Finale-38.kapitola

29. března 2013 v 13:00 | Anďa |  Zavržený-Finále

kapitola 38

VYSTŘELILA JSEM KUPŘEDU ZAPOMNĚLA JSEM NA ŽÁR,
oheň i jiskry, které pršely dolů jako při ohňostroji. Rozhrábla jsem tyčící se kopku pírek a vzlykala hrůzou. Z dob,
kdy byl archandělem, zůstala Patchovi jen dvě pera. Jedno jsme
drželi v úschově my. Druhé mu při svržení z nebes vzali archandělé
a pečlivě uschovali ve své skrýši. To pero ted leželo někde v té hromadě
přede mnou.
Patchovo pírko mohlo být kdekoliv. Možná už shořelo. Jejich
tu tolik. A ještě více popela se vznášelo kolem ohně jako kousky
shořelého papíru.
"Scotte! Pomoz mi najít Patchovo pírko!" Mysli! Mysli, zatraceně!
Patchovo pírko. Už jsem ho kdysi viděla.
"Je černé, všechna jsou černá," vyprskla jsem. "Začni hledat...
já doběhnu pro deku a udusím to."
Hnala jsem se zpátky do Patchovy ložnice, kouř mi visel před
očimajako hustá clona. Náhle jsem se zarazila, protože těsně přede
mnou se z tunelu vynořila další postava. Zamžourala jsem do
kouře, který mi bránil ve výhledu.
"Je pozdě," řekla Marcie. Tvář měla oteklou pláčem a špička
nosu rudě zářila. "Ten oheň neuhasíš."
"Co jsi to provedla?" křikla jsem na ni.
"Já jsem otcova právoplatná dědička! Já bych měla vést Nefilim."
"Právoplatná dědička? Posloucháš se vůbec? Chceš tuhle práci
dělat? Já teda ne - tvůj otec mě přinutil."
Zachvěl sejí ret. "Měl mě raději. A vybral si tebe. Ukradla jsi
moje místo."
"Tohle dělat nechceš, Marcie. Kdo ti to nakukal?" ptala jsem se.
Slzy sejí koulely po tvářích a mělce dýchala. "Byl to mámin nápad,
abych se k tobě nastěhovala - ona a její nefilští přátelé chtěli, abych
tě pohlídala. Souhlasila jsem, protože jsem si myslela, že víš o tátově
smrti něco, co mi neříkáš. Kdybych se s tebou sblížila, tak možná..."
Poprvé jsem si všimla, že drží v rukou perleťovou dýku. Bíle se
třpytila, jako by její povrch věznil sluneční paprsky. Mohla to být
jedině Pepperova očarovaná dýka. Ten trouba si nedal pozor a nevšiml
si, že ho Marcie sleduje. Pak tu nechal peří a dýku ležet, vzal
roha a všechny věci padly Marcii do rukou.
Natáhla jsem se k ní. "Marcie..."
"Nedotýkej se mě!" vyhrkla. "Dante mi řekl, že tátu jsi zabila ty.
Jak jsi to mohla udělat? Jak jsi mohla? Byla jsem si jistá, že to udělal
Patch, ale byla jsi to ty!" křičela hystericky.
Navzdory horku mě zamrazilo hrůzou.
"Já... můžu to vysvětlit." Ale nejspíš nemůžu. Marciin divoký,
strhaný výraz naznačoval, že je v šoku. Pochybuju, že ji bude zajímat,
že mě k tomu její otec přinutil, když se pokusil poslat Patche do pekla.
"Dej mi tu dýku."
"Odstup ode mě!" Odpotácela se z dosahu. "Všem to s Dantem řekneme.
Co ti Nefilim asi provedou, až zjistí, že jsi zabila Černou ruku?"
Pozorně jsem si ji prohlížela. Dante musel teprve nedávno zjistit,
že jsem Černou ruku zabila já. Jinak by to Nefilim řekl už hodně
dávno. Patch mé tajemství neprodal, takže zbývá Pepper. Dante se
k němu nějak dostal.
"Dante měl pravdu," vyštěkla Marcie, hlas jí bublal ledovým
vztekem. "Ukradla jsi mi mé místo. Mělo patřit mně. A ted jsem
udělala něco, cos ty nedokázala - osvobodila jsem Nefilim. Až oheň
dohoří, každý padlý anděl na Zemi skončí v pekle."
"Dante pracuje pro padlé anděly," řekla jsem zoufale.
"Ne," odvětila Marcie. "Pracuješ pro ně ty."
Švihla po mně Pepperovou čepelí a já uskočila a zakopla. Kouř
se na mě tlačil a úplně mi zatemňoval výhled.
"Ví Dante, že jsi pírka spálila?" křikla jsem na ni, ale neodpověděla.
Zmizela.
Změnil Dante strategii? Rozhodl se po nečekaném získání
pírek padlých andělů a souvisejícím jasném nefilském vítězství
přece jen stanout po holců své rasy? Ale na to teď nebyl čas. Už tak
jsem ztratila příliš mnoho drahocenných okamžiků. Musím Scottovi
pomoct najít Patchovo pírko. Rozběhla jsem se zpátky do komory
a cestou ke vchodu jsem se zalykala kašlem.
"Všechna jsou černá od popela," křikl na mě Scott přes rameno.
"Všechna vypadají stejně." Tváře mu žárem zrudly. Kolem hlavy
mu poletovaly jiskry a hrozily, že mu zapálí vlasy, které také zčernaly
prachem.
"Musíme se odsud dostat. Pokud tu zůstaneme, shoříme."
Skrčená jsem se k němu vrhla a snažila se vyhnout žáru, který vystřeloval
kolem. "Nejdřív najdeme Patchovo pírko." Hodila jsem za
sebe hrst hořícího peří a zahrabala hlouběji. Scott měl pravdu.
Mastné černé saze zašpinily všechna pírka. Zaúpěla jsem zoufalstvím.
"Pokud se nám to nepovede, padne do pekla."
Rozhazovala jsem hrsti peří a modlila se, abych to jeho poznala.
Modlila jsem se, aby ještě neshořelo. Nesmím myslet na nejhorší.
Ignorovala jsem kouř, který mě škrábal v očích a plicích, a prohrabávala
peří čím dál zoufaleji. Nemůžu Patche ztratit. Neztratím ho.
Ne takhle. Ne přímo před očima.
Oči se mi zalily slzami. Už ani jasně nevidím. Vzduch byl příliš
horký, než aby se dal dýchat. Pokožka na tváři se mi téměř rozpouštěla
a vlasů se co nevidět chystaly zmocnit plameny. Zabořila
jsem ruce do hromady peří a zoufale se snažila najít jedno jediné
černé pírko.
"Nenechám tě tu uhořet," křikl Scott přes praskavé hučení plamenů.
Po kolenou se hrabal zpátky a tahal mě za sebou. Prudce
jsem se v jeho rukou zmítala.
Ne bez Patchova pírka.
Oheň mi hučel v uších a soustředění se bez přísunu vzduchu
rozpadalo. Otřela jsem si hřbetem ruky oči, ale jen jsem je víc podráždila.
Šmátrala jsem po peří, paže mi ztěžkly, jako bych na nich
měla olověné závaží. Všechno se přede mnou houpalo. Ale stále
jsem odmítala omdlít bez Patchová pírka.
"Patchi," mumlala jsem, když tu mi na rukávu přistála jiskra
a látka vzplanula. Než jsem ji stačila zvednout a uhasit, plamen mi
vystřelil až k rameni. Kůži mi zachvátil žár, jasný a trýznivý. Zaječela
jsem a chytila se zdi. Tu jsem si všimla, že mi hoři džínsy.
Scott na mě řval. Něco o tom, ať vypadnu z místnosti. Chtěl zavřít
dveře a uvěznit oheň uvnitř.
To mu nedovolím. Musím zachránit Patchovo pírko.
Ztratila jsem orientaci a slepě se potácela kolem. Viděla jsem
jen jasné plameny, které vše olizovaly.
Scottův naléhavý křik se rozplynul do ticha.
Ještě než jsem otevřela oči, věděla jsem, že jedu v autě. Cítila
jsem nepravidelné nárazy pneumatik o výmoly v silnici a v uších
mi hučel motor. Seděla jsem opřená o dveře a hlava mi spočívala
na okně. V klíně mi ležely dvě neznámé ruce a vyděsilo mě, když
se na můj pokyn pohnuly. Pomalu jsem je zvedla, obrátila a zírala
na podivný černý papír, který se kolem nich točil.
Zčernalé maso.
Jakási ruka mi povzbudivě stiskla paži.
"To nic," řekl Scott z místa pro řidiče. "To se zahojí."
Zavrtěla jsem hlavou, abych mu dala najevo, že se mýlí. Olízla
jsem si vyprahlé rty. "Musíme se vrátit. Obrať auto. Musíme zachránit
Patche."
Scott nic neřekl, jen na mě zboku nejistě pohlédl.
Ne.
To je lež. Pohltila mě hluboká, nepředstavitelná hrůza. V hrdle
mě tlačil horký, slizký knedlík. To je lež.
"Vím, že ti na něm záleží," řekl tiše Scott.
Miluju ho! Vždycky jsem ho milovala! Slíbila jsem mu, že budeme
spolu! křičela jsem v hlavě, protože slova se nedala vyslovit nahlas.
Škrábala mě v krku jako ostré nehty.
Obrátila jsem pozornost k oknu. Zírala jsem do noci, na rozmazané
stromy a pole a ploty, jedno za druhým. Slova se mi v hrdle
měnila v křik s ostrými hranami, který ledově pálil. Držel se ve
mně, bobtnal a mučil mě, zatímco se můj svět rozpadal a vylétal ze
své oběžné dráhy.
Na silnici před námi se objevila hromada pokrouceného kovu.
Scott zpomalil, když jsme ji předjížděli. Nečekala jsem, až auto
úplně zastaví; vyskočila jsem ještě za jízdy. Patchova motorka. Nabouraná
a rozmlácená. Zalapala jsem po dechu a zamrkala, jestli
se obrázek nezmění. Zdemolovaný kov stočený dokola, jako by se
řidič řítil kupředu v nejvyšší rychlosti - a pak najednou proskočil
dírou v prostoru.
Promnula jsem si oči dlaněmi a čekala, až ohavný obraz zmizí.
Prohlédla jsem si silnici, snad jenom naboural. V tom případě tu
někde musí ležet tělo. Zaběhla jsem dál, ještě dál a prohledávala
příkopy, křoví a stíny mezi stromy. Může být hned přede mnou.
Volala jsem jeho jméno. Kráčela jsem podél krajnice a ruce se mi
třásly, když jsem si jimi prohrábla vlasy.
Neslyšela jsem, že Scott jde za mnou. Sotva jsem ucítila jeho
paže na svých ramenou. Zacloumaly mnou žal a zoufalství, byly
jako živé, skutečně a hrozivé. Naplnily mě takovým chladem, že
i nadechování bolelo.
"Je mi to líto," řekl chraplavě.
"Neříkej mi, že je pryč," vyštěkla jsem. "Prostě jen havaroval a šel
dál pěšky. Řekl, že se setkáme ve studiu. On by slib neporušil." Vyslovovala
jsem ta slova, protože jsem je musela slyšet.
"Chvěješ se. Odvezu tě k sobě domů, k tobě domů, k němu...
kam si přeješ."
"Ne," štěkla jsem. "Vracíme se do studia. On tam je. Uvidíš." Vymanilajsem
se z jeho objetí, ale cítilajsem se nejistě. Jeden nejistý,
vrávoravý krok za druhým. Tu mě popadla ohavná, nepředstavitelná
myšlenka. Co když je Patek pryč?
Obrátila jsem se zpátky k motocyklu.
"Patchi!" vykřikla jsem a padla na kolena. Natáhla jsem se k motorce
a odkudsi z mého nitra se draly podivné, silné, hluboké
vzlyky. Pomalu začínám té lži věřit.
Patchi.
V myšlenkách jsem volala jeho jméno a čekala a čekala. Vzlykala
jsem jeho jméno, vydávala jsem nekontrolovatelné zvuky plné zoufalství
a bolesti.
Po tváři se mi koulely slzy. Srdce mi viselo na vlásku. Naděje,
ke které jsem se upínala, se utrhla a odplula z dosahu. Má duše se
roztříštila; její části se rozlétly a opravit už to nepůjde. To malé světélko,
které ve mně ještě zůstávalo, pohaslo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama