Březen 2013

Finale-Epilog

30. března 2013 v 15:30 | Anďa |  Zavržený-Finále

E P I L O G

0 TRI ROKY POZDEJI
HODDER VALLEY, LANCASHIRE, ANGLIE
DOBŘE, VYHRÁLAS ," VYDECHLA JSEM,
odstrčila židli a obdivné zírala na Vee, která
vstoupila do kostelní sakristie a přidržovala si
lem dlouhé, cínově šedé hedvábné róby. Paprsky pronikající barevným
mozaikovým oknem vykreslovaly látku v zářivých, kovových barvách.
"Vím, že jsem ti říkala, ať se držíš tradiční bílé, ale mýlila jsem
se. Vypadáš úchvatně, Vee."
Zatočila se a ukázala vojenské boty, které jsem neviděla od
střední. "Něco starého," řekla.
Kousla jsem se do rtu. "Asi se rozbrečím."
"Chytneš moji kytici, že? A vrátíš mi ji, až se nikdo nebude dívat,
abych si ji mohla profesionálně usušit a zarámovat - do konce života
se mi pak budeš moct posmívat, že jsem taková naivka."
"Jsem Nefil. Budu tu kytku držet v ruce dřív, než si tvé ostatní
kamarádky všimnou, že jsi ji vůbec hodila."
Vee šťastně vzdychla. "Zlato, jsem tak ráda, že jsi přišla."
"Muselo by to být mnohem víc než jen skoro pět tisíc kilometrů,
abych nešla na svatbu své nejlepší kamarádky," usmála jsem se
svůdně. "Kam jedete na líbánky?"
"Gavin to nechce říct. Je to velké tajemství. Celé si to naplánoval.
Já jsem měla jediný požadavek: hotel, kde budou ve snídaňovém
menu nabízet koblihy. Jedeme na deset dní. Až se vrátíme, začneme
oba hledat práci."
"Přemýšlela jsi někdy, že by ses přestěhovala zpátky?"
"Do Coldwateru? To tedy ne. Anglie mi sluší víc. Tihle Britové
milují můj přízvuk. Když mě Gavin poprvé pozval na rande, jenom
poslouchal, jak mluvím. Měl štěstí, protože je to jedna z věcí, které
umím nejlépe." Z očí sejí vytratil humor. "Doma je příliš mnoho
vzpomínek. Nemůžu jet ulicemi, aniž bych mezi lidmi hledala
Scotta. Myslíš, že je nějaký posmrtný život? Myslíš, že je šťastný?"
V hrdle se mi zadrhlo. Od Scottovy smrti neuplynul jediný den,
kdy bych mu nevěnovala krátkou tichou vzpomínku.
"Měl by tu být. Zatraceně bych si přála, aby tu byl," řekla Vee,
sklonila hlavu a prohlédla si čerstvě nalakované nehty.
"Já taky," stiskla jsem jí ruku.
"Tvá máma mi řekla, že Marcie před několika měsíci zemřela."
"Žila déle, než kdokoliv čekal."
"Shnilé jablko až do konce?"
"Mamka jí šla na pohřeb. Pět lidí včetně Marciiny mámy."
Vee lhostejně pokrčila rameny. "No, karma zapracovala."
Klenuté dubové dveře na druhé straně místnosti se otevřely
a moje máma strčila hlavu dovnitř. Přiletěla sem už před týdnem,
aby pomohla spolu s Veeinou mámou svatbu organizovat, a myslím,
že si tu roli tajně užívala. Konečně se smířila s tím, že jsme
s Patchem - během let si ho pomalu oblíbila - složili přísahu pod
nebesy, zpečetili ji krví a nikdy neuspořádáme velkou, bílou svatbu.
Tohle brala za svou příležitost. Což je na tom nej ironičtější. Kdo
by řekl, že se Vee vydá po tradičnější stezce než já?
Máma celá zářila. "Osušte si slzy, děvčata, už je skoro čas."
Pocuchala jsem Veein drdol, uvolnila jí z něj dalších pár pramenů,
aby jí lemovaly tvář, a připnula jí na korunku voňavou kytičku
jasmínů. Jakmile jsem skončila, rozpřáhla se Vee, aby mě
pořádně stiskla, když tu jsme obě uslyšely zapraskání stehu.
"Do hajzlu," sykla Vee a otočila se, aby si prohlédla prasklý šev
na šatech. "Objednala jsem si menší velikost, plánovala jsem do
svatby pět kilo shodit. Ne že bych se považovala za tlustou, ale pár
nefilích kil dole bych klidně zvládla. Problém je, že v mé špižírně
nikdy nedojdou koláčky."
Nemohlajsem si pomoct; vybuchla jsem smíchy .
"Jasně, jen tak dál. Budu se promenádovat mezi všemi těmi
lidmi s kalhotkami venku a tobě to bude úplně jedno," řekla Vee,
ale taky už se šklebila. Vytáhla z kabelky náplast a přilepila ji na
roztrženou látku.
Hrozně jsme se tomu smály, až jsme ve tvářích celé zrudly a lapaly
po dechu.
Dveře se otevřely podruhé. "Na místa! Honem!" sykla máma
a hnala mě ven. Kaplí se rozlehla varhanní hudba. Zařadila jsem
se do zástupu družiček, které všechny měly na sobě stejné žluté taftové
šaty jako mořské víly, a přijala jsem od Veeina bratra Mikea
kytici bílých lilií. Vee se postavila vedle mě a zhluboka se nadechla.
"Připravená?" zeptala jsem se.
Mrkla na mě. "A natěšená."
Na každé straně masivních, vyřezávaných dveří čekali pomocníci
a nyní je otevřeli. Ruku v ruce jsme s Vee vešly do kaple.
Po svatbě jsme se vyfotili. Jasné odpolední slunce zalévalo malebné
zelené pastviny s pasoucími se ovcemi v dálce. Nad to
všechno zářila Vee a vypadala mnohem klidněji a blaženěji, než
jsem ji kdy dřív viděla. Gavin ji držel za ruku, hladil ji po tvářích
a šeptal jí do ucha. Vee mi neřekla, že je člověk, ale poznalajsem to
hned. Jelikož Vee neodpřísáhla věrnost, zestárnou spolu. Nevěděla
jsem přesně, jak její nebo vlastně i moje stárnutí bude probíhat,
jelikož až dosud se nevědělo o žádném Nefilovi, který by žil delší
dobu bez přísahy. Tak či tak, je nesmrtelná. Jednoho dne Gavin
zemře a nedozví se, že ho jeho žena nebude v posmrtném životě
následovat. Nehodlám jí vyčítat, že mu to opomněla prozradit; obdivuju
ji, že si dokáže vybojovat šťastné vzpomínky, tečka. Gavina
jsem poprvé poznala až dnes a jeho láska k ní byla naprosto zjevná,
tak co víc můžu žádat?
Recepce se také odehrávala venku pod velikým bílým stanem.
Blesk foťáku se mi stále míhal před očima a já si prorazila cestu
k baru a požádala o pramenitou vodu. Páry tančily při živé hudbě,
ale já je sotva vnímala. Soustředila jsem se jedině na Patche.
Na svatbu se hodil do gala, měl na sobě na míru šitý černý smoking
a nejlepší nemravný úsměv. Smoking rámoval jeho atletickou
postavu a úsměv mi zvedal hladinu adrenalinu v krvi a zrychloval
tep. Také se na mě díval, černé oči zářily zájmem a touhou. Zahořela
jsem slastným očekáváním. Neviděli jsme se většinu dne a já ho
chtěla. Hrozně moc.
Patch přešel ke mně a usrkával ze skleničky vína. Sako měl přehozené
přes rameno a vlasy se mu ve vlhku elegantně vlnily.
"Dole po silnici je hostinec. A támhle za těmi stromy stodola,
pokud máš hravou náladu," řekl a zjevně vůbec nepochyboval
o tom, kterým směrem se ubírají mé myšlenky.
"Řekl jsi hravou náladu?"
Patch mi položil ruce na stehna a přitáhl si mě blíž. "Jo. Chceš
důkaz?" Políbil mě. Pak znovu a provedl pár důmyslných kousků
s jazykem. "Miluju tě."
"Tahle slova mě nikdy nepřestane bavit poslouchat."
Odhrnul mi pár kudrn z tváře. "Nikdy jsem si nepředstavoval
svůj život tak ucelený. Nikdy jsem nečekal, že dostanu všechno, co
chci. Jsi pro mě všechno, andílku."
Při těch slovech mi srdce přetékalo štěstím. Miluju ho způsobem,
kteiy nikdy nedokážu vyjádřit slovy. Je mou součástí. Ajá jsem jeho.
Svázáni k sobě po zbytek věčnosti. Natáhla jsem se a políbila ho.
"Možná bych tvou nabídku přijala. Malebný venkovský hostinec,
ano?"
Cadillac je zaparkovaný vepředu nebo vzadu mám motorku, promluvil
mi Patch do mysli. Tradiční odchod, nebo útěk?
Já osobně už mám tradic pro dnešek dost. Útěk.
Patch mě uchvátil do náruče ajá vypískla radostí, když mě vedl
dozadu za kostel. Naskočili jsme na motorku a hnali se po silnici
přes zelené kopce až k hostinci.
V našem útulném, soukromém pokoji jsem se natáhla po hedvábném
motýlku a rozvazovala uzlík.
"V těch šatech jsi úchvatný," řekla jsem uznale.
"Ne, andílku." Sklonil se a jemně mě kousl do ucha. "Úchvatný
jsem i bez šatů."

