Srpen 2013

Návrat- 3.kapitola

28. srpna 2013 v 11:06 | Anďa |  TVD-Návrat

3. kapitola

Později toho dne seděla Caroline s Mattem Honeycuttem,Meredith Slezovou a Bonnií McCulloughovou a všichni poslouchali Stefanův hlas z Bonniina mobilu.

Návrat- 2.kapitola

27. srpna 2013 v 13:40 | Anďa |  TVD-Návrat

2. kapitola

Damon si musel pár hodin počkat na další příležitost nakrmit se - kolem bylo tolik hluboce spících dívek - a byl pěkně vzteklý.
Ten hlad,který v něm neznámý manipulátor vzbudil,byl skutečný,přestože se mu nepodařilo si něj učinit svou loutku.
Potřeboval krev ; a potřeboval ji brzy.

Návrat- 1.kapitola

26. srpna 2013 v 13:16 | Anďa |  TVD-Návrat

1. kapitola

Damon Salvatore se vznášel ve vzduchu, a opíral se o jednu větev, vlastně ani nevěděl, jakého stromu.
A komu na tom záleží? Byl vysoký, umožňoval mu nahlížet do pokoje Caroline Forbesové ve třetím patře a pohodlně mu podepíral záda. Opíral se o větve, ruce sepnuté za hlavou a jedna luxusně obutá noha se mu houpala nad devíti metry prázdného prostoru. Cítil se pohodlně jako kočka a pozoroval dění napůl přivřenýma očima.
S příchodem čekal na magickou chvíli ve 4:44 ráno, kdy Caroline začne provádět svůj bizarní rituál.
Už ho viděl dvakrát a byl jím fascinován.

Návrat- Předmluva

25. srpna 2013 v 12:27 | Anďa |  TVD-Návrat

Předmluva

''Stefane?!"
Elena se rozčílila. Nedokázala to slovo vyslovit tak, jak chtěla.
"Stefane," pomohl jí. Opíral se o loket a díval se na ni s těma očima, které ji vždycky přiměli zapomenout, co se právě snažila říct.

Temné shledání- 16.kapitola

24. srpna 2013 v 11:00 | Anďa |  TVD-Temné shledání

16.

B
onnie si nikdy přesně nevybavila, jak se následujících pár vteřin vlastně odehrálo. Uslyšela Stefanův výkřik, který téměř otřásl zemí pod jejíma nohama. Viděla, jak se k němu rozeběhl Damon. A pak spatřila záblesk.
Záblesk jako od Klausova blesku, ale nebyl modrobílý. Tenhle byl zlatý.
A tak jasný, že Bonnie měla pocit, jako by jí před očima vybuchlo slunce. Chvíli pak viděla jen vířící barvy. A pak spatřila cosi uprostřed mýtiny, poblíž polorozpadlého komína. Cosi bílého, tvarem to připomínalo ducha, jenom to působilo skutečněji. Cosi malého a schouleného, takže to mohlo být téměř cokoli… kromě toho, co jí vlastní oči říkaly.
Protože to vypadalo jako štíhlá nahá dívka, která se chvěje nočním chladem na lesní půdě. Dívka se zlatavými vlasy.
Vypadalo to jako Elena.
Ne jako ta Elena, která připomínala rozžatou svíci v duchovním světě, ani jako ta nadpozemsky krásná dívka, kterou byla Elena jako upír. Tohle byla Elena, jejíž sametová pleť zrůžověla zimou a které naskočila husí kůže v posledních kapkách odcházejícího deště. Elena, která vypadala naprosto zmateně, když pomalu zvedla hlavu a rozhlédla se kolem - jako by jí všechny důvěrně známé věci připadaly naprosto cizí.
To musí být iluze. Buďto iluze, nebo dostali posledních pár minut, aby se mohli rozloučit. Bonnie si to stále opakovala, ale nedokázala se přimět, aby tomu doopravdy uvěřila.
"Bonnie?" ozval se nejistý hlas. Hlas, který vůbec nepřipomínal vzdálené zvonky. Hlas vyděšené mladé dívky.
Bonnii nohy vypověděly službu. Divoce se v ní vzmáhal jediný pocit. Pokoušela se ho potlačit, neodvažovala se ho ani pojmenovat. Prostě jen zírala na Elenu.
Elena se dotkla trávy před obličejem. Nejprve váhavě a pak stále odvážněji a rychleji. Vzala neohrabaně do prstů spadlý list, pak ho zase položila a poklepala dlaní na lesní půdu. Pak po něm znovu chňapla. Nabrala plnou hrst mokrého listí, přitiskla si ho na tvář a čichala k němu. Vzhlédla k Bonnii a listy se rozletěly kolem.
Na okamžik jenom klečely proti sobě a dívaly se na sebe. Pak Bonnie roztřeseně vztáhla ruku. Napětím nemohla ani dýchat. Ten pocit v ní rostl a rostl.
Elena jí napřáhla ruku vstříc. Jejich prsty se dotkly.
Skutečné prsty. Ve skutečném světě. Kde se teď nacházejí obě.
Bonnie vyrazila jásavý výkřik a vrhla se Eleně do náručí.
A už ji ohmatávala všude, kam dosáhla, s divokou nevěřící radostí. Elena je skutečná. Byla mokrá od deště a třásla se a Bonniiny ruce neprošly skrz ni. Kousky mokrého listí a hrudky půdy uvázly Eleně ve vlasech.
"Ty jsi tady," zavzlykala Bonnie. "Můžu se tě dotknout, Eleno!"
Elena také vzlykala: "Taky se tě dotýkám! Jsem opravdu tady!" Popadla znovu hrst listí. "Můžu se dotknout země!"
"Vidím, jak se jí dotýkáš!" Asi by takhle pokračovaly donekonečna, kdyby je nepřerušila Meredith. Stála o pár kroků dál, hleděla na ně obrovskýma očima a tvář měla úplně bílou. Zalykala se pláčem.
"Meredith!" Elena se k ní otočila a podala jí hrst plnou listí. Pak otevřela náruč. Meredith, která byla schopná se vyrovnat s Eleniným mrtvým tělem, když ji vytáhli z řeky, s tím, když se Elena objevila jako upír, i s tím, když se zjevila na mýtině jako anděl, tu teď prostě stála, třásla se a vypadala, že omdlí.
"Meredith, ona je skutečná! Můžeš se jí dotknout! Vidíš?" Bonnie nadšeně pumpovala Eleně rukou.
Meredith se ani nepohnula. Zašeptala jen: "To není možné…"
"Je to pravda! Vidíš? Je to pravda!" Bonnie upadala do hysterie. Uvědomovala si to, ale bylo jí to jedno. Pokud tu dneska má někdo nárok být hysterický, je to ona. "Je to pravda, je to pravda," zpívala. "Meredith, pojď se podívat!"
Meredith, která celou tu dobu zírala na Elenu, znovu vzlykla. Pak se jediným pohybem vrhla Eleně do náručí. Dotýkala se jí, zjistila, že její ruce opravdu narazí na odpor živého masa. Pohlédla Eleně do tváře. A pak konečně propukla v neovladatelný pláč.
A plakala a plakala s hlavou opřenou na Elenině nahém rameni.
Bonnie je obě útěšně popleskávala.
"Nemyslíš, že bychom jí měli radši dát něco na sebe?" ozval se hlas za nimi a Bonnie vzhlédla a uviděla Caroline, jak si svléká šaty. Učinila to klidně a pak tam zůstala stát jen ve spodním prádle, jako by to dělala běžně. Nemá žádnou představivost, pomyslela si Bonnie znovu, ale tentokrát v tom nebyla žádná zášť. Evidentně existují situace, ve kterých je nedostatek představivosti výhodou.
Meredith s Bonnii přetáhly šaty Eleně přes hlavu. Působila v nich drobně, mokře a trochu nepřirozeně, jako by si už odvykla nosit oblečení. Ale alespoň ji trochu chránily před rozmary počasí.
Pak Elena zašeptala: "Stefane."
Bonnie se otočila. Opravdu tam stál, spolu s Damonem a s Mattem, kousek stranou od dívek. Jenom se na ni díval. Jako by zadržoval nejen dech, ale celou svoji životní energii, jako by celý jeho život strnul a čekal.
Elena vstala a klopýtavě učinila jeden krok k němu - a pak další a další. Ve vypůjčených šatech působila křehce a štíhlounce a mírně vrávorala. Jako malá mořská víla, když se učila chodit, pomyslela si Bonnie. Nechal ji ujít téměř celou vzdálenost, která je dělila, a jen hleděl, než jí konečně vyšel vstříc. Rozeběhli se k sobě, pak spolu klesli k zemi v objetí a svírali jeden druhého vší silou. Ani jeden z nich nepromluvil slova.
Nakonec se Elena odtáhla, aby se na Stefana mohla podívat. Uchopil její tvář do dlaní a také se díval. Elena se z čiré radosti hlasitě rozesmála. Otevírala a svírala dlaně a potěšeně na ně hleděla. Pak je zabořila Stefanovi do vlasů. A pak se políbili.
Bonnie nestydatě přihlížela a cítila, jak se kousek její radosti rozplývá v slzách. Hrdlo se jí svíralo a plakala, ale byly to slzy radosti, ne hořké slzy žalu - a přitom se pořád smála. Byla špinavá a promočená až na kůži, ale nikdy v životě nebyla tak šťastná. Měla chuť tancovat a zpívat.
O něco později k nim Elena vzhlédla a tvář jí zářila skoro stejně, jako když se vznášela nad mýtinou jako přízrak. Zářila jako hvězdný svit. Nikdo už jí nikdy neřekne, že je Ledová královna, pomyslela si Bonnie.
"Moji přátelé," zašeptala Elena. Nic víc neřekla, ale ta slova a malý vzlyk, když je vyslovila a vztáhla k nim ruku, dopověděly vše. Okamžitě ji obklopili a pokoušeli se ji všichni najednou obejmout. Dokonce i Caroline.
"Eleno," oslovila ji Caroline, "promiň mi…"
"Všechno je už zapomenuto," odpověděla Elena a objala ji stejně nadšeně jako všechny ostatní. Pak sevřela mohutnou opálenou ruku a přiložila si ji krátce na tvář: "Matte," řekla a on se na ni usmál, modré oči zvlhlé dojetím. Ale ne zoufalstvím nad tím, že ji vidí ve Stefanově náručí, uvědomila si Bonnie. Právě teď Mattova tvář vyjadřovala čirou radost.
Na malou skupinku padl stín, jak kdosi vstoupil mezi ně a měsíční svit.
Elena vzhlédla a znovu vztáhla ruku.
"Damone."
Jasnému světlu a lásce v jejích očích se nedalo odolat. Nebo by měly být neodolatelné, pomyslela si Bonnie. Ale Damon k ní přistoupil bez úsměvu, tmavé oči stejně bezedné a nečitelné jako vždy. Neodrážel se v nich ani odlesk Elenina hvězdného třpytu.
Stefan se na ně díval bez obav, stejně jako předtím hleděl bez obav do Eleniny bolestně oslepující záře, když byla ještě světelnou bytostí. Pak, aniž uhnul pohledem, také k Damonovi vztáhl ruku.
Damon na ně shlížel, na dvě otevřené nebojácné tváře a na němou nabídku, kterou vyjadřovaly jejich ruce. Nabídku přátelství, vřelosti a lidské blízkosti. Jeho tvář byla uzavřená a ani se nepohnul.
"No tak, Damone," pobídl ho Matt tiše. Bonnie se po něm ohlédla a všimla si, že jeho modré oči se teď naléhavě upírají na Damonovu tvář.
Damon se nehnul z místa a řekl: "Já nejsem jako ty."
"Nelišíš se od nás tolik, jak by sis přál," řekl mu Matt. "Podívej," začal vykládat s podivně vyzývavým podtónem v hlase, "vím, žes zabil pana Tannera v sebeobraně, protože jsi mi to řekl. A vím, že ses nevrátil do Fell's Church proto, že by tě sem přivolala Bonnie svým zaklínáním, protože to já jsem třídil ty vlasy a neudělal jsem žádnou chybu. Jsi nám víc podobný, než připouštíš, Damone. Jediná věc, kterou nevím, je, proč jsi nešel do Vickiina domu, abys jí pomohl."
Damon vyštěkl téměř automaticky: "Protože jsem nebyl pozvaný!"
Bonnii zaplavila vlna vzpomínek. Jak stála před Vickiiným domem a Damon vedle ní. Stefanův hlas: Vickie, pozvi mě dál. Ale Damona nikdo nepozval.
"Ale jak se teda dostal dovnitř Klaus?" začala přemýšlet nahlas.
"Jsem si jistý, že to byla Tylerova práce," odsekl Damon stručně. "Tyler to udělal pro Klause oplátkou za to, že ho naučil, jak aktivovat svoje dědictví. A on taky musel Klause pozvat dovnitř, a to ještě předtím, než jsme začali hlídat dům - pravděpodobně ještě dřív, než jsme se Stefanem přijeli do Fell's Church. Klaus se velmi dobře připravil. Tu noc se objevil v domě a ta dívka byla mrtvá dřív, než jsem zjistil, že se něco děje."
"A proč jsi teda nezavolal Stefana?" zeptal se Matt. Ale v jeho hlase neznělo obvinění, byla to jen prostá otázka.
"Protože už by stejně nemohl nic dělat! Věděl jsem, proti čemu stojíte, jakmile jsem to uviděl. Proti Starobylému. Stefan by se jenom nechal zabít a té dívce už to bylo stejně jedno."
Bonnie slyšela chladný tón v jeho hlase, a když se Damon znovu otočil ke Stefanovi a k Eleně, tvář mu ztvrdla. Jako by dospěl k nějakému rozhodnutí.
"Vidíš, nejsem jako ty," řekl.
"To je jedno." Stefan svoji ruku nestáhl. Ani Elena.
"A ti hodní občas opravdu vyhrajou," řekl Matt tiše a povzbudivě.
"Damone…" začala Bonnie. Pomalu, téměř váhavě, se k ní obrátil. Myslela na tu chvíli, kdy spolu klečeli u Stefana a kdy vypadal tak mladě. Kdy byli jenom Damon a Bonnie na hranici světa.
Na maličký okamžik měla dojem, že v těch tmavých očích zahlédla jiskřičky. A vycítila v něm cosi - jakýsi kvas pocitů, jako touha a zmatek a strach a vztek, všechno dohromady. Ale pak se to opět ztratilo. Damon znovu vztyčil obranné valy a Bonnii už její parapsychické schopnosti neodhalily nic dalšího. Ty tmavé oči zůstaly dál neproniknutelné.
Otočil se k páru na zemi zády. Pak si sundal bundu, přešel k Eleně a přehodil jí bundu přes ramena, aniž se jí dotkl.
"Je chladná noc," řekl. Na chvíli vyhledal pohledem Stefana a pak se otočil a odkráčel do temnoty mezi duby. V tom okamžiku uslyšela Bonnie šustot křídel.
Stefan a Elena se beze slova vzali opět za ruce a Elena položila svou zlatou hlavu Stefanovi na rameno. Stefan přes její temeno hleděl do tmy, kde zmizel jeho bratr.
Bonnie zavrtěla hlavou a hrdlo se jí zase sevřelo. Udělalo se jí lépe, až když se kdosi dotkl její paže a ona vzhlédla a uviděla Matta. Přestože byl promáčený na kost a špinavý od mechu a kapradí, byl na něj pěkný pohled. Usmála se na něho a cítila, že se jí údiv a radost vracejí. Euforické, omamné vzrušení při pomyšlení na to, co všechno se tu noc odehrálo. I Meredith s Caroline se smály, a tak Bonnie impulzivně popadla Matta za ruce a roztančila se s ním po pasece. Uprostřed mýtiny šlápli do kupky mokrého listí, zamotali se a rozesmáli nahlas. Jsou naživu, jsou mladí a je letní slunovrat.
"Chtělas, abychom byli všichni zas pohromadě!" křikla Bonnie na Caroline a vtáhla šokovanou dívku do tance. I Meredith zapomněla na svou důstojnost a přidala se k nim.
A pak se pasekou dlouho nesl jásot, radost a smích.
21. června, 7:30
letní slunovrat
Milý deníčku,
ach, je toho tolik, co musím vysvětlit, a ty bys tomu stejně nevěřil, jdu spát.

Bonnie

Temné shledání- 15.kapitola

23. srpna 2013 v 11:00 | Anďa |  TVD-Temné shledání

15.

K
laus vykřikl. Ten výkřik připomněl Bonnii prehistorické predátory, jako byli šavlozubí tygři a obří mamuti. Spolu s výkřikem mu z úst vytekla zpěněná krev a změnila jeho pěkný obličej v masku zuřivé nenávisti.
Rukama se snažil dosáhnout na záda, aby uchopil jasanový kůl a vyrval ho ven. Ale byl zabodnutý příliš hluboko. Byl to dobrý hod.
"Damon," zašeptala Bonnie.
Stál na okraji mýtiny mezi duby. Zatímco přihlížela, pokročil o krok blíž ke Klausovi, pak o další; mrštné přískoky lovce, ze kterých čišel smrtící záměr.
A byl rozzlobený. Bonnie by utekla jen při pohledu na jeho tvář, kdyby neměla svaly strnulé hrůzou. V životě neviděla tolik zloby držené na tak tenkých otěžích.
"Pracky… pryč… od mého bratra," zopakoval téměř šeptem a aniž spustil pohled z Klause, učinil další krok.
Klaus znovu vykřikl, ale zoufalé pohyby rukou ustaly. "Ty pitomče! My spolu přece nemusíme bojovat! Říkal jsem ti to u toho domu! Můžeme se navzájem ignorovat!"
Damonův hlas nebyl o nic silnější než předtím. "Pracky pryč od mého bratra." Bonnie cítila, jak to v něm vře, příval Sil jako tsunami. Pokračoval tak tiše, že Bonnie musela napínat uši, aby mu rozuměla. "Než ti vyrvu srdce z těla."
Bonnie se konečně dokázala odlepit z místa. Ustoupila dozadu.
"Přece jsem ti to říkal!" křičel Klaus a u úst se mu objevila další pěna. Damon nedal nijak najevo, že jeho slova slyšel. Zdálo se, že se celou svou bytostí soustředí na Klausovo hrdlo, na jeho hruď, na tlukoucí srdce uvnitř, které se chystá vyrvat.
Klaus zvedl druhý, nezlomený oštěp a zaútočil jím.
Navzdory krvácení to vypadalo, že mu zbývá ještě mnoho sil. Útok byl náhlý, divoký a téměř se mu nedalo vyhnout. Bonnie viděla, jak mrštil kopím po Damonovi, a bezděčně zavřela oči. Když je o vteřinu později otevřela, uslyšela pleskot křídel.
Klaus bodnul přesně do míst, kde předtím stál Damon, ale teď se tu vznášel jen černý havran, kterému upadlo jediné pírko a zvolna se snášelo k zemi. Zatímco Bonnie zírala na tu scénu, síla útoku vynesla Klause do temnoty mimo mýtinu, kde zmizel.
Na lesy se sneslo hrobové ticho.
Bonnii pomalu opouštělo ochromení. Nejdřív šla a potom utíkala k místu, kde ležel Stefan. Když k němu doběhla, ani neotevřel oči; zdálo se, že je v bezvědomí. Klekla si vedle něho. A pak ucítila, jak se jí zmocňuje děsivý mír - jako když člověk dlouho plave v ledové vodě a začíná pociťovat první příznaky podchlazení. Kdyby už za sebou neměla tolik strašných zážitků, asi by s křikem utekla nebo propadla hysterii. Ale s tím, jak věci byly, to byl prostě poslední krok, poslední malý krůček mimo realitu. Do světa, který nemůže být pravdivý, a přesto je.
Protože to bylo zlé. Hodně zlé. Tak zlé, jak to jen mohlo být.
Nikdy neviděla nikoho takhle zraněného. Ani pana Tannera, který na svoje rány zemřel. Nic, co jí kdy vyprávěla Mary, nepomůže napravit tyhle rány. I kdyby měli Stefana na vozíku před operačním sálem, nebylo by to k ničemu.
Ve stavu toho úděsného klidu vzhlédla a všimla si černých křídel třepotajících se v měsíčním svitu. A pak se Damon objevil vedle ní a ona dokázala promluvit celkem logicky a rozumně:
"Pomůže, když dostane krev?"
Zdálo se, že ji neslyší. Oči měl úplně černé, jak měl roztažené zorničky. To stěží zvládané násilí, ten příval divoké energie, všechno bylo pryč. Poklekl a dotkl se tmavé hlavy na zemi.
"Stefane?"
Bonnie zavřela oči.
Damon má strach, uvědomila si. Damon má strach - Damon! - panebože, a já nevím, co mám dělat. Tady se nedá dělat nic. Všechno skončilo a my jsme všichni ztraceni a Damon se bojí o Stefana. On se o nic nepostará, on nezná řešení a někdo tohle musí dát do pořádku. Panebože, pomoz mi, protože já jsem tak hrozně vyděšená a Stefan umírá a Meredith a Matt jsou zranění a Klaus se určitě vrátí.
Otevřela oči a podívala se na Damona. Byl bledý a jeho obličej najednou vypadal děsivě mladý, když měl takhle roztažené zornice.
"Klaus se vrací," řekla Bonnie tiše. Už se Damona nebála. Už mezi nimi neležel rozdíl mezi staletími protřelou šelmou a sedmnáctiletou lidskou dívkou - tady, na hraně světa, byli jen dva lidé, Damon a Bonnie, kteří museli udělat to nejlepší, co umějí.
"Já vím," odpověděl Damon. Beze studu držel Stefana za ruku a působilo to naprosto logicky a přirozeně. Bonnie cítila, jak Stefanovi posílá své Síly, a také cítila, že to nestačí.
"Pomohla by mu krev?"
"Moc ne - možná trochu."
"Musíme vyzkoušet všechno, co by mohlo pomoct."
A Stefan zašeptal: "Ne."
Bonnie to překvapilo. Myslela, že je v bezvědomí. Ale oči měl teď otevřené, bdělé a žhavě zelené. Byly na něm to jediné živé.
"Nebuď blázen," řekl Damon tvrdším hlasem a svíral Stefanovu ruku, až mu klouby zbělaly. "Jsi těžce zraněný."
"Neporuším svůj slib." Ze Stefanova hlasu zaznívala stále ta neotřesitelná tvrdohlavost, přestože měl tvář úplně bílou. A když Damon otevřel znova pusu, bezpochyby aby mu řekl, že ho bude muset porušit, nebo mu Damon zpřeráží hnáty, Stefan dodal: "Zvlášť když to stejně nepomůže."
Rozhostilo se ticho, kdy se Bonnie pokoušela vyrovnat s tou syrovou pravdou. Tam, kde se teď nacházejí, na tomhle příšerném místě mimo veškerou realitu, je veškeré předstírání a falešné ujišťování k ničemu. Sem patří jen pravda. A Stefan jim říká pravdu.
Stále ještě se díval na svého bratra a Damon mu pohled vracel a veškerou tu divokou zuřivou energii soustředil na Stefana, stejně jako ji předtím soustředil na Klause. Jako by to nějak mohlo pomoct.
"Nejsem vážně zraněný, jsem mrtvý," řekl Stefan surově, pohled stále zaklesnutý s Damonovým. Jejich poslední a největší souboj, uvědomila si Bonnie. "A musíš odsud dostat Bonnii a ostatní."
"My tě neopustíme," vložila se do toho Bonnie. To byla pravda; tohle může říct.
"Musíte!" Stefan neodvrátil pohled od bratra. "Damone, ty víš, že mám pravdu. Klaus se každou chvíli vrátí. Nezahazuj svůj život. Nezahazuj jejich životy."
"Pendrek mi záleží na jejich životech," zasyčel Damon. Tohle je taky pravda, pomyslela si Bonnie a kupodivu ji to ani neurazilo. Tady je jediný život, na kterém Damonovi záleží - a není jeho vlastní.
"Ale ano, záleží!" štěkl Stefan. Svíral Damonovi ruku tak divoce, jako by soupeřili a mohl takhle Damona přinutit k souhlasu. "Elena měla jedno přání; no, a tohle je moje. Ty máš Síly, Damone. Chci, abys je použil na jejich ochranu."
"Stefane…" zašeptala Bonnie zoufale.
"Slib mi to," naléhal Stefan na Damona a pak se mu tvář sevřela návalem bolesti.
Dlouhé vteřiny Damon jen shlížel bratrovi do tváře. Pak řekl: "Slibuju," rychle a ostře jako úder dýkou. Pustil Stefanovu ruku, postavil se a obrátil se k Bonnii. "Tak pojď."
"Nemůžeme ho opustit…"
"Ale ano, můžeme." V Damonově tváři už nebylo vůbec nic mladého, nic zranitelného. "Ty a tvoji lidští přátelé odsud odejdete. se sem vrátím."
Bonnie zavrtěla hlavou. Matně si uvědomovala, že Damon Stefana nezrazuje, že v tuhle chvíli svým způsobem dává přednost Stefanovým ideálům před Stefanovým životem, ale všechno to pro ni bylo příliš nesrozumitelné a nepochopitelné. Nechápala to, a ani to nechtěla chápat. Jediné, co věděla, že tu Stefana nemůžou nechat takhle ležet.
"Půjdeš ihned," prohlásil Damon hlasem tvrdým jako ocel a natáhl se po ní. Bonnie byla připravena bojovat, ale vtom se stalo něco, co ukončilo veškeré debaty. Ozvalo se prásknutí jako od obřího biče a záblesk světla tak jasného, že Bonnii na chvíli oslepilo. Když konečně zase viděla, spatřila plameny šlehající z nově vyryté díry u kořenů stromu.
Klaus se vrátil. A s bleskem.
Bonnie na něj pohlédla, na jedinou pohybující se postavu na mýtině. Mával zakrváceným jasanovým kůlem, který si vyrval ze zad, jako nějakou krvavou trofejí.
Hromosvod, napadlo Bonnii nelogicky, a pak nastal další třesk.
Uhodilo z čistého nebe a blesk jako obří modrobílá vidlice ozářil všechno kolem jako slunce za poledne. Bonnie sledovala, jak blesky tříští jeden strom za druhým, blíž a blíž k nim. Plameny se plazily po kmenech vzhůru jako vyhladovělí rudí draci.
Stromy po obou stranách místa, kde stála, explodovaly s tak hlasitým třeskem, že spíš cítila, než slyšela, jak jí proniká ušními bubínky. Damon, který měl citlivější oči, vztáhl ruku, aby je ochránil.
Pak vykřikl: "Klausi!" a vyrazil k němu. Teď už nebyl šelmou na lovu; tohle byl smrtící výpad. Výboj rychlosti útočícího levharta nebo vlka.
Blesk ho zasáhl v půli skoku.
Bonnie při tom pohledu vykřikla a vyskočila na nohy. Objevil se modrý záblesk a zápach spáleniny a pak jen viděla Damona ležet nehybně tváří k zemi. Všimla si, že z něj stoupají jemné proužky dýmu, stejně jako ze zasažených stromů.
Oněmělá hrůzou pohlédla na Klause.
Vykračoval si mýtinou a držel svůj krvavý klacek jako golfovou hůl. Když procházel kolem Damona, sklonil se nad ním a usmál se. Bonnie měla chuť znovu zakřičet, ale neměla dechu nazbyt. Připadalo jí, že tu už nezbyl žádný vzduch, kterého by se mohla nadechnout.
"S tebou si to vyřídím později," ušklíbl se Klaus na omdlelého Damona. Pak pozvedl tvář k Bonnii.
"Teď ty," oznámil jí. "S tebou si to vyřídím hned."
Chvilku jí trvalo, než pochopila, že se nedívá na ni, ale na Stefana. Ty elektrizující modré oči byly upřené na Stefanovu tvář. Pak sjely k jeho zakrvácené hrudi.
"Teď tě sežeru, Salvatore."
Bonnie zůstala sama. Jediná, kdo ještě stál na nohou. A měla strach.
Ale věděla, co musí udělat.
Znovu klesla na kolena vedle Stefana.
Tak takhle to teda skončí, pomyslela si. Klekneš si vedle svého rytíře a budeš čelit nepříteli.
Podívala se na Klause a posunula se tak, aby svým tělem chránila Stefana. Zdálo se, že si jí poprvé opravdu všiml. Zamračil se, jako by v salátu našel brouka. Rudooranžové světlo ohňů mu pohrávalo na tváři.
"Vypadni mi z cesty."
"Ne."
Tohle je začátek konce. Jen tak, jednoduše, řekneš jedno slovo a pak umřeš za letní noci. Za letní noci, kdy září měsíc a hvězdy a ohně planou jako obětní plameny, kterými kdysi druidové vyvolávali své mrtvé.
"Bonnie, jdi," zasténal Stefan bolestně. "Zmiz, dokud můžeš."
"Ne," odpověděla Bonnie. Promiň, Eleno, pomyslela si. Nedokázala jsem ho zachránit. Tohle je všechno, co dokážu.
"Vypadni mi z cesty."
"Ne." Může stát v cestě a dát Stefanovi šanci umřít v klidu, a ne s Klausovými zuby na hrdle. Možná už to není nijak velký rozdíl, ale víc pro něj prostě nedokáže udělat.
"Bonnie…" zašeptal Stefan.
"Ty snad nevíš, kdo jsem, děvče? Kráčel jsem po boku samotného ďábla. Když mi uhneš, nechám tě umřít rychle."
Bonnii zradil hlas. Jenom zavrtěla hlavou.
Klaus zaklonil hlavu a pustě se rozchechtal. Vyteklo i něco málo krve. "Tak dobře," řekl. "Uděláme to po tvém. Půjdete oba najednou."
Za letní noci, šeptala si Bonnie. Za večera slunovratu. Kdy je hranice mezi světy nejtenčí.
"Řekni dobrou noc, srdíčko… jako v té písničce 'Goodnight Sweetheart'…"
Nebyl čas na tranz ani na cokoli jiného. Nebyl čas na nic, než na jediné zoufalé zvolání.
"Eleno!" vykřikla Bonnie. "Eleno! Eleno!"
Klaus ucouvl.
Na okamžik se zdálo, že samotné její jméno ho dokáže vyplašit. Nebo že čeká, že snad Bonniin výkřik dojde nějaké odpovědi. Stál tam a naslouchal.
Bonnie sebrala všechny své schopnosti, vložila do toho výkřiku úplně všechno, všechnu touhu a zoufalství vykřičela do prázdnoty vesmíru.
A pocítila… jen tu prázdnotu.
Nic nenarušilo letní noc, kromě zvuků praskajícího ohně. Klaus se otočil zpět k Bonnii a Stefanovi a zašklebil se.
Pak si Bonnie všimla mlhy, která se začala přikrádat při zemi.
Ne, to nemůže být mlha. To musí být dým z ohně. Ale nechoval se tak. Svíjel se při zemi a pak se vzedmul do výše jako drobný prachový vír. Získávalo to tvar vzdáleně připomínající mužskou postavu.
O kus dál se objevil další. Pak Bonnie zahlédla třetího. To samé se dělo všude kolem.
Mlha se plížila při zemi mezi stromy. Tvořila jezírka, každé samostatné a ohraničené. Bonnie, která jen němě přihlížela, dokázala skrz každé z nich vidět duby i plameny ohňů i cihly z komína. Klaus se přestal usmívat, přestal se pohybovat a pozoroval to také.
Bonnie se obrátila ke Stefanovi, neschopná ani formulovat otázku.
"Neklidné duše," zašeptal chraplavě. "Slunovrat."
Bonnie pochopila.
Přicházejí. Přicházejí zpoza řeky, kde leží starý hřbitov. Přicházejí z lesů, kde bylo vykopáno nespočet provizorních hrobů, aby se mrtví uložili dříve, než začnou tlít. Neklidné duše vojáků, kteří tu bojovali a umírali během občanské války. Nadpřirozená armáda odpovídá na její volání o pomoc.
Vynořovali se odevšad. A byly jich stovky.
Bonnie už dokázala rozeznat tváře. Mlhavé postavy se vyplnily bledými odstíny barev, jako když vymalujete omalovánku vodovkami. Viděla záblesky modré a lesklou šedou. Byli tu vojáci Unie i Konfederace. Bonnie si všimla tu pistole zaražené za opaskem, tu záblesku zdobeného meče. Prýmky na rukávech. Rozježený tmavý vous a pak další - bílý, dlouhý a udržovaný. Malé postavy, dětské postavy, s temnými dírami místo očí a s bubny zavěšenými u pasu.
"Ach bože," zašeptala. "Ach bože." Ale nebylo to naříkání, spíš modlitba.
Ne že by z nich neměla strach, to měla. Bylo to, jako by se každá noční můra, která se jí zdála o starém hřbitově, naplnila. Jako první sen, který se jí zdál o Eleně, kdy z temných děr v zemi začala vylézat různá stvoření; jenže tahle stvoření se neplazila, ale vznášela, klouzala a svíjela se, dokud nenabyla lidské podoby. Všechno, co kdy Bonnie cítila na starém hřbitově - že je živý a plný přihlížejících očí, že za jeho čekající nehybností číhají jakési mocné Síly - se ukázalo jako skutečnost. Země Fell's Church vydala své krvavé vzpomínky. Duchové těch, kdo tu zemřeli, znovu povstali.
A Bonnie cítila jejich hněv. Děsilo ji to, ale ty postavy v ní probouzely ještě další pocity, které ji přiměly zadržet dech a chytit se pevně Stefanovy ruky. Protože ta mlžná armáda měla svého vůdce.
Jedna z postav se vznášela před ostatními a byla nejblíže místu, kde stál Klaus. Zatím neměla ještě pořádný tvar ani obrys, ale oslnivě zářila a blikotala bledě zlatým světlem jako svíce. Pak, přímo před Bonniinýma očima, se najednou zhmotnila ve vzduchu a každou vteřinou zářila oslnivěji tím nezemským světlem. Byla jasnější než okolní ohně. Byla tak zářivá, že Klaus polekaně ucouvl a Bonnie zamrkala, ale když se otočila za podivným hlubokým zvukem, uviděla, že Stefan zírá přímo do světla - beze strachu a s doširoka rozevřenýma očima. A že se mírně usmívá, skoro neznatelně, jako by byl šťastný, že tohle je ta poslední věc, kterou uvidí.
A Bonnie už měla jistotu.
Klaus upustil hůl. Odvrátil se od Bonnie a Stefana, aby čelil oné světelné bytosti, která se vznášela nad mýtinou jako anděl pomsty. Elena na něj shlížela a zlaté vlasy jí povlávaly v neznatelném vánku.
"Ona přišla," zašeptala Bonnie.
"Požádalas ji o to," zamumlal Stefan. Hlas mu přešel do namáhavého sípání, jak bojoval o dech, ale stále se usmíval. Pohled měl vyrovnaný a klidný.
"Odstup od nich," vyzvala Elena Klause. Bonnie slyšela její hlas zároveň v uších i v mysli. Bylo to jako hra desítek zvonků, které jsou zároveň blízko i daleko. "Je po všem, Klausi."
Ale Klaus se rychle vzchopil. Bonnie viděla, jak se zhluboka nadechl a poprvé si všimla obrovské díry vzadu na plášti, tam, kde jím proniklo jasanové kopí. Plášť byl zakrvácený a teď, když Klaus rozhodil rukama, začala vytékat čerstvá krev.
"Myslíš, že se tě bojím?" zařval. Otočil se a řehtal se sinalým postavám do tváří. "Myslíte, že se bojím vás? Jste mrtví! Jste jen prach ve větru! Nemůžete se mě dotknout!"
"Mýlíš se," řekla mu Elena svým zvonkovým hlasem.
"Já jsem jeden ze Starobylých! Patřím mezi První! Víš, co to znamená?" Klaus se znovu obrátil a oslovil je všechny. Jeho oči odrážely část svitu ohňů. "Já jsem nikdy neumřel. Každý z vás tady chcípnul, vy přehlídko strašidel! Ale já ne. Smrt na mě nemůže vztáhnout ruku. Jsem neporazitelný!"
Poslední slovo vykřikl tak hlasitě, že se odrazilo ozvěnou mezi stromy. Neporazitelnýneporazitelnýneporazitelný. Bonnie slyšela, jak postupně zaniká ve zvucích hladového ohně.
Elena počkala, dokud poslední ozvěna neodumřela. Pak prostě odpověděla: "Ne úplně." Otočila se a pohlédla na mlžné postavy kolem: "On se chystá tady prolévat další krev."
Promluvil další hlas, dutý hlas, který plynul jako proud studené vody: "Já říkám, že už bylo dost zabíjení." Byl to voják Unie s dvojitou řadou knoflíků na uniformě.
"Víc než dost," přidal se další hlas, který zněl jako dunění vzdálených bubnů. Voják Konfederace, s bajonetem v ruce.
"Přišel čas, aby to už někdo zastavil," prohlásil starý muž v uniformě Konfederace z podomácku barvené látky.
"Nemůžeme dovolit, aby to pokračovalo," přidal se malý chlapec, bubeník, s černými otvory místo očí.
"Nebude více prolévána krev!" zvolalo několik hlasů společně. "Nebude více zabíjení!" Výkřiky se ozývaly ze všech stran, až síla jejich křiku přehlušila i zvuky ohně. "Nebude více krveprolití!"
"Nemůžete na mě vztáhnout ruku! Vy mě nemůžete zabít!"
"Na něj, vezmem si ho, chlapci!"
Bonnie nevěděla, kdo vydal ten poslední příkaz. Ale poslechli ho všichni, vojáci Unie i vojáci Konfederace zajedno. Povstali, vznášeli se a přecházeli z postav opět v mlhu - v temnou mlhu s tisíci rukou. Snesli se na Klause jako vlna z oceánu, smetli ho a uchvátili mezi sebe. Každá z těch rukou pevně držela, a ačkoli Klaus vzdoroval vší silou a mlátil rukama nohama, bylo jich na něj příliš mnoho. Ve vteřině byl přemožen, obklopen a pohlcen temnou mlhou. Ta se pak zvedla a vířila jako tornádo, z kterého bylo slyšet Klausovy výkřiky jen velmi slabě.
"Nemůžete mě zabít! Jsem nesmrtelný!"
Mlžný vír zmizel do temnot, Bonnii z dohledu. Následovali jej zbylí duchové jako ocas komety, vyřítili se k noční obloze.
"Kam ho vlečou?" Bonnie to nechtěla říct nahlas; prostě jí to vypadlo z pusy, aniž přemýšlela. Ale Elena ji slyšela.
"Tam, kde už nikomu neublíží," odpověděla a výraz její tváře zarazil Bonnii další otázky v hrdle.
Z druhé strany mýtiny se ozvalo kvílivé zafňukání. Bonnie se otočila a uviděla Tylera v jeho příšerné, napůl lidské a napůl vlčí podobě, jak se zvedá na nohy. Nebylo ani zapotřebí Carolinina klacku. Zíral na Elenu a na pár posledních zbylých duchů a breptal.
"Nechci, aby mě taky odnesli! Nenech je mě odnést!"
Než mu mohla Elena odpovědět, otočil se na patě. Na okamžik si měřil pohledem oheň, který mu sahal až nad hlavu, a pak se vrhl přímo do plamenů a proskočil do lesa za nimi. Mezerou mezi šlehajícími plameny Bonnie zahlédla, jak dopadl na zem, chvíli se tam převaloval, aby uhasil hořící srst, a potom se zdvihl a uháněl pryč. Pak oheň zaplápolal výš a už nic neviděla.
Ale na něco si vzpomněla: Meredith - a Matt. Meredith ležela s hlavou opřenou u Caroline v klíně a dívala se. Matt stále ještě ležel na zádech, kde padl. Byl zraněný, ale ne tak hrozně jako Stefan.
"Eleno," oslovila Bonnie světelnou bytost a jen pohledem ukázala na Stefana.
Záře se přiblížila. Stefan ani nemrkl. Díval se přímo do oslňujícího světla a usmíval se. "Teď jsme ho konečně zastavili. Díky tobě."
"To Bonnie nás zavolala. A nemohla by to učinit ve správný čas a na správném místě, kdyby nebylo tebe a ostatních."
"Pokoušel jsem se dodržet svůj slib."
"Já vím, Stefane."
Bonnii se tón rozhovoru vůbec nelíbil. Znělo to až příliš jako loučení. Loučení navždy. Vzpomněla si na svá vlastní slova: Mohl by přijít na úplně jiné místo - nebo prostě odejít. A ona nechtěla, aby Stefan odešel, ať už tak, nebo onak. Určitě by někdo, kdo se tolik podobá andělu…
"Eleno," vmísila se, "nemůžeš… něco udělat? Nemůžeš mu pomoct?" Hlas se jí třásl.
Elena se obrátila k Bonnii a její výraz, něžný, ale tak přesmutný, ji ještě více vystrašil. Někoho jí připomněl - a pak si vzpomněla. Honorii Fellovou. Honoriiny oči se také dívaly takhle, jako kdyby viděly nevyhnutelnou nespravedlnost světa. Nespravedlnost a všechny věci, které by neměly být, ale jsou.
"Něco udělat můžu," odpověděla. "Ale nevím, jestli je to taková pomoc, o kterou by stál." Otočila se zpátky ke Stefanovi. "Stefane, můžu vyléčit to, co ti udělal Klaus. Dnes v noci mám tolik Sil. Ale nedokážu vyléčit to, co udělala Katherine."
Bonniin otupělý mozek s tou větou chvíli zápasil, než se jí rozsvítilo. Co udělala Katherine? Ale z Katherinina mučení v hrobce se Stefan zotavil už před mnoha měsíci. Pak pochopila. Elena mluví o tom, co Katherine udělala předtím - učinila ze Stefana upíra.
"Už je to příliš dlouho," odpověděl Stefan Eleně. "Kdybys vyléčila i to, zbyla by ze mě jenom hromádka prachu."
"Ano." Elena už se neusmívala, jen se na něj upřeně dívala. "Přeješ si moji pomoc, Stefane?"
"Pokračovat v životě na tomhle světě plném stínů…" Stefanův hlas už byl jen šepot a v zelených očích měl vzdálený pohled. Bonnie měla chuť s ním zatřást. Žij, křičela na něj v duchu, ale neodvážila se to říct nahlas ze strachu, že by ho přiměla k právě opačnému rozhodnutí. Pak si vzpomněla na něco dalšího.
"Musíš se alespoň pokusit," připomněla mu a oba na ni pohlédli. Vracela jim pohled s tvrdohlavě vystrčenou bradou a pak si všimla, že se Elena začíná usmívat. Elena se obrátila ke Stefanovi a náznak úsměvu se objevil i na jeho rtech.
"Ano," souhlasil tiše a pak řekl Eleně: "Přeju si tvoji pomoc."
Sklonila se k němu a políbila ho.
Bonnie viděla, jak záře z ní plyne ke Stefanovi jako řeka jiskřivého světla, které ho pomalu obklopilo. Zalévalo ho podobně, jako předtím temná mlha obklopovala Klause - jako kaskáda démantů, až celé jeho tělo zářilo stejně jako Elenino. Bonnie měla na okamžik pocit, že vidí, jak se mu rozžhavila krev v těle a jak proudí každičkou cévou i žilkou a uzdravuje vše, čeho se dotkne. Pak se záře změnila na zlatavou auru a vsákla se Stefanovi do kůže. Košili měl stále rozedranou, ale pod ní byla hladká a pevná tkáň. Bonnii se rozšířily oči údivem. Nedokázala si pomoci, musela natáhnout ruku a dotknout se toho zázraku.
Cítila úplně normální kůži. Ty příšerné rány byly pryč.
Rozesmála se radostí a vzrušením, ale pak zavzlykala a vzhlédla: "Eleno… Meredith taky…"
Světelná bytost, kterou se teď Elena stala, už byla na cestě přes mýtinu. Meredith k ní vzhlédla z Carolinina klína.
"Ahoj, Eleno," řekla skoro normálně, až na to, že měla hrozně slabý hlas.
Elena se sklonila a políbila ji. Záře opět plynula a zahalila Meredith. A když pohasla, Meredith se dokázala postavit na nohy.
Pak Elena vyléčila stejně i Matta, který se konečně probudil. Byl zmatený, ale bdělý. Políbila i Caroline, a ta se přestala třást a napřímila se.
Pak přešla k Damonovi.
Stále ležel tam, kde padl. Duchové ho obešli a nebrali ho na vědomí. Elenina záře se nad ním vznášela. Pak vztáhla jednu jiskřivou ruku a dotkla se jeho vlasů. Naklonila se a políbila tu tvář spočívající na zemi.
Když jiskřivá záře pohasla, Damon se posadil a potřásl hlavou. Jak zahlédl Elenu, ztuhl. Pak se postavil, každý pohyb pečlivě provedený a ovládaný. Neřekl vůbec nic, jen přihlížel, jak se Elena znovu obrátila ke Stefanovi.
Jeho postava se rýsovala jako silueta proti ohni. Bonnie předtím nevnímala, jak se rudá záře rozrostla - téměř obklopovala Elenino zlatavé světlo. Ale teď si toho všimla a polekalo ji to.
"Můj poslední dar pro vás," řekla Elena a začalo pršet.
Nebyla to bouřka s hromy a blesky, ale pořádný bubnující déšť, který všechno důkladně promočil - včetně Bonnie - a udusil oheň. Byl osvěžující a chladivý a odplavil všechnu tu hrůzu posledních hodin. Smyl z mýtiny všechno, co se tu odehrálo. Bonnie k němu zvedla tvář, zavřela oči a pocítila touhu vztáhnout paže a ten déšť obejmout. Když nakonec polevil, podívala se na Elenu.
Elena hleděla na Stefana a už se neusmívala. Žal beze slov jí opět čišel z tváře.
"Je půlnoc," oznámila. "A já musím jít."
Bonnie okamžitě poznala z toho, jak ono "jít" znělo, že to neznamená jen pro tuhle chvíli, ale navždycky. Elena odchází někam, kam žádný tranz ani sen nedosáhne.
A Stefan si to uvědomil také.
"Ještě chviličku," řekl a objal ji.
"Je mi to tak líto…"
"Eleno, počkej… musím ti říct…"
"Nemůžu!" Poprvé z té zářivé tváře zmizela vyrovnanost. Vyjadřovala nejen něžný smutek, ale přímo srdcervoucí žal. "Stefane, nemůžu počkat… strašně mě to mrzí." Vypadalo to, jako by ji něco táhlo zpět, vtahovalo od nich do nějaké jiné dimenze, kam Bonnie nedohlédla. Přebývat v pokoji.
Ale Eleniny oči nevypadaly pokojně. Lnuly ke Stefanovi. Vztáhla k němu ruku v marném gestu. Nedotkli se. Ať už Elena odcházela kamkoli, bylo to příliš daleko.
"Eleno… prosím!" Byl to stejný hlas, kterým ji Stefan volal tenkrát ve svém pokoji. Jako by se mu lámalo srdce.
"Stefane," vykřikla a vztáhla za ním i druhou ruku.
Ale slábla a mizela před očima. Bonnie vzlykla a hrdlo se jí stáhlo. To není fér. Jediné, co si ti dva kdy přáli, bylo být spolu. A Elena teď odměnou za záchranu města a splnění své úlohy, kterou jí osud přidělil, bude od Stefana odloučená navěky. To prostě není fér.
"Stefane," zavolala Elena znovu, ale její hlas zněl jako z veliké dálky. Záře už téměř pohasla. A pak, zatímco Bonnie přihlížela skrze závoj slz, zmizela docela.
A zanechala mýtinu opět tichou. Všichni byli pryč. Duchové Fell's Church, kteří na jedinou noc povstali, aby zabránili dalšímu prolévání krve. Jasný přízrak, který je vedl, zmizel beze stopy, a dokonce i měsíc a hvězdy se skryly za mraky.
Bonnie věděla, že vlhkost na Stefanově tváři není od deště.
Stál tam, hruď se mu dmula a hleděl na poslední místo, kde spatřili Eleninu záři. Všechna ta touha a bolest, kterou předtím občas Bonnie zahlédla na jeho tváři, nebyla ničím ve srovnání s tím, co tam viděla teď.
"To není fér," zašeptala. A pak to zakřičela k obloze a nestarala se, kterým bytostem křičí do tváře: "To není fér!"
Stefan dýchal stále rychleji. Pak také zvedl tvář - ne ve vzteku, ale v nesnesitelných mukách. Očima propátrával oblohu, jako by doufal, že tam zahlédne poslední stopu zlatého světla, nějaký záblesk záře. Ale nezahlédl. Bonnie viděla, jak jím otřásla křeč, jako když ho Klaus proklál oštěpem. A výkřik, který vyrazil, byl tím nejstrašnějším zvukem, který kdy slyšela.

"Eleno!"

Temné shledání- 14.kapitola

22. srpna 2013 v 13:46 | Anďa |  TVD-Temné shledání

14.

"O
n se snad už úplně zcvoknul," prohlásil Matt a zíral na prázdné dveře, ve kterých zmizel Stefan.
"Ne, nezcvoknul," odpověděla Meredith. Hlas měla tichý a žalostný, ale zněl v něm i podtón bezmocného smíchu. "Copak nechápeš, o co mu jde, Matte?" pokračovala, když se k ní otočil. "Řve na nás, chce, abychom ho nenáviděli, chce nás odehnat. Chová se co nejhnusněji, abychom se na něj naštvali a nechali ho to udělat samotného." Pohlédla ke dveřím a zdvihla obočí. "Zabiju každého, kdo by šel za mnou - to už ovšem trochu přehnal."
Bonnie se náhle rozhihňala a nešlo to zastavit. "Myslím, že tohle si vypůjčil od Damona: Ujasněme si to, nepotřebuju nikoho z vás!"
"Jste jenom smečka blbejch lidí," přidal se Matt. "Ale já to furt nechápu. Tys právě měla předtuchu, Bonnie, a Stefan tyhle věci obvykle nepřehlíží. Neexistuje způsob, jak s ním bojovat a zvítězit, je to tak?"
"Bonnie netvrdila, že neexistuje způsob, jak s ním bojovat a zvítězit. Řekla, že neexistuje způsob, jak s ním bojovat a přežít. Je to tak, Bonnie?" obrátila se na ni Meredith.
Záchvat hihňání Bonnii přešel. Pokoušela se rozebrat svoji předtuchu, ale nevybavovala si nic víc než ta slova, která se jí vloudila do mysli. Nikdo nemůže bojovat s ním a přežít.
"Ty chceš říct, že si Stefan myslí…" V Mattových očích se pomalu rozhořel bouřlivý hněv. "On si myslí, že půjde a zastaví Klause, i když při tom sám přijde o život? Jako nějaký obětní beránek?"
"Spíš jako Elena," opravila ho Meredith střízlivě. "A možná - prostě chce být s ní."
"Hm-hmmm," zavrtěla hlavou Bonnie. Možná si nepamatuje nic víc z toho proroctví, ale tímhle si je jistá. "To si nemyslí, to vím určitě. Elena je výjimečná. Stala se tím, čím teď je, protože umřela tak mladá; zanechala příliš mnoho věcí v životě nedokončených a - no prostě, ona je výjimečný případ. Ale Stefan už je upírem asi pět set let, a tak určitě neumře mladý. Nikdo mu nemůže zaručit, že by skončil tam, co Elena. Mohl by přijít na jiné místo - nebo prostě odejít. A on to ví. Jsem si jistá, že to ví. Myslím, že se prostě snaží dodržet slib, který jí dal: zastavit Klause, ať to stojí, co to stojí."
"Nebo se alespoň pokusit," řekl Matt tiše a znělo to, jako by někoho citoval. "I když víš, že prohraješ." Náhle vzhlédl k dívkám. "Půjdu za ním."
"Samozřejmě," potvrdila Meredith trpělivě.
Matt zaváhal. "Ehm - myslím, že se mi asi nepodaří vás dvě přesvědčit, abyste zůstaly tady?"
"Po všech těch květnatých slovech o týmové práci? Ani náhodou."
"Toho jsem se bál. Takže…"
"Takže," prohlásila Bonnie, "padáme odsud."
Posbírali všechny zbraně, které měli. Mattův kapesní nůž, který Stefan upustil, když dodělal kopí, slonovinou vykládanou dýku ze Stefanova prádelníku a nůž z kuchyně.
Venku nebylo po paní Flowersové ani stopy. Obloha byla bledě fialová a na západě přecházela do meruňkové barvy. Soumrak v den slunovratu, připomněla si Bonnie a zježily se jí chloupky na pažích.
"Klaus psal o staré farmě v lesích - to musí být Francherovic usedlost," přemítal Matt. "Tam, co Katherine nechala Stefana té vyschlé studni."
"To by dávalo smysl. Pravděpodobně používá Katherinin tunel, aby mohl procházet pod řekou," poznamenala Meredith. "Pokud teda Starobylí nejsou tak mocní, že by mohli překročit tekoucí vodu, aniž by jim to ublížilo."
To je pravda, uvědomila si Bonnie, zlé bytosti nemůžou překročit tekoucí vodu - a čím jsou zlovolnější, tím je to pro ně obtížnější. "Ale my o nich nevíme vůbec nic," řekla nahlas.
"Ne - a to znamená, že musíme být opatrní," připomněl Matt. "Já tyhle lesy znám hodně dobře a vím, kterou cestu si asi Stefan vybere. Myslím, že bychom měli jít jinudy."
"Aby nás Stefan nenačapal a nezabil?"
"Aby nás Klaus nenačapal, nebo alespoň ne všechny. Možná se nám podaří dostat ke Caroline. Nějak ji musíme odstranit ze hry - dokud Klaus může vyhrožovat, že jí ublíží, může Stefana donutit, aby dělal, co po něm chce. A vždycky je nejlepší plánovat dopředu, být o krok před nepřítelem. Klaus se tam chce setkat se Stefanem po setmění; takže my tam budeme ještě před setměním a možná ho překvapíme."
Na Bonnii jeho strategie udělala dojem. Není divu, že hraje jako zadák, pomyslela si. Já bych tam prostě vtrhla s řevem.
Matt je vedl po téměř neviditelné stezičce mezi duby. Podrost byl v tomhle ročním období obzvlášť bujný všude plno mechů, trávy, květin a kapradí. Bonnie musela věřit, že Matt ví, kam jde, protože ona to tedy určitě nevěděla. Nad nimi ptáci končili svoje poslední večerní písně, než se vydají hledat hnízdečko na noc.
Začalo se šeřit. Můry poletovaly Bonnii kolem tváře. Když zakopla o trs prašivek schovaných pod drnem, byla zvlášť vděčná, že si tentokrát vzala džíny.
Nakonec je Matt zastavil. "Už se blížíme," řekl tiše. "Kousek dál je takový hájek, odkud se můžeme dívat dolů a Klaus nás neuvidí. Pojďte úplně zticha a opatrně."
Bonnie ještě nikdy nevěnovala takovou péči tomu, kam šlape. Naštěstí bylo spadané listí vlhké a nešustilo. Po několika minutách se Matt natáhl na břicho a naznačil dívkám, aby udělaly totéž. Bonnie si důrazně opakovala, že jí nevadí stonožky ani červi, které občas ucítila pod rukou, a že jsou jí ukradené pavučiny ve tváři. Tady jde o život, nebo o smrt, a ona obstojí. Není moula ani děcko, ona to zvládne.
"Támhle," zašeptal Matt sotva slyšitelným hlasem. Bonnie se pošoupla na břiše k němu a podívala se.
Shlíželi dolů na farmu Francherových - nebo spíš na její zbytky. Rozpadla se už dávno a les si ji vzal zpátky. Teď už zbyly jenom základy, kamení pokryté plevelem a pichlavými ostružinami a jediný vysoký komín jako osamělý pomník.
"Támhle je Caroline," vydechla Meredith Bonnii do druhého ucha.
Viděli ji jako nezřetelnou postavu sedící u komína. Její bledě zelené šaty se v houstnoucí tmě daly ještě rozeznat, ale kaštanové vlasy už vypadaly prostě tmavé. Na tváři jí svítilo cosi bílého a Bonnie si po chvíli uvědomila, že to bude roubík. Lepicí páska nebo obinadlo. Podle jejího podivného držení těla - paže dozadu a nohy natažené vpředu - Bonnie uhádla, že je také spoutaná.
Chudák Caroline, pomyslela si a odpustila jí všechny ty hnusné, přízemní a sobecké podrazy, které kdy provedla - a byla by jich povážlivá řádka, kdyby se to mělo všechno sečíst. Ale Bonnie si nedovedla představit nic horšího než být v zajetí bláznivého upíra, který už vám zabil dvě spolužačky, odvlečená do lesů a spoutaná a pak ponechaná v nejistotě s tím, že váš život závisí na jiném upírovi, který má pořádně dobrý důvod vás nenávidět. Vždyť Caroline na začátku o Stefana usilovala a pak nenáviděla Elenu a pokoušela se ji ponížit, protože ho získala. Stefan Salvatore byl ta poslední osoba na světě, která by měla chovat vlídné city ke Caroline Forbesové.
"Podívejte!" zašeptal Matt. "Je to on? Klaus?"
Bonnie už to viděla také - drobný vlnivý pohyb na druhé straně za komínem. Když napjala zrak tím směrem, objevil se: světlý tenký kabát mu vlál kolem těla jako duchovi. Pohlédl dolů na Caroline a ona před ním ucukla, jak se snažila být co nejdál. Jeho smích se nesl večerním vzduchem tak jasně, až sebou Bonnie cukla.
"To je on," potvrdila a přikrčila se za kapradím. "Ale kde je Stefan? Už je skoro tma."
"Možná dostal rozum a rozhodl se, že nepřijde," zadoufal Matt.
"Takové štěstí nemáme," upozornila je Meredith. Dívala se skrze kapradiny k jihu. Bonnie se také podívala tím směrem a strnula.
Stefan stál na kraji mýtiny, vynořil se tam jako duch. Ani Klaus ho neviděl přicházet, povšimla si Bonnie. Stál tam tiše a neučinil sebemenší pokus skrýt sebe nebo bílé kopí, které si nesl. V jeho postoji a v tom, jak přehlížel scénu před sebou, bylo něco, co Bonnii připomnělo, že v patnáctém století býval šlechticem. Neříkal nic, jen čekal, až si ho Klaus všimne, nenechal se vyprovokovat.
Když se Klaus otočil, strnul a Bonnie vycítila, že ho Stefan překvapil. Ale pak se zasmál a rozhodil paže.
"Salvatore! Jaká náhoda; zrovna jsem na tebe myslel!"
Stefan Klause zvolna přejížděl pohledem od okraje rozedraného kabátu až po rozčepýřené vlasy. Pak odpověděl:
"Žádal sis mě. Jsem tady. Nech tu dívku jít."
"Já jsem řekl něco takového?" Klaus si v upřímně překvapeném gestu přitiskl dlaň na prsa. Pak zavrtěl hlavou a tlumeně se zachechtal. "Myslím, že neřekl. Nejdřív si popovídáme."
Stefan přikývl, jako by Klaus potvrdil nějakou trpkou skutečnost, kterou očekával. Sňal kopí z ramene a držel ho před sebou. S dlouhým těžkým kusem dřeva zacházel obratně. "Poslouchám tě," odpověděl.
"Není tak blbej, jak vypadá," zamumlal Matt zpoza kapradí a v hlasu mu zazněl tón respektu. "A není tak žhavej umřít, jak jsem myslel," dodal. "Dává si bacha."
Klaus pokynul směrem ke Caroline, až se špičkami prstů dotkl její kaštanové hřívy. "Proč nepřijdeš sem, ať na sebe nemusíme křičet?" Ale zatím nehrozí, že své zajatkyni ublíží, zaznamenala Bonnie.
"Já tě slyším výborně," odpověděl mu Stefan.
"Super," zašeptal Matt. "To je ono, Stefane!"
Ale Bonnie si mezitím prohlížela Caroline. Zajatá dívka se zmítala a házela hlavou ze strany na stranu, jakoby v bolestech či v záchvatu šílenství. Bonnie měla z Carolininých pohybů podivný pocit, zvlášť z toho divokého trhání hlavou, jako by se dívka snažila vzepnout k obloze. Obloha… Bonnie k ní zvedla zrak. Už se snesla úplná tma a ubývající měsíc zářil nad stromy. Tak proto teď zase vidí kaštanovou barvu Carolininých vlasů: to ten měsíční svit, pomyslela si. Pak jí oči s úlekem sjely ke stromu těsně nad Stefanovou hlavou, jehož větve se zlehka komíhaly, přestože nebyl žádný vítr. "Matte?" zašeptala poplašeně.
Stefan se soustředil na Klause každičkým svým smyslem - každým svalem, každým atomem svých Sil se upínal na Starobylého před sebou. Ale ten strom přímo nad ním…
Bonnie v mžiku zapomněla na strategii nebo na to, že se zeptá Matta, co dělat. Vyskočila ze svého úkrytu a zaječela:
"Stefane! Nad tebou! Je to past!"
Stefan odskočil stranou hbitě jako kočka zrovna ve chvíli, kdy se cosi vrhlo přesně na místo, kde ještě před okamžikem stál. Měsíc dokonale ozařoval celou scénu - takže Bonnie viděla i Tylerovy bílé obnažené tesáky.
A taky bílý záblesk bělma Klausových očí, když obrátil zrak k ní. Na jediný mrazivý okamžik hleděla přímo na něj a pak se zablesklo.
Z čisté oblohy.
Teprve později si Bonnie uvědomila, jak to bylo divné - a děsivé. V tu chvíli matně zaznamenala, že obloha je jasná a že hvězdy najednou zmizely a klikatá modrá čára udeřila přímo do Klausovy dlaně. To, co spatřila potom, bylo tak strašné, že to překrylo všechny ostatní vjemy: Klaus sevřel prsty kolem toho blesku, nějak ho uchopil a mrštil jím po ní.
Stefan zařval, křičel na ni, ať vypadne pryč, pryč! Bonnie ho slyšela, ale stála dál jako zkamenělá. Vtom ji cosi popadlo a strhlo stranou. Blesk jí proletěl nad hlavou se zvukem jako prásknutí obřího biče a ucítila závan ozonu. Přistála nosem v mechu. Pak se otočila, aby chňapla Meredith za ruku a poděkovala jí za záchranu, když zjistila, že to byl Matt.
"Zůstaň tady! Ani se nehni!" křikl na ni a zmizel.
Zase ta zatracená věta! Ta slova zvedla Bonnii rovnou na nohy a ona se rozběhla za ním ještě dřív, než si uvědomila, co vlastně dělá.
A pak se svět změnil v chaos.
Klaus se obrátil zpátky ke Stefanovi, který se potýkal s Tylerem a řezal ho jako koně. Tyler ve své vlčí podobě vydával děsivé zvuky, když vtom s ním Stefan mrštil o zem.
Meredith utíkala ke Caroline oklikou za komínem, aby si jí Klaus nevšiml. Bonnie viděla, jak se k ní dostala, a zaznamenala záblesk Stefanovy stříbrné dýky, jak jí přeťala pouta na rukou. Pak ji napůl odnesla a napůl odtáhla za komín, aby jí mohla osvobodit i nohy.
Zvuk připomínající třesk parohů přiměl Bonnii se otočit. Klaus vyrazil na Stefana se svou vlastní větví - předtím ji asi musel mít položenou na zemi. Vypadala stejně ostrá, jako ta Stefanova, což z ní činilo nebezpečné kopí. Ale Klaus se Stefanem se nepokoušeli jenom jeden druhého bodnout; používali větve i jako obušky. Hotovej Robin Hood, pomyslela si Bonnie omámeně. Malej John a Robin. Přesně tak to vypadalo: Klaus byl o tolik větší a těžší než Stefan.
Pak Bonnie zahlédla ještě něco a bezhlesně vykřikla. Za Stefanem se Tyler opět vyhrabal na nohy a krčil se ke skoku stejně jako předtím na hřbitově. Ale Stefan k němu stál zády. A Bonnie ho nestihne varovat včas.
Jenže zapomněla na Matta. Předklonil hlavu a bez ohledu na drápy a zuby se vrhl na Tylera. Srazil ho jako prvotřídní hráč ragby ještě předtím, než mohl skočit. Tyler odletěl stranou a Matt přistál na něm.
Bonnie byla zahlcená dojmy. Dělo se toho tolik najednou. Meredith bojovala s pouty na Carolininých kotnících; Matt bušil do Tylera způsobem, za který by ho ve fotbale určitě diskvalifikovali; Stefan točil jasanovou tyčí, jako by to trénoval celý život. Klaus se bláznivě smál, zdálo se, že je tím cvičením nadšený - vyměňovali si údery se smrtící rychlostí a přesností.
Ale zdálo se, že Matt má potíže. Tyler ho tiskl, vrčel a snažil se prokousnout mu hrdlo. Bonnie se divoce rozhlížela po nějaké zbrani a úplně zapomněla na kuchyňský nůž ve své kapse. Zrak jí padl na uschlou dubovou větev. Popadla ji a utíkala k místu, kde se rvali Tyler s Mattem.
Když se k nim dostala, zaváhala. Neodvážila se udeřit ze strachu, že trefí Matta. Převalovali se s Tylerem dokola hned sem, hned tam.
Pak se Matt zase dostal nahoru na Tylera, přidržel mu hlavu dole a pohyb na okamžik strnul. Bonnie vycítila svoji šanci a napřáhla se. Ale Tyler ji uviděl. Nadpřirozenou silou stáhl nohy pod sebe a odmrštil Matta dozadu. Matt se praštil hlavou o strom s takovým zvukem, že ho Bonnie do smrti nezapomene. Znělo to dutě, jako když praskne shnilý meloun. Sjel po stromě dolů a znehybněl.
Bonnie zděšeně lapala po dechu. Asi by vyrazila k Mattovi, ale Tyler už byl před ní, ztěžka dýchal a krvavé sliny mu stékaly po bradě. Vypadal ještě mnohem víc jako zvíře než tehdy na hřbitově. Bonnie jako ve snu zvedla klacek, ale cítila, že se jí v rukou chvěje. Matt je tak nehybný - dýchá vůbec? Bonnie slyšela svůj vlastní vzlyk, když se obrátila k Tylerovi. Tohle je přece směšné; tohle je kluk z jejich školy. Kluk, se kterým loni na plese tancovala. Jak jenom může stát mezi ní a Mattem, jak jenom může chtít jim všem ublížit? Jak jenom může!
"Tylere, prosím…" začala a chtěla se s ním domluvit, prosit ho…
"Ty jsi sama v lese, holčičko?" řekl a jeho hlas zněl jako hluboké hrdelní vrčení, které na poslední chvíli přetváří ve slova. V tom okamžiku Bonnie pochopila, že tohle není ten kluk, se kterým chodila do školy. Tohle je zvíře. Ach bože, ten je šerednej, pomyslela si. Provazce rudých slin mu visely z tlamy. A ty žluté oči s úzkou zorničkou - čišela z nich krutost žraloka nebo krokodýla nebo vosiček, které kladou svá vajíčka do ještě živých housenek. Veškerá krutost zvířecího světa v těch dvou žlutých očích.
"Někdo tě měl varovat," pokračoval Tyler a rozevřel čelist do úsměvu, jakým se smějí psi. "Jestli se budeš procházet po lesích sama, mohla bys potkat velkého zlého…"
"Pitomce!" dořekl nějaký hlas za něj. S pocitem úlevy, který se blížil nábožné úctě, si Bonnie všimla, že dorazila Meredith. Meredith se Stefanovou dýkou v ruce. Zářila v měsíčním svitu jako tekuté stříbro.
"Stříbro, Tylere," potvrdila Meredith a zamávala s ní. "Zajímalo by mě, co stříbro udělá s vlkodlakem? Chtěl bys to vyzkoušet?" Veškerá elegance, rezervovanost a odstup nezaujatého pozorovatele, které byly pro Meredith tak typické, byly pryč. Tohle byla skutečná Meredith, Meredith válečnice - a přestože se usmívala, byla úplně šílená.
"Jo!" vykřikla Bonnie škodolibě a ucítila příval adrenalinu. Najednou už se mohla hýbat. Ona spolu s Meredith jsou silné. Meredith útočila na Tylera z jedné strany a Bonnie se chystala s klackem z druhé. Projela jí touha, jakou předtím nikdy nepocítila, touha udeřit Tylera tak silně, že mu uletí hlava. Úplně cítila v paži sílu to udělat.
A Tyler to svým zvířecím instinktem vycítil - z toho, jak ho svíraly z obou stran. Ucouvl a otočil se, aby jim unikl. Ale ony se otočily s ním. Obíhali kolem sebe jako tři planety v miniaturní sluneční soustavě: Tyler se uprostřed obracel stále dokola a Bonnie a Meredith kolem něj kroužily a číhaly na příležitost zaútočit.
Jedna, dvě, tři. Mezi Bonnii a Meredith přeskočil jakýsi bezhlesný signál. Zrovna ve chvíli, kdy Tyler skočil po Meredith a přitom se pokoušel srazit dýku stranou, Bonnie udeřila. Vzpomněla si na radu jednoho bývalého přítele, který ji kdysi učil hrát baseball, a představila si, ne že chce Tylera udeřit po hlavě, ale skrz hlavu, jako by chtěla trefit něco na druhé straně. Vložila do toho úderu veškerou váhu svého drobného těla a síla nárazu jí otřásla od hlavy až k patě. Bolestivě jí škublo v paži a klacek se roztříštil. Ale Tyler padl jako pták, kterého hajný sestřelil z oblohy.
"Dostala jsem ho! Jo! Super! Jo!" vyjekla Bonnie a zahodila klacek. Triumfální pocit z ní vyrazil v primitivním vítězném výkřiku: "Zmákly jsme ho!" Popadla těžké tělo za chlupy na zádech a stáhla ho z Meredith, kam padlo. "My…"
Pak zmlkla, jako když utne, a slova jí zamrzla v hrdle. "Meredith!" vykřikla.
"To je dobrý," zalapala Meredith po dechu, hlas sevřený bolestí. A slabostí, pomyslela si Bonnie a zamrazilo ji, jako by ji polil studenou vodou. Tyler jí drápy rozpáral nohu až na kost. Meredith měla na stehně dlouhé zející rány, které prosvítaly skrze rozedrané džíny. K Bonniinu zděšení bylo vidět nejen kůži, ale pod ní roztrhané svaly a šlachy a proudící rudou krev.
"Meredith!" vykřikla zoufale. Musí ji dostat k doktorovi. Teď toho všichni musí nechat; to přece každý pochopí. Mají tu zraněnou; potřebují sanitku. "Meredith," zalapala po dechu a skoro plakala.
"Něčím to stáhni." Meredith měla tvář úplně bílou. Šok. Upadá do šoku. A ztratila tolik krve; hrozně krvácí. Bože, pomyslela si Bonnie, pomoz mi. Rozhlížela se po něčem, čím by ránu stáhla, ale nic tu nebylo.
Něco dopadlo vedle ní na zem. Kus nylonové šňůry podobné té, kterou svázali Tylera, jenomže tahle měla roztřepené konce. Bonnie vzhlédla.
"Šlo by použít tohle?" zeptala se Caroline nejistě a zuby jí cvakaly.
Měla na sobě ještě ty zelené šaty, kaštanové vlasy měla rozcuchané a přilepené k tváři potem a krví. Když mluvila, tak se zlehka zapotácela a pak padla na kolena vedle Meredith.
"Jsi taky zraněná?" zalapala po dechu Bonnie.
Caroline zavrtěla hlavou, ale pak se předklonila, přemožená nevolností, a Bonnie si všimla ranek na jejím krku. Ale teď nebyl čas dělat si starosti o Caroline. Meredith má přednost.
Bonnie utáhla šňůru nad zraněním a v mysli si zběsile přehrávala všechno, co se naučila od svojí sestry Mary, která je zdravotní sestra. Mary říkala, že škrtidlo nesmí být příliš těsné a nesmí se ponechat příliš dlouho, aby nedošlo ke gangréně. Ale ona musí zastavit krvácení. Ach, Meredith.
"Bonnie, pomoz Stefanovi," vydechla Meredith mezi zuby téměř neslyšným šepotem. "Bude to potřebovat…" klesla na zem a chroptivě dýchala, její pootevřené oči hleděly kamsi k nebi.
Mokro. Všechno je tu mokré. Bonniiny ruce, oblečení, tráva. Mokré Mereditinou krví. A Matt pořád ještě leží pod tím stromem v bezvědomí. Nemůže je tu nechat, zvlášť dokud je Tyler poblíž. Mohl by se probrat.
Bezradně se obrátila ke Caroline, která se třásla a zvracela a po tvářích jí perlil pot. Ta je k ničemu, pomyslela si. Ale neměla na výběr.
"Caroline, poslouchej mě," oslovila ji. Popadla největší kus klacku, který použila na Tylera, a dala ho Caroline do ruky. "Zůstaneš tu s Mattem a s Meredith. Povolíš to škrtidlo asi tak každých dvacet minut. A pokud se Tyler začne probouzet, i kdyby se jenom zavrtěl, praštíš ho tímhle, jak nejvíc dokážeš. Rozumíš?"
"Caroline," dodala, "tohle je tvoje velká šance dokázat, že za něco stojíš. Že nejseš k ničemu. Jasný?" Zachytila pohled těch tajemných zelených očí a zopakovala: "Jasný?"
"Ale co budeš dělat ty?"
Bonnie pohlédla směrem k mýtině.
"Ne, Bonnie," Caroline ji popadla za ruku. Bonnie jednou částí své mysli zaznamenala polámané nehty a odřená zápěstí od provazů. "Zůstaň tady, kde je to bezpečnější. Nechoď za nimi. Nemůžeš vůbec nic udělat…"
Bonnie setřásla její ruku a zamířila k mýtině, než ztratí poslední zbytek odhodlání. V srdci věděla, že Caroline má pravdu. Nemůže vůbec nic dělat. Ale něco, co předtím řekl Matt, jí znělo v mysli. Alespoň se pokusit. Musí to zkusit.
Přesto to jediné, co mohla v několika následujících strašlivých minutách dělat, bylo dívat se.
Klaus a Stefan si pořád ještě vyměňovali údery se stejnou vehemencí a přesností. Vypadalo to jako nádherný smrtící tanec. Ale byl to vyrovnaný, nebo alespoň skoro vyrovnaný souboj. Stefan se držel.
Viděla, jak Stefan jasanovým kopím srazil Klause na kolena, tlačil ho vzad, stále dál a dál dozadu, jako kdyby chtěl vyzkoušet, kam až to půjde. A Bonnie teď viděla i Klausův obličej, ústa lehce pootevřená, jak vzhlíží ke Stefanovi a v jeho pohledu se mísí cosi jako překvapení a strach.
A pak se všechno změnilo.
Na konci toho pohybu, když se Klaus zaklonil, jak nejdál to šlo, když už to vypadalo, že buď spadne, nebo se zlomí, se něco stalo.
Klaus se usmál.
A pak začal tlačit proti Stefanovi.
Bonnie viděla, jak se Stefanovi napínají svaly, jak mu tuhnou paže v marném úsilí odolat. Ale Klaus, stále s tím šíleným úsměvem a doširoka otevřenýma očima, nepřestával získávat, co předtím ztratil. Narovnal se jako nějaký příšerný čertík z krabičky, jenom pomaleji. Pomalu. Nevyhnutelně. Jeho úšklebek se stále rozšiřoval, až to vypadalo, že mu upadne dolní část tváře. Křenil se jako kočka Šklíba.
Jako kočka, pomyslela si Bonnie.
Jako kočka s myší.
Teď byla řada na Stefanovi, aby se zaťatými zuby hekal a supěl námahou a snažil se Klause odrazit. Ale Klaus a jeho hůl se dál přibližovali a tlačili Stefana vzad, až k zemi.
A celou dobu se šklebil.
Dokud Stefan neležel až na zemi. Vlastní oštěp měl přitisknutý na hrdle Klausovým kopím. Klaus na něj shlédl a radostně se usmál. "Hra už mě unavila, chlapečku," řekl, narovnal se a zahodil vlastní oštěp. "Teď přišel čas umírání."
Sebral Stefanovi jeho kopí stejně snadno, jako by ho sebral dítěti. Stačil jeden švih zápěstí a zlomil ho přes koleno, čímž ukázal, jakou má sílu - jakou sílu ve skutečnosti měl celou tu dobu. Jak krutě si se Stefanem hrál.
Jednu půlku tyče zahodil přes mýtinu a druhou bodnul Stefana. Ne naostřeným koncem, ale tím roztřepeným na tucet drobných třísek. Bodnul téměř ležérně, ale Stefan vykřikl. A pak bodal znovu a znovu a Stefan pokaždé zakřičel.
Bonnie neslyšně plakala.
Nikdy předtím neslyšela Stefana křičet. Nikdo jí nemusel říkat, jak hrozná bolest to asi musela být. Nikdo jí nemusel říkat, že jasanové dřevo je možná jediné dřevo smrtící pro Klause, ale že pro Stefana je smrtící každé dřevo. A že pokud Stefan teď ještě neumírá, tak určitě umře.
Klaus zvedl ruku a chystal dokončit práci jedním mocným úderem. Tvář pozvedl k měsíci s výrazem zvrácené rozkoše, který ukazoval, že tohle je to, co ho těší, tohle si užívá. Zabíjení.
A Bonnie se nemohla ani pohnout, nemohla ani plakat. Svět se s ní točil. Všecko to byla chyba, ona neobstála; nakonec je přece jenom jako malá holka. Nechtěla vidět tu poslední ránu, ale nedokázala odvrátit pohled. Tohle všechno přece nemůže být pravda. Ale byla.
Klaus máchl rozštěpeným koncem hole a s výrazem čiré extáze napjal svaly k poslednímu úderu.
Vtom přes mýtinu přilétla druhá půlka kopí a zabodla se mu doprostřed zad tak prudce, až se zachvěla jako obrovský šíp - jako polovina obrovského šípu. Klaus rozhodil paže a upustil klacek. Ta rána mu v mžiku smazala extatický výraz z tváře. Chvíli tam stál s rozhozenými pažemi a pak se otočil. Oštěp z bílého jasanového dřeva se mu v zádech zlehka komíhal.
Bonnie měla mžitky před očima, takže neviděla zřetelně, ale jasně slyšela hlas, který se zvonivě nesl přes mýtinu, studený, domýšlivý a plný neochvějné sebejistoty. Pouhých pět slov, která všechno změnila.

"Pracky pryč od mého bratra."

Temné shledání- 13.kapitola

21. srpna 2013 v 13:45 | Anďa |  TVD-Temné shledání

13.

pátek 19. června, 23:45
M
ilý deníčku,
panebože, co jenom budeme dělat?
Tohle byl ten nejdelší týden v mém životě. Dneska byl poslední den školního roku a zítra Stefan odjíždí. Pojede do Evropy hledat upíra, kterého proměnil Klaus. Říká, že nás nechce nechat bez ochrany. Ale přesto jede.
Nedokázali jsme najít Tylera. Jeho auto ze hřbitova zmizelo, ale ve škole se neobjevil. Zmeškal všechny závěrečné zkoušky tento týden. Teda ne že bychom si my ostatní vedli o moc líp. Přála bych si, aby to u nás bylo jako na těch školách, kde jsou všechny závěrečné zkoušky za poslední rok ještě před maturou. Už pomalu nevím, kde mi hlava stojí.
Nenávidím Klause. Z toho, co jsem viděla, mi připadá, že je stejně šílenej jako Katherine, a dokonce ještě krutější. To, co udělal Vickii - ale o tom nemůžu ani mluvit, nebo se zase rozbrečím. Na večírku u Caroline si s náma hrál jako kočka s myší. A ještě k tomu to udělal na Mereditiny narozky, i když si myslím, že tohle nemohl vědět. Ale zdá se, že toho ví docela dost. Nemluví jako cizinec - jako Stefan, když poprvé přijel do Ameriky. A ví všecko o našich záležitostech, dokonce zná i písničky z padesátých let. Možná už tu nějakou dobu žije
Bonnie přestala psát. Zoufale přemýšlela. Celou tu dobu přemýšleli o obětech v Evropě, o upírech. Ale z toho, jak Klaus mluvil, je zřejmé, že už je nějaký čas v Americe. Vůbec nemluví jako cizinec. A vybral si k útoku den, kdy měla Meredith narozeniny…
Bonnie vstala, sáhla po telefonu a zavolala Meredith. Odpověděl jí ospalý mužský hlas.
"Pane Sulezi, tady Bonnie. Mohla bych prosím vás mluvit s Meredith?"
"Bonnie! Proboha, víš, kolik je hodin?"
"Jo," Bonnie rychle přemýšlela. "Ale tohle se týká… té závěrečné zkoušky, co jsme dneska dělaly. Prosím, já s ní musím mluvit."
Následovala dlouhá pauza a pak těžký povzdech. "Tak chvíli počkej."
Zatímco čekala, nervózně bubnovala prsty. Konečně se ozvalo cvaknutí, jak se nahoře zvedlo další sluchátko, a pak Mereditin hlas: "Bonnie? Co se děje?"
"Nic. Chci říct…" Bonnie si bolestně uvědomovala, že Mereditin táta nezavěsil telefon v přízemí. Asi je poslouchá. "Jde mi… o ten německý problém, co jsme řešili. Vzpomínáš. Jak jsme ho nedokázaly vyřešit u závěrečný zkoušky. Víš, jak jsme hledali někoho, kdo by nám mohl pomoct to vyřešit? No, tak já myslím, že vím, kdo by to mohl být."
"Fakt?" Bonnie cítila, jak Meredith také zápasí s vhodnými slovy. "No, a kdo to je? Budou nutné nějaké dálkové hovory?"
"Ne, nebudou," odpověděla Bonnie. "Miř blíž k domovu, Meredith. Mnohem blíž. Vlastně by se dalo říct, že to je přímo u vás na dvorečku, vlastně v rodině."
Nastalo tak dlouhé ticho, že Bonnie začala přemýšlet, jestli je Meredith stále ještě na lince. "Meredith?"
"Přemýšlím. A to řešení se týká nějaké shody okolností?"
"To ne." Bonnie se uvolnila a zachmuřeně se usmála. Takže Meredith je to jasné. "Žádná shoda okolností. Spíš jde o to, že se historie pořád opakuje. Záměrně opakuje, pokud chápeš, co tím myslím."
"Jo," odpověděla Meredith. Znělo to, jako by právě prodělala těžký šok - a nebylo se co divit. "Víš, myslím, že bys mohla mít pravdu. Ale pořád je tu otázka, jak přesvědčit tu osobu, aby nám pomohla."
"Myslíš, že by v tom mohl být problém?"
"Možná, že jo. Lidi občas testy dost nervují. Někdo je z toho úplně cvok."
Bonnie poklesla na mysli. Tohle jí nedošlo. Co když jim nemůže odpovědět? Co když je tak mimo, že to nepůjde?
"Můžeme to alespoň zkusit," řekla a snažila se, aby to znělo co nejoptimističtěji. "Zítra se do toho musíme pustit."
"Dobře, vyzvednu tě v poledne. Dobrou, Bonnie."
"Dobrou, Meredith," rozloučila se Bonnie a dodala: "Mrzí mě to."
"Ne, myslím, že to může hodně pomoct. Historie se přece nesmí opakovat donekonečna. Ahoj."
Bonnie položila sluchátko. Příštích pár minut jen tak seděla s rukou stále na telefonu a zírala do zdi. Nakonec si zase vzala deníček. Udělala tečku za poslední větou a načala další.
Zítra se pojedeme podívat na Mereditina dědečka.
"Jsem pitomec," rozčiloval se Stefan druhý den u Meredith v autě. Jeli do Západní Virginie, kde byl její dědeček v péči jednoho psychiatrického ústavu. Čekala je pěkně dlouhá cesta.
"Všichni jsme pitomci. Až na Bonnii," odpověděl mu Matt. I přes veškerou nervozitu ji to zahřálo u srdce.
Ale Meredith vrtěla hlavou a upírala oči na silnici. "Stefane, ty sis to nemohl spojit, takže si přestaň laskavě nadávat. Tys nevěděl, že Klaus zaútočil u Caroline v den výročí útoku na mého dědu. A mě ani Matta nenapadlo, že by Klaus mohl být v Americe už dlouho, protože jsme ho nikdy neviděli ani neslyšeli mluvit. Přemýšleli jsme o lidech, které mohl napadnout v Evropě. Ve skutečnosti byla Bonnie jediná, kdo si to všechno mohl spojit dohromady, protože měla všechny potřebné informace."
Bonnie na ni vyplázla jazyk. Meredith to zachytila ve zpětném zrcátku a zvedla obočí. "Jenom nechci, aby ses nám moc nafoukla," utěšovala ji.
"To nikdy; skromnost je jedna z mých nejsympatičtějších vlastností," odpálkovala Bonnie.
Matt si odfrkl, ale zopakoval: "Stejně si myslím, že to bylo od ní děsně chytrý," a Bonnii znovu zahřálo u srdce.
Ústav působil hrozně. Bonnie se snažila, seč mohla, skrýt svůj odpor a znechucení, ale věděla, že to Meredith stejně vycítí. Meredith měla ztuhlá ramena a vedla je chodbami s jakousi defenzivní hrdostí. Bonnie, která už ji znala tolik let, cítila pod tou hrdostí skryté pokoření. Mereditini rodiče pokládali stav dědečka za takovou hanbu, že jí zakazovali o něm mluvit mimo rodinu. Byl to stín na pověsti celé rodiny.
A Meredith teď to tajemství poprvé v životě ukazuje cizím. Bonnie pocítila ke kamarádce nával něhy a obdivu. Bylo pro Meredith tak typické, že to dělá bez poprasku, důstojně, a nedovolí nikomu spatřit, co ji to stojí uvnitř. Ale ten ústav byl stejně hrozný.
Nebyl špinavý ani plný šílících bláznů nebo něco takového. Pacienti působili čistě a vypadalo to, že je o ně dobře postaráno. Ale v tom sterilním nemocničním pachu a na chodbách přeplněných nehybnými kolečkovými křesly bylo cosi, co Bonnii nutilo dát se na útěk.
Působilo to jako budova plná živých mrtvol. Bonnie si všimla jedné staré ženy, jak si opírá hlavu o stůl, vedle nahé plastové panenky, a skrze jemné bílé vlasy jí prosvítá růžová pokožka. Když zoufale zašátrala po něčí ruce, zjistila, že Mattova dlaň už hledá její. Takhle šli dál za Meredith a drželi se tak pevně, až to bolelo.
"Tady je to."
V pokoji byla další živá mrtvola, tentokrát s bílými vlasy, ve kterých stále ještě občas prosvítal pramen stejně tmavý, jako má Meredith. Starý muž měl tvář zbrázděnou vráskami a uslzené oči, které nepřítomně zíraly.
"Dědo," oslovila ho Meredith a poklekla k jeho kolečkovému křeslu. "Dědo, to jsem já, Meredith. Přišla jsem za tebou na návštěvu. Chci se tě na něco důležitého zeptat."
Staré oči ani nezamrkaly.
"Někdy nás poznává," zašeptala jim Meredith bez emocí. "Ale poslední dobou spíš ne."
Stařec jenom dál zíral.
Stefan si k němu přidřepl. "Nech mě to zkusit," požádal. Díval se do té vrásčité tváře a pak začal jemně a útěšně mluvit jako předtím k Vickii.
Ale ty tmavé oči dál ani nemrkly. Jenom bezcílně zíraly do neurčita. Jediný pohyb, který naznačoval, že je ještě naživu, byl slabý, vytrvalý třes rukou složených na opěradlech křesla.
Bez ohledu na to, co Meredith nebo Stefan dělali, to byla také jediná odpověď, kterou dostali.
Pak se pokusila i Bonnie využít svých mentálních schopností. Dokázala ve starém muži cosi vycítit, jakousi jiskru života lapenou ve vězení nemohoucího těla. Ale nedokázala k ní proniknout.
"Je mi to líto," řekla nakonec. Posadila se a odhrnula si vlasy z očí. "Nemá to smysl. Nemůžu nic dělat."
"Možná bychom měli přijít někdy jindy," navrhl Matt, ale Bonnie věděla, že to nepomůže. Stefan zítra odjíždí; nebude žádné "někdy jindy". A přitom to vypadalo jako tak dobrý nápad… Teplo, které ji předtím hřálo u srdce, vyhořelo na popel, cítila jen olověný chlad. Otočila se a viděla, že se Stefan už chystá odejít.
Matt ji vzal za loket, aby jí pomohl na zpáteční cestě. Chvíli tam zklamaně stála se sklopenou hlavou a pak se nechala odvést. Stálo ji tolik energie jenom klást jednu nohu před druhou… nepřítomně se ohlédla, jestli jde Meredith za nimi…
… a vykřikla. Meredith se zklamaným výrazem ve tváři stála uprostřed pokoje, otočená ke dveřím. Ale za ní se postava v kolečkovém křesle konečně pohnula. V tichém návalu rychlosti se stařec vztyčil, uslzené oči doširoka otevřené a ústa ještě víc. Vypadal, jako by strnul uprostřed skoku - paže vztažené a ústa otevřená v tichém skřeku. Zato Bonniin výkřik se odrážel od stěn.
Pak se všechno semlelo najednou. Stefan vyrazil zpět, Meredith se otočila, Matt strčil Bonnii za sebe. Ale stařec neskočil. Tyčil se tam nad nimi a zíral kamsi přes jejich hlavy, jako by tam viděl něco, co nikdo z nich vidět nemůže. Z jeho úst konečně začaly vycházet zvuky - zvuky, které nakonec utvořily jedno naříkavé slovo:
"Upír! Upíííííír!"
Do pokoje vběhli zřízenci, odstrčili Bonnii i ostatní z cesty a starce přidrželi. Jejich výkřiky přispěly k všeobecné vřavě.
"Upír! Upíííííír!" vřeštěl Mereditin dědeček, jako by se pokoušel varovat celé město. Bonnie pocítila nával paniky - dívá se snad na Stefana? Je to obvinění?
"Prosím, odejděte. Lituji, ale opravdu musíte jít," strkala je sestra z místnosti. Meredith vzdorovala a volala:
"Dědo!"
"Upír!" vyl strašlivý hlas.
A pak: "Jasanové dřevo! Upír! Jasanové dřevo…"
Dveře se zabouchly.
Meredith lapala po dechu a bojovala se slzami. Bonnie zatínala nehty Mattovi do paže. Stefan se k nim obrátil, zelené oči rozšířené úlekem.
"Řekla jsem vám, že musíte hned odejít," opakovala netrpělivě uštvaná sestra. Všichni čtyři ji ignorovali. Hleděli jeden na druhého a jejich ohromení a zmatek se pomalu měnilo v pochopení.
"Tyler tvrdil, že ho může zranit jenom jediný druh dřeva…" začal Matt.
"Jasanové dřevo," dokončil Stefan.
"Budeme muset zjistit, kde má úkryt," přemítal Stefan po cestě domů. Převzal řízení, protože Meredith u auta vypadly klíčky rozčilením z ruky. "To za prvé. Pokud to zpackáme, mohlo by ho to varovat."
Zelené oči mu zářily bizarní směsí triumfu a zarputilého odhodlání. Mluvil úsečně a prudce. Všichni jsou rozčilení, pomyslela si Bonnie, jako by celou noc fetovali. Nervy měli napjaté k prasknutí, takže se může semlít naprosto cokoli.
Také cítila, jako by se blížilo rozuzlení. Jako by všechny události, které začaly oslavou Mereditiných narozenin, spěly k závěru.
Dnes v noci, pomyslela si. Stane se to dnes v noci. Připadalo jí podivně příhodné, že to bude právě večer slunovratu.
"Večer čeho?" zeptal se Matt.
Ani si neuvědomila, že to řekla nahlas. "Večer slunovratu," opakovala. "To je dneska. Dneska večer nastane letní slunovrat."
"Ani nemusíš pokračovat - zase druidové, co?"
"Oni slavili slunovrat," potvrdila Bonnie. "Je to den vhodný pro magii, znamená změnu ročního období. A…" zaváhala. "No, je to stejné jako u ostatních slavností, jako je Halloween nebo zimní slunovrat. Doba, kdy je hranice mezi viditelným a neviditelným světem nejtenčí. Kdy můžete vidět duchy, jak říkávaly naše prababičky. Kdy se prostě dějou věci."
"Věci," zopakoval Stefan a odbočil na hlavní, která vedla zpátky do Fell's Church, "se určitě budou dít."
Nikdo z nich netušil, jak brzy.
Paní Flowersová byla vzadu na zahradě. Zajeli přímo před penzion, aby se po ní podívali. Prořezávala růžové keře a obklopovala ji vůně léta.
Zamračila se a mrkala, když se kolem ní nakupili a začali se jí vyptávat, kde by našli jasanové dřevo.
"Pomalu, uklidněte se," mírnila je a pozorně si je prohlížela zpod krempy slamáku. "Cože to chcete? Jasan? Jeden je hned támhle vzadu za těmi duby. A - počkejte ještě…" dodala, zatímco oni už se hnali zase pryč.
Stefan udeřil do větve stromu velkým zavíracím nožem, který z kapsy vytáhl Matt. Zajímalo by mě, kdy ho asi začal nosit, přemítala Bonnie. Taky ji napadlo, co si asi pomyslela paní Flowersová, když přišli zpátky a chlapci mezi sebou na ramenou nesli ještě olistěnou tlustou větev dlouhou dobrý metr a půl.
Ale paní Flowersová se jen dívala a neříkala nic. Když došli k domu, zavolala na ně. "Máš tu balíček, hochu."
Stefan se otočil stále ještě s větví na rameni. "?"
"Je na něm tvoje jméno. Je to balíček a dopis. Našla jsem to dneska odpoledne na zápraží. Dala jsem ti je do pokoje."
Bonnie pohlédla na Meredith, pak na Matta se Stefanem a všichni měli stejně zmatený a podezřívavý výraz. Atmosféra očekávání najednou zhoustla téměř nesnesitelně.
"Od koho to může být? Kdo by vůbec mohl vědět, že jsi tady…" začala, zatímco stoupali po schodech. Pak se zarazila a zmocnila se jí hrůza. Zlá předtucha jí bzučela ve hlavě jako otravná moucha, ale ignorovala ji. Ne, poroučela si, teď ne.
Ale balíček na Stefanově stole se nedal přehlédnout. Kluci opřeli jasanovou větev o zeď a šli se na něj podívat - byl podlouhlý, plochý, zabalený v hnědém papíru a s krémovou obálkou nahoře.
Vpředu bylo známým bláznivým rukopisem naškrábáno Stefan.
Byl to ten rukopis ze zrcadla.
Stáli tam a zírali na ten balíček, jako by to byl jedovatý škorpion.
"Dávej pozor," varovala Stefana Meredith, když se pro balíček zvolna natáhl. Bonnie věděla, co myslí. Měla pocit, jako by jim ta věc měla explodovat v ruce nebo vypustit jedovatý plyn nebo se proměnit na cosi s pořádnými zuby a drápy.
Obálka byla z kvalitního papíru. Jako pozvánka na královský ples, pomyslela si Bonnie. Ale naprosto nevhodně ji hyzdilo několik špinavých otisků prstů a hrany byly ukoptěné. No, však Klaus ani v tom snu nevypadal vymydleně.
Stefan si obálku ze všech stran prohlédl a pak ji roztrhl. Vytáhl jediný list papíru. Ostatní se k němu natlačili, aby se mu mohli dívat přes rameno, až jej rozloží. Pak Matt vykřikl.
"Co to sakra… vždyť je prázdný!"
To byl. Po obou stranách. Stefan ho obrátil a důkladně prozkoumal. Obličej měl napjatý a uzavřený. Ale ostatní se uvolnili a znechuceně povykovali. Pitomý kanadský žertík. Meredith se natáhla pro balíček, který se zdál dost plochý na to, aby byl taky prázdný, když vtom Stefan najednou ztuhl a syčivě vtáhl dech. Bonnie k němu mrkla a nadskočila. Mereditina ruka ztuhla na balíčku a Matt zaklel.
Na prázdném papíře se začala objevovat písmena. Byla černá, s dlouhými spodními tahy, jako by bylo každé vytesáno neviditelnou dýkou, zatímco přihlíželi. Když si Bonnie přečetla slova, hrůza v jejím srdci ještě vzrostla.
Stefane…
Nezkusíme to vyřešit jako muži? Mám tu dívku. Přijď po setmění ke staré farmě v lesích a promluvíme si, jenom my dva. Přijď sám a já ji nechám jít. Přivedeš-li kohokoli s sebou, zemře.
Nebyl tam žádný podpis, ale dole se objevila ještě slova: Tohle je jen mezi tebou a mnou.
"Kterou dívku?" dožadoval se Matt a díval se z Bonnie na Meredith a zpátky, jako by se ujišťoval, že jsou stále tam. "Jakou dívku?"
Meredith ostrým pohybem elegantních prstů roztrhla balíček a vytáhla na světlo jeho obsah. Bledě zelený šátek se vzorkem vinných listů. Bonnie si jej přesně vybavila - ten obraz se jí vrátil dokonale věrně. Konfety, dárky k narozeninám, orchideje a čokoláda.
"Caroline," zašeptala a zavřela oči.
Poslední dva týdny byly tak zvláštní, tolik se lišily od běžného školního života, že skoro zapomněla, že Caroline vůbec existuje. Caroline se odstěhovala do hotelu v jiném městě, jenom aby unikla, aby byla v bezpečí, ale Meredith jí to vysvětlila hned na začátku. On za tebou může přijít i do Heronu, tím jsem si jistá.
"Zase si s náma jenom hrál," zamumlala Bonnie. "Nechal nás dojít až takhle daleko, dokonce i navštívit tvého dědečka, Meredith a pak…"
"Musel to vědět," souhlasila Meredith. "Musel vědět celou tu dobu, že hledáme jeho oběť. A teď nám dal šach mat. Pokud ovšem…" Tmavé oči se jí rozzářily náhlým zábleskem naděje. "Bonnie, myslíš, že Caroline mohla ten šátek upustit v domě tu noc během večírku? Nemohl ho tam prostě sebrat?"
"Ne." Zlá předtucha jí opět pronikala do vědomí, ale Bonnie se úporně bránila, snažila se ji zahnat. Nechce ji, nechce to vědět. Ale jednou věcí si byla jistá; tohle není bluf. Klaus má Caroline.
"Co budeme dělat?" zeptala se tiše.
"Vím, co nebudeme dělat - nebudeme ho poslouchat," řekl Matt. "'Zkusíme to vyřešit jako muži' - on není muž, je to šupák, a ne džentlmen. A tohle je past."
"Samozřejmě, že je to past," odpověděla Meredith netrpělivě. "Čekal, dokud nezjistíme, jak mu ublížit, a teď se nás snaží rozdělit. Ale to mu neprojde!"
Bonnie sledovala s rostoucím strachem Stefanův obličej. Zatímco Matt a Meredith rozhorleně diskutovali, on tiše složil dopis a vsunul ho zpátky do obálky. Pak jen stál a hleděl na něj s nehybnou tváří a nevnímal nic, co se dělo kolem. A právě ten pohled v jeho očích Bonnii vyděsil.
"Můžeme to obrátit proti němu," navrhoval Matt. "Souhlasíš, Stefane? Co ty myslíš?"
"Já myslím," odpověděl Stefan pomalu a soustředil se na každé slovo, "že po setmění vyrazím do lesa."
Matt přikývl a jako ve fotbale začal spřádat taktiku. "Dobře, ty rozptýlíš jeho pozornost. A mezitím my tři…"
"Vy tři," pokračoval Stefan stejně důrazně a pohlédl přitom Mattovi zpříma do očí, "půjdete domů. Spát."
Nastalo ticho, které Bonnii a jejím přetaženým nervům připadalo nekonečné. Všichni na Stefana jen zůstali koukat.
Nakonec Meredith prohlásila žertovně: "No, bude trochu obtížné ho chytit ve vlastní posteli, pokud teda nebude tak laskavý, že by k nám zavítal na návštěvu."
Tím se napětí uvolnilo. Matt zhluboka vydechl a řekl: "Tak jo, Stefane, je mi jasné, jak se asi cítíš, ale…" Jenže Stefan ho přerušil:
"Myslím to smrtelně vážně, Matte. Klaus má pravdu; tohle je mezi ním a mnou. A říká, že mám přijít sám, nebo ublíží Caroline. Takže půjdu sám. Je to moje rozhodnutí."
"To bude tvůj pohřeb," vyhrkla Bonnie skoro hystericky. "Stefane, ty seš blázen. To nemůžeš."
"Uvidíš."
"Nedovolíme ti…"
"Ty si myslíš," řekl Stefan a podíval se jí do očí, "že bys mě dokázala zastavit?"
Nastalo ještě nepříjemnější ticho než předtím. Bonnie na něj hleděla a měla pocit, jako by se jí Stefan nějak měnil přímo před očima. Najednou měl ostřejší rysy a změnil postoj těla, aby zdůraznil svaly pružné šelmy, které se mu rýsovaly pod tričkem. Najednou jí připadal cizí. A děsivý.
Bonnie sklopila oči.
"Buďme rozumní," ozval se zase Matt a změnil taktiku. "Prostě to v klidu probereme…"
"Není co probírat. Já půjdu. Vy ne."
"Dlužíš nám víc než jen tohle, Stefane," ozvala se Meredith a Bonnie byla vděčná za její klidný hlas. "Jasně, můžeš nás roztrhat na kusy, super, o tom nikdo nepochybuje. To jsme pochopili. Ale po tom všem, co jsme společně prožili, si zasloužíme podrobnější vysvětlení, než zmizíš někam do lesů."
"Tvrdil jsi, že tohle je i boj holek," přidal se Matt. "Kdy jsi došel k tomu, že to tak není?"
"Když jsem přišel na to, kdo je ten zabiják!" odsekl Stefan. "Klaus je tady kvůli mně."
"Ne, to teda není!" vykřikla Bonnie. "Copak jsi ty přinutil Elenu, aby zabila Katherine?"
"Zahnal jsem Katherine zpátky ke Klausovi! A tím to všechno začalo. A Caroline se do toho zapletla taky kvůli mně; kdyby nebylo mě, necítila by nenávist k Eleně a nezapletla by se s Tylerem. Mám za ni určitou zodpovědnost."
"Ty tomuhle prostě chceš věřit," Bonnie už na něj skoro ječela. "Klaus nás nenávidí všechny. Ty si opravdu myslíš, že tě odtamtud nechá odejít? A myslíš, že nás ostatní pak nechá na pokoji?"
"Ne," odpověděl Stefan a zvedl větev opřenou o zeď. Vytáhl z kapsy Mattův nůž a začal odsekávat větvičky, až mu v ruce zbyl rovný bílý oštěp.
"No skvěle, jen si jdi na svůj osamělý souboj!" rozvzteklil se Matt. "Copak nevidíš, jak je to pitomý? Nakráčíš mu přímo do pasti!" Přistoupil o krok ke Stefanovi. "Možná si myslíš, že my tři tě nezastavíme…"
"Matte, dost," Mereditin hluboký klidný hlas zazněl pokojem. "K ničemu to nevede." Stefan se na ni podíval a svaly kolem očí se mu napjaly, ale ona mu s klidnou tváří pohled vracela. "Takže jsi rozhodnutý se s Klausem utkat tváří v tvář, Stefane. Dobře. Ale než půjdeš, alespoň se ujisti, že máš v tom boji nějakou šanci."
Klidně si začala rozepínat knoflíček svojí vyšívané blůzky.
Bonnií to otřáslo, přestože mu to samé nabídla sama právě před týdnem. Ale to bylo v soukromí, proboha, pomyslela si. Pak pokrčila rameny. V soukromí nebo veřejně, jaký je v tom rozdíl?
Pohlédla na Matta, na jehož tváři viděla stejné ohromení. Pak si všimla, jak se mu mezi obočím prohloubila vráska, která oznamovala nástup onoho známého tvrdohlavého výrazu, který děsil trenéry soupeřících fotbalových týmů. Obrátil k ní svoje modré oči a ona přikývla a vysunula bradu. Bez dalšího slova si rozepnula větrovku a Matt si stáhl tričko.
Stefan přejížděl pohledem z jednoho na druhého, jak se všichni tři zasmušile svlékají v jeho pokoji, a pokoušel se skrýt ohromení. Vrtěl hlavou a bílý oštěp držel před sebou jako zbraň. "Ne."
"Nebuď pitomej, Stefane," vyštěkl na něj Matt. Dokonce i ve víru těch hrozných okamžiků Bonnie jaksi mimoděk musela obdivovat jeho obnaženou hruď. "Jsme přece tři. Můžeš si vzít hodně, a přitom neohrozíš nikoho z nás."
"Řekl jsem, že ne! Ne kvůli pomstě - ne, abych bojoval zlem proti zlu! Ani z žádného jiného důvodu. Myslel jsem, že ty tohle pochopíš." Stefan hleděl na Matta s hořkostí.
"Já jenom chápu, že takhle tam venku umřeš!" zařval Matt.
"Má pravdu!" Bonnie si přitiskla klouby ruky na ústa. Ona zlá předtucha prolomila její obranu. Nechtěl ji vpustit, ale už neměla sílu se jí bránit. Se zachvěním pocítila, jak ji předtucha prostoupila a uslyšela v mysli slova.
"Nikdo nemůže bojovat s ním a přežít," řekla bolestně. "To říkala Vickie a je to pravda. Já to cítím, Stefane. Nikdo nemůže bojovat s ním a přežít!"
Na okamžik, na pouhý okamžik měla dojem, že jí možná bude naslouchat. Pak mu ale obličej opět ztvrdl a on chladně odpověděl:
"To není váš problém. Nechte to na starost mně."
"Ale pokud neexistuje způsob, jak bys mohl vyhrát…" začal Matt.
"Takhle to Bonnie neřekla!" odsekl Stefan stručně.
"Ale ano! O čem to sakra mluvíš?" křičel na něj Matt. Bylo těžké ho vyvést z rovnováhy, ale jakmile k tomu došlo, stejně těžko získával znovu sebekontrolu. "Stefane, už toho mám dost…"
"Já taky!" zařval Stefan tónem, který od něj Bonnie nikdy dřív neslyšela. "Mám vás všech plný zuby, plný zuby vašeho hašteření a bezzásadovosti - i vašich předtuch! Tohle je můj problém!"
"Já myslel, že jsme tým…" štěkal Matt.
"My nejsme tým. Vy jste smečka blbejch lidí! Přesto, co všechno jste zažili, si někde hluboko uvnitř přejete zachovat ty svoje mrňavé bezpečné životy ve svých mrňavých bezpečných domech, dokud se nedohrabete ke svým mrňavým bezpečným hrobům! Nejsem jako vy a ani nechci být! Snášel jsem vás tak dlouho, protože jsem musel, ale tohle je konec." Pohlédl na každého z nich a pak řekl s důrazem na každé slovo: "Nepotřebuju nikoho z vás. Nechci vás s sebou a nechci, abyste mě sledovali. Jenom byste mi narušili strategii. Zabiju každého, kdo by šel za mnou."

Věnoval jim poslední žhnoucí pohled, otočil se na patě a odešel.

Temné shledání- 12.kapitola

20. srpna 2013 v 13:44 | Anďa |  TVD-Temné shledání

12.

S
tefan zaslechl tichý, šeptající hlas ztlumený bolestí: "Ach, ne."
Hlas, o kterém si myslel, že už ho nikdy neuslyší, a který nikdy nezapomene. Naskočila mu husí kůže a cítil, jak se uvnitř začíná chvět. Obrátil se za tím hlasem a jeho mysl se okamžitě zaměřila na ni - málem odmítl přijímat další vjemy, protože nedokázal unést tolik rozbouřených emocí najednou.
Pohled se mu rozmazal a dokázal vnímat jen oblak bílé záře, jako od tisíce svící. Ale na tom nezáleželo. Cítil její přítomnost. Stejně jako onoho prvního dne, kdy přijel do Fell's Church - zlatobílé světlo, které mu prozařovalo vědomí. Plné klidné krásy, spalující vášně a pulzujícího života. Lákalo ho, aby přišel a zapomněl na všechno ostatní.
Elena. Opravdu to je Elena.
Její přítomnost ho prostoupila, naplnila ho až po konečky prstů. Všechny jeho hladové smysly se zaměřily na ten oblak záře a hledaly ji. Toužily po ní.
A pak vystoupila vpřed.
Pohybovala se pomalu, váhavě. Jako by se k tomu stěží dokázala přinutit. Stefana se zmocnilo stejné ochromení.
Elena.
Vnímal každý její rys, jako by to bylo poprvé. Bledě zlaté vlasy splývající podél obličeje na ramena jako svatozář. Světlá, dokonalá pleť. Štíhlé pružné tělo, které se právě teď odtahovalo od něj, jednu ruku zvednutou v odmítavém gestu.
"Stefane," zašeptala - a byl to její hlas. Její hlas šeptá jeho jméno. Ale bylo v něm tolik bolesti, že měl chuť se k ní rozeběhnout a držet ji v objetí, slibovat, že všechno bude zase v pořádku. "Stefane… prosím… já nemůžu…"
Teď už viděl i její oči. Temně modré oči barvy lapisu lazuli, kterým světlo svící propůjčovalo zlaté odlesky. Oči rozšířené bolestí a mokré od nešetřených slz. Rvalo mu to srdce.
"Ty mě nechceš vidět?" Hlas měl suchý a řezavý.
"Já nechci, abys ty viděl mě. Ach, Stefane, on může udělat cokoliv. A on nás najde. Přijde sem…"
Stefana zaplavila úleva a radost až k pláči. Stěží se dokázal soustředit na její slova, ale na tom nezáleželo. To, jak vyslovila jeho jméno, mu stačilo. Její "ach, Stefane" mu řeklo všechno, co potřeboval vědět.
Tiše k ní přistoupil a vzal ji za ruku. Viděl, jak vrtí hlavou a jak se jí rozevřely rty zrychleným dechem. Zblízka její pleť vydávala jakousi vnitřní tlumenou záři, jako když plamen prozařuje průsvitný vosk svíce. Na řasách jí uvízly slzičky jako drahokamy.
Přestože dál vrtěla hlavou a protestovala, nestáhla ruku pryč. Nataženými prsty se dotkl jejích a přitiskl dlaň na dlaň, jako by byli z opačných stran skleněné tabule.
Na tuhle vzdálenost už se mu nemohla vyhýbat očima. Dívali se jeden na druhého, z duše do duše. Až nakonec přestala šeptat "ne" a šeptala už jen jeho jméno.
Nedokázal přemýšlet. Připadalo mu, že mu srdce snad vyskočí z hrudi. Nezáleželo na ničem, jen na tom, že ona je tady a že jsou spolu. Nevnímal podivné okolí a bylo mu jedno, kdo by se snad mohl dívat.
Zvolna, tak pomalu sevřel ruku kolem její dlaně a propletl prsty s jejími, tak jak to mělo vždycky být. Druhou ruku zvedl k její tváři.
Při tom dotyku zavřela oči a naklonila tvář k jeho dlani. Cítil na prstech její slzy a v hrdle mu zabublal smích. Snové slzy. Ale ony jsou skutečné. Ona je skutečná. Elena.
Zaplavil ho slastný pocit. Rozkoš tak silná, až bolela, jen z toho, jak jí palcem stíral slzy z tváří.
Všechna ta zoufalá něha posledních šesti měsíců, všechny city, které držel tak dlouho pod zámkem, vyrazily na povrch jako vodopád a zaplavily jeho vědomí. Topili se v nich oba. Stačil jen malý pohyb a už ji držel v objetí.
Jako anděl v jeho náručí, chladivá a vzrušující, zářící životem a krásou. Bytost z éteru a plamene. Chvěla se v jeho objetí a pak, stále se zavřenýma očima, k němu zvedla rty.
V tom polibku nebylo nic chladivého. Ve Stefanovi vyvolával jiskřivé víření, přestal vnímat cokoli kromě ní. Cítil, jak se jeho sebeovládání hroutí, sebeovládání, na kterém tak tvrdě pracoval od chvíle, kdy ji ztratil. Všechno se v něm uvolnilo, všechna stavidla se otevřela. Cítil své vlastní slzy, když ji těsně objímal a pokoušel se s ní splynout v jediné tělo a jedinou bytost. Aby je už nikdy nic nemohlo rozdělit.
Oba plakali, aniž se přestali líbat. Eleniny štíhlé paže ho teď objímaly kolem krku, každý centimetr jejího těla přilnul k němu, jako by bylo pro něj stvořené a patřilo jen tam a nikam jinam. Cítil na rtech slanou chuť jejích slz. Zaplavila ho blaženost.
Neurčitě si uvědomoval, že existuje ještě něco, na co by měl myslet. Ale první elektrizující dotek její pleti ho připravil o veškerý rozum. Nacházeli se ve středu ohnivého víru; ať si klidně celý vesmír exploduje nebo shoří na popel, to je mu jedno, dokud je ona bezpečně v jeho náručí.
Ale Elena se roztřásla.
Nejen přemírou citů tak intenzivních, až měl pocit, že je opilá rozkoší. Ale strachem. Cítil ho v její mysli. Chtěl ji chránit, bránit ji a pečovat o ni a zabít všechno, co by se opovážilo ji děsit. Se zavrčením zvedl hlavu a rozhlédl se kolem.
"Co se děje?" zeptal se a slyšel ve vlastním hlase chraplavý tón šelmy. "Cokoli by se odvážilo ti ublížit…"
"Mně nemůže ublížit nic." Stále se k němu tiskla, ale zaklonila hlavu, aby mu viděla do tváře. "Já se bojím o tebe, Stefane, bojím se, co by ti mohl udělat. A co by tě mohl donutit vidět…" Zachvěl se jí hlas. "Ach, Stefane, odejdi dřív, než přijde on. Dokáže tě najít skrze mě. Prosím, prosím jdi…"
"Popros mě o cokoli jiného a já to udělám," odpověděl Stefan. Ten vrah ho bude muset rozcupovat na kousky, nerv po nervu, sval po svalu, buňku po buňce, jestli ho chce donutit, aby ji opustil.
"Stefane, je to jenom sen," prosila Elena zoufale s novým přívalem slz. "Nemůžeme se doopravdy dotýkat, nemůžeme být spolu. To není dovoleno."
Stefanovi to bylo jedno. Nepřipadalo mu to jako sen.
Měl pocit, že všechno je skutečné. A dokonce ani ve snu se Eleny nehodlá vzdát, pro nic na světě. Žádná síla na nebi ani na zemi ho nedonutí…
"Chyba, frajere. Překvápko!" ozval se nový hlas. Hlas, který Stefan ještě neslyšel, ale instinktivně v něm rozpoznal hlas zabijáka. Šelma mezi šelmami. A když se otočil, vzpomněl si, co říkala Vickie, ubohá Vickie.
Vypadá jako ďábel.
Pokud je tedy ďábel krásný a blonďatý.
Měl na sobě ošuntělý plášť, přesně jak říkala Vickie. Špinavý a rozedraný. Vypadal jako kterýkoli vandrák z nějakého velkého města, až na to, že byl tak vysoký a že měl tak jasný a pronikavý pohled. Elektrizující modrá jako zimní obloha. Vlasy měl téměř bílé a vstávaly mu, jako by je rozfoukal poryv větru. Z jeho širokého úsměvu se Stefanovi dělalo zle.
"Stefan Salvatore, předpokládám," parodoval úklonu. "A samozřejmě, krásná Elena. Krásná mrtvá Elena. Chceš se k ní připojit, Stefane? Vy dva jste prostě stvoření jeden pro druhého."
Vypadal mladě - jen o málo starší než Stefan. Ale nebyl.
"Stefane, odejdi už," zašeptala Elena. "Mně nemůže ublížit, ale s tebou je to jiné. Může vyvolat něco, co tě bude pronásledovat i potom, co sen skončí."
Stefan ji nepřestával objímat.
"Bravo!" zatleskal muž v plášti a rozhlížel se kolem, jako by povzbuzoval neviditelné obecenstvo, aby se k němu přidalo. Lehce se zapotácel, a kdyby to byl člověk, Stefan by si myslel, že je opilý.
"Stefane, prosím," šeptala Elena.
"Bylo by nezdvořilé odejít, když jsme ještě nebyli náležitě představeni," poškleboval se blonďák. Vrazil ruce do kapes kabátu a pokročil blíž. "Ty nechceš vědět, kdo jsem?"
Elena zavrtěla hlavou - nikoli na znamení nesouhlasu, ale porážky - a pak ji položila Stefanovi na rameno. Pohladil ji po vlasech, jako by chtěl chránit každičkou její část před tímhle šílencem.
"Chci to vědět," odpověděl a pohlédl na muže přes její hlavu.
"Nechápu, proč ses na to nezeptal rovnou mě," odsekl muž a poškrábal se prostředníčkem na tváři. "Místo obíhání kdekoho jiného. jsem ten jediný, kdo ti to řekne. Jsem tu na světě už dlouhou dobu."
"Jak dlouhou?" zeptal se Stefan, na kterého to neučinilo žádný dojem.
"Hodně dlouhou dobu…" na tváři se mu objevil zasněný výraz, jako by se probíral uplynulými lety. "Rval jsem nádherná bílá hrdla, už když tví předkové stavěli Colosseum. Zabíjel jsem s armádou Alexandra Velikého. Bojoval jsem v Trojské válce. Já jsem starý, Salvatore. Jsem jeden z Prvních. Ve svých nejstarších vzpomínkách jsem nosil bronzovou sekeru."
Stefan pomalu přikývl.
O Starobylých už slyšel. Mezi upíry se o nich šeptalo, ale nikdo, koho Stefan znal, se s žádným z nich skutečně nesetkal. Každého upíra udělal jiný upír výměnou krve. Ale kdysi pradávno byli První ti, které nikdo neudělal. Tam někde linie končí. Nikdo neví, jak se oni sami stali upíry. Ale jejich neuvěřitelné Síly byly pověstné.
"Pomáhal jsem rozložit Římskou říši," pokračoval světlovlasý zasněně. "Nazývali nás barbary - prostě ničemu nerozuměli! Válka, Salvatore! Nic se jí nevyrovná. Tenkrát bývala Evropa vzrušující. Rozhodl jsem se zůstat na venkově a trochu se bavit. Víš, je to divné, ale lidi se v mé přítomnosti nikdy necítili dobře. Utíkali vztyčovat kříže." Zavrtěl hlavou. "Ale přišla jedna žena a prosila mě o pomoc. Byla služebnou u barona a její mladá paní byla nemocná. Prý umírá. Chtěli, abych s tím něco udělal. A tak…" Na tvář se mu vrátil úsměv a zvolna se rozšiřoval, "…jsem jim vyhověl. Byla to roztomilá malá kočička."
Stefan si předtím stoupl před Elenu, aby ji ochránil, a teď na okamžik odvrátil hlavu. Měl to vědět, měl to uhodnout. Všechno se mu to vrátilo. Vickiina smrt i smrt Sue nakonec tedy padají na jeho hlavu. Nastartoval řetězec událostí, které skončily tady.
"Katherine," řekl a zvedl hlavu, aby se na muže znovu podíval. "Ty jsi ten upír, který udělal Katherine."
"Abych jí zachránil život," opáčil světlovlasý, jako by byl Stefan tupý žák, který se nedokáže naučit látku. "Který jí vzal tady tvůj malý drahoušek."
Jméno. Stefan v duchu hledal to jméno. Věděl, že mu ho Katherine řekla, stejně jako věděl, že mu tohoto muže kdysi popisovala. V duchu slyšel její slova: Probudila jsem se uprostřed noci a uviděla toho muže, kterého přivedla Gudren, moje děvečka. Byla jsem vyděšená. Jmenoval se Klaus a lidi ve vsi říkali, že je zlý…
"Klaus," řekl světlovlasý nevzrušeně, jako kdyby něco potvrzoval. "Nebo alespoň tak mi říkala ona. Vrátila se ke mně, když ji dva italští kluci pustili k vodě. Udělala pro ně všecko, proměnila je na upíry, dala jim věčný život, ale oni byli nevděční a vyhnali ji. Velmi podivné."
"Takhle to nebylo," procedil Stefan mezi zuby.
"A co bylo ještě podivnější, nikdy na tebe nezapomněla, Salvatore. Zvlášť na tebe. Vždycky nás srovnávala a výsledky pro mě dopadaly nelichotivě. Pokoušel jsem se do ní natlouct trochu rozumu, ale nikdy to pořádně nefungovalo. Možná jsem ji měl prostě zabít sám, nevím. Ale pak jsem si na ni zvykl. Nikdy nebyla z nejbystřejších. Byla pěkná na pohled a uměla se bavit. Ukázal jsem jí to, naučil jsem ji užívat si lov. Nakonec se trochu zcvokla, no a co? Kvůli rozumu jsem ji doma neměl."
Ve Stefanově srdci už nezůstalo sebemenší stopy po lásce ke Katherine, ale zjistil, že pořád ještě dokáže nenávidět muže, který z ní udělal to, čím se nakonec stala.
"Já? Já, frajere?" Klaus nevěřícně ukázal na sebe. "To ty jsi udělal z Katherine to, co je zrovna teď. A ta tvoje kočička taky. Právě teď je z ní jenom prach. Žrádlo pro červy. Ale tvoje zlatíčko je momentálně poněkud mimo můj dosah. Přebývá ve vyšších sférách, neříkají to tak mystikové, Eleno? Proč nesestoupíš z výšin sem k nám?"
"Kdybych tak jenom mohla," zašeptala Elena. Zvedla hlavu a pohlédla na něj s nenávistí v očích.
"Tak dobře. Ještě tu jsou tví přátelé. Sue prý byla tak sladká dívenka." Olízl si rty. "A Vickie přímo k nakousnutí. Delikátní, ale šťavnatá s výtečným buketem. Spíš jako devatenáctka než sedmnáctka."
Stefan vyrazil o krok dopředu, ale Elena ho zadržela.
"Stefane, ne! Tohle je jeho území a jeho mentální síly jsou mocnější než naše. Všechno ovládá."
"Přesně tak. Tohle je moje území. Neskutečnost." Klaus se opět zazubil svým šíleným smíchem. "Tady se naplňují tvoje nejhorší noční můry úplně zdarma. Například," pokračoval a pohlédl na Stefana, "jak by se ti líbilo vidět, jak tvoje kočička teď vypadá doopravdy? Bez toho make-upu?"
Elena vzdychla, téměř zaskučela. Stefan ji objal těsněji.
"Jak dlouho už je mrtvá? Asi šest měsíců? Víš, co se stane s tělem, když je půl roku pod zemí?" Klaus si znovu olízl rty jako pes.
Teď Stefan konečně porozuměl. Elena se otřásla, sklonila hlavu a pokusila se mu vykroutit, ale on ji dál objímal.
"To nic," šeptal jí jemně. Klausovi odpověděl: "Ty jsi tak starý, že zapomínáš. Já nejsem člověk, který se děsí stínů a pohledu na krev. Já znám smrt, Klausi. A neděsí mě."
"Ne, ale vzrušuje tě?" Klus teď mluvil hlubokým, podmanivým hlasem. "Není to vzrušující, ten puch, hniloba a šťávy z rozkládajícího se těla? Není to vzrůšo!"
"Stefane, nech mě odejít. Prosím." Elena se chvěla, odstrkovala ho oběma rukama a přitom odvracela hlavu, aby jí neviděl do tváře. Podle hlasu neměla daleko k slzám. "Prosím."
"Jediná Síla, kterou zde máš, je síla iluze," řekl Stefan Klausovi. Přitáhl si Elenu blíž a přitiskl tvář k jejím vlasům. Už cítil změny na těle, které objímal. Vlasy na jeho tváři zhrubly a Elena se jakoby scvrkávala do sebe.
"V určitém typu půdy se pokožka může vyčinit jako zvířecí kožka," vysvětloval mu Klaus, blýskal očima a zubil se.
"Stefane, nechci, aby ses na mě díval…"
Stefan upíral oči na Klause, jemně odhrnul zdrsnělé bílé vlasy a pohladil Eleně tvář, přičemž ignoroval drsný pocit na konečcích prstů.
"Ale většinou se samozřejmě prostě rozloží. Fantastický způsob, jak opustit tento svět. Přijdeš o všechno, kůži, maso, svaly, vnitřní orgány - všechno se vrátí zpátky do země…"
Tělo ve Stefanově náručí se dál scvrkávalo. Zavřel oči a sevřel je pevněji. Plála v něm zuřivá nenávist ke Klausovi. Iluze, všechno je to jen iluze…
"Stefane…" Byl to suchý šepot, slabý jako šustění papíru hnaného větrem po opuštěné ulici. Chvíli se vznášel ve vzduchu a pak zmizel. Stefan zjistil, že drží jen hromadu kostí.
"A nakonec to skončí takhle. Přes dvě stovky jednotlivých, snadno oddělitelných součástek. Nabízíme včetně elegantního kufříčku…" Ze vzdálenější strany osvětleného kruhu se ozval skřípavý zvuk. Bílá rakev se sama od sebe otevřela. "Proč se neujmeš té čestné služby, Salvatore? Jdi a polož Elenu, kam patří."
Stefan klesl na kolena. Třásl se a hleděl na štíhlé bělostné kosti ve svých rukou. Všechno to byla jen iluze - Klaus prostě převzal kontrolu nad Bonniiným tranzem a ukazoval Stefanovi to, co chtěl, aby viděl. Ve skutečnosti Eleně nijak neublížil, ale Stefanův žhavý vztek a potřebu Elenu chránit to nijak neovlivnilo. Stefan jemně položil křehké kosti na zem a ještě jednou se jich něžně dotkl. Pak pohlédl opět na Klause s pohrdavě sevřenými rty.
"Tohle není Elena," řekl.
"Samozřejmě, že je. Poznal bych ji kdekoli." Klaus rozhodil ruce a zadeklamoval. "Znával jsem ženu, šarmantní kost…"
"Ne." Stefanovi se na čele perlil pot. Přestal vnímat Klausův hlas a soustředil se, pěsti zaťaté a svaly k prasknutí napjaté úsilím. Bojovat s Klausovým vlivem bylo jako valit balvan do prudkého kopce. Avšak ty křehké kosti se na zemi počaly chvět a kolem nich se rozprostřela jemná zlatavá záře.
"… samý hadřík a křivka a lokny se vlní… a blázen ten, kdo zval by ji svou krásnou paní…"
Záře se chvěla a blikotala, až kosti svázala dohromady. Svinula se kolem nich, teplá a zlatavá, oděla je svým leskem, když se zdvihly ve vzduchu. Najednou tu stála nejasná postava vyzařující jemné světlo. Stefanovi stékal do očí pot a měl pocit, že mu plíce snad prasknou.
"Hlína jen mrtva leží, ale krev jak tulák běží…"
Nad zářícími rameny se objevily dlouhé, hedvábně zlaté Eleniny vlasy. Na obličeji se začaly vynořovat nejprve nejasně a později naprosto zřetelně Eleniny rysy. Stefan s láskou rekonstruoval každičkou drobnost. Husté řasy, malý nosík, rty pootevřené jako okvětní lístky růže.
Bílé světlo se dál vinulo kolem postavy, až vytvořilo jemnou řízu.
"A prasklý pohár rozzívnul vstup do země zesnulých…"
"Ne." Stefana se zmocňovaly mrákoty, když ucítil, jak ho opouští poslední kapka Sil. Ale ňadra oné postavy se zachvěla a zdvihla a oči barvy lapisu lazuli se otevřely.
Elena se usmála a on ucítil, jak ho objímá žár její lásky. "Stefane." Hlavu nesla vysoko a hrdě jako královna.
Stefan se otočil ke Klausovi, který přestal recitovat a jen mlčky přihlížel.
"Tohle," řekl mu důrazně, "je Elena. Ne nějaká prázdná schránka, kterou po sobě zanechala na zemi. Tohle je Elena a nic z toho, co uděláš, ji nikdy nezasáhne."
Natáhl ruku, Elena ji uchopila a přistoupila k němu. Když se jejich dlaně dotkly, bylo to jako elektrický šok: cítil, jak ho prostupují její Síly a obnovují jeho životní energii. Stáli tam spolu bok po boku a čelili pohledu světlovlasého. Stefan nikdy v životě nezažil tak divoký pocit vítězství a síly jako v tuhle chvíli.
Klaus na ně asi dvacet vteřin hleděl a pak se nepříčetně rozzuřil.
Tvář se mu zkřivila nenávistí. Stefan cítil, jak proti nim vysílá vlny zhoubné Síly, a vší silou se snažil odolat. Vír temné zloby se je pokoušel od sebe odtrhnout, vyl jako uragán a ničil vše, co mu stálo v cestě. Svíce zhasly, vyletěly do vzduchu a vířily jako lapené v tornádu. Sen všude kolem nich se hroutil a rozpadal na kusy.
Stefan uchopil Elenu i za druhou ruku. Vichr jí cuchal vlasy a vháněl jí je do obličeje.
"Stefane!" snažila se překřičet vytí větru. Pak uslyšel její hlas ve své mysli: "Stefane, poslouchej mě! Existuje jediná věc, která ho může zastavit. Potřebuješ oběť, Stefane - najdi jednu z jeho obětí. Jen jeho oběť bude vědět…"
Hladina hluku neúnosně vzrostla, jako by se samotné pletivo času a prostoru kolem nich trhalo na kusy. Stefan ucítil, jak se mu Eleniny ruce vytrhly. Se zoufalým výkřikem se po ní znovu natáhl, ale hmatal už jen do prázdna. Byl příliš vyčerpaný svým soubojem s Klausem a nedokázal zůstat při vědomí. Temnota ho strhla s sebou do hlubin.
Bonnie to všechno viděla.
Bylo to podivné, ale jakmile ustoupila stranou, aby Stefan mohl být s Elenou, vypadalo to, jako by ve vlastním snu ztratila svou fyzickou podobu. Jako by už dál nebyla účastníkem dění, ale jenom jevištěm, na kterém se právě hraje. Mohla přihlížet, ale jinak nic.
Na konci dostala strach. Nebyla dost silná, aby udržela vizi pohromadě, a ta nakonec explodovala, až ji to vytrhlo z tranzu a ocitla se zpátky ve Stefanově pokoji.
Ležel na podlaze a vypadal dočista mrtvý. Byl bílý a nehybný. Ale když s ním Bonnie zatřásla a snažila se ho dostat na postel, zvedl se mu hrudník a uslyšela, jak lapá po dechu.
"Stefane? Jsi v pořádku?"
Divoce se rozhlížel po pokoji, jako by něco hledal. "Eleno!" zvolal a pak se zarazil, když si uvědomil, co byl sen a co realita.
Tvář se mu zrůznila emocemi. Na jeden strašlivý okamžik si Bonnie myslela, že se rozpláče, ale on jen zavřel oči a spustil hlavu do dlaní.
"Ztratil jsem ji. Nedokázal jsem ji udržet."
"Já vím." Bonnie ho chvíli pozorovala, pak sebrala odvahu, klekla si k němu a dotkla se jeho ramene. "Je mi to hrozně líto."
Prudce zvedl hlavu. Zelené oči měl suché, ale tak rozšířené, že se zdály až černé. Zprudka dýchal rozšířenými nozdrami a odhalil zuby v zuřivém výkřiku:
"Klaus!" Vyštěkl to jméno jako kletbu. "Vidělas ho?"
"Jo," odpověděla Bonnie a stáhla se o kousek dál. Zhluboka se nadechla a cítila, jak se jí svírají vnitřnosti. "On je šílený, že jo, Stefane?"
"To je." Stefan vstal. "A proto ho musíme zastavit."
"Ale jak?" Od chvíle, kdy Bonnie uviděla Klause, měla ještě větší strach než předtím - a míň si věřila. "Co by ho mohlo zastavit, Stefane? Nikdy jsem necítila nic, co by se podobalo jeho Síle."
"Ale copak jsi…?" Stefan se k ní rychle obrátil. "Bonnie, tys neslyšela, co Elena říkala úplně nakonec?"
"Ne. Co myslíš? Neslyšela jsem vůbec nic; v tu dobu jsme tam měli něco jako menší tornádo."
"Bonnie…" Stefanovy oči dostaly nepřítomný výraz, jak se zhluboka zamyslel a mluvil sám k sobě. "To znamená, že on to asi neslyšel taky. Takže to neví a nebude nám bránit."
"Bránit v čem? Stefane, o čem to tu mluvíš?"
"V tom, abychom našli jeho oběť. Poslouchej, Bonnie - Elena mi řekla, že pokud dokážeme najít Klausovu oběť, která přežila jeho útok, dozvíme se způsob, jak ho zastavit."
Bonnie byla totálně zmatená. "Ale… jak to?"
"Protože upíři a jejich dárci - jejich kořist - při výměně krve na krátkou chvíli spojí své mysli. Občas se tak dárce může o upírovi ledacos dozvědět. Ne vždycky, ale občas se to stává. K tomu muselo dojít a Elena to ví."
"To je všechno moc hezký - až na jednu drobnost," upozornila ho Bonnie sarkasticky. "Můžeš mi prosím tě říct, kdo by vůbec mohl přežít útok Klause?"
Čekala, že Stefana usadí, ale mýlila se. "Upír," odpověděl jednoduše. "Člověk, ze kterého Klaus udělal upíra, se určitě může počítat za jeho oběť. A po celou dobu, kdy si vyměňovali krev, se jejich mysli dotýkaly."
"Ach… aha. Takže… pokud dokážeme najít upíra, kterého udělal Klaus… ale proboha kde?"
"Možná v Evropě." Stefan začal přecházet po pokoji se soustředěným výrazem v očích. "Klaus toho má za sebou hodně a někteří z jeho upírů nutně musejí existovat. Možná bych se měl pokusit nějakého najít."
Bonnie byla naprosto konsternovaná. "Ale Stefane, nemůžeš nás přece opustit! To nejde!"
Stefan se zarazil na druhém konci pokoje a chvíli tam nehybně stál. Pak se konečně otočil k ní. "To nechci," odpověděl tiše. "Zkusíme nejdřív vymyslet nějaké jiné řešení - možná bychom se dokázali znovu zmocnit Tylera. Počkám týden - do příští soboty. Ale pak možná budu muset odjet, Bonnie. Víš to stejně dobře jako já."

Rozhostilo se mezi nimi velmi dlouhé ticho. Bonnie bojovala se slzami, které se jí draly do očí, a snažila se chovat dospěle a zodpovědně. Už přece není malá holka a teď to musí dokázat jednou provždy. Podívala se Stefanovi do očí a pomalu přikývla.

22. kapitola 2/2

19. srpna 2013 v 19:27 | Móňa |  Hunger games-Aréna smrti
Povytahuji obočí, než si uvědomuji, že Peeta neví o vzkazu, který mi Haymitch poslal přede dvěma dny. Jeden polibek se rovná jednomu vývaru. To taky není věc, kterou mohu jen tak plácnout. Tím bych naznačovala divákům, že naše romance je vymyšlená, aby zahrála na jejich city, a výsledkem by bylo, že nedostaneme už nic dalšího. Nějak uvěřitelně musím navázat tam, kde jsme přestali. Začít něčím jednoduchým. Natahuji se k němu a beru ho za ruku.
"Patrně spotřeboval hodně prostředků na to, aby mi tě pomohl uspat," poznamenávám uličnicky.
"Jo, pokud jde o tohle," říká Peeta a proplétá prsty s mými, "něco takového už nikdy nezkoušej."
"Nebo co?" ptám se.
"Nebo… nebo…" Nenapadá ho nic kloudného. "Dej mi minutku."
"V čem je problém?" říkám s úsměvem.
"Problém je v tom, že jsme oba naživu, což jenom posiluje tvoje přesvědčení, že jsi udělala správnou věc," odpovídá Peeta.
"Ale já jsem udělala správnou věc," namítám.
"Ne! To neříkej, Katniss!" Jeho sevření sílí, až mě od něj bolí ruka, a do hlasu mu proniká skutečná zlost. "Kdybys pro mě zemřela, neudělala bys mi žádnou laskavost. Rozumíš?"
Jeho naléhavost mě leká, ale vidím vynikající příležitost k tomu, abychom dostali nějaké jídlo, a tak se snažím s Peetou držet krok. "Možná jsem to dělala pro sebe, nenapadlo tě to někdy? Možná nejsi jediný, kdo… kdo si dělá starosti o to…, jaké by to bylo, kdyby…"
Koktám. Se slovy to neumím tak jako Peeta. A za řeči mě znovu zasahuje pomyšlení, že bych ho opravdu mohla ztratit i to, jak moc nechci, aby zemřel. A nejde o sponzory ani o to, co se stane, až se vrátíme domů. A taky nejde o to, že nechci být sama. Jde o něj. Nechci ztratit toho chlapce s chlebem.
"Kdyby co, Katniss?" ptá se tiše.
Přeju si, abych mohla zatáhnout závěsy a uzavřít tento okamžik před všetečnými zraky Panemu. I kdyby to znamenalo, že přijdeme o jídlo. Ať už cítím cokoliv, je to čistě moje věc.
"Tohle je přesně téma, kterému se mám podle Haymitche vyhýbat," odpovídám neurčitě, ačkoliv Haymitch nikdy nic podobného neříkal. Asi mě právě v tuto chvíli proklíná, že jsem zkazila hru v tak citově vypjaté chvíli. Peeta ale nějak vrací míček do hry.
"Tak si budu muset doplnit bílá místa sám," říká a přesouvá se ke mně.
Tohle je první polibek, který si oba plně uvědomujeme. Ani jeden nejsme omámeni nemocí či bolestí, ani nejsme v bezvědomí. Naše rty nejsou horké od horečky ani studené od zimy. Tohle je první polibek, při kterém skutečně cítím, jak se mi něco pohnulo v hrudi. Něco teplého a zvědavého. Tohle je první polibek, který ve mně vyvolává touhu po dalším.
Ten ale už nedostávám. Tedy, dostávám druhé políbení, ale jen letmé a na špičku nosu, protože něco odpoutalo Peetovu pozornost. "Zase ti krvácí rána. Radši si lehni, stejně je čas spát," říká.
Ponožky už mám dost suché na to, abych si je mohla vzít. Přesvědčuji Peetu, ať si oblékne svoji bundu. Vlhký chlad mi proniká až do morku kostí, takže on musí být napůl zmrzlý. Taky trvám na tom, že si vezmu první hlídku, ačkoliv ani jeden nepovažujeme za pravděpodobné, že by nás v tomhle počasí někdo napadl. Peeta ale souhlasí jedině pod podmínkou, že budu taky ve spacím pytli, a já se klepu tak silně, že nemá cenu něco namítat. V příkrém kontrastu s nocí před dvěma dny, kdy jsem cítila, že je ode mě Peeta vzdálený miliony kilometrů, si nyní naopak palčivě uvědomuji jeho bezprostřední přítomnost. Uvelebujeme se a on mi podkládá jednu paži pod hlavu namísto polštáře, zatímco druhou ochranářsky dává přese mne, i když se chystá spát. Takhle mě už strašně dlouho nikdo nedržel. Od chvíle, kdy zemřel můj otec a já jsem přestala věřit matce, ve mně ničí paže nevyvolávaly takový pocit bezpečí.
Nasazuji si brýle a sleduji, jak na podlahu jeskyně pravidelně dopadají kapky vody. Z jejich monotónního rytmu se mi klíží víčka a několikrát nakrátko usínám. Vždycky se provinile budím, rozzlobená sama na sebe. Po třech nebo čtyřech hodinách musím vzbudit Peetu, protože nedokážu udržet oči otevřené. Podle všeho mu to nevadí.
"Až zítra přestane pršet, najdu pro nás místečko tak vysoko na stromě, že se oba vyspíme v klidu," slibuji a okamžitě usínám.
Pokud jde o počasí, zítřek však není o nic lepší než dnešek. Liják pokračuje, jako by nás tvůrci her chtěli všechny vyplavit. Hrom duní tak mocně, že se chvěje celá zem. Peeta přesto zvažuje, že se vydá ven hledat nějaké jídlo, ale já mu vysvětluji, že v takové bouřce by to k ničemu nevedlo. Neuvidí ani na metr před sebe a jenom za pár vteřin promokne až na kůži. Ví, že mám pravdu, ale žaludky se nám bolestně svírají hladem.
Den se vleče, přichází večer a stále nenadchází žádná změna počasí. Haymitch představuje naši jedinou naději, ale nic nám neposílá, buď z nedostatku peněz - všechno teď stojí astronomické částky -, nebo protože není spokojen s naším představením. Zřejmě to druhé. Byla bych první, kdo by připustil, že dnes nepodáváme strhující výkony. Hladovíme, jsme zesláblí od zranění a snažíme se, aby se nám znovu neotevřely rány. Sedíme stulení k sobě ve spacáku, to ano, ale z větší části proto, abychom se zahřáli. Ani jeden z nás nedělá nic vzrušujícího, pokud nepočítáme občasné zdřímnutí.
Nejsem si vůbec jistá, jak bych měla přidat plyn v naší romantici. Polibek minulý večer byl příjemný, ale bude vyžadovat menší zamyšlení, jak se máme dostat k dalšímu. Ve Sloji jsou dívky, některé z nich i dcery obchodníků, které těmito vodami proplouvají s nadpozemskou lehkostí. Já jsem na to ale nikdy neměla příliš času ani chuti. Polibek navíc stejně nestačí, protože kdyby ano, najedli bychom se už včera večer. Instinkty mi napovídají, že Haymitch nepožaduje jenom tělesné projevy. Chce něco osobnějšího. Takové věci, jaké se ze mě snažil dostat, když jsme zkoušeli můj rozhovor. V tom jsem hrozná, ale Peeta ne. Nejlepší možná bude, když ho trochu rozpovídám.
"Peeto," začínám zlehka. "Při rozhovoru jsi říkal, že jsem se ti odjakživa líbila. Kam až sahá to tvoje odjakživa?"
"Hm, tak moment. Asi k prvnímu dni školy. Bylo nám pět. Měla jsi červené šaty a vlasy… ve dvou copech místo jednoho. Když jsme čekali ve frontě, otec mi tě ukázal," vzpomíná Peeta.
"Tvůj otec? Proč?" ptám se.
"Řekl: Vidíš tu holčičku? Chtěl jsem si vzít její matku, ale utekla s horníkem," odpovídá Peeta.
"Cože? Ty si vymýšlíš!" volám.
"Ne, je to pravda," ujišťuje mě Peeta. "Já na to: S horníkem? Proč chtěla horníka, když mohla mít tebe? A on povídá: Protože když zpívá…, utichají i ptáci, aby ho poslouchali."
"To je pravda. Ptáci skutečně utichají. Tedy, utichali," přikyvuji. Jsem ohromená a zvláštně dojatá tím, co pekař řekl kdysi Peetovi. Napadá mě, že má vlastní neochota zpívat a odmítání hudby neplyne ani tak z toho, že bych to považovala za ztrátu času. Možná mi jen příliš připomíná otce.
"Toho dne při hodině zpěvu se učitelka zeptala, kdo umí Údolní píseň. Ty ses hned přihlásila. Učitelka tě postavila na židli a ty jsi nám zpívala. Přísahám, že všichni ptáci za okny tehdy taky zmlkli," vypráví Peeta.
"Ale prosím tě," směju se.
"Ne, takhle to bylo. A když jsi dozpívala, věděl jsem, že jsem ztracený, stejně jako tvoje matka," říká Peeta. "Dalších jedenáct let jsem se snažil sebrat odvahu, abych tě oslovil."
"Bezúspěšně," dodávám.
"Bezúspěšně. Takže svým způsobem byla klika, když při sklizni vytáhli z osudí moje jméno," uzavírá Peeta.
Několik vteřin jsem jen pošetile šťastná, ale pak ve mně získává navrch zmatek. Protože bychom si měli tyhle věci vymýšlet; hrát, že jsme zamilovaní, ne opravdu být. Jenže Peetův příběh zní pravdivě. To o mém otci a ptácích. A opravdu jsem první den školy zpívala, ačkoliv už si nevzpomínám na tu píseň. A pokud šlo o ty červené šaty…, ty jsme opravdu měly, po mně je ještě nosila Prim, dokud se po otcově smrti opakovaným praním nerozpadly.
Taky by to vysvětlilo další věc. Proč Peeta riskoval výprask, aby mi mohl dát chleba toho hrozného hladového dne. Jsou-li tedy pravdivé tyhle detaily…, může to být pravda celé?
"Máš… pozoruhodnou paměť," říkám zajíkavě.
"O tobě si pamatuji všechno," odpovídá Peeta a zastrkuje mi za ucho uvolněný pramen vlasů. "To ty sis mě nikdy nevšímala."
"Všímám si tě teď," namítám.
"Tady nemám moc konkurentů," podotýká.
Chci se odtáhnout a znovu zatáhnout závěsy, ale vím, že nemohu. Jako bych slyšela Haymitchův naléhavý šepot: "Řekni to! Řekni to!"
Ztěžka polykám a dostávám ze sebe potřebná slova: "Ty nemáš moc konkurentů nikde." A tentokrát se k němu nakláním já.
Naše rty se sotva dotýkají, když se ozývá klapnutí a oba nadskakujeme. Zvedám luk se šípem připraveným k výstřelu, ale nic dalšího už neslyšíme. Peeta vyhlíží mezi kameny a zavýskne. Než ho stačím zadržet, vybíhá do deště a něco mi podává, Stříbrný padáček připevněný ke košíku. Okamžitě koš otvírám a uvnitř na nás čekají hody - čerstvé housky, kozí sýr, jablka a nejlepší ze všeho, polévková mísa s tím neuvěřitelným dušeným skopovým na divoké rýži. Přesně s tím jídlem, o kterém jsem Caesaru Flickermanovi řekla, že na mě v Kapitolu udělalo největší dojem.
Peeta se souká zpátky do jeskyně a září jako sluníčko. "Haymitche asi konečně unavilo, že musí sledovat, jak hladovíme."
"Asi," odpovídám.
V duchu ale slyším Haymitchova samolibá, byť mírně podrážděná slova: "Ano, tohle od tebe chci, drahoušku."