedře a požádala o nový zasedací pořádek. Ale nemohla jsem Patchovi dovolit, aby si myslel, že mě zastraší nebo vyděsí. Měla jsem absurdní potřebu se bránit a rozhodla se, že neustoupím, rozhodně ne dřív než on.
"Spíš nahá?" ptal se.
Klesající čelist jsem ovládla na poslední chvíli. "Ty asi budeš tvrdý oříšek, co?"
"Bylas někdy u cvokaře?"
"Ne," zalhala jsem. Pravdou je, že mívám sezení se školním psychologem doktorem Hendricksonem.
Nevybrala jsem si to dobrovolně a nerada o tom mluvím.
"Udělalas něco ilegálního?"
"Ne." Tady se jeden nestíhal ani nadechovat. Ne s ním. "Proč se mě nezeptáš na něco normálního? Třeba na moji oblíbenou hudbu?"
"Neptám se na věci, které si můžu domyslet."
"Nevíš, jakou hudbu poslouchám."
"Barokní. Je jako ty, přesná pravidla, řád. Klidně se vsadím, že hraješ na… cello?" Řekl to, jako by se svěřoval okolnímu vzduchu.
"Špatně!" Další lež, ale po kůži mi přebíhalo mrazení a v konečcích prstů se měnilo v nepříjemné brnění. Co je zač? Pokud věděl, že jsem hrávala na cello, co všechno ještě ví?
"Co je tohle?" Patch ukázal propiskou na vnitřní stranu mého zápěstí. Instinktivně jsem ucukla.
"Mateřské znamínko."
"Ale vypadá jako jizva. Máš sebevražedné sklony, Noro?" Tmavé oči se vnořily do mých a já cítila, jak se mi směje. "Rodiče žijí spolu nebo jsou rozvedení?"
"Bydlím s mámou."
"Kde je otec?"
"Loni zemřel."
"Jak?"
Vzdala jsem to. "Zavraždili ho. A pleteš se mi do osobních věcí, jestli ti to nevadí."
Rozhostilo se ticho a ostří v Patchových očích zjemnělo. "Muselo to být těžké." Znělo to, jako by to myslel vážně. Pak zazvonilo a Patch byl rázem na nohou a hnal se ke dveřím.
"Počkej!" vykřikla jsem. Ani se neotočil. "Hej!" Už překračoval práh. "Patchi! Já o tobě pořád nic nevím!"
Obrátil se a přistoupil ke mně. Vzal mě za ruku a cosi na ni načmáral dřív, než jsem ji stačila stáhnout. Mrkla jsem na sedm červených číslic v dlani a sevřela je v pěsti. Ráda bych mu řekla, že mu v žádném případě večer nezavolám. Ráda bych mu řekla, že je to jeho vina, protože celou dobu vyslýchal jenom mě. Ráda bych mu řekla tolik věcí, ale stála jsem tam jako husa a vypadala, že ani neumím otevřít pusu.
Nakonec jsem ze sebe vydala alespoň: "Večer mám jinou práci."
"Stejně jako já," zazubil se a byl pryč.
Stála jsem na místě jako přibitá a snažila se to všechno strávit. Možná kecáním zabil celou hodinu schválně. Takže proletím? To si myslí, že si to u mě vyžehlí jedním zářivým úsměvem? Ano, určitě si to myslí. Jsem si jistá.
"Nezavolám!" křikla jsem za ním. "Ani za nic!"
"Už jsi dokončila ten článek, co máš zítra odevzdat?" Dohonila mě Vee a škrábala si poznámky do bloku, který s sebou všude nosila. "Přemýšlím, že já budu psát o zneužívání zasedacího pořádku. Vyfasovala jsem do dvojice holku, kterou zrovna dneska ráno pustili z karantény, protože měla vši."
"Můj nový soused," ukázala jsem prstem na Patchova záda míhající se na opačném konci chodby. Měl protivně sebejistý styl chůze, přesně takový, jaký si člověk spojuje se sepraným trikem a kovbojským kloboukem. Patch naštěstí nenosil ani jedno. Byl typ do černých levisek, černého trička od Henleye a černých bot.
"Ten starší přistěhovaný? Myslím, že na první pokus studiu moc nedal. Ani na druhý." Vědoucně se zašklebila. "Do třetice všeho dobrého."
"Mrazí mě z něho. Znal moji hudbu. Bez toho, že bych cokoliv naznačila, řekl barokní." Chabě jsem se pokusila napodobit jeho hluboký hlas.
"Šťastná trefa?"
"Věděl… i další věci."
"Jako co?"
Povzdychla jsem si. Věděl toho víc, než kolik jsem ochotná připustit. "Dostal se mi pod kůži. Půjdu za trenérem, aby nás rozesadil stejně, jako jsme byli."
"Jdi do toho. Použiju to jako nadpis svého článku. 'Druháci vracejí úder'… nebo ještě líp, 'Zasedací pořádek dostal facku'. Mmm. To se mi líbí."
Nakonec jsem facku dostala já, protože trenér mě s návrhem na změnu zasedacího pořádku vyhodil. Zdá se, že se od Patche nehnu.
Prozatím.

CoFA-19.kapitola 3/3

19. února 2013 v 14:45 | Anďa |  TMI-Město padlých andělů
...
Alec vzhlédl, když se Magnus dostal až k němu, chytil ho a přitáhnul si ho k sobě. Jeho prsty přejížděly Alecovi po tváři, jako kdyby kontroloval každý škrábanec a modřinu, kterou utržil. Přitom mumlal: "Jak jsi mohl - takhle odejít a ani mi to neříct - mohl bych ti pomoct-"
"Přestaň." Alec se vzdorovitě odtáhl.
Magnus se zarazil. Jeho hlas byl vážný. "Omlouvám se," řekl. "Neměl jsem odejít z té párty. Měl jsem s tebou zůstat. Camille je tak jako tak pryč. Nikdo nemá nejmenší tušení kam se poděla a dokud nebudete moc sledovat upíry ..." Pokrčil rameny.
