Květen 2013

12. kapitola

23. května 2013 v 14:50 | Móňa |  Hunger games-Aréna smrti
Díky bohu, že jsem se večer přivázala. Skulila jsem se z vidlice ke straně a nyní visím tváří k zemi. Na stromě mě drží opasek, jedna ruka a nohy, kterými ve spacím pytli objímám větev těsně u kmene. Určitě jsem při svém sklouznutí zašramotila, ale profíci jsou příliš zaneprázdněni vlastní debatou.
"Tak do toho, Milovníku," říká kluk z Druhého kraje. "Jdi se podívat."
Na okamžik zahlédnu ve světle baterky Peetu, jak míří zpátky k dívce u ohně. Tvář má napuchlou a pokrytou podlitinami, na jedné paži má zkrvavený obvaz a podle zvuku jeho kroků soudím, že trochu kulhá. Vzpomínám si, jak na mě vrtěl hlavou, abych se neúčastnila boje o zásoby, zatímco on celou dobu plánoval, že se vrhne do největší mely. Že udělá přesný opak toho, co mu Haymitch řekl.
Dobře, to dokážu překousnout. Zásoby představovaly opravdu hodně lákavý pohled. Ale tohle…, ta druhá věc. Že se spojil s vlčí smečkou profíků, aby uštvali nás ostatní. Nikdo z Dvanáctého kraje by nic takového neudělal! Profesionální splátci jsou příliš krutí a arogantní, jsou lépe živení, ale jen proto, že jde o přisluhovače Kapitolu, shodně nenáviděné všemi s výjimkou obyvatel jejich vlastních krajů. Dovedu si představit, jak o Peetovi asi teď doma mluví. A to měl tu drzost, aby se mnou mluvil o morálce?
Ten ušlechtilý chlapec na střeše se mnou zjevně hrál jen další ze svých her. Tohle ale bude jeho poslední. Budu dychtivě vyhlížet noční oblohu, až promítnou jeho fotografii mezi ostatními padlými. Pokud ho dřív nezabiju já sama.
Profesionální splátci zůstávají potichu, dokud Peeta neodejde z doslechu, a pak se dávají tlumenými hlasy do řeči.
"Proč ho prostě nezabijeme rovnou, ať to máme za sebou?"
"Nechte ho, ať chodí s námi. Čemu to vadí? A s tím nožem to docela umí."
Opravdu? To je pro mě novinka. Dnes se o Peetovi dozvídám plno zajímavých věcí.
"Kromě toho díky němu budeme mít největší šanci ji najít."
Chvilku mi trvá, než mi dochází, že tím myslí mě.
"Proč? Myslíš, že mu spolkla tu přeslazenou romantiku?"
"Možná. Připadala mi docela prostoduchá. Když si vzpomenu, jak se točila v těch šatech, chce se mi zvracet."
"Škoda, že nevíme, jak dostala tu jedenáctku."
"Vsadím se, že Milovník to ví."
Zvuk Peetových kroků je opět umlčí.
"Byla mrtvá?" ptá se kluk z Druhého kraje.
"Ne, ale teď už je," odpovídá Peeta. V tu chvíli se ozývá výstřel z děla. "Můžeme jít dál?"
Tlupa profíků vybíhá pryč zrovna v okamžiku, kdy zvolna svítá a všude kolem začínají zpívat ptáci. Setrvávám ve své nepříjemné poloze a svaly se mi chvějí námahou. Pak se vytahuji zpátky na větev. Potřebuji slézt dolů a vydat se pryč, ale chvíli jen tak ležím, abych strávila to, co jsem právě vyslechla. Nejenže Peeta chodí s profíky; on jim dokonce pomáhá, aby mě našli. Tu prostoduchou dívku, kterou musejí brát vážně, protože dostala jedenáctku. Protože umí střílet z luku. Což Peeta ví líp než kdokoliv jiný.
Ještě jim to ale neřekl. Nechává si tu informaci pro sebe, protože ví, že jedině to ho udržuje naživu? Pořád kvůli divákům předstírá, že mě miluje? Co se mu honí hlavou?
Náhle ptáci umlkají. Jeden pronikavě, varovně zakřičí. Přesně takový ptačí křik jsme s Hurikánem slyšeli těsně předtím, než chytili tu dívku. Vysoko nad skomírajícím ohněm se zhmotňuje vznášedlo. K zemi se spouští sada velkých kovových kleští. Pomalu a jemně zvedají tělo mrtvé soutěžící do stroje. Pak vznášedlo mizí a ptáci pokračují v přerušeném zpěvu.
"Je čas vyrazit," šeptám sama sobě. Soukám se ze spacího pytle, balím ho a ukládám do batohu. Zhluboka se nadechuji. Pod rouškou noci a přes vrbové větvoví asi bylo pro kamery obtížné získat můj dobrý záběr. Vím ale, že teď mě jistě sledují. Jakmile doskočím na zem, stoprocentně se na mě zaostří.
Diváci budou celí bez sebe, až se dozvědí, že jsem byla v koruně toho stromu, že jsem vyslechla rozhovor profíků a že vím o Peetovi. Dokud se nerozhodnu, jak se k tomu postavím, bude lepší, když se budu chovat, jako bych byla nad věcí. Nesmím být ohromená, zmatená ani vyděšená.
Ne, musím vypadat, jako bych byla nejméně o tah napřed.
Když tedy vystupuji z listoví do ranního světla, na vteřinu zastavuji a poskytuji kamerám čas, aby mě zabraly zblízka. Nachyluji hlavu mírně ke straně a povytahuji koutky úst ve vědoucím úsměvu. Tak! Ať dumají, co to znamená!
Zrovna se chystám vyrazit, když si vzpomínám na svoje pasti. Asi není zrovna vhodné, abych je šla zkontrolovat teď, když jsou ostatní nablízku. Ale musím. To bude těmi roky lovení. A lákadlem v podobě masa. Odměnou je mi jeden pěkný králík. Za pár chvil už ho stahuji a vyvrhuji. Hlavu, nohy, ocas kůži a útroby schovávám pod hromadou listí. Přeju si, abych měla oheň - ze syrového králíka můžete dostat králičí horečku, což jsem si ověřila na vlastní kůži -, když tu si vzpomínám na mrtvou soutěžící. Pospíchám k jejímu tábořišti. Opravdu, uhlíky v ohništi jsou dosud horké. Spěšně z větví vyrábím rožeň, napichuji na něj kousky rozřezaného králíka a kladu ho nad uhlíky.
Teď jsem ráda, že mě sledují kamery. Chci, aby sponzoři viděli, že umím lovit a že sázkou na mě neprodělají, protože se nenechám vylákat tak snadno do pasti jako ostatní, které trápí hlad. Zatímco se králík opéká, rozemnu kousek zuhelnatělé větve na saze a pouštím se do maskování svého oranžového batohu. Černé šmouhy představují jisté vylepšení, ale pomohla by i vrstva bláta. K získání bláta bych samozřejmě potřebovala vodu…
Beru si svoje věci i rožeň, házím na uhlíky trochu hlíny a vyrážím v opačném směru než profíci. Cestou sním polovinu králíka a druhou si balím do plastové fólie na později. Maso tiší kručení v mém žaludku, ale nepomáhá nijak uhasit žízeň. Najít vodu je teď můj nejdůležitější úkol.
Za chůze mám pocit, že obrazovky v Kapitolu stále zabírají mou tvář, a tak nadále pečlivě skrývám svoje emoce. Claudius Templesmith si jistě užívá roli moderátora a právě s hosty rozebírají Peetovo chování i mou reakci. Co si o tom všem mají myslet? Přiznal konečně Peeta barvu? Jak to ovlivní kurzy sázkařů? Přijdeme o sponzory? Máme vůbec nějaké? Ano, jsem si jistá, že máme, nebo že jsme je přinejmenším měli.
Peeta každopádně udělal tlustou čáru za seriálem o milencích stíhaných nepřízní osudu. Nebo ne? Zatím o mně skoro nic neprozradil, a tak bychom z toho stále mohli něco vytěžit. Třeba si lidé pomyslí, že jde o náš společný plán. Stačí, když se budu tvářit, že mě jeho jednání těší.
Na oblohu stoupá slunce a i přes větvoví stromů mi připadá příliš jasné. Mažu si rty tukem z králíka a snažím se nelapat po dechu, ale k ničemu to není. I když uběhl teprve den, brzo budu dehydrovaná. Snažím se vzpomenout si na vše, co vím o hledání vody. Voda teče z kopce, takže vlastně není tak špatné, že scházím stále níž do údolí. Kdyby se mi podařilo najít nějakou zvířecí stezku nebo zahlédnout bujnou svěží zeleň… Les však zůstává jednotvárný. Kráčím z mírného svahu, zpívají ptáci a kolem mě rostou stejné stromy.
Jak den pokračuje, uvědomuji si, že začínám mít problémy. Ta trocha moče, kterou jsem ze sebe vytlačila, je tmavě hnědá, bolí mě hlava a na jazyku mám suchou skvrnu, kterou nedokážu navlhčit. Slunce mě pálí do očí, a tak si beru sluneční brýle, ale když si je nasazuji, podivně mi mění vidění, takže je zase vracím do batohu.
Pozdě odpoledne už si myslím, že jsem objevila řešení. Všímám si hustých keřů s bobulemi a spěchám k nim, abych si trhala plody a vysála z nich sladkou šťávu. Když si je ale přikládám ke rtům, pozorněji se na ně dívám. To, co jsem považovala za borůvky, jsou bobule s trochu jiným tvarem, a když jednu z nich rozmáčknu mezi prsty, objeví se krvavě červený vnitřek. Tyhle plody neznám. Možná jsou jedlé, ale spíš jde o nějaký ošklivý trik tvůrců her. I botanický instruktor ve Výcvikovém centru nám zdůrazňoval, abychom se vyhýbali plodům, o nejsme na sto procent jistí, že nejsou jedovaté. To jsem věděla i předtím, ale teď mám takovou žízeň, že mě stojí velké přemáhání, abych je zahodila.
Začíná se na mně projevovat únava, ale nejde o únavu obvyklou po dlouhé cestě. Musím se často zastavovat a odpočívat, ačkoliv vím, že lék na své trápení najdu jedině tehdy, pokud budu pokračovat v pátrání. Zkouším novou taktiku: šplhám na nejbližší strom tak vysoko, jak si ve svém oslabeném stavu troufám, abych pátrala po vodě. Kam až dohlédnu, všude neměnný les.
Jsem rozhodnuta jít až do soumraku, a tak kráčím, až nakonec sotva pletu nohama.
Vyčerpaně se vytahuji do koruny stromu a připevňuji se větvi opaskem. Nemám chuť k jídlu, ale cumlám králičí kůstky, abych nějak zaměstnala ústa. Padá noc, hraje hymna a vysoko na nebi vidím fotografii dívky z Osmého kraje. Té, kterou šel Peeta dorazit.
Můj strach ze smečky profíků ve srovnání s palčivou žízní ustupuje do pozadí. Kromě toho měli namířeno na opačnou stranu a teď už budou muset odpočívat i oni. Vzhledem k nedostatku vody se možná dokonce museli vrátit k jezeru, aby doplnili zásoby.
Možná je to jediná možnost i pro mě.
Ráno s sebou přináší hotová muka. V hlavě mě zabolí s každým tepem srdce. Prosté pohyby vysílají ostrá píchnutí do všech kloubů. Ze stromu spíše padám, než seskakuji. Trvá mi několik minut, než si sbalím věci. Hluboko ve svém nitru vím, že nejednám správně. Měla bych být opatrnější a rychlejší. Ale mysl mám zamlženou a je těžké zformulovat nějaký plán. Opírám se zády o kmen stromu, jedním prstem si jemně hladím povrch jazyka, který na dotyk působí jako smirkový papír, a zvažuji svoje možnosti. Jak získat vodu?
Vrátit se k jezeru? To nejde. Nikdy tam nedojdu.
Doufat v déšť? Na obloze není ani mráček.
Pokračovat v hledání? Ano, to je moje jediná naděje. Pak mě však napadá další věc a následný nával vzteku mě probírá z otupělostí.
Haymitch! Ten by mi mohl poslat vodu! Může stisknout tlačítko a dodat mi ji během několika minut na stříbrném padáčku. Vím, že určitě mám sponzory, aspoň jednoho nebo dva, kteří si mohou dovolit poslat litr vody. Ano, je to drahé, ale tihle lidé jsou chodící měšce. A taky si na mě budou sázet. Třeba si Haymitch neuvědomuje, v jak naléhavé jsem situaci.
Říkám tak silným hlasem, jak se odvážím: "Vodu." S nadějí čekám na padáček, který se snese z nebe. Nic se ale neděje.
Něco tu nesedí. Mýlím se, když předpokládám, že mám sponzory? Nebo je Peetovo chování všechny odpudilo? Ne, tomu nevěřím. Tam venku je určitě někdo, kdo je mi ochotný koupit vodu, jenže Haymitch mi ji nechce doručit. Jako můj trenér řídí přísun darů od sponzorů. Vím, že mě nenávidí. Dal to najevo dostatečně jasně. Ale nenávidí mě natolik, aby mě nechal zemřít nedostatkem vody? To přece nemůže, nebo ano? Pokud trenér zachází špatně se svým svěřencem, poženou ho k odpovědnosti diváci i lidé doma ve Dvanáctém kraji. Ani Haymitch by to neriskoval. Říkejte si o obchodnících na černém trhu, co chcete, ale myslím, že by ho nepřivítali s otevřenou náručí, kdyby mě nechal takhle zemřít. A kde by pak sháněl svoje pití? Takže… co vlastně? Snaží se mě potrestat za to, že jsem se mu vzepřela? Směruje všechny sponzory k Peetovi? Nebo je prostě jen příliš opilý, aby si všiml, co se právě děje? Tomu nevěřím a nevěřím ani, že se mě úmyslně snaží zabít. Haymitch se mě svým osobitým, nepříjemným způsobem pokoušel připravit na soutěž. Tak o co tu tedy jde?
Zakrývám si obličej dlaněmi. Teď nehrozí nebezpečí, že bych se rozplakala, protože bych nedokázala vytvořit slzu, ani kdyby na tom závisel můj život. Co Haymitch dělá? Přes mou zlost, nenávist a podezřívavost mi tichý hlásek v hlavě šeptá odpověď.
Třeba ti tak posílá vzkaz, říká. Vzkaz. Jaký vzkaz? Pak mi to dochází. Existuje jediný důvod, proč mi Haymitch nedodává vodu. Ví, že už jsem ji skoro našla.
Zatínám zuby a zvedám se na nohy. Mám pocit, jako by byl můj batoh třikrát těžší než včera. Nacházím ulomenou větev, která mi poslouží jako hůl, a vydávám se na cestu. Praží slunce a je ještě větší vedro než první dva dny. Připadám si jako starý kus kůže, který se suší a praská v horku. Každý krok vyžaduje obrovské úsilí, ale odmítám se zastavit. Nechci si sedat. Kdybych si sedla, je docela dobře možné, že už nevstanu a že už si ani nevzpomenu na svůj úkol.
Představuji snadnou kořist. Každý splátce, dokonce i drobounká Routa, by mě nyní mohl vyřídit - prostě by do mě strčil a zabil by mě mým vlastním nožem. Nemám dost sil, abych se bránila. Pokud je ale někdo ve stejné části lesa jako já, nevšímá si mě. Pravda je, že si připadám osamělá, jako bych byla milion kilometrů daleko od jiné živé duše.
Nejsem ale sama. Ne, určitě mě sledují kamerami. Vzpomínám na ty roky, kdy jsem se dívala, jak splátci hladoví, žízní a krvácí k smrti. Pokud někde jinde neprobíhá opravdu dobrý boj, zabírají mě.
Mé myšlenky se obrací k Prim. Pravděpodobně nebude sledovat živý přenos, ale během oběda ve škole ukazují záznamy. Už kvůli ní se snažím tvářit co nejméně zoufale.
Odpoledne ale vím, že se blíží konec. Třesou se mi nohy a srdce mi buší jako o závod. Každou chvíli zapomínám, co přesně dělám. Několikrát jsem klopýtla a na poslední chvíli jsem udržela rovnováhu, ale když mi uklouzne hůl, definitivně se hroutím k zemi. Nedokážu vstát. Nechávám zavřené oči.
V Haymitchovi jsem se spletla. Nemá mi vůbec v úmyslu pomoct.
To je v pořádku, myslím si. Tady to není tak špatné. Není tu takové horko, což znamená, že se blíží večer. Ve vzduchu se vznáší jemná, sladká vůně, která mi připomíná lekníny. Prsty hladím hladkou půdu, která pod nimi bez odporu klouže. Tohle je slušné místo pro smrt, říkám si.
Špičkami prstů opisuji kroužky v chladné, kluzké hlíně. Zbožňuji bahno, pomyslím si. Kolikrát jsem vystopovala kořist s pomocí jeho měkkého, snadno čitelného povrchu. Je dobré i na včelí bodnutí. Bahno. Bahno. Bahno! Prudce otvírám oči a bořím prsty do země. To je bahno! Nabírám vzduch do nozder. A takhle voní stulíky!
Plazím se bahnem za vůní. Pět metrů od místa, kde jsem se zhroutila, se prodírám hustou vrstvou rostlin do rybníka. Na jeho hladině se vznášejí žluté květy krásných stulíků.
Mám co dělat, abych se udržela a nezačala hltat tolik vody, kolik se mi podaří vypít. Zbývá mi ale pořád dostatek rozumu, abych rozechvělou rukou vytáhla láhev a naplnila ji vodou. Přidávám do ní správný počet jodidových kapek jako dezinfekci. Půlhodinové čekání představuje hotová muka, ale postupuji ho. Nebo aspoň odhaduji, že uběhlo půl hodiny. Déle rozhodně čekat nemůžu.
A teď pomalu a klidně, nabádám se. Lokám si a polykám jeden doušek vody. Chvíli čekám. Pak si dám další. Během následujících dvou hodin postupně vypiji celé dva litry. A pak ještě dva. Připravuji si další láhev, než se vracím na strom, kde nadále popíjím, jím zbytek králíka a dopřávám si i jednu ze svých drahocenných sušenek. Když pouštějí hymnu, cítím se podstatně lépe. Na obloze se neobjevují žádné tváře - dnešek přežili zbývající všichni splátci. Zítra zůstanu tady, odpočinu si, zamaskuju batoh bahnem a nalovím pár těch drobných rybek, které jsem viděla v rybníku. Vyhrabu si k nim kořeny vodních rostlin, abych si připravila dobré jídlo. Choulím se do spacího pytle a objímám láhev na vodu jako životně důležitý poklad, kterým taky je.
O několik hodin později mě vytrhuje ze spánku cupitání nohou. Zmateně se rozhlížím. Ještě nesvítá, ale vidím, co se děje.
Bylo by těžké přehlédnout ohnivou stěnu, která klesá směrem ke mně.

11. kapitola

23. května 2013 v 14:49 | Móňa |  Hunger games-Aréna smrti
Šedesát vteřin. Tak dlouho musíme zůstat stát na kovových plošinách, než zazní zvuk gongu. Pokud z nich sestoupíme před vypršením lhůty, nohy nám utrhne výbuch pozemních min. Máme šedesát vteřin, abychom se rozhlíželi po kruhu splátců, kteří jsou všichni rozmístěni ve stejné vzdálenosti od Rohu hojnosti, obřího zlatého rohu ve tvaru kornoutu se zahnutou špičkou, nejméně šest metrů vysokého, plného věcí, které nám pomohou v aréně: potravin, zásob vody, zbraní, léků, oblečení a prostředků k rozdělání ohně. Kolem Rohu hojnosti leží další předměty, jejichž hodnota klesá s rostoucí vzdáleností od centra. Tak například pouhých několik kroků přede mnou leží metrový čtverec plastové fólie. Určitě by se mi mohl hodit za deště. V ústí rohu ale vidím vak se stanem, který by mne ochránil před jakýmkoliv počasím. Pokud budu mít žaludek na to, abych se k němu rozběhla a bojovala o něj s třiadvaceti dalšími splátci. Což bych podle trenérových pokynů neměla.
Stojíme na rovném, otevřeném prostranství udusané hlíny. Za protějšími splátci nic nevidím, což naznačuje, že tam bude svah, nebo dokonce strmý útes. Po mé pravici se třpytí hladina jezera. Nalevo a za mnou roste řídký borový les. Tam bych podle Haymitche měla zamířit. Okamžitě.
V duchu slyším jeho pokyny. "Zmizte co nejdál od ostatních a najděte zdroj vody."
Bohatství, jež se mi nabízí, je ale lákavé, velice lákavé. Taky vím, že když ho nezískám já, vezme si ho někdo jiný. Že si většinu zásob a zbraní rozdělí profesionální splátci, kteří přežijí úvodní masakr. Něco přitahuje moji pozornost. Támhle, na hromádce přikrývek, leží stříbrný toulec se šípy a luk s tětivou, připravený k použití. Ten je můj, myslím si. Ten je určený pro mě.
Jsem rychlá. Dokážu sprintovat rychleji než všechny ostatní dívky ve škole, ačkoliv pár z nich mě dokáže porazit v závodu na delší trati. Roh hojnosti je ode mě pouhých čtyřicet metrů, což je přesně má silná stránka. Vím, že k němu dokážu doběhnout jako první, ale otázka zní, jak rychle zase dokážu zmizet. Než seberu zásoby a zbraň, dostanou se k rohu i ostatní, a i když jednoho nebo dva bych dokázala s lukem vyřídit, tucet splátců v tak malé vzdálenosti by mě snadno zabil oštěpy a kyji. Nebo obyčejnými pěstmi.
Na druhou stranu nebudu představovat jediný cíl. Vsadím se, že mnoho splátců přehlédne drobnou dívku, byť získala po výcviku nejvyšší hodnocení, a zaměří se na nebezpečněji působící soky.
Haymitch mě nikdy neviděl běžet. Kdyby ano, možná by mi radil, abych to zkusila. Abych získala tu zbraň. Protože tato zbraň může velice snadno představovat mou záchranu. A v celé hromadě vidím jediný luk. Vím, že už jistě uplynula téměř celá minuta. Musím se rozhodnout, co podniknu, a uvědomuji si, že mimoděk natáčím nohy k běhu, nikoliv pryč do okolního lesa, ale k zásobám uprostřed kruhu a ke kýženému luku. Náhle si všímám Peety o pět splátců napravo ode mne. Je docela daleko, přesto vidím, že se dívá přímo na mě, a mám dojem, že vrtí hlavou. Do očí mi ale svítí slunce, a zatímco o tom pořád přemítám, rozezní se gong.
Prošvihla jsem to! Prošvihla jsem svou šanci! Ty dvě vteřiny, které jsem ztratila, protože jsem nebyla připravená, stačí k tomu, abych si běh k rohu rozmyslela. Chvilku nerozhodně přešlapuji, zmatená a popletená ze směru, kterým se chce vydat můj mozek. Vzápětí se vrhám kupředu, zvedám plastovou fólii a chleba. Jde o tak mizerný úlovek a já jsem natolik rozzlobená na Peetu za to, že rozptýlil moji pozornost, že běžím ještě dvacet metrů ke středu kruhu, abych sebrala jasně oranžový batoh, který může obsahovat cokoliv. Nedokážu snést pomyšlení, že bych měla začínat s prázdnýma rukama.
Nějaký kluk, myslím, že z Devátého kraje, sahá po batohu ve stejnou chvíli jako já a krátkou chvíli se o něj přetahujeme. Vtom zakašle a prská na mou tvář krev. Potácivě ustupuji o několik kroků, zděšená z teplých, lepkavých kapek. Chlapec se hroutí k zemi a já vidím, že mu ze zad trčí nůž. Další splátci už dorazili k Rohu hojnosti a připravují se k útoku. Ano, běží ke mně dívka z Druhého kraje. Je asi deset metrů daleko a v jedné ruce svírá několik nožů. Viděla jsem ji vrhat nože při výcviku. Nikdy nemine cíl. A já jsem její další terč.
Veškeré obavy, které jsem dosud pociťovala, se koncentrují do bezprostředního strachu před touto dívkou, tímto dravcem, který mě může v příštích vteřinách zabít. Tělem se mi rozlévá adrenalin, přehazuji si batoh přes jedno rameno a plnou rychlostí vybíhám k lesu. Slyším svištění letícího ostří a reflexivní povytahuji batoh vzhůru, abych si ochránila hlavu. Ostří se zabořuje do batohu. Už mám na ramenou navlečené oba popruhy a sprintuji ke stromům. Nějak vím, že mě ta dívka nebude pronásledovat. Že se vrátí k Rohu hojnosti, než si ostatní rozdělí kořist. Po tváři mi přeletí úsměv. Díky za tu kudlu, pomyslím si.
U okraje lesa se na vteřinu otáčím, abych se rozhlédla po otevřeném prostranství. Kolem Rohu hojnosti spolu bojuje zhruba deset splátců. Několik jich už leží na zemi mrtvých. Ti, kteří raději utekli, mizí mezi stromy nebo do prolákliny naproti mému stanovišti. Pokračuji v běhu, dokud mě les neskryje před zraky ostatních soutěžících, pak přecházím do pomalejšího klusu, kterým se podle svého odhadu dokážu pohybovat delší dobu. Několik dalších hodin střídavě klušu a kráčím, abych se co nejvíce vzdálila od jiných splátců. Při zápase s chlapcem z Devátého kraje jsem ztratila bochník chleba, ale podařilo se mi zasunout plastovou fólii do rukávu. Nyní ji za chůze úhledně skládám a zasunuji si ji do kapsy. Také vytrhuji nůž z batohu - je to pěkná zbraň s dlouhým nabroušeným ostřím, u rukojeti dokonce zubatým, takže jej budu moct použít i jako pilku - a zasunuji si ho za pasek. Neodvažuji se zastavit, abych prozkoumala obsah batohu. Přestávky dělám jen na tak dlouho, abych si ověřila, že mě nikdo nepronásleduje.
Dokážu urazit značnou vzdálenost. Vím to z dob, kdy jsem lovila v lese. Ale budu potřebovat vodu. To byl Haymitchův druhý pokyn, a jelikož jsem tak trochu zpackala splnění prvního, nepřestávám se rozhlížet po nějakých známkách vody. Zatím nemám štěstí.
Les se postupně mění a mezi borovicemi se objevují i jiné druhy stromů, z nichž některé poznávám, ale jiné jsou pro mě úplnou novinkou. V jednu chvíli slyším nějaký hluk a vytahuji z pásku nůž pro případ, že bych se musela bránit, ale jen jsem vylekala nějakého králíka. "Ráda tě vidím," šeptám. Když je tu jeden králík, mohou jich tu být stovky, které jen čekají, až se zachytí do mých pastí.
Půda se svažuje, a to se mi nijak zvlášť nezamlouvá. V údolích si připadám jako v pasti. Chci být raději vysoko, jako v kopcích kolem Dvanáctého kraje, kde uvidím, jak se ke mně blíží nepřátelé. Nemám ale jinou možnost než jít dál.