Finale-41.kapitola

30. března 2013 v 15:00 | Anďa |  Zavržený-Finále

kapitola 41

DANTE MĚ ZE SEBE VYPUDIL TAK RYCHLE, ŽE JSEM
měla pocit, jako bych vypadla z jedoucího auta.
Chňapla jsem po trávě, hledala něco pevného v rozvířeném
světě, který se převracel naruby a zase zpátky. Jakmile nevolnost
pominula, ohlédla jsem se po Dantem. Ucítila jsem ho dřív,
než uviděla.
Kůže ztmavla jako modřiny a tělo začínalo bobtnat. Mrtvola se
zbavovala tekutin, krev nasycená dablotvorem se vsakovala do země
jako něco živého, něco, co se děsí slunečního svitu. Maso se rozpadlo
a změnilo se v prach. Trvalo jen pár sekund, než z Danteho
zbyly jen vysušené kosti.
Je mrtvý. Dáblotvor je pryč.
Pomalu jsem se vytáhla na nohy. Džínsy jsem měla potrhané,
špinavé a přes kolena se táhly zelené skvrny od trávy. Olízla jsem
si natržený ret a okusila chuť krve, stejně slanou jako sladkou. Těžkým
krokem jsem poodešla ke Scottovi. Po tváři mi tekly horké
slzy a rukama jsem mamě přejížděla nad jeho rychle se rozkládajícím
tělem. Zavřela jsem oči a snažila si představit jeho postranní
úšklebek. Ne prázdné oči. Přehrála jsem si v mysli jeho provokativní
smích. Ne bublavé a hekavé zvuky, které vydával těsně před
smrtí. Vzpomněla jsem si na horkost jeho náhodných dotyků
a hravé šťouchance, a věděla jsem, že zatímco takhle vzpomínám,
jeho tělo dál hnije.
"Děkuju," vzlykla jsem, jako by byl pořád někde poblíž a mohl
mě slyšet. "Zachránil jsi mi život. Sbohem, Scotte. Nikdy na tebe
nezapomenu, to ti přísahám. Nikdy," slibovala jsem.
Mlhou visící nad hřbitovem se propálily zlaté sluneční paprsky
a zahnaly ji na ústup. Nevšímala jsem si trýznivého pálení v rameni,
které zůstalo po Pepperově dýce, a potácela jsem se mezi náhrobními
kameny na hřbitovní prostranství.
Po trávě se povalovaly podivné hroudy a když jsem se přiblížila,
poznala jsem, co jsou doopravdy zač: těla. Padlí andělé, pokud se
ze zbytků dalo poznat. Jejich maso se během pár sekund rozpadlo
jako Danteho. Z těl proudila modrá tekutina a okamžitě se vsakovala
do země.
"Dokázala jsi to."
Otočila jsem se a instinktivně sevřela pevně dýku. Detektiv
Basso si strčil ruce do kapes a na rtech mu hrál nenápadný úsměv.
Prašivý divoký pes, který mi nedávno zachránil život, mu seděl oddaně
u nohou. Divoké žluté psí oči mě hloubavě pozorovaly. Basso
se sehnul a poškrábal ho po opelichané srsti mezi ušima.
"Je to dobrý pes," prohlásil. "Bude potřebovat domov, až odejdu."
Opatrně jsem couvla. "O co tu jde?"
"Dokázala jsi to," opakoval. "Ďáblotvor je pryč."
"Povězte mi, že se mi to jen zdá."
"Jsem archanděl." Koutky úst se zvedly vzhůru téměř nesměle,
avšak ne tak docela.
"Nevím, co vám na to mám říct."
"Jsem na Zemi už pár měsíců a pracuju v přestrojení. Měli jsme
podezření, že Chauncey Langeais a Hank Millar vyvolávají ďáblotvor,
a já dostal za úkol Hanka pohlídat včetně jeho záležitostí
a jeho rodiny - včetně tebe."
Basso. Archanděl. V přestrojení. Zavrtěla jsem hlavou. "Pořád
si nejsem jistá, co se tu děje."
"Dokázala jsi to, o co jsem se snažil já. Zbavila ses dablotvoru."
Mlčky jsem to vstřebávala. Po tom, co jsem v posledních týdnech
viděla, mě jen tak něco nepřekvapí. Jemu se to povedlo. Dobré
vědět, že nejsem ještě úplně vysátá.
"Padlí andělé jsou pryč. Nebude to trvat navěky, ale užívejme si
to, dokud můžeme, ano?" zavrčel. "Uzavírám tenhle případ a vracím
se domů. Blahopřeju."
Sotva jsem ho slyšela. Padlí andělé, pryč. Pryč. To slovo ve mně
zelo jako nekonečná propast.
"Dobrá práce, Noro. A ještě poslední věc. Považuj to za poděkování:
vezmi nůž a hezky čistě se řízni doprostřed té značky, co máš na zápěstí,"
řekl, ukázal vlastní zápěstí a druhou rukou naznačil říznutí.
"Co?"
Vědoucí úsměv. "Aspoň pro jednou mi věř."
A zmizel.
Opřela jsem se zády o strom a snažila se zpomalit běh světa
aspoň na tak dlouho, abych to pochopila. Dante, mrtvý. Ďáblotvor,
zničený. Válka, žádná. Má přísaha, naplněná. A Scott. Bože, Scott.
Jak to řeknu Vee? Jak jí pomůžu dostat se přes bolest, ztrátu a zoufalství?
A konečně, jak ji můžu povzbuzovat, že život jde dál, když
pro sebe nic takového neplánuju? Snažit se nahradit Patche - dokonce
snažit se být znovu šťastná s někým jiným, byť jen trošičku,
to by byla lež. Jsem Nefil, požehnaná věčným životem a prokletá,
že ho musím prožít bez Patche.
Vepředu zašustily kroky a povědomě zakřupaly po trávě. Strnula
jsem a připravila se k útoku, když se z mlhy vynořila tmavá silueta.
Očima přejížděla po okolí, zjevně něco hledala. Sklonila se nad
každým tělem, spěšně si ho prohlédla, načež ho s netrpělivým zaklením
odkopla stranou.
"Patchi?"
Strnul skloněný nad hnijícím tělem. Zvedl hlavu a zúžil oči,
jako by nevěřil tomu, co slyší. Podíval se přímo na mě a v očích se
mu pohnulo cosi nerozluštitelného. Úleva? Útěcha? Vykoupení.
Jako šílená jsem přeběhla posledních pár metrů, které nás od
sebe dělily, skočila mu do náruče, zaryla mu prsty do trička a tvář
pohřbila v jeho krku.
"Ať je to pravda. Ať jsi to ty. Nepouštěj mě! Už mě nikdy nepouštěj."
Naplno jsem se rozbrečela. "Bojovala jsem s Dantem. Zabila
jsem ho. Ale nedokázala jsem zachránit Scotta. Je mrtvý.
Ďáblotvor je pryč, ale Scott je mrtvý."
Patch mi něžně mumlal do ucha, ale ruce se mu chvěly, když
mě držel. Zavedl mě ke kamenné lavičce, ale nepustil mě, držel mě,
jako by se bál, že mu proteču prstyjako písek. Oči, unavené a červené,
svědčily o tom, že plakal.
Mluv dál, nutila jsem se. Sni dál. Cokoliv, aby tu Patek zůstal.
"Viděla jsem Rixona."
"Je mrtvý," řekl upřímně Patch. "Stejně jako ostatní. Dante nás
propustil z pekla, ale ne dřív, než jsme mu odpřísáhli věrnost a než
nás nakazil dablotvorem. To byla jediná cesta ven. Opustili jsme
peklo s dablotvorem v žilách, v naší krvi. Když jsi dablotvor zničila,
všichni nakažení padlí andělé zemřeli."
Tohle nemůže být sen. Musí, ale zároveň je příliš skutečný. Jeho důvěrně
známý dotyk způsobil, že se mi rozbušilo srdce a krev začala
tát - takhle silnou odezvu bych na něj ve snu neměla.
"Jak jsi přežil?"
"Nic jsem Dantemu neodpřísáhl a nedovolil jsem mu, aby mě
dablotvorem nakazil. Posedl jsem Rixona, abych mohl z pekla
uniknout. Dantemu ani dablotvoru jsem nevěřil. Věřil jsem tobě,
že oba vyřídíš."
"Oh, Patchi," hlesla jsem chvějícím se hlasem. "Byl jsi pryč. Viděla
jsem tvou motorku. Nevrátil ses. Myslela jsem, že..." Srdce se mi sevřelo
hlubokou bolestí, která mi naplnila celou hruď. "Když jsem nezachránila
tvoje pírko..." Ztráta a zkáza se do mě vplížilyjako nekonečný, otupující
zimní mráz. Přitulila jsem se k němu blíž, aby mi nezmizel pod
rukama. Vlezla jsem si mu do klína a vzlykala do hrudi.
Patch mě houpal v pažích, tišil mě. Andílku, zamumlal mi do
mysli. Jsem tu. Jsme spolu. Je po vsem a my máme jeden druhého.
Jeden druhého. Spolu. Vrátil se ke mně; všechno, na čem mi záleží,
mám přímo tady. Patch je tu.
Osušila jsem si oči do rukávů a klesla s ním na kolena. Prohrábla
jsem mu tmavé vlasy, omotala si kolem prstů kudmy a přitáhla
si ho blíž.
"Chci být s tebou," řekla jsem. "Potřebuju tě u sebe, Patchi. Potřebuju
tě."
Prudce a zuřivě jsem ho políbila, mé rty silně narazily do jeho.
Ponořila jsem se hlouběji a ochutnávala ho. Spojil ruce za mými
zády a přitáhnul si mě k sobě. Já mu hladila ramena, paže, stehna,
cítila jsem, jak mu pracují svaly, skutečné, silné a živé. Jeho tělo na
mém, horký, toužebný tlak.
"Chci se vedle tebe každé ráno probouzet a každý večer vedle
tebe usínat," pravil Patch vážně. "Chci se o tebe starat, střežit si tě
a milovat tě, jako tě žádný muž nemiluje. Chci si tě rozmazlovat každý
polibek, každý dotyk, každá myšlenka budou patřit tobě.
Chci tě učinit šťastnou. Každý den tě chci činit šťastnou." Na starožitném,
téměř primitivním prstýnku, který držel mezi prsty, se
stříbrně zatřpytil úsvit.
"Tenhle prstýnek jsem našel krátce poté, co mě svrhli z nebe.
Nechal jsem si ho, aby mi připomínal, jak je můj trest nekonečný,
jak věčné následky může mít jedno malé rozhodnutí. Celou dobu
jsem ho střežil. Chci, abys ho měla. Zbavila jsi mě mého trápení.
Dala jsi mi novou věčnost. Bud moje, Noro. Bud mým vším."
Kousla jsem se do rtu, abych zabránila úsměvu, který se mi chtěl
vplížit na tvář. Musela jsem se podívat na zem, abych se ujistila, že
se nevznáším.
"Patchi?"
Ostrou hranou prstýnku se říznul do dlaně a z rány vyteklo pár
kapek krve. "Přísahám ti, Noro Greyová, že od tohoto dne až na
věky se ti oddávám. Jsem tvůj. Svou lásku, své tělo i svou duši vkládám
do tvých rukou a pod tvou ochranu." Zvedl prsten, prostá nabídka,
ale závazný příslib.
"Patchi," zašeptala jsem.
"Pokud úmluvu nedodržím, nechť mi jsou nekonečným trestem
mé vlastní utrpení a lítost." Zahleděl se mi hluboko do očí,
upřímnost mu projasnila pohled.
Ale já tě nezklamu, andílku. Já tě nezklamu.
Přijala jsem prsten a chystala říznout do dlaně stejně jako Patch.
A pak jsem si vzpomněla na Bassovu nejasnou radu. Posunula jsem
prsten výš a rozsekla kaňkovité znamínko na vnitřní straně zápěstí,
se kterým jsem se už narodila - byl to znak mého nefilského dědictví.
Na kůži mi vystříkla jasně červená krev. Otřela jsem zářez
o Patchovu ruku a cítila z míst, kde se naše krve smísily, horké,
lehce pichlavé brnění.
"Přísahám ti, Patchi, že tvou lásku přijímám a vážím si jí. Na
oplátku ti dávám své tělo a své srdce - všechno, co mám, dávám
tobě. Jsem tvoje. Celá a úplně. Miluj mě. Chraň mě. Naplň mě. A já
slibuju, že udělám to samé."
Nasadil mi prsten na prst.
Najednou Patch ucukl, jako by mu tělem projel silný elektrický
náboj. "Moje ruka," řekl tiše. "Moje ruka je..."
Pohlédnul mi do očí. Na tváři se mu usadil výraz plný zmatku.
"Brní mě ruka v místě, kde se smísily naše krve."
"Cítíš ji," opakovala jsem a bála se věřit, že je to pravda. Bála
jsem se naděje. Děsila jsem se toho, že kouzlo zmizí a jeho tělo se
před mým opět uzavře.
Ne. Tohle je Bassův dárek pro mě.
Patch, padlý anděl, může cítit. Všechny mé polibky a doteky. Mé
teplo, hloubku mých reakcí na něj.
Vydal zvuk podobný čemusi mezi smíchem a zaúpěním. Oči
se mu rozzářily ohromením.
"Cítím tě." Proběhl mi dlaněmi po pažích, rychle zkoumal mou
kůži, chytil mi tvář do dlaní. Tvrdě mě políbil. Zachvěl se potěšením.
Popadl mě do náručí a já vypískla radostí. "Pojďme odsud," zamumlal
a oči mu zářily touhou.
Obtočila jsem mu paže kolem krku a položila si mu hlavu na
rameno. Jeho tělo znamenalo pevnou jistotu, horkou oporu. A ted
mě taky cítí. Pod kůží mi vyšlehlo toužebné očekávání.
Je to tak. Spolu. Navždy. Jak jsme odcházeli, slunce mě hřálo do
zad a projasňovalo cestu před námi.
Lepší znamení neznám.

Finale-40.kapitola

30. března 2013 v 13:00 | Anďa |  Zavržený-Finále

K A P I T O L A 40

SLUNCE SE VYHOUPLO NAD OBZOR A OZAŘOVALO
téměř nekonečné množství postav padlých andělů, kteří
se blížili hřbitovem. V brzkém, šikmém světle vyzařovaly
jejich postavy nádherný modravý třpyt, jako když se vlny
oceánu rozbíjejí o pobřeží. V čele armády běžel muž - Nefil
s modře zářícím mečem v rukou. Mečem, který vznikl, aby mě
zabil. I z dálky jsem si všimla, jak se Danteho oči soustředí jen
na to, aby mě našly.
Divila jsem se, jak otevřel pekelné brány, a teď jsem svou odpověď
dostala. Tmavě modrá záře vznášející se kolem padlých andělů
prozrazovala, že Dante použil ďáblotvor.
Ale proč dovolil Marcii peří spálit a pak padlé anděly osvobodil?
"Potřebuju Danteho oddělit od ostatních," řekla jsem Vee
a Scottovi. "On mě taky hledá. Pokud to půjde, zaveďte ho na parkoviště
nad hřbitovem/'
"Nemáš zbraň," podotknul Scott.
Ukázala jsem před sebe na valící se armádu. Každý padlý anděl
nesl meč, který mu v rukou plál jako modrá pochodeň.
"Ne, ale oni ano. Stačí jednoho z nich přesvědčit, aby se podělil."
"Obkličují nás," řekl Scott. "Zabijí každého Nefila na hřbitově
a pak vtrhnou do Coldwateru."
Stiskla jsem jemu i Vee ruce. Na okamžik jsme tvořili pevný
kruh a to mi dodalo sil. Zůstanu sama, až se postavím Dantemu,
ale Vee se Scottem nebudou daleko.
"Ať se stane cokoliv, nikdy na naše přátelství nezapomenu."
Scott si přitáhl mou hlavu k hrudi, pevně mě objal a políbil mě
na čelo. Vee kolem mě obtočila paže a držela mě tak dlouho, až
jsem dostala strach, že vyplakala víc slz než já.
Odtáhla jsem se a odběhla.
Hřbitov poskytoval několik skrýší a já bleskově vyšplhala do
větví stálezelených stromů rostoucích po celém kopci směrem
k parkovišti. Odtud mám nerušený výhled na neozbrojené nefilské
muže a ženy stojící proti zdi padlých andělů, kteří mají přesilu dvacet na jednoho. Je otázkou jen několika chvil, než se přes ně padlí
andělé převalí jako mrak a rozsekají je jako dobytek.
Dole pod kopcem se Susanna Millarová rvala se ženou, jejíž
světle plavé vlasy jí bičovaly ramena, jak se každá z nich snažila získat
převahu.
Susanna vytrhla ze skrytých záhybů pláště nůž a vrazila ho
Dabrie do hrudi. Dabria se vzteklým zavrčením popadla oběma
rukama svůj meč a sklouzla na vlhké trávě, když ji protiútok vyvedl
z rovnováhy. Boj se přesunul do bludiště náhrobků a zmizel
mi z očí.
O kus dál bojovali Scott a Vee zády k sobě pomocí větví proti
čtyřem padlým andělům, kteří je obklíčili. Navzdory početní převaze
padlí andělé před Scottem, jehož šílená síla a velikost mu zajišťovaly
převahu, ustupovali. Pomocí větve je složil k zemi, načež
ji použil jako palici a tloukl je do bezvědomí.
Hledala jsem na hřbitově Marcii. Pokud tam je, neviděla jsem
ji. Nedělalo mi potíže si představit, že se bitvě vyhnula a zvolila si
raději bezpečí než čest. Hřbitovní tráva nasákla krví, cedili ji jak
Nefilim, tak padlí andělé - některá krev byla jasně rudá, jiná ale
modrá dablotvorem.
Lisa Martinová a její zakuklení přátelé běželi po obvodu hřbitova,
v rukou pochodně, za nimiž se táhl černý kouř. Rychle se přesouvali
od jednoho stromu k druhému a zapalovali je. Plameny
začaly požírat zeleň, zúžily padlým andělům bitevní pole a utvořily
kolem nich bariéru. Hustý a tmavý dým se plazil nad hřbitovem
jako stíny soumraku. Lisa nemohla padlé anděly upálit, ale získala
pro Nefilim nové krytí.
Z kouře vyrazil jeden padlý anděl, stoupal do kopce a pozorně
se rozhlížel. Nejspíš mě vycítil. Meč mu zářil modrým ohněm, ale
držel ho tak, že si zakrýval tvář. Přesto jsem poznala, že je vysoký
a hubený. Jednodušší cíl pro mě.
Plížil se ke stromu s očima upřenýma do temných míst mezi
větvemi. Do pěti sekund je přímo pode mnou.
Čtyři, tři, dva...
Seskočila jsem ze stromu. Narazilanjsem do něj zezadu a síla nárazu
ho postrčila kupředu. Meč mu vyletěl z ruky, než jsem po něm stačila
chmátnout. Odkulili jsme se o pár metrů, ale já měla výhodu překvapení.
Vyskočila jsem na nohy, stoupla mu na záda a zasadila několik
drtivých ran do jizev po křídlech ještě předtím, než vykopl a podmed
mi nohu. Uskočila jsem a tím se vyhnula noži, který si vytáhl z boty.
"Rixone?" vyhrkla jsem, když jsem poznala bledou tvář a jestřábí
rysy Patchova bývalého nejlepšího přítele. Patch osobně svrhnul
Rixona do pekla poté, co se mě pokusil obětovat a získat lidské tělo.
"Ty," odplivnul si.
Stáli jsme tváří v tvář, kolena přikrčená, připraveni ke skoku.
"Kde je Patch?" odvážila jsem se zeptat.
Upíral na mě korálkové oči, úzké a chladné. "To jméno pro mě
nic neznamená. Ten muž je pro mě mrtvý."
Jelikož na mě nezaútočil nožem, riskla jsem další otázku. "Proč
padlí andělé dovolili Dantemu, aby je vedl?"
"Donutil nás přísahat mu věrnost," řekl a oči se ještě víc zúžily do
malých škvírek. "Buď to, nebo zůstat v pekle. Moc jich nezůstalo."
Patch by nezůstal. Ne, pokud by se mohl vrátit ke mně. Složil
by před Dantem přísahu, přestože by mu raději utrhl hlavu a opakoval
stejnou proceduru i na zbylých částech jeho těla.
"jdu po Dantem," řekla jsem Rixonovi.
Zasmál se a zasyčel mezi zuby: "Dostanu odměnu za každé nefilské
tělo, které Dantemu přinesu. Nezabil jsem tě předtím, teď
to udělám pořádně."
V ten samý okamžik jsme se vrhli po meči, který ležel pár metrů
od nás. Rixon na něj dosáhl dřív, hbitě se přetočil na kolena a švihl
mečem proti mně. Přikrčila jsem se a vrazila mu do bránice dřív,
než stihl švihnout podruhé. Srazila jsem ho na zem tak, aby se udeřil
do jizev po křídlech. Využila jsem jeho krátké nehybnosti a odzbrojila
ho; vyrazila jsem mu meč z levé ruky a nůž z pravé.
Kopnutím jsem jeho tělo otočila a vrazila mu nůž hluboko do
jizev.
"Zabil jsi mi tátu," řekla jsem mu. "Já na to nezapomněla."
Rozběhla jsem se nahoru k parkovišti a ohlížela se, jestli mě
někdo nesleduje. Mám meč, ale potřebuju lepší. Přehrávala jsem
si v hlavě cvičení s Patchem, přehrála jsem si každičký šermířský
pohyb, který jsme se učili. Až se setkám s Dantem na parkovišti,
seberu mu meč. A zabiju ho.
Když jsem dorazila nahoru, Dante už na mě čekal. Prohlížel si
mě a lenivě přebíhal prsty po čepeli.
"Pěkný meč," řekla jsem. "Slyšela jsem, že ho vyrobili speciálně
pro mě."
Nepatrně se pousmál. "Pro tebe jen to nejlepší."
"Zabil jsi Blakelyho. To je celkem chladný způsob, jak někomu
poděkovat."
"A ty jsi zabila Hanka. Své vlastní tělo a krev. Docela pokrytecké,
nezdá se ti?" prohodil. "Celé měsíce jsem infiltroval Hankovu tajnou
pokrevní společnost a získával jejich důvěru. Musím se ti přiznat,
že v den jeho smrti jsem si připil na štěstí. Jeho bych sesazoval
mnohem složitěji než tebe."
Pokrčila jsem rameny. "Lidé mě často podceňují."
"Trénoval jsem tě. Vím naprosto přesně, co dokážeš."
"Proč jsi osvobodil padlé anděly?" zeptala jsem se otevřeně,
neboť bylo zřejmé, že je ochoten leccos prozradit. "Měl jsi je
v pekle. Mohl ses obrátit a vládnout Nefilim. Nikdy by se nedozvěděli
pravdu o tvém přebíhání."
Dante se usmál a ukázal ostré, bílé zuby. Vypadal spíš jako zvíře
než jako člověk, tmavá, divoká bestie.
"Já povstal nad oběma rasami," prohlásil chladnokrevně a těžko
si představit, že by tomu sám plně nevěřil. "Nefilům, kteří přežijí
dnešní útok mé armády, dám podobnou volbu, jakou jsem dal padlým
andělům: odpřísáhnout věrnost, nebo zemřít. Jediný vládce. Nezpochybnitelný.
S mocí nade všemi. Přála by sis, aby tě to napadlo dřív?"
Přitáhla jsem si Rixonův meč k tělu a přenesla váhu na paty.
"Oh, já bych ted chtěla spoustu věcí, ale tahle mezi ně nepatří.
Proč padlí andělé neposedli během Chešvanu Nefilim? Tipuju, že
to víš, a neber to jako lichotku."
"Přikázal jsem jim to. Než jsem zabil Blakelyho, nechtěl jsem,
aby se vzepřel mým rozkazům a začal Nefilům rozdávat nápoj s dáblotvorem.
Udělal by to, kdyby padlí andělé proti Nefilim vyrazili."
Opět velice praktické. Nadřazené. On se nebojí ničeho.
"Kde je Patch?"
"V pekle. Ujistil jsem se, že branami nikdy neprojde. Zůstane
v pekle. A návštěvu dostane jen v případě, že na mě přijde chuť někoho
brutálně zmučit."
Vrhla jsem se na něj, můj meč mu nebezpečně projel nad hlavou.
Uskočil mi z dosahu a zasypal mě řadou vlastních tvrdých
úderů. S každým obranným blokem jsem cítila, jak mi meč vibruje
až v ramenou. Zaťala jsem zuby, abych necítila bolest. Je příliš silný;
nevydržím tyhle mocné útoky dlouho. Musím najít způsob, jak ho
zbavit meče a vrazit mu ho do srdce.
"Kdy sis naposledy vzala ďáblotvor?" zeptal se Dante a používal
meč jako mačetu, aby se ke mně dostal.
"S ďáblotvorem jsem skončila." Zatím jeho útoky blokuju, ale
pokud se brzy nepřestanu jen bránit, zažene mě do kouta. Podnikla
jsem prudký výpad na jeho stehno. Ustoupil, meč mi projel vzduchem
a málem mě vykolejil z rovnováhy.
Čím víc se budeš natahovat nebo rozpřahovat, tím snadněji tě Dante
srazí. Patchová rada mi zazněla v hlavě tak jasně, jako když ji včera
vyslovil. Přikývla jsem. To je ono, Patchi. Mluv se mnou.
"Je to vidět," řekl Dante. "Doufal jsem, že si vezmeš dost jedovatého
prototypu, který jsem ti dal, aby ti to vlezlo na mozek."
Takže takový měl základní plán: dovést mě k závislosti na dablotvoru
a nechat ho, aby mě nenápadně zabil.
"Kde schováváš zbytek prototypů?"
"Tam, kde mohu využívat jeho moc, kdykoliv se mi zlíbí," odvětil
mazaně.
"Doufám, že jsi ho schoval dobře, protože pokud mám před
smrtí udělat jedinou věc, zničím ti laboratoř."
"Nová laboratoř je uvnitř mě. Prototypy jsou tady, Noro, pořád
dokola se obnovují. Já jsem dablotvor. Máš vůbec představu, jaké
to je, být nejmocnějším mužem na planetě?"
Ucukla jsem právě včas, abych se vyhnula seku mířenému na
krk. Zrychlovala jsem a švihla mu mečem po břiše, ale on opět odtančil
z dosahu a čepel mu místo toho zajela do boku. Z rány se
vyřinula modrá tekutina a rozlila se mu po bílém tričku.
Hluboce zavrčel a vrhl se na mě. Rychlými skoky podél kamenné
zdi kolem parkoviště jsem se rozběhla pryč.
Tráva byla zmáčená rosou a já zakolísala; uklouzla jsem a skutálela
se dolů z kopce. Na poslední chvíli jsem se stočila za náhrobek;
Danteho meč probodl trávu v místech, kde jsem přistála.
Pronásledoval mě mezi náhrobky, při každé příležitosti švihnul
zbraní, ocel zvonila, když dopadala na m ramor a kámen.
Skočila jsem za první strom, který mi přišel do cesty. Hořel,
praskal a syčel, jak ho plameny pohlcovaly. Žáru na tváři jsem si
nevšímala a naznačila úskok doleva, ale Danteho už přešla nálada
na hry. Hnal se za mnou kolem stromu s mečem nad hlavou, jako
by mě chtěl rozseknout vejpůl od lebky k palcům u nohou. Opět
jsem uskočila a v hlavě zaslechla Patchův hlas. Využij jeho upitu ve
svůj prospěch. Odhalí nohy. Prudký úder do kolena a pak mu seber meč.
Skrčila jsem se za márnicí a přitiskla se zády ke zdi. V tu chvíli
se mi Dante objevil v zorném poli. Vystoupila jsem ze skrýše a zabořila
mu meč hluboko do stehna.
Z rány vytryskla modrá vodnatá krev. Požil tolik dablotvoru, že
mu doslova proudil v žilách.
Než jsem stačila meč vytáhnout, Dante se po mně ohnal. Vyhnula
jsem se mu, ale taky jsem musela nechat svůj meč v jeho
noze. Prázdné ruce mi náhle připadaly až moc skutečné ajá potlačila
paniku.
"Něco jsi tu zapomněla," křikl Dante a zaťal zuby, jak si vytahoval
čepel z nohy. Odhodil meč na střechu márnice.
Rozběhla jsem se pryč s tím, že rána v noze ho zpomalí - dokud
se nezahojí. Dostala jsem se jen kousek, když mi levým ramenem
projela čepel a trýznivá bolest se rozlétla po celé paži. S výkřikem
jsem se zhroutila na kolena. Hluboko ve svém rameni jsem zahlédla
Pepperovu perleťově bílou dýku. Marcie mu ji musela včera
v noci dát. Dante se tyčil nade mnou.
Bělma mu syčela modrým dablotvorem. Nad obočím mu perlil
modrý pot. Ďáblotvor mu prýštil z rány. Prototypy, které
ukradl Blakelymu, byly v něm. Všechny je pozřel a nějakým způsobem změnil své tělo v továrnu na dablotvor. Brilantní plán, až
najeden malý detail. Pokud ho zabiju, veškerý dablotvor na Zemi
odejde s ním.
Pokud ho zabiju.
"Tvůj tlustý archandělský kamarád přiznal, že tu dýku očaroval,
aby zabila speciálně mě," řekl. "Selhal, stejně jako Patch." Zkroutil
ústa do ohavného úsměvu.
Vytrhla jsem ze země mramorový náhrobek a mrštila jím po
něm, ale on ho odrazil, jako bych hodila baseballovým míčem.
Couvala jsem a spoléhala na zdravou ruku. Příliš pomalu.
V rychlosti jsem se pokusila ovládnout jeho mysl. Odhoď meč
a stůj! křikla jsem do jeho podvědomí.
Po lícní kosti se mi rozlila bolest. Švihl mě plochou stranou
meče tak tvrdě, až jsem ucítila krev.
"Ty se opovažuješ mě klamat?" Než jsem stihla ucuknout, popadl
mě za krk a divoce mnou mrštil proti stromu. Náraz mi zamlžil
zrak a připravil mě o dech. Snažila jsem se najít rovnováhu
a postavit se na kolena, ale padla jsem na zem.
"Nech ji být."
Scottův hlas. Co tu dělá? Leknutí trvalo jen okamžik. Viděla
jsem, jak drží v rukou meč, a do každičkého kousku těla mi vystřelilo
čiré zoufalství.
"Scotte," varovala jsem ho. "Okamžitě odsud vypadni."
Klidně sevřel jílec. "Přísahal jsem tvému otci, že tě ochráním,"
řekl, aniž by z Danteho spustil výhružný pohled.
Dante zaklonil hlavu dozadu a rozesmál se. "Přísaha mrtvému
muži? Jak to funguje?"
"Pokud se Nory znovu dotkneš, jsi mrtvý. To přísahám tobě."
"Ustup, Scotte," vyštěkl Dante. "O tebe tu nejde."
"Tak to se pleteš."
Scott s Dantem se na sebe vrhli se sérií úderů tak rychlých, až
se míhaly před očima. Scott uvolnil ramena a spoléhal na svou mohutnou
stavbu a atletickou pružnost, jimiž se vyrovnával Danteho
schopnostem posíleným dablotvorem. Stáhl se do obrany, zatímco
Dante ho hbitě obcházel. Vtom mocným švihem oddělil Scott
dolní polovinu Danteho paže. Nabodl ji na meč a zvedl.
"Klidně tě rozsekám na kousky."
Dante zaklel a ledabyle sekal po Scottovi mečem druhou rukou.
Ranní vzduch protínaly zvonící nárazy čepelí, téměř mě ohlušovaly.
Dante Scotta přinutil couvat k tyčícímu se kameni a já mu křikla
do mysli varování.
Náhrobek přímo za tebou!
Scott uskočil stranou, lehce se vyhnul pádu a zároveň si zablokoval
útok. Z Danteho pórů se řinul modrý pot, ale pokud si toho
všiml, nedal to najevo. Vytřásl si vlhké vlasy z očí a pokračoval v úderech
a secích. Zdravá ruka se mu viditelně unavovala, jeho pohyby
začaly působit zoufale. Spatřila jsem svou šanci v tom, že ho obejdu,
chytím mezi Scotta a sebe a jeden z nás ho dokáže dorazit.
Zarazil mě tlumený výkřik. Otočila jsem se právě ve chvíli, kdy
Scott uklouzl na vlhké trávě a padl na koleno. Nohy se mu nemotorně rozjely, jak se snažil udržet rovnováhu. Bezpečně se odkulil
z dosahu Danteho meče, ale neměl čas vyšplhat se na nohy
dřív. Dante znovu zaútočil a tentokrát vnořil meč hluboko do
Scottovy hrudi.
Scott slabě obtočil dlaně kolem meče zaraženého v jeho srdci
a neúspěšně se ho pokusil odstranit. Zářivě modrý dablotvor proudil
z meče do jeho těla; jeho kůže ztmavla strašlivou modrou barvou.
Tiše zaskřehotal mé jméno. Noro?
Zaječela jsem. Ochromená šokem a žalem jsem sledovala, jak
Dante dokončuje svůj útok otočením čepele v ráně a rozseknutím
Scottova srdce.
Upřela jsem plnou pozornost k Dantemu a třásla se nenávistí,
jakou jsem nikdy dřív nepoznala. Projela mnou prudká vlna odporu.
Žíly se mi naplnily jedem. Dlaně se sevřely do kamenných
pěstí a v hlavě mi vřískala zuřivost a touha po pomstě.
Poháněná hlubokým, pohlcujícím vztekem jsem sáhla po své
vnitřní moci. Ne polovičatě nebo uspěchaně nebo nejistě. Vysála
jsem ze sebe každičkou špetku odvahy a rozhodnosti, která mi
zbyla, a vypustila je na něj. Nedovolím mu zvítězit. Ne takhle. Ne
s ďáblotvorem. Ne, když zabil Scotta.
Veškerou svou mentální silou jsem napadla jeho mysl a rozškubala
podněty, které proudily ven i dovnitř do jeho mozku.
Stejně tak rychle jsem vykřikla i příkaz: OdHoď meč. Odhoď meč, ty
bezcenný, Istivý hajzle!
Slyšela jsem cinknutí oceli o mramor.
Tvrdě jsem na Danteho hleděla. Upíral omámený pohled kamsi
do dálky, jako by hledal něco, co ztratil.
"Ironické, že? Byl jsi to zrovna ty, kdo mě upozornil na mé největší
nadání," řekla jsem, z každého slova ukapávala nenávist.
Přísahala jsem, že už nikdy dablotvor nepoužiju, ale tohle je jediná
příležitost, kdy mileráda poruším pravidla. Pokud Danteho
zabiju, zmizí i dablotvor.
Myslí mi prolétlo nutkání ukrást si dablotvor pro sebe, ale
okamžitě jsem to zavrhla. Jsem silnější než Hank, silnější než
Dante. Dokonce silnější než dablotvor. Pošlu ho zpátky do pekla
kvůli Scottovi, který za mou záchranu položil život. Sotva jsem
zvedla Danteho meč, jeho noha se vymrštila dopředu a vykopla mi
ho z rukou.
Dante po mně skočil a zmáčkl mi krk. Vrazila jsem mu prsty
do očí a škrábala mu tvář.
Otevřela jsem ústa. Žádný vzduch.
V ledových očích se triumfálně blýsklo.
Marně jsem otevírala a zavírala ústa. Danteho krutá tvář se zazmila,
jako bych sledovala starý film. Přes jeho rameno mě se zájmem
sledoval kamenný anděl.
Chtěla jsem se smát. Chtěla jsem plakat. Tak tohle tedy znamená
zemřít. Vzdát se.
Nechci se vzdát.
Dante mi klekl na dýchací cesty kolenem a natáhl se stranou
pro meč. Přiložil mi špičku k srdci.
Posedni ho, rozkázal mi klidně kamenný anděl. Posedni Ho a zabij ho.
Patchi? zeptala jsem se skoro jako ve snu.
Náhlá víra, že Patch je blízko a dohlíží na mě, mi dodala odvahu
a sílu, takže jsem přestala Dantemu vzdorovat. Spustila jsem škrábající
ruce a uvolnila nohy. Podlehla jsem mu, třebaže mi to přišlo
zbabělé a úskočné. Přitáhla jsem se myslí k té jeho.
Tělo mi ovinul neznámý chlad.
Zamrkala jsem a dívala se na svět Danteho očima. Pohlédla jsem
dolů. Držela jsem jeho meč. Cosi ve mně žhnulo. Věděla jsem, že Dante
zatíná zuby, vydává nervy drásající zvuky a vyje jako zubožené zvíře.
Otočila jsem meč hrotem proti sobě. Namířila jsem si ho na
srdce. A pak jsem udělala překvapivou věc.
Padla jsem na čepel.

Finale-39.kapitola

29. března 2013 v 15:00 | Anďa |  Zavržený-Finále

K A P I T O L A 39

UPADLA JSEM D O SPÁNKU. SNY JSOU JEDINÉ MÍSTO,
kde se mohu s Patchem setkat. Lpění na přízračné
vzpomínce je lepší než žít bez něj. Stočená v jeho posteli,
obklopená vůní, která bezpochyby patřila jemu, jsem vyvolala
vzpomínku na něj, aby za mnou přišla.
Nikdy jsem neměla Pepperovi s těmi pírky věřit. Měla jsem vědět,
že to podělá. Neměla jsem Danteho podceňovat. Věděla jsem, že by
to Patch za mou vinu nepovažoval, přesto jsem za to, co se mu stalo,
cítila zodpovědnost. Kéž bych tak dorazila do studia o deset minut
dřív. Kéž by se mi podařilo Marcii zabránit, aby škrtla sirkou...
"Probuď se, Noro."
Nakláněla se nade mnou Vee a mluvila poplašeným, uspěchaným
hlasem. "Musíš se připravit na souboj. Scott mi všechno pověděl.
Musíš Danteho zadek vykopnout až na Jupiter. Sebral ti
Patche a teď žízní i po tvé krvi. Povím ti, co si o tom myslím. To se
mu sakra nepovede. Ne, když se do toho vložíme my."
Souboj? Ta představa mi přišla skoro směšná. Dante se mnou
nepotřebuje zkřížit meče, aby mi ukradl titul; má víc než dost munice,
aby mou důvěryhodnost i pověst vyhodil do vzduchu. Všichni
padlí andělé až do posledního jsou spoutáni v pekle. Nefilim vyhráli
válku. Dante a Marcie si připíšou zásluhy, všem vylíčí, jak vydírali
padlé anděly, jak získali pírka, a jak si při pozorování, jak hoří,
užívali každičkou vteřinu.
Při představě Patche uvězněného v pekle mnou projela čerstvá
vlna bolesti. Nevím, jak udržím své emoce na uzdě, až začnou Nefilim
divoce oslavovat své vítězství. Nikdy se nedozvědí, že Dante
pomáhal padlým andělům. Nefilim ho dosadí k moci. Ještě nevím,
co to znamená pro mě. Pokud je armáda rozpuštěna, záleží na tom,
že nad ní ztratím velení? Při zpětném pohledu musím uznat, že
má přísaha byla příliš nejasná. Tohle jsem neplánovala.
Musím však předpokládat, že Dante plánuje něco pro mě.
Stejně jako já ví, že ve chvíli, kdy ve vedení své armády selžu, skončí
můj život. Ale krytí potřebovat bude, takže mě pravděpodobně zatkne za vraždu Černé ruky. Než skončí den, budu popravena za vraždu nebo přinejlepším uvězněna.
Ale sázím spíš na popravu.
"Už skoro svítá. Vstávej," naléhala Vee. "Přece to Dantemu neusnadníš."
Objala jsem Patchův polštář a nadechla se jeho vůně, než jednou
provždy zmizí. Rozpomněla jsem se na obrysy jeho těla a uložila ji do
otisku, který po něm zbyl. Zavřela jsem oči a představovala si, že tuje.
Vedle mě. Dotýká se mě. Představovala jsem si,jak černé oči naplňuje
něha, když mě hladí po tváři teplýma, silnýma a skutečnýma rukama.
"Noro," varovala mě Vee.
Ignorovala jsem ji, raději zůstanu s Patchem. Matrace se prohne,
když se přiblíží. Usměje se, vsune pode mě ruce a přetočí si
mě na sebe.
Jsi celá studená, andílku. Já tě zakryju.
Myslela jsem, že jsem té ztratila, Patchi.
Jsem tu. Slíbil jsem přece, že zůstaneme spolu, ne?
Ale tvoje pírko...
Pššt, tišil mě. Prsty mi zapečetil ústa. Chci byt s tebou, andílku.
Zůstaň tu se mnou. Zapomeň na Danteho a souboj. Nedovolím mu, aby
ti ublížil. Se mnou budeš v bezpečí.
V očích mě pálily slzy. Odved mě pryč, jak jsi slíbil. Vezmi mě daleko
odsud, kde budeme jen my dva.
"Tohle by se Patchovi nelíbilo," nadávala Vee, která se zjevně
snažila upoutat mou pozornost.
Vytáhla jsem deku, abych nás s Patchem zakryla, a zachichotala
se mu do ucha.
Neví, že tu jsi.
Naše tajemství, souhlasil.
Neopustím tě, Patchi.
Já neopustím tebe. Jediným rychlým pohybem změnil naše pozice
a přitiskl mě k matraci. Sklonil se nade mnou. Teď si zkus utéct.
Zamračila jsem se na záblesk modři, která se mu usadila v očích.
Zamrkala jsem, abych si pročistila zrak, ale když jsem opět zaostřila,
velice dobře jsem viděla, jak mu duhovky září modrou barvou.
Polkla jsem a řekla: Asi se potřebuju napít vody.
Dojdu ti pro ni, trval na svém Patch. Nehýbej se. Zůstaň v posteli.
Hned se vrátím, hádala jsem se a snažila se zpod něj vyprostit.
Patch mi sevřel zápěstí. Řekl jsem, že nikam nejdeš.
Chci se jen napít, namítla jsem.
Nepustím tě, Noro. Slova zavibrovala jako zavrčení. Rysy se mu zkřivily,
kroutily se a měnily, dokud jsem neuviděla jiného muže. Objevila
se přede mnou Danteho olivová pleť, důlek na bradě a přivřené oči,
které jsem jednu dobu skutečně považovala za přitažlivé. Odkulila
jsem se, ale ne dost rychle. Danteho prsty se mi bolestivě zaryly do
ramen a strčily mě zpátky pod něj. Horce mi dýchal na tvář.
Je po vsem. Vzdej se. Vyhrál jsem.
"Slez ze mě," zasyčela jsem.
Jeho dotyk se rozplynul a tvář kousíček nad mojí krátce modře
zazářila, než zmizela.
Do tváře mi chrstla ledová voda a já se s lapáním po dectu vymrštila
vzhůru. Sen se roztříštil; nade mnou stála Vee a v natažené
ruce držela prázdný džbánek.
"Je čas vyrazit," řekla a svírala džbánek, jako by ho chtěla použít
na sebeobranu, kdyby musela.
"Já nechci," zaskřípala jsem, slabá i na to, abych se na ni za vodu
zlobila. Stáhlo se mi hrdlo a bála jsem se, že se rozbrečím. Chci je diné,
a on je pryč. Patch se nevrátí. Nemohu to nijak změnit. Věci,
o kterých jsem si myslela, že za ně stojí bojovat, věci, které ve mně
hořely a tepaly, dokonce i porážka Danteho a zničení dablotvoru,
bez něj ztratily svůj žár.
"A Patch?" naléhala Vee. "Zlomila jsi hůl nejen nad sebou, ale
vzdala ses i jeho?"
"Patch je pryč." Přitiskla jsem si prsty na čelo, dokud jsem nezahnala
nutkání brečet.
"Pryč, ne mrtvý."
"Já to bez Patche nezvládnu," řekla jsem a zadrhnul se mi dech.
"Najdeme způsob, jak ho zachránit."
"Je v pekle," vyštěkla jsem.
"Lepší než v hrobě."
Zvedla jsem kolena a opřela si o ně čelo. "Zabila jsem Hanka
Millara, Vee. Udělali jsme to s Patchem spolu. Dante to ví a před
soubojem mě zatkne. Popraví mě za velezradu." Má mysl si to vykreslila
ve velmi jasných barvách. Dante si neodpustí zesměšnit
mě na veřejnosti. Jakmile mě jeho strážní odtáhnou, plivne na mě
a nazve miliónem urážlivých jmen. A co se týče popravy, toho, jak
ukončí můj život...
Použije meč. Ten, který mu Blakely očaroval dablo tvorem, aby
mě zabil.
"Proto nemůžu na ten souboj jít," dokončila jsem.
Veeino mlčení se protáhlo. "Je to Danteho slovo proti tvému,"
řekla nakonec.
"Toho se právě bojím!"
"Jsi vůdkyní Nefilim. Nejsi jen tak někdo. Pokud se tě pokusí
zatknout, vyzvi ho." V očích jí blýsklo přesvědčení. "Bojuj s ním až
do konce. Bud mu to můžeš usnadnit, nebo můžeš zarýt paty do
země a bojovat až do konce."
Popotáhla jsem a utřela si hřbetem ruky nos. "Bojím se, Vee.
Hrozně se bojím."
"Já vím, zlato. Ale taky vím, že pokud to někdo dokáže, jsi to ty.
Neříkám ti to často, nejspíš jsem ti to neřekla ještě nikdy, ale až vyrostu,
chci být jako ty. A ted je načase vylézt z postele, než tě znovu
polejů, jdeš na hřbitov. A zařídíš Dantemu souboj jeho života."
Nejhorší rány se mi zahojily, přesto jsem se cítila vyčerpaná a slabá.
Nejsem Nefil dost dlouho, abych věděla, jak fungují moje ozdravné
mechanismy, ale zřejmě jsem přitom nevědomky vyčerpala spoustu
energie. Před odchodem od Patche jsem se do zrcadla nepodívala, ale
dovedu si představit,jak zuboženě a nemohoucně asi vypadám. Dante
se na mě jednou podívá a bude mu jasné, že může oslavovat vítězství.
Vy stoupily jsme s Vee na štěrkovém parkovišti nad hřbitovem
a já si znovu prošla plán. Poté, co Dante prohlásí, že svrhl padlé
anděly do pekla a vyhrál válku, mě pravděpodobně obviní z Hankovy
vraždy a uplatní nárok na mé místo. Já však neustoupím
a budu na svém titulu trvat. Vee měla pravdu; budu bojovat.
Všechno svědčí proti mně, ale já budu bojovat. Dante se postaví do
čela Nefilim jen přes mou mrtvolu - doslova.
Vee mě chyda za ruku. "Běž obhájit svůj titul. Zbytek vymyslíme
později."
Polkla jsem nevěřícný smích. Později? Je mi jedno, co se stane
potom. Cítila jsem se od své budoucnosti chladně oddělená. Nechci
myslet na to, co mě čeká za hodinu. Nechci myslet na zítřek.
S každou uplynulou chvilkou se vzdaluju od cesty, po které jsme
měli s Patchem kráčet společně. Nechci se hnát kupředu. Chci se
vrátit zpátky. Tam, kde budeme s Patchem zase spolu.
"Počkáme se Scottem dole mezi lidmi," ujistila mě Vee. "Jen...
dávej si pozor, Noro."
Do očí mi stouply slzy. Ta slova patřila Patchovi. Potřebuju ho
tu, aby mě ujistil, že to zvládnu.
Obloha byla stále tmavá a měsíc koupal krajinu v bledém, přízračném
světle. Tráva pod nohama mi křupala námrazou,jak jsem
pomalu kráčela po svahu na hřbitov a dávala Vee náskok. Náhrobky
vznášející se jakoby v mlze, bílé kamenné kříže a štíhlé obelisky.
Anděl s otlučenými křídly ke mně vztahoval polámané ruce.
Z hrdla se mi vydral potlačovaný vzlyk. Zavřela jsem oči a představovala
si Patchovy výrazné, pohledné rysy. Bolelo to, hlavně když
ho už nikdy neuvidím. Teď se neopovažuj brečet, nadávala jsem si.
Odvrátila jsem se v obavách, že to nezvládnu, pokud si dovolím
jiné emoce než ledové rozhodnutí.
Na hřbitově se shromáždily stovky Nefilim. Při pohledu na jejich
množství jsem se zarazila. Jelikož Nefilim přestávají stárnout
v den, kdy složí přísahu, byli většinou mladí, zhruba o deset let
mladší než já, ale viděla jsem mezi nimi i hrstku postarších mužů
a žen. Tváře měli rozjasněné očekáváním. Kolem nohou svých rodičů
běhaly v kruzích děti a pošťuchovaly se, než je rodiče pochytali
za ramena a uklidnili. Děti. Jako by tohle setkání byla nějaká rodinná
zábava: cirkus nebo fotbalový zápas.
Když jsem se přiblížila, všimla jsem si, že dvanáct Nefilim je
oděno do černých rouch po kotníky s nasazenými kápěmi. Ten obrázek
do mě narazil jako poryv větru. Černé róby. Nevysvětlitelně
jsem si vzpomněla na své první setkání s Baruchem. Ráda bych věděla,
jestli spolu mají něco společného, ale na nic jsem nepřišla.
Nemám důvod si myslet, že znamenají něco důležitého, navzdory
tomu se mi okamžitě sevřela střeva.
Jedna z Nefilim si stáhla kápi z hlavy. Lisa Martinová. Tvářila
se vážně, v očích napětí. Podala mi černé roucho. Bylo těžší, než
jsem čekala, ušité z hrubého sametu, který mi v rukou klouzal.
"Viděla jsi Danteho?" zeptala se potichu.
Přehodila jsem si roucho přes ramena, ale neodpověděla jsem.
Oči mi padly na Scotta s Vee a hrud se mi uvolnila. Zhluboka
jsem se nadechla, poprvé od doby, co jsem opustila Patchův příbytek.
Viděla jsem, jak se rukávyjejich rouch po stranách dotýkají. Pojala
jsem podezření, že se drží za ruce, a obklopila mě podivná
samota. Má vlastní prázdná ruka se nechala ovívat jen větrem. Zaťala
jsem ji v pěst, aby se netřásla. Patch nepřijde. Už nikdy neproplete
prsty s mými. Při tom uvědomění mi vyklouzlo z hrdla zasténání.
Úsvit.
Šedivý horizont se zatřpytil zlatém. Během pár minut prostoupily
sluneční paprsky stromovím a propálily se mlhou. Dante přijde
a Nefilim se dozvědí o svém vítězství. Už se nemusejí bát přísah
a hrůza Chešvanu se stane příběhem vepsaným do historie. Budou
se radovat, oslavovat a uctívat Danteho jako svého zachránce. Ponesou
ho na ramenou a provolají jeho jméno. A pak, až získá jejich
bezmeznou úctu, vystoupí a předvolá mě přede všechny...
Lisa předstoupila před shromáždění. Zvýšeným hlasem prohlásila:
"Jsem si jistá, že Dante brzy dorazí. Ví, že byl souboj naplánován
na úsvit. Zpoždění se mu nepodobá, ale v každém případě
můžeme ještě pár minut počkat..."
Její poznámku zarazilo dunění, které se rozlévalo po zemi. Chvění
nám rozvibrovalo chodidla a stále sílilo. Náhlý neklid mi sevřel žaludek
jako pěst. Někdo se blížil. Ale nejeden, blížila se jich spousta.
"Padlí andělé," zašeptala Lisa hlasem rozechvělým hrůzou.
Měla pravdu. Jejich obří síla znatelná i z dálky mi brnkala na
každičký nerv v těle. Zježily se mi všechny vlasy i chlupy. Musejí jich
přicházet stovky. Ale jak? Marcie spálila jejich peří - viděla jsem to.
"Jak nás našli?" zeptal se další, děsem prosáklý známý hlas.
Ostře jsem mrkla stranou a viděla, jak se ústa Susanny Millarové
pod černou kápí stahují údivem.
"Takže přece jen nakonec přišli," zasyčela Lisa a v očích jí zazářila
jasná touha po krvi. "Rychle! Schovejte děti a vezměte zbraně.
Půjdeme proti nim, ať už s Dantem, nebo bez něj! Přišla poslední
bitva, která to ukončí!"
Její rozkaz se rozšířil davem a následovaly další rozkazy k boji.
Nefilim se motali mezi sebou a rychle se stavěli do neuspořádaných
řad. Někteří měli nože, ale většina si k sebeobraně obstarala jen kameny,
rozbité láhve a jiné smetí. Já se rozběhla k Vee a Scottovi.
Bez nadechnutí jsem na Scotta vychrlila: "Dostaň Vee odsud. Běžte
někam do bezpečí. Najdu si vás, až to tady skončí."
"Zbláznila ses, jestli si myslíš, že půjdeme bez tebe," prohlásila
vážně Vee. "Vysvětli jí to, Scotte. Klidněji popadni a odnes odsud,
pokud budeš muset."
"Jak se sem padlí andělé dostali?" ptal se mě Scott a hledal mi
ve tváři vysvětlení. Oba jsme viděli, jak pírka shořela.
"Já nevím. Ale musím to zjistit."
"Myslíš si, že je tam někde Patch. O to ti jde, viď?" řekla Vee
a hleděla směrem, odkud se ozývalo vzdálené dunění, které třáslo
zemí pod námi.
Pohlédla jsem jí do očí. "Viděli jsme se Scottem, jak Marcie ta
pírka spálila. Buď nás oklamala, nebo někdo otevřel brány pekla.
A něco mi říká, že se stalo spíš to druhé. Pokud padlí andělé utekli
z pekla, musím se ujistit, že se odtamtud dostal i Patch. A pak musím
brány zavřít, než bude moc pozdě. Pokud to neukončím teď, další
šanci už nedostanu. Je poslední den, kdy se andělé mohou zmocňovat
našich těl, ale myslím, že teď už to pro ně nic neznamená." Pomyslela jsem
na ďáblotvor. Na jeho moc. "Věřím, že mají prostředky,
jak si nás zotročit natrvalo - tedy, pokud nás nejdřív nezabijí."
Vee pomalu přikývla a vstřebávala plnou váhu mých slov. "Pomůžeme
ti. Jsme v tom spolu. Je to můj a Scottův boj stejně jako tvůj."
"Vee..." začala jsem varovně.
"Pokud to má být boj mého života, tak se ho zúčastním. Ať mi
to schvaluješ, nebo ne. Vynechala jsem koblihy k snídani, abych
sem dorazila včas, takže se neotočím a neodejdu," prohlásila Vee,
ale ve způsobu, jakým to říkala, se skrývalo cosi téměř něžného.
Každé slovo myslela vážně. Jsme v tom spolu.
Málem jsem se nevymáčkla. "Dobrá," řekla jsem nakonec. "Pojďme
zavřít ty pekelné brány jednou provždy."

Finale-38.kapitola

29. března 2013 v 13:00 | Anďa |  Zavržený-Finále

kapitola 38

VYSTŘELILA JSEM KUPŘEDU ZAPOMNĚLA JSEM NA ŽÁR,
oheň i jiskry, které pršely dolů jako při ohňostroji. Rozhrábla jsem tyčící se kopku pírek a vzlykala hrůzou. Z dob,
kdy byl archandělem, zůstala Patchovi jen dvě pera. Jedno jsme
drželi v úschově my. Druhé mu při svržení z nebes vzali archandělé
a pečlivě uschovali ve své skrýši. To pero ted leželo někde v té hromadě
přede mnou.
Patchovo pírko mohlo být kdekoliv. Možná už shořelo. Jejich
tu tolik. A ještě více popela se vznášelo kolem ohně jako kousky
shořelého papíru.
"Scotte! Pomoz mi najít Patchovo pírko!" Mysli! Mysli, zatraceně!
Patchovo pírko. Už jsem ho kdysi viděla.
"Je černé, všechna jsou černá," vyprskla jsem. "Začni hledat...
já doběhnu pro deku a udusím to."
Hnala jsem se zpátky do Patchovy ložnice, kouř mi visel před
očimajako hustá clona. Náhle jsem se zarazila, protože těsně přede
mnou se z tunelu vynořila další postava. Zamžourala jsem do
kouře, který mi bránil ve výhledu.
"Je pozdě," řekla Marcie. Tvář měla oteklou pláčem a špička
nosu rudě zářila. "Ten oheň neuhasíš."
"Co jsi to provedla?" křikla jsem na ni.
"Já jsem otcova právoplatná dědička! Já bych měla vést Nefilim."
"Právoplatná dědička? Posloucháš se vůbec? Chceš tuhle práci
dělat? Já teda ne - tvůj otec mě přinutil."
Zachvěl sejí ret. "Měl mě raději. A vybral si tebe. Ukradla jsi
moje místo."
"Tohle dělat nechceš, Marcie. Kdo ti to nakukal?" ptala jsem se.
Slzy sejí koulely po tvářích a mělce dýchala. "Byl to mámin nápad,
abych se k tobě nastěhovala - ona a její nefilští přátelé chtěli, abych
tě pohlídala. Souhlasila jsem, protože jsem si myslela, že víš o tátově
smrti něco, co mi neříkáš. Kdybych se s tebou sblížila, tak možná..."
Poprvé jsem si všimla, že drží v rukou perleťovou dýku. Bíle se
třpytila, jako by její povrch věznil sluneční paprsky. Mohla to být
jedině Pepperova očarovaná dýka. Ten trouba si nedal pozor a nevšiml
si, že ho Marcie sleduje. Pak tu nechal peří a dýku ležet, vzal
roha a všechny věci padly Marcii do rukou.
Natáhla jsem se k ní. "Marcie..."
"Nedotýkej se mě!" vyhrkla. "Dante mi řekl, že tátu jsi zabila ty.
Jak jsi to mohla udělat? Jak jsi mohla? Byla jsem si jistá, že to udělal
Patch, ale byla jsi to ty!" křičela hystericky.
Navzdory horku mě zamrazilo hrůzou.
"Já... můžu to vysvětlit." Ale nejspíš nemůžu. Marciin divoký,
strhaný výraz naznačoval, že je v šoku. Pochybuju, že ji bude zajímat,
že mě k tomu její otec přinutil, když se pokusil poslat Patche do pekla.
"Dej mi tu dýku."
"Odstup ode mě!" Odpotácela se z dosahu. "Všem to s Dantem řekneme.
Co ti Nefilim asi provedou, až zjistí, že jsi zabila Černou ruku?"
Pozorně jsem si ji prohlížela. Dante musel teprve nedávno zjistit,
že jsem Černou ruku zabila já. Jinak by to Nefilim řekl už hodně
dávno. Patch mé tajemství neprodal, takže zbývá Pepper. Dante se
k němu nějak dostal.
"Dante měl pravdu," vyštěkla Marcie, hlas jí bublal ledovým
vztekem. "Ukradla jsi mi mé místo. Mělo patřit mně. A ted jsem
udělala něco, cos ty nedokázala - osvobodila jsem Nefilim. Až oheň
dohoří, každý padlý anděl na Zemi skončí v pekle."
"Dante pracuje pro padlé anděly," řekla jsem zoufale.
"Ne," odvětila Marcie. "Pracuješ pro ně ty."
Švihla po mně Pepperovou čepelí a já uskočila a zakopla. Kouř
se na mě tlačil a úplně mi zatemňoval výhled.
"Ví Dante, že jsi pírka spálila?" křikla jsem na ni, ale neodpověděla.
Zmizela.
Změnil Dante strategii? Rozhodl se po nečekaném získání
pírek padlých andělů a souvisejícím jasném nefilském vítězství
přece jen stanout po holců své rasy? Ale na to teď nebyl čas. Už tak
jsem ztratila příliš mnoho drahocenných okamžiků. Musím Scottovi
pomoct najít Patchovo pírko. Rozběhla jsem se zpátky do komory
a cestou ke vchodu jsem se zalykala kašlem.
"Všechna jsou černá od popela," křikl na mě Scott přes rameno.
"Všechna vypadají stejně." Tváře mu žárem zrudly. Kolem hlavy
mu poletovaly jiskry a hrozily, že mu zapálí vlasy, které také zčernaly
prachem.
"Musíme se odsud dostat. Pokud tu zůstaneme, shoříme."
Skrčená jsem se k němu vrhla a snažila se vyhnout žáru, který vystřeloval
kolem. "Nejdřív najdeme Patchovo pírko." Hodila jsem za
sebe hrst hořícího peří a zahrabala hlouběji. Scott měl pravdu.
Mastné černé saze zašpinily všechna pírka. Zaúpěla jsem zoufalstvím.
"Pokud se nám to nepovede, padne do pekla."
Rozhazovala jsem hrsti peří a modlila se, abych to jeho poznala.
Modlila jsem se, aby ještě neshořelo. Nesmím myslet na nejhorší.
Ignorovala jsem kouř, který mě škrábal v očích a plicích, a prohrabávala
peří čím dál zoufaleji. Nemůžu Patche ztratit. Neztratím ho.
Ne takhle. Ne přímo před očima.
Oči se mi zalily slzami. Už ani jasně nevidím. Vzduch byl příliš
horký, než aby se dal dýchat. Pokožka na tváři se mi téměř rozpouštěla
a vlasů se co nevidět chystaly zmocnit plameny. Zabořila
jsem ruce do hromady peří a zoufale se snažila najít jedno jediné
černé pírko.
"Nenechám tě tu uhořet," křikl Scott přes praskavé hučení plamenů.
Po kolenou se hrabal zpátky a tahal mě za sebou. Prudce
jsem se v jeho rukou zmítala.
Ne bez Patchova pírka.
Oheň mi hučel v uších a soustředění se bez přísunu vzduchu
rozpadalo. Otřela jsem si hřbetem ruky oči, ale jen jsem je víc podráždila.
Šmátrala jsem po peří, paže mi ztěžkly, jako bych na nich
měla olověné závaží. Všechno se přede mnou houpalo. Ale stále
jsem odmítala omdlít bez Patchová pírka.
"Patchi," mumlala jsem, když tu mi na rukávu přistála jiskra
a látka vzplanula. Než jsem ji stačila zvednout a uhasit, plamen mi
vystřelil až k rameni. Kůži mi zachvátil žár, jasný a trýznivý. Zaječela
jsem a chytila se zdi. Tu jsem si všimla, že mi hoři džínsy.
Scott na mě řval. Něco o tom, ať vypadnu z místnosti. Chtěl zavřít
dveře a uvěznit oheň uvnitř.
To mu nedovolím. Musím zachránit Patchovo pírko.
Ztratila jsem orientaci a slepě se potácela kolem. Viděla jsem
jen jasné plameny, které vše olizovaly.
Scottův naléhavý křik se rozplynul do ticha.
Ještě než jsem otevřela oči, věděla jsem, že jedu v autě. Cítila
jsem nepravidelné nárazy pneumatik o výmoly v silnici a v uších
mi hučel motor. Seděla jsem opřená o dveře a hlava mi spočívala
na okně. V klíně mi ležely dvě neznámé ruce a vyděsilo mě, když
se na můj pokyn pohnuly. Pomalu jsem je zvedla, obrátila a zírala
na podivný černý papír, který se kolem nich točil.
Zčernalé maso.
Jakási ruka mi povzbudivě stiskla paži.
"To nic," řekl Scott z místa pro řidiče. "To se zahojí."
Zavrtěla jsem hlavou, abych mu dala najevo, že se mýlí. Olízla
jsem si vyprahlé rty. "Musíme se vrátit. Obrať auto. Musíme zachránit
Patche."
Scott nic neřekl, jen na mě zboku nejistě pohlédl.
Ne.
To je lež. Pohltila mě hluboká, nepředstavitelná hrůza. V hrdle
mě tlačil horký, slizký knedlík. To je lež.
"Vím, že ti na něm záleží," řekl tiše Scott.
Miluju ho! Vždycky jsem ho milovala! Slíbila jsem mu, že budeme
spolu! křičela jsem v hlavě, protože slova se nedala vyslovit nahlas.
Škrábala mě v krku jako ostré nehty.
Obrátila jsem pozornost k oknu. Zírala jsem do noci, na rozmazané
stromy a pole a ploty, jedno za druhým. Slova se mi v hrdle
měnila v křik s ostrými hranami, který ledově pálil. Držel se ve
mně, bobtnal a mučil mě, zatímco se můj svět rozpadal a vylétal ze
své oběžné dráhy.
Na silnici před námi se objevila hromada pokrouceného kovu.
Scott zpomalil, když jsme ji předjížděli. Nečekala jsem, až auto
úplně zastaví; vyskočila jsem ještě za jízdy. Patchova motorka. Nabouraná
a rozmlácená. Zalapala jsem po dechu a zamrkala, jestli
se obrázek nezmění. Zdemolovaný kov stočený dokola, jako by se
řidič řítil kupředu v nejvyšší rychlosti - a pak najednou proskočil
dírou v prostoru.
Promnula jsem si oči dlaněmi a čekala, až ohavný obraz zmizí.
Prohlédla jsem si silnici, snad jenom naboural. V tom případě tu
někde musí ležet tělo. Zaběhla jsem dál, ještě dál a prohledávala
příkopy, křoví a stíny mezi stromy. Může být hned přede mnou.
Volala jsem jeho jméno. Kráčela jsem podél krajnice a ruce se mi
třásly, když jsem si jimi prohrábla vlasy.
Neslyšela jsem, že Scott jde za mnou. Sotva jsem ucítila jeho
paže na svých ramenou. Zacloumaly mnou žal a zoufalství, byly
jako živé, skutečně a hrozivé. Naplnily mě takovým chladem, že
i nadechování bolelo.
"Je mi to líto," řekl chraplavě.
"Neříkej mi, že je pryč," vyštěkla jsem. "Prostě jen havaroval a šel
dál pěšky. Řekl, že se setkáme ve studiu. On by slib neporušil." Vyslovovala
jsem ta slova, protože jsem je musela slyšet.
"Chvěješ se. Odvezu tě k sobě domů, k tobě domů, k němu...
kam si přeješ."
"Ne," štěkla jsem. "Vracíme se do studia. On tam je. Uvidíš." Vymanilajsem
se z jeho objetí, ale cítilajsem se nejistě. Jeden nejistý,
vrávoravý krok za druhým. Tu mě popadla ohavná, nepředstavitelná
myšlenka. Co když je Patek pryč?
Obrátila jsem se zpátky k motocyklu.
"Patchi!" vykřikla jsem a padla na kolena. Natáhla jsem se k motorce
a odkudsi z mého nitra se draly podivné, silné, hluboké
vzlyky. Pomalu začínám té lži věřit.
Patchi.
V myšlenkách jsem volala jeho jméno a čekala a čekala. Vzlykala
jsem jeho jméno, vydávala jsem nekontrolovatelné zvuky plné zoufalství
a bolesti.
Po tváři se mi koulely slzy. Srdce mi viselo na vlásku. Naděje,
ke které jsem se upínala, se utrhla a odplula z dosahu. Má duše se
roztříštila; její části se rozlétly a opravit už to nepůjde. To malé světélko,
které ve mně ještě zůstávalo, pohaslo.

Finale-37.kapitola

28. března 2013 v 14:35 | Anďa |  Zavržený-Finále

K A P I T O L A 37

RACHOT SCOTTOVY barracudy jsem slyšela dlouho
předtím, než se ze tmy vynořila její světla. Mávnutím jsem
ho zastavila a vklouzla na sedadlo spolujezdce.
"Díky, žes přijel."
Sešlápl plyn až na podlahu a otočil auto do protisměru. "V telefonu
jsi to moc nerozebírala, tak mi pověz, co potřebuju vědět."
Rychle jsem mu co nejpodrobněji vysvětlila situaci. Když jsem
skončila, Scott užasle hvízdnul.
"Pepper má pírka všech padlých andělů? Všech?"
"Neuvěřitelné, že? Má se s námi setkat v Patchově studiu. Snad
ta pírka nenechá nehlídaná," zamumlala jsem si pro sebe.
"Do Delf tě bezpečně dostanu. Brány parku jsou zavřené, takže
se do tunelů dostaneme nákladním výtahem. Potom použijeme
mapu. Nikdy jsem u Patche nebyl."
Tunely mínil podzemní síť spletitých, nepřehledných chodeb,
které se pod Delfami rozprostíraly jako celé ulice a čtvrti. Než jsem
potkala Patche, ani jsem nevěděla, že existují. Sloužily jako hlavní
rezidence padlých andělů žijících v Maine a Patch až donedávna
bydlel mezi nimi.
Scott stočil barracudu na přístupovou cestu k hlavnímu vchodu.
Silnice pokračovala k nákladní rampě za skladištěm. Bočními
dveřmi jsme do něj vstoupili, proběhli otevřeným prostorem nacpaným
krabicemi a konečně našli nákladní výtah. Nastoupili jsme
a Scott ignoroval obyčejná tlačítka značící první, druhé a třetí podlaží
a zmáčkl malý, neoznačený, žlutý knoflík naspodu panelu. Věděla
jsem, že vchody do tunelů jsou po celých Delfách, ale tenhle
konkrétní používám poprvé.
Výtah, téměř tak velký jako můj pokoj, klesal níž a níž a nakonec
se trhavě zastavil. Těžké ocelové dveře se zvedly a my se Scottem
vešli na malou přistávací plošinu. Podlahu i zdi pokrývala špína
a jediné světlo přicházelo z osamělé žárovky, která se nám nad hlavami
pohupovala jako kyvadlo.
"Kudy?" zeptala jsem se a nakoukla do tunelu.
Byla jsem vděčná, že Scotta coby průvodce delfským podzemím
mám. Okamžitě bylo jasné, že chodí do tunelů pravidelně. Rychlým
krokem nás vedl kupředu, procházel zatuchlými koridory, jako by
se mu vryly do paměti už kdysi dávno. S pomocí mapy jsme dorazili
až pod Archanděla, nejnovější delfskou horskou dráhu. Odsud jsem
vedení přebrala já, náhodně nakukovala do chodeb, až jsem konečně
našla to, v čem jsem poznala vchod do Patchova starého bytu.
Dveře byly zamčené zevnitř.
Zabušila jsem na ně. "Peppere, tady Nora Greyová! Otevři!" Počkala
jsem chvíli a zabušila znovu. "Pokud neotvíráš, protože cítíš
někoho dalšího, tak to je Scott. Neublíží ti. Ted otevři dveře."
"Je sám?" zeptal se Scott tiše.
Přikývla jsem. "Měl by."
"Nikoho necítím," pravil skepticky Scott s uchem přitisknutým
ke dveřím.
"Pospěš si, Peppere," křikla jsem.
Pořád žádná odpověď.
"Budeme muset vyrazit dveře," řekla jsem Scottovi. "Na tři. Raz,
dva... tři."
Společně jsme do dveří silně kopli.
"Znovu," zachroptěla jsem.
Vráželi jsme do nich chodidly tak dlouho, dokud se nerozlomily.
Vstoupila jsem do haly a obýváku a hledala Peppera.
Pohovku někdo rozřezal, výplň lezla z každého zářezu. Obrázky,
které kdysi zdobily zdi, ležely roztřískané na podlaze. Konferenční
stolek ležel na boku a po skleněné desce se táhla obří prasklina.
Patchovo oblečení někdo vytahal ze skříně a rozházel ho kolem
jako konfety. Netušila jsem, jestli je to důkaz nedávného útoku,
nebo pozůstatky Patchova rychlého odchodu před necelými dvěma
týdny, kdy si Pepper najal pobudy, aby to tu celé zničili.
"Můžeš Pepperovi zavolat?" navrhl Scott. "Máš jeho číslo?"
Namačkala jsem telefonu Pepperovo číslo, ale nezvedal to.
"Kde je?" vyjela jsem vztekle. Všechno už směřovalo ke konci
téhle šlamastyky. Potřebuju to peří a potřebuju ho hned.
"A co to tu smrdí?" zeptala jsem se a nakrčila nos.
Vstoupila jsem hlouběji do obývacího pokoje. Opravdu, ve
vzduchu se vznášel chorobný, štiplavý puch. Zkažený puch. Něco
jako rozžhavený asfalt, ale ne úplně.
Něco se pálilo.
Běhala jsem z pokoje do pokoje a snažila se najít peří. Nikde
nebylo. Rozrazila jsem dveře do Patchovy staré ložnice a pach pálícího
se organického materiálu mě málem porazil.
Bez přemýšlení jsem se vrhla k protější zdi - k té, která když se
odsune, odhalí tajnou chodbu. V okamžiku, kdyjsem odtáhla posuvné
dveře, se do pokoje vyvalil hustý oblak černého kouře.
Mastný pach spáleniny se nedal snést.
Přetáhla jsem si přes ústa a nos límec trička a zavolala na Scotta:
"jdu dovnitř."
Vkročil do průchodu za mnou a dlaní rozháněl kouř.
Už jednou jsem tu byla, když Patch krátce zajal Hanka Millara
předtím, než jsem ho zabila. Tehdy jsem se pokusila zapamatovat
si cestu. Klesla jsem na kolena, abych se vyhnula nejhoršímu kouři,
a s kašláním a lapáním po dechu při každém nadechnutí jsem
rychle lezla kupředu. Konečně má dlaň narazila na dveře. Zatápala
jsem po pojistce a strhla ji. Dveře se pomalu otevřely a do chodby
se vevalila nová vlna kouře.
Světlo vydával zářivý oheň, který probleskoval dýmem, plameny
tančily a vystrkovaly jazyky jako při nějaké nádherné kouzelnické
podívané: rozlité zlato, jiskřivé oranžové paprsky a obrovské mraky
černého kouře. V uších mi znělo ohavné syčení a praskání, jak oheň
pohlcoval veliký kopec paliva pod sebou. Scott mě vzal ochranitelsky
za rameno a postavil se přede mě jako štít. Žár z plamenů nás
pálil do tváří.
Trvalo mi jen chviličku, než jsem vykřikla hrůzou.

Finale-36.kapitola

28. března 2013 v 14:30 | Anďa |  Zavržený-Finále

K A P I T O L A 36

Z KAPSY SE Ml OZVALO TLUMENE ZAZVONĚNI. PATCH
okamžitě zaparkoval motorku u krajnice a já s tichou modlitbou zvedla telefon.
"Mám to pe-pe-peří," oznámil Pepper vysokým, třaslavým hlasem.
Vydechla jsem úlevou, plácla jsem si s Patchem, propletla s ním
prsty a nechala naše ruce spojené. Máme peří. Máme dýku. Zítřejší
souboj už není nutný - mrtví protivníci netasí meče, očarované ani
žádné jiné.
"Dobrá práce, Peppere," řekla jsem. "Jsi skoro hotový. Ještě nám
musíš peří a dýku předat a pak to můžeš hodit za hlavu. Patch Danteho
zabije, jakmile dýku dostane. Ale měl bys vědět, že Dante po
tom peří jde taky." Neměla jsem čas na ohledy. "Chce ho stejně
zoufale jako my. Hledá tě, takže si dávej pozor. A hlavně mu dýku
ani peří nedávej."
Pepper zafňukal. "Já se bo-bojím. Jak mám vědět, že mě Dante
nenajde? A co když si archandělé všimnou, že peří zmizelo?" Zděšeně
vypískl. "Co když jim dojde, že jsem to byl já?"
"Uklidni se. Všechno dobře dopadne. Předání proběhne v Delfském
parku. Můžeme se tam sejít za pětačtyřicet minut..."
"To je skoro hodina. Tak dlouho peří mít nemůžu. Musím se
ho zbavit. Tak zněla dohoda. Neříkali jste nic o tom, že ho musím
hlídat. A co já? Dante po mně jde. Pokud chcete, abych vaše peří
ohlídal, pak já chci, aby Patch okamžitě šel za Dantem a postaral
se, že mě neohrozí."
"Už jsem ti to vysvětlovala," řekla jsem netrpělivě. "Patch Danteho
zabije, jakmile získá tu dýku."
"Mě čekají mnohem horší věci, pokud mě Dante najde první.
Chci, aby Patch okamžitě vyrazil za Dantem. Vlastně mu tu dýku
nedám, dokud nedostanu důkaz, že Patch Danteho chytil."
Odtáhla jsem si telefon od ucha, abych si uchránila ušní bubínky
před Pepperovými hysterickými skřeky.
"Ztratil nervy," sdělila jsem Patchovi s obavami.
Patch mi vzal telefon. "Poslouchej, Peppere. Vezmi pírka a dýku
do Delfského parku. U brány se s tebou setkají dva padlí andělé. Bezpečně
tě dopraví do mého studia. Hlavně jim ale neříkej, co neseš."
V telefonu zapištěla Pepperova odpověď.
Patch pokračoval: "Pírka schovej v mém studiu. Pak tam zůstaň,
dokud nedorazíme."
Hlasitý nářek.
"Nenecháš ta pírka nechráněná," poručil mu Patch, každé slovo
prodchnuté vražednou hrozbou. "Zůstaneš sedět na mém gauči
a postaráš se, aby tam pořád byla, než dorazíme."
Další zoufalé vzlyky.
"Přestaň bulit. Já Danteho dostanu, jak si přeješ, ale potřebuju
k tomu dýku, takže tam zůstaneš sedět, dokud za tebou nepřijdu.
Jeď do Delf a udělej přesně to, co jsem ti řekl. Aještě něco. Přestaň
brečet. Kazíš archandělům pověst."
Patch zavěsil a vrátil mi telefon. "Drž nám palce, ať to vyjde."
"Myslíš, že Pepper s pírky zůstane?"
Přejel si dlaněmi tvář a zvuk, který mu unikl z hrdla, se podobal
napůl hrubému smíchu, napůl zaúpění.
"Budeme se muset rozdělit, andílku. Pokud půjdeme po Dantem
společně, riskujeme, že necháme pírka nechráněná."
"Najdi Danteho. Já se postarám o Peppera a peří."
Patch si mě prohlížel. "Vím, že ano. Ale pořád se mi nelíbí představa,
že tě nechám samotnou."
"Budu v pořádku. Ohlídám si pírka a ihned zavolám Lise Martinové.
Řeknu jí, co mám, a ona mi pomůže náš plán provést. Ukončíme válku a osvobodíme Nefilim." Povzbudivě jsem mu stiskla
ruku. "Tak to bude. Brzy to skončí."
Patch si pro masíroval čelist, zjevně nespokojený a hluboce zamyšlený
"Abych měl klid v duši, vezmi si s sebou Scotta."
Ústa se mi zkroutila ironickým úsměvem. "Scottovi věříš?"
"Věřím tobě," odpověděl hrubým hlasem, který mě uvnitř celou
rozehřál.
Patch mě opřel zády o strom a tvrdě mě políbil.
Nabrala jsem dech. "Všichni kluci si napíšou poznámku: tohle
byl polibek."
Patch se neusmál. Oči mu ztmavly něčím, co jsem nedokázala
pojmenovat, ale v žaludku jako by se mi usadil kámen. Zaťal čelist
a svaly na pažích se viditelně napjaly.
"Až to skončí, budeme spolu." Po tváři mu přeběhl neklidný mrak.
"Pokud k tomu mám co říct, tak ano."
"Ať se dnes v noci stane cokoliv, miluji tě."
"Nemluv tak, Patchi," zašeptala jsem a zalkla se emocemi. "Děsíš
mě. Budeme spolu. Najdeš Danteho a pak se sejdeme ve studiu,
kde tuhle válku ukončíme. Jednodušší už to být nemůže."
Znovu mě políbil, něžně na každé oční víčko, pak na obě tváře
a nakonec jemný pečetní polibek na rty.
"Už nikdy nebudu stejný," pravil chraplavě. "Změnila jsi mě."
Objala jsem ho kolem krku a přitiskla se k němu. Přitulila jsem
se a snažila se zahnat chlad, který mě mrazil v kostech. "Polib mě
tak, abych na to nikdy nezapomněla." Zvedla jsem k němu oči.
"Polib mě tak, že tě u sebe budu cítit, dokud tě znovu neuvidím."
Protože se uvidíme co nevidět.
Patch se na mně pásl toužebným pobledem. Odrážel se v něm
můj obraz, rudé vlasy a rty v plamenech. Spojovala mě s ním síla,
kterou jsem nemohla ovládnout, silné vlákno poutalo naše duše.
Měsíc mu svítil do zad a stíny mu malovaly pod očima a na lícních
kostech slabé prohlubně, díky čemuž vypadal neuvěřitelně krásný
a stejně tak ďábelský.
Vzal si mou tvář do rukou a na chvíli ji podržel. Vítr mi obtáčel
vlasy kolem jeho zápěstí, propletl nás spolu. Pomalu, důvěrně mi
přejel prsty po lícních kostech. Navzdory chladu se ve mně vzňal
požár, jeho dotyk mě činil křehkou. Prsty putovaly níž a níž a zanechávaly
za sebou horkou, nádhernou bolest. Zavřela jsem oči,
klouby mi tály. Zapálil ve mně plamen, žár a záře ve mně vzplanuly
v takových hlubinách, o kterých jsem ani netušila.
Přejel mi palcem přes rty. Hebký, svůdný dotyk. Ostře jsem
sykla slastí.
Teď tě mám políbit? zeptal se.
Nemohla jsem promluvit; odpověděla jsem malátným přikývnutím.
Jeho rty, horké a troufalé, se setkaly s mými. Veškerá hravost ho
přešla a políbil mě plný černého ohně, hluboce si mě přivlastnil,
pohltil moje tělo, mou duši a roztrhal všechny dřívější představy
toho, co znamená polibek.

Finale-35.kapitola

28. března 2013 v 13:30 | Anďa |  Zavržený-Finále

K A P I T O L A 35

CO TU DĚLÁŠ?" VYJEKLA JSEM A VYTÁHLA SI OSUSKU
výš, abych se zakryla. "Jak jsi to tu našel?"
Zbraň, potřebuju zbraň. Proběhla jsem očima
po Patchově puntičkářský uklizené ložnici. Blakely teď možná vypadá
bezbranně, ale už měsíce manipuluje s ďáblotvorem. Nevěřím,
že nemá pod kabátem něco ostrého a nebezpečného -
a hlavně modře svítícího.
"Potřebuju tvou pomoc," řekl, natáhl ruce a zvedal se na nohy.
"Ani hnout," vyštěkla jsem. "Na kolena. A drž ruce tak, abych
na ně viděla."
"Dante se mě pokusil zabít."
"Jsi nesmrtelný, Blakely. A jsi Danteho kámoš."
"Už ne. Ted, když jsem vyvinul dost prototypů dáblotvoru, mě
chce odstranit. Chce ovládat ďáblotvor sám. Sebral meč, který jsem
očaroval, aby tě zabil, a pokusil se ho použít proti mně. Jen o vlásek
jsem mu uniknul."
"Dante tě přinutil vyrobit meč, který mě zabije?"
"Na souboj."
Nepoznám, jestli na mě Blakely nešije boudu, ale klidně bych
věřila, že se Dante pokusí použít zakázané - a smrtící - způsoby,
aby v souboji zvítězil.
"A funguje, jak říkáš? Zabije mě?"
Blakely mi pohlédnul přímo do očí. "Ano."
Snažila jsem se tu informaci strávit. Potřebuju Dantemu nějak
zabránit, aby meč použil. Ale postupně.
"Mluv dál."
"Podezírám Danteho, že pracuje pro padlé anděly."
Ani jsem nemrkla. "Co tě k tomu vede?"
"Za celé měsíce mi nedovolil vyrobit zbraň, která dokáže padlého
anděla zabít. Místo toho jsem vyvíjel jeden prototyp za druhým,
který by dokázal zabít tebe. A co zabije tebe, zabije každého
Nefila. Jestli jsou nepřáteli padlí andělé, proč vyrábím zbraně, které
ublíží Nefilim?"
Vzpomněla jsem si na rozhovor s Dantem v Rollerlandu, který
se odehrál před více než týdnem.
"Dante mi řekl, že pokud dostaneš dost času, dokážeš vyrobit
prototyp dostatečně silný, aby zabil padlého anděla."
"To nevím. Nedal mi příležitost."
Rozhodla jsem se riskovat a jednat s Blakelym na rovinu. Pořád
mu nevěřím, ale pokud se trošku překonám, on možná taky.
A právě ted potřebuju vědět všechno, co udělal.
"Máš pravdu. Dante pracuje pro padlé anděly. Vím to určitě."
Na okamžik zavřel oči a vyrovnával se s pravdou. "Nikdy jsem mu
nevěřil, ani na začátku. Přivedl ho tvůj otec, byl to jeho nápad. Nedokázal
jsem Hanka přesvědčit, aby to nedělal, ale ted můžu jeho jméno
pomstít. Jestli je Dante zrádce, dlužím tvému otci jeho zničení."
Když už nic, musela jsem obdivovat jeho věrnost Hankovi.
Řekla jsem: "Pověz mi víc o tom ďáblotvorném supernápoji.
Když Dante pracuje pro padlé anděly, proč by chtěl vyvíjet něco, co
naší rase pomůže?"
"Nikdy žádnému Nefilovi nápoj nedal, i když mi tvrdil opak.
Posiloval jen sebe. A teď má všechny prototypy. Včetně protijedu."
Blakely si stiskl nosní můstek. "Všechno, na čem jsem pracoval...
ted ukradl."
Mokré vlasy mi ležely na ramenou a po zádech mi stékala ledová
voda. Vyrazila mi husí kůže, jak ze zimy, tak z Blakelyho slov.
"Patch dorazí každou chvíli. Jelikož jsi dost chytrý, abys našel
jeho dům, tak hádám, že jsi přišel za ním."
"Chci Danteho zničit," prohlásil rozhodně.
"Nemyslíš tím, že chceš, aby ho zničil Patch?" Proč se všichni
padouchové snaží najmout mého přítele jako námezdného žoldáka?
Tedy, v minulosti jako jeden z nich pracoval, ale tohle začíná
být směšné - a otravné. Co se stalo se zásadou, že si každý řeší svoje
problémy sám?
"Proč si myslíš, že to pro tebe udělá?"
"Chci, aby Dante strávil zbytek života v utrpení. Izolovaný před
světem, v mukách, která ho zlomí. Patch je jediný, kdo by to dokázal
zařídit. Cena není důležitá."
"Patch peníze nepotřebuje..." ale vtom jsem se zarazila. Myšlenka,
která mě právě napadla, byla stejně prohnaná jako manipulativní.
Nechci Blakelyho využívat, ale on se ke mně v minulosti
taky nechoval čestně. Připomněla jsem si, že jakmile dostal příležitost,
vrazil do mě nůž očarovaný dablotvorem a způsobil mi toxickou
závislost.
"Patch tvoje peníze nepotřebuje, ale potřebuje tvoje svědectví.
Pokud se dohodneme, že potvrdíš Danteho zločiny zítra na souboji
před Lisou Martinovou a ostatními vlivnými Nefilim, Patch ti Danteho
zabije."
To, že Patch už slíbil zabít Danteho Pepperovi, neznamená, že nemůžeme
využít okolností a vytěžit něco málo i z Blakelyho. Rčení "dvě
mouchy jednou ranou" koneckonců neexistuje jen tak pro nic za nic.
"Dante nemůže být zabit. Uvězněn na věčnost, to ano, ale ne zabit.
Žádný z prototypů na něj neplatí. Je imunní, protože jeho tělo..."
"Patch to dokáže," odsekla jsem stroze. "Pokud chceš vidět Danteho
mrtvého, považuj úkol za splněný. Máš svoje kontakty a Patch
má zase svoje."
Pozoroval mě přemýšlivým, kritickým pohledem. "Zná se s archanděly?"
domyslel se nakonec.
Váhal jen chviličku. "Dante tvého otce, Lisu Martinovou a několik
dalších Nefilim okouzlil už na začátku, ale nezažil toho s nimi
tolik, co já. Pokud ho označím za zrádce, dají na mě." Blakely si
sáhl do kapsy a podal mi malou kartičku.
"Potřebuju pár důležitých věcí ze svého domova, než se budu
moct přesunout do úkrytu. Tohle je moje nová adresa. Přijeď tam
a přiveď Patche. Potřebujeme se dohodnout na detailech."
Patch přijel minutku poté, co Blakely odešel. První slova, která
mi vyšla z úst, zněla: "Nikdy neuvěříš, kdo právě odešel." Podmanivým
tónem jsem mu vylíčila svůj zážitek a přetlumočila každé
slovo, které jsme si s Blakelym vyměnili.
"Co si o tom myslíš?" zeptal se Patch, když jsem skončila.
"Myslím, že je Blakely naše poslední naděje."
"Věříš mu?"
"Ne. Ale nepřítel mého nepřítele..."
"Přinutila jsi ho odpřísáhnout, že bude zítra svědčit?"
Srdce mi pokleslo. To mě nenapadlo. Dopustila jsem se závažné
chyby a znejistěla jsem, zda vůbec můžu být vhodnou vůdkyní. Věděla
jsem, že ode mě Patch neočekává dokonalost, ale chtěla jsem
na něj udělat dojem. Pochybovačný hlásek v mé hlavě se ptal, jestli
by Dabria udělala stejnou chybu. Asi těžko.
"Až se dnes v noci setkáme, tak to bude první věc, o kterou se
postarám."
"Ze Dante chce mít dablotvor sám pro sebe, dává celkem smysl,"
přemítal Patch. "A pokud si myslí, že ho Blakely podezírá z kolaborace
s padlými anděly, určitě ho zabije, aby udržel své tajemství v bezpečí."
Řekla jsem: "Myslíš, že mi Dante v tom Rollerlandu pověděl o ďáblotvoru,
protože předpokládal, že to prozradím tobě a ty po Blakelym
půjdeš? Divila jsem se, že mi to říká. Když se na to dívám teď, vypadá
to skoro jako strategie: ty chytíš Blakelyho a odstraníš ho z povrchu
zemského a dablotvor pak zůstane výhradně v Danteho rukou."
"Což je přesně to, co jsem chtěl udělat. Dokud nám to Marcie
nepokazila."
"Dante mě podrážel už od začátku," uvědomila jsem si.
"Teď už ne. Máme Blakelyho svědectví."
"Znamená to, že se s ním sejdeme?"
Patch odložil klíčky od motorky na linku sotva před pěti minutami
a teď se po nich opět natáhl.
"O tom nepochybuj, andílku."

Adresa, kterou nám Blakely dal, nás zavedla k jednopatrovému
domku ve starší čtvrti. Vedle dveří dvě zastíněná okna. Rozlehlé
pozemky ten domeček málem pohlcovaly.
Patch dvakrát objel blok s očima na stopkách, načež zaparkoval
dole v ulici mimo dosah veřejného osvětlení. Třikrát silně zabušil
na dveře. V obývacím pokoji se svítilo, ale jinak se nevyskytovaly
žádné známky toho, že je někdo doma.
"Zůstaň tu," řekl mi Patch. "Obejdu to."
Cekala jsem na verandě a ohlížela se za sebe na ulici. Na venčení
psů už byla příliš velká zima a neprojelo kolem jediné auto.
V zámku zarachotilo a Patch otevřel zevnitř. "Zadní dveře byly
doširoka otevřené. Mám z toho špatný pocit," oznámil mi.
Vstoupila jsem dovnitř a zavřela za sebou. "Blakely?" zavolala
jsem tiše. Dům byl malý, takže netřeba zvyšovat hlas.
"V přízemí není," řekl Patch. "Ale jsou tu schody do suterénu."
Sešli jsme po schodech a rozsvítili. Sykla jsem, když mi oči
padly na stopy rudé tekutiny rozmazané po koberci. Rudé otisky
rukou na zdi vedly jediným směrem - k tmavé ložnici před námi.
V temných stínech jsem sotva rozeznala obrysy postele - a vedle
ní obrys Blakelyho zkrouceného těla.
Patch okamžitě vykročil kupředu a zahradil mi cestu. "Běž nahoru,"
přikázal.
Bez rozmyslu jsem mu podklouzla pod rukou a vrhla se k Blakelymu.
"Je zraněný"
Bělma Blakelyho očí svítila nadpozemskou modří. Z úst mu
tekla krev, bublala, jak se neúspěšně snažil mluvit.
"Udělal ti to Dante?" zeptal se Patch těsně za mnou.
Sklonila jsem se a kontrolovala Blakelyho životní funkce. Srdce
mu bilo slabě a nepravidelně. Do očí mi vstoupily slzy. Nevěděla
jsem, jestli pláču za Blakelyho, nebo za to, co pro mě jeho smrt znamená,
ale sobecky se kloním spíše k druhé verzi.
Blakely vykašlal krev, hlas vyschlý. "Dante ví... peří."
Ohromeně jsem Patchovi stiskla ruku. Jak může Dante vedet
o peří? Pepper by mu to neřekl. A my jsme jediní další dua, kteří to vedí.
Pokud Dante ví o peří, pokusí se Peppera při cestě zpátky na zem zastavit,
odvětil Patch napjatě. Nesmíme mu douolit, aby se peří zmocnil.
"Lisa Martinová... tady... brzo..." chroptěl Blakely,jak ho bolelo
každé slovo.
"Kde je laboratoř?" zeptala jsem se ho. "Jak můžeme Danteho
zásobu dablotvoru zničit?"
Tvrdě zavrtěl hlavou,jako bych kladla špatnou otázku. "Jeho meč...
on... neví. Lhal. Zabije ho... taky," zachroptěl suše a přes rty se mu
přelila další krev. Krev, která se z rudé změnila na zářivě modrou.
"Dobrá, rozumím," řekla jsem a poklepala ho po rameni. "Meč,
se kterým se mnou bude zítra bojovat, ho taky zabije, ale on to neví.
To je dobře, Blakely. Ted mi pověz, kde je laboratoř."
"Snažil... se ti to... říct," zaskřípal.
Zatřásla jsem mu rameny. "Neřekls mi to! Kde je laboratoř?"
Nevěřila jsem, že zničení laboratoře výsledek zítřejšího souboje
změní - Dante bude mít během boje v krevním oběhu dostatek
dablotvoru, ale na tom nesejde. Pokud Patch laboratoř zničí, dablotvor
zmizí jednou provždy. Cítila jsem se osobně zodpovědná,
abych se postarala, že se pekelné síly vrátí zpátky, no, do pekla.
Musíme jít, andílku, promluvil mi Patch do mysli. Lisa nás tu
nesmí vidět. Nevypadá to dobře.
Znovu jsem zatřásla s Blakelym: "Kde je laboratoř?"
Jeho zaťaté pěsti se však uvolnily. Oči, zabarvené mrazivým modrým
odstínem, na mě zůstaly prázdně zírat.
"Nesmímu tu ztrácet čas," naléhal Patch. "Musíme předpokládat,
že Dante půjde po Pepperovi a perech."
Hřbetem ruky jsem si otřela slzy. "To tu Blakelyho jen tak necháme?"
Z ulice se ozvalo skřípění brzdícího auta.
"Lisa," řekl Patch. Otevřel okno ložnice, vysadil mě na parapet
a vyskočil za mnou.
"Jestli chceš vzdát úctu mrtvému, udělej to hned."
Smutně jsem se za Blakelym ohlédla ajednoduše řekla: "Hodně
štěstí v dalším životě."
Měla jsem pocit, že ho bude potřebovat.
Řítili jsme se na Patchově motocyklu temnými lesními stezkami.
Chešvanský měsíc vyšel téměř před dvěma týdny a ted nám vysoko
nad hlavami svítil jako strašidelná koule, jako široké, pozorné oko,
kterému nemůžeme utéct. Zachvěla jsem se a přitulila se k Patchovi
blíž. Hnal se úzkými zatáčkami tak rychle, že se větve rozmazávaly
a připomínaly kostlivé prsty, které se po mně snaží natahovat.
Jelikož řvoucí vítr by jakýkoliv křik přehlušil, využila jsem mluvení
do mysli.
Kdo podle tebe pověděl Dantemu o perech? zeptala jsem se.
Pepper by to neriskoval.
My taky ne.
Pokud to ví Dante, tak padlí anděle určitě takě. Udělají všechno, aby
nám zabránili ta pera dostat, andílku. Nemůžeme vyloučit vůbec nic.
Varování bylo jasné: hrozí nám nebezpečí.
Pokud mu zavoláme a archanděle to vyslechnou, nikdy pírka nezískáme.
Mrkla jsem na telefon, kolik je hodin. Jedenáct. Dali jsme mu
čas do půlnoci. To už skoro je.
Pokud brzo nezavolá, andílku, musíme počítat s nejhorším a vymyslet
novy plán.
Položil mi ruku na stehno a stiskl. Věděla jsem, že myslíme na
to samé. Žádný plán už nevymyslíme. Došel nám čas. Bud získáme pírka.
Nebo rasa Nefilim prohraje víc než jen válku.

Finale-34.kapitola

27. března 2013 v 14:00 | Anďa |  Zavržený-Finále

K A P I T O L A 34

MELA JSEM NA SOBE JEN TENISKY ŠORTKY A TÍLKO,
když jsem se brzy ráno setkala s Patchem na kamenitém
úseku pobřeží. Bylo pondělní ráno, Pepperův
termín. Také se dnes šlo do školy. Jenže takové věci mě ted nezajímaly.
Nejdřív trénink, pak zbytek.
Ruce jsem si omotala obvazy, jelikož Patchova verze cvičení
měla tu Danteho dočista zahanbit. Vlasy jsem si spletla do francouzského
copu, ale kromě sklenice vody jsem nic nepozřela. Dáblotvor jsem v sobě neměla od pátku, a bylo to znát. V hlavě se mi
usídlila bolest velikosti Nebrasky a když jsem prudce otočila hlavou,
rozkolísal se mi zrak a věci přede mnou uskakovaly. Zevnitř
mě sžíral dravý hlad. Bolest byla tak prudká, že jsem nemohla popadnout
dech.
Slib Patchovi jsem dodržela a protijed si vzala v sobotu v noci,
hned po svém přiznání, ale léku zřejmě bude chvíli trvat, než zabere.
Množství dablotvoru, které jsem do sebe v minulém týdnu
nalila, tomu asi taky nepomohlo.
Patch si oblékl černé džínsy a padnoucí tričko ve stejné barvě.
Položil mi ruce na ramena a pohlédl mi do očí: "Připravená?"
Navzdory pochmurné náladě jsem se usmála a pro křupla si
klouby. "Připravená na souboj se svým úžasným přítelem? Oh,
řekla bych, že na to připravená jsem."
Oči se mu pobaveně přimhouřily.
"Budu si hlídat, kam dávám ruce, ale v zápalu hry nikdo neví,
co se může stát," dodala jsem.
Patch se zašklebil. "To zní slibně."
"Tak dobrá, trenére, jdeme na to."
Při těch slovech se Patch zatvářil soustředěně a vážně. "Šerm
jste necvičili a tipuju, že Dante se ho v průběhu let naučil víc než
dobře. Je starý jako Napoleon, takže se nejspíš se šavlí prosekal
i z mámina lůna. Nejlepší bude zbavit ho šavle hned na začátku
a rychle pokračovat v ručním souboji."
"Jak to udělám?"
Patch zvedl dvě hole v přesné délce mece, které mu ležely
u nohou. Jednu hodil do vzduchu a já ji chytila.
"Před začátkem souboje musíš vytasit zbraň. Tasení zabere víc
času, než se zdá."
Předstírala jsem tasení šavle z neviditelné pochvy u svého boku
a držela ji připravenou.
"Nohy měj od sebe v šířce ramen. Pořád," rozkazoval Patch
a předvedl pomalý, uvolněný kryt. "Nechceš ztratit rovnováhu a zakopnout.
Nikdy nesmíš mít chodidla moc blízko u sebe a vždycky
si drž čepel blízko u těla. Čím víc se budeš natahovat nebo rozpřahovat,
tím snadněji tě Dante srazí."
Několik dalších minut jsme trénovali práci s nohama a rovnováhou,
tupé rachocení našich dřevěných mečů se vznášelo nad odlivem.
"Dávej si pozor na Danteho pohyby," radil Patch. "Najede si na
svůj vzorec a tím pádem můžeš odhadnout, že začne útočit. Až to
udělá, provedeš preventivní útok."
"Dobře. Tohle si musím nacvičit."
Patch bleskově postrčil nohu dopředu a udeřil mečem do mého
tak silně, že mi hůl zavibrovala v rukou. Než jsem se vzpamatovala,
švihnul podruhé a vyrazil mi meč z ruky.
Zvedla jsem ho, otřela si obočí a řelda: "Nejsem dost silná. Tohle
v životě nezvládnu."
"Zvládneš, jakmile Danteho oslabíš. Souboj se odehraje zítra za
úsvitu. Podle tradice někde venku na odlehlém místě. Zaženeš
Danteho do takové pozice, aby mu vycházející slunce svítilo do očí.
I kdyby se pokusil pozice změnit, je dost vysoký, aby ti sluneční paprsky
zastínil. Využij jeho výšku ve svůj prospěch. Je vyšší, takže
odhalí nohy. Prudký útok na kolena ho vyvede z rovnováhy. Jakmile
zakolísá, zaútoč."
Tentokrát jsem odhadla Patchův plánovaný útok a vyvedla ho
z rovnováhy úderem na koleno následovaným rychlým švihem
a bodnutím. Nepřipravila jsem ho o meč, ale vrazila jsem mu
špičku toho svého do odkryté bránice. Kdyby se mi to povedlo
u Danteho, mohla bych tím souboj obrátit ve svůj prospěch.
"Velmi dobře," pochválil mě Patch. "Celý souboj pravděpodobně
nezabere víc než třicet sekund. Každý pohyb se počítá.
Musíš být pozorná a vyrovnaná. Nesmíš se nechat vyprovokovat
k lehkomyslným chybám. Vyhýbání a ustupování pro tebe budou
nejlepší obrana, zvlášť na otevřeném prostranství. Budeš mít dost
místa, aby ses mohla jeho útokům vyhýbat."
"Dante ví, že je asi tak bilionkrát lepší než já," vytáhla jsem
obočí. "Nějaká moudrá rada, jak se vypořádat s úplným a absolutním
nedostatkem sebedůvěry?"
"Tvou strategií bude strach. Předstírej, že jsi vyděšenější než doopravdy,
aby Dante získal falešný pocit, že je neporazitelný. Arogance
dokáže být smrtící." Koutky úst se mu stočily vzhůru. "Ale
to jsem neřekl."
Opřela jsem si dřevěný meč o ramena jako baseballovou pálku.
"Takže plán je takový, že mu vyrazím meč, zasadím smrtící úder
a zmocním se své právoplatné pozice vůdkyně Nefilim."
Přikývnutí. "Rychlé a snadné. Ještě deset hodin tréninku a je
z tebe profík."
"Pokud chceme trénovat deset hodin, potřebuju nějakou motivaci."
Patch mi položil paži kolem krku a přitáhl si mě k polibku.
"Pokaždé, když mi vyrazíš meč, tě políbím. Jak to zní?"
Kousla jsem se do rtu, abych se nezachichotala. "Zní to pěkně
zvrhle."
Patch svraštil obočí. "Podívejme, kdo tu myslí na zvrhlosti. Dua
polibky za odzbrojení. Nějaké námitky?"
Nasadila jsem nevinnou tvář. "Vůbec žádné."
Nepřestali jsme bojovat až do soumraku. Zničili jsme patero
mečů a udělali si pauzu jen na oběd a abych dostala své zasloužené
polibky - některé trvaly dost dlouho na to, aby upoutaly pozornost
několika běžců. Určitě jsme museli vypadat šíleně, jak jsme běhali
po rozeklaných skalách a mlátili se meči tak silně, že jsme si způsobili
modřiny a v několika případech zřejmě i vnitřní krvácení.
Má zrychlená schopnost hojení se naštěstí postarala o to, aby ani
nejhorší rány trénink nenarušily.
Se západem slunce jsme se koupali v potu a byli absolutně
vyčerpaní. Za pouhých dvanáct hodin budu s Dantem bojovat
doopravdy. Žádné cvičné meče, ale ocelové čepele dostatečně
ostré, aby mohly sekat končetiny. Při té představě mi naskočila
husí kůže.
"No, dokázal jsi to," poblahopřála jsem Patchovi. "Jsem vytrénovaná
jako nikdy-jsem výkonný stroj na zabíjení s mečem. Měla
bych tě ode dneška zaměstnat jako svého osobního trenéra."
Po tváři mu prolétl pomalý a šibalský úsměv. "Patchovi se nikdo
nevyrovná."
"Mmm," souhlasila jsem a nevinně na něj pohlédla.
"Co kdyby ses vrátila ke mně, osprchovala se a já mezitím zajedu
pro jídlo do Borderline?" navrhl Patch, když jsme stoupali po kamenitém
nábřeží k parkovišti.
Pronesl to nenuceně, ale vzbudil mou pozornost. Když jsme se
seznámili, pracoval Patch jako pomocník v Borderline. Nemohla
jsem kolem té restaurace ani projet, aniž bych na něj pomyslela.
Dojalo mě, že si vzpomněl a že má restaurace zvláštní místo i v jeho
vzpomínkách. Pokusila jsem se zítřejší souboj a Pepperovu slabou
šanci na úspěch vytlačit z hlavy; dnešní večer si chci užít v Patchově
společnosti a nestarat se o to, co se se mnou stane - s námi - pokud
k souboji dojde a Dante vyhraje.
"Můžu požádat o tacos?" zeptala jsem se jemně a vzpomněla si,
jak mě je Patch učil připravovat.
"Čteš mi myšlenky, andílku."
Vstoupila jsem do Patchova domu. V koupelně jsem si svlékla
šaty a rozpletla cop. Koupelna vypadala úžasně. Tmavě modré obkládačky
a černé ručníky. Do vany by se pohodlně vešli dva lidé.
Mýdlo vonělo po vanilce a skořici.
Vešla jsem do sprchy a nechala vodu, aby mi bičovala kůži.
Představila jsem si Patche stojícího ve stejné sprše, ruce opřené
o stejnou zeď, jak mu na ramena proudí voda. Představila jsem si
perličky vody stékající po jeho kůži. Představila jsem si, jak používá
stejné ručníky, které si omotám kolem těla. Představila jsem si
jeho postel jen o pár metrů dál. Na to, jak na povlečení ulpívá jeho
vůně...
Po zrcadle projel stín.
Dveře do koupelny byly pootevřené a pronikalo do ní světlo
z ložnice. Zadržela jsem dech a čekala na další stín, abych poznala,
jestli jsem si to náhodou nepředstavovala. Tohle je Patchův dům.
Nikdo o něm neví. Ani Dante ani Pepper. Byla jsem opatrná -
nikdo mě dnes nesledoval.
Po zrcadle proběhl další tmavý mrak. Vzduch zapraskal nadpřirozenou
energií.
Zastavila jsem vodu a omotala si kolem sebe ručník. Poohlédla
jsem se po zbrani; na výběr mi zůstalo mezi roličkou toaletního
papíru a láhví tekutého mýdla.
Tiše jsem zavrčela. Není důvod vetřelce upozornit, že po něm
jdu.
Vetřelec se přibližoval ke koupelnovým dveřím; jeho moc
prskala jako elektrické výboje, chloupky na pažích se mi zježily jako
vlaječky. Syklajsem. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se klika otáčí,
a čekání mě přestalo bavit.
Se zavrčením jsem holým chodidlem kopla do dveří. Rozlétly
se, vyhákly se z pantů a při pádu srazily vetřelce, který se za nimi
krčil. Proběhla jsem, pěsti sevřené a připravené k útoku.
Muž se stočil do klubíčka, aby se ochránil. "Ne," zachroptěl.
"Neubližuj mi."
Pomalu jsem uvolnila pěsti a naklonila hlavu na stranu, abych
ho lépe viděla.
"Blakely?"

Finale-33.kapitola

27. března 2013 v 13:30 | Anďa |  Zavržený-Finále

K A P I T O L A 33

Patch ale bude zaměstnaný dokud poslední nefil opustí Millarův starý dům, proto jsem jela k Vee. Oblékla jsem si džínovou bundu se sledovacím zařízením, takže
si mě Patch najde, až bude čas. Mezitím musím ulehčit svému
svědomí.
Já už to totiž sama nezvládnu. Snažila jsem se držet Vee v bezpečí,
ale já svoji nejlepší kamarádku potřebuju.
Musím jí všechno říct.
Došlo mi, že hlavní dveře nejsou nejlepší cesta, kudy se za Vee
v noci dostat, opatrně jsem přeběhla přes jejich pozemek, přeskočila
drátěný plot a zaťukala na okno její ložnice.
Vteřinku nato se závěsy odhrnuly stranou a za oknem se objevila
tvář. Přestože se už blížila půlnoc, Vee nebyla v pyžamu. O pár
centimetrů vysunula okno.
"Ježíši, vybrala sis nejhorší dobu. Myslela jsem, že jsi Scott. Měl
by ted být na cestě ke mně."
Když jsem promluvila, zněl můj hlas chraptivě a třaslavě. "Musíme
si promluvit."
Vee ani nemrkla. "Zavolám Scottovi a zruším to." Otevřela okno
naplno a pustila mě dovnitř. "Pověz mi, co máš na srdci, zlato."
Musím ocenit, že ani nekřičela, ani hystericky nebrečela, ani
nevyběhla z pokoje, když jsem vylíčila fantastická tajemství, která
jsem si posledních šest měsíců nechávala pro sebe. Zamrkala jen
jednou, a to při vysvětlování, že Nefilim jsou potomky lidí a padlých
andělů, ale jinak sejí na tváři nezračila hrůza ani nevěřícnost. Pozorně
si vyslechla popis dvou válčících ras nesmrtelných, roli
Hanka Millara v celé věci a jak mi hodil své povinnosti do klína.
Dokonce se lehce usmála, když jsem poodhalila roušku Patchovy
a Scottovy pravé identity.
Když jsem skončila, jednoduše naklonila hlavu na stranu
a prohlížela si mě. Chviličku nato prohlásila: "No, to mnohé vysvětluje."
Teď přišla s nevěřícným mrkáním řada na mě. "Vážně? To je
všechno, co k tomu řekneš? Nejsi,já nevím... ohromená? Zmatená?
Vyděšená? Hysterická?"
Vee si zamyšleně poklepala prsty po bradě. "Věděla jsem, že
Patch je na člověka moc drsný."
Napadlo mě, jestli vůbec postřehla prohlášení, že já taky nejsem
člověk.
"A co já? Jsi úplně klidná při představě, že jsem nejen Nefil, ale
taky mám za úkol vést všechny ostatní Nefilim tam venku," ukázala
jsem prstem k oknu, "do války proti padlým andělům? Padlým andělům,
Vee. Jako těm z Bible. Zlosyni vykopnutí z nebe."
"Vlastně si myslím, že je to fantastické."
Poškrábala jsem si obočí. "Nemůžu uvěřit, že tě to nechalo tak
v klidu. Cekala jsem nějakou reakci. Cekala jsem výbuch. Na základě
předchozích zkušeností jsem očekávala máchání rukama
a zdravou dávku nadávek, minimálně to. Ale takhle bych se mohla
svěřovat cihlové zdi."
"Zlato, mluvíš, jako bych byla nějaká herečka."
To mi vyvolalo na rtech úsměv. "Tos řekla ty, ne já."
"Divné mi připadájedině to,jak říkáš, že nejsnadněji se dají Nefilim
poznat podle výšky, a ty, drahá přítelkyně, zrovna moc vysoká
nejsi," pravila Vee. "Vezmi si například mě, já jsem vysoká."
"Jsem normálně vysoká, protože Hank..."
"Chápu. Už jsi mi vysvětlila, že ses stala Nefllem z člověka díky
nějaké přísaze, takže proto jsi průměrně vysoká, ale je to docela na
houby, ne? Co kdybys díky té přísaze i vyrostla? Co kdybys díky ní
vyrostla stejně jako já?"
Nechápala jsem, kam tím Vee míří, ale evidentně ji něco unikalo.
Tady nejde o to, jak jsem vysoká. Tady jde o její otevřenost
vůči světu nesmrtelných, který neměl existovat - a o to, že jsem
právě probodla malou bezpečnou bublinu, ve které žila.
"A hojíš se aspoň rychleji, když jsi teď Nefil?" pokračovala Vee.
"Protože jestli jsi nezískala ani tuhle vychytávku, tak tě jednoduše
oškubali."
Strnula jsem. "Vee. O našich uzdravovacích schopnostech jsem
ti nevyprávěla."
"Huh. No, to asi ne."
"Tak jak o tom můžeš vědět?" Zírala jsem na ni a znovu si procházela
každičké slovo našeho rozhovoru. Tohle jsem jí stoprocentně
neřekla. Můj mozek se pohyboval kupředu jakoby ve
zpomaleném záběru. A pak jsem to náhle pochopila, přestože
pravda byla těžko stravitelná.
Zakryla jsem si ústa dlaní. "Ty...?"
Vee mrkla. "Říkala jsem ti, že mám taky tajemství."
"Ale... to není... to nemůže být..."
"Pravda? Jo, to jsem si zprvu taky myslela. Myslela jsem si, že
procházím nějakým druhým proklatým menstruačním obdobím.
Těch pár týdnů jsem byla unavená, podrážděná a totálně naštvaná
na celý svět. A pak, asi před týdnem, jsem se řízla při krájení jalbka.
Zahojilo se to tak rychle, až jsem si myslela, že jsem si tu krev jenom
představovala. A pak se začaly dít ještě divnější věci. V těláku jsem
při volejbalu podala míč tak silně, že praštil do protější zdi. Při
vzpírání jsem neměla problém zvednout tolik, co nejsilnější kluci
ve třídě. Samozřejmě jsem to tajila, protože jsem nechtěla přitáhnout
pozornost, dokud sama nezjistím, co se s mým tělem děje.
Věř mi, Noro. Jsem stoprocentní Nefil. Scott to poznal hned. Trochu
mě učil a pomohl mi přenést se přes myšlenku, že se má máma
před sedmnácti lety spustila s padlým andělem. Taky mi pomohlo
vědomí, že Scott prošel podobnou fyzickou proměnou a zjištěním
pravdy o svých rodičích. Nemohli jsme uvěřit, že ti trvá tak dlouho,
než si toho všimneš," praštila mě do ramene.
Cítila jsem, jak mi hloupě klesá čelist. "Ty. Ty jsi opravdu...
Nefil." Jak jsem to mohla nevidět? Měla jsem si toho všimnout
okamžitě - stejně jako u každého jiného Nefila nebo padlého anděla.
Je to tím, že je Vee má nejlepší kamarádka už tak dlouho, že
ji jinak ani vidět neumím?
"Co ti pověděl Scott o válce?" zeptala jsem se nakonec.
"To je jeden z důvodů, proč sem dnes v noci jde, aby mě na to
připravil. Ale z tebe se stala velká ryba, slečno včelí královno, velitelko
armády Černé ruky?" Vee uznale hvízdla. "Teda, holka. To si
musíš napsat do životopisu."