Červenec 2013

Zášť- 8.kapitola

31. července 2013 v 13:26 | Anďa |  TVD-Zášť

8.

"C
o to? Uf, to seš ty!" Bonnie sebou vyděšeně škubla, když ucítila dotek na rameni. "Vyděsil jsi mě k smrti. Vůbec jsem tě neslyšela přicházet."
Budu si muset dávat větší pozor, uvědomil si Stefan. Za těch pár dnů, co nechodil do školy, si odvykl pohybovat se jako lidé a vrátily se mu návyky bezhlučného a dokonale kontrolovaného pohybu šelmy. "Omlouvám se," řekl a vydali se spolu chodbou.
"V pohodě," pokusila se Bonnie o statečnou nonšalanci. Ale zrazoval ji rozšířený a poněkud strnulý pohled v očích. "Co tu vlastně dneska děláš? Šly jsme dneska ráno s Meredith kolem penzionu zkontrolovat paní Flowersovou, ale nikdo nám neotevřel. A neviděla jsem tě na biologii."
"Vrátil jsem se až odpoledne a budu zase chodit do školy. Alespoň tak dlouho, dokud nenajdeme to, co hledáme."
"Chceš říct, žes přišel špehovat Alarika," brblala Bonnie. "Včera jsem říkala Eleně, ať ho přenechá mně. Do háje…" dodala, když zjistila, že několik studentů, se kterými se zrovna míjeli, na ni zůstalo zírat. Obrátila pohled ke Stefanovi a ve společné shodě zamířili do nejbližší boční chodby a vydali se k prázdnému schodišti. Bonnie se opřela o zeď a úlevně vydechla.
"Musím si dávat pozor, abych neříkala její jméno," zavzdychala pateticky. "Ale když ono je to tak těžké. Máma se mě dneska ráno ptala, jak se cítím, a málem jsem jí odpověděla, že skvěle, protože jsem předchozí večer viděla Elenu. Vůbec nechápu, jak jste vy dva dokázali tak dlouho držet v tajnosti - ty víš co."
Stefan navzdory svému rozpoložení pocítil, jak se mu na rty dere úsměv. Bonnie se chová jako šestitýdenní kotě, samá roztomilost a žádné zábrany. Vždycky říká přesně to, co ji zrovna napadne, i kdyby to naprosto protiřečilo tomu, co tvrdila před chvílí - ale všechno, co dělá, jde od srdce. "Právě teď stojíš v opuštěné chodbě s ty-víš-kým," připomněl jí šibalsky.
"Ach," oči se jí opět rozšířily. "Ale to bys neudělal, že ne?" řekla s úlevou. "Protože Elena by tě zabila… panebože." Vyplašeně polkla a rozhodla se raději změnit téma: "Tak jak to šlo včera večer?"
Stefan se zachmuřil. "Nijak dobře. Ale ne - Elena je v pořádku, v bezpečí odpočívá." Než mohl pokračovat, zachytil svým jemným sluchem kroky na konci chodby. Kolem procházely tři dívky a jedna z nich se odpojila od skupinky, když zahlédla Stefana s Bonnií. Sue Carsonová byla bledá a měla kruhy kolem očí, ale usmívala se na ně.
Bonnie překypovala účastí. "Sue, jak ti je? A jak je Dougovi?"
"Já jsem v pořádku. A vypadá to, že i Doug bude. Stefane, chtěla jsem s tebou mluvit," dodala spěšně. "Vím, že ti táta včera děkoval za to, že jsi Dougovi pomohl, ale já bych ti chtěla poděkovat taky. Chci říct… vím, že lidi z města se k tobě v poslední době chovali dost příšerně… a prostě mě překvapilo, že ti na nás vůbec záleželo tolik, abys šel pomáhat. Ale jsem za to vděčná. Máma říká, žes Dougovi zachránil život. A tak jsem ti prostě chtěla říct, že ti děkuju… a že je mi to všecko líto."
Ke konci už se jí chvěl hlas. Bonnie popotáhla a zašátrala v batohu po kapesníčku a na okamžik to vypadalo, že Stefan uvázne na schodišti obklopen dvěma vzlykajícími děvčaty. Vyděšeně pátral po nějakém rozptýlení.
"To je v pořádku," odpověděl. "A jak je dneska Chelsea?"
"Je zavřená. Psi jsou teďka v karanténě - všichni, které dokázali pochytat." Osušila si oči a narovnala se. Stefan si oddechl, když viděl, že nebezpečí je zažehnáno. Rozhostilo se rozpačité ticho.
"No," oslovila nakonec Bonnie Sue, "už jsi slyšela, jak školní rada rozhodla o vánočním plese?"
"Slyšela jsem, že dneska ráno měli poradu a nakonec se rozhodli, že nám ho dovolí. Ale někdo myslím mluvil o policejní ochraně. Jejda, už zvoní. Měli bychom radši vyrazit na historii nebo nám Alaric napíše poznámky."
"Hned přijdeme," odpověděl Stefan a dodal nenápadně: "A kdy teda bude ten vánoční ples?"
"Třináctého - v pátek," oznámila Sue a pak se zděsila: "Proboha, pátek třináctého. To mi nedošlo. Ale to mi připomíná, že tu je ještě jedna věc, kterou jsem vám chtěla říct. Dneska ráno jsem stáhla svoji kandidaturu na Sněhovou královnu. Já… prostě mi to přišlo správné, to je všecko." A spěchala pryč, skoro utíkala.
Stefanovi se v hlavě otáčela kolečka na plné obrátky. "Bonnie, co přesně se děje na vánočním plese?"
"No, je to vánoční ples, kde volíme Sněhovou královnu. Ale po tom, co se stalo na Den zakladatelů, začali přemýšlet, že ho zruší. A včera s těma psama… Ale nakonec to přece jenom vypadá, že se konat bude."
"V pátek třináctého," dodal Stefan ponuře.
"Jo." Bonnie zase vypadala vyděšeně a přikrčila se. "Stefane, nedívej se takhle; děsíš mě. Co se děje? Co myslíš, že se na tom plese stane?"
"Já nevím." Ale něco se určitě stane, pomyslel si. Ve Fell's Church letos neproběhla ani jedna veřejná událost, kterou by nenavštívila cizí Síla - a tohle bude zřejmě poslední oslava v tomto roce. Ale nemělo smysl o tom teď mluvit. "Tak pojď," vyzval ji. "Opravdu jsme se hodně opozdili."
Měl pravdu. Když vešli, Alaric Saltzman už stál u tabule, stejně jako onoho prvního dne, kdy se objevil v učebně historie. Pokud ho překvapilo, že přišli pozdě nebo že vůbec přišli, podařilo se mu to hladce skrýt a věnoval jim jeden ze svých nejpřátelštějších úsměvů.
Tak to jsi ty, kdo se pokouší lovit lovce, pomyslel si Stefan, posadil se a prohlížel si muže před sebou. Ale mohl bys být i něčím víc? Možná Elenina cizí Síla?
Nic snad nemohlo být méně pravděpodobné. Prohlížel si Alarikovy pískové vlasy, o kousek delší, než se na učitele patří, jeho chlapecký úsměv, neotřesitelně dobrou náladu - to vše přispívalo k neškodnému dojmu. Ale Stefan si od počátku dával pozor na to, co by mohlo být pod tímto neškodným zevnějškem. Přesto se mu nezdálo moc pravděpodobné, že by Alaric Saltzman byl za tím útokem na Elenu nebo za incidentem se psy. Žádný převlek by nemohl být takhle dokonalý.
Elena. Stefan pod lavicí zaťal pěsti a v hrudi se mu probudila známá bolest. Nechtěl přemýšlet o ní. Jediným způsobem, jak se mu podařilo přežít posledních pět dní, bylo, že ji zaháněl na okraj své mysli a nedovolil, aby se její obraz vynořil někde blíž. Ale toto úsilí pohlcovalo většinu jeho času a energie. A tady to bylo nejhorší - ve třídě, kde ho absolutně nezajímalo, co učitel vykládá. Tady se nedalo dělat nic jiného, než přemýšlet.
Přinutil se dýchat pomalu a klidně. Je v pořádku - a to je teď nejdůležitější. Na ničem jiném nezáleží. Avšak i když si to neustále opakoval, sžírala ho žárlivost jako vyhladovělá šelma. Protože kdykoli nyní pomyslel na Elenu, musel myslet i na něj.
Na Damona, který mohl svobodně přicházet a odcházet, jak se mu zlíbilo. Který je s Elenou možná právě v této chvíli.
Ve Stefanovi se vzmáhal hněv, chladný a ostrý, a mísil se s palčivým žárem, který pociťoval v hrudi. Stále ještě nebyl přesvědčený, že to nebyl Damon, kdo ho hodil do opuštěné studně, když byl v bezvědomí a krvácel. A bral by Eleninu vizi cizí Síly daleko vážněji, kdyby si nebyl naprosto jistý, že to byl Damon, kdo ji uštval k smrti. Damon je zlý; nezná slitování ani morálku…
Ale co dělal on, co jsem neučinil i já? ptal se Stefan sám sebe unaveně už posté. Nic.
Kromě zabíjení.
Stefan zkusil zabít. Chtěl zabít Tylera. Při té vzpomínce ledový plamen hněvu vůči Damonovi uhasl. Místo toho se zahleděl na jednu lavici vzadu ve třídě.
Byla prázdná. Ačkoli Tylera propustili včera z nemocnice, do školy se ještě nevrátil. Neexistuje žádné nebezpečí, že by si vzpomněl na něco z toho příšerného odpoledne. Podvědomá sugesce, aby zapomněl, by měla vydržet, pokud se Tylerovi někdo nebude hrabat v mysli.
Najednou si uvědomil, že zírá na prázdnou Tylerovu lavici stísněným pohledem. Když odvracel pohled, všiml si, že ho kdosi pozoruje. Matt se rychle odvrátil a sklonil se nad svou učebnicí, Stefan však přesto zachytil jeho výraz.
Nemysli na to. Nemysli vůbec na nic, připomínal si Stefan a pokusil se soustředit na Alarikův výklad o válce Růží.
5. prosince; nevím, jaký je čas, asi časné odpoledne
Milý deníčku,
Damonovi se podařilo tě pro mě pískat zpátky. Stefan nechce, abych se vracela k Alarikovi na půdu. Tohle píšu Stefanovým perem. Sama už nic nemám nebo se alespoň ke svým věcem nemůžu dostat. Většinu z nich by teta Judith postrádala, kdybych si je vzala. Právě teď sedím ve stodole za pensionem. Jak už víš, nemůžu tam, kde přespávají lidé, pokud mě nepozvou dovnitř. Myslím, že na zvířata se to nevztahuje, protože pod senem spí pár krys a na krokvích sova. Momentálně se navzájem úspěšně ignorujeme.
Strašně se snažím, abych nepropadla hysterii.
Myslím, že psaní by mi mohlo pomoct. Je to něco normálního, něco známého. Až na to, že v mém životě už nic není normální.
Damon říká, že si na to zvyknu rychleji, když zkusím starý život odvrhnout a otevřít se tomu novému. Zřejmě si myslí, že nevyhnutelně skončím jako on. Říká, že jsem se narodila pro to, abych se stala lovcem, a že nemá smysl dělat věci polovičatě.
Včera večer jsem ulovila jelena. Samce, protože byl nejvíc slyšet, tloukl parohy o větve a vyzýval ostatní jeleny. Pila jsem jeho krev.
Když si prohlížím tenhle deník, vidím, že jsem něco hledala, nějaké místo, kam bych mohla patřit. Ale tohle není ono. Tenhle nový život, to není ono. Bojím se toho, co se ze mě stane, jestli sem opravdu začnu patřit.
Ach bože, já se tak bojím.
Ta sova pálená je skoro celá bílá, zvlášť, když roztáhne křídla a je vidět jejich vnitřní strana. Záda má spíš dozlatova. A trošku zlaté má i kolem tváře. Právě teď se na mě dívá, jak se snažím neplakat.
Je to vlastně legrační, že ještě stále dokážu plakat. Myslím, že o čarodějnicích se říká, že nemůžou.
Venku začalo sněžit. Choulím se do kabátu.
Elena si přitiskla knížečku blíž k tělu a přitáhla si jemný tmavý sametový plášť až k bradě. Ve stodole panovalo naprosté ticho, až na jemné oddychování zvířat, která zde spala. Venku se snášel sníh stejně bezhlučně a přikrýval svět, který upadl do ztichlé nehybnosti. Elena na něj hleděla nevidoucíma očima a sotva si uvědomovala, jak se jí slzy řinou po tvářích.
"Prosím Bonnii McCulloughovou a Caroline Forbesovou, zda by se mohly po hodině chvilku zdržet," pronesl Alaric, když zvonek ukončil poslední hodinu.
Stefan se zamračil a vráska mezi obočím se mu ještě prohloubila, když uviděl Vickii Bennettovou, jak se potlouká u otevřených dveří učebny a má vyplašený pohled. "Budu hned za dveřmi," řekl významně Bonnii, která přikývla. Ještě varovně zvedl obočí, na což zareagovala nevinným pohledem, který říkal: rozhodně neřeknu nic, co bych neměla.
Cestou ven Stefan mohl jen doufat, že se toho bude držet.
Když vycházel, Vickie Bennettová šla zrovna dovnitř, takže jí musel ustoupit z cesty. Čímž ovšem přímo vkročil do cesty Mattovi, který vyšel jinými dveřmi a pokoušel se projít chodbou co nejrychleji.
Stefan ho bez přemýšlení popadl za paži. "Matte, počkej."
"Nech mě bejt." Mattovi vyletěla pěst. Pohlédl na ni se zjevným překvapením, jako by si nebyl jistý, co ho tak naštvalo. Ale každým svalem v těle bojoval proti Stefanovu sevření.
"Chtěl bych s tebou mluvit. Jenom na minutku, ano?"
"Já nemám ani minutu," odsekl Matt a konečně se jeho oči, které byly o něco světleji modré než Eleniny, setkaly se Stefanovýma. Ale v jejich hloubce byla prázdnota, která Stefanovi připomínala pohled člověka, kterého zhypnotizovali nebo který je pod vlivem nějaké Síly.
Až na to, že nejde o Síly, ale o Mattovu vlastní mysl, uvědomil si najednou. Takhle se chová lidský mozek, když se setká s něčím, s čím se neumí vyrovnat. Matt zavřel krám, prostě vypnul.
Stefan na zkoušku řekl: "Poslyš, ohledně toho, co se stalo v sobotu večer…"
"Já vůbec netuším, o čem to mluvíš. Podívej, říkám ti, že musím jít, sakra." Popření se v jeho očích tyčilo jako pevnost. Ale Stefan se o to musel pokusit znova.
"Nevyčítám ti, že seš naštvanej. Kdybych byl na tvém místě, taky bych zuřil. A taky vím, jaké to je, když si přeješ na nic nemyslet, když máš pocit, že by ses z přemýšlení o některých věcech musel zbláznit." Matt vrtěl hlavou a Stefan se rozhlédl po chodbě. Byla už skoro prázdná a zoufalství ho přimělo riskovat. Snížil hlas: "Ale možná bys alespoň rád věděl, že Elena se vzbudila a je moc…"
"Elena je mrtvá!" vykřikl Matt a upoutal tak pozornost všech, kdo ještě na chodbě zbyli. "A říkal jsem ti, ať mě necháš být!" dodal a bez ohledu na okolí do Stefana prudce strčil. Bylo to tak nečekané, že Stefan zavrávoral a spadl na skříňky. Nechybělo mnoho a skončil by rozpláclý na zemi. Zíral na Matta, ale ten se ani neohlédl a vyrazil chodbou pryč.
Stefan zbytek doby, než se objevila Bonnie, jen tak zíral do zdi. Byl na ní plakát zvoucí na vánoční ples, a než dívky přišly, znal z něj každý centimetr.
Navzdory všemu, co se Caroline pokoušela udělat jemu i Eleně, si Stefan uvědomil, že k ní nedokáže cítit nenávist. Kaštanové vlasy jí vybledly a obličej měla ztrápený. Elegantní pružné pohyby vystřídal zchřadlý postoj, povšiml si Stefan, když ho míjela.
"Všechno v pořádku?" zeptal se Bonnie, když se spolu vydali chodbou.
"Ano, samozřejmě. Alaric prostě ví, že my tři - Vickie, Caroline a já - jsme si toho hodně zažily, a chce, abychom věděly, že nám bude oporou," odpověděla Bonnie. Ale i její neochvějně optimistický pohled na profesora historie zněl poněkud nuceně. "Ale žádná z nás mu nic neřekla. Příští týden bude u něj doma další setkání," dodala vesele.
To je skvělé, pomyslel si Stefan. Normálně by k tomu něco řekl, ale v tu chvíli cosi odvedlo jeho pozornost. "Támhle je Meredith," upozornil ji.
"Určitě na nás čeká - ne, jde k učebnám historie," řekla Bonnie. "To je sranda, říkala jsem jí, ať na nás počká venku."
To není jen srandovní, pomyslel si Stefan. Zahlédl ji jen na okamžik, ale její výraz ho zarazil. Tvář měla soustředěnou a obezřetnou a pohybovala se kradmo, jako by nechtěla, aby ji někdo viděl.
"Přijde za chvilinku, jen co si všimne, že tam nejsme," prohlásila Bonnie, ale uplynula minuta, dvě, pět a Meredith se neobjevovala. Ve skutečnosti to trvalo skoro deset minut, než se objevila, a i pak vypadala zaskočeně, že na ni čekají.
"Omluvám se, že jsem se zdržela," řekla klidně a Stefan musel obdivovat její sebeovládání. Moc ho zajímalo, co za tím vězí, a tak když odcházeli ze školy, byla Bonnie jediná, kdo měl náladu klábosit.
"Ale minule jsi použila oheň," řekla Elena.
"To proto, že jsme hledali Stefana - to znamená konkrétní osobu," vysvětlila Bonnie. "Ale tentokrát se pokoušíme předpovědět budoucnost. Pokud by to byla jenom tvoje osobní budoucnost, kterou bych se pokoušela předpovídat, podívala bych se ti do dlaně, ale teď se snažíme zjistit něco obecně."
Meredith vešla do pokoje a opatrně balancovala s porcelánovou mísou naplněnou až po okraj vodou. V druhé ruce držela svíčku. "Mám ty věci," hlásila.
"Voda byla pro druidy posvátná," vysvětlila Bonnie, když Meredith položila mísu na podlahu a tři dívky se rozsadily kolem.
"Vypadá to, že pro druidy bylo posvátné všechno," poznamenala Meredith.
"Pšššt. Teď dej svíčku do svícnu a zapal ji. Pak naliju rozehřátý vosk do vody a tvary, které se utvoří, mi prozradí odpovědi na vaše otázky. Moje babička používala roztavené olovo a její babička prý dokonce roztavené stříbro, ale říkala, že stačí i vosk." Když Meredith zapálila svíčku, Bonnie na ni kradmo pohlédla a zhluboka se nadechla. "Když tohle děláme, jsem pokaždé ještě víc vyděšená," řekla.
"Nemusíš to dělat," odpověděla Elena tiše.
"Já vím. Ale já chci - ještě tentokrát. Kromě toho, rituály mě tak neděsí; nejhorší je, když něco nade mnou převezme kontrolu. Je to příšerné, nenávidím to. Je to, jako kdyby se do mého těla dostal někdo jiný."
Elena se zamračila a otevřela pusu na protest, ale Bonnie pokračovala.
"Ale i tak, jdeme na to. Zhasni světlo, Meredith. Dejte mi chvilku, abych se vyladila, a pak se ptejte."
V tichu setmělého pokoje Elena pozorovala, jak svíčka hází pablesky přes Bonniiny sklopené řasy a Mereditinu střízlivou tvář. Pohlédla dolů na své ruce spojené v klíně, vypadaly hrozně bledé proti černému svetru a legínám, které jí půjčila Meredith. Pak se vrátila pohledem k tančícímu plameni.
"Tak už," řekla Bonnie tiše a vzala si svíčku.
Elena nervozitou zaťala prsty do dlaně a pevně je tiskla, ale mluvila tiše, aby nenarušila atmosféru. "Kdo je cizí Síla ve Fell's Church?"
Bonnie naklonila svíčku a plamen olízl vosk po straně. Horký vosk kapal do mísy a vytvářel tam kulovité útvary.
"Toho jsem se bála," zamumlala Bonnie. "Žádná odpověď, nic. Zkuste jinou otázku."
Elena se zklamaně opřela a zatínala dál nehty do dlaně. Promluvila Meredith.
"Dokážeme tu cizí Sílu najít? A dokážeme ji porazit?"
"To jsou dvě otázky," poznamenala šeptem Bonnie a znovu naklonila svíčku. Tentokrát vosk vytvořil kruh, boulovitý bílý prstenec uprostřed mísy.
"To znamená jednotu! Je to symbol pro lidi, kteří si podávají ruce. Znamená to, že to dokážeme, pokud budeme držet pohromadě."
Elena prudce zvedla hlavu. To byla téměř stejná slova, která řekla Stefanovi a Damonovi. Bonnii zářily oči vzrušením. Usmály se na sebe.
"Dávej pozor! Pořád liješ," upozornila ji Meredith.
Bonnie rychle narovnala svíčku a podívala se znovu do mísy. Poslední kus vosku utvořil tenkou rovnou linku.
"To je meč," řekla pomalu. "A to znamená oběť. Dokážeme to, když budeme držet pohromadě, ale nebude to bez obětí."
"O jaký druh oběti jde?" zeptala se Elena.
"To nevím," odpověděla Bonnie s utrápenou tváří. "Tentokrát vám nedokážu říct víc." Postavila svíčku opět na svícen.
"Ufff," ulevila si Meredith a vstala, aby rozsvítila. Elena se také postavila.
"No, alespoň víme, že to dokážeme porazit," prohlásila a povytáhla si legíny, které jí byly moc dlouhé. Na okamžik se zahlédla v Mereditině zrcadle. Rozhodně nevypadala jako Elena Gilbertová, královna módy zdejší střední školy. Takhle celá v černém působila bledě a nebezpečně jako meč v pochvě. Vlasy jí nepořádně spadaly na ramena.
"Ve škole by mě nepoznali," zamumlala a pocítila bodnutí u srdce. Bylo jí divné, že jí záleží zrovna na škole, ale bylo to tak. Asi proto, že tam nemůžu, pomyslela si. A proto, že tam tak dlouho byla královna, tak dlouho všechno organizovala. Teď jí připadalo skoro nesnesitelné, že by tam už nikdy neměla vkročit.
"Mohla bys chodit někam jinam," navrhla Bonnie. "Myslím jako, až s tímhle skončíme, mohla bys dokončit školní rok někde, kde tě nikdo nezná. Jako to udělal Stefan."
"Ne, myslím, že to neudělám." Elena byla ten večer v podivné náladě, asi proto, že strávila celý den ve stodole a pozorovala sníh. "Bonnie," vyhrkla náhle, "pokusila by ses mi znovu číst z ruky? Chtěla bych znát svoji budoucnost, svoji vlastní."
"Vlastně ani nevím, jestli si pamatuju všechny ty věci, co mi babička vysvětlovala… ale dobře, zkusím to," dala se Bonnie obměkčit. "Akorát už tam nebudou další tmaví cizinci, to je všechno. Myslím, že už jsi jich měla víc, než zvládneš." Zachichotala se a sklonila se nad Eleninou dlaní. "Jen si vzpomeň, jak se Caroline ptala, k čemu bys asi měla dva? Mám dojem, že teď na to začínáš přicházet, co?"
"Prostě mi čti z dlaně, půjde to?"
"No dobře, tohle je tvoje čára života…" Bonniin výklad ustal skoro dřív, než začal. Zírala Eleně na ruku, ve tváři se jí zračil strach a zlá předtucha. "Měla by pokračovat přes celou dlaň až sem," řekla. "Ale ta tvoje končí moc brzy…"
Pohlédly s Elenou beze slov na sebe. Pak se do toho vložila Meredith.
"No to je přirozené, že je krátká," prohlásila. "Znamená to jenom to, co už se stalo, když se Elena utopila."
"Ano, to musí být ono, samozřejmě," zamumlala Bonnie. Pustila Eleně ruku a ta ji pomalu stáhla zpět. "To je určitě ono," potvrdila Bonnie tentokrát jistějším hlasem.
Elena se znovu podívala do zrcadla. Dívka, která jí odtud vracela pohled, byla krásná, ale v očích měla smutné poznání a moudrost, které dřívější Elena Gilbertová nemívala. Zjistila, že Bonnie a Meredith ji také pozorují.

"Určitě máš pravdu," souhlasila vesele, ale úsměv jí nedošel až k očím.

Zášť- 7.kapitola

30. července 2013 v 13:25 | Anďa |  TVD-Zášť

7.

"K
e spolupráci na čem?" zeptala se Meredith.
"To vám vysvětlím později. Ale nejdřív bych chtěla vědět, co se dělo ve městě od té doby, co jsem… odešla."
"Mno, hlavně hysterie," odpověděla Meredith a zvedla obočí. "Tvoje teta Judith byla dost mimo. Měla halucinace, že tě viděla - akorát, že to nebyly halucinace, viď? A vypadá to, že se s Robertem na čas rozešli."
"To vím," potvrdila Elena stručně. "Pokračuj."
"Ve škole jsou všichni nešťastní. Chtěla jsem mluvit se Stefanem, zvlášť když jsem začínala mít podezření, že nejsi doopravdy mrtvá, ale nebyl ve škole. Matt tam byl, ale něco je s ním hrozně v nepořádku. Vypadá jako zombie a nechce s nikým mluvit. Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že je možné, že nejsi úplně pryč; myslela jsem, že ho to utěší. Ale vůbec mě neposlouchal. Chová se úplně netypicky a v jednu chvíli jsem měla dojem, že mě praští. Nechtěl slyšet ani slovo."
"Ach bože… Matt." Cosi strašného se pokoušelo prodrat z Elenina podvědomí, jakási vzpomínka, která byla příliš znepokojivá, než aby ji nechala objevit. Právě teď už se nedokážu vyrovnat s ničím dalším, prostě nedokážu, pomyslela si a rázně zahnala vynořující se vzpomínku zpět.
Meredith pokračovala. "Ale je dost zřejmé, že i další lidé mají podezření ohledně tvojí smrti. To proto jsem ti posílala ten vzkaz při zádušní mši; bála jsem se, že pokud řeknu skutečný den a místo, objeví se Alaric Saltzman a přepadne tě ze zálohy před naším domem. Vyptával se nás horem dolem a je jenom dobře, že Bonnie nevěděla nic, co by mohla vybreptat."
"To není fér," bránila se Bonnie. "Alarika to prostě zajímá, to je všechno. A chce nám pomoct překonat trauma jako minule. Je to Vodnář…"
"Je to špeh," prohlásila Elena. "A možná víc než to. Ale o tom si promluvíme později. A co Tyler Smallwood? Neviděla jsem ho na mši."
Meredith vypadala zmateně. "Chceš říct, že to nevíš?"
"Já nevím vůbec nic; prospala jsem čtyři dny na půdě."
"No…" Meredith se nejistě zarazila. "Tyler se právě vrátil z nemocnice. Stejně tak Dick Carter a ti ostatní čtyři drsňáci, které si s sebou přivedl na Den zakladatelů. Někdo je ten večer napadl ve skladu a ztratili spoustu krve."
"Ach." Tím se vysvětluje záhada, proč byly Stefanovy Síly tu noc o tolik mocnější. A proč od té doby slábnou. Zřejmě se od oné noci vůbec nekrmil. "Meredith, podezřívají z toho Stefana?"
"No, Tylerův otec se o to snažil, ale policii to časově nevycházelo. Vědí zhruba dobu, kdy byl Tyler napaden, protože měl sraz s otcem a neukázal se. A já s Bonnie mu můžeme poskytnout na tu dobu alibi, protože jsme ho nechaly u řeky nad tvým tělem. Takže se prostě nemohl dostat zpátky ke skladu a napadnout Tylera - nebo alespoň žádný normální člověk by to nedokázal. A policie zatím neuvažuje o ničem nadpřirozeném."
"Chápu." Eleně se ulevilo alespoň v tomhle.
"Tyler ani ti kluci nedokážou identifikovat útočníka, protože si z toho odpoledne nepamatují vůbec nic," dodala Meredith.
"Ani Caroline."
"Caroline tam byla taky?"
"Ano, ale nebyla pokousaná. Jenom v těžkém šoku. Navzdory tomu, co všechno udělala, je mi jí skoro líto." Meredith pokrčila rameny a dodala: "Momentálně vypadá dost žalostně."
"A myslím, že nikdo ani nebude podezřívat Stefana po tom, co se přihodilo s těmi psy dneska v kostele," ozvala se Bonnie. "Táta říká, že velký pes by to okno ve skladu dokázal rozbít a rány, co měl Tyler na krku, vypadaly dost jako zranění od zvířete. Myslím, že spousta lidí je přesvědčená, že to udělal pes nebo smečka psů."
"To je příhodné vysvětlení," řekla suše Meredith. "Znamená to, že už o tom dál nemusejí přemýšlet."
"Ale to je směšné," odpověděla Elena. "Normální psi se takhle nechovají. Copak lidi nezajímá, proč se jejich psi najednou zbláznili a napadli je?"
"Spousta lidí se jich prostě zbavila. A taky jsem slyšela někoho mluvit o povinném testu na vzteklinu," odpověděla Meredith. "Ale to není jenom vzteklina, že, Eleno?"
"Ne, myslím, že ne. A Stefan i Damon jsou o tom taky přesvědčení. O tom jsem si s váma vlastně přišla promluvit." Elena jim vysvětlila, jak nejjasněji dovedla, co si myslí o cizí Síle ve Fell's Church. Vyprávěla jim o síle, která ji pronásledovala na mostě, o pocitu, který měla z těch psů, a o všem, co probírali Stefan s Damonem. Skončila slovy: "A sama Bonnie to řekla dneska v kostele - něco zlého. Myslím, že něco zlého je ve Fell's Church. Něco, o čem nikdo neví, něco, co je naprosto a úplně zlé. Předpokládám, Bonnie, že ty sama nevíš, cos tím myslela."
Ale Bonniiny myšlenky se ubíraly jiným směrem.
"Takže to nemusel být nutně Damon, kdo spáchal všechny ty příšerné věci, které jsi mu přiřkla," prohlásila haštěřivě. "Jako zabití Jang-ceho, zranění Vickie, zavraždění pana Tannera a všecko to ostatní. Říkala jsem ti, že nikdo takhle báječný nemůže být šílený zabiják."
"Myslím," řekla Meredith a pohlédla na Elenu, "že bys na Damona jako na adepta na romantický vztah měla zapomenout."
"Rozhodně," potvrdila Elena důrazně. "On pana Tannera zabil, Bonnie. A podle zdravého rozumu spáchal i ty ostatní útoky; zeptám se ho na to. Ale zatím mám dost problémů poradit si sama se sebou. Věř tomu, Bonnie, že s takovým se zaplést nechceš."
"Nemám si všímat Damona; nemám si všímat Alarika… Existují snad nějací chlapi, kterých si všímat smím? Teda jestli si je Elena mezitím neotočí všechny kolem prstu? To není fér."
"Život není fér," oznámila jí Meredith drsně. "Ale poslyš, Eleno, i kdyby ta tvoje cizí Síla existovala, co myslíš, že to vlastně je? Jak to vypadá?"
"Já nevím. Je to cosi strašně silného - ale dokáže se to maskovat, takže to neucítíme. Dokáže to vypadat jako úplně obyčejný člověk. A proto jsem k vám přišla pro pomoc, může to být úplně kdokoli z Fell's Church. Je to tak, jak říkala Bonnie dneska při mši: nikdo není tím, kým se zdá."
Bonnie se zatvářila zoufale. "Nepamatuju se, že bych něco takového říkala."
"Ale řeklas to. 'Nikdo není tím, kým se zdá'," citovala Elena znovu a s důrazem. "Nikdo." Pohlédla na Meredith, ale oči pod elegantně vykrouženým obočím byly klidné a vzdálené.
"No, to by pak byli podezřelí všichni," prohlásila Meredith svým nevzrušeným hlasem. "Je to tak?"
"Je to tak," potvrdila Elena. "Ale měly bychom si na to vzít radši blok a tužku a udělat si seznam těch nejpodezřelejších. Damon a Stefan už mi potvrdili, že pomůžou s pátráním, a pokud pomůžete i vy, budeme mít podstatně větší šanci to objevit." Dostávala se do tempa. Vždycky byla dobrá organizátorka - od plánů, jak získat kluka, až po dobročinné podniky. Tohle byla jen o něco závažnější varianta jejích oblíbených plánů A a B.
Meredith podala blok a tužku Bonnii, která se na ně podívala, pak pohlédla na Meredith a pak na Elenu. "No dobře," prohlásila, "ale koho tam napíšeme?"
"No, asi každého, koho máme důvod podezřívat, že by mohl být cizí Silou. Každého, kdo mohl provést něco z toho, co víme, že udělala: zavřít Stefana do studny, pronásledovat mě, poštvat na lidi psy. Každého, u koho jsme si všimli, že se chová divně."
"Matt," řekla Bonnie a rozepsala se. "A Vickie. A Robert."
"Bonnie!" zvolaly Elena i Meredith zároveň.
Bonnie vzhlédla. "No, Matt se chová divně, a stejně tak Vickie, už celé měsíce. A Robert se poflakoval před kostelem před mší, ale dovnitř nešel…"
"Ale Bonnie, přiznejme si…" začala Meredith. "Vickie je oběť, ne podezřelá. A jestli je Matt cizí Síla, tak já jsem královna ze Sáby. A co se týče Roberta…"
"Dobře, zase jsem to škrtla," oznámila Bonnie chladně. "A teď si poslechneme tvoje návrhy."
"Ne, počkat," zarazila je Elena. "Bonnie, počkej chvilku." Cosi se jí vybavilo, cosi, co v ní hlodalo už nějakou dobu, vlastně… už od mše. Když si vzpomněla, dokončila myšlenku nahlas. "Víte, taky jsem viděla Roberta před kostelem, když jsem se schovávala na kůru. Bylo to těsně předtím, než zaútočili ti psi. Klidil se stranou, jako kdyby věděl, co se chystá."
"Ale Eleno…"
"Ne, poslouchej, Meredith. Viděla jsem ho i předtím, v sobotu večer u tety Judith. Když mu řekla, že si ho nemůže vzít, měl ve tváři takový výraz… já ti nevím. Ale myslím, že bys ho možná měla na ten seznam napsat znovu, Bonnie."
Po chvilkovém zaváhání to Bonnie rozvážně učinila. "Koho dál?" zeptala se.
"No, bojím se, že Alarika," odpověděla Elena. "Mrzí mě to, Bonnie, ale vlastně je na prvním místě." Převyprávěla jim, co vyslechla toho rána mezi Alarikem a ředitelem. "Není to normální učitel historie; povolali ho sem z nějakého důvodu. Ví, že jsem upír, a hledá mě. A dneska, během toho psího útoku, stál na kraji parkoviště a dělal jakási podivná gesta. On určitě není tím, kým se zdá; jenom zůstává otázkou, kdo vlastně je? Posloucháš mě, Meredith?"
"Ano. Víš, myslím si, že bychom na ten seznam měli přidat i paní Flowersovou. Pamatujete, jak stála u okna penzionu, když jsme přinesli Stefana od té studny? Ale nesešla nám dolů otevřít. To je taky podivné chování."
Elena přikývla. "Ano. A taky, jak mi pořád zavěšovala, když jsem Stefanovi volala. A rozhodně se na té své samotě drží pěkně stranou. Možná je to jenom potrhlá stará ženská, ale radši ji tam připiš, Bonnie." Prohrábla si rukou vlasy a provětrala je vzadu na krku. Bylo jí horko. Nebo… vlastně ne horko, ale jaksi nepohodlně, jako když je vám vedro. Cítila se vyprahlá.
"Tak dobře, zajdeme se k penzionu podívat zítra před vyučováním," navrhla Meredith. "Co dalšího ještě můžeme udělat? Podíváme se na ten seznam, Bonnie."
Bonnie zvedla seznam, aby na něj viděly, a Elena s Meredith se naklonily a četly:
Matt Honeycutt
Vickie Dennettová
Robert Maxwell - Co dělal před kostelem, když zaútočili psi? A co se to dělo večer mezi ním a Eleninou tetou?
Alaric Saltzman - Proč se tolik vyptává? Proč ho povolali do Fell's Church?
Paní Flowersová - Proč se chová tak divně? Proč nás nepustila dovnitř tu noc, kdy byl Stefan zraněn?
"Dobře," řekla Elena. "Myslím, že bychom taky měli zjistit, čí přesně psi byli dneska u kostela. Taky můžete zítra sledovat Alarika ve škole."
"Já budu sledovat Alarika ve škole," oznámila Bonnie rozhodně. "A očistím ho od všeho podezření; ještě uvidíte."
"Dobře, tak to udělej. Dostaneš ho na starost. Meredith může prověřit paní Flowersovou a já si beru Roberta. Co se týče Stefana a Damona - ty můžeme nasadit na všechny, protože dokážou využívat svoje Síly k prozkoumávání lidských myslí. Ale tenhle seznam ještě není ani zdaleka úplný. Požádám je, aby prošli město a pátrali po jakýchkoli známkách Síly, nebo po čemkoli neobvyklém. Dokážou to určitě rozeznat líp než já."
Elena se opřela a bezděky si olízla rty. Opravdu je vyprahlá. Všimla si něčeho, co nikdy dřív nezaznamenala: jemného přediva žilek zevnitř Bonniina zápěstí. Bonnie ještě pořád držela blok a pokožku na ruce měla tak průsvitnou, že se skrze ni modré žilky rýsovaly úplně zřetelně. Elena si přála, aby bývala dávala pozor, když ve škole probírali anatomii člověka; jak se asi tahle žíla jmenuje, ta veliká, která se rozvětvuje jako strom?
"Eleno. Eleno!"
Elena s leknutím vzhlédla a uviděla Meredithiny ostražité tmavé oči a Bonniin vystrašený výraz. Teprve teď si uvědomila, že se sklání blízko k Boniině zápěstí a tře tu největší žílu palcem.
"Omlouvám se," zamumlala a odsedla si. Ale stále cítila, že má špičáky prodloužené a připravené. Bylo to jako nosit sponky - zřetelně vnímala rozdíl váhy. Uvědomila si, že uklidňující úsměv, který věnovala Bonnii, neměl kýžený účinek. Bonnie vypadala vyděšeně, což bylo hloupé. Bonnie by měla vědět, že by jí Elena nikdy neublížila. A dneska nemá velký hlad; nikdy toho moc nesnědla. Mohla by získat všechno, co potřebuje, z té žilky na zápěstí…
Elena vyskočila na nohy a vyrazila k oknu. Opřela se o okenní rám a nechala si obličej ovívat chladivým nočním větrem. Cítila závrať a nemohla popadnout dech.
Co to proboha dělám? Otočila se a uviděla Bonnii, jak se tiskne k Meredith, a obě vypadají vyděšené k smrti. Nedokázala snést, že se na ni takhle dívají.
"Je mi to líto," řekla. "Tohle jsem nechtěla, Bonnie. Podívej, už nepůjdu ani o krok blíž. Než jsem sem šla, měla jsem se najíst. Damon říkal, že později dostanu hlad."
Bonnie polkla a vypadala ještě vyděšeněji. "Najíst?"
"Ano, samozřejmě," odpověděla Elena kysele. Všechny žíly ji pálily; tak takový je to pocit. Stefan jí to popisoval, ale nikdy tomu doopravdy neporozuměla; nikdy si neuvědomila, čím musí procházet, když se ho zmocní touha po krvi. Bylo to příšerné, nedalo se tomu vzdorovat. "Čím myslíš, že se teď živím, vzduchem?" dodala vzdorně. "Teď je ze mě lovec a radši bych měla vyrazit na lov."
Bonnie a Meredith se s tím snažily vypořádat; poznala, že se pokoušejí, ale viděla i odpor v jejich očích. Soustředila se na své nové smysly, otevřela se noci a hledala Stefanovu nebo Damonovu přítomnost. Bylo to obtížné, protože žádný z nich 'nevysílal' svou myslí tak, jako té noci, kdy spolu zápasili, ale přesto měla dojem, že zachytila záchvěv Sil kdesi ve městě. Ale nedokázala komunikovat, a to zklamání jí způsobilo ještě žhavější pálení v žilách. Právě se rozhodla, že si poradí bez nich, když se jí záclony vzedmuly do tváře závanem větru. Bonnie sebou škubla leknutím a shodila lampičku z nočního stolku, takže se pokoj ponořil do tmy. Meredith zanadávala a začala ji hledat. Záclony divoce povlávaly v záblescích podivného světla a Bonnie neměla daleko k hysterii.
Když se jim podařilo našroubovat zpátky žárovku, světlo odhalilo Damona, jak ležérně sedí na okenním rámu, ale nohy drží venku. Usmíval se na ně svým nejdivočejším úsměvem.
"Vadilo by vám, kdybych vešel?" zeptal se. "Tohle je nepohodlné."
Elena se ohlédla na Bonnii a Meredith, které se tiskly k šatníku a vypadaly zároveň vyděšeně i hypnotizovaně. Rozčileně zavrtěla hlavou.
"A to jsem si myslela, že se vyžívám v dramatických příchodech na scénu," podotkla. "Velmi vtipné, Damone. Teď půjdeme."
"Když máš svoje dvě krásné kamarádky přímo tady?" Damon se usmál na Bonnii a Meredith. "Kromě toho jsem právě přišel. To nemá nikdo tolik slušnosti, aby mě pozval dál?"
Bonnie, která bezmocně upírala pohled na jeho tvář, poněkud zjihla. Rty, které měla předtím pootevřené hrůzou, se rozevřely ještě víc. Elena rozeznala příznaky hrozící pohromy.
"Ne, nepozve," odsekla a postavila se přesně mezi Damona a kamarádky. "Tyhle nejsou pro tebe, Damone - ani teď, ani jindy." Všimla si výzvy v jeho pohledu a šibalsky dodala: "A vůbec, já odcházím. Nevím, jak ty, ale já jdu lovit." Uklidnilo ji, když nedaleko ucítila Stefanovu blízkost - zřejmě na střeše - a uslyšela, jak se k ní přidal: My jdeme lovit, Damone. Ty si tu klidně můžeš sedět celou noc, jestli chceš.
Damon přijal porážku elegantně, poslal Bonnii ještě jeden pobavený pohled a zmizel z okna. Bonnie a Meredith se vyděšeně vrhly k oknu a zřejmě se děsily, že spadl a je na místě mrtvý.
"Je v pořádku," uklidňovala je Elena a znovu zavrtěla hlavou. "A nedělejte si starosti, nedovolím mu, aby se vrátil. Sejdeme se tu zítra ve stejnou dobu. Dobrou noc."
"Ale, Eleno…" Meredith se zarazila. "Chtěla jsem se tě zeptat, jestli se nechceš převlíknout."
Elena se pořádně prohlédla. Róba z devatenáctého století byla rozedraná a ucouraná, jemný bílý mušelín byl místy na cáry. Ale nebyl čas se převlékat; potřebuje se nakrmit hned.
"To bude muset počkat," odpověděla. "Uvidíme se zítra." A vyskočila oknem stejně jako předtím Damon. Když se naposledy ohlédla, viděla, jak za ní ohromeně hledí.
Její přistání se lepšila; tentokrát si neodřela kolena. Stefan už na ni čekal a zahalil ji do čehosi tmavého a teplého.
"To je tvůj plášť," uvědomila si potěšeně. Na okamžik se jeden na druhého usmáli, když si vzpomněli, jak jej měla na sobě poprvé, když ji zachránil na hřbitově před Tylerem a pak ji vzal do svého pokoje, aby se upravila. Tenkrát měl ještě strach se jí dotknout. Ale o to jsem se postarala poměrně rychle, pomyslela si Elena a usmívala se mu do očí.
"Myslel jsem, že jdeme lovit," ozval se Damon.
Elena úsměv obrátila k němu, aniž pustila Stefanovu dlaň. "Taky že ano," odpověděla. "Kam půjdeme?"
"Do některého domu v téhle ulici," navrhl Damon.
"Do lesů," řekl Stefan.
"Do lesů," rozhodla Elena. "Nebudeme ubližovat lidem a nebudeme zabíjet. Takhle se to patří, Stefane?"
Oplatil jí stisk ruky. "Takhle se to patří," potvrdil tiše.
Damon zmlsaně zkřivil rty. "A co přesně v těch lesích budeme lovit? Nebo se radši ani nemám ptát? Ondatry? Skunky? Termity?" Očima vyhledal Elenin pohled a klesl hlasem. "Pojď se mnou a ukážu ti opravdový lov."
"Můžeme to vzít přes hřbitov," navrhla Elena a Damona ignorovala.
"Vysoká se celou noc pase na otevřených prostranstvích," poučil ji Stefan, "ale budeme muset být při lovu obezřetní, slyší skoro stejně dobře jako my."

Tak někdy jindy, zaslechla Elena v mysli Damonův hlas.

Zášť- 6.kapitola

29. července 2013 v 13:25 | Anďa |  TVD-Zášť

6.

"O
na už si zvolila. Viděls to sám, když jsi nás 'přerušil'. Viď, že už sis vybrala, Eleno?" Stefan to neprohlásil domýšlivě, ani se nedožadoval, jen mu z hlasu zaznívala jakási zoufalá statečnost.
"Já…" Elena vzhlédla. "Stefane, já tě miluji. Ale copak nechápeš, že pokud si mám něco zvolit právě teď, musím si přát, abychom zůstali všichni tři spolu? Jenom prozatím. Chápeš to?" Stefanova tvář byla tvrdá jako kámen, a tak se otočila k Damonovi: "Ty to chápeš?"
"Myslím, že ano." Věnoval jí spiklenecký, vlastnický úsměv. "Říkal jsem Stefanovi od začátku, že je sobec, když se o tebe nerozdělí. Bratři by se měli dělit, znáš to."
"Tohle jsem tím nemyslela."
"Opravdu?" Damon se znovu usmál.
"Ne," odpověděl Stefan. " to nechápu a nerozumím tomu, jak ode mě můžeš žádat, abych s ním spolupracoval. On je zlý, Eleno. Zabíjí pro potěšení; nemá vůbec žádné svědomí. Nezajímá ho Fell's Church; sám to řekl. Je to zrůda…"
"Ale právě teď je mnohem ochotnější spolupracovat než ty," opáčila Elena. Vzala jeho ruku do své, hledala nějaký způsob, jak k němu proniknout. "Stefane, já tě potřebuju. A oba dva potřebujeme jeho. Nemůžeš se pokusit to přijmout?" Když neodpovídal, dodala:
"Stefane, opravdu chceš se svým bratrem zůstat nepřítel navždycky?"
"A ty si opravdu myslíš, že on si přeje něco jiného?"
Elena se dívala na jejich spojené ruce, na jejich plošky, záhyby a stíny. Chvíli neodpovídala, až nakonec tiše pronesla:
"Zabránil mi zabít tě."
Pocítila sálání Stefanova bezmocného hněvu i to, jak pomalu mizí. Prostupovalo ho cosi velmi blízkého porážce, až sklonil hlavu.
"To je pravda," potvrdil. "A navíc, kdo jsem já, abych měl právo označovat ho za zlého? Co udělal on a já ne?"
Potřebujeme si promluvit, pomyslela si Elena. Tohle jeho sebeodsuzování nesnášela. Ale teď na to nebyl ten pravý čas.
"Takže souhlasíš?" zeptala se váhavě. "Stefane, řekni mi, co si myslíš."
"Právě teď si myslím, že ty si vždycky prosadíš svou. Protože to tak je, že ano, Eleno?"
Elena mu pohlédla do očí. Všimla si, jak má rozšířené zorničky, takže se kolem nich rýsuje pouhý proužek zelené duhovky. Už v nich nebyl hněv, ale únava a hořkost zůstaly.
Ale já to nedělám pro sebe, pomyslela si a vyhnala z hlavy náhlý záchvat pochybností. Dokážu ti to, Stefane; jen počkej. Konečně jednou nedělám něco jen pro sebe.
"Takže souhlasíš?" zopakovala tiše.
"Ano. Já… souhlasím."
"I souhlasím," přidal se Damon a s přehnanou zdvořilostí vztáhl ruku. "Vlastně se zdá, že jsme tu všichni v naprosté shodě."
Nech toho, pomyslela si Elena - ale v onu chvíli, kdy společně stáli v šeru kostelního kůru, cítila, že je to pravda, že jsou všichni tři propojení, silní a v souladu.
Pak Stefan odtáhl ruku. V tichu, které následovalo, slyšela Elena zvuky zvenčí i zdola z kostela. Stále se ozýval pláč a občasné zvolání, ale všeobecná pohotovost pominula. Při pohledu z okna viděla, jak lidé přecházejí přes mokré parkoviště mezi malými skupinkami, které se vytvořily kolem zraněných. Doktor Feinberg se pohyboval mezi nimi a zjevně poskytoval lékařskou pomoc. Vypadalo to jako po zemětřesení nebo po hurikánu.
"Nikdo není tím, kým se zdá," řekla Elena.
"Cože?"
"To přece řekla Bonnie při zádušní mši. Měla další z těch svých stavů. Myslím, že to může být důležité." Pokoušela se srovnat si myšlenky. "Myslím si, že ve městě jsou lidé, na které bychom si měli dát pozor. Jako třeba Alaric Saltzman." Stručně jim vyprávěla, co zaslechla ráno v jeho domě. "On opravdu není tím, kým se zdá, ale nevím přesně, co je zač. Myslím si, že bychom ho měli sledovat. A vzhledem k tomu, že se zjevně nemůžu objevit na veřejnosti, budete to muset zastat vy dva. Ale nesmí dostat podezření, že něco víte…" Elena se zarazila, když Damon prudce zvedl ruku.
Dole u schodů kdosi volal: "Stefane? Jsi tam nahoře?" Pak prohodil k někomu dalšímu: "Měl jsem dojem, že jsem ho viděl jít nahoru."
Znělo to jako pan Carson. "Jdi tam," zasyčela Elena téměř neslyšně na Stefana. "Musíš se chovat co nejnormálněji, abys tady ve Fell's Church mohl zůstat. Já budu v pořádku."
"Ale kam půjdeš?"
"K Meredith. Vysvětlím ti to později. Běž už."
Stefan zaváhal, pak se vydal dolů po schodech a volal:
"Už jdu." Pak se otočil zpátky. "Nenechám tě tady s ním," prohlásil příkře.
Elena podrážděně rozhodila ruce. "Pak teda jděte oba. Právě jste souhlasili, že budete spolupracovat; chcete snad vzít slovo zpátky?" Ten poslední dovětek patřil Damonovi, který vypadal také velmi neústupně.
Věnoval jí další pokrčení rameny. "No dobře. Jenom jednu věc - nemáš hlad?"
"Já… ne." Žaludek se jí zhoupl, když si uvědomila, na co se ptá. "Ne, vůbec ne."
"To je dobře. Ale později ho dostaneš, nezapomínej na to." Tlačil Stefana před sebou dolů po schodech, čímž si od něj vysloužil ostrý pohled. Ale když zmizeli, Elena ještě slyšela v mysli Stefanův hlas.
Vrátím se pro tebe později. Počkej na mě.
Přála si, aby mu dokázala odpovídat vlastními myšlenkami. Také si všimla, že Stefanův mentální hlas je mnohem slabší než před čtyřmi dny, když bojoval se svým bratrem. Když tak o tom přemýšlí, nebyl vůbec schopný mluvit mentálním hlasem až do Dne zakladatelů. Když se vzbudila u řeky, byla tak zmatená, že si to vůbec neuvědomila, ale teď jí to připadalo divné. Co se stalo, že měl najednou takovou sílu? A proč ho ta síla nyní opouští?
Elena měla dost času o tom přemýšlet, jak tu tak seděla na opuštěném kůru, zatímco lidé vycházeli z kostela a venku zatažená obloha pomalu temněla. Přemýšlela o Stefanovi i o Damonovi a uvažovala, zda si zvolila správně. Přísahala si, že jim nikdy nedovolí, aby o ni bojovali, ale tato přísaha již byla porušena. Zbláznila se snad, když je nutí žít v příměří, i když jen dočasném?
Když obloha venku konečně úplně zčernala, odvážila se dolů. Kostel byl prázdný a její kroky se v něm rozléhaly. Nepřemýšlela o tom, jak se dostane ven, ale postranní dveře byly naštěstí zavřené jen na závoru zevnitř. Vděčně vyklouzla ven do noci.
Teprve teď si uvědomila, jak je to krásné být venku v noci. Pobyt uvnitř budov v ní vyvolával pocit, že je v pasti, a denní světlo jí zraňovalo oči. Tohle bylo něco jiného - cítila se volná a nespoutaná - a neviděná. Její smysly se radovaly ze světa kolem. Vzduch byl tak klidný, že vůně v něm přetrvávaly dlouhou dobu - cítila spousty nočních stvoření. V něčích odpadcích se přehrabovala liška. Krysy cosi překusovaly v křoví. Můry se vzájemně vábily vůněmi.
Zjistila, že není vůbec těžké dostat se nepozorovaně k Mereditinu domu; vypadalo to, že se lidé raději zdržují uvnitř v domech. Ale jakmile se tam dostala, zůstala na elegantní farmářský dům hledět se strachem. Nemůže prostě přijít ke vstupním dveřím a zaklepat. Opravdu ji Meredith očekává? Pokud ano, nečekala by snad venku?
Jestli ji Meredith nečeká, má před sebou ošklivý šok, pomyslela si Elena a očima si měřila vzdálenost mezi střechou a verandou. Meredith měla pokoj hned nad verandou a za rohem. Bude to dost náročné, ale domnívala se, že to zvládne.
Dostat se na střechu bylo snadné; holými prsty rukou i nohou našla škvíry mezi cihlami a vyšplhala nahoru. Horší bylo vyklonit se kolem rohu tak, aby viděla k Meredith do pokoje. Zamrkala, když jí do očí dopadlo prudké světlo.
Meredith seděla na kraji postele, lokty se opírala o kolena a zírala do prázdna. Čas od času si prohrábla rukou tmavé vlasy. Hodiny na nočním stolku ukazovaly 18:43.
Elena nehty zaťukala na okenní tabulku.
Meredith vyskočila, ale pohlédla špatným směrem - ke dveřím. Stála v obranné pozici a v jedné ruce svírala polštář. Když se dveře neotevřely, učinila k nim krok nebo dva, stále přichystaná k obraně.
"Kdo je tam?" zeptala se.
Elena znovu zaťukala na sklo.
Meredith se prudce obrátila k oknu a zajíkla se.
"Pusť mě dovnitř," řekla jí Elena. Nevěděla, jestli ji Meredith slyší, takže raději zřetelně artikulovala. "Otevři okno."
Meredith lapala po dechu a rozhlížela se po pokoji, jako by čekala, že se odněkud zjeví nějaká pomoc. Když k tomu nedošlo, pomalu přistoupila k oknu, jako kdyby za ním bylo nebezpečné zvíře. Ale neotevřela.
"Pusť mě dovnitř," požádala Elena znovu. Pak netrpělivě dodala: "Pokud jsi nechtěla, abych přišla, proč sis se mnou dávala schůzku?"
Všimla si, jak se Meredith trochu uvolnila. Pomaličku, neobvykle neobratnými prsty otevřela okno a ustoupila.
"A teď mě pozvi dál. Jinak nemůžu vejít."
"Pojď…" Meredith selhal hlas a musela se pokusit znovu. "Pojď dál," vydechla nakonec. Když Elena skokem vrazila do pokoje a protahovala si křečí zkroucené prsty, dodala Meredith omámeně: "To opravdu musíš být ty. Takhle přikazovat nikdo jiný neumí."
"Jsem to já," potvrdila Elena. Přestala rozhánět křeče a pohlédla kamarádce do očí. "Opravdu jsem to já, Meredith."
Meredith kývla a viditelně polka. Právě v tu chvíli by Elena vyměnila všechno na světě za to, kdyby ji kamarádka pořádně objala. Ale Meredith nebyla zrovna objímací typ a právě teď zvolna ustupovala, aby se mohla znovu posadit na postel.
"Posaď se," řekla nepřirozeně klidným hlasem. Elena vytáhla židli od psacího stolu a bezděčně zaujala stejnou pozici, ve které našla Meredith - lokty na kolenou a skloněnou hlavu. Pak vzhlédla. "Jak jsi to věděla?"
"Já…" Meredith na ni jen chvíli zírala. Pak se vzpamatovala a řekla. "No, tvoje tělo se nenašlo. To bylo divné. A pak ty útoky na toho staříka, na Vickie a na pana Tannera - a Stefan a pár drobností, kterých jsem si u něho všimla - ale nevěděla jsem to. Nevěděla jsem to jistě. Až doteď." Skončila téměř šeptem.
"No, rozhodně máš dobrý odhad," odpověděla Elena. Pokoušela se chovat normálně, ale co je v takové situaci normální? Meredith se chovala, jako by sotva dokázala unést pohled na ni. Elena se kvůli tomu cítila ještě osamělejší než kdy předtím.
Dole se ozval zvonek. Elena to slyšela, ale poznala, že Meredith ne. "Kdo to sem jde?" zeptala se. "Někdo je u dveří."
"Poprosila jsem Bonnie, aby se v sedm zastavila, jestli ji máma pustí. To bude asi ona. Půjdu se podívat." Zdálo se, že Meredith se až nezdvořile těší pryč.
"Počkej. Ona to ví?"
"Ne… Aha, ty chceš říct, že bych jí to měla oznámit nějak citlivě." Meredith se nejistě rozhlédla po pokoji a Elena rozsvítila malou lampičku u postele.
"Zhasni hlavní světlo. Stejně mě bolí do očí," řekla tiše. Když Meredith poslechla, bylo v pokoji dostatečné šero, aby se dokázala skrýt ve stínech.
Zatímco čekala, až Meredith přivede Bonnii, choulila se v rohu. Možná nebyl dobrý nápad do toho vtahovat Bonnii a Meredith. Pokud i chladnokrevná Meredith nedokáže zvládat situaci, co udělá Bonnie?
Meredith ohlásila jejich příchod neustálým opakováním: "Teď hlavně nesmíš křičet, nesmíš křičet…" a strkala Bonnii přes práh.
"Co je to s tebou? Co to děláš?" bránila se Bonnie. "Nech mě. Ty ani nevíš, co jsem musela vytrpět, aby mě máma pustila dneska večer z domu. Chtěla mě vzít do nemocnice v Roanoke."
Meredith kopnutím zavřela dveře. "Tak," oznámila Bonnii. "Teď uvidíš něco, co bude… no, bude to šok. Ale nesmíš křičet, rozumíš? Pustím tě, když mi to slíbíš."
"Je tu moc velká tma, než abych vůbec něco viděla. A děsíš mě. Co je to s tebou, Meredith? No dobře, slibuju, ale o čem to…"
"O Eleně," řekla Meredith. Elena to pochopila jako pozvání a pokročila vpřed.
Bonnie reagovala jinak, než čekaly. Zamračila se a naklonila dopředu, pokoušela se očima proniknout šero. Když uviděla Eleninu postavu, zalapala po dechu. Ale pak, když se podívala Eleně do tváře, spráskla ruce radostí.
"Já jsem to věděla! Věděla jsem, že se pletou! Tak vidíš, Meredith, a to sis myslela, že se Stefanem víte o utopení a první pomoci úplně všechno. Ale já jsem věděla, že se pletete! Ach Eleno, tolik jsi mi chyběla! Všichni budou tak…"
"Ticho, Bonnie! Buď zticha!" tišila ji Meredith naléhavě. "Říkala jsem ti, ať nekřičíš. Poslouchej, ty hloupá, myslíš, že kdyby Elena opravdu byla v pořádku, že by se sem plížila uprostřed noci, aby ji nikdo neviděl?"
"Ale ona je v pořádku, vždyť se na ni podívej. Stojí tady. Jsi to ty, Eleno, že jo?" Bonnie k ní vyrazila, ale Meredith ji znovu popadla za ruku.
"Ano, jsem to já." Elena měla podivný pocit, že se ocitla uprostřed surrealistické komedie, ale že nezná svůj text. Nevěděla, co má Bonnii říct, když vypadá tak nadšeně.
"Jsem to já, ale… nejsem úplně v pořádku," prohlásila neobratně a znovu si sedla. Meredith pošťouchla Bonnii, aby si sedla na postel.
"Proč jste vy dvě tak hrozně tajemné? Je tu a není úplně v pořádku. Co to má jako znamenat?"
Elena nevěděla, jestli se má smát, nebo plakat. "Podívej, Bonnie… já nevím, jak ti to mám říct. Mluvila s tebou někdy tvoje babička jasnovidka o upírech?"
Zavládlo těžké ticho. Minuty odtikávaly. Bonniiny oči se neuvěřitelně rozšířily - a pak se stočily k Meredith. Následovalo několik dalších minut ticha a pak se Bonnie pohnula ke dveřím. "Hm, tak podívejte," řekla tiše, "tohle už začíná být vážně zvrhlé. Chci říct, opravdu, opravdu, opravdu…"
Elena zapátrala v mysli. "Můžeš se podívat na moje zuby," nabídla. Odhrnula si horní ret a ukázala prstem na ostrý špičák. Ucítila, jak se reflexivně prodloužil a zostřil, jako když kočka líně vytahuje drápy.
Meredith popošla k ní a podívala se, pak rychle odvrátila pohled. "Je mi to naprosto jasné," řekla, ale v hlase jí nezazněl ani náznak pýchy na svoji důvtipnost. "Bonnie, podívej se taky," řekla.
Všechno nadšení a vzrušení z Bonnie vyprchalo. Vypadala, jako by se měla každou chvíli pozvracet. "Ne, já nechci."
"Musíš. Musíš tomu věřit, nebo se nikdy nikam nedostaneme." Meredith se potýkala se vzdorující Bonnií a táhla ji dopředu. "Tak otevři oči, ty malej pitomečku. Vždyť ty přece miluješ všechny tyhle nadpřirozené věci."
"Myslím, že jsem změnila názor," odpověděla Bonnie a skoro vzlykala. V hlase jí zněl tón skutečné hysterie. "Nech mě bejt, Meredith; já se nechci podívat," a vykroutila se jí.
"Vždyť nemusíš," zašeptala omráčeně Elena. Vzmáhala se v ní vlna hrůzy a oči se jí zalily slzami. "Tohle nebyl dobrý nápad, Meredith. Já půjdu."
"Ne. Ne, prosím nechoď." Bonnie se obrátila zpět stejně rychle, jako se předtím odvrátila a vrhla se Eleně do náručí. "Omlouvám se, Eleno; promiň mi to. Je mi jedno, čím ses stala; jsem ráda, že jsi zpátky. Bez tebe to bylo hrozné." Teď už doopravdy vzlykala.
Slzy, které nepřišly, když byla Elena se Stefanem, přišly teď. Plakala a objímala Bonnii, cítila, že Meredith je objala obě. Plakaly všechny - Meredith tiše, Bonnie hlasitě a Elena s vášnivou intenzitou. Měla pocit, že pláče pro všechno, co se jí přihodilo, pro všechno, co ztratila, pro všechnu tu osamělost, strach i bolest.
Nakonec skončily všechny vsedě na podlaze těsně u sebe, stejně, jako když bývaly malé a společně přespávaly u jedné z nich a kuly tajné plány.
"Jsi tak statečná," řekla Bonnie Eleně a popotáhla. "Nechápu, jak to dokážeš nést tak statečně."
"To nevíš, jak se cítím uvnitř. Vůbec nejsem statečná. Ale musím se s tím nějak vyrovnat, protože nevím, co jiného dělat."
"Nemáš vůbec studené ruce," Meredith stiskla Eleně prsty. "Jenom takové chladivé. Myslela jsem, že budou studenější."
"Stefan taky nemá studené ruce," odpověděla Elena a chystala se pokračovat, ale Bonnie vykřikla: "Stefan?"
Meredith s Elenou na ni pohlédly.
"Měj rozum, Bonnie. Upírem se nestaneš jen tak. Někdo ho z tebe musí udělat."
"To chceš říct, že Stefan…? Chceš říct, že on je…?" Bonnii se zadrhl hlas.
"Myslím," ozvala se Meredith, "že je asi čas, abys nám pověděla celý příběh, Eleno. I všechny ty drobnosti, které jsi vynechala, když jsme to po tobě chtěly minule."
Elena přikývla. "Máš pravdu. Těžko se to vysvětluje, ale zkusím to." Zhluboka se nadechla. "Bonnie, pamatuješ na první den školy? Tenkrát jsem tě poprvé slyšela věštit. Podívala ses mi do dlaně a řekla, že potkám tmavého chlapce, cizince. A že není vysoký, ale kdysi vysoký býval. No," pohlédla na Bonnii a pak na Meredith, "Stefan teď skutečně není moc vysoký. Ale kdysi býval… v porovnání s ostatními lidmi v patnáctém století."
Meredith přikývla, ale Bonnie se ohromeně zajíkla. "Chceš říct…"
"Chci říct, že žil v renesanční Itálii. Lidé tenkrát bývali menší. Takže Stefan v porovnání s nimi vypadal vysoký. A než omdlíš, měla bys vědět ještě něco. Damon je jeho bratr."
Meredith znovu přikývla. "Myslela jsem si něco takového. Ale proč se Damon vydával za studenta z univerzity?"
"Oni spolu moc dobře nevycházejí. Stefan dlouho ani nevěděl, že Damon je ve Fell's Church." Elena zaváhala. Stojí na pokraji Stefanova soukromého příběhu s pocitem, že tato tajemství má právo odhalit jen on sám. Ale Meredith má pravdu; je čas vyjít na světlo s celým příběhem. "Poslouchejte, bylo to takhle," prohlásila. "Stefan i Damon tenkrát oba milovali jednu dívku. Byla z Německa a jmenovala se Katherine. Důvodem, proč se mi Stefan zpočátku vyhýbal, bylo, že jsem mu ji připomínala; ona taky měla světlé vlasy a modré oči. A tohle býval její prsten." Elena pustila Meredithinu ruku a ukázala jim umně rytý zlatý kroužek osazený jediným kamenem, lapisem lazuli.
"A problém byl v tom, že Katherine byla upír. Muž jménem Klaus z ní udělal upíra, když se jí doma v Německu pokoušel zachránit před smrtelnou nemocí. Stefan i Damon to oba věděli, ale nezáleželo jim na tom. Požádali ji, ať si mezi nimi vybere toho, koho si vezme." Elena se zarazila a pousmála se, když si vzpomněla, že pan Tanner měl pravdu; historie se opakuje. Jen doufala, že její příběh neskončí stejně jako ten Katherinin. "Ale ona si zvolila oba. Vyměnila si krev s oběma a pak jim řekla, že mohou být všichni spolu až do věčnosti."
"To zní dost excentricky," zamumlala Bonnie.
"Zní to pitomě," prohlásila Meredith.
"Přesně tak," potvrdila Elena. "Katherine byla líbezná, ale ne moc chytrá. Stefan a Damon se už tak nesnášeli. Řekli jí, že si musí vybrat, že je ani nenapadne, aby se o ni dělili. A ona s pláčem utekla. A druhý den našli její tělo, nebo spíš jeho zbytky. Víte, upír totiž potřebuje talisman, jako třeba tenhle prsten, aby mohl chodit ve dne a slunce ho nezabilo. A Katherine vyšla do slunce a ten prsten si sundala. Myslela si, že když jim nebude stát v cestě, Damon a Stefan se usmíří."
"Ach bože, to je román…"

"Ne, to teda není," uťala Elena Bonnii prudce. "Vůbec to není romantické. Stefan od té doby žije s pocitem viny a Damon také, i když by to nikdy nepřiznal. A okamžitým výsledkem bylo, že popadli meče a zabili se navzájem. Ano, zabili. A proto jsou z nich teď upíři, a proto se tolik nenávidí. A proto jsem nejspíš blázen, když se je teď pokouším přimět ke spolupráci."

Zášť- 5.kapitola

29. července 2013 v 13:24 | Anďa |  TVD-Zášť

5.

T
o je doktor Feinberg, pomyslela si divoce Elena a pokusila se otočit a zároveň se vtisknout co nejhlouběji do stínů. Ale nespatřila mrňavou nosatou postavu doktora. Uviděla tvář s rysy jemnými jako z řeckých mincí a medailonů - a ztrápené zelené oči. Čas se na okamžik zastavil a pak už byla Elena v jeho náručí.
"Ach Stefane, Stefane…"
Cítila, jak jeho tělo strnulo ohromením. Držel ji mechanicky, zlehka, jako by byla cizí osoba, která si ho s někým spletla.
"Stefane," zašeptala zoufale a zabořila mu tvář do ramene, ve snaze vyvolat nějakou reakci. Jestli ji zavrhne, neunese to; jestli ji začne nenávidět, umře
Zasténala a pokusila se k němu přivinout ještě blíž, toužila jím úplně prolnout, ztratit se v něm. Ach prosím, vzlykala beze slov, prosím, prosím…
"Eleno. Eleno, už je to v pořádku; držím tě." Mluvil na ni pořád dál a dál, opakoval hloupoučké útěšné nesmysly a hladil ji po vlasech. Cítila změnu, jak ji pevněji objal pažemi. Teď už věděl, koho to drží. Poprvé od té chvíle, kdy se dnes probudila, se cítila v bezpečí. Přesto trvalo ještě dlouho, než dokázala alespoň trochu uvolnit své pevné sevření. Neplakala; jen v panice lapala po dechu.
Konečně pocítila, že všechno kolem ní opět začíná zapadat na svá místa. Ale nepustila se ho; ještě ne. Další nekonečné minuty jen tak stála, hlavu na jeho rameni, a vstřebávala útěchu a bezpečí, které jí poskytovala jeho blízkost.
Pak zvedla hlavu a pohlédla mu do očí.
Když předtím ráno myslela na Stefana, přemýšlela o tom, jak by jí mohl pomoci. Měla v úmyslu ho žádat a prosit, aby ji zbavil téhle noční můry, aby z ní udělal zase člověka, jakým bývala dřív. Ale teď, když se na něho dívala, pocítila příval podivné zoufalé rezignace.
"Už se s tím nedá udělat vůbec nic, že ne?" zašeptala tichounce.
Nepokusil se předstírat, že nerozumí. "Ne," odpověděl stejně tiše.
Elena měla pocit, jako by učinila poslední krok přes jakousi neviditelnou hranici, zpoza které není návratu. Když dokázala zase promluvit, řekla: "Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě chovala v lese. Nechápu, proč jsem to všechno dělala. Pamatuju si to, ale nevzpomínám si proč."
"Ty se mi omlouváš?" Chvěl se mu hlas. "Eleno, po tom všem, co jsem ti udělal, tohle všechno se ti přihodilo kvůli mně…" Nedokázal dokončit větu, jen se k sobě těsněji přitiskli.
"Velmi dojemné," ozval se hlas od schodiště. "Chcete, abych imitoval lkaní houslí?"
Elenin těžce vydobytý klid se zhroutil, strach jí projel jako blesk. Zapomněla, jak hypnoticky intenzivní je Damonova přítomnost, jak planoucí jsou jeho černé oči.
"Jak ses sem dostal?" zeptal se Stefan.
"Předpokládám, že stejně jako ty. Přivábil mě planoucí maják zoufalství krásné Eleny." Damon byl skutečně rozzlobený; to Elena poznala. Nebyl jen podrážděný nebo nenaložený, ale planul hněvem a nenávistí.
Ale předtím se k ní choval slušně, když byla zmatená. Vzal ji do úkrytu; zajistil jí bezpečí. A když byla v tom děsivě zranitelném stavu, ani ji nepolíbil. Byl k ní… laskavý.
"Shodou okolností se tam dole cosi odehrává," poznamenal Damon.
"Já vím; zase Bonnie," odpověděla Elena, pustila Stefana a odstoupila.
"Tohle nemyslím. Něco se děje venku."
Elena ho zaskočeně následovala dolů k prvnímu ohbí schodů, kde bylo okno ven na parkoviště. Když se podívala na scénu dole, cítila Stefanovu blízkost těsně za sebou.
Z kostela vyšel dav lidí, ale stáli všichni pohromadě v pevném šiku na kraji parkoviště, nikdo se neodvažoval dál. Proti nim, přímo na parkovišti, čekala stejně veliká smečka psů.
Vypadalo to jako dvě armády stojící proti sobě v poli. Nejděsivější bylo, že psi vyčkávali naprosto nehybně. Zdálo se, že lidé jsou paralyzováni nejistotou a psi na něco čekají.
Elena si nejprve uvědomila, že ve smečce jsou různé psí rasy. Byli tam malí psi, jako jezevčíci s dlouhými čumáky, černohnědí hladkosrstí teriéři a jeden Lhasa-apso s dlouhými zlatými chlupy. Vedle nich viděla i středně velké springer-španěly, airedale-teriéry a krásného samojeda, bílého jako sníh. A nechyběli ani velcí psi: rotvajler s mohutnou hrudí a kupírovaným ocasem, šedivý vlkodav a velký knírač černý jako uhel. Teprve potom je Elena začínala poznávat i podle jména.
"Támhle je boxer pana Grunbauma a támhle Sullivanovic německý ovčák. Ale co se to s nimi děje?"
Lidé, kteří byli nejprve nejistí, začínali nyní vypadat vyděšeně. Stáli těsně u sebe a nikomu se nechtělo porušit řadu a jít ke zvířatům blíž.
A přesto zvířata nic nedělala, jen tam seděla nebo stála, některým visely jazyky z tlamy. Jak je to divné, že jsou tak nehybní, pomyslela si Elena. Každý drobný pohyb, jako švihnutí ocasem nebo ušima, se zdál být neuvěřitelně přehnaný. Nikde však nebylo vidět vrtění ocasy ani žádné známky přátelství. Prostě… čekali.
Vzadu v davu stál Robert. Elenu překvapilo, že ho vidí, ale na okamžik si nedokázala vzpomenout, proč. Pak si uvědomila, že to je proto, že nebyl v kostele. Zatímco přihlížela, vzdálil se od skupiny ještě víc a zmizel pod stříškou někde pod Elenou.
"Chelsea! Chelsea…"
Kdosi konečně sebral odvahu vykročit z řady. To je Douglas Carson, uvědomila si Elena, ženatý starší bratr Sue. Vkročil na území nikoho mezi lidmi a psy a vztahoval dlaň.
Springer-španělka s dlouhýma ušima jako z hnědého saténu otočila hlavu. Bílý pahýl ocasu se jí zlehka tázavě zachvěl a zvedla hnědobílý čumák. Ale na zavolání nepřišla.
Doug Carson udělal další krok. "Chelsea… hodná holka. Pojď sem, Chelsea. K noze!" Luskl prsty.
"Co cítíš z těch psů tam dole?" zamumlal Damon.
Stefan zavrtěl hlavou, aniž spustil pohled z okna. "Vůbec nic," odpověděl stručně.
"Já taky nic." Damon přemýšlivě naklonil hlavu a přivřel oči. Jeho lehce poodhalené zuby Eleně připomínaly vlkodava. "Ale to bychom měli, to přece víš. Měli by vyzařovat nějaké emoce, které bychom zachytili. Místo toho pokaždé, když se je pokusím prozkoumat, je to jako bych narazil do holé zdi."
Elena si přála pochopit, o čem to vlastně mluví. "Co myslíš tím 'prozkoumat je'?" zeptala se. "Vždyť jsou to zvířata."
"Vzhled může klamat," podotkl Damon ironicky a Elena si vzpomněla na duhové odlesky na peří havrana, který ji sledoval od prvního dne školy. Když se podívala důkladně, viděla stejné duhové odlesky, jak si pohrávají v Damonových hedvábných vlasech. "Ale na každý pád i zvířata mají emoce. Pokud máš dost mocné Síly, dokážeš zkoumat jejich mysl."
Ale to mé Síly nejsou, pomyslela si Elena. Překvapilo ji náhlé bodnutí závisti, které jí projelo. Před pouhými několika minutami se tiskla ke Stefanovi a zoufale se snažila zbavit veškerých Sil, které snad měla, a proměnit se zpátky. A teď si najednou přeje být silnější. Damon na ni vždycky měl podivný vliv.
"Možná nedokážu prozkoumat Chelsea, ale rozhodně si myslím, že Doug by neměl chodit ani o krok blíž," řekla nahlas.
Stefan strnule zíral oknem ven a vraštil obočí. Teď neznatelně přikývl. "Taky si myslím," souhlasil.
"No tak, Chelsea, buď hodná holka. Pojď sem." Doug Carson se už dostal skoro až k první řadě psů. Všechny zraky, lidské i psí, byly upřené na něj a i ty nejdrobnější náznaky pohybu ustaly. Kdyby Elena neviděla, jak se boky několika psů zdvíhají a klesají jejich dechem, mohla by si myslet, že celá smečka patří k nějaké obří muzejní výstavě.
Doug se zastavil. Chelsea ho pozorovala zpoza jezevčíka a samojeda. Doug mlaskl. Natáhl ruku, zaváhal a pak ji vztáhnul ještě dál.
"Ne," zašeptala Elena. Dívala se na lesklé boky rotvajlera. Nádech a výdech, nádech a výdech. "Stefane, zkus ho ovlivnit. Dostaň ho odtamtud."
"Ano." Viděla, jak se mu pohled rozostřil náporem soustředění; pak zavrtěl hlavou a vydechl jako někdo, kdo se pokusil zvednout něco příliš těžkého. "Nemá to smysl; jsem úplně vyhořelý. Odsud to nedokážu."
Dole zatím Chelsea vycenila špičáky. Rudozlatý aierdale-teriér vyskočil na nohy jediným plavným pohybem, jako by někdo zatáhl za šňůrky. Svaly rotvajlera se napjaly ke skoku.
A pak udeřili. Elena nerozeznala, který ze psů zaútočil jako první; vzedmuli se jako jediná obrovská vlna. Půl tuctu jich srazilo Douga Carsona, až zmizel pod masou jejich těl.
Rozpoutala se pekelná vřava. Od vysokého štěkotu, který rozechvěl krokve kostela a způsobil Eleně okamžitou bolest hlavy, až po neustálé hluboké vrčení, které bylo spíše cítit, než slyšet. Psi rvali kusy oděvu, vrčeli a chňapali zubisky, zatímco dav se s křikem rozptýlil.
Elena si na kraji parkoviště povšimla Alarika Saltzmana - on jediný neprchal. Strnule tam stál a měla dojem, že se jeho ruce i rty pohybují.
Všude okolo se rozpoutalo pravé peklo. Kdosi popadl hadici a obrátil ji do středu útočící smečky, ale nemělo to pražádný účinek. Zdálo se, že psi naprosto zešíleli. Když Chelsea zvedla čumák od těla svého pána, byl zbarvený rudě.
Eleně tlouklo srdce, jako by jí chtělo vyskočit z hrudi. "Potřebují pomoc!" zvolala právě ve chvíli, kdy se Stefan odtrhnul od okna a začal sbíhat schody. Elena sama už byla v půli cesty dolů, když si uvědomila dvě věci - Damon za nimi nejde a ona sama se nemůže nechat spatřit.
Nesmí. Hysterie, kterou by to vyvolalo, otázky i strach a nenávist, jakmile by ty otázky byly zodpovězeny. Cosi, co sahalo hlouběji než soucit a solidárnost nebo potřeba pomoci, ji zadrželo a přimělo přitisknout se ke zdi.
V chladném přítmí kostela zaznamenala horečnou činnost. Lidé pobíhali tam a zpět a křičeli. Viděla doktora Feinberga, pana McCullougha a reverenda Bethea. Nehybným středem skupinky byla Bonnie, která ležela na kostelní lavici, a Meredith, teta Judith a paní McCulloughová se nad ní skláněly. "Něco zlého," sténala a pak teta Judith zvedla hlavu a pohlédla směrem k Eleně.
Elena pelášila po schodech nahoru, jak nejrychleji mohla, a modlila se, aby ji teta nezahlédla. Damon stál pořád u okna.
"Já tam dolů nemůžu. Oni si přece myslí, že jsem mrtvá!"
"Ach, ty sis na to vzpomněla. To je dobře."
"Kdyby mě doktor Feinberg vyšetřil, zjistil by, že něco není v pořádku, že?" domáhala se odpovědi.
"Určitě by si pomyslel, že jsi zajímavý exemplář, to je pravda."
"Takže tam nemůžu jít. Ale ty ano. Proč něco neuděláš!"
Damon se dál díval z okna a obočí mu vylétlo nahoru. "A proč?"
"Proč?" Elenin neklid a vzrušení dosáhly kritického bodu, takže mu téměř vrazila políček. "Protože oni potřebují pomoc! A protože ty jim dokážeš pomoct! Copak se vážně nestaráš o nic jiného než o sebe?"
Damon nasadil svou nejneproniknutelnější masku - výraz zdvořilého údivu, který měl tehdy, když se pozval k nim domů na večeři. Ale věděla, že pod ní sálá vztek, vztek, že našel ji a Stefana pohromadě. Provokoval ji záměrně a s primitivním potěšením.
Elena nedokázala potlačit svoji reakci, svůj rozčarovaný a bezmocný hněv. Vystartovala po něm, ale chytil ji za zápěstí, držel ji a provrtával pohledem. Samotnou ji překvapil zvuk, který uslyšela vycházet ze svých rtů; bylo to syčení, které připomínalo spíš kočku než lidskou bytost. Uvědomila si, že zatíná prsty jako drápy.
Co to proboha dělám? Útočím na něj, protože nejde bránit lidi před psy, kteří na ně útočí? Copak to dává nějaký smysl? Ztěžka dýchala, ale uvolnila ruce a navlhčila si rty. Ustoupila a on ji nechal.
Následoval dlouhý okamžik, kdy jeden druhého pozorovali.
"Jdu dolů," oznámila Elena tiše a otočila se.
"Ne."
"Potřebují pomoc."
"Tak dobře, sakra." V životě neslyšela v Damonově hlase takovou zuřivost. "Já…" nedopověděl a Elena, která se rychle otočila zpět, uviděla, jak udeřil pěstí do okna a roztříštil sklo napadrť. Ale soustředil se zcela na dění venku a hlas měl opět naprosto klidný, když suše poznamenal: "Pomoc už dorazila."
Přijeli hasiči. Měli mnohem výkonnější hadice, než byla ta zahradní, a proudy vody z jejich stříkaček odehnaly psy silou. Elena uviděla šerifa s puškou a kousla se do jazyka, když ji přiložil k líci a zamířil. Ozvala se rána a velký knírač šel k zemi. Šerif zamířil znovu.
Pak už to skončilo rychle. Někteří psi utekli před záplavou vody a s dalším výstřelem se jich ještě více oddělilo od smečky a zamířilo k okrajům parkoviště. Vypadalo to, jako by síla, která je hnala, najednou povolila. Elena pocítila úlevu, když si všimla, že Stefan stojí nezraněný uprostřed srocení a odhání omámeného zlatého retrívra od nehybné postavy Douga Carsona. Chelsea učinila jeden plíživý krok ke svému pánovi, pohlédla mu do obličeje a svěsila hlavu i ocas.
"Je po všem," prohlásil Damon. V jeho hlase zněl jen mírný zájem, ale Elena na něj ostře pohlédla. Tak dobře, sakra, já co? přemýšlela. Co se to chystal říct? Neměl chuť jí to vysvětlovat, ale ona byla zrovna v náladě na něj tlačit.
"Damone…" položila mu ruku na paži.
Strnul a otočil se k ní. "Co?"
Na okamžik tak stáli a dívali se jeden na druhého, pak se na schodech ozvaly kroky. Vracel se Stefan.
"Stefane, ty jsi zraněný!" vykřikla a zamrkala, náhle zmatená.
"Jsem v pořádku." Otřel si krev z tváře roztrženým rukávem.
"A co Doug?" zeptala se Elena a polkla.
"To nevím. Je zraněný. Jako spousta dalších. Tohle byla ta nejpodivnější věc, co jsem kdy viděl."
Elena odstoupila od Damona a vyšla po schodech na kůr. Cítila, že potřebuje přemýšlet, ale v hlavě jí bušilo.
Nejpodivnější věc, kterou Stefan kdy viděl… to samo o sobě vypovídá hodně. Ve Fell's Church se děje něco podivného.
Došla ke zdi za poslední řadou sedátek a opřela se o ni, pak sklouzla a sedla si na podlahu. Všechno jí připadalo zároveň zmatené i děsivě jasné. Něco podivného ve Fell's Church. Ten den, kdy se konaly oslavy Dne zakladatelů, by přísahala, že se nestará ani za mák o Fell's Church nebo lidi, kteří zde žijí. Ale teď věděla, že je to jinak. Když se dívala na zádušní mši, začala si myslet, že možná jí na nich přece jenom záleží. A když pak venku došlo k tomu psímu útoku, už to věděla jistě. Cítila se jaksi zodpovědná za tohle město, takovým zvláštním způsobem jako nikdy dřív.
Její dřívější pocit zoufalství a osamělosti pro tuto chvíli ustoupil. Teď je tu něco mnohem důležitějšího než její vlastní problémy. A ona se k tomu upnula, protože po pravdě řečeno, neměla zatím sílu se vyrovnat se svou situací. Ne, to vážně nezvládne…
Uslyšela vlastní vzlyk, a když vzhlédla, všimla si Stefana a Damona, kteří tam oba stáli a dívali se na ni. Jemně zavrtěla hlavou, položila si ruku na čelo a měla pocit, jako by se probouzela ze sna.
"Eleno…?"
Promluvil Stefan, ale Elena oslovila Damona.
"Damone," řekla chvějícím se hlasem, "když se tě na něco zeptám, odpovíš mi po pravdě? Já vím, že jsi to nebyl ty, kdo mě pronásledoval k Wickery Bridge. Cítila jsem tu věc, ať to bylo, co chtělo, a bylo to něco jiného. Ale chci se tě zeptat na tohle: byls to ty, kdo hodil Stefana před měsícem do studny starého Franchera?"
"Do studny?" Damon se opřel o protější zeď a založil si ruce na hrudi. Jeho výraz vyjadřoval zdvořilou nedůvěru.
"O Halloweenu. Tu noc, co byl zabit pan Tanner. Poté, co ses poprvé ukázal Stefanovi v lesích. Řekl mi, že tě nechal na mýtině a vydal se zpátky k autu, ale někdo ho napadl, než tam stihl dojít. Když se probral, byl uvězněný ve studni a umřel by tam, kdyby nás k němu Bonnie nedovedla. Celou dobu jsem předpokládala, žes ho napadl ty. I on si to myslel. Ale je to pravda?"
Damon zkřivil rty, jako by se mu nelíbila zoufalá naléhavost v její otázce. Stočil výsměšný pohled od ní ke Stefanovi. Ten okamžik se protahoval, až Elena zatínala nehty do dlaní napětím. Pak Damon zlehka pokrčil rameny a odvrátil pohled.
"Vlastně ne," odpověděl.
Elena vydechla.
"Snad tomu nevěříš!" vybuchl Stefan. "Nemůžeš věřit ničemu, co řekne."
"A proč bych měl lhát?" opáčil Damon a zjevně si užíval, jak Stefan nad sebou ztrácí kontrolu. "Přiznal jsem se k zabití Tannera. Pil jsem jeho krev, dokud se nescvrknul jako rozinka. A klidně bych udělal totéž tobě, bratříčku. Ale studna. To vážně není můj styl."
"Já ti věřím," řekla Elena. Její mysl uháněla o překot. Obrátila se ke Stefanovi. "Copak to necítíš? Tady ve Fell's Church je ještě něco dalšího, něco, co ani nemusí být lidské - a možná ani nikdy nebylo. Něco, co mě pronásledovalo a srazilo moje auto z mostu. Něco, co nutí psy útočit na lidi. Je tady nějaká příšerná síla, něco zlého…" Hlas se jí vytratil a ohlédla se ke kostelní lodi, kde předtím viděla ležet Bonnii. "Něco zlého…" zopakovala tiše. Měla pocit, jako by v jejím nitru vál ledový vítr, a schoulila se do sebe. Cítila se osamělá a zranitelná.
"Pokud hledáš něco zlého," odpověděl Stefan drsně, "nemusíš chodit daleko."
"Nedělej se hloupější, než jsi," odsekl Damon. "Už před čtyřmi dny jsem ti říkal, že Elenu zabil někdo jiný. A taky jsem řekl, že ho najdu a vyřídím si to s ním. A to taky udělám." Svěsil ruce a postavil se zpříma. "Vy dva zatím můžete pokračovat v tom soukromém rozhovoru, který jste spolu vedli, než jsem vás vyrušil."
"Damone, počkej." Elena nedokázala potlačit zachvění, které jí projelo, když řekl zabil. Mě přece nezabili; pořád jsem tady, pomyslela si zoufale a cítila, jak se jí opět zmocňuje panika. Ale potlačila ji a dál mluvila k Damonovi.
"Ať je to, co je to, je to silné," připomenula mu. "Cítila jsem to, když mě to pronásledovalo. Zdálo se, že to vyplnilo celou oblohu. Myslím, že nikdo z nás sám proti tomu nemá šanci."
"Takže?"
"Takže…" Elena zatím neměla čas věci domyslet takhle daleko. Uvažovala čistě instinktivně, na základě intuice. A intuice jí našeptávala, aby nenechala Damona odejít. "Takže… si myslím, že my tři bychom měli držet pohromadě. Myslím, že máme mnohem lepší šanci to najít a přemoct společně než každý zvlášť. A možná to dokážeme zastavit, než to zraní… nebo zabije… někoho dalšího."
"Otevřeně řečeno, srdíčko, ostatní mi jsou srdečně ukradení," prohlásil Damon se svým obvyklým šarmem a pak jim věnoval jeden ze svých bleskových ledových úsměvů. "Chceš tím snad říct, že tohle je tvoje volba? Nezapomeň na naši dohodu, že až budeš zase sama sebou, zvolíš si."
Elena na něj hleděla. Samozřejmě, že tohle není její volba, pokud to myslí z romantického hlediska. Nosí prsten, který dostala od Stefana; ona a Stefan patří k sobě.
Ale pak si jen zábleskem vzpomněla na něco dalšího: jak k Damonovi vzhlížela předtím v lesích a cítila takové… takové vzrušení a vzájemné spříznění, jako by rozuměl tomu plameni, který ji stravuje, tak jako nikdo jiný. Jako by společně mohli dokázat, cokoli si zamanou, dobýt svět nebo jej zničit; jako by byli lepší než všichni, kdo dosud žili.
Byla jsem mimo sebe, nemyslela jsem rozumně, říkala si, ale ten drobný záblesk vzpomínky nezmizel.
A pak si vzpomněla ještě na něco dalšího: jak se k ní Damon choval později ten večer, jak ji zavedl do bezpečí a dokonce k ní byl něžný.
Stefan se na ni díval a jeho výraz se pozvolna měnil od agrese k hořkému hněvu a nakonec ke strachu. Část jejího já si přála jej uklidnit, vrhnout se mu do náručí a říct mu, že je jeho a navždy bude a že na ničem jiném nezáleží. Ani na městu, ani na Damonovi, na ničem.
Ale neudělala to. Protože jiná její část tvrdila, že na městu záleží. A protože ještě další část jejího já byla příšerně, zoufale zmatená… tak zmatená…
Cítila, jak se v ní vzmáhá třes, a uvědomila si, že ho nedokáže potlačit. Emoční přepětí, pomyslela si a složila hlavu do dlaní.

Zášť- 4.kapitola

28. července 2013 v 13:23 | Anďa |  TVD-Zášť

4.

N
ěco strhlo Elenu ze stromu. Zaskučela na protest, ale dopadla na nohy jako kočka. O vteřinu později spadla na kolena a odřela si je. Rychle se otočila, připravena zahnutými prsty zaútočit na toho, kdo to udělal. Damon jí však srazil ruku.
"Proč jsi mě stáhnul dolů?" dožadovala se Elena vysvětlení.
"Proč jsi nezůstala tam, kde jsem ti řekl?" odsekl.
Zuřivě zírali jeden na druhého. Pak cosi odvedlo Eleninu pozornost. Nahoře pokračovaly výkřiky doprovázené nyní i údery o sklo. Damon ji postrčil blíž k domu, kam nebylo shora vidět.
"Vypadneme z toho randálu," prohlásil rozmrzele a vzhlédl. Aniž čekal na odpověď, popadl ji za paži. Elena však vzdorovala.
"Musím jít dovnitř!"
"To nemůžeš." Věnoval jí vlčí úsměv. "A to myslím doslova. Nedokážeš vejít do toho domu. Nikdo tě nepozval."
Elena na okamžik zaváhala a nechala ho, aby ji odtáhl o pár kroků. Pak se ale znovu zastavila.
"Ale já potřebuju svůj deník!"
"Cože?"
"Je v šatníku, pod prknem v podlaze. A já ho potřebuju. Bez deníku nemůžu jít spát." Elena nevěděla, proč kolem toho dělá takové cavyky, ale připadalo jí to důležité.
Damon vypadal podrážděně, ale pak se mu obličej rozjasnil. "Tu máš," řekl prostě a oči mu zářily. Vytáhl něco z bundy. "Vezmi si ho."
Elena si pochybovačně prohlíželo to, co jí nabízel.
"Je to tvůj deník, nebo ne?"
"Ano, ale to je ten starý; já chci svůj nový deník."
"Tenhle ti bude muset stačit, protože jiný nedostaneš. A pojď, než ten křik splaší celé sousedství." Hlas měl opět chladný a rozkazovačný.
Elena rozvažovala nad knížkou ve své ruce. Byla malinká, v modrém sametovém přebalu a s mosazným zámečkem. Možná to není nejnovější vydání, ale připadají známý. Usoudila, že je to přijatelné řešení.
Dovolila Damonovi, aby ji odvedl do noci.
Neptala se, kam ji vede. Bylo jí to celkem jedno. Ale ten dům na Magnolia Avenue poznala; tady bydlí Alaric Saltzman.
A byl to také Alaric, kdo otevřel dveře a vpustil Damona a Elenu dovnitř. Učitel historie však vypadal podivně a zdálo se, že je ve skutečnosti nevidí. Měl skelný pohled a pohyboval se jako automat.
Elena si olízla rty.
"Ne," zarazil ji Damon stručně. "Tenhle není k jídlu. Je trochu slizký, ale u něj v domě bys měla být v bezpečí. I já jsem tu spával. Tam nahoře." Vedl ji po schodech vzhůru na půdu s jediným malým okénkem. Byla přecpaná odloženými věcmi: byly tu sáňky, lyže, houpací síť. A úplně na konci ležela na podlaze stará matrace.
"Ráno nebude mít ponětí, že tu jsi. Lehni si." Elena poslechla a zaujala pozici, která jí připadala přirozená - natáhla se na záda a složila ruce kolem deníčku, který si položila na prsa.
Damon přes ni přehodil kus voskovaného plátna a zakryl jí bosé nohy.
"Spi, Eleno," řekl.
Sklonil se nad ní a na okamžik měla dojem, že se chystá… cosi udělat. Byla příliš popletená. Jeho pohled černý jako noc jí vyplnil zorné pole. Pak ustoupil a ona opět mohla dýchat. Přítmí půdy ji zahalilo. Zavřely se jí oči a usnula.
Probouzela se pomalu. Uvědomovala si, kde se nachází, kousek po kousku. Vypadá to na něčí půdu. Co tady proboha dělá?
Kdesi mezi hromadami věcí, pokrytými voskovaným plátnem, se proháněly myši nebo krysy, ale ten zvuk jí nevadil. Okolo okenice malého okénka neznatelně pronikal proužek světla. Elena odhodila provizorní přikrývku a vydala se na průzkum.
Určitě je na čísi půdě - a ne někde, kde by to znala. Měla pocit, jako by byla dlouho nemocná a právě se zotavila. Který je asi den, přemítala.
Dole pod sebou uslyšela hlasy. O patro níž. Něco jí říkalo, aby byla opatrná a zůstala naprosto zticha. Bála se způsobit jakýkoli hluk. Zvedla dveře na půdu naprosto tiše a opatrně sešla na podestu. Pod sebou viděla obývák. Poznávala ho; na té pohovce seděla, když Alaric Saltzman pořádal večírek. Je v domě Ramseyových.
A tam dole je Alaric Saltzman; viděla temeno jeho světlovlasé hlavy. Ale překvapil ji jeho hlas. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že to je proto, že nezní pošetile ani nejapné nebo jinak, jak obvykle zněl, když Alaric mluvil před třídou. Ani nežvástal o psychologii. Mluvil klidně a rozhodně ke dvěma dalším mužům.
"Může být kdekoli, klidně někde přímo před našima očima. Ale spíš bude mimo město. Možná v lesích."
"Proč zrovna v lesích?" zeptal se jeden z těch mužů.
Elena poznávala i tenhle hlas a tuhle lysou hlavu. Byl to pan Newcastle, ředitel střední školy.
"Nezapomínejte, že první dvě oběti byly nalezeny v blízkosti lesa," ozval se druhý muž. Není to doktor Feinberg? podivila se Elena. Co ten tady dělá? A co tu vůbec dělám ?
"Ne, je v tom víc než jen tohle," vysvětloval Alaric. Ostatní mu naslouchali s respektem, dokonce s úctou. "Ty lesy v tom hrají nějakou roli. Možná tam mají úkryt, nějaké doupě, kde mohou zmizet z povrchu zemského, pokud budou odhaleni. Pokud tam něco takového je, najdu to."
"Jste si jistý?" zeptal se dr. Feinberg.
"Jsem si jistý," potvrdil Alaric stručně.
"A myslíte, že tam najdete i Elenu," prohlásil ředitel. "Ale zůstane tam? Nebo se vrátí zpátky do města?"
"To já nevím." Alaric začal přecházet po místnosti, zvedl knihu z konferenčního stolku a mimoděk v ní zalistoval. "Jediný způsob, jak to zjistit, je dávat pozor na její přátele, Bonnii McCulloughovou a tu tmavovlásku, Meredith. Je dost pravděpodobné, že ony ji uvidí první. To se obvykle stává."
"A co až ji vypátráme?" zeptal se dr. Feinberg.
"To nechte na mě," řekl Alaric tiše a nekompromisně. Sklapl knihu a upustil ji zpět na konferenční stolek se znepokojivým úderem.
Ředitel pohlédl na hodinky. "Měl bych už raději jít; mše začíná v deset hodin. Předpokládám, že přijdete oba?" Cestou ke dveřím se zastavil a nerozhodně se ohlédl zpět. "Alariku, doufám, že si s tím poradíš. Když jsem tě sem zavolal, nedošly ještě věci takhle daleko. A teď začínám uvažovat…"
"Já si s tím poradím, Briane. Jak jsem řekl; nech to na mně. Nebo bys měl radši školu všude v novinách nejen jako dějiště tragédie, ale i jako 'Prokletou střední školu v Boone County'? Shromaždiště duchů? Školu, kudy kráčejí nemrtví? Takovou publicitu bys chtěl?"
Pan Newcastle zaváhal a kousal si ret. Pak přikývl, ale stále vypadal nešťastně. "Tak dobře, Alariku. Zařiď to rychle a čistě. Uvidíme se v kostele." Odešel a doktor Feinberg ho následoval.
Alaric chvíli jen tak stál a zíral do prázdna. Nakonec sám pro sebe přikývl a také vyšel ze dveří.
Elena se pomalu vrátila po schodech nahoru.
Co se to tam do háje dělo? Byla zmatená, jako by se vznášela mimo čas a prostor. Potřebovala vědět, jaký je den, proč tu je a proč cítí takový strach. A proč má tak silný pocit, že ji nikdo nesmí spatřit ani uslyšet nebo si jí jakkoli všimnout?
Rozhlédla se po půdě, ale nespatřila nic, co by jí nějak pomohlo. Tam, co ležela, byla jen matrace a voskované plátno… a malá modrá knížečka.
Její deník! Dychtivě ho popadla, otevřela a listovala zápisky. Končily 17. října; nijak jí tedy nepomohly zjistit dnešní datum. Ale když tak hleděla na to písmo, začaly se jí před očima odvíjet obrazy a řadily se jako perličky na šňůrce vzpomínek. Aniž odtrhla zrak od knížky, pomalu si sedla na matraci. Nalistovala začátek a začala si číst o životě Eleny Gilbertové.
Když skončila, děsem a hrůzou jí bylo mdlo. Před očima jí tancovaly bílé mžitky. Ty stránky obsahovaly tolik bolesti. Tolik plánů, tolik tajemství, tolik touhy. Byl to příběh dívky, která si připadala ztracená ve vlastním rodišti, ve vlastní rodině. Která hledala… cosi. Cosi, čeho nemohla nikdy úplně dosáhnout. Ale to nebyla příčina té zoufalé paniky, která ji připravila o veškerou energii. To nebyl důvod, proč měla pocit nekonečného pádu, i když seděla tak klidně, jak jen dokázala. Tu hrůzu v ní vzbuzovalo to, že si vzpomněla.
Teď už si vzpomněla na všechno.
Na most i na zběsilou vodu. Na děs, když jí z plic unikl poslední doušek vzduchu a nedalo se dýchat nic než voda. Na to, jak to bolelo. A na ten poslední okamžik, kdy to bolet přestalo, kdy přestalo úplně všechno. Kdy všechno… skončilo.
Ach Stefane, měla jsem takový strach, pomyslela si. A stejný strach pociťovala i nyní. Jak se jen mohla v lesích ke Stefanovi chovat tak hrozně? Jak jen na něho mohla zapomenout, zapomenout na všechno, co pro ni znamenal? Co ji nutilo jednat takovým způsobem?
Ale věděla to. V jádru svého vědomí to věděla. Nikdo se neprobudí a neodejde po svých, když se takhle topil. Nikdo se neprobudí a neodejde živý.
Pomalu vstala a šla se podívat k okenicí zakrytému okénku. Tmavá tabulka skla fungovala jako zrcadlo a ukazovala jí její vlastní obraz.
Nebyl to obraz, který vídala ve snu, kdy běžela chodbou plnou oživlých zrcadel. V její tváři nebylo nic záludného ani krutého. Ta tvář vypadala stále stejně, a přece trochu jinak, než byla zvyklá ji vídat. Pleť jí slabě zářila a v očích měla všeříkající prázdnotu. Elena se dotkla konečkem prstu z každé strany svého krku. Tam si Stefan a Damon brali její krev. Doopravdy to stačilo - a doopravdy si vzala od nich dost na oplátku?
Muselo to tak být. A nyní, po zbytek svého života, nebo vlastně po zbytek své existence se bude muset krmit jako Stefan. Bude muset…
Klesla na kolena a přitiskla čelo na holé dřevo. To nemůžu, zoufala si. Ach prosím, to nemůžu; prostě nemůžu.
Nikdy nebyla moc zbožná. Ale z jejích nejniternějších hlubin se vzedmula hrůza a každá částečka jejího bytí teď prosila o pomoc. Ach prosím, volala v duchu. Prosím, prosím, pomoz mi. Neprosila o nic konkrétního; nedokázala natolik soustředit myšlenky. Volala jen: Prosím, pomoz mi, ach prosím, prosím.
Po chvíli se opět zvedla.
Tvář měla stále bledou, ale zároveň děsivě krásnou, jako jemný porcelán osvícený zevnitř. Oči jí stále kalily stíny. Ale byla v nich rozhodnost.
Musí najít Stefana. Pokud pro ni existuje nějaká pomoc, on to bude vědět. A pokud ne… tím víc ho potřebuje. Nechtěla být nikde jinde než u něj.
Opatrně za sebou zavřela dveře půdy a vyšla ven. Alaric Saltzman nesmí objevit její úkryt. Na zdi si všimla kalendáře, kde byly přeškrtnuté všechny dny až do 4. prosince. Od té noci minulou sobotu uplynuly čtyři dny. Čtyři dny prospala.
Když došla ke vstupním dveřím, vyděsilo ji denní světlo venku. Bolelo to. I když bylo tak zataženo, že to každou chvíli vypadalo na dešťovou či sněhovou přeháňku, světlo jí zraňovalo oči. Musela se přinutit, aby opustila bezpečí domu, a i potom cítila hryzavý strach z otevřeného prostranství. Plížila se podél plotů a držela se v blízkosti stromů, stále připravená zmizet mezi stíny. Sama si připadala jako stín - nebo jako duch v dlouhých šatech Honorie Fellové. Každého, kdo by ji potkal, by vyděsila k smrti.
Ale veškerá její opatrnost se zdála být zbytečná. Na ulicích nebyl nikdo, kdo by ji mohl spatřit. Město vypadalo jako po vymření. Procházela kolem zdánlivě opuštěných domů, prázdných dvorků a zavřených obchodů. Nahlížela do zaparkovaných aut podél silnice, ale i ta byla prázdná.
A pak si proti obloze všimla obrysu, který ji přiměl se zastavit. Kostelní věž se bělostně vypínala proti černým mrakům. Eleně se roztřásly nohy a přinutila se připlížit ke kostelu blíž. Znala ten kostel celý svůj život; ten kříž na zdi viděla snad tisíckrát. Ale nyní se k němu blížila obezřetně, jako kdyby to bylo nějaké zvíře v kleci, které se může osvobodit a kousnout ji. Přitiskla jednu ruku na kamennou zeď a posouvala ji blíž a blíž vytesanému symbolu.
Když se její natažené prsty dotkly ramene kříže, zvlhly jí oči a stáhlo se jí hrdlo. Nechala dlaň klouzat dál, dokud celá jemně nespočinula na kříži. Pak se opřela o zeď a nechala slzy kanout.
Nejsem zlá, pomyslela si. Udělala jsem věci, které jsem dělat neměla. Moc jsem si o sobě myslela; nikdy jsem nepoděkovala Bonnii ani Meredith za všechno, co pro mě udělaly. Měla jsem si víc hrát s Margaret a být milejší k tetě Judith. Ale nejsem zlá. Nejsem prokletá.
Když opět dokázala skrze slzy vidět, vzhlédla vzhůru na budovu. Pan Newcastle říkal něco o kostele. Mluvil snad o tomhle kostele?
Vyhnula se hlavnímu vchodu. Našla postranní dvířka, která vedla na kůr, neslyšně vystoupala po schůdkách a shlédla z galerie.
Okamžitě pochopila, proč byly ulice jako vymetené. Zdálo se, že všichni občané Fell's Church jsou tady. Všechna sedadla byla zaplněná a vzadu bylo ještě nabito stojícími lidmi. Když si Elena prohlédla první řady, zjistila, že tam poznává všechny tváře; byli tu studenti maturitního ročníku, sousedé a přátelé tety Judith. I teta tam byla. Měla na sobě černé šaty, ve kterých šla kdysi na pohřeb Eleniných rodičů.
Ach panebože, pomyslela si Elena a sevřela prsty kolem zábradlí. Až dosud byla příliš zaneprázdněná pozorováním, než aby naslouchala, ale nyní v tichém monotónním hlasu reverenda Bethea rozlišila jednotlivá slova.
"…sdílet vzpomínky na tuto výjimečnou dívku," řekl a poodstoupil stranou.
To, co se dělo potom, sledovala Elena s nepřirozeným pocitem, že se snad dívá na divadelní hru. Nebyla nijak angažována v tom, co se dělo dole na scéně; byla pouhým divákem, ale to, co sledovala, byl její vlastní život.
Pan Carson, otec Sue Carsonové, vyšel dopředu a mluvil o ní. Carsonovi ji znali, co se narodila, a tak mluvil o době, kdy si se Sue hrávaly v létě u nich na dvorečku. Hovořil o krásné a vynikající mladé dámě, kterou se stala. Zadrhl se mu hlas a musel se odmlčet a vyčistit si brýle.
Pak přišla Sue Carsonová. Od prvního stupně už nebyly s Elenou blízké přítelkyně, ale měly pořád dobré vztahy. Sue byla jednou z mála dívek, které zůstaly na Elenině straně, když se Stefan dostal do podezření kvůli vraždě pana Tannera. Ale teď Sue plakala, jako by ztratila sestru.
"Hodně lidí se k Eleně po Halloweenu nechovalo hezky," řekla, otřela si oči a pokračovala. "A já vím, že ji to bolelo. Ale Elena byla silná. Nehodlala se změnit, jenom aby vyhověla tomu, jaká by měla být podle ostatních. A já jsem si jí za to tolik vážila…"
Sue se zachvěl hlas. "Když se volila královna maturitního plesu, samozřejmě jsem si přála být zvolená, ale věděla jsem, že nebudu a že je to tak v pořádku. Protože pokud střední škola Roberta E. Leea kdy měla královnu, byla to Elena. A myslím si, že teď jí zůstane navždycky, protože tak si ji budeme všichni pamatovat. A jsem přesvědčená, že v následujících letech děvčata, která budou chodit do naší školy, si ji budou připomínat a přemýšlet o tom, jak se držela toho, co pokládala za správné…" Tentokrát se Sue nepodařilo překonat rozechvění a reverend jí musel pomoci zpět na místo.
Dívky z maturitního ročníku, dokonce i ty nejprotivnější a nejškodolibější, plakaly a držely se za ruce. Dívky, o kterých Elena s jistotou věděla, že ji nenáviděly, popotahovaly. Najednou byla nejlepší přítelkyně všech.
I chlapci plakali. Elena šokovaně přistoupila blíž k zábradlí. Nedokázala se přestat dívat, přestože to byla ta nejhroznější věc, kterou kdy viděla.
Pak vstala Frances Decaturová a obličej měla žalem ještě bledší než jindy. "Změnila svoje zvyky, aby na mě byla milá," řekla zastřeně, "obědvaly jsme spolu." Kecáš, pomyslela si Elena. Promluvila jsem na tebe jenom proto, žes mi mohla shánět informace o Stefanovi. Ale stejné to bylo se všemi, kdo předstupovali před kazatelnu; nedokázali ani najít slova, jimiž by Elenu vychválili.
"Vždycky jsem ji obdivoval…"
"Chtěla jsem být jako ona…"
"Byla to jedna z mých nejoblíbenějších žaček…"
Když povstala Meredith, Elena ztuhla. Nevěděla, jestli tohle zvládne. Ale tmavovlasá dívka byla jednou z mála lidí, kteří neplakali, ačkoli její tvář a vážný, smutný výraz připomínaly Eleně Honorii Fellovou tak, jak ji viděla v hrobce.
"Když myslím na Elenu, myslím na to dobré, co jsme spolu prožily," řekla. Mluvila tiše, s obvyklou sebekontrolou. "Elena vždycky měla spoustu nápadů a dokázala i z té nejnudnější práce udělat legraci. Nikdy jsem jí to neřekla a teď si přeju, abych to bývala udělala. Přála bych si, abych s ní mohla ještě jednou jedinkrát promluvit, jen proto, aby to věděla. A kdyby mě teď Elena mohla slyšet," Meredith se rozhlédla po kostele a zhluboka se nadechla, zřejmě, aby se uklidnila, "kdyby mě mohla slyšet, řekla bych jí, jak moc pro mě ty hezké zážitky znamenaly a jak moc bych si přála, aby pokračovaly. Jako když jsme vždycky ve čtvrtek večer sedávaly společně v jejím pokoji a nacvičovaly na diskusní kroužek. Přeju si, aby se to ještě alespoň jedenkrát mohlo zopakovat." Meredith se znovu zhluboka nadechla a zavrtěla hlavou. "Ale vím, že to nejde - a bolí to."
O čem to mluvíš? pomyslela si Elena a její žal vystřídal údiv. Na diskusní kroužek jsme nacvičovaly vždycky ve středu, ne ve čtvrtek. A nebylo to u mě, ale u tebe. A rozhodně to nebyla legrace; vlastně jsme toho obě nechaly, protože nám to děsně lezlo na nervy…
Jak tak pozorovala Meredithinu usilovně soustředěnou tvář, kde vnější klid skrýval mohutné vnitřní napětí, najednou se jí prudce rozbušilo srdce.
Meredith posílá vzkaz - vzkaz, kterému může rozumět jenom Elena. Což znamená, že Meredith očekává, že Elena je schopná ten vzkaz slyšet.
Meredith to ví.
Řekl jí to Stefan? Elena zkoumala řady truchlících a poprvé si uvědomila, že Stefan mezi nimi není. Ani Matt. Ne, nezdá se pravděpodobné, že by to Stefan Meredith řekl nebo že by si Meredith zvolila tento způsob posílání vzkazu, kdyby to věděla od něj. Pak si Elena vzpomněla, jak se na ni Meredith dívala tu noc, kdy zachránily Stefana ze studny, když Elena žádala, aby ji nechaly se Stefanem o samotě. Vzpomněla si, jak ty pronikavé černé oči v uplynulých měsících mnohokrát studovaly její tvář a jak se Meredith s každým dalším Eleniným požadavkem stávala tišší a zamyšlenější.
Takže Meredith si to domyslela. Elena přemýšlela, kolik z celé pravdy si asi poskládala dohromady.
A už přichází Bonnie a upřímně pláče. To Elenu překvapilo; jestli to Meredith ví, proč to neřekla Bonnii? Ale Meredith má možná jen podezření, něco, s čím se Bonnii nechce svěřovat pro případ, že by se to ukázalo jako falešná naděje.
Zatímco Meredithina řeč byla plná sebeovládání, Bonniin projev byl plný citu. Neustále se jí lámal hlas a pořád si musela stírat slzy z tváří. Nakonec k ní přistoupil reverend Betheo a podal jí cosi bílého, zřejmě kapesníček nebo ubrousek.
"Děkuji," řekla Bonnie a otřela si uslzené oči. Zvedla hlavu a pohlédla na strop, buď aby se ovládla, nebo aby získala inspiraci. Přitom si Elena všimla něčeho, co ostatní nemohli postřehnout: viděla, jak z Bonniiny tváře mizí barva i výraz - ne jako u někoho, kdo se chystá omdlít, ale jí velmi dobře známým způsobem.
Eleně přeběhl mráz po páteři. Ne tady. Panebože, kdekoli jinde, ale tady ne.
Ale nic už tomu nemohlo zabránit. Bonnie opět sklonila hlavu a znovu se zadívala na shromáždění. Až na to, že teď se zdálo, že nevidí nikoho z nich - a hlas, který se ozval z jejích úst, nebyl Bonniin.
"Nikdo není tím, kým se zdá. Pamatujte na to. Nikdo není tím, kým se zdá" A pak tam jen nehybně stála a zírala před sebe nevidoucíma očima.
Lidé se začínali vrtět a pohlížet jeden na druhého. Ozývalo se ustarané mumlání.

"Pamatujte, že… pamatujte… nikdo není tím, kým se zdá…" Bonnie se náhle zakymácela a reverend se k ní rozeběhl, zatímco další muž přiskočil z druhé strany. Měl plešatou hlavu, která se mu leskla potem - pan Newcastle, uvědomila si Elena. A ze zadní části kostela přibíhal hlavní uličkou Alaric Saltzman. Zachytil Bonnii, právě když omdlela. V tu chvíli Elena uslyšela za sebou na schodech kroky.

Zášť- 3.kapitola

27. července 2013 v 13:22 | Anďa |  TVD-Zášť

3.

E
lena s Damonem čekali v temné komoře. Stefan vnímal jejich přítomnost v malé předsíňce, když otevřel dveře do fotokomory a zavedl Matta dovnitř.
"Tyhle dveře by měly být zamčené," poznamenal Matt, když se Stefan natáhl po vypínači.
"Taky byly," odpověděl. Nevěděl, co ještě říct, aby Matta připravil na to, co přijde. Ještě nikdy se záměrně neodhalil před člověkem.
Tiše stál, dokud se Matt neotočil a nepohlédl na něho. Místnost byla studená a tichá a zdálo se, že v ní ztěžkl vzduch. Chvíle ticha se protahovala a Stefan sledoval, jak se Mattův výraz zvolna mění: otupění žalem vystřídal zmatek a pak nejistota.
"Nerozumím," řekl Matt tiše.
"Já vím, že ne." Díval se na Matta a záměrně odhazoval masku a boural zdi, které skrývaly Síly před lidským vnímáním. Zároveň si všiml, že nejistotu na Mattově tváři vystřídal strach. Matt zamrkal a zavrtěl hlavou, dech se mu zrychlil.
"Co to…?" začal přiškrceným hlasem.
"Pravděpodobně existuje mnoho věcí, které tě na mně udivily," promluvil Stefan. "Proč nosím při silném světle sluneční brýle. Proč nejím. Proč mám tak silné reflexy."
Matt stál nyní zády ke vchodu do temné komory. Zachvěl se mu ohryzek, jako by se marně snažil polknout. Stefan svými zostřenými dravčími smysly dokonce slyšel, jak mu tluče srdce.
"Ne," vydechl Matt.
"Muselo ti to připadat divné, musel ses sám sebe ptát, proč se tak liším od všech ostatních."
"Ne - teda, chci říct… nezáleží mi na tom. Nestrkám nos do věcí, do kterých mi nic není." Matt se sunul ke dveřím, zalétl k nim na téměř nepostřehnutelný okamžik očima.
"Nedělej to, Matte. Nechci ti ublížit, ale nemůžu tě teď nechat odejít." Vnímal stěží ovládanou potřebu, kterou vyzařovala Elena ze svého úkrytu. Ještě počkej, oslovil ji.
Matt strnul a vzdal jakýkoli pokus o únik. "Pokud jsi mě chtěl vyděsit, podařilo se ti to," odpověděl tiše. "Co ještě chceš?"
Teď, pokynul Stefan Eleně. Mattovi řekl: "Otoč se."
Matt poslechl. A vykřikl.
Stála tam Elena, ale ne ta Elena, kterou si pamatoval z odpoledne, kdy ji viděl naposledy. Teď byla pod lemem šatů bosa a husté záhyby bílého mušelínu, které jí splývaly podél boků, byly pocukrované ledovými krystalky, které se na světle třpytily. Vždycky měla bledou pleť, ale teď se mrazivě leskla a zdálo se, jako by světlé vlasy měla pokryté stříbrným třpytem. Ale skutečný rozdíl spočíval v její tváři. Ty temně modré oči měly zasněný výraz, ze kterého přesto čišela nepřirozená živost. V tváři jí četl jakési smyslné očekávání a kolem úst se jí usídlil hladový výraz. Byla ještě krásnější než zaživa, ale byla to děsivá krása.
Zatímco Matt ohromeně zíral, Elena si růžovým jazýčkem olízla rty.
"Matte," oslovila ho a zdůraznila první hlásku jeho jména. Pak se usmála.
Stefan uslyšel, jak Matt nevěřícně zalapal po dechu, i vzlyk, který mu unikl, když se od ní odvrátil.
To je v pořádku, uklidňoval ho Stefan pomocí svých Sil. Matt sebou škubl a pohlédl na něj očima rozšířenýma údivem. Stefan dodal: "Tak, teď to víš."
Mattův výraz napovídal, že si nepřeje vědět. Stefan viděl naprosté popření v jeho tváři. Avšak vedle Eleny se objevil Damon a posunul se malinko doprava. Jeho přítomnost ještě zvýšila napětí v místnosti.
Matt byl obklíčen. Všichni tři se k němu blížili, nadpozemsky krásní, ale hroziví.
Stefan cítil Mattův strach. Byl to bezmocný děs králíka před liškou, myši před hadem. A Matt měl právo se bát. Oni byli predátoři, lovci, a on byl kořist. Jejich životním údělem bylo zabíjet lidi.
A právě teď se všechny jeho instinkty vymykaly kontrole, nutily ho v panice prchat, což u Stefana spouštělo lovecký reflex. Když kořist prchá, šelma ji pronásleduje; takhle prosté to je. Všichni tři predátoři byli napjatí na nejvyšší míru a Stefan cítil, že jestli Matt vyrazí na úprk, nedokáže nést odpovědnost s následky.
Nechceme ti ublížit, našeptával mu. Elena tě potřebuje - a to, co od tebe chce, ti nezpůsobí trvalé následky. Ani to nemusí bolet, Matte. Ale Matt měl stále svaly napjaté k útěku a Stefan si uvědomil, že jejich trojice ho vlastně loví: přibližují se, připraveni zmařit každý pokus o únik.
Říkal jsi, že pro Elenu uděláš cokoli, připomněl Mattovi zoufale a viděl, jak přece jen nakonec dospěl k rozhodnutí.
Matt zhluboka vydechl a napětí v jeho těle povolilo. "Máš pravdu, to jsem říkal," zašeptal. Bylo vidět, jak sbírá síly, než se odhodlal pokračovat. "Co přesně potřebuje?"
Elena se naklonila, položila Mattovi prst na hrdlo a sledovala jím pružně vystupující cévu.
"Ne, tuhle ne," zasáhl Stefan rychle. "Nechceš ho přece zabít. Vysvětli jí to, Damone." Když se Damon k ničemu neměl, zopakoval: "Vysvětli jí to!"
"Zkus to tady nebo tady," ukazoval Damon s klinickou přesností a zvedl Mattovi bradu. Byl natolik silný, že by se mu Matt nedokázal vykroutit, a Stefan opět cítil, jak chlapcův strach roste.
Věř mi, Matte. Přistoupil k němu zezadu. Ale musí to být tvoje rozhodnutí, dodal, náhle přemožen soucitem. Můžeš si to rozmyslet.
Matt zaváhal a pak procedil skrze zaťaté zuby. "Ne, pořád jí chci pomoct. Chci ti pomoct, Eleno."
"Matte," zašeptala a hypnotizovala ho očima modrýma jako drahokamy za závojem hustých řas. Pak je sklopila k jeho hrdlu a dychtivě pootevřela rty. Po nejistotě, kterou pociťovala, když ji Damon vybízel ke krmení na záchranářích, už nebylo ani stopy. "Matte," usmála se znovu a pak udeřila. Rychle jako dravý pták.
Stefan podepřel Mattovi záda, aby mu ulevil. V okamžiku, kdy mu Eleniny zuby pronikly kůží, pokusil se Matt ucuknout, ale Stefan mu rychle poradil: Nebojuj s tím, jinak tě to bude bolet.
Když se Matt pokoušel uvolnit, nečekaně mu pomohla Elena - čišela z ní vřelá radost štěněte krmícího se u matky. Tentokrát se dokázala správně zakousnout hned napoprvé, což ji naplňovalo nevinnou pýchou a rostoucím uspokojením, jak tišila nejhorší hlodání hladu. A také vděčností a uznáním vůči Mattovi, uvědomil si Stefan s náhlým přívalem žárlivosti. Necítila k Mattovi nenávist ani ho nechtěla zabít, protože nepředstavoval žádnou hrozbu pro Damona. Má Matta ráda.
Stefan ji nechal krmit, dokud to bylo bezpečné, a pak ji zarazil. Už dost, Eleno, jinak mu ublížíš. Ale vyžadovalo to společné úsilí jeho, Damona i vyčerpaného Matta, aby se ji podařilo odtrhnout.
"Teď potřebuje odpočívat," řekl Damon. "Vezmu ji někam, kde bude v bezpečí." Neptal se Stefana, jen mu to oznamoval.
Když odcházeli, dodal v duchu jen pro Stefanovy uši: Nezapomněl jsem, že jsi mě napadnul, bratříčku. Později si o tom popovídáme.
Stefan za nimi hleděl. Všiml si, jak Elenin zrak zůstává přikovaný k Damonovi, jak ho následuje bez jakýchkoli otázek. Ale hlavně, že je nyní mimo nebezpečí; z Mattovy krve získá tolik potřebnou sílu. To je to zásadní, čeho se Stefan musí držet - neustále si připomínal, že to je taky to jediné, na čem záleží.
Otočil se a zaznamenal Mattův omámený výraz. Chlapec klesl do jedné z plastových židlí a zíral před sebe.
Pak pozvedl oči ke Stefanovi a zarputile si jeden druhého měřili.
"Takže," připomněl mu Matt, "teď to vím." Zavrtěl hlavou a lehce se poodvrátil. "Ale pořád tomu nemůžu uvěřit," mumlal si. Nesměle si přitiskl prsty ze strany ke krku a cukl sebou. "Až na tohle." Pak se zamračil. "Ten kluk - Damon. Kdo je to?"
"Je to můj starší bratr," odpověděl Stefan bez jakýchkoli emocí. "Jak to, že znáš jeho jméno?"
"Minulý týden byl u Eleny doma. Prskalo po něm kotě." Matt se zarazil a evidentně si vzpomněl ještě na něco dalšího. "A Bonnie měla nějaký paranormální záchvat."
"Předpovídala budoucnost? Co přesně říkala?"
"Říkala… říkala, že v domě je Smrt."
Stefan pohlédl ke dveřím, kudy odešli Damon s Elenou. "Mluvila pravdu."
"Stefane, co se to děje?" Do Mattova hlasu se vloudil prosebný tón. "Pořád tomu nerozumím. Co se to Eleně stalo? Takhle už zůstane navždycky? Copak s tím nemůžeme nic dělat?"
"Jak - takhle?" surově opáčil Stefan. "Dezorientovaná? Nebo jako upír?"
Matt uhnul pohledem. "Obojí."
"Co se týče toho prvního, snad se trochu vzpamatuje, teď když se nakrmila. Nebo alespoň Damon si to myslí. A co se týče toho druhého, existuje jenom jediná věc, která může změnit její stav." Mattovi zaplály oči nadějí, ale Stefan nemilosrdně pokračoval: "Pořídit si dřevěný kolík a proklát jí srdce. Pak už nebude upírem. Bude jen mrtvá."
Matt vstal a přešel k oknu.
"Ale nezabil bys ji tím, protože to už se stalo. Utopila se v řece, Matte. Ale protože v sobě měla dost krve ode mě," zarazil se, aby překonal chvění v hlase, "a zdá se, že i od mého bratra, proměnila se, místo aby zemřela. Probudila se jako šelma, jako my. A odteď už jí bude pořád."
Matt, stále ještě obrácený zády, odpověděl: "Vždycky jsem věděl, že s tebou není něco v pořádku. Namlouval jsem si, že je to tím, že jsi cizinec." Zavrtěl nad sebou hlavou. "Ale hluboko uvnitř jsem věděl, že je v tom něco víc. Jenže něco mi pořád našeptávalo, že ti můžu věřit, tak jsem to udělal."
"Jako tenkrát, když jsi se mnou jel pro ten sporýš."
"Ano, jako tenkrát." A dodal: "A můžeš mi teď prosím tě říct, k čemu vlastně byl?"
"Měl Elenu ochránit. Chtěl jsem, aby se od ní Damon držel dál. Ale teď to vypadá, že ona si to nakonec nepřála." Nedokázal potlačit hořkost a pocit kruté zrady, které mu zaznívaly v hlase.
Matt se konečně otočil. "Nesuď ji, dokud se nedozvíš všechna fakta, Stefane. To je jediná věc, kterou jsem si jistý."
Stefan byl zaskočený; pak se smutně usmál. Teď jsou oba ve stejném postavení - Elenini bývalí. Byl zvědavý, jestli i on dokáže být ohledně této skutečnosti tak velkorysý, jako byl Matt.
Ale měl takový dojem, že ne.
Zvenku se ozval hluk. Pro lidské ucho ještě nebyl slyšitelný a i Stefan ho téměř přeslechl - dokud do jeho vědomí nepronikl význam slov.
Pak si uvědomil, co tady ve škole spáchal před pouhými několika hodinami. Úplně zapomněl na Tylera Smallwooda a jeho drsné kamarádíčky.
Teď se mu ovšem vzpomínky vrátily. Zalila ho vlna hrůzy a hanby, až se mu sevřelo hrdlo. Byl úplně mimo sebe žalem nad ztrátou Eleny a veškeré rozumné myšlení se mu zhroutilo. Ale pro to, co udělal, neexistuje žádná omluva. Jsou všichni mrtví? Je možné, že on, který přísahal, že již nikdy nebude zabíjet, zavraždil dnes šest lidí?
"Stefane, počkej. Kam jdeš?" Když neodpověděl, Matt se vydal za ním. Musel napůl utíkat, aby mu stačil, ven na asfaltové parkoviště. Na druhé straně viděli pana Shelbyho, jak stojí u skladu.
Školník měl tvář šedivou a zbrázděnou hrůzou. Vypadalo to, že se snaží křičet, ale z úst mu vycházely jen tiché přiškrcené zvuky. Stefan se protlačil kolem něj a pohlédl do místnosti. Přitom měl podivný pocit, že už tohle kdysi zažil.
Vypadalo to jako místnost Šíleného vraha z dobročinné akce Strašidelný dům. S tím rozdílem, že tohle nebyla scéna připravená pro návštěvníky. Tohle byla skutečnost.
Všude se válela těla poházená mezi kusy dřeva a střepy skla z rozbitého okna. Všechno kolem bylo pokryto rudohnědou a zlověstnou zasychající krví. Na jediný pohled bylo poznat proč - každé tělo mělo dvě rudě krvácející rány na hrdle. Kromě Caroline: její hrdlo bylo nedotčené, ale v očích měla vytřeštěný nepřítomný pohled.
Za Stefanem supěl rozčilený Matt. "Stefane… Elena tone… ona ne…"
"Buď zticha," okřikl ho Stefan. Ohlédl se na pana Shelbyho, ale školník právě klopýtal ke svému vozíku s mopy a smetáky, aby se o něj opřel. Když Stefan vykročil, aby poklekl k Tylerovi, pod nohama mu křupalo sklo.
Není mrtvý. Při tom poznání Stefana zalila vlna úlevy. Tylerův hrudník se maličko zdvíhal, a když mu Stefan zvedl hlavu, pootevřel oči a věnoval mu skelný nevidoucí pohled. Nic si nepamatuješ, přikázal mu Stefan v duchu. Sám se divil, proč se s tím vůbec obtěžuje. Měl by prostě z Fell's Church odejít, jednoduše zmizet a nikdy se sem nevrátit.
Ale neudělá to. Ne, dokud je tu Elena.
Vyhledal podvědomí ostatních obětí, mentálně je uchopil a přikázal jim totéž, vetkl tu myšlenku hluboko do jejich podvědomí. Nepamatuješ si, kdo tě napadl. Z celého odpoledne si nepamatuješ vůbec nic.
Přitom si uvědomil, jak se jeho mentální Síla chvěje jako přepjaté svaly. Blížil se vyhoření.
Venku konečně pan Shelby našel hlas a začal křičet. Stefan nechal Tylerovu hlavu opět klesnout na podlahu a otočil se.
Matt cenil zuby ve vzteklém šklebu. Nozdry měl rozšířené, jako by právě ucítil něco nechutného. Díval se na něj jako na úplně cizího člověka. "To nebyla Elena," zašeptal. "Tos udělal ty."
Buď zticha! Stefan se kolem něj protlačil ven do chladivé náruče noci, toužil mít mezi sebou a tou místností co největší vzdálenost. Cítil ledový vzduch na žhnoucí pokožce. Zvuk běžících kroků odněkud od jídelny mu napověděl, že školníkovy výkřiky nakonec někdo uslyšel.
"Tos udělal ty, že jo?" Matt následoval Stefana ven. Z jeho hlasu bylo znát, jak se zoufale snaží porozumět.
Stefan se k němu otočil. "Ano, to jsem byl já," zavrčel. Shlížel na Matta a neskrýval nic z hrozivého hněvu, který cítil. "Říkal jsem ti, Matte, že jsme lovci. Šelmy. Vy jste ovce; my jsme vlci. A Tyler si o to říkal každý den od chvíle, kdy jsem sem přijel."
"Jasně, říkal si o jednu do nosu. Jakous mu dal za vyučenou tenkrát. Ale… tohleto?" Matt se k němu blížil a hleděl mu beze strachu do očí. Má odvahu, to mu Stefan musel přiznat. "A ani toho nelituješ? Ani tě to nemrzí?"
"Proč by mělo?" odpověděl mu Stefan chladně. "Tobě snad přijde líto, když sníš moc velký steak? Lituješ snad krávu?" Viděl Mattův výraz znechucené nevíry a pokračoval, prohluboval tak bolest, která mu svírala hruď. Bude lepší, když se od něj Matt bude držet dál, hodně daleko. Nebo by mohl skončit jako ta těla ve skladu. "Jsem to, co jsem, Matte. A pokud se s tím nedokážeš vyrovnat, měl by ses radši ode mě držet dál."
Matt na něj ještě chvíli zíral a znechucená nevíra pomalu přešla do znechuceného zklamání. Vystoupily mu svaly na čelisti. A pak se beze slova otočil a odešel.
Elena byla na hřbitově.
Damon ji tu nechal a nakázal jí, aby čekala, až se pro ni vrátí. Ale ona nechtěla tiše čekat. Cítila se unavená, ale ne vyloženě ospalá. Čerstvá krev na ni působila jako povzbuzení kofeinem. Chtěla se vydat na průzkum.
Hřbitov byl plný utajené aktivity, přestože v dohledu nebyli žádní lidé. Mezi stíny se k potoku plížila liška. Malí hlodavci se hemžili pod dlouhou zplihlou trávou okolo náhrobků, pištěli a cupitali. Sova pálená téměř neslyšně proletěla směrem ke zřícenině kostela, kam se snesla se strašidelným zvoláním.
Elena vstala a vydala se za ní. Tohle bylo mnohem lepší, než se schovávat v trávě jako myš nebo hraboš. Se zájmem se rozhlédla po zříceném kostele a použila své zostřené smysly, aby ho prozkoumala. Většina střechy se zřítila dovnitř a stát zůstaly jen tři zdi, ale zvonice se stále tyčila vzhůru jako jediný osamělý monument uprostřed hromady trosek.
Na jedné straně viděla hrobku Thomase a Honorie Fellových. Vypadala jako veliká kamenná krabice nebo snad rakev. Elena si soustředěně prohlížela bílé mramorové tváře soch vytesaných na víku. Spočívaly v pokojné harmonii, se zavřenýma očima a rukama složenýma na hrudi. Thomas Fell vypadal vážně a poněkud přísně, zatímco Honoria působila jen smutně. Elena nepřítomně pomyslela na vlastní rodiče, odpočívající bok po boku na moderním hřbitově.
Půjdu domů; tam bych přece měla jít, pomyslela si. Teprve teď si vzpomněla na domov. Dokonce si ho dokázala vybavit: svůj krásný pokoj s modrými závěsy, s nábytkem z třešňového dřeva a s malým krbem. A s čímsi důležitým pod prknem v šatníku.
Spíš instinktem než po paměti našla cestu do Maple Street. Nechala nohy, ať ji tam samy dovedou. Byl to prastarý dům s velikou verandou a přední okna sahala od stropu až k podlaze. Na příjezdové cestě stálo Robertovo auto.
Elena se vydala k předním dveřím, ale pak se zarazila. Existuje jakýsi důvod, proč by ji lidé neměli vidět, ačkoli si zrovna nemůže vzpomenout, jaký. Zaváhala a pak hbitě vyšplhala po kdouloni až k oknu do svého pokoje.
Ale dovnitř se nedostane, aniž by si jí někdo všiml. Na posteli totiž seděla žena, která držela na klíně Elenino červené kimono a hleděla na něj. Teta Judith. Robert stál u toaletky a mluvil na ni. Elena zjistila, že rozumí mumlání jeho hlasu i přes zavřené okno.
"…ven zase zítra," říkal zrovna. "Tedy pokud nebudou pokračovat bouřky. Projdou každý metr těch lesů a najdou ji, Judith. Uvidíš." Teda Judith neříkala nic a on pokračoval ještě zoufaleji. "Nesmíme se vzdávat naděje, bez ohledu na to, co říkají ta děvčata…"
"To nemá smysl, Bobe." Teta Judith konečně zvedla hlavu. Oči měla zarudlé, ale suché. "Nemá to smysl."
"Práce záchranářů? Takhle nesmíš mluvit." Přistoupil těsně k ní.
"Ne, to ne… já jen, že někde v srdci vím, že ji nenajdeme živou. Myslím tím… všecko. Nás. To, co se dneska stalo, je naše vina…"
"To není pravda. Byla to prostě nešťastná nehoda."
"Ano, ale došlo k ní kvůli nám. Kdybychom na ni nebyli tak přísní, nikdy by takhle neodjela a nechytla by ji ta bouřka. Ne, Bobe, nesnaž se mě přerušit; chci, abys mě poslouchal." Teta Judith se zhluboka nadechla a pokračovala. "Nejde jenom o dnešek. Elena měla potíže už delší dobu, od té doby, co začala škola, ale já jsem si těch náznaků moc nevšímala. Protože jsme měla příliš plnou hlavu sama sebe - nás, než abych jim věnovala pozornost. Teď si to uvědomuji. A teď, když je Elena… pryč… nechci, aby se to samé opakovalo s Margaret."
"Co to říkáš?"
"Říkám, že si tě nemůžu vzít, alespoň ne tak brzy, jak jsme plánovali. A možná nikdy." Aniž na něj pohlédla, tiše pokračovala. "Margaret toho už ztratila příliš. Nechci, aby měla pocit, že ztrácí i mě."
"Ale ona tě neztratí. Pokud se něco změní, tak jen to, že získá někoho dalšího, protože tu budu častěji. Přece víš, co k ní cítím."
"Je mi to líto, Bobe; já to tak prostě nevidím."
"To nemůžeš myslet vážně. Potom, kolik času jsem tu strávil… po tom, co všechno jsem udělal…"
Hlas tety Judith zněl suše a neústupně. "Myslím to vážně."
Ze své pozorovatelny za oknem Elena Roberta zvědavě pozorovala. Na čele mu naběhla žíla a zrudl ve tváři.
"Zítra na to změníš názor," prohlásil.
"Nezměním."
"Nemyslíš to tak…"
"Ale myslím. Neříkej mi, že změním názor, protože to se nestane."
Na okamžik se Robert jen bezmocně rozhlížel kolem sebe, pak mu však tvář potemněla hněvem. Promluvil nekompromisně chladným hlasem: "Chápu. No, pokud je to tvoje poslední slovo, měl bych raději odejít ihned."
"Bobe," teta Judith se zaskočeně otočila za ním, ale on už byl ze dveří pryč. Váhavě povstala, jako by si nebyla jistá, jestli se má vydat za ním. V prstech hnětla rudou látku. "Bobe!" zavolala znovu, naléhavěji, a otočila se, aby položila kimono Eleně na postel a mohla jít za ním.

Pak zalapala po dechu a ruka jí vylétla k ústům. Strnula. Její oči hleděly přímo do Eleniných skrze stříbřitou okenní tabulku. Dlouhou chvíli tak nehnutě hleděly jedna na druhou. Pak si teta Judith odkryla ústa a začala křičet.

Zášť- 2.kapitola

26. července 2013 v 13:21 | Anďa |  TVD-Zášť

2.

S
tefanův hlas se chvěl tichou zuřivostí. "Tak přesně tohle jsi chtěl, že, Damone? A teď se ti to podařilo. Musel jsi z ní udělat to, co jsme my, co jsi ty. Nestačilo ji jen zabít."
Damon na něj ani nepohlédl. Přivřenýma očima soustředěně pozoroval Elenu. Stále ještě klečel a držel ji za bradu. "To už říkáš potřetí a mě to začíná unavovat," odpověděl tiše. Byl rozcuchaný z boje a stále trochu oddechoval, ale už nabyl rovnováhy a sebekontroly. "Eleno, zabil jsem tě?"
"Samozřejmě, že ne," odpověděla Elena a propletla své prsty s jeho. Začínala být netrpělivá. O čem se to tu vlastně pořád baví? Nikoho tu přece nezabili.
"Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že jsi lhář," řekl Stefan Damonovi stále stejně hořce. "Myslel jsem si o tobě kdeco, ale tohle ne. Nikdy dřív jsem tě neslyšel zapírat."
"Ještě chvíli," upozornil ho Damon, "a dojde mi trpělivost."
Co horšího bys mi ještě mohl udělat? opáčil Stefan. Smrt by pro mě byla jen milosrdenstvím.
"Veškeré milosrdenství vůči tobě jsem vyčerpal už před staletími," řekl Damon nahlas. Konečně pustil Eleninu bradu. "Co si z dneška pamatuješ?" zeptal se jí.
Elena mluvila unaveně, jako když dítě opakuje nenáviděné učivo. "Dneska byla oslava Dne zakladatelů." Vsunula svou dlaň do Damonovy a vzhlédla k němu. Dál si nedokázala vzpomenout, ale tahle informace nestačila. Podrážděně se pokoušela vybavit si ještě něco dalšího.
"Někdo byl v jídelně… Caroline." Potěšilo ji, že si vzpomněla na jméno. "Chtěla přede všemi přečíst můj deník, a to nebylo dobře, protože…" Elena bojovala ztracený boj se svou pamětí. "Nepamatuju se proč. Ale přelstili jsme ji." Vřele a spiklenecky se na něj usmála.
"Hm, to tedy přelstili, že ano?"
"Ano. Sebrals jí to. Udělals to pro mě." Prsty druhé ruky mu vklouzla pod bundu a hledala tvrdý hranatý tvar knížečky. "Protože mě miluješ," řekla, našla deník a jemně na něj zaklepala. "Miluješ mě, viď?"
Z mýtiny se ozval nezřetelný zvuk. Elena se ohlédla a všimla si, že Stefan odvrátil tvář.
"Eleno, soustřeď se. Co se stalo potom?" připomínal jí Damonův hlas.
"Potom? Potom jsme se pohádaly s tetou Judith." Elena nad tím chvíli rozvažovala a nakonec pokrčila rameny. "Kvůli… nevím, kvůli čemu. Naštvala jsem se. Není přece moje máma. Nemůže mi přikazovat, co mám dělat."
Damon podotkl suše: "Myslím, že tohle už teď nebude problém. A co se stalo pak?"
Elena si ztěžka povzdechla. "Pak jsem šla za Mattem a půjčila si jeho auto. Matt…" zopakovala jeho jméno a olízla si špičáky. V duchu viděla jeho hezkou tvář, blond vlasy a statná ramena. "Matt."
"A kam jsi jela Mattovým autem?"
"Na Wickery Bridge," řekl Stefan a opět se obrátil k nim. V očích měl zoufalství.
"Ne, k penzionu," opravila ho podrážděně Elena. "Abych počkala na… nevím, už jsem to zapomněla. To je jedno. Prostě jsem tam čekala. A pak… začala bouřka. Vítr, déšť a tak. Nelíbilo se mi to. Vrátila jsem se do auta. Ale něco mě pronásledovalo."
"Někdo tě pronásledoval," opravil ji Stefan a pohlédl na Damona.
"Byla to nějaká věc," trvala na svém Elena. Měla už dost jeho neustálého přerušování. "Pojďme pryč, jenom my dva," navrhla Damonovi a zvedla se na kolenou, takže jejich tváře byly velmi blízko u sebe.
"Ještě chvilinku," odpověděl. "Jaká věc tě pronásledovala?"
Unaveně si opět sedla. "Já nevím, jaká věc! Nikdy jsem nic takového neviděla! Nebylo to jako ty a Stefan. Bylo to…" Myslí jí pádily zběsilé obrazy. Vyjící vítr. Mlha svíjející se po zemi. Jakýsi tvar, bílý a obrovský, jako by byl celý z mlhy. Pomalu ji dohání, jako větrem hnaný mrak.
"Možná to bylo jenom něco, co patří k bouřce," řekla nakonec. "Ale myslela jsem, že mi to chce ublížit. Tak jsem tomu utekla." Hrála si se zipem Damonovy kožené bundy, významně se na něho usmívala a pokukovala po něm skrz řasy.
Damonova tvář poprvé prozradila nějaké emoce. Zkroutil rty v bolestné grimase. "Uteklas tomu."
"Vzpomněla jsem si, co mi… někdo… řekl o plynoucí vodě. Zlé věci přes ni nemůžou. Takže jsem jela ke Drowning Creeku, k tomu mostku. A pak…" Zaváhala a mračila se, jak se pokoušela nalézt v tom zmatku nějakou určitou vzpomínku. Voda. Pamatuje si vodu. A někdo křičí. Ale nic jiného. "A pak jsem se dostala na druhou stranu," dokončila nakonec vesele. "Muselo to tak být, protože teď jsem tady. A to je všechno. Můžeme už jít?"
Damon jí neodpověděl.
"To auto je stále ještě v řece," řekl Stefan. Dívali se s Damonem na sebe, jako když dva dospělí vedou vážný rozhovor nad hlavou nic nechápajícího dítěte. Na okamžik bylo jejich nepřátelství zapomenuto. Elena pocítila nával podrážděnosti. Otevřela pusu, aby něco řekla, ale Stefan pokračoval. "Našli jsme ho s Bonnií a s Meredith. Potopil jsem se a vynesl jsem ji z vody, ale už byla…"
Už byla co? mračila se Elena.
Damon posměšně zkřivil rty. "A tys to vzdal? Ze všech lidí zrovna ty jsi přece měl předvídat, co se stane. Nebo ti ta myšlenka přišla tak odpudivá, žes to ani nezvážil? Byl bys radši, kdyby byla opravdu mrtvá?"
"Neměla žádný puls a nedýchala!" rozohnil se Stefan. "A nikdy jsme si nevyměnili dost krve, aby mohlo dojít k proměně!" Pohled mu ztvrdl. "Alespoň ne se mnou."
Elena znovu otevřela pusu, ale Damon jí položil dva prsty na rty, aby byla zticha. Vyrovnaně prohlásil: "A právě to je ten problém - jsi snad slepý, že to nevidíš? Řekls mi, ať se na ni podívám; tak se na ni podívej sám. Je v šoku a chová se zmateně. Ano, to připustím dokonce i já." Vyslal oslnivý úsměv a pokračoval. "Tohle je mnohem horší než běžný zmatek po proměně. Bude potřebovat krev - lidskou krev, jinak její tělo nebude mít dost síly, aby dokončilo přeměnu. Zemře."
Co tím myslí, zmateně? pomyslela si Elena rozhořčeně. "Je mi skvěle," prohlásila přes Damonovy prsty.
"Jsem akorát unavená, to je všechno. Chtěla jsem se zrovna pořádně vyspat, když jsem uslyšela, jak vy dva zápasíte, a přišla jsem ti pomoct. A tys mi ani nedovolil ho zabít," dodala otráveně.
"No ano, proč jsi jí to nedovolil?" zeptal se Stefan. Zíral na Damona a provrtával ho pohledem. Všechny náznaky spolupráce z jeho strany byly vyčerpány. "Bylo by to nejjednodušší řešení."
Damon mu vrátil pohled plný vzteku. Vzedmula se v něm vlna nenávisti stejně jako ve Stefanovi. Dech se mu zrychlil. "Možná nemám rád jednoduchá řešení," zasyčel. Pak se opět ovládl. Výsměšně se ušklíbnul a dodal: "Řekněme to takhle, bratříčku: pokud se někdo bude těšit z toho, že zbavil svět tvojí existence, budu to já. Nikdo jiný. Mám v úmyslu se toho úkolu ujmout osobně. A takové úkoly zvládám výborně, to mi věř."
"Tos nám dokázal," řekl Stefan tiše, jako by ho každé slovo bolelo.
"Ale tuhle," obrátil se Damon zářivým pohledem na Elenu, "tu jsem nezabil. Proč bych to dělal? Mohl jsem ji proměnit, kdykoli se mi zachtělo."
"Možná proto, že se právě zasnoubila s někým jiným."
Damon zvedl Eleninu ruku, která byla stále propletena s jeho. Na prostředníčku jí jiskřil zlatý prsten s jediným tmavomodrým kamenem. Elena se na něj zamračila, nejasně si vzpomínala, že už ho předtím někde viděla. Pak pokrčila rameny a unaveně se opřela o Damona.
"Tohle," prohlásil Damon a pohlédl na ni, "už nevypadá jako vážný problém, že? Myslím, že může být šťastná, že na tebe zapomněla." Pohlédl na Stefana se zlým úsměvem. "Ale to se dozvíme, až zase bude sama sebou. Pak se jí můžeme zeptat, kterého z nás si vybere. Souhlasíš?"
Stefan zavrtěl hlavou. "Jak vůbec můžeš něco takového navrhnout? Po tom, co se stalo…" Hlas mu odumřel na rtech.
"S Katherine? Já to dopovím, když to ty nedokážeš. Katherine zvolila hloupé řešení a pak za to zaplatila. Elena je jiná; ta ví přesně, co chce. Ale na tvém souhlasu nezáleží," přerušil další Stefanovy protesty. "Teď je důležité, že je slabá a potřebuje krev. A já dohlídnu na to, aby ji dostala. A pak zjistím, kdo jí tohle udělal. Můžeš se přidat, nebo jít po svých. Vyber si."
Postavil se a vytáhl na nohy i Elenu. "Půjdeme."
Elena s ním šla ochotně, měla radost, že se konečně něco děje. Lesy byly ve tmě zajímavé; toho si nikdy dřív nevšimla. Sovy vydávaly při lovu truchlivé volání a lesní myšky před nimi cupitavě prchaly. Vzduch byl v některých místech chladnější, protože nejprve prochládaly lesní prolákliny a doliny. Zjistila, že jí připadá snadné neslyšně se pohybovat spadaným listím vedle Damona; šlo jen o to, dávat si pozor, kam šlape. Neohlédla se, aby se přesvědčila, zda je Stefan následuje.
Místo, kde vyšli z lesa, okamžitě poznala. Už tu dneska jednou byla. Ale teď tam bylo pořádně živo - na autech blikala červenomodrá světla a reflektory ozařovaly schoulené tmavé postavy. Elena si je zvědavě prohlížela. Některé z nich vypadaly povědomě. Například tamta žena s úzkým ztrápeným obličejem a nervózníma očima - teta Judith? A ten vysoký muž vedle ní - že by její snoubenec Robert?
Ještě by s nimi měl být někdo, pomyslela si Elena. Děvčátko se stejně světlými vlasy, jako má ona sama. Ale přes všechno úsilí si nedokázala vybavit jméno.
Dvě objímající se děvčata v kruhu policistů - tyhle dvě si ale pamatuje. Ta malá plačící zrzka je Bonnie. A ta vyšší s tmavými vlasy, to je Meredith.
"Ale ona není ve vodě," vysvětlovala Bonnie jakémusi muži v uniformě. Hlas se jí třásl na pokraji hysterie. "Viděly jsme, jak ji Stefan vytáhl ven. Vždyť vám to říkám pořád dokola."
"A když jste odcházely, zůstal u ní?"
"Musely jsme to tak udělat. Bouřka stále sílila a v těch lesích bylo něco divného…"
"Na tom nezáleží," vložila se do toho Meredith. Její hlas nezněl o moc klidněji než Bonniin. "Stefan řekl, že pokud… pokud ji bude muset opustit, nechá ji ležet tam pod těmi vrbovými stromy."
"A kde je Stefan teď?" tázal se další uniformovaný policista.
"Nevíme, vydaly jsme se zpátky pro pomoc. Asi šel za náma. Ale pokud jde o to, co se stalo… co se stalo Eleně…" Bonnie se odvrátila a zabořila tvář Meredith do ramene.
Jsou nešťastné kvůli mně, uvědomila si Elena. To je od nich hloupé. Ale to můžu vyřešit. Vydala se ke kruhu světla, ale Damon ji stáhl zpátky. Ublíženě se po něm ohlédla.
"Takhle ne. Vyber si, kterého z nich chceš, a my ho ulovíme," prohlásil.
"Chci na co?"
"Na krmení, Eleno. Teď je z tebe lovec. A oni jsou tvoje kořist."
Elena pochybovačně přejela jazykem své dravčí zuby. Nic z toho, co viděla, jí nepřipadalo jako jídlo. Ale protože to Damon řekl, byla ochotná tomu uvěřit.
"Jak myslíš," souhlasila poslušně.
Damon naklonil hlavu a zúženýma očima si prohlížel scénu před sebou jako odborník oceňující vzácnou malbu.
"Co třeba páreček svalnatých záchranářů?"
"Ne," ozvalo se za nimi.
Damon se na Stefana sotva ohlédl. "Proč ne?"
"Protože útoků na zdejší obyvatele už bylo dost. Sice potřebuje lidskou krev, ale nemusí ji lovit." Stefan měl uzavřenou nepřátelskou tvář, z které však vyzařovalo pevné odhodlání.
"Máme snad jinou možnost?" zeptal se Damon ironicky.
"Přece víš, že ano. Najdeme někoho, kdo bude ochotný udělat to dobrovolně - nebo koho k té ochotě dokážeme přimět. Někoho, kdo by to udělal pro Elenu a kdo je dost silný, aby se s tím psychicky vyrovnal."
"A předpokládám, že už víš, kde takový výlupek ctností seženeme."
"Odveď ji do školy. Sejdu se tam s vámi," odpověděl Stefan a zmizel.
Když odcházeli, okolí mostku stále kypělo aktivitou, světla blikala a lidé se hemžili. Cestou kolem si Elena všimla podivné věci. Uprostřed řeky leželo auto, které zalévala ostrá světla reflektorů. Až na přední nárazník trčící z vody bylo úplně celé ponořené.
To je ale pitomé místo na parkování, pomyslela si a následovala Damona do lesů.
Stefanovy city se začínaly opět probouzet k životu.
Bolelo to. Myslel, že už má všechnu bolest za sebou, že už nikdy nic neucítí. Když vytáhl Elenino bezvládné tělo z tmavé vody, byl přesvědčený, že už ho nikdy nic nebude bolet, protože tomu hroznému okamžiku se nic nemůže vyrovnat.
Ale mýlil se.
Zastavil se a opřel se zdravou rukou o strom. Sklonil hlavu a zhluboka dýchal. Teprve když se rudá mlha rozptýlila a vyčistil se mu zrak, pokračoval v cestě, ale řezavá bolest v hrudi neutuchala. Přestaň na ni myslet, přikazoval si, ale věděl, že marně.
Není doopravdy mrtvá. To se přece počítá. Myslel, že už nikdy neuslyší její hlas, nikdy neucítí její dotyk…
Ale teď, když se ho dotkla, měla v úmyslu ho zabít.
Znovu se zastavil a předklonil se - měl strach, že se mu udělá špatně.
Vidět ji takhle bylo horší, než když ji viděl mrtvou a studenou na chladné zemi. Možná proto ho Damon nechal naživu. Možná je to jeho pomsta.
A možná by Stefan prostě měl udělat to, co plánoval, až zabije Damona. Počkat do úsvitu a pak sundat stříbrný prsten, který ho chrání před sluncem. Vztáhnout ruce a uvítat žhnoucí objetí slunečních paprsků, dokud nespálí maso na jeho kostech a neukončí tu bolest jednou provždy.
Ale věděl, že to neudělá. Dokud po zemi kráčí Elena, nikdy ji neopustí. I když ho nenávidí, i když ho loví. Udělá vše, co bude v jeho silách, aby byla v bezpečí.
Stefan odbočil k penzionu. Potřeboval se upravit, než ho spatří lidské oči. V pokoji si smyl krev z obličeje a krku a důkladně prohlédl zraněnou paži. Už se začala hojit a soustředěním mysli to může ještě urychlit. Spaluje načerpané Síly rychle; boj s bratrem ho oslabil. Ale tohle je důležité. Ne kvůli bolesti - té si sotva všiml - ale protože potřebuje být v co nejlepší kondici.
Damon a Elena na něho čekali před školou. Cítil bratrovu netrpělivost a v Eleně vnímal nově probuzenou divokost.
"Radím ti, aby to fungovalo," ucedil Damon.
Stefan neodpověděl. Školní sál byl dalším centrem rozruchu. Všichni si měli užívat plesu ke Dni zakladatelů - ale ti, kdo zde zůstali navzdory bouřce, rázovali po sále, anebo se sdružovali do malých skupinek a vzrušeně hovořili. Stefan nahlédl otevřenými dveřmi a myslí hledal určitou osobu.
Našel ji. Blonďatá hlava se skláněla nad stolem v rohu.
Matte.
Matt se napřímil a zmateně se rozhlédl kolem. Stefan ho svou myslí nutil vyjít ven. Potřebuješ na vzduch, našeptával Mattovi do podvědomí. Máš chuť se jít na chvilku provětrat.
Damonovi, který splýval s tmou hned za kruhem světel, řekl: Vezmi ji do školy, do fotokomory. Ví, kde to je. A neukazujte se, dokud vám neřeknu. Pak odešel čekat na Matta.
Matt vyšel ven a obrátil ztrápenou tvář k temné obloze. Když ho Stefan oslovil, prudce sebou trhl.
"Stefane, tady jsi!" Zoufalství, naděje a hrůza se mu svářily v obličeji. Pospíšil si ke Stefanovi. "Už ji - už ji našli? Je něco nového?"
"Co ti řekli?"
Matt na něj chvíli hleděl a pak odpověděl: "Bonnie a Meredith sem přišly a tvrdily, že Elena odjela v mém autě k Wickery Bridge. A říkaly, že je…" Odmlčel se a polkl. "Stefane, viď, že to není pravda?" žadonil očima.
Stefan uhnul pohledem.
"Ach, panebože," vzdychl Matt chraplavě. Obrátil se ke Stefanovi zády a vtiskl si pěsti do očí. "Já tomu nevěřím, prostě nevěřím. To nemůže být pravda."
"Matte…" Stefan se zlehka dotknul jeho ramene.
"Promiň," řekl Matt drsně rozechvělým hlasem. "Ty sám určitě prožíváš peklo a já ti to dělám ještě horší."
Víc, než tušíš, pomyslel si Stefan a nechal ruku klesnout. Přišel s úmyslem použít Síly, aby Matta přesvědčil. Ale teď mu to připadalo nemožné. To nemůže udělat, ne prvnímu - a jedinému - lidskému příteli, kterého v tomhle místě má.
Jedinou další možností bylo říct Mattovi pravdu. Ať si Matt sám zvolí, co udělá, až bude do všeho zasvěcen.
"Kdyby existovalo něco, co pro Elenu můžeš udělat zrovna teď," řekl, "udělal bys to?"
Matt byl příliš pohlcen emocemi, než aby se zeptal, co je to za pitomou otázku. "Cokoli," odsekl skoro naštvaně a utřel si rukávem oči. "Pro ni bych udělal cokoli." Podíval se na Stefana s jakýmsi vzdorem v očích a rozechvěle dýchal.
Tak to ti blahopřeju, pomyslel si Stefan s náhlým bodnutím u srdce. Právě jsi vyhrál exkurzi do Zóny Soumraku.

"Tak pojď se mnou," vyzval ho. "Něco ti ukážu."

Zášť- 1.kapitola

25. července 2013 v 13:20 | Anďa |  TVD-Zášť

1.

E
lena vyšla na mýtinu.
Cáry podzimního listí pod jejíma nohama zamrzaly do bahna. Zešeřilo se, a ačkoli už bouřka ustávala, v lese bylo citelně chladněji. Elena však zimu necítila.
Ani tma jí nevadila. Zorničky se jí široce otevřely, aby dokázaly vnímat částečky světla, pro lidské oko nepostřehnutelné. Viděla dva bojující stíny pod velikým dubem docela zřetelně.
Jeden měl husté tmavé vlasy, které mu vítr čeřil jako rozvlněné moře. Byl o něco vyšší než ten druhý, a ačkoli mu Elena neviděla do tváře, věděla, že má zelené oči.
Druhý z nich měl také tmavou kštici, ale jeho vlasy byly jemné a rovné, skoro jako srst zvířat. Rty měl stažené zlobou, až odhalovaly bílé zuby. Jeho obvyklá líná elegance se změnila v číhavé přikrčení šelmy. Oči měl černé.
Elena je několik minut nehnutě sledovala. Zapomněla, proč sem přišla, proč ji vábila ozvěna jejich souboje. Takhle zblízka byly jejich hněv, nenávist a bolest téměř ohlušující, jako by od nich vycházely neslyšné výkřiky. Byli zaklesnuti v souboji na život a na smrt.
Zajímalo by mě, který z nich zvítězí, pomyslela si. Oba byli zraněni a krváceli, paže toho vyššího visela v nepřirozeném úhlu. Přesto právě dokázal praštit soupeřem o sukovitý kmen dubu. Zmítala jím tak silná zášť, že ji Elena nejen slyšela, ale i cítila a chutnala, a poznala, že právě zášť mu dodává neuvěřitelnou sílu.
A pak si Elena vzpomněla, proč přišla. Jak jen mohla zapomenout? On je zraněn. Jeho mysl ji sem přivolala, zraňovala ji vlnami zloby a bolesti. Přišla mu pomoci, protože k němu patří.
Obě postavy se nyní zmítaly na zledovatělé zemi a bojovaly jako vlci, za mohutného vrčení. Hbitě a tiše k nim zamířila. Ten s vlnitými vlasy a zelenýma očima byl nahoře - Stefan, napověděla jí mysl - a prsty drásal tomu druhému hrdlo. Elenou projela vlna hněvu; hněvu a ochranitelské touhy. Hmátla mezi soupeře ve snaze zadržet onu škrtící ruku, odtrhnout drásající prsty. Ani ji nenapadlo, že třeba nebude dost silná, aby se jí to podařilo. Prostě byla silná. Uskočila ke straně a kroucením odtrhla svého zajatce od soupeře. Pro jistotu ho pořádně udeřila do zraněné paže a srazila ho tváří na listím pokrytou zem. Pak ho začala zezadu rdousit.
Její útok ho zastihl nepřipraveného, ale nebyl ani zdaleka poražen. Vrátil jí úder a zdravou rukou jí šátral po hrdle. Zaryl jí palec do průdušnice.
Elena bez přemýšlení chňapla po ruce svými zuby. Její mysl ničemu nerozuměla, ale tělo vědělo, co dělat. Její zuby jsou zbraň a právě je zaťala do masa a ochutnala krev.
Ale byl silnější než ona. Škubnutím ramen se vyprostil z jejího sevření, otočil se a srazil ji pod sebe. Najednou se tyčil nad ní s obličejem staženým zvířecí zlobou. Zasyčela na něj a nehty mu zaútočila na oči, ale srazil jí ruku.
Chystal se ji zabít. Přestože byl zraněný, byl daleko silnější. Stáhl rty a ukázal zuby, které již byly potřísněné krví. Jako kobra připravená zaútočit.
Pak se zarazil a výraz v obličeji se mu naprosto změnil.
Elena pozorovala, jak se mu zelené oči rozšířily údivem. Zorničky, které měl předtím vzteky stažené do velikosti špendlíkových hlaviček, se doširoka rozevřely. Zíral na ni, jako by si teprve nyní uvědomil, koho to vlastně vidí.
Proč se na mě tak dívá? Proč to prostě neskončí? Ale železná paže, svírající její rameno, najednou povolila.
Zvířecí výraz zmizel a vystřídalo ho překvapení a zmatek. Odvalil se, pomohl jí se posadit a celou tu dobu jí hleděl do tváře.
"Eleno," zašeptal a hlas se mu zlomil. "Eleno, jsi to ty?"
Tak to jsem já? pomyslela si. Elena?
Vlastně na tom vůbec nezáleželo. Zalétla pohledem ke starému dubu. On tam pořád byl, stál mezi vzdouvajícími se kořeny, těžce oddychoval a opíral se rukou o strom. On se na ni díval bezednýma černýma očima a lehce se mračil.
Žádný strach, pomyslela si. O tohohle se dokážu postarat. Je hloupý. Znovu se na zelenookého vrhla.
"Eleno!" vykřikl, když ho srazila na záda. Zdravou rukou ji odstrkoval od sebe. "Eleno, to jsem já, Stefan! Eleno, podívej se na mě!"
Podívala se. A vnímala jen odhalený kousek kůže na jeho hrdle. Znovu zasyčela, stáhla horní ret a ukázala mu zuby.
Strnul úlekem.
Cítila, jak mu tělem projel šok jako blesk, a viděla, jak se mu rozostřil pohled. Zbledl, jako by mu někdo uštědřil ránu do žaludku. Lehce vrtěl hlavou na bahnité zemi.
"Ne," zašeptal. "To ne…"
Vypadalo to, že mluví sám k sobě, jako by nečekal, že ho uslyší. Vztáhl ruku k její tváři, ale srazila ji.
"Ach, Eleno…" zašeptal.
Poslední stopy zášti a zvířecí krvežíznivosti mu vymizely z tváře. V jeho pohledu se mísilo ohromení, bolest z náhlého poznání a žal.
A zranitelnost. Elena využila příležitosti a vrhla se mu po hrdle. Zvedl paži, aby se bránil a odtlačil ji pryč, ale pak ji nechal klesnout.
Okamžik na ni hleděl, bolest v jeho očích dosáhla vrcholu, a pak se jednoduše vzdal. Úplně přestal bojovat.
Cítila, co se děje, jak jeho odpor mizí. Ležel na zledovatělé zemi s cáry listů ve vlasech a díval se za ni, na temnou, zamračenou oblohu.
Skonči to, zaslechla jeho vyčerpaný hlas ve své mysli.
Elena na okamžik zaváhala. V těch očích bylo něco, co v ní vyvolávalo vzpomínky. Cosi o měsíčním svitu a sezení v podkroví… Ale ty vzpomínky byly příliš neurčité. Nedokázala je zachytit, to úsilí ji vyčerpávalo a mátlo ji.
Tenhle musí zemřít, tenhle zelenooký, kterému říkají Stefan. Protože zranil jeho, toho druhého, toho, pro kterého se Elena narodila. Jeho nesmí nikdo zranit ani přežít.
Zaťala Stefanovi zuby do hrdla a hluboce se zakousla.
Okamžitě poznala, že to nedělá úplně správně. Nezasáhla žádnou žílu ani tepnu. Trápila se na jeho hrdle a zuřila nad svou vlastní nezkušeností. Byl to skvělý pocit, zakousnout se, ale nezískala mnoho krve. Zklamaně odtrhla hlavu a zakousla se znovu. Ucítila, jak sebou škubl bolestí.
Tohle je mnohem lepší. Tentokrát našla žílu, ale nepronikla do ní dost hluboko. Takové malé škrábnutí nestačí. Potřebuje ji rozervat tak, aby se krev vyřinula ven.
Její oběť se roztřásla, když na tom začala usilovně pracovat, zuby trhala a žvýkala holé hrdlo. Právě když ucítila, jak tkáň povoluje, něčí ruce ji odtáhly, prostě ji zezadu zvedly.
Elena zavrčela, aniž pustila hrdlo. Ale ty ruce nepovolily. Něčí paže ji objala kolem pasu a prsty se jí vpletly do vlasů. Bojovala, držela se své kořisti zuby nehty.
Pusť ho. Nech ho být!
Ten hlas byl ostrý a rozkazovačný jako závan ledového větru. Elena jej poznala a přestala bojovat s těma rukama, které ji táhly pryč. Když ji opět postavily na zem, vzhlédla a uviděla ho - a konečně si vybavila to jméno. Damon. Jmenuje se Damon. Vzpurně na něj hleděla. Byla rozmrzelá, že ji odtrhl od kořisti, ale poslechla.
Stefan se posadil, hrdlo měl zalité vlastní krví. Stékala mu na košili. Elena si olízla rty a ucítila záchvěv čehosi jako hladu, který snad přicházel z každého vlákna její bytosti. Byla opět jako omámená.
"Mám dojem," řekl Damon nahlas, "žes říkal, že je mrtvá."
Hleděl na Stefana, který byl snad ještě bledší než předtím, pokud to vůbec bylo možné. Ta bílá tvář byl plná nekonečné beznaděje.
Řekl pouze: "Jen se na ni podívej."
Damon vzal Elenu za bradu a zvedl jí hlavu. Pohlédla mu zpříma do očí. Pak se dlouhými štíhlými prsty dotkl jejích rtů a zkoumal, co se skrývá za nimi. Elena se instinktivně pokusila kousnout, ale jen náznakem. Damon nahmatal ostré dravčí zuby a Elena nyní opravdu kousla - tedy, spíš štípla jako kotě.
Damon nasadil neproniknutelný výraz a pohled mu ztvrdl.
"Víš, kde zrovna jsi?" zeptal se jí.
Elena se rozhlédla. Uviděla stromy. "V lese," odpověděla vychytrale a obrátila oči zpátky k němu.
"A kdo je to támhle?"
Podívala se, kam ukazoval. "Stefan," odpověděla netečně. "Tvůj bratr."
"A kdo jsem já? Pamatuješ si, kdo jsem?"

Usmála se na něj a ukázala mu své dravčí zuby. "Samozřejmě, že ano. Ty jsi Damon a já tě miluju."

Souboj- 16.kapitola

24. července 2013 v 13:19 | Anďa |  TVD-Souboj

16.

P
řed velmi dávnou dobou, v temných uličkách Florencie, když byl Stefan vyhladovělý, vyděšený a vyčerpaný, učinil přísahu. Vlastně několik přísah - o užívání Sil, které v sobě cítil, o tom, jak bude zacházet se slabými, chybujícími, ale lidskými stvořeními kolem.
Ale nyní je všechna hodlal porušit.
Políbil Elenu na studené čelo a položil ji pod vrbu. Pokud bude moci, ještě se sem vrátí, aby se k ní připojil. Ale až potom.
Jak předpokládal, příval Síly se převalil přes Bonnie a Meredith a následoval jeho, ale nyní opět opadl, držel se zpátky a čekal.
Nenechá ho čekat dlouho.
Nezatížený vahou Elenina těla vyrazil dlouhými skoky po prázdné silnici. Mrznoucí mokrý sníh ani vítr ho příliš neobtěžovaly. Jeho smysly lovce je snadno překonaly.
Napnul je v úsilí najít kořist, kterou si přál dostat. Teď nesmí myslet na Elenu. Až později, až bude mít tohle za sebou.
Tyler a jeho kámoši byli stále ve skladu. Netušili, co se na ně řítí, když se okno roztříštilo na tisíc kousků a dovnitř vtrhla bouře.
Když Stefan popadl Tylera za krk a zanořil do něj tesáky, chtěl zabíjet. To bylo jedno z jeho pravidel, nezabíjet - a teď je chtěl porušit.
Ale než úplně připravil Tylera o krev, napadl ho jeden z Tylerových kamarádů. Nepokoušel se bránit svého poraženého vůdce, jenom se snažil utéct. Ale měl tu smůlu, že při útěku zkřížil Stefanovi cestu. Stefan ho přišpendlil k zemi a dychtivě se vrhnul na čerstvou tepnu.
Horká měďnatá chuť v něm obnovovala životní sílu, rozehřívala ho a proudila jím jako oheň. A vybízela ho, aby chtěl víc.
Síla. Život. Oni je mají - on je potřebuje. S báječným přívalem síly, který ho zaplavil díky tomu, co již vypil, je snadno omráčil. A pak si vychutnal jednoho po druhém, zhluboka pil a pak je odhodil. Bylo to jako otevírat zátky jednoho piva po druhém.
Byl už u posledního, když si všiml Caroline krčící se v rohu.
Když zvedl hlavu, aby na ni pohlédl, odkapávala mu z úst krev. Její zelené oči, obvykle tak sobecké, odhalovaly bělmo jako u vyděšeného koně. Bledými rty ševelila bezhlasné prosby.
Vytáhl ji na nohy za zelené stuhy na šatech. Zasténala a oči se jí protočily v důlcích. Popadl ji rukou za kaštanové vlasy, aby mohl obnažit hrdlo tak, jak potřeboval. Naklonil hlavu k útoku - a Caroline vykřikla a omdlela.
Pustil ji. Už měl stejně dost. Překypoval krví jako přepité klíště. Nikdy předtím se necítil tak silný, tak nabitý základní životní silou.
A nyní přišel čas pro Damona.
Vyšel ze skladu stejným způsobem, jako vešel. Ale už ne v lidské podobě. Otevřeným oknem vyletěl lovící sokol a zakroužil po obloze.
Nová podoba byla nádherná. Silná… a krutá. A měl ostrý zrak. Dovedl ho, kam potřeboval, klouzal mezi duby v lesích. Hledal jednu určitou mýtinu.
A našel ji. Vítr ho bičoval, ale on se spirálovitě snesl dolů a vyrazil pronikavý vyzývající výkřik. Damon, který byl dole ve své lidské podobě, si sotva stihl ochránit rukama obličej, když se na něj sokol vrhnul.
Stefan trhal z jeho paží krvavé cáry a slyšel Damonův vzteklý a bolestný křik.
Už nejsem tvůj slabý mladší bratříček vyslal k Damonovi myšlenku omračujícím nárazem Síly. A tentokrát si jdu já pro tvou krev.
Ucítil od Damona závan nenávisti, ale hlas v jeho mysli se mu vysmíval. Takže takového díku jsem se dočkal za službu tobě a tvojí snoubence?
Stefan složil křídla a znovu zaútočil. Celý jeho svět se zúžil na jediný cíl. Zabít. Mířil Damonovi na oči a klacek, který Damon sebral na obranu, jen minul jeho novou podobu. Zanořil spáry do Damonovy tváře a z rány vytryskla krev. Skvěle.
Neměl jsi mě nechávat naživu, řekl Damonovi. Měl jsi nás zabít oba najednou.
Rád tuhle chybu napravím! Damon předtím nebyl připravený, ale teď Stefan cítil, jak sbírá Síly a chystá se na souboj. Ale nejdřív mi musíš říct, koho jsem měl podle tebe zabít tentokrát.
Sokolův mozek se nedokázal vypořádat s přívalem emocí, který tato výsměšná otázka vyvolala. Bezhlesně zavřísknul a znovu se střemhlav snesl na Damona, ale tentokrát těžký klacek zasáhl cíl. Zraněný, s jedním křídlem svěšeným, spadl sokol Damonovi za záda.
Stefan se proměnil zpět do své pravé podoby. Skoro necítil bolest ve zlomené paži. Než se Damon stihl otočit, popadl ho, prsty zdravé ruky mu zabořil do hrdla a otočil ho k sobě.
Když promluvil, znělo to skoro něžně.
"Elenu," odpověděl a zaťal mu špičáky do hrdla.
Byla tma a hrozná zima a někdo byl zraněný. Někdo potřeboval pomoc.
Ale ona byla hrozně unavená.
Eleně se zachvěla víčka, otevřela se, a tím vyřešila problém s temnotou. A co se týče zimy… byla prokřehlá na kost, mrzla - byla promrzlá skrz naskrz. A nebylo divu, všude na sobě měla led.
Někde hluboko uvnitř věděla, že v tom je něco víc.
Co se to jen stalo? Byla doma a spala. Ne - byl Den zakladatelů. Byla v jídelně, na pódiu.
Něčí obličej vypadal směšně.
Nedokázala se vyrovnat se vším najednou; nedokázala přemýšlet. Nezřetelné obličeje jí pluly před očima, útržky vět jí zněly v uších. Byla hrozně zmatená.
A hrozně unavená.
Raději by se měla ještě prospat. Ten led nebyl zas tak hrozný. Začala si opět lehat, ale pak znovu zaslechla ty výkřiky.
Neslyšela je ušima, ale v mysli. Výkřiky vzteku a bolesti. Někdo byl hrozně nešťastný.
Seděla úplně tiše a pokoušela se to pochopit.
Na hranici svého zorného pole postřehla pohyb. Veverka. Cítila její pach, což bylo divné, protože pach veverky předtím neznala. Veverka se na ni dívala jedním jasně černým okem a pak vyběhla po vrbě vzhůru. Elena si uvědomila, že po ní chňapla, teprve ve chvíli, kdy zaťala nehty do kůry.
Tohle je přece směšné. Na co proboha chtěla chytit veverku? Minutu nad tím dumala a pak si vyčerpaně lehla.
Ale ty výkřiky pokračovaly dál.
Pokusila se zakrýt si uši, ale vůbec to nepomohlo. Někdo byl zraněný a nešťastný a bojoval. To je ono. Někdo někde bojuje.
Tak dobře. Přišla na to. A teď může jít spát.
Ale to nemohla. Ty výkřiky ji vábily, přitahovaly její pozornost. Cítila neodolatelnou potřebu nalézt jejich zdroj.
Pak by snad mohla jít spát. Až uvidí… jeho.
Ach ano, už se jí to vybavuje. Jeho si pamatuje. On byl ten, kdo jí rozuměl, kdo ji miloval. S ním chtěla zůstat navěky.
Jeho tvář se vynořila z mlhy v její mysli. S láskou ji studovala. Tak dobře. Kvůli němu tedy vstane a půjde tím směšně mokrým sněhem, dokud nenajde tu správnou mýtinu. Dokud se s ním nesetká. A pak zůstanou spolu.
Samotné pomyšlení na něj ji zahřálo. Měl v sobě oheň, který dokázalo spatřit jen nemnoho lidí. Ale ona ho viděla. Byl stejný jako oheň v jejím srdci.
Zdálo se, že má momentálně nějaké potíže. Nebo alespoň slyšela spoustu křiku. Byla už dost blízko, aby ho slyšela vlastníma ušima stejně jako myslí.
Tam, za tím velkým dubem. Odtamtud přichází ten křik. On tam je, má veliké neproniknutelné oči a tajuplný úsměv. A potřebuje její pomoc. Ona mu pomůže.

Elena si vytřásla z vlasů ledové krystalky a vkročila na mýtinu.

DzHH-Anotace

23. července 2013 v 17:28 | Vanda |  Démon z Hex Hall

Anotace