Červen 2013

Probuzení- 14.kapitola 2/2

30. června 2013 v 18:10 | Anďa |  TVD-Probuzení
Stefan na ni jen zíral.
"Musel to být on," trvala na svém Elena a zhluboka se nadechla. "Zatím jsem ho viděla dvakrát, možná třikrát. Stefane, právě jsi mi vyprávěl dlouhý příběh a já teď mám taky jeden, který ti chci vyprávět."

Probuzení- 14.kapitola 1/2

30. června 2013 v 18:09 | Anďa |  TVD-Probuzení

14.kapitola

Elena cítila, jak se jí při těch slovech ježí chloupky na krku.
"To nemyslíš vážně," řekla rozechvěle. Vzpomněla si, co viděla na střeše, na krev rozmazanou po Stefanových rtech, a silou vůle se přiměla od něj neucuknout. "Stefane, já tě znám. Tohle jsi nemohl udělat…"



16. kapitolka

30. června 2013 v 17:17 | Móňa |  Hunger games-Aréna smrti
Routa se mi rozhodla plně důvěřovat. Vím to, protože ihned po skončení hymny se choulí ke mně a usíná. Ani já o ní nijak nepochybuji, a nedělám proto žádná bezpečnostní opatření. Kdyby mě chtěla zabít, stačilo zmizet z toho stromu a neupozorňovat mě na hnízdo sršáňů. Hluboko v mém mozku stále hlodá zjevná skutečnost, že obě vyhrát nemůžeme, ale vzhledem k tomu, že zatím pravděpodobnost hraje v neprospěch našeho přežití, daří se mi tuto myšlenku zatlačit do pozadí.
Kromě toho mou pozornost rozptyluje poslední nápad o zásobách profíků. Musíme s Routou přijít na způsob, jak zničit jejich jídlo. Jsem si celkem jistá, že pak budou mít plné ruce práce s tím, aby se uživili. Strategie profesionálních splátců tradičně spočívá v tom, že se hned na začátku zmocní veškerého jídla a pak už si s ním nedělají starosti. V letech, kdy si ho neuhlídali - jednou ho zničila skupina ohavných plazů, jindy ho zase odnesla povodeň vyvolaná tvůrci her -, obvykle zvítězili splátci z jiných krajů. Skutečnost, že profíci byli během dorůstání lépe živeni, se pak stává spíše přítěží, protože neumějí mít hlad, na rozdíl ode mě a Routy.
Jsem ale příliš vyčerpaná, abych vymyslela podrobný plán ještě dnes večer. Moje zranění se hojí, mysl mám stále trochu zastřenou od sršáního jedu a Routa vedle mě, s hlavou položenou na mém rameni, mi poskytuje pocit bezpečí. Poprvé si uvědomuji, jak osaměle jsem si v aréně připadala. Jak povzbudivá a uklidňující může být přítomnost jiné lidské bytosti. Poddávám se ospalosti a usínám s předsevzetím, že zítra se všechno změní. Zítra si budou muset krýt záda naopak profíci.
Ze spánku mě vytrhuje rána z děla. Obloha se začíná rozjasňovat a ptáci už zpívají. Routa sedí na protější větvi a něco drží v dlaních. Čekáme a posloucháme, jestli se ozvou další výstřely, ale je ticho.
"Kdo myslíš, že to byl?" Nemohu si pomoct a musím myslet na Peetu.
"Nevím. Mohl to být kdokoliv," říká Routa. "Asi se to dozvíme večer."
"Kdo tedy ještě zbývá?" ptám se.
"Kluk z Prvního kraje. Oba splátci z Druhého. Kluk ze Třetího. Mlat a já. A ty a Peeta," vypočítává Routa. "To je osm. Počkej, ještě tu je ten kluk z Desátého kraje, ten se špatnou nohou. Ten je devátý."
Zbývá ještě někdo, ale ani jedna si nedokážeme vzpomenout, o koho jde.
"Zajímalo by mě, jak zemřel ten poslední," uvažuje Routa.
"Těžko říct. Ale pro nás je to dobře. Smrt trochu upokojí diváky. Možná budeme mít čas něco podniknout, než tvůrci her usoudí, že se letošní ročník moc vleče," říkám. "Co to máš v rukách?"
"Snídani," odpovídá Routa a rozevírá dlaně, v nichž drží dvě velká vejce.
"Čí jsou?" ptám se.
"Nevím to jistě. Tímhle směrem jsou bažiny. Patří nějakému vodnímu ptákovi," říká.
Bylo by prima, kdybychom je mohly uvařit, ale nechceme riskovat rozdělávání ohně. Poslední smrt zřejmě můžeme připsat na vrub profíkům, což znamená, že se zmátořili a jsou zpátky ve hře.
Každá si vysrkneme jedno vejce, sníme králičí nohu a pár bobulí. Podle všech měřítek je to dobrá snídaně.
"Připravená?" ptám se a beru si batoh.
"Na co?" říká Routa, ale podle toho, jak vyskakuje, je očividně připravená na vše, co navrhnu.
"Dneska sebereme profíkům jídlo," odpovídám.
"Opravdu? Jak?" V očích se jí leskne vzrušení. V tomto ohledu je přesným opakem Prim, pro niž je každé dobrodružství trestem.
"Nemám tušení. Pojď, vymyslíme plán během lovu," říkám.
Moc toho neulovím, protože se snažím z Routy vydolovat každý střípek informace o táboře profíků. Špehovala je jenom krátkou dobu, ale je velice všímavá. Tábor si zřídili u jezera a zásoby mají zhruba o třicet metrů dál. Během dne nechávají jednoho splátce, chlapce z Třetího kraje, aby jim je hlídal.
"Kluka z Třetího kraje?" ptám se. "On s nimi spolupracuje?"
"Ano, zůstává pořád v táboře. Taky dostal žihadlo, když je sršáni pronásledovali až k jezeru," říká Routa. "Zřejmě souhlasili, že ho nechají naživu, když jim bude dělat hlídače. Není ale moc velký."
"Jaké má zbraně?" zajímám se.
"Nic moc, podle toho, co jsem viděla. Oštěp. Nás by možná dokázal zahnat, ale Mlat by ho snadno zabil," odpovídá Routa.
"A jídlo mají jenom na otevřeném prostranství?" říkám. Přikyvuje. "Na tom něco nesedí."
"Já vím, ale nedokázala jsem poznat, co přesně," krčí rameny Routa. "I kdybys byla schopná se přiblížit k potravinám, jak se jich zbavíš, Katniss?"
"Spálím je. Hodím je do jezera. Poliju je benzinem." Šťouchám Routu do břicha, jako to dělávám Prim. "Sníme ho!" Hihňá se. "Neboj, na něco přijdu. Ničení věcí je mnohem snazší než jejich výroba."
Chvíli vyhrabáváme kořínky, sbíráme bobule a jedlé listy a tlumenými hlasy se domlouváme na dalším postupu. Taky Routu blíž poznávám: je nejstarší ze šesti dětí, bezmezně ochraňuje mladší sourozence, dává jim svoje příděly a shání potravu na loukách v kraji, kde jsou strážci mnohem přísnější než u nás. Když se jí ptám, co má na světě nejradši, k mému překvapení odpovídá: "Hudbu."
"Hudbu?" opakuji. V našem světě řadím hudbu co do užitečnosti někde mezi pentle do vlasů a duhu. Z duhy můžete aspoň odvodit počasí. "Vy máte čas na hudbu?"
"Doma zpíváme. Při práci taky. Proto se mi tak líbí tvůj špendlík," říká a ukazuje na reprodrozda, na kterého jsem už znovu úplně zapomněla.
"Taky jsou u vás reprodrozdi?" ptám se.
"Ach, ano. Několik se jich se mnou docela spřátelilo. Zpíváme si celé hodiny. A nosí ostatním moje vzkazy," říká.
"Jak to myslíš?" divím se.
"Obvykle jsem nejvýš, takže jako první vidím vlajku, která signalizuje čas odpočinku. Mám k tomu zvláštní popěvek," vysvětluje Routa. Otvírá ústa a sladkým, čistým hlasem předvádí krátkou melodii. "A reprodrozdi ji pak roznesou po celém sadu. Tak všichni vědí, že je čas přestat," pokračuje. "Mohou být i nebezpeční, když se člověk moc přiblíží k jejich hnízdu. Ale to jim nemůžeš zazlívat."
Odpínám si špendlík a podávám jí ho. "Vezmi si ho. Pro tebe znamená víc než pro mě."
"Ale ne," odmítá Routa a zavírá mi kolem špendlíku prsty. "Líbí se mi na tobě. Podle něj jsem se rozhodla, že ti mohu věřit. Kromě toho mám tohle." Vytahuje z košile náhrdelník spletený s nějakého druhu trávy, na kterém se houpá nahrubo vyřezaná dřevěná hvězda. Nebo je to možná květ. "To je můj amulet pro štěstí."
"Zatím fungoval," říkám a připínám si reprodrozda zpátky na košili. "Asi by ses ho měla držet."
V čase oběda už máme domluvený plán a časně odpoledne hodláme spustit. Pomáhám Routě nasbírat a rozmístit dřevo na první dva ohně. K přípravě třetího bude mít dost času sama. Domlouváme se, že se později setkáme na místě, kde jsme jedly první společné jídlo. Podle potůčku bych ho měla snadno najít. Před odchodem se ještě ujišťuji, že má Routa dostatečnou zásobu jídla a zápalek. Trvám i na tom, aby si vzala můj spací pytel pro případ, že se nestihneme shledat do noci.
"A co ty? Nebude ti zima?" ptá se.
"Ne, pokud si vezmu jiný spacák u jezera," odpovídám. "Nezapomeň, že tady není krádež proti zákonu," dodávám s úsměvem.
Na poslední chvíli mě Routa ještě učí svůj signál, kterým rozhlašuje konec denní dřiny. "Možná to nebude fungovat, ale jestli uslyšíš, jak si ho reprodrozdi zpívají, budeš vědět, že jsem v pořádku, jenom se nemohu hned vrátit."
"Tady jsou reprodrozdi?" ptám se.
"Ty jsi je neviděla? Jejich hnízda jsou všude," říká. Musím připustit, že jsem si jich nevšimla.
"Tak dobře. Jestli půjde všechno podle plánu, uvidíme se na večeři," říkám.
Routa mě nečekaně objímá. Váhám jen krátkou chvíli, než jí objetí oplácím.
"Buď opatrná," říká mi.
"Ty taky," odpovídám. Otáčím se a vracím se k potůčku. Dělám si starosti - kvůli tomu, že Routu zabijí, kvůli tomu, že ji nezabijí a zůstaneme jako poslední dvě soutěžící, kvůli tomu, že ji opouštím, i kvůli tomu, že jsem nechala samotnou Prim. Ne, Prim má matku, Hurikána a pekaře, který slíbil, že ji nenechá trpět hladem. Routa má jenom mě.
Stačí, když budu jednoduše sledovat potůček k místu, kde jsem na něj narazila po útoku sršáňů. Musím ale postupovat obezřetně, protože moje myšlenky se točí kolem nezodpovězených otázek, z nichž většina se týká Peety. Ohlašoval ten výstřel z děla, který zazněl dnes ráno, jeho smrt? A pokud ano, jak zemřel? Rukou profíka? Šlo o pomstu za to, že mě nechal žít? Opět se pokouším vybavit si ten okamžik nad Třpytčiným tělem, kdy se mezi stromy vynořil Peeta. To, že se tak leskl, mě ale vede k pochybnostem o všech dalších smyslových vjemech.
Včera jsem musela kráčet velice pomalu, protože k mělčině, kde jsem se koupala, dorážím za pár hodin. Zastavuji se, abych doplnila zásobu vody, a přidávám další vrstvu bahna na svůj batoh. Zdá se, že si umíněně hodlá zachovat původní oranžovou barvu bez ohledu na to, kolikrát ho maskuji.
Blízkost tábora zbystřuje mé smysly, a čím blíže se dostávám, tím ostražitěji se rozhlížím. Často se zastavuji, abych poslouchala případné nepřirozené zvuky, a šíp mám přiložený k tětivě luku. Nevidím žádné splátce, ale všímám si některých věcí, o nichž se zmínila Routa. Porosty sladkých bobulí. Keř s listy, které zahojily mé štípance. Shluky sršáních hnízd nedaleko od stromu, na který jsem utekla. A taky tu a tam černobílý záblesk křídla reprodrozda ve větvích vysoko nade mnou.
U stromu, pod nímž leží opuštěné sršání hnízdo, se na chvíli zastavuji, abych sebrala odvahu. Routa mi podrobně vysvětlila, jak se mám odtud dostat k místu s nejvýhodnějším výhledem na jezero. Uvědom si to, opakuji si. Teď jsi lovec ty, ne oni. Svírám luk pevněji v prstech a pokračuji v cestě. Docházím k houštině, o které mi říkala Routa, a znovu musím obdivovat její chytrost. Houština roste přímo na okraji lesa, ale husté listoví dosahuje až k zemi, takže mohu lehce pozorovat tábor profíků, aniž by si mě někdo všiml. Přímo přede mnou se rozkládá rovinka, kde hry začala.
Jsou tu čtyři soutěžící. Kluk z Prvního kraje, Cato a dívka z Druhého kraje a taky vychrtlý chlapec s popelavě bledou pletí - to musí být ten ze Třetího kraje. Během pobytu v Kapitolu mi vůbec neuvízl v paměti. Prakticky vůbec si na něj nevzpomínám, ani na jeho kostým, ani na jeho hodnocení po výcviku, ani na jeho rozhovor. I teď, když sedí na zemi a pohrává si s nějakou plastovou nádobou, ho vedle jeho větších a dominantnějších společníků člověk snadno přehlédne. Musí ale pro ně mít nějakou cenu, jinak by ho nenechávali naživu. Jeho přítomnost jen zvyšuje můj zmatek nad tím, proč ho asi profíci ustanovili hlídačem svého tábora a proč ho vůbec ušetřili.
Zdá se, že se všichni čtyři dosud vzpamatovávají z útoku sršáňů. I na dálku vidím jejich velké oteklé boláky. Zřejmě je nenapadlo odstranit z bodnutí žihadla, nebo aspoň neznali listy, které by je mohly uzdravit. Léky z Rohu hojnosti očividně nezabíraly.
Roh hojnosti zůstává na původním místě, ale jeho obsah byl pozorně přebrán. Většina zásob, uložených v bednách, pytlonových vacích a plastových koších, je vyskládána do podoby úhledné pyramidy kus od tábora, ve vzdálenosti, která mi připadá příliš velká. Další jsou roztroušeny kolem obvodu pyramidy podobně jako při začátku her. Nad pyramidou se klene síť, která mi kromě ochrany proti ptákům připadá zcela zbytečná.
Zatím tomu nerozumím. Vzdálenost zásob od tábora, ta síť i přítomnost chlapce z Třetího kraje. Jedna věc je jistá: zničit zásoby nebude tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Ve hře tu je ještě nějaký další faktor a já raději zůstávám na místě, dokud nezjistím, o co se jedná. Odhaduji, že pyramida je zajištěna nějakým druhem pasti. Přemýšlím o zamaskovaných jámách, padacích sítích, o niti, při jejímž přetržení se vetřelci do srdce zabodne otrávená šipka. Možnosti jsou víceméně nekonečné.
Zatímco hloubám nad tím, co bych měla udělat, slyším, jak Cato křičí. Ukazuje nahoru nad stromy, daleko za mě, a aniž bych se otočila, je mi jasné, že Routa zapálila první oheň. Sebraly jsme dost zelených větví, aby byl kouř z ohně daleko vidět. Profíci se okamžitě chápou zbraní.
Začíná dohadování. Je dost hlasité, a tak slyším, že se týká toho, zda chlapec ze Třetího kraje má zůstat tady, nebo jít s nimi.
"Půjde s námi. V lese ho budeme potřebovat a tady už svoji práci stejně odvedl. Zásob se nikdo nemůže ani dotknout, Cato."
"A co Milovník?" ptá se kluk z Prvního kraje.
"Pořád vám říkám, že na něj můžete zapomenout. Vím dobře, jak jsem ho zranil. Je zázrak, že ještě nevykrvácel k smrti. V každém případě není ve stavu, aby nás přepadl," odpovídá Cato.
Takže těžce zraněný Peeta je někde v lese. Pořád ale netuším, co ho vedlo k tomu, aby zradil profíky.
"Pojďte," říká Cato. Podává oštěp chlapci ze Třetího kraje a všichni se vydávají ve směru ohně. Poslední věc, kterou slyším, jsou Catova slova při vstupu do lesa: "Až ji najdeme, zabiju ji sám a nikdo se mi do toho nebude plést."
Mám silný dojem, že nehovoří o Routě. Routa mu nehodila na hlavu hnízdo se sršáni.
Zůstávám na místě zhruba půl hodiny a snažím se vymyslet, co mám udělat se zásobami. Jedinou výhodou, kterou mi poskytuje luk a šípy, je vzdálenost. Mohu k pyramidě snadno zapálený vyslat šíp - jsem dostatečně dobrá střelkyně, abych jím střelila oko v síti, ale nemám záruku, že zásoby vzplanou. S velkou pravděpodobností šíp jednoduše dohoří a co dál? Ničeho bych nedosáhla a ještě bych jim o sobě prozradila příliš mnoho. Že jsem tu byla, že mám spojence a že umím dobře střílet z luku.
Nemám jinou možnost. Budu se muset přiblížit a zjistit, jestli nepřijdu na to, jak přesně jsou zásoby chráněné. Zrovna se chystám vykročit z úkrytu, když koutkem oka zahlédnu pohyb. Několik set metrů po mé pravici někdo vystupuje z lesa. Na vteřinu mě napadá, že to je Routa, ale pak poznávám Lišku - to je ta zbývající soutěžící s liščí tváří, na kterou jsme si dnes ráno nedokázala vzpomenout. Plíží se na otevřené prostranství. Jakmile usuzuje, že je čistý vzduch, rozbíhá se rychlými, drobnými krůčky k pyramidě. Těsně před kruhem zásob rozházených kolem pyramidy se zastavuje, zkoumá zem a opatrně pokládá chodidla na jedno konkrétní místo. Pak se začíná zvláštními skoky přibližovat k pyramidě. Někdy dopadá kymácivě na jednu nohu, jindy si troufá udělat několik kroků. V jednu chvíli přeskakuje malý kanystr a dopadá na špičky. Odrazila se ale příliš velkou silou a setrvačnost ji vrhá kupředu. Slyším, jak ostře vyjekne, když narazí dlaněmi na zem, ale nic se nestane. Hned se staví na nohy a pokračuje podobným způsobem, dokud nepronikne až k zásobám.
Takže se s tou pastí nemýlím, ale zjevně je mnohem složitější, než jsem si představovala. Taky jsem se nepletla v téhle dívce. Jak prohnaná asi musí být, když objevila bezpečnou cestu k zásobám a dokáže ji bezchybně opakovat. Naplňuje si batoh, bere pár věcí z několika nádob, sušenky z beden i několik jablek z vaku, který visí z tyče vedle nějakého koše. Od každé potraviny krade jen několik kousků, aby nevzbudila podezření. Vzápětí se stejně podivným tancem vrací z kruhu zásob a vybíhá do bezpečí lesa.
Uvědomuji si, že bezděčně skřípu zuby. Liška jen potvrdila, co jsem už tak uhodla. Ale jakou past mohli připravit, že vyžaduje takovou obratnost? Má snad tolik spouští? A proč Liška vyjekla, když se dotkla dlaněmi země? Člověk by si myslel… Pomalu se mi začíná rozsvěcovat. Člověk by si myslel, že čekala, jak jí v každém okamžiku vybuchne země pod nohama.
"Je to zaminované," šeptám. Tím se všechno vysvětluje. Ochota profíků nechat zásoby bez hlídání, Liščina reakce i přítomnost chlapce z Třetího kraje, kde mají továrny na televizory, automobily a taky výbušniny. Kde je ale sehnal? V zásobách? Tohle není druh zbraně, jaký tvůrci her obvykle poskytují, protože dávají přednost tomu, když se splátci zabíjejí osobně. Vylézám z křoví a přecházím k jedné kruhové kovové desce, která vyzvedla některého ze soutěžících do arény. Půda kolem ní je rozrytá a udusaná. Miny byly po šedesáti vteřinách odpojeny, ale tomu chlapci ze Třetího kraje se je jistě podařilo znovu aktivovat. Ještě jsem neviděla, že by to někdo udělal. Vsadím se, že to ohromilo samotné tvůrce her.
Třikrát sláva tomu klukovi za to, že převezl organizátory, jenže co si teď mám počít? Zjevně nemohu dojít k zásobám, abych se přitom nevyhodila do povětří. A hořící šíp představuje ještě nesmyslnější nápad než předtím. Miny vybuchují na základě tlaku. Ten tlak taky nemusí být příliš silný. Jednoho roku jakási dívka upustila svůj talisman, malou dřevěnou kouli, když ještě stála na kovové desce, a pak ji museli doslova seškrabovat z okolní půdy.
Mám docela sílu v pažích, takže bych mohla do kruhu zásob hodit nějaký kámen a odpálit… co vlastně? Jednu minu? Spustila by se řetězová reakce, nebo ne? Co když ten kluk ze Třetího kraje rozmístil miny tak, aby výbuch jedné nevedl k explozi dalších? Tím by zabil dvě mouchy jednou ranou: zajistil by ochranu zásob i smrt nezvaného vetřelce. I kdybych přivedla k výbuchu jedinou minu, jistě bych přilákala zpátky všechny profíky. A na co vlastně myslím? Proto je tam ta síť, aby zabránila podobnému útoku. Navíc potřebuji hodit zhruba třicet kamenů naráz, abych odstartovala dostatečně velkou řetězovou reakci, která by zničila veškeré zásoby.
Ohlížím se k lesu. K obloze se vznáší kouř z druhého Routina ohně. Profíci už jistě začínají mít podezření, že jde o lest. Dochází mi čas.
Vím, že existuje řešení a že na něj přijdu, když se budu dostatečně soustředit. Upřeně hledím na pyramidu, na koše a na bedny. Všechny jsou příliš těžké, než abych je dokázala převrátit šípem. Jedna z nich možná obsahuje olej na smažení, a v duchu už začínám oživovat nápad s hořícím šípem, když si uvědomuji, že bych mohla nakonec vyplýtvat všech dvanáct šípů, aniž bych přímo zasáhla zásobu oleje, protože bych jen hádala, na kterou bednu mířit. Uvažuji, jestli bych se neměla pokusit zopakovat Liščin výlet k pyramidě, abych zjistila, jestli tam nenajdu nějaký jiný způsob, ale vtom mi zrak padá na zavěšený vak s jablky. Mohla bych přetnout jeho provaz - copak jsem neudělala totéž ve Výcvikovém centru? Je to velký pytel, ale pořád bude možná stačit na jediný výbuch. Kdybych ovšem dokázala uvolnit jednotlivá jablka…
Už vím, co mám dělat. Přicházím na dostřel a povoluji si na tento úkol obětovat tři šípy. Rozkračuji se, odstiňuji okolní svět, pečlivě mířím. První šíp protrhuje látku vaku kousek pod provazem a zanechává po sobě širokou škvíru. Druhý ji rozšiřuje do podoby velikého otvoru. Když vypouštím třetí šíp, vidím na okraji díry balancovat první jablko. Šíp zasahuje poškozenou pytlovinu a odtrhuje z vaku velký pruh látky.
Vše na okamžik znehybní. V další chvíli se jablka sypou na zem a nastává obrovský výbuch, který mě odhazuje dozadu.

15. kapitolka

29. června 2013 v 16:16 | Móňa |  Hunger games-Aréna smrti
Topím se v noční můře, z níž opakovaně procitám do ještě větší hrůzy. Vše, čeho se děsím ze všeho nejvíc, všechno, čeho jsem se kdy hrozila, že se stane druhým, se mi promítá před očima do těch nejživějších podrobností, takže si nemohu pomoct a musím věřit, že jde o skutečnost. Při každém probuzení si pomyslím: Konečně to skončilo. Jenže se mýlím. Je to pouze začátek nového mučení. Na kolik způsobů přede mnou umírá Prim? Kolikrát znovu prožívám poslední okamžiky mého otce? Kolikrát cítím, jak mi trhají tělo na kusy? Taková je povaha sršáního jedu, pečlivě vyprojektovaného tak, aby se zaměřoval na tu oblast v mozku, kde sídlí naše obavy.
Když konečně přicházím k sobě, zůstávám ležet a čekám na další vlnu halucinací. Nakonec si ale uvědomuji, že se mé tělo zřejmě konečně zbavilo jedu a zůstalo po něm zničené a slabé. Stále ležím na boku, v poloze plodu v matčině děloze. Zvedám si ruku k očím a zjišťuji, že je mám v pořádku. Mravenci jim neublížili, protože nikdy neexistovali. Pouhé natáhnutí paží vyžaduje obrovské úsilí. Bolí mě tolik částí těla, že ani nestojí za to je nějak vypočítávat. Velice, převelice pomalu si sedám. Jsem v mělké prohlubni, která není plná bzučících oranžových bublin z mé fantazie, ale starých, rozkládajících se listů. Mám vlhké šaty, ale nevím, jestli od vody z tůně, od rosy, deště nebo potu. Dlouhou chvíli dokážu jen pomalu srkat vodu z láhve a sledovat, jak se po keři zimolezu plahočí nějaký brouk.
Jak dlouho jsem byla mimo? Vědomí jsem ztratila ráno. Teď je odpoledne. Ztuhlost mých kloubů však naznačuje, že uběhl nejméně den, možná dokonce dva. V takovém případě se nijak nedozvím, kteří splátci přežili útok sršáňů. Třpytka a ta dívka ze Čtvrtého kraje určitě zemřely, ale je tu ještě ten kluk z Prvního kraje, oba splátci z Druhého a Peeta. Zemřeli taky na následky žihadel? Jestli přežili, jejich poslední dny byly jistě stejně hrozné jako moje. A co Routa? Je tak malá, že by ji dokázalo zabít i minimální množství jedu. Jenže sršáni by ji napřed museli najít a ona měla slušný náskok.
V ústech mám odpornou chuť a voda proti ní nijak nepomáhá. Vleču se ke hlohu a trhám si jeho květ. Jemně si vymačkávám kapku nektaru na jazyk. Ústy se mi šíří sladkost, která stéká do krku, zahřívá mi cévy vzpomínkami na léto, domovské lesy a na Hurikána po mém boku. Z nějakého důvodu si vybavuji naši rozmluvu z posledního rána.
"Víš, že to můžeme zkusit."
"Co?"
"Opustit kraj. Utéct. Žít v lesích. Ty a já. Spolu bychom to mohli dokázat."
Najednou nemyslím na Hurikána, ale na Peetu a… Peeta! Zachránil mi život! Aspoň myslím, protože v okamžiku našeho střetnutí jsem nedokázala rozeznat, co je skutečnost a co halucinace vyvolaná sršáním jedem. Pokud mi ale opravdu zachránil život, a mé instinkty mi říkají, že to tak bylo, proč to udělal? Copak pokračuje ve hře na zamilovaného chlapce, kterou začal během toho rozhovoru? Snažil se mě ochránit? A pokud ano, proč vůbec chodil s profíky? Nic mi nedává smysl.
Uvažuji, co si asi o té události myslí Hurikán a pak celou věc odsunuji v duchu stranou, protože Peeta a Hurikán z nějakého důvodu nedokážou v mých myšlenkách žít vedle sebe.
Soustředím se na jedinou opravdu dobrou věc, která se stala od okamžiku, kdy jsem se ocitla v aréně. Mám luk a šípy! Celý tucet šípů, pokud počítám i ten, který jsem vytrhla ze stromu. Už na nich není ani stopa po tom nechutném zeleném slizu ze Třpytčina těla - což mě vede k domněnce, že onen sliz možná nebyl úplně skutečný -, ale jsou pokryté skvrnami od zaschlé krve. Vyčistit je mohu později, ale několik minut věnuji tomu, že s nimi cvičně střílím do nedalekého stromu. Luk připomíná spíše zbraně z Výcvikového centra než můj luk doma, ale komu to vadí? Jde o zvyk.
Díky zbrani se začínám na hry dívat z úplně nového úhlu. Vím, že čelím tvrdým soupeřům, ale už nejsem pouhá kořist, která utíká, schovává se a činí zoufalé kroky. Kdyby se ke mně hnal mezi stromy Cato, už bych neprchala, ale střílela bych. Uvědomuji si, že se na ten okamžik dokonce těším.
Nejdřív ale musím nabrat zase trochu sil. Cítím se silně vyprahlá a zásoba vody se nebezpečně ztenčuje. Ta slabá vrstva zásobního tuku, kterou jsem si vytvořila při hostinách v Kapitolu, taky zmizela a navíc jsem zhubla o několik dalších kilogramů. Pánevní kosti i žebra mi vystupují víc než kdykoliv jindy, když nepočítám ty hrozné měsíce bezprostředně po otcově smrti. A musím se vypořádat i se zraněními - spáleninami, škrábanci, modřinami od toho, jak jsem narážela do stromů, a třemi sršáními žihadly, která jsou stále stejně oteklá a bolavá jako na začátku. Ošetřuji si popáleniny mastí a zkouším trochu léku nanést i na štípance, ale na ty mast neúčinkuje. Matka na ně znala lék, list z nějaké rostliny, který do sebe dokáže vytáhnout jed, ale používala ho jen zřídka a já si nepamatuji ani jméno té rostliny, natož její vzhled.
Nejdřív voda, říkám si. Teď už můžeš lovit cestou. Směr, odkud jsem přiběhla, se dá snadno poznat podle stezky lemované polámanými větvemi, kterou vytvořilo moje omámené, smyslů zbavené tělo při zběsilém úprku. Vydávám se tedy na druhou stranu a doufám, že moji nepřátelé jsou stále uvězněni ve světě halucinací způsobených sršáním jedem.
Nemohu postupovat příliš rychle, protože moje klouby ostře protestují proti každému zbrklému pohybu. Nasazuji ale pomalé lovecké tempo, jakým jsem se pohybovala doma po lesích, když jsem stopovala kořist. Během několika minut zpozoruji králíka a ten se vzápětí stává první obětí mého luku a šípu. Nejde o obvyklou čistou ránu do oka, ale stačí to. Zhruba po hodině nacházím mělký, ale široký potůček, který bohatě stačí mým potřebám. Slunce pálí, a tak se během čekání, až se mi vydezinfikuje voda v láhvi, brouzdám potůčkem jen ve spodním prádle. Jsem špinavá od hlavy k patě a zkouším se trochu postříkat vodou, ale nakonec si prostě lehám do potůčku a několik minut si ze sebe nechávám smývat saze, krev a kůži, jež se mi odlupuje z popálenin. Peru si šaty a rozvěšuji je po okolních větvích, aby uschly.
Usedám na břeh na slunce a prsty si rozplétám vlasy. Vrací se mi chuť k jídlu a dopřávám si sušenku a další proužek hovězího. Plnou hrstí mechu otírám krev ze svých stříbrných zbraní.
Posilněná jídlem si znovu ošetřuji popáleniny, splétám si vlasy do copu a beru si na sebe vlhké šaty, neboť vím, že je slunce brzy dosuší. Připadá mi, že bude nejlepší, když vyrazím podél potůčku proti proudu. Nyní postupuji do kopce, čemuž dávám přednost, a jsem u zdroje čerstvé vody, který bude sloužit nejen mně, ale i zvěři. Snadno zabíjím podivného ptáka, který je určitě nějakým druhem divokého krocana. V každém případě mi připadá jedlý. Pozdě odpoledne se rozhoduji rozdělat menší oheň, abych si upekla maso. Sázím na to, že kouř nebude v šeru vidět, a s příchodem noci plameny uhasím. Čistím ulovená zvířata a zejména tomu ptákovi věnuji mimořádnou pozornost, ale není na něm nic podezřelého. Po oškubání není větší než kuře, ale má pevné, tučné tělo. Pokládám na uhlíky první porce, když tu slyším prasknutí větvičky.
Jediným pohybem se otáčím po zvuku a zvedám k rameni luk a šíp. Nikdo tam není. Nebo aspoň nikoho nevidím. Pak si všímám špičky dětské boty, která vyčnívá zpoza kmene stromu. Uvolňuji se a usmívám se. Dokáže se pohybovat lesem jako duch, to jí musím přiznat. Jak jinak by mě mohla sledovat? Promlouvám dřív, než stačím svá slova zadržet.
"Víš, oni nejsou jediní, kdo může uzavírat spojenectví,"
Chvíli se neozývá žádná odpověď. Pak zpoza stromu vyhlíží jedno Routino oko. "Ty mě chceš za spojence?"
"Proč ne? S těmi sršáni jsi mi zachránila život. O tvoji chytrosti svědčí to, že jsi pořád naživu. A stejně to vypadá, že tě nedokážu setřást," říkám. Mrká na mě a snaží se rozhodnout. "Máš hlad?" Vidím, jak polyká a mimoděk stáčí pohled k masu. "Tak pojď, dneska se mi podařilo ulovit dva kusy."
Routa opatrně vychází na otevřené prostranství. "Mohu ošetřit ta bodnutí."
"Opravdu?" povytahuji obočí. "Jak?"
Sahá do batohu, který má u sebe, a vytahuje několik listů. Jsem si takřka jistá, že jsou to ty, co používá má matka. "Kde jsi je našla?"
"V lese. Doma je všichni nosíme u sebe, když pracujeme v sadech. Zůstalo tam plno hnízd," říká Routa. "A tady jich je taky hodně."
"To je pravda. Jsi z Jedenáctého kraje. Zemědělství," přikyvuji. "Takže pracuješ v sadech? Tam ses určitě naučila létat ze stromu na strom, jako bys měla křídla." Routa se usmívá. Zmínila jsem se o jedné z nemnoha věcí, na které je podle svých slov hrdá. "Tak pojď sem a ošetři mě."
Sedám si k ohni a vyhrnuji si nohavici, abych odhalila bodnutí na koleně. K mému překvapení si Routa vkládá listy do úst a začíná je žvýkat. Matka by použila jinou metodu, ale nemáme na vybranou. Zhruba po minutě přikládá zelenou břečku z rozžvýkaných listů a slin na moje koleno.
"Áááá." Ten zvuk mi vychází z úst dřív, než ho dokážu zastavit. Mám dojem, jako by listy vysávaly z bodnutí veškerou bolest.
Routa se hihňá. "Je štěstí, že sis vytáhla žihadla. Jinak bys na tom byla mnohem hůř."
"Ošetři mi ještě krk a tvář!" bezmála škemrám. Routa si strká do úst dalších pár listů a zanedlouho se směju radostí z rychlé úlevy. Všímám si dlouhé popáleniny na Routině předloktí. "Na to mám zase něco já." Odkládám zbraň a potírám ji zranění svou mastí.
"Máš skvělé sponzory," říká toužebně.
"Ty jsi ještě nic nedostala?" ptám se. Vrtí hlavou. "Ale dostaneš, uvidíš. Jak se bude blížit konec her, plno lidí si uvědomí, jak jsi chytrá." Obracím maso na žhavých uhlících.
"Nedělala sis legraci, když jsi říkala, že mě chceš za spojence?" ptá se.
"Ne, myslela jsem to vážně," odpovídám. Skoro slyším, jak Haymitch sténá nad tím, že se spojuji s tímto hubeným drobečkem, ale chci ji mít u sebe. Prokázala, že umí přežít, důvěřuji jí a - proč to nepřiznat? - připomíná mi Prim.
"Dobře," říká a napřahuje ke mně ruku. Potřásám si s ní. "Dohodnuto."
Takové dohody mohou být samozřejmě pouze dočasné, ale o tom se žádná z nás nezmiňuje. Routa přispívá k večeři velkou hrstí nějakých škrobnatých kořenů, které po opečení na ohni získávají výrazně sladkou chuť pastináku. Routa také poznává uloveného ptáka - jde o nějaké divoce žijící zvíře, kterému u nich v kraji říkají koroptvice. Vypraví, že jich občas do sadů přijde celé hejno a pak se všichni pořádně najedí. Na chvíli přestáváme mluvit a mlčky jíme. Koroptvice má výborné maso, které je tak tučné, že vám po bradě stéká omastek, jakmile se do něj zakousnete.
"Páni," říká Routa s povzdychem. "Ještě nikdy jsem pro sebe neměla celé stehno."
Vsadím se, že nelže. Vsadím se, že se jen málokdy dostane k masu. "Vezmi si i druhé," nabízím.
"Vážně?" ptá se.
"Vezmi si, cokoliv chceš. Když mám teď luk a šípy, ulovím další. Navíc mám pasti. Ukážu ti, jak se nastražují," říkám. Routa se nejistě dívá na druhé stehno. "No tak si ho vem," říkám a tisknu jí porci do dlaně. "Maso stejně vydrží jenom pár dní a máme ještě toho králíka." Jakmile drží stehno v ruce, vítězí její chuť k jídlu a zakusuje se do masa.
"Čekala bych, že v Jedenáctém kraji budete mít o něco víc jídla než my, když pěstujete potraviny na polích," poznamenávám.
Routa vykulí oči. "Ale kdepak, úrodu jíst nesmíme."
"Hrozí vám vězení nebo tak něco?" ptám se.
"Zbičují tě a všichni ostatní se musí dívat," odpovídá. "Starosta je v tom hodně přísný."
Podle jejího výrazu poznávám, že nejde o nijak vzácnou příhodu. Veřejné bičování je v Dvanáctém kraji poměrně řídké, i když k němu občas dochází. Hurikán a já bychom teoreticky mohli být mrskáni denně za pytlačení v lesích - tedy, teoreticky bychom mohli dostat ještě o hodně horší trest, jenže mírotvorci kupují naše maso jako všichni ostatní. Starosta, Magdin otec, navíc nemá podle všeho podobné tresty ve zvláštní oblibě. Možná nakonec skutečnost, že jsme nejméně prestižním, nejchudším a nejvysmívanějším krajem z celé země, má i svoje výhody. Jako například tu, že nás Kapitol z větší části ignoruje, dokud plníme stanovené dodávky uhlí.
"Vy dostáváte tolik uhlí, kolik chcete?" ptá se Routa.
"Ne," odpovídám. "Jenom to, co si koupíme nebo co nám uvízne na botách."
"Během sklizně nás krmí o něco víc, aby lidé vydrželi déle pracovat," říká Routa.
"Nemusíte chodit do školy?" divím se.
"Během sklizně ne. To všichni pracují," odpovídá Routa.
Je zajímavé poslouchat o jejím životě. Nemáme prakticky žádné spojení s ostatními kraji. Uvažuji, jestli tvůrci her nesestříhávají náš rozhovor, protože i když mi tyto informace připadají neškodné, organizátoři nechtějí, aby o sobě navzájem lidé v jednotlivých krajích věděli víc.
Na Routin návrh děláme inventuru potravin, abychom si naplánovaly další postup. Routa už viděla většinu mých zásob, ale přidávám na hromádku i poslední dvě sušenky a hovězí proužky, Routa nashromáždila docela velkou sbírku kořenů, oříšků, jedlých listů, a dokonce i nějaké plody.
Beru do ruky neznámé bobule. "Víš jistě, že jsou bezpečné?"
"No jistě, u nás doma taky rostou. Jím je už několik dní," říká a sype si jich hrst do úst. Opatrně zkouším jednu z nich a je stejně dobrá jako naše ostružiny. Spojenectví s Routou mi každou chvílí připadá jako lepší a lepší nápad. Dělíme si zásoby potravin, abychom v případě, že nebudeme pořád spolu, obě vydržely několik dní. Kromě jídla má Routa malý měch na vodu, vlastnoručně vyrobený prak a náhradní pár ponožek. Taky si vybrousila ostrý úlomek kamene do podoby primitivního nože. "Vím, že to není nic moc," říká, jako by se omlouvala, "ale musela jsem od Rohu hojnosti zmizet co nejrychleji."
"To jsi udělala dobře," říkám. Když rozkládám svoje vybavení, překvapeně se nadechuje při pohledu na moje brýle.
"Jak jsi je získala?" ptá se.
"Našla jsem je v batohu. Zatím mi nebyly k ničemu. Nechání před sluncem a je s nimi vidět hůř než bez nich," odpovídám a krčím rameny.
"Ty nejsou na slunce, ale na tmu," vykřikuje Routa. "Když občas sklízíme v noci, rozdávají je těm z nás, kteří pracují nejvýš na stromech, kam nedosáhne světlo pochodní. Jednou si jeden kluk Martin, zkusil svoje nechat. Schoval si je do kalhot. Na místě ho zabili."
"Zabili ho kvůli brýlím?" ujišťuji se.
"Ano, a to všichni přitom věděli, že není nijak nebezpečný. Martin byl nemocný na hlavu. Pořád se choval jako tříletý. Chtěl ty brýle jenom proto, aby si s nimi hrál," vypráví Routa.
Začínám mít pocit, že Dvanáctý kraj je něco jako bezpečný ráj. Jistě, lidé se pořád hroutí hladem, ale nedokážu si představit, že by mírotvorci zavraždili prostomyslné dítě. Taky máme jednu takovou holčičku, vnučku Mastné Sae, která se prochází po černém trhu. Není úplně v pořádku, ale všichni se k ní chovají jako k domácímu mazlíčkovi. Házejí jí zbytky a různé další věci.
"A co tedy ty brýle dělají?" ptám se Routy.
"Vidíš s nimi i potmě," říká Routa. "Zkus to večer po západu slunce."
Dávám Routě několik zápalek a ona mi na oplátku věnuje další léčivé listy pro případ, že se mi opět zhorší bolest sršáních bodnutí. Hasíme oheň a kráčíme téměř do soumraku proti proudu potůčku.
"Kde spáváš?" ptám se jí. "V korunách?" Přikyvuje. "Jenom v bundě?"
Kouta zvedá náhradní pár ponožek. "Ty si navlékám na ruce."
Myslím na to, jaké chladno tu v noci bývá. "Můžeš spát se mnou ve spacáku, jestli chceš. Obě se tam snadno vejdeme." Rozjasňuje se jí tvář. Poznávám, že v to ani nedoufala.
Vybíráme si vidlici vysoko v koruně jednoho stromu a připravujeme se k přenocování, zrovna když začínají hrát hymnu. Dnes nedošlo k žádným úmrtím.
"Routo, vzbudila jsem se až dneska. Kolik nocí jsem byla mimo?" Hymna by měla přehlušit všechna slova, ale stejně šeptám a pro jistotu si i zakrývám ústa rukou. Nechci, aby diváci věděli, co jí mám v úmyslu říct o Peetovi. Routa mě napodobuje a taky si zakrývá rty dlaní.
"Dvě," odpovídá. "Holky z Prvního a Čtvrtého kraje jsou mrtvé. Zbývá nás deset."
"Stalo se něco divného. Nebo si to aspoň myslím. Možná jsem měla jenom halucinace ze sršáního jedu," začínám. "Znáš toho kluka z mého kraje? Peetu? Myslím, že mi zachránil život. Ale předtím chodil s profíky."
"Teď už s nimi není," říká. "Špehovala jsem jejich základnu u jezera. Doběhli tam, než se zhroutili z těch žihadel. On tam ale není. Třeba tě zachránil a musel utéct."
Neodpovídám. Pokud mě Peeta skutečně zachránil, jsem opět jeho dlužnicí. A tenhle dluh nemohu splatit. "Jestli ano, asi to jenom patřilo k jeho hře. Vždyť víš, k tomu, jak chce, aby mu lidé věřili, že mě miluje."
"Ach," říká Routa zamyšleně. "Nemyslela jsem si, že to jenom hraje."
"Určitě to hraje," trvám na svém. "Vymyslel to s naším trenérem." Hymna končí a nebe potemňuje. "Zkusíme ty brýle." Vytahuji je a nasazuji si je na oči. Routa se nemýlila. Vidím všechno od listů na stromech po skunka, který prochází křovinami dobrých patnáct metrů od nás. Mohla bych ho zabít, kdybych chtěla. Mohla bych zabít kohokoliv.
"Zajímalo by mě, kdo je ještě má," podotýkám.
"Profíci mají dvoje. Ale u jezera mají všechno," říká Routa. "A jsou hodně silní."
"To my taky," odpovídám. "Jenom jiným způsobem."
"Ty jsi silná. Umíš střílet," namítá Routa. "Co umím já?"
"Umíš se uživit. Dokážou to oni?" ptám se.
"Oni to nemusí umět. Mají zásoby."
"Co kdyby je neměli? Řekněme, že by zásoby zmizely. Jak dlouho by vydrželi?" říkám. "Koneckonců se to celé jmenuje Hladové hry, ne?"
"Jenže oni nemají hlad, Katniss," upozorňuje mě Routa.
"Ne, nemají. V tom je ta potíž," souhlasím. A poprvé mě napadá skutečný plán. Plán, který není založen na nutnosti utíkat nebo se schovávat. Útočný plán. "A myslím, že ji budeme muset překonat, Routo."

14. kapitola

28. června 2013 v 22:02 | Móňa |  Hunger games-Aréna smrti
Sleduji očima, kam míří její ukazováček. Nejprve vůbec netuším, na co mě upozorňuje, ale pak zhruba o pět metrů výše rozeznávám v houstnoucí tmě nezřetelné obrysy. Jenže… čeho? Nějakého zvířete? Zdá se, že je velké zhruba jako mýval, ale visí ze spodní strany větve a jemně se pohupuje ve vánku. Je to něco jiného. Mezi známými zvuky večerního lesa zaznamenám tiché hučení. Vtom mi to dochází. Jde o vosí hnízdo.
Zaplavuje mě strach, ale zachovávám si tolik duchapřítomnosti, abych se nehýbala. Koneckonců nevím, o jaké vosy se jedná. Mohl by to být ten normální typ, který vás nechá na pokoji, pokud se necítí být ohrožen. Tohle jsou ale Hladové hry a normálnost se tu nenosí. Spíš půjde o jednoho z kapitolských mutantů, sršáně. Podobně jako reprodrozdi i tyhle zabijácké vosy vznikly v laboratoři a byly strategicky rozmístěny jako pozemní miny po odbojných krajích. Jsou větší než běžné vosy, mají jasně odlišitelné zlatožluté tělo a žihadlo, po jehož bodnutí vzniká otok o velikosti švestky. Většina lidí nesnese víc než pár žihadel. Někteří zemřou po jediném. I pokud přežijete, halucinace vyvolané sršáním jedem přivedly řadu lidí k šílenství. A je tu ještě jedna věc: tyhle vosy stíhají každého, kdo naruší jejich hnízdo a pokusí se je zabít. Jsou horší než stopařští psi.
Po válce Kapitol zničil všechna hnízda kolem svého města, ale roje v blízkosti krajů byly ponechány neporušené. Patrně jako další připomínka naší prohry, podobně jako Hladové hry. Další důvod, proč se držet uvnitř plotu. Jakmile s Hurikánem narazíme na hnízdo sršáňů, okamžitě se vydáváme opačným směrem.
Visí tedy nade mnou právě sršáni? Ohlížím se znovu na Routu, aby mi pomohla, ale zmizela ve větvích.
Za daných okolností patrně nezáleží na tom, o jaký druh vos se jedná. Jsem zraněná a v pasti. Tma mi poskytuje krátký oddech, ale jen co vyjde slunce, profíci už určitě budou mít připravený nějaký plán, jak mě zabít. Nic jiného jim ani nezbývá, když jsem z nich udělala před zraky diváků pitomce. To hnízdo je zřejmě mou jedinou záchranou. Kdyby se mi je podařilo shodit ze stromu, možná bych unikla. Tím ale zároveň budu riskovat vlastní život.
Pochopitelně se mi nemůže podařit, abych se dostala dostatečně blízko hnízda a odřízla ho. Budu muset upilovat celou větev těsně u kmene. Zubatým ostřím nože by to mohlo jít. Co ale moje ruce? A nevyburcuji řezáním ty létající potvory k aktivitě? A co když profíci odhalí můj plán a přesunou tábor o něco dál? Tím by mi udělali tlustou čáru přes rozpočet.
Uvědomuji si, že nejlepší šance uřezat větev, aniž by si toho někdo všiml, se mi naskytne během hymny. Vylézám ze spacáku, kontroluji, že mám u sebe nůž, a začínám šplhat vzhůru. Už to je samo o sobě nebezpečné, protože větve začínají být hrozivě tenké i na mou váhu, ale vytrvám. Když dorážím k větvi, na níž se nachází hnízdo, hučení zesiluje. Pokud ale jde o sršáně, stále je podivně slabé. To bude tím kouřem, napadá mě. Ten kouř je omámil. Dým byl taky jedinou obranou vzbouřenců proti těmto zmutovaným vosám.
Na obloze se rozzařuje emblém Kapitolu a zní hymna. Teď nebo nikdy, říkám si a začínám řezat. Na pravé ruce mi praskají puchýře, ale nepřestávám tahat nožem sem a tam. Jakmile udělám první zářez, vyžaduje další práce menší úsilí, ale i tak je na samé hranici mých sil. Zatínám zuby a pokračuji. Tu a tam se ohlédnu na nebe. Zaznamenávám, že dnes nezemřel nikdo další. To nevadí. Publikum uspokojí moje zranění i uvěznění na stromě se smečkou profíků pode mnou. Hymna ale pomalu končí a já jsem přeřezala jen tři čtvrtiny tloušťky větve. Hudba končí' nebe černá a já musím přestat.
Co teď? Patrně bych mohla dokončit úkol jen po hmatu, ale možná nebude ten nejchytřejší plán. Jestli jsou vosy příliš omámené, jestli se hnízdo zachytí cestou dolů na nižších větvích, jestli se pokusím uniknout, tohle všechno by mohlo být osudným mrháním časem. Lepší bude, když se sem vrátím za úsvitu a shodím hnízdo přímo na svoje nepřátele.
V matné záři svítilen se pomalu vracím ke svému spacáku, kde nacházím to nejmilejší překvapení, jaké mi kdo kdy uchystal. Na spacím pytli leží malá plastová nádoba připevněná ke stříbrnému padáčku. První dárek od sponzorů! Haymitch mi ho určitě nechal poslat během hymny. Nádoba se mi snadno vejde do dlaně. Co to může být? Určitě nejde o jídlo. Odšroubuji víčko a podle vůně poznávám, že jde o nějaký lék. Opatrně se dotýkám povrchu masti. Bolest ve špičce prstu rázem ustává.
"Ach, Haymitchi," šeptám. "Děkuji." Nevykašlal se na mě. Nenechává mě, abych se starala sama o sebe. Cena léku je jistě nepředstavitelně vysoká. Na koupi této drobné nádoby patrně nepřispěl jeden, ale hned několik sponzorů. Pro mne má rozhodně cenu zlata.
Nořím do nádoby dva prsty a jemně si potírám mastí lýtko. Lék má takřka kouzelné účinky - pouhým dotykem utišuje bolest a nechává za sebou příjemně chladivý pocit. Tohle není žádný lektvar, jaké moje matka vyrábí z lesních bylinek; jde o nejmodernější lék připravený v kapitolských laboratořích. Po ošetření lýtka si vtírám tenkou vrstvu do dlaní. Poté balím nádobu do padáčku a uvelebuji se zpátky ve spacím pytli. Když nyní polevila bolest, nacházím si pohodlnou polohu a okamžitě usínám.
Ještě před úsvitem mě vytrhuje ze spaní pták, který se posadil na větev těsně nade mnou. V šedém ranním šeru si prohlížím dlaně. Lék zbarvil všechny temně rudé skvrny do růžového odstínu dětské pokožky. Noha mě stále pálí, ale mnohem méně než včera. Natírám se další vrstvou masti a tiše si balím věci. Ať už se stane cokoliv, budu se muset přesunout hodně rychle. Také se nutím do toho, abych snědla sušenku i proužek sušeného hovězího a napila se vody. Včera jsem skoro veškerý obsah žaludku vyzvracela a už na sobě začínám cítit účinky hladu.
Pod sebou vidím smečku profíků a Peetu, jak spí na zemi. Podle toho, jak se Třpytka opírá o kmen stromu, odhaduji, že měla hlídkovat, ale přemohla ji únava.
Mhouřím oči a pokouším se proniknout zrakem větvoví vedlejšího stromu, ale nedokážu Routu rozeznat. Upozornila mě na to vosí hnízdo, a proto mi připadá spravedlivé, abych ji na oplátku taky varovala. Navíc pokud dnes zemřu, chci, aby vyhrála právě ona. I kdyby to znamenalo o trochu víc jídla pro mou rodinu, pomyšlení na to, jak korunují Peetu coby vítěze, je pro mě nesnesitelné.
Tlumeným šepotem volám její jméno a okamžitě se objevují její oči. Znovu ukazuje k hnízdu. Zvedám nůž a naznačuji ve vzduchu řezání. Přikyvuje a mizí. Ze sousedního stromu se ozývá šustění. Vzápětí ke mně stejný zvuk doléhá z dalšího stromu. Uvědomuji si, že skáče z jednoho stromu na druhý. Mám co dělat, abych se nerozesmála nahlas. Tohle tedy ukázala tvůrcům her? Představuji si, jak poletuje po tréninkovém náčiní, aniž by se dotkla podlahy. Měli jí dát aspoň desítku.
Na východě se objevují první červánky. Už si nemohu dovolit čekat. V porovnání s mukami včerejšího šplhání se mi dnes leze mnohem líp. U větve, na které je zavěšeno hnízdo, přikládám nůž do rýhy a chystám se pokračovat v řezání, když si koutkem oka všímám pohybu přímo na hnízdě. Vidím jasně žluté tělo sršáně, který líně leze po papírově šedém povrchu. Není pochyb, že je pořád trochu omámený, ale už je vzhůru a pohybuje se, což znamená, že brzy budou venku i ostatní. Na dlaních mi vyráží pot v podobě kapek mezi mastí a já se ho snažím co nejlépe osušit do košile. Jestli tu větev neodříznu během několika vteřin, vyletí celé hejno a zaútočí na mě.
Nemá smysl to dál odkládat. Zhluboka se nadechuji, svírám rukojeť nože a co nejsilněji zabírám. Dozadu, dopředu, dozadu, dopředu! Bzučení sílí a slyším, jak sršáni vylétají ven. Dozadu, dopředu, dozadu, dopředu! Kolenem mi projíždí bodavá bolest, a já vím, že mě našel první z nich a další budou zakrátko následovat. Dozadu, dopředu, dozadu, dopředu. V okamžiku, kdy větev povoluje a řítí se dolů, strkám do ní vší silou, abych ji odhodila co nejdál od sebe. Řítí se dolů mezi nižšími větvemi, na některých se dočasně zastavuje, ale vzápětí se uvolňuje a nakonec s žuchnutím končí na zemi. Hnízdo puká jako rozbité vejde a do vzduchu se vznese rozzuřený roj sršáňů.
Na tváři cítím druhé žihadlo a na krku třetí. Jed mě takřka ihned omamuje. Jednou rukou se držím kmene, zatímco druhou si vytrhuji žihadla z těla. Naštěstí mě našli jenom tihle tři sršáni, než se jejich hnízdo zřítilo dolů. Zbytek roje se zaměřil na nepřátele na zemi.
Pod stromem vypuká chaos. Profíci se vzbudili přímo uprostřed frontálního útoku sršáňů. Peeta a několik ostatních mají natolik rozumu, aby všechno nechali a dali se na útěk. Slyším výkřiky: "K jezeru! K jezeru!" a vím, že se pokoušejí utéct před rozzuřeným hmyzem do vody. Jezero musí být někde blízko, když se domnívají, že k němu doběhnou, Třpytka a další dívka, ta ze Čtvrtého kraje, nemají takové štěstí. Každá dostává řadu žihadel, ještě než se mi ztrácejí z očí. Třpytce zřejmě úplně přeskočilo, protože vříská a snaží se odhánět sršáně lukem, což nemá žádný smysl. Volá o pomoc, ale nikdo z ostatních se pochopitelně nevrací. Dívka ze Čtvrtého kraje se potácí mimo dohled, ale nevsadila bych si na to, že se dostane až k jezeru. Sleduji, jak se Třpytka hroutí na zem, několik minut se křečovitě zmítá a následně znehybní.
Z hnízda nezbylo víc než prázdná skořápka. Sršáni zmizeli při pronásledování profíků. Nemyslím, že se vrátí, ale nechci to riskovat. Slézám ze stromu, a jakmile se ocitám na zemi, rozbíhám se opačným směrem, přímo od jezera. Ze sršáního jedu se mi točí hlava, ale nacházím cestu k malé tůni a nořím se do vody, čistě pro případ, že by mě stále pronásledovaly nějaké vosy. Zhruba po pěti minutách se soukám na břeh. Lidé nepřeháněli, když popisovali účinky sršáních žihadel. Otok na koleně už se podobá spíše pomeranči než švestce. Z míst na těle, odkud jsem vytáhla žihadla, prýští ošklivě páchnoucí zelená tekutina.
Otok. Bolest. Ten zelený sliz. To, jak se Třpytka křečovitě zmítala na zemi. Odehrálo se toho tolik, a to ještě slunce ani nevyšlo nad obzor. Nechci si domýšlet, jak asi teď Třpytka vypadá. Její zohavené tělo. Napuchlé prsty sevřené kolem luku…
Luk! Někde v mé zpomalené mysli se propojuje jedna myšlenka s druhou a v další chvíli už vrávorám mezi stromy zpátky k té dívce. Luk. Šípy. Musím je získat. Ještě jsem neslyšela výstřel z děla, takže Třpytka je možná dosud v komatu a její srdce stále bojuje s vosím jedem. Jakmile se ale zastaví a dělo ohlásí její smrt, objeví se vznášedlo, vyzvedne její tělo a vezme s sebou i jediný luk a šípy, které jsem během her viděla. Nesmějí mi znovu proklouznout mezi prsty!
Přicházím k Třpytce v okamžiku, kdy zazní výstřel z děla. Sršáni zmizeli. Dívka, která během interview ve zlatých šatech vypadala tak nádherně, se změnila k nepoznání. Otoky v místech žihadel popraskaly a vytéká z nich smrdutá zelená tekutina. Musím páčením uvolnit několik neforemných výčnělků, které kdysi bývaly jejími prsty, abych se dostala k luku. Toulec se šípy je uvězněný pod dívčinými zády. Pokouším se ji odvalit stranou a tahám ji za paži, ale maso se mi rozkládá pod rukama a já padám na zem.
Je to skutečnost? Nebo začínám mít halucinace? Pevně zavírám oči, snažím se dýchat ústy a zakazuji si, aby se mi zvedl žaludek. Musím v sobě udržet snídani, protože možná uplyne několik dní, než budu zase schopná lovit. Ozývá se druhý výstřel z děla a já odhaduji, že právě zemřela ta dívka ze Čtvrtého kraje. Slyším, jak tichnou ptáci, a vzápětí jeden z nich vydává varovný pokřik, což znamená, že se každou chvíli objeví vznášedlo. Zmateně si říkám, že letí pro Třpytku, ačkoliv to nedává smysl, protože jsem pořád u jejího těla a pokouším se získat šípy. Zvedám se na kolena a stromy kolem mě se začínají točit. Na nebi vidím vznášedlo. Vrhám se přes Třpytčino tělo, jako bych ho chtěla bránit, ale pak vidím, jak se opodál do vzduchu zvedá tělo té dívky ze Čtvrtého kraje a v další chvíli mizí.
"Tak dělej!" pobízím se. Pevně zatínám čelisti, zasunuji ruce pod Třpytčinu mrtvolu, nahmatávám to, co musí být její žebra, a překulím ji na břicho. Horečně lapám po dechu. Celá situace připomíná noční můru a mně přestává být jasné, co je sen a co skutečnost. Tahám za stříbrný toulec se šípy, ale za něco se zachytil, možná za Třpytčinu lopatku. Konečně ho trhnutím uvolňuji a držím ho v rukách, když slyším, jak se ke mně podrostem blíží kroky. Ne jedny. Dochází mi, že se určitě vracejí profíci. Vracejí se, aby mě zabili, nebo si jdou pro zbraně. Případně obojí.
Na útěk je ale příliš pozdě. Vytahuji z toulce šíp pokrytý zeleným slizem a pokouším se ho přiložit k tětivě luku, ale místo jedné tětivy vidím hned tři a pach žihadel je tak odporný, že se mi to nedaří. Nedokážu to. Nedokážu.
Jsem bezmocná, když zpod stromů vybíhá první lovec s oštěpem pozvednutým k hodu. Šok na Peetově tváři mě mate. Čekám ránu, ale Peeta místo toho spouští ruku.
"Co tu ještě děláš?" syčí na mě. Nechápavě na něj zírám. Pod uchem mu odkapává voda z jednoho žihadla. Celé tělo se mu leskne, jako by se koupal v kapkách rosy. "Zbláznila ses?" Strká do mě špičkou oštěpu. "Vstávej! Vstávej!" Zvedám se, ale on do mě pořád strká. Co je? Co se děje? Tvrdě mě od sebe odstrkuje. "Utíkej!" křičí. "Utíkej!"
Za ním už se křovím prodírá Cato. I on je celý mokrý a pod okem má ošklivý otok. Od jeho meče se odráží paprsek slunce a já poslouchám Peetu. Prchám lesem, pevně svírám luk i šípy, narážím do stromů, které se přede mnou objevují, zakopávám a padám, když se mi nepodaří udržet rovnováhu. Vracím se k tůni a pokračuji do neznámé části lesa. Celý svět se kolem mě znepokojivě mění. Vznášivé balony, některé až o velikosti domů, se tříští do podoby milionů hvězd. Stromy roní krev, která mi šplíchá přes boty. Z puchýřů na rukách mi vylézají mravenci a já je nedokážu setřást. Lezou mi po paži a po krku. Někdo křičí a jde o dlouhý, pronikavý jekot, nepřerušovaný ani nádechy. Matně tuším, že tak možná ječím já. Zakopávám a padám do mělké jámy lemované drobnými oranžovými bublinkami, které hučí jako hnízdo sršáňů. Přitahuji si kolena k bradě a čekám na smrt.
Jsem zmatená, je mi zle a v mysli se mi vynořuje jediná myšlenka: Peeta Mellark mi právě zachránil život.
Pak mi mravenci lezou do očí a já ztrácím vědomí.

13. kapitola

28. června 2013 v 22:01 | Móňa |  Hunger games-Aréna smrti
V první vteřině se pokouším slézt ze stromu, ale jsem k němu připoutaná opaskem. Nějak se mi daří uvolnit přezku a padám k zemi, stále uvězněná ve spacím pytli. Není čas na nějaké balení. Naštěstí mám ve spacím pytli batoh i láhev s vodou. Zastrkuji dovnitř opasek, házím si batoh přes rameno a dávám se do běhu.
Svět pohltily plameny a kouř. Hořící větve se odlamují ze stromů a padají mi k nohám ve sprškách jisker. Mohu jen následovat zvířata: králíky i srny, a dokonce si všímám i smečky divokých psů. Důvěřuji jejich instinktům, které jsou citlivější než moje. Zvířata jsou ale o hodně rychlejší a elegantně prchají porostem, zatímco moje boty škobrtají o kořeny a spadlé větve, takže nemám šanci jim stačit.
Je hrozné horko, ale ještě horší je kouř, který mě může v kterémkoliv okamžiku zadusit. Přetahuji si přes nos horní část košile. S povděkem zjišťuji, že je vlhká a nabízí mi aspoň tenký závoj ochrany. Běžím, dusím se a do zad mi pravidelně naráží batoh. Do tváře mě šlehají větve, které se bez varování zhmotňují z kouřového oparu těsně přede mnou. Vím, že musím utíkat.
Tohle není žádný táborák splátců, který se vymkl kontrole, ani žádný náhodný požár. Plameny, které na mě útočí, jsou přirozeně vysoké a všechny stejné, což prozrazuje jejich umělý původ. Mohou za ně tvůrci her. Dnešek proběhl v přílišném poklidu. Nikdo nezemřel a možná nedošlo ani k žádným střetům.
Diváci v Kapitolu se brzy začnou nudit a budou si stěžovat na jednotvárnost a nezajímavost letošního ročníku. A přesně to se nesmí při hrách stát.
Není těžké uhodnout pohnutky tvůrců her. Je tu tlupa profíků a pak zbytek soutěžících, pravděpodobně široce rozptýlený po celé aréně. Požár nás má vyhnat z úkrytů a nasměrovat k sobě. Nejde možná o tu nejnápaditější metodu, jakou jsem kdy viděla, ale v každém případě je velice účinná.
Přeskakuji přes hořící kmen. Nevyskočila jsem dostatečně vysoko, a tak se na spodním lemu bundy objevují plameny. Musím se zastavit, strhnout ji ze sebe a uhasit ji. Netroufám si tu doutnající a sežehnutou bundu nechat a místo toho ji zastrkuji do batohu. Doufám, že nedostatek vzduchu zadusí všechny žhavé jiskry, které jsem neuhasila já. Nic jiného nemám, jen věci, které si nesu na zádech, a jen tak tak mi stačí k přežití.
Za několik minut mě už pálí hrdlo i nos. Brzy začínám kašlat a mám pocit, jako by mi někdo pekl plíce. Nepohodlí se mění v utrpení a zakrátko při každém nádechu cítím silnou bolest v hrudi. Daří se mi ukrýt se za skalním výchozem právě v okamžiku, kdy se mi zvedá žaludek. Zvracím skrovnou večeři a vodu, která mi zůstala v žaludku. Opírám se o dlaně i kolena a dávím se, dokud ze mě něco vychází.
Vím, že musím vyrazit dál, ale celá se chvěju a točí se mi hlava. Lapám po dechu a dopřávám si zhruba lžíci vody, abych si vypláchla ústa. Vyplivuji ji a polykám několik doušků z láhve. Máš jednu minutu, říkám si. Jednu minutu na odpočinek. Využívám čas k přerovnání zásob, sbalení spacího pytle a napěchování všech věcí zpátky do batohu. Minuta uběhla. Vím, že je načase pokračovat v cestě, ale kouř mi zastřel mozek. Lehkonohá zvířata, která byla mými průvodci, mě nechali daleko za sebou. Vím, že jsem v téhle části lesa ještě nebyla - dřív jsem nemíjela žádné větší balvany, jako je ten, za kterým se právě krčím. Kam mě tvůrci her nahánějí? Zpátky k jezeru? Do nějaké úplně nové oblasti se zbrusu novými nebezpečími? Po pár hodinách klidu u toho rybníčku začal útok. Mohla bych se jak vyhnout čelní stěně ohně a vrátit se ke zdroji vody? Ohnivá stěna musí někde končit a taky nemůže hořet věčně. Ne protože by ji tvůrci her nedokázali udržovat při životě, ale protože by si tím vykoledovali stížnosti diváků na jednotvárnost. Kdyby se mi podařilo dostat se za hranici ohně, mohla bych se vyhnout střetu s profíky. Právě jsem se rozhodla, že to zkusím, ačkoliv budu muset urazit mnoho kilometrů a postupovat velkou oklikou, když skálu půl metru od mé hlavy zasahuje první ohnivá koule. Vyskakuji ze svého úkrytu, s novou energií a novým strachem.
Začíná další fáze hry. Požár nás měl jen dostat do pohybu a teď publikum čeká trocha opravdové zábavy. Jakmile zaslechnu další zasyčení, padám na zem, aniž bych ztrácela čas ohlížením. Ohnivá koule zasahuje strom po mé levici a zahaluje ho plameny. Zůstat na místě by byla jistá smrt. Sotva se zvedám na nohy, když třetí koule zasahuje půdu, kde jsem ještě před vteřinou ležela, a těsně za mnou vyrůstá do vzduchu ohnivý pilíř. Ztrácím pojem o čase a zběsile se snažím vyhýbat útokům. Nevidím, odkud koule přilétají, ale není to ze vznášedla. Celý úsek lesa byl patrně předem vybaven těžkými zbraněmi, zamaskovanými ve stromech či kamenech. Někde v chladné a úzkostlivě čisté místnosti sedí jeden z tvůrců her u řady páček a přejíždí prsty po spouštích, které mohou vmžiku ukončit můj život. Stačí jediný přímý zásah.
Matné obrysy plánu na návrat k rybníku se rozplývají a já kličkuji, uhýbám a uskakuji před ohnivými koulemi. Každá je velká jen jako jablko, ale při nárazu uvolňuje obrovské množství energie. Všechny smysly mi pracují naplno a nechávám se vést čirým pudem sebezáchovy. Není čas odhadovat, jestli uskakuji správným směrem. Jakmile se ozve zasyčení, musím jednat, jinak zemřu.
Něco mě však stále nutí postupovat kupředu. Zkušenosti se sledováním Hladových her mě naučily, že jisté oblasti arény jsou určeny k jistým typům útoků. Pokud se mi podaří uniknout z téhle oblasti, dostanu se z dosahu zbraní, z nichž na mě pálí. Sice možná spadnu do jámy se zmijemi, ale s tím si teď nemohu dělat starosti.
Netuším, jak dlouho uskakuji před ohnivými koulemi, ale frekvence útoků konečně polevuje. Což je dobře, protože znovu zvracím. Tentokrát ze mě vycházejí kyselé žaludeční šťávy, které mi leptají hrdlo a pronikají i do nosu. Musím se zastavit. Zmítají se mnou křeče, jak se zoufale snažím vyloučit jedy, které jsem do sebe vdechovala během útoku. Čekám na další zasvištění, na další signál, že mám uskočit. Nic nepřichází. Žaludeční křeče mi vhánějí slzy do očí, které mě pálí od kouře. Šaty mám promáčené potem. Přes pach kouře a zvratků cítím seškvařené vlasy. Zvedám ruku k copu a zjišťuji, že mi z něj jedna z ohnivých koulí upálila nejméně patnáct centimetrů. Pod prsty se mi rozpadají pruhy sežehnutých vlasů. Civím na ně, ohromená jejich proměnou, když si uvědomuji, že slyším další svist.
Moje svaly reagují automaticky, ovšem tentokrát ne dostatečně rychle. Ohnivá koule dopadá na zem vedle mě, ale předtím ještě olizuje mé pravé lýtko. Pohled na nohavici v plamenech je pro mě poslední kapkou. Uskakuji a mrskám sebou, dopadám na ruce i nohy a s jekem se bezhlavě pokouším zbavit té hrůzy. Konečně se mi vrací duchapřítomnost a převaluji hořící nohavici ze strany na stranu po zemi, abych zadusila plameny. Pak bezmyšlenkovitě odtrhuji zbývající látku holýma rukama.
Sedím několik metrů od výhně zažehnuté poslední ohnivou koulí. Pálí mě lýtko a ruce mám pokryté rudými puchýři. Příliš se třesu, než abych se vydala dál. Jestli mě tvůrci her chtějí zabít, teď mají příležitost.
Slyším Cinnův hlas, s nímž se mi vybavují přepychové látky a třpytivé drahokamy. "Katniss, dívka v plamenech." Jak se asi tvůrci her teď smějou. Možná že toto konkrétní mučení bylo zacíleno na mě kvůli Cinnovým nádherným kostýmům. Vím, že to Cinna nemohl předvídat. Myslím, si, že určitě trpí se mnou, protože jsem přesvědčená, že mu na mně opravdu záleží. Při zpětném pohledu ale mohlo být bezpečnější, kdyby mě na ten válečný vůz postavil úplně nahou.
Útok skončil. Tvůrci her nechtějí, abych zemřela. Aspoň zatím. Všichni vědí, že nás mohou zlikvidovat během několika vteřin po zahajovacím gongu. Hlavní přitažlivost Hladových her ale spočívá ve sledování toho, jak se splátci pobíjejí mezi sebou. Tu a tam se tvůrci zbaví nějakého soutěžícího, jen aby hráčům připomněli, že mohou, ale většinou nás ze zákulisí postrkují ke vzájemným střetům. Což znamená, že když už na mě nestřílejí ohnivé koule, někde blízko je přinejmenším jeden další splátce.
Vyšplhala bych na strom a ukryla bych se v jeho koruně, kdybych mohla, ale kouř je ve výšce stále příliš hustý, abych tam mohla přežít. S přemáháním se stavím na nohy a kulhám od ohnivé stěny, která ozařuje oblohu. Zdá se, že už mě požár ohrožuje jen štiplavými černými oblaky dýmu.
Pomalu se objevuje další světlo, tentokrát denní. Sluneční paprsky jsou ale zastíněny chuchvalci kouře a viditelnost je špatná. Vidím kolem sebe sotva na patnáct metrů. Za touto hranicí může být snadno schovaný nějaký splátce. Měla bych pro jistotu tasit nůž, ale nevěřím, že ho udržím v ruce delší dobu. Bolest v rukách ovšem nemůže nijak soupeřit s bolestí v lýtku. Nesnáším popáleniny a vždycky jsem je nesnášela, třeba i malé puchýře od horké trouby při pečení chleba. Tento druh bolesti je pro mě sám o sobě nejhorší a ještě nikdy jsem nebyla popálená tolik jako teď.
Ve svém vyčerpání si ani nevšímám, že se brodím ve vodě, dokud mi nedosahuje po kotníky. Jedná se o tůň, do níž přitéká potůček, který se s bubláním vynořuje ze štěrbiny mezi kameny a voda je nádherně studená. Nořím do ní ruce a cítím okamžitou úlevu. Neříká tohle vždycky moje matka? První pomocí při popáleninách je studená voda, protože vytáhne z poranění horkost. Tím ale myslí menší popáleniny. Patrně by takovou léčbu doporučila na moje ruce. Ale co s lýtkem? Ještě jsem sice neměla dostatek odvahy, abych ho prozkoumala, ale odhaduji, že půjde o zranění úplně jiného rozsahu.
Chvíli ležím na břiše u okraje tůně a máchám si ruce ve vodě. Prohlížím si plamínky na svých nehtech. Pomalu se začínají odlupovat, což je dobře. Ohně už mám na celý zbytek života dost.
Omývám si krev a popel z obličeje a snažím se vyvolat si z paměti všechno, co vím o spáleninách. Ve Sloji jde o běžná zranění, protože uhlím doma topíme a vaříme na něm. Pak tu jsou ještě nehody v dolech… Jednou k nám přinesla jakási rodina bezvědomého mladíka a prosila matku, aby mu pomohla. Krajový lékař, který byl odpovědný za jeho léčbu, ho odepsal a předal ho rodině, ať ho nechají umřít doma. S tím se však odmítli smířit. Mladík ležel na našem kuchyňském stole a nevěděl o sobě. Zahlédla jsem otevřenou ránu na jeho stehně s masem spáleným až na kost a vyběhla jsem z domu. Šla jsem do lesa a celý den jsem lovila. Ta rozšklebená noha a vzpomínky na otcovu smrt mi nešly z mysli. Zvláštní je, že Prim, která se jinak bojí i vlastního stínu, zůstala doma a pomáhala. Matka říká, že léčiteli se nevychovávají, ale rodí. Dělaly, co bylo v jejich silách, ale mladík zemřel, přesně jak lékař předpověděl.
Má noha potřebuje ošetřit, ale pořád se na ni nemohu podívat. Co když jsem na tom tak špatně jako ten mladík a uvidím svoji kost? Pak si vzpomínám, jak matka říkala, že pokud je popálenina opravdu vážná, postižený ani nemusí cítit bolest, protože horko zničilo nervy. To mi dodává odvahu, abych se posadila a přitáhla si nohu před oči.
Při pohledu na lýtko málem omdlím. Kůže má jasně rudou barvu a je pokrytá puchýři. Nutím se do pomalých, hlubokých nádechů a jsem si docela jistá, že kamery právě zabírají moji tvář. Nemohu dávat najevo slabost. Ne, pokud chci pomoc. Soucit vám sponzory nepřinese. Obdiv nad vaší houževnatostí ano. Odřezávám zbytky nohavice hned u kolena a prohlížím si zranění pozorněji. Popálená oblast je veliká přibližně jako má dlaň. Kůže není zčernalá. Odhaduji, že to není tak vážné, abych si ránu nemohla namočit. Opatrně natahuji nohu do tůně, opírám podpatek boty o kámen, aby se kůže příliš nepromáčela, a vzdychám úlevou, protože bolest o něco ustupuje. Vím, že existují bylinky, které urychlují hojení, ale nedokážu si je vybavit, a i kdybych to dokázala, nevím, jestli je tady někde najdu. Patrně si budu muset vystačit jen s vodou a časem.
Měla bych pokračovat v cestě? Kouř se pomalu rozptyluje, ale stále je dusivě hustý. Pokud se vydám pryč od ohně, nepadnu přímo do náruče profíkům? Pokaždé, když zvednu nohu z vody, bolest prudce zesiluje. Ruce jsou na tom o něco líp. Ty vydrží menší přestávky v koupeli. Zvolna si tedy znovu rovnám vybavení. Nejprve naplňuji láhev vodou z tůňky, přidávám pár kapek jodidu a po uběhnutí dostatečného časového intervalu začínám popíjet. Za nějakou dobu se taky nutím k tomu, abych si uždibla kousek sušenky, což pomáhá uklidnit můj žaludek. Prohlížím si spacák. Až na několik menších popálenin zůstal víceméně nepoškozený. S bundou je to jiné. Je sežehnutá, páchne a spodní část zad se nedá nijak spravit. Odřezávám zničený úsek a zůstává mi kus, který mi dosahuje těsně pod žebra. Kapuce ale zůstala v pořádku a je to pořád o mnoho lepší než nic.
Navzdory bolesti mě začíná zmáhat ospalost. Vylezla bych na strom a zkusila si odpočinout, jenže bych byla příliš na očích. Navíc si nedokážu představit, že bych měla opustit tůň. Úhledně srovnávám zásoby, a dokonce si přehazuji batoh přes ramena, ale vypadá to, že nejsem s to odejít. Všímám si několika vodních rostlin s jedlými kořeny a připravuji si z nich menší jídlo s posledním zbytkem králíka. Srkám vodu. Sleduji, jak se po obloze pomalu přesunuje slunce. Kam bych chodila? Kde bych byla ve větším bezpečí než tady? Opírám se o batoh a přemáhá mě ospalost. Jestli mě profíci chtějí najít, ať si poslouží, říkám si v duchu těsně předtím, než upadám do otupělého omámení. Ať si poslouží.
A oni mě opravdu nacházejí. Je štěstí, že jsem připravená ihned vyrazit, protože když zaslechnu jejich kroky, zbývá mi sotva minutový náskok. Už se začalo šeřit. Jakmile se probouzím, vyskakuji na nohy a dávám se do běhu. Brodím se přes tůni a prchám do podrostu. Zraněná noha mě zpomaluje, ale mám dojem, že ani moji pronásledovatelé nejsou tak rychlí jako před požárem. Slyším jejich kašlání a chraptivé hlasy, jak volají jeden na druhého.
Přesto se ale blíží a obkličují mě jako smečka divokých psů a tak dělám to, co jsem za daných okolností dělala celý život. Vybírám si vysoký strom a začínám šplhat. Jestliže jsem už při běhu cítila bolest, šplhání představuje vyložená muka, protože nevyžaduje pouze fyzickou námahu, ale taky přímý kontakt dlaní s kůrou stromu. Jsem ale dostatečně rychlá, a než dorazí ke kmeni stromu, jsem už sedm metrů nad nimi. Na okamžik se zastavujeme a díváme se na sebe. Doufám, že neslyší, jak mi tluče srdce.
Tohle je možná konec, pomyslím si. Jakou mám proti nim šanci? Je jich tu všech šest, pět profíků i Peeta, a mou jedinou útěchou je skutečnost, že vypadají taky docela zdrchaně. I tak jsou ale po zuby ozbrojení. Zle se na mě šklebí. Představuji pro ně snadnou kořist, která nemůže nikam uniknout. Moje situace vypadá beznadějně. Pak si ale uvědomuji něco dalšího. Všichni jsou bezpochyby větší a silnější než já, ale zároveň jsou těžší. Není náhoda, že nejvýše rostoucí plody ze stromů trhám vždycky já a ne Hurikán nebo že vybírám ptačí vejce. Vážím jistě aspoň o dvacet kilo méně než nejlehčí profík.
Teď už se usmívám taky. "Jak se vede?" volám na ně vesele.
To je zaráží, ale vím, že se to divákům bude moc líbit. "Docela dobře," odpovídá kluk z Druhého kraje. "A tobě?"
"Na můj vkus bylo dneska trochu horko," říkám. Téměř slyším smích z Kapitolu. "Tady nahoře je lepší vzduch. Proč si nevylezete za mnou?"
"Asi to udělám," říká tentýž kluk.
"Tu máš, vezmi si tohle, Cato," ozývá se dívka z Prvního kraje a nabízí mu stříbrný luk a toulec se šípy. Můj luk! Moje šípy! Už při pouhém pohledu na ně se mě zmocňuje takový vztek, až se málem dávám do křiku. Chce se mi ječet na sebe i na toho zrádce Peetu, který mě rozptýlil, když jsem mohla získat svoji zbraň. Snažím se s ním navázat oční kontakt, ale zřejmě se záměrně vyhýbá mému pohledu a leští si ostří nože o košili.
"Ne," vrtí hlavou Cato a odstrkuje luk. "Líp to umím s mečem." Vidím zmíněnou zbraň s krátkým, širokým ostřím za jeho opaskem.
Než začnu šplhat výš, dávám Catovi čas, aby se vytáhl na první větev. Hurikán mi vždycky říká, že mu připomínám veverku tím, jak umím rychle vylézt na ty nejtenčí větve. Zčásti za tuto schopnost vděčím své malé váze, ale zčásti taky zkušenostem.
Jsem už o dalších deset metrů výš, když slyším prasknutí. Ohlížím se dolů a vidím, jak Cato padá i s větví k zemi. Tvrdě naráží na zem a já doufám, že si třeba zlomil vaz, ale zvedá se na nohy a hlasitě kleje.
Ta dívka s lukem - slyším, že jí někdo říká "Třpytko" (jména, která lidé v Prvním kraji dávají svým dětem, jsou opravdu směšná) - šplhá na strom, dokud pod ní nezačínají povolovat větve a má tolik rozumu, aby se zastavila. To už jsem ve výšce dobrých pětadvaceti metrů. Snaží se mě zasáhnout šípem, ale okamžitě vychází najevo, že to s lukem moc neumí. Jeden ze šípů se ovšem zabodává do kůry dost blízko u mě, takže ho mohu vytrhnout. Provokativně jím mávám nad hlavou, jako by to byl jediný důvod, proč jsem ho vytrhla ze stromu, ačkoliv ho ve skutečnosti hodlám použít, pokud se mi k tomu někdy naskytne příležitost. Kdybych měla tu stříbrnou zbraň v ruce, mohla bych je všechny pobít.
Profíci se na zemi přeskupují a slyším, jak si mezi sebou něco spiklenecky šuškají. Zuří, protože jsem z nich udělala hlupáky. Stmívá se čím dál víc a za chvíli už na mě nebudou moct zaútočit. Nakonec slyším Peetu, jak chraptivě říká: "Tak ji nechte na stromě. Nemůže nikam zmizet a vyřídíme ji ráno."
Inu, v jedné věci má pravdu. Opravdu nemohu zmizet. Úleva, kterou jsem cítila v tůni, už dávno odezněla a teď jsem vystavená náporům bolesti. Usedám do rozsochy stromu a neohrabaně se připravuji na noc. Oblékám si bundu. Rozkládám spací pytel. Připoutávám se ke stromu a snažím se potlačit steny, které se mi derou na rty. Horko ve spacáku je pro mou nohu příliš velké a tak vyřezávám do látky díru a vystrkuji lýtko na chladný vzduch. Liji si trochu vody na ránu i na dlaně.
Hraná odvaha je ta tam. Jsem zesláblá od bolesti i hladu, ale nedokážu se přinutit k jídlu. I když vydržím přes noc, co mi přinese ráno? Zírám do listoví a snažím se přesvědčit svoje tělo, aby si aspoň trochu odpočinulo, ale popáleniny mi v tom brání. Ptáci se uvelebují ke spánku a zpívají ukolébavky svým mláďatům. Vynořují se noční tvorové. Houká sova. Kouřem proniká slabý zápach skunka. Ze sousedního stromu na mě hledí oči nějakého zvířete - snad vačice - a odrážejí odlesky svítilen profíků. Náhle se zvedám na loket. To nejsou oči vačice. Jejich skleněný odraz znám až příliš dobře. Tohle nejsou vůbec zvířecí oči. V posledních paprscích denního světla rozeznávám, jak mě tiše pozoruje mezi větvemi.
Routa.
Jak dlouho už tu je? Pravděpodobně celou dobu. Zůstávala nehybná a nikdo si jí nevšiml, zatímco se pod ní rozvíjel můj střet s profíky. Možná vylezla na strom krátce přede mnou, protože slyšela, jak se blíží smečka splátců.
Chvíli se díváme jedna druhé do očí. Pak, aniž by sebeméně zašustily listy, se objevuje její útlá ruka a ukazuje k něčemu nad mou hlavou.

Probuzení- 13.kapitola 2/2

28. června 2013 v 16:31 | Anďa |  TVD-Probuzení
Něco v jejím pohledu mu připomnělo, jak ho našla. Otřel si ústa hřbetem dlaně, pak si rychle došel pro sklenici vody, která stála na nočním stolku a nějakým zázrakem přežila jeho řádění. Cítil, jak se na něho dívá, když pil a znovu si otřel ústa. Tak jo, pořád mu záleží na tom, co si o něm myslí.

Probuzení- 13.kapitola 1/2

28. června 2013 v 16:30 | Anďa |  TVD-Probuzení

13.KAPITOLA

Elena stála v kroužku dospělých a policistů a čekala, až bude moci pryč. Věděla, že Matt stihnul varovat Stefana včas - přečetla mu to ve tváři - ale nedostal se k ní, aby jí mohl všechno říct.
Konečně se pozornost všech zaměřila na mrtvé tělo a ona se mohla odpojit ze skupinky. Zamířila k Mattovi.