Alec odsunul z mysli vzpomínku na Camille připoutanou k trubce. Pohled do jejích divokých zelených očí. "Nevadí," řekl. "Na ní nezáleží. Vím, že ses jenom snažil pomoct. Nezlobím se na tebe kvůli tomu, žes odešel z té párty."
"Ale byl jsi naštvaný," řekl Magnus. "Věděla jsem to. To je důvod, proč jsem tak bál. Utéct a skočit rovnýma nohama přímo do nebezpečí jen kvůli tomu, že jsi na mě naštvaný-"
"Jsem Lovec stínů," řekl Alec. "Magnusi, tohle je to, co dělám. Není to kvůli tobě. Příště se zamiluj do třeba do nějakýho pojišťováka-"
"Alexandře," řekl Magnus. "Nebude žádné příště." Opřel se Alecovi o čelo a hleděl svýma zlatozelenýma očima do jeho modrých.
Alecovi se zrychlil tep. "Proč ne?" zeptal se. "Žiješ věčně. To neplatí u každého."
"Vím, že jsem to řekl. Ale Alexandře-"
"Neříkej mi tak. Alexandře mi říkají moji rodiče. A myslím, že jsi udělal velký pokrok, když ses tak fatalisticky smířil s mojí smrtelností -všechno jednou zemře, bla, bla- ale jak si myslíš, že se cítím? Normální páry můžou doufat - doufat, že spolu zestárnou, doufat v dlouhý život a v to, že zemřou spolu, ale to my nemůžeme. Ani nevím, co vlastně chceš."
Alec si nebyl jistý jakou odpověď čekal -rozzlobenou, útočnou nebo vtipnou- ale Magnusův hlas jenom trochu klesl a když promluvil, zněl chraplavě: "Alex- Alecu. Jestli jsem ti dal někdy najevo, že jsem přijal myšlenku na to, že jednou zemřeš, pak mě nech, ať se ti za to omluvím. Zkoušel jsem to, myslím - a pořád to zkouším, představit si tě o čtyřicet, šedesát let staršího. Myslel jsem, že v tu dobu bych mohl být připravený nechat tě jít. Ale jsi to ty a já si teď uvědomil, že potom na to nebudu připravený o nic víc, než jsem teď." Jemně mu položil ruce na tváře. "A já nejsem připravený. Ani trochu."
"Tak co budeme dělat?" zašeptal Alec.
Magnus pokrčil rameny. Usmál se a najednou s jeho rozcuchanými černými vlasy a s leskem v jeho zlatozelených očích, vypadal jako nějaký rošťácký teenager.
"To co dělají všichni," odpověděl mu. "Jak jsi řekl. Budeme doufat."
Alec a Magnus se začali líbat v rohu místnosti a Simon si nebyl moc jistý, kam by se měl koukat. Nechtěl, aby si mysleli, že se díval na ně. Byl to jejich soukromý okamžik. Ale ať už se podíval kamkoliv jinam, setkal se s pronikavými pohledy Lovců stínů. Navzdory tomu, že s nimi bojoval v bance proti Camille, žádný z nich se na něj nedíval moc přátelsky. Jedna věc byla, že ho přijala Isabele a že jí na něm záleželo, ale zbytek Lovců stínů byl něco jiného. Mohl říct, co si mysleli. Ve tvářích měli vepsáno: Upír. Podsvěťan. Nepřítel.
Ulevilo se mu, když se dveře rozlétly a Jocelyn vletěla do místnosti. Na sobě měla pořád modré šaty z párty. Pár kroků za ní byl Luke.
"Simone!" zakřičela, když ho zahlédla. Běžela k němu a k jeho překvapení a prudce ho objala, než ho zase pustila.
"Simone, kde je Clary? Je-"
Simon otevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Jak mohl vysvětlit ze všech lidí zrovna Jocelyn, co se stalo v noci? Jocelyn, která by byla šokovaná, kdyby věděla kolik zla v Lilith bylo, kolik dětí zavraždila, kolik krve prolila, aby stvořila víc netvorů, jako byl mrtvý syn Jocelyn, jehož tělo bylo zrovna teď na střeše v rakvi, kde byla taky Clary s Jacem.
Nic z toho jí nemůžu říct, pomyslel si. Nemůžu. Podíval se přes ní na Luka, který na něj upíral svůj pohled plný očekávání. Za rodinou Clary mohl vidět Lovce stínů, kteří byli nakupení kolem Isabele, která jim nejspíš právě vysvětlovala, co se stalo ten večer.
"Já-" začal bezmocně, ale pak se dveře výtahu znova otevřely a vystoupila z něj Clary. Byla bosá a z jejích nádherných saténových šatů zbyly jenom krvavé hadry. Na holých rukách a nohách už jí pomalu bledly modřiny. Ale ona se usmívala - spíš zářila. Vypadala ještě šťastnější, než za několik posledních týdnů.
"Mami!" vykřikla a rozběhla se k Jocelyn, aby jí mohla obejmout. Clary se usmála na Simona přes rameno svojí mámy.
Rozhlédl se po místnosti. Alec s Magnusem se pořád věnovali jeden druhému a Maia s Jordanem zmizeli. Isabele byla ještě pořád obklopená Lovci stínů a Simon slyšel vzdechy úžasu a hrůzy od skupinky kolem ní, když jim vyprávěla co se dneska stalo. Měl podezření, že si to nějaká její část užívá. Isabele milovala, když byla středem pozornosti bez ohledu na to, z jakého důvodu to bylo.
Cítil, jak se jeho ramene dotkla nějaká ruka. Byl to Luke. "Jsi v pořádku, Simone?"
Simon se na něj podíval. Luke vypadal jako vždycky: důvěryhodně, profesorsky a naprosto spolehlivě. Nevypadal ale jako někdo, komu právě někdo přerušil předsvatební párty kvůli náhlé pohotovosti.
Simonův otec umřel tak dávno, že už si na něj ani nepamatoval. Rebecca na něj vzpomínala - že měl vousy a že jí pomáhal postavit velkou věžičku z kostek - ale Simon ne. Byla to jedna z věcí, o kterých si vždycky myslel, že má s Clary společné, která je spojovala: ani jeden z nich neměl tátu a oba vychovali silné svobodné ženy.
No, alespoň jedna z těch věcí byla pravdivá, pomyslel si Simon. I když byla jeho máma zasnoubená, nikdy ve svém životě nepocítil přítomnost táty. Teda kromě Luka. Jistým zvláštním způsobem se s Clary o Luka dělil. Spolu s jeho vlkodlačí smečkou, v jejímž čele stál. Pro starého mládence, který nikdy neměl děti, měl těch dětí na starost celkem dost.
"Nevím," řekl Simon. Dal Lukovi upřímnou odpověď, kterou by dal nejspíš i svému pravému otci. "Nemyslím si, že bych byl."
Luke se obrátil k Simonovi. "Jsi celý od krve," řekl. "A hádám, že není tvoje, protože ..." Ukázal na runu na Simonově čele. "Ale no tak." Jeho hlas byl něžný. "Dokonce i s krví a s Kainovo znamením na čele, jsi to pořád ty, Simone. Můžeš mi říct, co se stalo?"
"Máš pravdu v tom, že ta krev není moje," řekl Simon chraptivě. "Ale je t vážně dlouhý příběh." Naklonil hlavu a podíval se na Luka. Vždycky přemýšlel, jestli někdy povyroste o tolik centimetrů -tak pět až deset- aby byl schopný podívat se Lukovi zpříma do očí - o Jacovi radši nemluvil. Ale to už se teď nikdy nestane. "Luku," řekl. "Myslíš si, že je možné udělat něco tak příšerného, že i když jsi to tak nechtěl, už to nikdy nepůjde vrátit zpátky? Že už ti nikdo nebude moct odpustit?"
Luke se na něj dlouho tiše díval. Pak řekl: "Mysli na někoho, koho miluješ, Simone. Myslím tím doopravdy miluješ. Je tu vážně něco co by mohl udělat, abys ho přestal mít rád?"
Simonovou myslí se míhaly obrázky, jako kdyby listoval albem: Clary, která se na něj otáčí a usmívá se přes rameno, jeho sestra, která ho lechtá jako malého kluka, jeho máma, která mu vytahuje přikrývku až k ramenům, když usnul na pohovce, Izzy -
Rychle zahnal svoje myšlenky pryč. Clary neudělala nikdy nic tak strašného, aby jí to musel odpouštět. Nikdo z těch lidí, na které myslel. Vzpomněl si na Clary, která odpustila své mámě to, že jí vymazala vzpomínky. Vzpomněla si na Jace. Na to, co udělal a jak potom vypadal. Udělal to ale bez jeho vlastní vůle. Bez ohledu na to ale Simon pochyboval, že někdy Jace dokáže odpustit sám sobě. A pak si vzpomněl na Jordana - který si nikdy neodpustil to, co udělal Maie. Ale byl členem Vlčích strážců a alespoň pomáhal druhým.
"Někoho jsem kousnul," řekl. Ta slova mu vyšla z úst tak nečekaně, že se teď modlil, aby je mohl vzít zpátky. Připravil se na Lukův vyděšený výraz, ale nedočkal se ho.
"A žije?" zeptal se Luke. "Ta osoba, kterou jsi kousnul. Přežila?"
"Já-" Jak mu má vysvětlit, co se stalo Maureen? Lilith jí nařídila odejít, ale Simon si byl jistý, že jí neviděl naposled. "Nezabil jsem jí."
Luke přikývl. "Víš, jak se stávají vlkodlaci vůdci smečky," řekl. "Musíme zabít starého vůdce smečky. Udělal jsem to dvakrát. Mám jizvy, které to dokazují." Odhrnul si mírně stranou límec košile. Simon uviděl na spodní straně jeho krku velkou bílou jizvu, která vypadala nerovnoměrně, jako kdyby mu někdo roztrhal hruď drápy. "Podruhé už to byl naplánovaný tah. Chladnokrevné zabití. Chtěl jsem se stát vůdcem a tak jsem to udělal." Pokrčil rameny. "Jsi upír. Je tvojí přirozeností pít krev. Vydržel jsi to bez toho celkem dlouho. Vím, že můžeš jít na slunce, Simone. Proto vypadáš jako normální kluk, jenže nemůžeš zapřít to, co jsi. Stejně jako já. Čím víc se snažíš bojovat proti svému pravému já, tík víc tě ovládá. Buď tím, čím jsi. Nikdo, kdo tě doopravdy miluje, tě od toho nebude zrazovat."
Simon řekl chraptivě: "Ale moje máma."
"Clary mi řekla, co se stalo s tvojí mámou a jak jsi nakonec skončil u Jordana Kyla. Podívej, tvoje máma se přes to přenese, Simone. Stejně jako to udělala Amatis se mnou. Pořád jsi její syn. Promluvím s ní, jestli budeš chtít."
Simon mlčky zavrtěl hlavou. Jeho máma měla Luka vždycky ráda. Kdyby se měla vyrovnat s tím, že je Luke vlkodlak, nejspíš by to udělalo věci ještě mnohem horšími.
Luke přikývl, jako kdyby rozuměl tomu, co chtěl říct. "Jestli se nechceš vrátit zpátky k Jordanovi, jsi dneska večer víc než vítaný u mě doma na pohovce. Jsem si jistý, že by byla Clary ráda, kdyby tě měla poblíž a my bychom si mohli zítra promluvit o tom, co uděláme s tvojí mámou."
Simon se napřímil. Podíval se přes místnost na Isabele. Když mluvila, divoce gestikulovala rukama. Upasu zahlédnul záblesk její biče a na krku se jí zalesknul přívěsek. Díval se na Isabele, která se ničeho nebála. Vzpomněl si na svojí mámu, která od něj se strachem v očích couvala. Pořád tuhle vzpomínku zasouval hluboko do své mysli. Utíkal před ní. Ale je čas přestat utíkat a postavit se tomu čelem. "Ne," řekl. "Díky, ale myslím, že nepotřebuju místo, kde bych večer složil hlavu. Myslím ... že půjdu domů.