Je to zvláštní, ale necítím se zase tak mizerně. Dny, kdy jsem se cpala jídlem, se konečně vyplácejí. Mám výdrž, i když trpím nedostatkem spánku. Chůze lesem mě osvěžuje. Těší mě samota, ačkoliv jde o iluzi, protože jsem pravděpodobně právě teď na televizních obrazovkách. Nikoliv nepřetržitě, ale tu a tam ano. První den dochází k tolika úmrtím, že procházka splátce po lese nepředstavuje natolik atraktivní záběr. Budou mě ale ukazovat dost často, aby připomněli divákům, že jsem naživu, nezraněná a v pohybu. Jedna z největších vln sázení probíhá právě první den, jakmile se lidé dozvědí jména úvodních obětí. Nedá se ovšem srovnávat s tím, co se děje, když zbývá několik posledních hráčů.
Je pozdní odpoledne, když ke mně doléhá zvuk děl. Každý výstřel symbolizuje mrtvého splátce. Zřejmě konečně ustal boj u Rohu hojnosti. Organizátoři nikdy nevyzvedávají těla; dokud se vítězové nerozptýlí. První den dokonce ani nestřílejí z děl, dokud neskončí úvodní řež, protože se jen těžko sledují všechna úmrtí. Dopřávám si chvilku odpočinku a udýchaně počítám rány. Jedna…, dvě…, tři…, a tak pokračují až k jedenáctému výstřelu. Celkem jedenáct mrtvých. Zbývá třináct hráčů. Nehtem seškrabuji z tváře zaschlou krev chlapce z Devátého kraje. Ten je určitě po smrti. Přemýšlím o Peetovi. Přežil první den? Za pár hodin se to dozvím. Až budou promítat fotografie mrtvých na oblohu, abychom se my ostatní podívali.
Náhle mě drtí pomyšlení, že Peeta už je možná po smrti, že vykrvácel, organizátoři vyzvedli jeho tělo a právě ho přepravují zpátky do Kapitolu, aby ho omyli, převlékli a vyslali v proslulé dřevěné rakvi do Dvanáctého kraje. Už tu třeba není. Vrací se domů. Usilovně se snažím, abych si vybavila, jestli jsem si ho všimla po zaznění gongu. Naposledy jsem ho viděla, jak na mě vrtí hlavou těsně před začátkem her.
Možná by bylo lepší, kdyby už byl po smrti. Nevěřil, že by dokázal vyhrát. A na mě aspoň nezbude nepříjemná nutnost ho zabít. Možná by bylo lepší, kdyby už nadobro vypadl ze hry.
Vyčerpaně se hroutím vedle svého batohu. Stejně se do něj musím podívat, ještě než padne noc. Musím zjistit, co mám k dispozici. Stahuji si popruhy z ramen a vidím, že jde o kvalitní batoh, ačkoliv má poněkud nešťastnou barvu. Takový oranžový odstín bude za tmy skoro zářit. V duchu si připomínám, že ho zítra jako první věc po ránu musím zamaskovat.
Otvírám ho. Nejvíc ze všeho v tuto chvíli toužím po vodě, Haymitchův pokyn, abych okamžitě našla vodu, nebyl řečený jen tak náhodou. Bez vody dlouho nevydržím. Pár dní budu schopná fungovat i s nepříjemnými příznaky dehydratace, ale pak se mi přitíží a já budu jen bezmocně čekat na smrt, která přijde nejpozději po týdnu. Pečlivě před sebe skládám zásoby, jeden tenký černý spací pytel, který uchovává tělesné teplo. Balíček sušenek. Balíček sušených hovězích proužků. Lahvička s jódem. Krabička zápalek. Malý kotouček drátu. Sluneční brýle. A dvoulitrová umělohmotná láhev s víčkem, suchá jako troud.
Nemám vodu. Jak těžké by pro ně asi bylo naplnit láhev? Uvědomuji si, že už mám sucho v ústech i v hrdle a praskají mi rty. Celý den jsem na cestě. Bylo horko a já jsem toho hodně vypotila. Doma je vždycky nějaký pramen, z něhož se mohu napít, případně sníh, který lze rozehřát.
Vracím věci do batohu a vtom se mi v hlavě vynořuje strašná myšlenka. To jezero. To, které jsem viděla, když jsem čekala na zaznění gongu. Co když je jediným zdrojem vody v celé aréně? Tak by tvůrci her zajistili, že se u něj budeme střetávat a bojovat spolu. Jezero je ve vzdálenosti celodenního pochodu od místa, kde nyní sedím, a bez pití půjde o značně namáhavou cestu. A i když k němu dojdu, bezpochyby ho bude střežit někdo z profesionálních splátců. Začínám panikařit, ale vzpomínám si na králíka, jehož jsem dnes vyplašila. Ten taky musí někde pít. Jen musím zjistit kde.
Padá soumrak a já se neklidně rozhlížím. Stromy rostou příliš řídce, než aby poskytovaly pořádný úkryt. Vrstva jehličí, která tlumí moje kroky, zároveň ztěžuje stopování zvířat k napajedlu. A pořád kráčím z kopce, hlouběji a hlouběji do zdánlivě nekonečného údolí.
Taky mám hlad, ale netroufám si načínat drahocennou zásobu sušenek a hovězího. Místo toho vytahuji nůž a přistupuji k jedné borovici. Odřezávám vnější vrstvu kůry a seškrabuji plnou hrst měkčí kůry vespod. Pomalu ji žvýkám a pokračuji v chůzi. Po týdnu těch nejvybranějších lahůdek se tahle hmota obtížně polyká. Už jsem ale v životě snědla spoustu borové kůry. Rychle si zvyknu.
Za další hodinu je jasné, že musím najít nějaké místo, kde přečkám noc. Probouzejí se noční zvířata. Slyším občasné zahoukání nebo zavytí - první náznak, že o králíky budu soutěžit se zdejšími dravci. Ještě se nedá odhadnout, jestli tu jsou tak velké šelmy, aby viděly zdroj masa i ve mně. Právě v tomto okamžiku se za mnou může plížit libovolné množství zvířat.
Usuzuji nicméně, že se přednostně musím chránit před ostatními splátci. Jsem si jistá, že mnozí budou za noci pokračovat v lovu. Ti, kteří zvítězili v boji u Rohu hojnosti, budou mít jídlo, dostatek vody z jezera, pochodně nebo svítilny a zbraně, které budou chtít co nejdřív použít. Mohu jen doufat, že jsem postupovala dost rychle a dost daleko, abych byla mimo jejich dosah.
Před uložením ke spánku vytahuji z batohu drát a nastražuji do křovin dvě pasti, které vyzvednou chycené zvíře vysoko do vzduchu. Vím, že je to riskantní, ale potraviny mi tu dojdou velice rychle. A na útěku nemohu klást oka. Přesto ale jdu ještě pět minut, než se konečně zastavuji.
Pečlivě si vybírám správný strom. Je to vrba, ne příliš vysoká, ale roste ve skupině dalších vrb, které poskytují úkryt závojem svěšených větví. Šplhám do koruny a držím se na silných větvích u kmene. Konečně objevuji rozsochatou vidlici, která se stane mým lůžkem. Chce to trochu úsilí, ale upravuji spací pytel do poměrně pohodlné polohy. Batoh umísťuji do nohou spacího pytle a soukám se za ním. V rámci předběžné opatrnosti si svlékám opasek, omotávám jím větev i spací pytel a znovu si ho zapínám kolem pasu. Pokud se ve spánku překulím, aspoň nespadnu. Jsem dost malá, abych si přetáhla vršek spacího pytle přes hlavu, ale oblékám si i kapuci. Stmívá se a rychle se ochlazuje. Přestože jsem riskovala, když jsem vybíhala pro ten batoh, nyní vím, že jsem se zachovala správně. Spací pytel, který zadržuje tělesné teplo, je k nezaplacení. Dokážu si představit, že největší starosti řady jiných splátců je, jak se trochu zahřát, zatímco já se možná na několik hodin i vyspím. Kéž bych jenom neměla takovou žízeň.
Jen co padla noc, slyším hymnu, která předchází rekapitulaci dnešních úmrtí. Mezi větvemi vidím na obloze emblém Kapitolu. Ve skutečnosti se dívám na obrovskou obrazovku, kterou nese jedno z jejich vznášedel. Hymna končí a nebe na okamžik zčerná. Doma bychom sledovali podrobné záběry z každého zabití, ale to se zde považuje za nepřípustné, protože by tím ostatní soutěžící mohli získat nespravedlivou výhodu. Kdybych například někoho zastřelila lukem, okamžitě by všichni ostatní věděli o mém tajemství. Ne, tady v aréně všichni vidíme tytéž fotografie, které ukazovali, když zveřejňovali naše hodnocení po výcviku. Obyčejné snímky tváří. Nyní je ale místo bodového hodnocení doplňují jen čísla krajů. Zhluboka se nadechuji, když se na obrazovce začínají objevovat obličeje mrtvých splátců, a odpočítávám je na prstech.
Jako první se objevuje dívka z Třetího kraje. To znamená, že profesionální splátci z Prvního a Druhého kraje všichni přežili.
Žádné překvapení. Následuje chlapec ze Čtvrtého kraje. To jsem nečekala. Profesionální splátci obvykle první den přežijí bez úhony. Chlapec z Pátého kraje… Ta dívka s liščím obličejem zřejmě unikla. Oba splátci ze Šestého a Sedmého kraje. Chlapec z Osmého. Oba z Devátého. Ano, to je ten chlapec, s kterým jsem se přetahovala o batoh. Došly mi prsty, takže zbývá poslední mrtvý. Je to Peeta? Ne, na obrazovce se objevuje tvář dívky z Desátého kraje. To je všechno. Znovu se objevuje emblém Kapitolu s posledními fanfárami. Pak se v lese opět rozhostí ticho a tma.
Ulevilo se mi, že je Peeta naživu. Znovu si opakuji, že kdyby mě zabili, jeho vítězství by prospělo mé matce i Prim. Tím sama sobě vysvětluji protichůdné emoce, které mě zaplavují, když si vzpomenu na Peetu. Na vděčnost, že mi poskytl výhodu tím, když mi veřejně vyznal lásku. Na zlost nad jeho morální převahou na střeše. Na hrůzu z toho, že se tu v kterémkoliv okamžiku můžeme utkat tváří v tvář.
Jedenáct mrtvých, ale nikdo z Dvanáctého kraje. Pokouším se dát dohromady, kdo zbývá. Pět profesionálních splátců. Dívka s liščí tváří - překřtila jsem ji na Lišku. Mlat a Routa. Routa…takže se jí nakonec přece jen podařilo přežít první den. Nemohu si pomoct - cítím úlevu. To je deset soutěžících. Na zbývající tři si vzpomenu zítra. Urazila jsem velký kus cesty, a když je teď noc a ležím vysoko v koruně stromu, musím si trochu odpočinout nebo se o to aspoň pokusit.
Dva dny jsem se pořádně nevyspala a pak následovala dlouhá cesta do arény. Zvolna uvolňuji napjaté svaly, zavírám oči a hlavou mi bleskne poslední myšlenka: jaké je štěstí, že nechrápu…
Křup! Budí mě zvuk praskající větve. Jak dlouho jsem spala? Čtyři hodiny? Pět? Mám ledově chladnou špičku nosu. Prask! Co se děje? To není zvuk větve, která povoluje pod něčíma nohama, ale z lesa ke mně doléhá ostré křupání. Prask! Prask! Odhaduji, že se zvuk ozývá z místa několik set metrů ode mne, pomalu a neslyšně se obracím daným směrem. Několik minut vidím jen tmu a slyším šustění. Pak zahlédnu jiskřičku a objevuje se malý oheň. Vidím, jak si někdo nad plameny zahřívá ruce, ale víc nerozeznám.
Musím se kousnout do rtu, abych nezačala křičet na toho, kdo si rozdělal oheň - ty nejhorší nadávky, jaké znám. Co si myslí? Oheň za soumraku by se dal pochopit. Ti, kteří bojovali u Rohu hojnosti, ti nejsilnější a nyní také nejlépe vybavení splátci ještě patrně nemohli být natolik blízko, aby si všimli plamenů. Ale teď, když už hodiny pročesávají les, aby našli další oběť? To můžete rovnou mávat vlajkou a volat: "Pojďte sem a zabijte mě!"
A já jsem co by kamenem dohodil od toho největšího pitomce letošních her. Přivázaná ke stromu. Neodvažuji se utéct, protože místo mého odpočinku právě někdo vytroubil každému zabijákovi, kterého to může zajímat. Já samozřejmě vím, že je zima a každý nemá spací pytel. Ale pak má zatnout zuby a vydržet to do svítání!
Vztekle ležím ve spacím pytli další dvě hodiny a doopravdy myslím na to, že kdybych dokázala neslyšně slézt ze stromu, neměla bych sebemenší potíže vyřídit svého nového souseda. Instinkty mi radí, abych utekla, ne bojovala, jenže tahle osoba pro mě zjevně představuje riziko. Hloupí lidé jsou nebezpeční. A tenhle splátce je patrně neozbrojený, zatímco já mám skvělý nůž.
Obloha je stále tmavá, ale všímám si prvních známek nadcházejícího svítání. Začínám si myslet, že si nás - tím myslím sebe a tu osobu, jejíž zabití právě plánuji - nakonec přece jen nikdo nevšimne. Vtom to slyším. Několik párů nohou, které se dávají do běhu. Osoba u ohýnku určitě usnula. Jsou u ní, než stačí utéct. Teď už vím, že je to dívka, poznávám to z jejího škemrání a zoufalých výkřiků, které následují. Pak se ozývá smích a několikahlasé blahopřání. Někdo volá: "Dvanáct je vyřízených. Zbývá jedenáct!" Odpovědí mu je několik souhlasných zařičení.
Takže loví ve smečce. Příliš mě to nepřekvapuje. V raných fázích her jsou často uzavírána různá spojenectví. Silní hráči se spojují, aby uštvali slabší, a až půjde do tuhého, začnou se obracet jeden proti druhému. Nemusím příliš usilovně přemýšlet, abych uhodla, kdo uzavřel tento pakt. Půjde o zbývající profesionální splátce z Prvního, Druhého a Čtvrtého kraje. Dva chlapce a tři dívky. O ty, kteří vždycky obědvali spolu.
V dalších vteřinách slyším, jak kontrolují, jestli jejich oběť u sebe neměla nějaké zásoby. Podle jejich poznámek odhaduji, že nenašli nic, co by stálo za pozornost. Napadá mě, jestli to nebyla Routa, ale rychle to zamítám. Routa je příliš chytrá, než aby si takhle rozdělávala oheň.
"Radši zmizíme, aby mohli vyzvednout tělo, než začne páchnout." Jsem si skoro jistá, že to promluvil ten drsný kluk z Druhého kraje. Následuje souhlasné mumlání a pak ke své hrůze slyším, jak, smečka vyráží mým směrem. Nevědí, že tu jsem. Jak by mohli? A jsem dobře ukrytá ve skupině stromů. Přinejmenším dokud nevyjde slunce. Pak se můj černý spací pytel změní z dobrého maskování ve skutečný problém. Jestli půjdou dál, minou mě a za minutku zmizí.
Profíci se ale zastavují na mýtině zhruba deset metrů od mého stromu. Mají svítilny. Tu a tam zahlédnu mezi větvemi jejich paži či botu. Setrvávám zcela nehybně a neodvažuji se ani dýchat. Všimli si mě? Ne, ještě ne. Podle jejich rozhovoru poznávám, že se zabývají něčím jiným.
"Neměli jsme už slyšet výstřel z děla?"
"Myslím, že měli. Není důvod, aby nevystřelili hned."
"Jedině že by nebyla mrtvá."
"Je mrtvá. Sám jsem ji bodl."
"Tak jak to, že nestřílejí?"
"Někdo by se měl vrátit a ujistit se, že je opravdu vyřízená."
"Jo, bylo by nepříjemné, kdybychom ji museli stopovat dvakrát,"
"Říkám, že je mrtvá!"
Začíná hádka, dokud jeden splátce ostatní neumlčí. "Ztrácíme čas! Půjdu ji dorazit a můžeme pokračovat!"
V tu chvíli málem padám ze stromu. Ten hlas patří Peetovi.

10. kapitola 2/2

23. května 2013 v 14:48 | Móňa |  Hunger games-Aréna smrti
Čím usilovněji se snažím usnout, tím větším obloukem se mi spánek vyhýbá. Nakonec jsem tak nervózní, že nedokážu vydržet ani v posteli. Přecházím po pokoji sem a tam, buší mi srdce a přerývaně oddechuji. Místnost mi připadá jako vězeňská cela. Jestli se nedostanu brzy na vzduch, začnu znovu hystericky házet věcmi. Běžím po chodbě ke schodům na střechu. Dveře nejsou jen odemčené, ale přímo otevřené dokořán. Někdo je možná zapomněl zavřít, ale na tom nesejde. Energetické pole kolem střechy zabraňuje jakémukoliv zoufalému pokusu o únik. A já nehledám únik, jen si potřebuji naplnit plíce vzduchem. Chci vidět oblohu a měsíc poslední noci, kdy mě nikdo nebude pronásledovat.
Střecha není v noci osvětlená, ale jakmile bosými chodidly došlapuji na dlážděný povrch, vidím jeho siluetu, černě vyrýsovanou proti pozadí světel, která v Kapitolu nikdy nezhasínají. V ulicích se hemží docela dost lidí, doléhá k nám hudba, zpěv a troubení klaksonů aut - nic z toho neslyším přes silné okno ve svém pokoji. Mohla bych se zase vzdálit, aniž by si mě všiml; přes ten ruch z ulice mě jistě neslyšel. Noční vzduch je ale tak svěží, že se nedokážu vrátit do své zatuchlé klece. A jaký je v tom rozdíl, jestli spolu budeme mluvit nebo ne?
Neslyšně kráčím po dlaždicích. Když jsem pouhý metr za ním, říkám: "Měl by ses trochu vyspat."
Trhne sebou, ale neotočí se. Vidím, že mírně vrtí hlavou. "Nechtěl jsem přijít o mejdan. Koneckonců je na naši počest."
Stavím se vedle něj a vykláním se přes zábradlí. Široké ulice jsou plné tancujících lidí. Mhouřím oči, abych rozeznala jejich drobné postavičky o něco zřetelněji. "Oni mají masky?"
"Kdoví?" krčí rameny Peeta. "Tady nosí ty nejšílenější kostýmy i normálně. Taky nemůžeš spát?"
"Nedokážu si vyčistit hlavu," říkám.
"Myslíš na svou rodinu?" ptá se.
"Ne," připouštím trochu provinile. "Pořád si představuji, jaké to bude zítra. Což samozřejmě nemá cenu." Ve světle z ulice nyní vidím jeho tvář i to, jak před sebou nemotorně drží ovázané ruce. "Je mi opravdu moc líto těch rukou."
"Na tom nezáleží, Katniss," říká. "Nikdy jsem v těchhle hrách neměl opravdovou šanci."
"Takhle bys k tomu neměl přistupovat," napomínám ho.
"Proč ne? Je to pravda. To nejlepší, v co mohu doufat, je, že si neudělám ostudu a…" Váhá.
"A dál?" pobízím ho.
"Nevím, jak bych to měl přesně vyjádřit. Jenom… chci zemřít jako já. Dává to smysl?" ptá se. Vrtím hlavou. Jak by mohl zemřít jako někdo jiný? "Nechci, aby mě tam změnili. Aby mě proměnili v netvora."
Koušu se do rtu a připadám si vedle něj méněcenná. Zatímco já dumám o dostupnosti stromů, Peeta se snaží přijít na to, jak si zachovat vlastní totožnost. Čistotu duše. "Chceš říct, že nikoho nezabiješ?" ptám se.
"Ne, až přijde čas, určitě budu zabíjet jako všichni ostatní. Nemohu se vzdát bez boje. Jen si pořád přeju, aby se mi podařilo vymyslet způsob, jak… jak ukázat Kapitolu, že mu nepatřím. Že jsem víc než figurka v jejich hrách," říká Peeta.
"Jenže nejsi," namítám. "Nikdo z nás není víc. Tak celé hry nefungují."
"Dobře, ale i tak jsme to pořád ty a já," trvá na svém. "Ty to nevidíš?"
"Možná. Jenže… bez urážky, komu na tom záleží, Peeto?" říkám.
"Mně. Chci říct - na čem jiném mi může v tuhle chvíli záležet?" ptá se vášnivě. Hledí svýma modrýma očima upřeně do mých a zjevně čeká odpověď.
O krok ustupuji. "Třeba na tom, co říkal Haymitch. Že se máme snažit zůstat naživu."
Peeta se na mě smutně a výsměšně usmívá. "Jistě. Díky za tip, drahoušku."
Je to jako facka do tváře. To, jak použil Haymitchovo povýšené oslovení. "Podívej, jestli chceš strávit poslední hodiny života plánováním nějaké ušlechtilé smrti v aréně, je to tvoje volba. Já chci svoje poslední hodiny strávit ve Dvanáctém kraji."
"Nepřekvapilo by mě, kdybys to dokázala," říká Peeta. "Pozdravuj ode mě matku, až se vrátíš, ano?"
"Spolehni se," odpovídám, otáčím se na patě a odcházím ze střechy.
Zbytek noci střídavě usínám a opět se probouzím a připravuji si pichlavé poznámky, které ráno pronesu na adresu Peety Mellark. Peeta Mellark. Uvidíme, jak šlechetný a silný bude tváří v tvář boji na život a na smrt. Pravděpodobně se z něj stane jeden z těch rozběsněných zvířeckých splátců, který se pokusí zhltnout srdce svých obětí. Před lety se v aréně objevil právě takový Titus ze Šestého kraje. Úplně se pomátl a tvůrci her ho museli omráčit elektrickými zbraněmi, aby mohli vyzvednout těla hráčů, které zabil, než je stačil sníst. V aréně sice neplatí žádná pravidla, ale kanibalismus nemají diváci rádi, a tak se ho tvůrci snažili potlačit. Objevily se spekulace, že lavinu, která konečně Tita zabila, naplánovali sami tvůrci her schválně, aby se vítězem nestal šílenec.
Ráno ale Peetu nevidím. Před úsvitem za mnou přichází Cinna, přináší mi jednoduché šaty a odvádí mě na střechu. Poslední převléknutí a přípravy proběhnou v katakombách pod vlastní arénou. Zničehonic se objevuje vznášedlo, jako tenkrát v lese, když jsem se stala svědkem zajetí té dívky, a ke střeše se spouští provazový žebřík. Chytám se nejnižších příček a mžiku mám pocit, jako by mě zmrazili. Nějaký druh proudu nebo silového pole mě přišpendlí k žebříku, dokud mě nevytáhne do bezpečí.
Očekávám, že se na palubě vznášedla opět budu moct hýbat, ale zůstávám strnulá, i když ke mně přistupuje žena v bílém plášti a s injekční stříkačkou v ruce. "Tohle je jenom vysílačka, Katniss. Čím míň se budeš hýbat, tím účinněji ji mohu umístit," říká.
Míň hýbat? Jsem jako socha. To však nijak neumrtvuje ostré bodnutí bolesti, když mi žena pod kůži na předloktí vstřikuje jehlou kovovou vysílačku, podle jejíhož signálu budou moct tvůrci her sledovat moje pohyby po aréně. Rozhodně nehodlají ztratit z očí žádného splátce.
Jakmile je vysílačka na svém místě, žebřík mě konečně pouští ze sevření. Žena odchází a žebřík ze střechy vyzvedává Cinnu. Objevuje se avox a směruje nás do místnosti s prostřenou snídaní. Přes napětí, které mi svírá útroby, se toho snažím do sebe nacpat co nejvíc, ačkoliv na mě žádné z lahodných jídel nedělá valný dojem. Jsem tak nervózní, že bych právě tak mohla jíst uhelný prach. Trochu mě rozptyluje jen výhled z okének, když plachtíme nad městem a posléze nad divokou krajinou. Takhle tedy vidí svět ptáci. Jenže ti jsou volní a svobodní. Na rozdíl ode mne.
Let trvá asi půl hodiny, než okénka zčernají. To znamená, že se patrně blížíme k aréně. Vznášedlo přistává a Cinna i já se vracíme k žebříku, jenže tentokrát nás spouští do podzemních katakomb, které se nacházejí pod arénou. Kráčíme podle pokynů k místnosti určené pro mou přípravu. V Kapitolu ji nazývají Startovací kóje. V krajích se o ní mluví jako o Dobytčí ohradě. O místě, odkud zvířata pokračují na jatka.
Všechno je tu zbrusu nové. Budu první a jediný splátce, který tuto Startovací kóji využije. Arény se mění v historické atrakce, které se po hrách uchovávají. Jde o oblíbená místa návštěv a dovolených obyvatel Kapitolu. Měsíční pobyty, připomenutí důležitých okamžiků her, prohlídka katakomb, návštěva míst, kde umírali splátci. Dokonce se můžete účastnit opětovného přehrávání významných scén,
Říkají, že tu podávají skvělé jídlo.
Mám co dělat, abych v sobě udržela snídani. Sprchuji se a čistím si zuby. Cinna mi splétá vlasy do prostého copu, který se mi houpá na zádech a který se už stal mým znakem. Následně přicházejí šaty, stejné pro všechny splátce. Cinna nemohl do přípravy mého oblečení nijak zasahovat, a dokonce ani nevěděl, co bude v doručeném balíku, ale pomáhá mi s oblékáním do spodního prádla, prostých žlutohnědých kalhot, světle zelené blůzy, objemného hnědého opasku a tenké červené bundy, která mi sahá až po stehna. "Látka té bundy je navržena tak, aby udržovala tělesné teplo. Očekávej chladné noci," poznamenává Cinna.
Boty, do kterých budu mít tenké ponožky, jsou lepší, než v jaké jsem doufala. Vyrobené z měkké kůže a nepříliš odlišné od těch, které nosím doma. Tyhle mají tenkou, ohebnou podrážku se vzorem. To je dobré pro běh.
Říkám si v duchu, že už mám na sobě všechno, když Cinna ještě vytahuje zlatý špendlík s reprodrozdem. Úplně jsem na něj zapomněla.
"Odkud to máte?" ptám se.
"Z toho zeleného oblečení, které jsi na sobě měla ve vlaku," odpovídá. Vzpomínám si, že jsem ten špendlík sundala z matčiných šatů a připnula si ho ke košili. "Jen tak tak prošel přes komisi dohlížitelů. Někteří si mysleli, že by se dal využít jako zbraň a poskytl ti nespravedlivou výhodu. Nakonec ho ale pustili," říká Cinna. "Sebrali ovšem prsten té dívce z Prvního kraje. Když se otočilo drahokamem, vynořil se otrávený hrot. Tvrdila, že o tom neměla tušení, a nedal se nijak dokázat opak. Přišla ale o symbol rodného kraje. Tak, jsi hotová. Projdi se a ujisti se, že se ve všem cítíš pohodlně."
Procházím se, otáčím se do kruhu a rozmachuji se pažemi. "Ano, všechno sedí. Padnou mi jako ulité."
"Takže nezbývá než čekat na zavolání," říká Cinna. "Pokud nemáš pocit, že bys ještě něco dokázala sníst."
Jídlo odmítám, ale přijímám sklenici vody. Srkám ji pomalými doušky, zatímco sedíme na pohovce. Nechci si kousat nehty ani rty, a tak si podvědomě žvýkám vnitřní stranu tváře. Rána se ještě plně nezahojila a brzy mi ústa plní chuť krve.
Nervozita se pozvolna mění v hrůzu a napjatě očekávám, co se stane. Za hodinu už mohu být mrtvá. Vlastně za necelou hodinu. Přejíždím prsty po tvrdé bulce na předloktí, kam mi ta žena vstříkla vysílačku. Mačkám si ji, ačkoliv mě to bolí a kolem bulky se začíná tvořit podlitina.
"Chceš si povídat, Katniss?" ptá se Cinna.
Vrtím hlavou, ale po chvilce k němu natahuji ruku. Cinna ji bere do dlaní. Takto sedíme, dokud příjemný ženský hlas neoznámí, že nastal čas, abychom se připravili na uvedení.
Stále svírám Cinnovi ruku a přecházím ke kruhové kovové destičce. Stavím se na ni. "Nezapomeň, co ti říkal Haymitch. Uteč a najdi vodu. Dál pak uvidíš," říká. Přikyvuji. "A pamatuj si tohle. Nesmím sázet, ale kdybych mohl, vsadil bych na tebe."
"Opravdu?" šeptám.
"Opravdu," přikyvuje Cinna. Sklání se ke mně a líbá mě na čelo. "Hodně štěstí, ohnivá dívko." Vzápětí se kolem mě spouští skleněný válec, který přerušuje náš kontakt a odděluje nás od sebe. Poklepává si prsty na bradu. Hlavu vzhůru.
Zvedám hlavu výš a stojím co nejrovněji. Válec začíná stoupat. Zhruba čtvrt minuty mě obklopuje temnota a poté cítím, jak mě kovová deska vysunuje z válce na volné prostranství. Na okamžik mě oslňuje jasné sluneční světlo a vnímám pouze silný vítr s nadějnou vůní borovic.
Pak kolem sebe slyším dunivý hlas legendárního hlasatele Claudia Templesmithe.
"Dámy a pánové, nechť sedmdesáté čtvrté Hladové hry započnou!"

10. kapitola 1/2

23. května 2013 v 14:48 | Móňa |  Hunger games-Aréna smrti
Kamery chvíli setrvávají na Peetových sklopených očích, zatímco mně postupně dochází, co právě řekl. Pak vidím svůj obličej, s ústy pootevřenými směsicí překvapení a protestu, v nadživotní velikosti na všech obrazovkách a uvědomuji si, že myslí mě! Stisknu rty k sobě a civím do země v naději, že tím zakryji vír emocí, který ve mně propuká.
"Tak to je opravdu smůla," říká Caesar a v jeho hlase zní nehraná bolest. Dav souhlasně mumlá, a několik lidí dokonce zoufale vykřiklo.
"Není to dobré," souhlasí Peeta.
"Inu, nikdo z nás se ti asi nemůže divit. Je opravdu těžké si tu mladou dámu nezamilovat," dodává Caesar. "Ona o tom nevěděla?"
Peeta vrtí hlavou. "Až doteď ne."
Na zlomek vteřiny zvedám oči k obrazovce a rozeznávám na své tváři jednoznačný ruměnec.
"Že byste ji chtěli znovu vzít sem k nám a znát její první reakci?" obrací se Caesar k obecenstvu. Dav skanduje svůj souhlas. "Pravidla jsou bohužel pravidla a čas Katniss Everdeenové vypršel. Takže hodně štěstí, Peeto Mellarku, a myslím, že mluvím za celý Panem, když řeknu, že naše srdce cítí s tvým."
Ryk davu je ohlušující. Peeta svým vyznáním lásky zcela zastínil všechny ostatní rozhovory. Když se publikum konečně aspoň trochu utiší, špitne: "Děkuji," a vrací se na své místo. Stoupáme si na hymnu. Musím zvednout hlavu, protože se ode mne očekává uctivý postoj, a nemohu si nevšimnout, že všem obrazovkám vévodí záběr na Peetu a na mě, oddělené několika metry prázdného prostoru, který v představivosti diváků nelze překonat. Jsme jako ubohé tragické postavy.
Na mě to ale neplatí.
Po hymně se splátci vracejí do haly Výcvikového centra a nastupují do výtahů. Pečlivě si vybírám kabinku, v níž nejede Peeta. Dav zpomalil naše týmy vizážistů, trenérů a průvodců, takže jsme jen my, soutěžící. Z mého výtahu vystupují ve svých patrech čtyři splátci a já zůstávám sama. Dveře se otvírají ve dvanáctém patře. Ze sousední kabinky právě vychází Peeta. Zasahuji ho dlaněmi jako beranidly do hrudi. Ztrácí rovnováhu a padá do vázy s umělými květinami. Váza se tříští na stovky drobných kousků a Peeta se hroutí mezi střepy. Z rukou mu okamžitě začíná prýštit krev.
"Za co to bylo?" ptá se ohromeně.
"Neměl jsi právo o mně říkat takové věci!" křičím na něj.
Znovu se otvírají dveře výtahů a objevuje se Cetkie, Haymitch, Cinna a Portia.
"Co se děje?" ptá se Cetkie s náznakem hysterie v hlase. "Upadl jsi?"
"Strčila do mě," odpovídá Peeta, zatímco mu Cetkie a Cinna pomáhají na nohy.
Haymitch se otáčí ke mně. "Strčila?"
"To byl váš nápad, co? Udělat ze mě před celou zemí pitomce?" obořím se na něj.
"To byl můj nápad," ozývá se Peeta a s bolestnou grimasou si vytahuje z dlaní střípky. "Haymitch mi s ním jenom pomohl."
"No jistě, Haymitch je velice ochotný. Vůči tobě!" běsním.
"Ty jsi nána," odfrkává Haymitch znechuceně. "Opravdu si myslíš, že ti ublížil? Právě ti na stříbrném podnose naservíroval něco, čeho bys sama nikdy nedokázala dosáhnout."
"Kvůli němu vypadám jako slaboch!" křičím.
"Kvůli němu vypadáš jako žádoucí dívka! A nalijme si čistého vína, v tomhle ohledu potřebuješ veškerou pomoc, jakou ti kdo poskytne. Dokud neřekl, že tě miluje, byla jsi romantická asi jako hrouda hlíny. Teď tě chtějí všichni. Mluví jen o vás. O milencích z Dvanáctého kraje pronásledovaných osudem!" říká Haymitch.
"Ale my nejsme milenci pronásledovaní osudem!" ohrazuji se.
Haymitch mě chytá za ramena a přišpendluje mě ke stěně. "No a co? Celé je to velká show. Jde o to, jak tě lidé vnímají. Po tvém rozhovoru bych o tobě dokázal říct nanejvýš to, že jsi byla docela milá, ačkoliv už to se samo o sobě rovnalo menšímu zázraku. Teď jsi jim všem zlomila srdce. Jemináčku, jak ti toužebně padají k nohám všichni chlapci doma! Kdo myslíš, že získá víc sponzorů?"
Z pachu vína v jeho dechu se mi zvedá žaludek. Odstrkuji ho od sebe a ustupuji stranou, abych si pročistila hlavu.
Přichází ke mně Cinna a objímá mě paží kolem ramen. "Má pravdu, Katniss."
Nevím, co si mám myslet. "Měli jste mi to říct, abych nepůsobila tak hloupě."
"Ne, tvoje reakce byla dokonalá. Kdybys to věděla, nevypadala bys upřímně," říká Portia.
"Dělá si jenom starosti o svého chlapce," poznamenává Peeta chraptivě a odhazuje krvavý střep z vázy.
Do lící se mi vrací ruměnec, když si vzpomínám na Hurikána. "Já nemám žádného chlapce."
"To je fuk," krčí Peeta rameny. "Vsadím se, že je dost chytrý, aby poznal habaďůru. Ty jsi navíc neřekla, že mě miluješ, takže co na tom záleží?"
Pomalu mi docházejí jejich slova. Má zlost ustupuje. Sice pořád myslím, že mě využili, ale na druhou stranu se zdá, že jsem zároveň získala slušnou výhodu. Haymitch má pravdu. Rozhovor jsem přežila, ale kdo jsem doopravdy byla? Husička, která se otáčí ve třpytivých šatech a hihňá se. Jediný dobrý okamžik nastal, když jsem hovořila o Prim. Když to srovnám s Mlatem, jeho mlčenlivou, smrtící silou, jsem zcela zapomenutelná. Naivní, třpytivá a zapomenutelná. I když úplně zapomenutelná - pořád mám jedenáctku z výcviku.
Teď ze mě ale Peeta učinil objekt lásky. Nejen jeho. Mluvil o tom, že mám řadu obdivovatelů. A jestli si publikum opravdu myslí, že jsme zamilovaní… Pamatuji si, jak silně reagovali na jeho vyznání. Milenci pronásledovaní osudem. Haymitch má pravdu, v Kapitolu takové věci spolknou i s navijákem. Najednou začínám mít strach, že jsem nereagovala správně.
"Mysleli jste si, že bych do něj mohla být zamilovaná, když mi vyznal lásku?" ptám se.
"Já ano," říká Portia. "To, jak jsi sklopila pohled, ten, ruměnec…"
Ostatní se připojují.
"Jsi skvělá, drahoušku. Sponzoři se budou stavět do fronty přes dva bloky," dodává Haymitch.
Stydím se za své chování. Nutím se k tomu, abych oslovila přímo Peetu. "Promiň, že jsem do tebe strčila."
"To nic," krčí rameny. "Ačkoliv je to, striktně vzato, proti pravidlům."
"Jsou tvoje ruce v pořádku?" ptám se.
"Nic vážného se jim nestalo," odpovídá.
V následném tichu se k nám nese lahodná vůně večeře z jídelny. "Pojďme se najíst," navrhuje Haymitch. Všichni ho následujeme ke stolu a zaujímáme svoje místa. Peeta ale příliš krvácí a Portia ho vede pryč, aby ho ošetřili. Pouštíme se do smetanové polévky s růžovými plátky bez nich. Než ji dojídáme, jsou zpátky, Peeta má ruce zavázané obvazy. Připadám si provinile. Zítra nás vypustí do arény. Pomohl mi a já jsem se mu odvděčila zraněním. Copak mu nikdy nepřestanu dlužit?
Po večeři sledujeme záznam rozhovorů v salonku. Připadám si plytká a nevýrazná, jenom se nakrucuji a natřásám v šatech, ale ostatní mě ujišťují, že jsem okouzlující. Peeta je nepochybně skvělý a zcela si získává všechny diváky jako nešťastně zamilovaný chlapec. Pak se objevuji já, zardělá a zmatená, krásná díky Cinnovým šatům, žádoucí díky Peetovu vyznání, za daných okolností tragická postava - a v každém případě nezapomenutelná.
Po skončení hymny obrazovka zčerná a na místnost padá ticho. Zítra ráno nás probudí a obléknou do arény. Hry nezačnou před desátou hodinou, protože obyvatelé Kapitolu nepatří mezi ranní ptáčata. Peeta a já ale musíme vstávat časně. Nedá se nijak odhadnout, jak daleko budeme muset cestovat k aréně, kterou tvůrci her připravili pro letošní ročník.
Vím, že s námi nepojede Haymitch ani Cetkie. Jakmile odsud vyrazíme, přesunou se do Centrály a já doufám, že budou podepisovat smlouvy se sponzory a vymýšlet nejlepší strategii, jak a kdy nám dodat dary. Cinna a Portia pojedou s námi až na místo, odkud nás vypustí do arény. Poslední rozloučení přesto musí proběhnout už tady.
Cetkie nás oba bere za ruce a s nefalšovanými slzami v očích nám přeje hodně štěstí. Děkuje nám, že jsme byli těmi nejlepšími splátci, jaké kdy měla tu výsadu uvádět. A pak, protože jde o Cetkii a zákon jí patrně ukládá, aby vždycky řekla aspoň něco bezcitného, dodává: "Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mě konečně povýšili do nějakého pořádného kraje!"
Oba nás líbá na tváře a spěšně odbíhá, buď proto, že ji přemohl smutek z loučení, nebo proto, že už se těší na radostné vyhlídky, které ji čekají.
Haymitch si zakládá ruce na prsou a prohlíží si nás od hlavy k patě.
"Nějaká poslední rada?" ptá se Peeta.
"Jakmile zazní gong, práskněte do bot. Ani jeden z vás nemá žaludek na masakr u Rohu hojnosti. Zmizte co nejdál od ostatních a najděte zdroj vody," říká. "Jasné?"
"A potom?" ptám se já.
"Zůstaňte naživu," odpovídá Haymitch. Jde o stejnou radu, jakou nám dal už ve vlaku, ale tentokrát se nesměje a není opilý. My jen přikyvujeme. Co jiného se dá říct?
Když odcházím do svého pokoje, Peeta se ještě zdržuje na kus řeči s Portií. Jsem ráda. Ať už si řekneme jakákoliv podivně znějící slova na rozloučenou, může to počkat do zítřka. Mám rozestlanou postel, ale nikde není ani stopa po té zrzavé dívce. Přeju si, abych znala její jméno. Měla jsem se jí zeptat. Mohla mi je třeba napsat. Nebo mi napovědět posunky. Jenže pak by ji možná potrestali.
Sprchuji se a drhnu ze sebe zlatý prach, líčidlo i celkový pach krásy a luxusu. Z úsilí přípravného týmu mi tak zbývají jen kresby plamenů na nehtech. Rozhoduji se, že si je nechám jako připomínku toho, kým jsem pro diváky. Katniss, dívka v plamenech. Třeba mi to poskytne jakousi kotvu, které se v nadcházejících dnech budu moct držet.
Oblékám si silnou, huňatou noční košili a lezu do postele. Trvá mi zhruba pět vteřin, než mi dochází, že nemám šanci usnout. Přitom se zoufale potřebuji vyspat, protože každý okamžik únavy v aréně bude představovat pozvánku na schůzku se smrtí.
K ničemu to není. Míjí jedna, dvě, tři hodiny a víčka mi stále odmítají ztěžknout. Musím si stále představovat, do jakého terénu nás vrhnou. Do pouště? Močálu? Mrazivé pustiny? Ze všeho nejvíc doufám, že tam budou stromy, které by mi mohly poskytnout úkryt, potravu a přístřeší. Stromy bývají v aréně často, protože holé krajiny jsou nudné a hry v nich obvykle končí velice rychle. Jaké ale bude podnebí? Jaké pasti tvůrci her v aréně připravili, aby oživili pomaleji plynoucí pasáže? A pak tu jsou ostatní plátci…


Krvavý slib- 12.kapitola 2/2

18. května 2013 v 15:15 | Anďa |  VA-Krvavý slib

12.kapitola 2/2


Krvavý slib- 12. kapitola 1/2

18. května 2013 v 14:52 | Anďa |  VA-Krvavý slib

12.kapitola


Krvavý slib- 11.kapitola 2/2

17. května 2013 v 15:00 | Anďa |  VA-Krvavý slib

11.kapitola 2/2


Krvavý slib- 11.kapitola 1/2

17. května 2013 v 14:12 | Anďa |  VA-Krvavý slib

11.kapitola


Krvavý slib- 10.kapitola 2/2

16. května 2013 v 15:15 | Anďa |  VA-Krvavý slib

10. kapitola 2/2


Krvavý slib- 10.kapitola 1/2

16. května 2013 v 15:00 | Anďa |  VA-Krvavý slib

10.kapitola