Finale-39.kapitola

29. března 2013 v 15:00 | Anďa |  Zavržený-Finále

K A P I T O L A 39

UPADLA JSEM D O SPÁNKU. SNY JSOU JEDINÉ MÍSTO,
kde se mohu s Patchem setkat. Lpění na přízračné
vzpomínce je lepší než žít bez něj. Stočená v jeho posteli,
obklopená vůní, která bezpochyby patřila jemu, jsem vyvolala
vzpomínku na něj, aby za mnou přišla.
Nikdy jsem neměla Pepperovi s těmi pírky věřit. Měla jsem vědět,
že to podělá. Neměla jsem Danteho podceňovat. Věděla jsem, že by
to Patch za mou vinu nepovažoval, přesto jsem za to, co se mu stalo,
cítila zodpovědnost. Kéž bych tak dorazila do studia o deset minut
dřív. Kéž by se mi podařilo Marcii zabránit, aby škrtla sirkou...
"Probuď se, Noro."
Nakláněla se nade mnou Vee a mluvila poplašeným, uspěchaným
hlasem. "Musíš se připravit na souboj. Scott mi všechno pověděl.
Musíš Danteho zadek vykopnout až na Jupiter. Sebral ti
Patche a teď žízní i po tvé krvi. Povím ti, co si o tom myslím. To se
mu sakra nepovede. Ne, když se do toho vložíme my."
Souboj? Ta představa mi přišla skoro směšná. Dante se mnou
nepotřebuje zkřížit meče, aby mi ukradl titul; má víc než dost munice,
aby mou důvěryhodnost i pověst vyhodil do vzduchu. Všichni
padlí andělé až do posledního jsou spoutáni v pekle. Nefilim vyhráli
válku. Dante a Marcie si připíšou zásluhy, všem vylíčí, jak vydírali
padlé anděly, jak získali pírka, a jak si při pozorování, jak hoří,
užívali každičkou vteřinu.
Při představě Patche uvězněného v pekle mnou projela čerstvá
vlna bolesti. Nevím, jak udržím své emoce na uzdě, až začnou Nefilim
divoce oslavovat své vítězství. Nikdy se nedozvědí, že Dante
pomáhal padlým andělům. Nefilim ho dosadí k moci. Ještě nevím,
co to znamená pro mě. Pokud je armáda rozpuštěna, záleží na tom,
že nad ní ztratím velení? Při zpětném pohledu musím uznat, že
má přísaha byla příliš nejasná. Tohle jsem neplánovala.
Musím však předpokládat, že Dante plánuje něco pro mě.
Stejně jako já ví, že ve chvíli, kdy ve vedení své armády selžu, skončí
můj život. Ale krytí potřebovat bude, takže mě pravděpodobně zatkne za vraždu Černé ruky. Než skončí den, budu popravena za vraždu nebo přinejlepším uvězněna.
Ale sázím spíš na popravu.
"Už skoro svítá. Vstávej," naléhala Vee. "Přece to Dantemu neusnadníš."
Objala jsem Patchův polštář a nadechla se jeho vůně, než jednou
provždy zmizí. Rozpomněla jsem se na obrysy jeho těla a uložila ji do
otisku, který po něm zbyl. Zavřela jsem oči a představovala si, že tuje.
Vedle mě. Dotýká se mě. Představovala jsem si,jak černé oči naplňuje
něha, když mě hladí po tváři teplýma, silnýma a skutečnýma rukama.
"Noro," varovala mě Vee.
Ignorovala jsem ji, raději zůstanu s Patchem. Matrace se prohne,
když se přiblíží. Usměje se, vsune pode mě ruce a přetočí si
mě na sebe.
Jsi celá studená, andílku. Já tě zakryju.
Myslela jsem, že jsem té ztratila, Patchi.
Jsem tu. Slíbil jsem přece, že zůstaneme spolu, ne?
Ale tvoje pírko...
Pššt, tišil mě. Prsty mi zapečetil ústa. Chci byt s tebou, andílku.
Zůstaň tu se mnou. Zapomeň na Danteho a souboj. Nedovolím mu, aby
ti ublížil. Se mnou budeš v bezpečí.
V očích mě pálily slzy. Odved mě pryč, jak jsi slíbil. Vezmi mě daleko
odsud, kde budeme jen my dva.
"Tohle by se Patchovi nelíbilo," nadávala Vee, která se zjevně
snažila upoutat mou pozornost.
Vytáhla jsem deku, abych nás s Patchem zakryla, a zachichotala
se mu do ucha.
Neví, že tu jsi.
Naše tajemství, souhlasil.
Neopustím tě, Patchi.