...
Jace stál sám na střeše. Díval se na město. East River vypadala jako stříbřitě černý had, který se proplétal mezi Brooklynem a Manhattanem. Jeho ruce i jeho rty pořád cítily teplo od doteku Clary. Vítr od řeky byl ale ledový a teplo rychle mizelo. Bez bundy ledový vzduch prořízl tenký materiál jeho košile jako ostří nože. Zhluboka se nadechl. Nasál studený vzduch do plic a zase pomalu vydechl. Celé tělo měl napnuté. Čekal na zvuk výtahu a otevření dveří. Na záplavu Lovců stínů, kteří se za chvíli objeví v zahradě. Měl by být rád, pomyslel si, ale on cítil jenom strach.
Pak, až pochopí, co se tady stalo - pak budou ucukávat před jeho pohledem a naopak se na něj budou kradmo dívat, když si budou myslet, že je nesleduje. Byl posedlý - ne nějakým démonem, ale Vyšším démonem - jednal proti Clavům, vyhrožoval a ublížil jinému Lovci stínů.
Přemýšlel, jak se na něj bude dívat Jocelyn, až se dozví o tom, co udělal Clary. Luke by to mohl pochopit. Odpustit mu. Ale Jocelyn. Nikdy se nedokázal donutit k tomu, aby s ní mluvil upřímně. Říkal jen to, co si myslel, že by jí mohlo uklidnit.
Miluju vaší dceru víc, než jsem si vůbec myslel, že bych někdy něco mohl milovat. Nikdy bych jí neublížil.
Podívá se na něj těma svýma zelenýma očima, které byly tak podobné těm Clařiným, pomyslel si. Ale ona bude chtít víc, než jenom tohle. Bude chtít od něj slyšet to, o čem si nebyl úplně jistý, že je pravda.
Nejsem jako Valentýn.
Nebo jo? Zdálo se, že ta slova k němu přinesla studený vzduch a s ním šepot, který byl určený jenom pro jeho uši. Tys nikdy nepoznal svojí matku. Nikdy jsi nepoznal svého otce. Dal jsi své srdce Valentýnovi, když jsi byl ještě dítě. Tak to děti dělají. Stal ses jeho součástí. Nemůžeš ho od sebe odříznout jedním čistým řezem tvojí čepelí.
Levá ruka ho zastudila. Podíval se dolů a ke svému šoku v ní uviděl stříbrnou dýku jeho otce. Čepel, která byla zničená krví Lilith byla najednou zase celá a zářila. Chlad, který neměl nic společného s mrazem venku, se začal šířit přes jeho hruď. Kolikrát se probudil ze snu podobného tomuhle? Vždycky lapal po dechu, potil se a v ruce držel dýku. A Clary. Clary vždycky skončila mrtvá v jeho náruči. Ale Lilith byla mrtvá. Bylo po všem. Snažil se zasunout si dýku zpátky k pasu, ale jeho ruka ho nechtěla poslouchat. Jako kdyby jeho mysl poslouchala příkazy někoho jiného. Cítil na hrudi žhavé teplo, které následovala palčivá bolest. Při pohledu dolů uviděl uzdravovat se krvavou ránu v místech, kam ho sekla Clary a zničila tak runu Lilith. Najednou na jeho hrudi rudě zazářila. Jace si už nestačil strčit dýku zpátky do opasku. Zbělely mu klouby když sevřel těsněji rukojeť. Zápěstí se mu zkroutilo, když se zoufale snažil neotáčet ostří k sobě. Srdce mu bušilo. Přece na sebe nenechal nakreslit léčivou runu. Jak by se mohla Lilithina značka tak rychle uzdravit? Kdyby se mu podařilo znovu jí zasáhnout dýkou, ztratila by moc, i když jenom dočasně -
Jenže jeho ruka ho neposlouchala. Zůstala strnule viset u jeho boku. Jeho tělo se proti jeho vůli začalo otáčet ke kamennému podstavci, kde bylo Sebastianovo tělo. Rakev začala zářit nazelenalým světlem. Skoro připomínalo magické světlo. Jenže na tomhle bylo něco bolestivého, co mu pronikalo až do vnitřku očí. Jace se snažil udělat krok zpátky, ale jeho nohy se ani nepohnuly. Po zádech mu stékal ledový pot. V zadní části jeho mysli najednou uslyšel zašeptat nějaký hlas.
Pojď sem.
Byl to hlas Sebastiana.
Vážně sis myslel, že ses osvobodil jenom díky tomu, že je Lilith pryč? Probudilo mě kousnutí upíra. Mám v sobě její krev a ta tě teď ovládá.
Pojď sem.
Jace se snažil utéct, ale jeho tělo ho zradilo a neslo ho dopředu, i když proti tomu jeho vědomí bojovalo všemi silami. Dokonce i když se snažil na chvilku zastavit, jeho nohy ho nesly směrem k rakvi. Když prošel kruhem, zeleně se zablýsknul. Zdálo se, že rakev mu odpověděla podobnou zelenou září. A pak nad ní stál a díval se dolů.
Jace se tvrdě kousnul do rtu a doufal, že ho ta bolest probere ze snu, jenže se nic nedělo. Jen ochutnal svojí vlastní krev, když se díval na Sebastiana, který se vznášel ve vodě jako mrtvola. Jeho oči byly nehybné jako perly. Jeho vlasy připomínaly bezbarvé mořské řasy. Jeho zavřené víčka byla modrá. Ústa měl promodralá. Velmi připomínaly ústa jeho otce. Bylo to, jako dívat se na Valentýna v mladším vydání.
Bez jeho vědomí a zcela proti jeho vůli se ruce Jace začaly zvedat. Levou ruku položil na dýku. Rozevřel dlaň a přiložil si ostří na místo, kde se mu setkávala čára života a čára lásky.
Z jeho úst začala vycházet slova. Slyšel je tlumeně, jako kdyby někdo mluvil v dálce. Nebyla v žádném jazyce, který by znal, ale věděl, co to bylo. Byl to rituální zpěv.
Jeho mysl křičela na jeho tělo, aby přestalo. Ale zdálo se, že to nemělo žádný úspěch. Sklonil levou ruku a pevně v ní sevřel dýku. Čepel se mu zařízla do dlaně a vytvořila mu tam mělký řez. Téměř okamžitě začal krvácet. Snažil se dát ruku pryč, ale bylo to, jako kdyby byl ztuhnutý v cementu. S hrůzou sledoval, jak stříknul krev Sebastianovi do obličeje.
Sebastian otevřel oči. Byly černé - černější, než ty Valentýnovi, černé jako oči démona, kterým se nazývala jeho matka. Ulpěly na Jacovi. Viděl v nich odraz své tváře jako ve velkých černých zrcadlech. Byla zkroucená a sám sebe nepoznával. Ústa se mu otvírala, když vyslovoval slova rituálu. Splývaly mu v nesmyslné bláboly jako řeka černé vody.
Z ruky mu tekla krev a barvila zakalenou vodu v rakvi na tmavší červenou. Sebastian se pohnul. Krvavá voda se zvedla a vylila z rakve, když se posadil. Černé oči upíral na Jace.
Teď druhá část rituálu, promluvil hlas v Jacově hlavě. Už je to skoro hotové.
Stékala z něj voda jako slzy. Jeho světlé vlasy měl přilepené na čele. Neměly žádnou barvu. Zvedl ruku a držel jí před Jacem. Jace, i přes křik v jeho hlavě, natáhnul dýku dopředu. Sebastian vzal do ruky její ostří. Na dlani se mu objevila krev. Odhodil dýku stranou a vzal Jacovu ruku. Pak jí sevřel svou vlastní.
To byla ta poslední věc, kterou by Jace čekal. Nemohl se pohnout. Cítil Sebastianovi mrazivé prsty, jak chytají jeho vlastní dlaň a tiskne k sobě jejich krvácející rány. Bylo to, jako kdyby držel chladný kov. Z jeho ruky se mu do žil začal šířit led. Zatřásl se a pak znovu. Nakonec se třásl tak silně, že měl pocit, jako kdyby se jeho tělo pomalu obracelo naruby. Pokusil se vykřiknout, ale ten zvuk mu odumřel v krku. Podíval se dolů na jeho a Sebastianovi spojené ruce. Skrz prsty mu tekla krev a tvořila tak kolem jeho zápěstí elegantní červenou krajku. Ta se třpytila ve světle města, které je obklopovalo. Nepohybovala se jako kapalina, ale spíš jako červené dráty. Pomalu zahalily jeho ruku do šarlatové.
Přes Jace prošla zvláštní vlna klidu. Zdálo se mu, že svět klesnul a on stál na vrcholu hory. Svět se před ním rozprostíral a on mohl mít všechno. Světla kolem něj už nevypadala jako od elektřiny, ale připomínala spíš svit tisíce diamantových hvězd. Zdálo se, že na něj svítí laskavým světlem, které mu říkalo, že je tohle dobré. Správné. Tohle je to, co by si přál tvůj otec.
Ve své uviděl obrázek Clary. Její bledý obličej, její rudé vlasy, ústa, která se pohybovala a říkala mu, že se hned vrátí. Za pět minut.
A pak někdo její hlas přehlušil. Její obraz v jeho mysli ustoupil a zmizel do neúprosné tmy stejně, jako zmizela Eurydice, když se Orpheus otočil a pohlédl na ní. Naposledy.
Viděl jí. Její bílé ruce, kterými ho objímala. Pak jí pohltily stíny a ona zmizela.
V Jacově hlase se teď ozval nový hlas. Známý, který kdysi nenáviděl, ale teď ho vítal. Sebastianův hlas. Zdálo se, že procházel jeho krví, která prošla skrz Sebastianovu ránu na dlani do té jeho. Jejich spojení bylo planoucí.
Teď jsme jeden, bratříčku. Ty a já, řekl mu Sebastian.
Jsme jeden.

CoFA-19.kapitola 2/3

19. února 2013 v 14:45 | Aniii |  TMI-Město padlých andělů
...
Ticho. Jace byl ještě pořád opřený o dveře. Přitiskl si čelo na sklo a zavřel oči. Clary přemýšlela, jestli vůbec ví, že je s ním v místnosti. Udělala krok dopředu, ale než stačila cokoliv říct, otevřel dveře a vrátil se do zahrady. Na chvíli tam jen tak stála a dívala se za ním. Mohla zavolat výtah, jet dolů a tam počkat v hale na Clavy s ostatními. Jestli s ní Jace nechtěl mluvit, tak s ní ani mluvit nebude. Nemohla ho k tomu donutit. Pokud měl Alec pravdu a on se doopravdy trestal, pak prostě musí počkat, až se z toho dostane.
Otočila se k výtahu a zastavila se. Přejela přes ní vlna hněvu. Viděla červeně. Ne, pomyslela si. Nemohla ho nechat takhle se chovat. Možná, že se takhle mohl chovat ke všem ostatním, ale ne k ní. Jí dluží víc, než jen tohle. Dluží to jim oběma.
Otočila se a zamířila ke dveřím. Kotník jí ještě bolel, ale runa, kterou na ní Alec nakreslil, začala pomalu působit. Většina bolesti, kterou cítila, se teď zmenšila na dutou, pulzující bolest. Sáhla na dveře a strčila do nich. Vstoupila na střešní terasu a zatřásla se, když se její bosé nohy dostaly do kontaktu s ledovou zemí.
Uviděla Jace, který klečel u schodů u dlaždice potřísněné krví -démonskou i lidskou- a třpytivou solí. Zvedl se, když se k němu pomalu přiblížila. Otočil se k ní a ona si všimla, že v ruce svíral něco lesklého. Morgensternův prsten na řetízku.
Zafoukal vítr a jeho temné zlaté vlasy mu spadly do tváře. Netrpělivě je odhrnul zpátky a řekl: "Jen jsem si vzpomněl, že jsme to tu nechali."
Jeho hlas zněl překvapivě klidně.
"To je důvod, proč jsi chtěl zůstat tady?" zeptala se Clary. "Chtěl sis ho vzít zpátky?"
Otočil ruku, takže v dlani držel prsten a řetízek mu volně visel dolů z ruky. "Jsem k němu připoutaný. Je to hloupé, já vím."
"Mohl jsi to říct, nebo tu mohl Alec zůstat a-"
"Nepatřím k vám," řekl stroze. "Po tom, co jsem udělal, si nemyslím, že bych si zasloužil léčivou runu, objetí, utěšování nebo cokoliv jiného, co by si moji přátelé mysleli, že potřebuju. Radši tady zůstanu s ním." Kývnul bradou k místu, kde leželo Sebastianovo nehybné tělo v otevřené rakvi na kamenném podstavci. "A sem si zatraceně jistý, že si nezasloužím tebe."
Clary si zkřížila ruce na prsou. "Přemýšlel jsi někdy o tom, co si zasloužím já? Že bych si možná zasloužila dostat šanci promluvit si s tebou o tom, co se stalo?"
Díval se na ní. Byli jenom pár metrů od sebe, ale ona měla pocit, jako kdyby mezi nimi ležela obrovská propast. "Nevím, proč by ses na mě vůbec ještě měla chtít koukat. Natož se mnou mluvit."
"Jaci," řekla. "Ty věci, co jsi udělal - tos nebyl ty."
Zaváhal. Obloha byla černá a světla v oknech okolních mrakodrapů byla tak jasná, že to bylo, jako kdyby stála uprostřed sítě ze zářících šperků. "Kdybych to nebyl já," řekl, "tak jak bych si mohl pamatovat všechno, co jsem udělal? Když jsou lidé posedlí a pak se z toho probudí, nepamatují si, co dělali, když je ovládal démon. Jenže já vím úplně všechno." Prudce se otočil a šel ke stěně střešní zahrady. Následovala ho a byla ráda, že tak budou dál od těla Sebastiana, které teď bylo zakryté řadou živých plotů.
"Jaci," zavolala a on se otočil zády ke zdi a sesunul se na ní. Za ním svítilo město jako démonské věže v Alicante. "Pamatuješ si to, protože ona chtěla, aby sis to pamatovala," řekla Clary zadýchaně, když došla až k němu. "Udělala to, aby tě tím mučila, stejně jako Simona donutila udělat to, co po něm chtěla. Chtěla, aby ses musel dívat na to, jak ubližuješ lidem, které miluješ."
"Díval jsem se," řekl tiše. "Bylo to, jako kdyby byla jedna moje část v dálce a křičela na mě, abych s tím přestal. Ale zbytek mě byl naprosto klidný a myslel si, že to co jsem dělal, bylo správné. Jako kdyby to byla jediná možnost a já neměl na výběr. Zajímalo by mě, jestli se tak cítil i Valentýn během všeho, co dělal. Jako kdyby bylo snadné rozhodnout se správně." Odvrátil od ní pohled. "Nevydržím to," řekl. "Neměla bys tu být se mnou. Měla bys jít."
Místo odchodu si ale Clary stoupla ke zdi vedle něj. Objímala se rukama. Chvěla se. Konečně neochotně otočil hlavu a znovu se na ní podíval. "Clary ..."
"Nemůžeš za mě rozhodovat kam a kdy budu chodit."
"Já vím." Jeho hlas zněl chraplavě. "Vždycky jsem tohle o tobě věděl. Nevím, proč jsem se zamiloval do někoho, kdo je ještě víc tvrdohlavý, než já."
Clary chvíli mlčela. Její srdce se zaseklo na jednom slově, které řekl: zamiloval. "Všechny ty věci, které jsi mi řekl na terase v železárnách," zeptala se tichým hlasem, "myslel jsi to vážně?"
Jeho zlaté oči byly prázdné. "Jaké věci?"
To, že mě miluješ, řekla skoro, ale zavzpomínala - tohle přece neřekl, nebo jo? Ne. Přesně tohle neřekl. Jen to z toho vyplývalo. A pravda o tom, že se navzájem milují pro ní byla tak jasná, jako její vlastní jméno.
"Zeptal ses mě, jestli bych tě milovala, když bys byl jako Sebastian nebo Valentýn."
"A tys řekla, že bych to pak nebyl já. Vidíš, jak ses mýlila," řekl hořce. "To, co jsem dneska udělal-"
Clary se pohnula směrem k němu. Jeho tělo se napjalo, ale nepohnul se. Vzala ho za košili a přitáhla si ho blíž k sobě. Na každé slovo dávala důraz: "To jsi nebyl ty."
"To řekni tvojí mámě. Řekni to Lukovi, až se tě zeptají na to, kde jsi k tomuhle přišla." Dotknul se lehce její klíční kosti. Rána už byla zacelená, ale její kůže a látka jejích šatů byla pořád ještě potřísněná temnou krví.
"Řeknu jim," řekla. "Řeknu jim, že to byla moje chyba."
Nevěřícně se na ní podíval svýma zlatýma očima. "Nemůžeš jim lhát."
"Nebudu. Vzkřísila jsem tě," řekla. "Byl jsi mrtvý a já tě přivedla zpátky. Narušila jsem rovnováhu. Ne ty. Otevřela jsem dveře Lilith pro její stupidní rituál. Mohla jsem ho žádat o cokoliv. Já mu ale řekla o tebe." Pevně sevřela jeho košili prsty bílými chladem a vyvíjeným tlakem. "A udělala bych to znovu. Miluju tě, Jaci Waylande - Herondale - Lightwoode - jakkoliv chceš, abych ti říkala. Mě na tom nezáleží. Miluju tě a vždycky tě budu milovat. Předstírat, že je to jinak, by byla jenom ztráta času."
Pohled na tolik bolesti, která se mu objevila ve tváři, Clary sevřela srdce. Pak se natáhl a vzal její tvář do dlaní. Posílaly do jejích tváří vlny tepla.
"Pamatuješ, když jsem ti řekl," -zašeptal a jeho hlas byl tak něžný, jako nikdy předtím- "že nevím, jestli existuje Bůh nebo ne, ale že je to nakonec stejně vždycky všechno na nás? Pořád nevím, jestli existuje. Ale vím, že je tu víra a já si nezasloužím jí mít. Jenže když jsi mi do života vstoupila ty, změnila jsi všechno, v co jsem věřil. Pamatuješ si na ty verše od Danteho, které jsem ti citoval v parku? L´amor che move il sole e l´altre stelle´?"
Trošku se usmála a podívala se na něj. "Pořád nemluvím italsky."
"Je to úplně poslední verš z Ráje - Dantova Ráje. ´Moje vůle a moje touha se změnily díky lásce, lásce, která hýbe sluncem a všemi hvězdami.´ Dante se tím snažil vysvětlit víru. Myslím tím to, že je láska silnější. Možná, že je to rouhání, ale takhle myslím na svojí lásku k tobě. Přišla jsi do mého života a najednou jsem konečně něco věděl jistě - že tě miluju, a že ty miluješ mě."
Ačkoliv se zdálo, že se na ní díval, jeho pohled byl vzdálený, jako kdyby byl myšlenkami jinde.
"Pak se mi začaly zdát ty sny," pokračoval. "A já si pomyslel, že jsem se pletl. Že jsem si tě nezasloužil. Že jsem si nezasloužil být úplně šťastný - Myslím tím, Bože, kdo si to vůbec zaslouží? A po dnešní noci-"
"Přestaň." Pořád ho držela za košili - uvolnila své sevření a opřela se mu rukama o hruď. Srdce mu pod jejíma rukama bušilo a ona zrudla. A nejenom kvůli chladu. "Jaci. Přes všechno, co se stalo tuhle noc, vím jednu věc. Tys mě nezranil. Tys nedělal všechny ty věci. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že jsi dobrý. A to se nikdy nezmění."
Jace se zhluboka nadechl. "Ani nevím, jak jsem si tohle zasloužil."
"To ani nemusíš. Prostě v tebe věřím," řekla. "V nás oba."
Rukama jí vjel do vlasů. Oběma šel z pusy kouř a mezi nimi se objevila bílá mlha. "Tolik jsi mi chyběla," řekl a políbil jí jemně na ústa. Ne zoufale a hladově jako během jejich několika posledních polibků, ale známě, něžně a jemně. Zavřela oči, když se s ní začal točit svět. Posunula svoje ruce z jeho hrudi nahoru a objala ho kolem krku. Stoupla si na špičky a vyšla mu svými rty vstříc. Jeho prsty začaly prozkoumávat její kůži a pomalu se posouvaly po látce jejích šatů. Zachvěla se a víc se k němu přitiskla. Byla si jistá, že chutnala jako krev, popel a sůl, ale bylo jí to jedno. Celý svět, tohle město, všechna jeho světla a i celý život se zúžily jenom na ní a Jace. Hořící srdce uvnitř mrazivého světla.
On se neochotně odtáhl jako první. O chvíli později si uvědomila proč. Ozval se zvuk troubení
aut a skřípot pneumatik dole na ulici. Bylo to slyšet až na střechu. "Clavové," řekl rezignovaně. Předtím si musel odkašlat, což Clary potěšilo. Jeho tvář byla rudá nejspíš stejně, jako ta její. "Už jsou tady."
Chytil Clary za ruku a podíval se přes okraj střechy. Uviděl dlouhá černá auta, která parkovala před lešením.
Lidé se venku hromadili. Bylo těžké jé z téhle výšky rozeznat, ale Clary měla dojem, že vidí Marysu a několik dalších lidí oblečených ve zbrojích.
O chvíli později ze silnice zařval Lukův náklaďáček a zastavil u obrubníku. Vyskočila z něj Jocelyn. Na tuhle vzdálenost Clary poznala, že je to ona jenom podle způsobu, jakým se pohybovala.
Clary se obrátila k Jacovi. "Moje máma," hlesla. "Měla bych jít radši dolů. Nechci, aby sem přišla a uviděla ho." Prudce kývla hlavou směrem k Sebastianově rakvi.
Odhrnul jí vlasy z obličeje. "Nechci tě pustit z očí."
"Tak pojď se mnou."
"Ne. Někdo by tu měl zůstat." Vzal jí za ruku a otočil jí. Pak jí do ní vložil Morgensternův prsten. Řetízek se kolem něj ovinul jako tekutý kov. Otevírání se roztrhlo, když si ho strhla z krku, ale on ho opravil. "Prosím, vezmi si ho."
Podívala se na prsten a potom znova nejistě pohlédla na jeho tvář. "Chtěla bych vědět, co pro tebe znamená."
Lehce pokrčil rameny. "Nosil jsem ho deset let," řekl. "Je v něm kus mě. To znamená, že ti svěřuju svojí minulost a všechna tajemství mojí minulosti, které nese. A kromě toho," -zlehka se dotknul jedné hvězdy, která byla vyrytá na jeho straně- "´láska, která hýbe sluncem a všemi hvězdami´. Předstírám, že tohle znamenají ty hvězdy. A ne Morgensterna."
Jako odpověď si znovu přetáhla řetízek přes hlavu. Cítila, jak se jí prsten znovu usadil na obvyklém místě pod její klíční kostí. Přišlo jí to jako puzzle, které konečně zapadlo na své místo. Na okamžik se jejich pohledy setkali. Nemluvili, ale tenhle pohled byl v mnoha směrech intenzivnější, než fyzický dotek. Snažila se vrýt si myšlenku na něj do své mysli. Chtěla si ho zapamatovat tak, jak vypadal v tuhle chvíli. Zlaté vlasy, stíny, které vrhaly jeho řasy, tmavé kruhy uvnitř jeho světle jantarových očí. "Hned jsem zpátky," řekla. Stiskla mu ruku. "Za pět minut."
"Běž," řekl zhrublým hlasem a pustil její ruku. Otočila se a šla zpátky po cestě. V okamžiku, kdy od něj odstoupila, jí byla znovu zima. Ve chvíli, kdy procházela dveřmi zpátky do budovy, už mrzla. Zastavila se, když otevřela dveře a podívala se na něj. Byl ale jenom stín na zářivém obzoru New Yorku. Láska, která hýbe sluncem a všemi dalšími hvězdami, pomyslela si a pak jak v odpovědi na její slova uslyšela Lilithin hlas. Je to ten druh lásky, který může buď spálit svět, nebo se může stát neuvěřitelně silným a krásným. Zamrazilo jí a nebylo to jenom ze zimy okolo. Podívala se na Jace, ale ten už zmizel ve tmě. Otočila se a zamířila dovnitř. Dveře se za ní zavřely.
Alec šel nahoru hledat Jordana a Maiu, a Simon a Isabele spolu zůstali sami. Seděli vedle sebe na dlouhém zeleném křesle v hale. Isabele držela v ruce Alecovo magické světlo. Osvětlovalo místnost skoro strašidelnou září. Světlo se odráželo od lustru a vrhalo tak na zdi kolem nich červené odlesky.
Moc toho neřekla od chvíle, kdy její bratr odešel. Měla skloněnou hlavu a tmavé vlasy jí padaly do obličeje. Dívala se na svoje ruce. Byly jemné s dlouhými prsty, ale měla na nich stejné mozoly jako její bratři. Simon si nikdy nevšiml, že nosila na pravé ruce stříbrný prstýnek se vzorem plamenů. Ve středu prstenu bylo vyřezané slovo L. Připomínalo mu to prstýnek, který nosila Clary kolem krku. Taky na něm byly obrázky hvězd.
"Je to prsten rodiny Lightwoodových," řekla, když si všimla na co se díval. "Každá rodina má nějaký znak. Náš je oheň."
Hodí se k tobě, pomyslel si. Izzy byla jako oheň v jejích planoucích šarlatových šatech a s její náladou proměnlivou jako ohnivé jiskry. Na střeše si myslel, že ho uškrtí, když se mu vrhla kolem krku a nazvala ho snad všemi jmény na světě, zatímco ho k sobě tiskla, jako kdyby ho už nikdy nechtěla pustit. Teď se dívala někam do dálky a vypadala nedotknutelně jako hvězda. Bylo to znepokojující.
Tolik je miluješ, řekla mu Camille, tvé přátele Lovce stínů. Jako sokol, který miluje pána, který ho svazuje a oslepuje.
"To co jsi nám řekla," řekl trošku váhavě a sledoval přitom Isabele, která si natáčela na ukazováček pramen vlasů, "tak nahoře na střeše - že jsi nevěděla, že z párty zmizel Jace a Clary, a že jsi přišla pro mě - byla to pravda?"
Isabele se na něj podívala a zastrčila si pramen vlasů za ucho. "Samozřejmě, že je to pravda," řekla rozhořčeně. "Když jsme si všimli, že jsi zmizel z párty - navíc jsi v posledních dnech v nebezpečí a ještě k tom ten útěk Camille-" Zarazila se. "A Jordan byl za tebe zodpovědný. Vyšiloval."
"Takže to byl jeho nápad jít mě hledat?"
Isabele se otočila a dlouho se na něj dívala. Její oči byly temné a hluboké. "Já jsem si všimla, že byl pryč," řekla. "A taky jsem to byla já, kdo tě chtěl najít."
Simon si odkašlal. Točila se mu hlava. "Ale proč? Myslel jsem, že mě nenávidíš."
To neměl říkat. Isabele zavrtěla hlavou. Její černé vlasy jí létaly kolem hlavy a ona si od něj trošku odsedla. "Ach, Simone. Ty jsi tak natvrdlý."
"Iz." Natáhl ruku a váhavě se dotknul jejího zápěstí. Ani se nepohnula, jen se na něj dívala. "Camille mi něco řekla ve Svatyni. Že Lovcům stínů nezáleží na Podsvěťanech, jenom je využívají. Řekla mi, že by pro mě Nephilimové nikdy neudělali to, co já dělám pro ně. Ale tys to udělala. Přišla jsi. Přišla jsi pro mě."
"Samozřejmě, že jsem přišla," řekla tiše. "Když mě napadlo, že se ti něco mohlo stát-"
Naklonil se k ní. Jejich tvář byly jenom kousek od sebe. Viděl v jejích očích jiskřičky světla, které se odrážely od lustru. Rty měla pootevřené a Simon ucítil její teplý dech. Poprvé od chvíle, kdy se stal upírem, cítil teplo. Bylo to, jako kdyby mezi nimi procházela nějaká elektřina. "Isabele," řekl. "Ne Iz, ani Izzy. Jen Isabele. "Můžu-"
Výtah se zastavil a dveře se otevřely. Vystoupili z něj Alec, Maia a Jordan. Alec se zkoumavě podíval na Isabele a Simona, protože od sebe v tu chvíli odskočili. Než ale stačil něco říct, dvojité dveře do haly se otevřely a dovnitř se nahrnuly Lovci stínů.
Simon poznal Kadira a Marysu, která okamžitě přeběhla celou místnost a chytila Isabele za ramena. Chtěla, aby jí vysvětlila, co se tady stalo. Simon vstal a nervózně se podíval jinam - a byl skoro poslán k zemi Magnusem, který závodil přes celou místnost, aby se dostal co nejrychleji k Alecovi. Nezdálo se, že by si Simona vůbec všimnul. Koneckonců za sto, dvě stě let tu zůstaneme jenom my dva. Budeme všechno, co tu zbude, řekl mu Magnus ve svatyni. Když procházel davem Lovců stínů, cítil se nevýslovně osamělý. Přitisknul se zády ke zdi v marné naději, že si ho nikdo nevšimne.