Já neopustím tebe. Jediným rychlým pohybem změnil naše pozice
a přitiskl mě k matraci. Sklonil se nade mnou. Teď si zkus utéct.
Zamračila jsem se na záblesk modři, která se mu usadila v očích.
Zamrkala jsem, abych si pročistila zrak, ale když jsem opět zaostřila,
velice dobře jsem viděla, jak mu duhovky září modrou barvou.
Polkla jsem a řekla: Asi se potřebuju napít vody.
Dojdu ti pro ni, trval na svém Patch. Nehýbej se. Zůstaň v posteli.
Hned se vrátím, hádala jsem se a snažila se zpod něj vyprostit.
Patch mi sevřel zápěstí. Řekl jsem, že nikam nejdeš.
Chci se jen napít, namítla jsem.
Nepustím tě, Noro. Slova zavibrovala jako zavrčení. Rysy se mu zkřivily,
kroutily se a měnily, dokud jsem neuviděla jiného muže. Objevila
se přede mnou Danteho olivová pleť, důlek na bradě a přivřené oči,
které jsem jednu dobu skutečně považovala za přitažlivé. Odkulila
jsem se, ale ne dost rychle. Danteho prsty se mi bolestivě zaryly do
ramen a strčily mě zpátky pod něj. Horce mi dýchal na tvář.
Je po vsem. Vzdej se. Vyhrál jsem.
"Slez ze mě," zasyčela jsem.
Jeho dotyk se rozplynul a tvář kousíček nad mojí krátce modře
zazářila, než zmizela.
Do tváře mi chrstla ledová voda a já se s lapáním po dectu vymrštila
vzhůru. Sen se roztříštil; nade mnou stála Vee a v natažené
ruce držela prázdný džbánek.
"Je čas vyrazit," řekla a svírala džbánek, jako by ho chtěla použít
na sebeobranu, kdyby musela.
"Já nechci," zaskřípala jsem, slabá i na to, abych se na ni za vodu
zlobila. Stáhlo se mi hrdlo a bála jsem se, že se rozbrečím. Chci je diné,
a on je pryč. Patch se nevrátí. Nemohu to nijak změnit. Věci,
o kterých jsem si myslela, že za ně stojí bojovat, věci, které ve mně
hořely a tepaly, dokonce i porážka Danteho a zničení dablotvoru,
bez něj ztratily svůj žár.
"A Patch?" naléhala Vee. "Zlomila jsi hůl nejen nad sebou, ale
vzdala ses i jeho?"
"Patch je pryč." Přitiskla jsem si prsty na čelo, dokud jsem nezahnala
nutkání brečet.
"Pryč, ne mrtvý."
"Já to bez Patche nezvládnu," řekla jsem a zadrhnul se mi dech.
"Najdeme způsob, jak ho zachránit."
"Je v pekle," vyštěkla jsem.
"Lepší než v hrobě."
Zvedla jsem kolena a opřela si o ně čelo. "Zabila jsem Hanka
Millara, Vee. Udělali jsme to s Patchem spolu. Dante to ví a před
soubojem mě zatkne. Popraví mě za velezradu." Má mysl si to vykreslila
ve velmi jasných barvách. Dante si neodpustí zesměšnit
mě na veřejnosti. Jakmile mě jeho strážní odtáhnou, plivne na mě
a nazve miliónem urážlivých jmen. A co se týče popravy, toho, jak
ukončí můj život...
Použije meč. Ten, který mu Blakely očaroval dablo tvorem, aby
mě zabil.
"Proto nemůžu na ten souboj jít," dokončila jsem.
Veeino mlčení se protáhlo. "Je to Danteho slovo proti tvému,"
řekla nakonec.
"Toho se právě bojím!"
"Jsi vůdkyní Nefilim. Nejsi jen tak někdo. Pokud se tě pokusí
zatknout, vyzvi ho." V očích jí blýsklo přesvědčení. "Bojuj s ním až
do konce. Bud mu to můžeš usnadnit, nebo můžeš zarýt paty do
země a bojovat až do konce."
Popotáhla jsem a utřela si hřbetem ruky nos. "Bojím se, Vee.
Hrozně se bojím."
"Já vím, zlato. Ale taky vím, že pokud to někdo dokáže, jsi to ty.
Neříkám ti to často, nejspíš jsem ti to neřekla ještě nikdy, ale až vyrostu,
chci být jako ty. A ted je načase vylézt z postele, než tě znovu
polejů, jdeš na hřbitov. A zařídíš Dantemu souboj jeho života."
Nejhorší rány se mi zahojily, přesto jsem se cítila vyčerpaná a slabá.
Nejsem Nefil dost dlouho, abych věděla, jak fungují moje ozdravné
mechanismy, ale zřejmě jsem přitom nevědomky vyčerpala spoustu
energie. Před odchodem od Patche jsem se do zrcadla nepodívala, ale
dovedu si představit,jak zuboženě a nemohoucně asi vypadám. Dante
se na mě jednou podívá a bude mu jasné, že může oslavovat vítězství.
Vy stoupily jsme s Vee na štěrkovém parkovišti nad hřbitovem
a já si znovu prošla plán. Poté, co Dante prohlásí, že svrhl padlé
anděly do pekla a vyhrál válku, mě pravděpodobně obviní z Hankovy
vraždy a uplatní nárok na mé místo. Já však neustoupím
a budu na svém titulu trvat. Vee měla pravdu; budu bojovat.
Všechno svědčí proti mně, ale já budu bojovat. Dante se postaví do
čela Nefilim jen přes mou mrtvolu - doslova.
Vee mě chyda za ruku. "Běž obhájit svůj titul. Zbytek vymyslíme
později."
Polkla jsem nevěřícný smích. Později? Je mi jedno, co se stane
potom. Cítila jsem se od své budoucnosti chladně oddělená. Nechci
myslet na to, co mě čeká za hodinu. Nechci myslet na zítřek.
S každou uplynulou chvilkou se vzdaluju od cesty, po které jsme
měli s Patchem kráčet společně. Nechci se hnát kupředu. Chci se
vrátit zpátky. Tam, kde budeme s Patchem zase spolu.
"Počkáme se Scottem dole mezi lidmi," ujistila mě Vee. "Jen...
dávej si pozor, Noro."
Do očí mi stouply slzy. Ta slova patřila Patchovi. Potřebuju ho
tu, aby mě ujistil, že to zvládnu.
Obloha byla stále tmavá a měsíc koupal krajinu v bledém, přízračném
světle. Tráva pod nohama mi křupala námrazou,jak jsem
pomalu kráčela po svahu na hřbitov a dávala Vee náskok. Náhrobky
vznášející se jakoby v mlze, bílé kamenné kříže a štíhlé obelisky.
Anděl s otlučenými křídly ke mně vztahoval polámané ruce.
Z hrdla se mi vydral potlačovaný vzlyk. Zavřela jsem oči a představovala
si Patchovy výrazné, pohledné rysy. Bolelo to, hlavně když
ho už nikdy neuvidím. Teď se neopovažuj brečet, nadávala jsem si.
Odvrátila jsem se v obavách, že to nezvládnu, pokud si dovolím
jiné emoce než ledové rozhodnutí.
Na hřbitově se shromáždily stovky Nefilim. Při pohledu na jejich
množství jsem se zarazila. Jelikož Nefilim přestávají stárnout
v den, kdy složí přísahu, byli většinou mladí, zhruba o deset let
mladší než já, ale viděla jsem mezi nimi i hrstku postarších mužů
a žen. Tváře měli rozjasněné očekáváním. Kolem nohou svých rodičů
běhaly v kruzích děti a pošťuchovaly se, než je rodiče pochytali
za ramena a uklidnili. Děti. Jako by tohle setkání byla nějaká rodinná
zábava: cirkus nebo fotbalový zápas.
Když jsem se přiblížila, všimla jsem si, že dvanáct Nefilim je
oděno do černých rouch po kotníky s nasazenými kápěmi. Ten obrázek
do mě narazil jako poryv větru. Černé róby. Nevysvětlitelně
jsem si vzpomněla na své první setkání s Baruchem. Ráda bych věděla,
jestli spolu mají něco společného, ale na nic jsem nepřišla.
Nemám důvod si myslet, že znamenají něco důležitého, navzdory
tomu se mi okamžitě sevřela střeva.
Jedna z Nefilim si stáhla kápi z hlavy. Lisa Martinová. Tvářila
se vážně, v očích napětí. Podala mi černé roucho. Bylo těžší, než
jsem čekala, ušité z hrubého sametu, který mi v rukou klouzal.
"Viděla jsi Danteho?" zeptala se potichu.
Přehodila jsem si roucho přes ramena, ale neodpověděla jsem.
Oči mi padly na Scotta s Vee a hrud se mi uvolnila. Zhluboka
jsem se nadechla, poprvé od doby, co jsem opustila Patchův příbytek.
Viděla jsem, jak se rukávyjejich rouch po stranách dotýkají. Pojala
jsem podezření, že se drží za ruce, a obklopila mě podivná
samota. Má vlastní prázdná ruka se nechala ovívat jen větrem. Zaťala
jsem ji v pěst, aby se netřásla. Patch nepřijde. Už nikdy neproplete
prsty s mými. Při tom uvědomění mi vyklouzlo z hrdla zasténání.
Úsvit.
Šedivý horizont se zatřpytil zlatém. Během pár minut prostoupily
sluneční paprsky stromovím a propálily se mlhou. Dante přijde
a Nefilim se dozvědí o svém vítězství. Už se nemusejí bát přísah
a hrůza Chešvanu se stane příběhem vepsaným do historie. Budou
se radovat, oslavovat a uctívat Danteho jako svého zachránce. Ponesou
ho na ramenou a provolají jeho jméno. A pak, až získá jejich
bezmeznou úctu, vystoupí a předvolá mě přede všechny...
Lisa předstoupila před shromáždění. Zvýšeným hlasem prohlásila:
"Jsem si jistá, že Dante brzy dorazí. Ví, že byl souboj naplánován
na úsvit. Zpoždění se mu nepodobá, ale v každém případě
můžeme ještě pár minut počkat..."
Její poznámku zarazilo dunění, které se rozlévalo po zemi. Chvění
nám rozvibrovalo chodidla a stále sílilo. Náhlý neklid mi sevřel žaludek
jako pěst. Někdo se blížil. Ale nejeden, blížila se jich spousta.
"Padlí andělé," zašeptala Lisa hlasem rozechvělým hrůzou.
Měla pravdu. Jejich obří síla znatelná i z dálky mi brnkala na
každičký nerv v těle. Zježily se mi všechny vlasy i chlupy. Musejí jich
přicházet stovky. Ale jak? Marcie spálila jejich peří - viděla jsem to.
"Jak nás našli?" zeptal se další, děsem prosáklý známý hlas.
Ostře jsem mrkla stranou a viděla, jak se ústa Susanny Millarové
pod černou kápí stahují údivem.
"Takže přece jen nakonec přišli," zasyčela Lisa a v očích jí zazářila
jasná touha po krvi. "Rychle! Schovejte děti a vezměte zbraně.
Půjdeme proti nim, ať už s Dantem, nebo bez něj! Přišla poslední
bitva, která to ukončí!"
Její rozkaz se rozšířil davem a následovaly další rozkazy k boji.
Nefilim se motali mezi sebou a rychle se stavěli do neuspořádaných
řad. Někteří měli nože, ale většina si k sebeobraně obstarala jen kameny,
rozbité láhve a jiné smetí. Já se rozběhla k Vee a Scottovi.
Bez nadechnutí jsem na Scotta vychrlila: "Dostaň Vee odsud. Běžte
někam do bezpečí. Najdu si vás, až to tady skončí."
"Zbláznila ses, jestli si myslíš, že půjdeme bez tebe," prohlásila
vážně Vee. "Vysvětli jí to, Scotte. Klidněji popadni a odnes odsud,
pokud budeš muset."
"Jak se sem padlí andělé dostali?" ptal se mě Scott a hledal mi
ve tváři vysvětlení. Oba jsme viděli, jak pírka shořela.
"Já nevím. Ale musím to zjistit."
"Myslíš si, že je tam někde Patch. O to ti jde, viď?" řekla Vee
a hleděla směrem, odkud se ozývalo vzdálené dunění, které třáslo
zemí pod námi.
Pohlédla jsem jí do očí. "Viděli jsme se Scottem, jak Marcie ta
pírka spálila. Buď nás oklamala, nebo někdo otevřel brány pekla.
A něco mi říká, že se stalo spíš to druhé. Pokud padlí andělé utekli
z pekla, musím se ujistit, že se odtamtud dostal i Patch. A pak musím
brány zavřít, než bude moc pozdě. Pokud to neukončím teď, další
šanci už nedostanu. Je poslední den, kdy se andělé mohou zmocňovat
našich těl, ale myslím, že teď už to pro ně nic neznamená." Pomyslela jsem
na ďáblotvor. Na jeho moc. "Věřím, že mají prostředky,
jak si nás zotročit natrvalo - tedy, pokud nás nejdřív nezabijí."
Vee pomalu přikývla a vstřebávala plnou váhu mých slov. "Pomůžeme
ti. Jsme v tom spolu. Je to můj a Scottův boj stejně jako tvůj."
"Vee..." začala jsem varovně.
"Pokud to má být boj mého života, tak se ho zúčastním. Ať mi
to schvaluješ, nebo ne. Vynechala jsem koblihy k snídani, abych
sem dorazila včas, takže se neotočím a neodejdu," prohlásila Vee,
ale ve způsobu, jakým to říkala, se skrývalo cosi téměř něžného.
Každé slovo myslela vážně. Jsme v tom spolu.
Málem jsem se nevymáčkla. "Dobrá," řekla jsem nakonec. "Pojďme
zavřít ty pekelné brány jednou provždy."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama