Září 2013

!! DŮLEŽITÉ !!

21. září 2013 v 15:47 | Anďa, Móňa, Vanda |  Články, novinky!

Ahoj všichni,

možná ste si všimli, že jsme tu teď dlouho nebyly.

Proč?

Důvod je prostý.

Přepisovat knížky dá celkem práci. A když už tu knížku přepíšeme, potom ještě korektura a nakonec ji dát na blog. Načasovat to tak, aby každý den přišla alespoň jedna nová kapitola a do toho musíme stíhat školu, učení a jiné aktivity. Nesedíme celé dny u počítače s knížkou, ale to je vedlejší. Chtěli jsme jenom říct, že nám to přijde celkem zbytečný. Články komentujete, jen když uvidíte, že tam máme chybu, nebo že nám chybí kapitola. Takže jsme se rozhodli, že pokud články nezačnou být víc komentované, s BLOGEM KONČÍME.

Nemá to být nějaký vyhrožování, jenom nám to zbytečně bere volný čas a nic z toho nemáme.

Takže si prozatím dáváme pauzu a pokud víc nezačnete komentovat, BLOG ZRUŠÍME!

Dík za přečtení:)


6. kapitolka

16. září 2013 v 17:37 | Móňa |  Hunger games-Vražedná pomsta
Ten jediný nepatrný pohyb představuje konec naděje a začátek
zkázy všeho, co je mi drahé. Nedokážu odhadnout formu trestu ani
to, jak širokému okruhu lidí se prezident pomstí, ale až bude po
všem, s největší pravděpodobností nezůstane nic. Možná byste tedy
čekali, že propadnu zoufalství a malomyslnosti. Ve skutečnosti
pociťuji především úlevu. Ulehčení, že mohu přestat s touhle hrou.
Otázka, zda ve svém úkolu uspěji, byla zodpovězena, byť záporně.
Pokud si zoufalá doba žádá zoufalých činů, pak mohu jednat tak
zoufale, jak si jen přeju.
Jenže ne tady a ne hned. Nejdůležitější je, abych se vrátila do Dvanáctého kraje, protože hlavní část mého plánu se točí kolem mé matky, sestry, Hurikána a jeho rodiny. A Peety, jestli ho přesvědčím, aby se k nám přidal. Na seznam přidávám ještě Haymitche. To jsou lidé, které musím vzít sebou, až uteču do divočiny. Jak je přemluvím, kam se schováme v zimě a co budeme muset udělat, aby nás nechytili? Na tyto otázky neznám odpověď. Přinejmenším ale vím, co musím udělat.
Místo, abych se tady zhroutila a rozeštkala se, narovnávám ramena a cítím daleko větší sebedůvěru než během několika posledních týdnů. Můj úsměv, snad trochu nepříčetný, není nijak nucený. A když prezident Snow utišuje diváky a ptá se: "Co byste říkali tomu, kdybychom jim vystrojili svatbu přímo tady v Kapitolu?" - hladce zvládám roli dívky, která je bez sebe radostí.
Caesar Flickerman se ptá, zda má prezident na mysli nějaké konkrétní datum.
"Dříve než se domluvíme na datu, měli bychom to patrně vyjednat s Katnissionou matkou," odpovídá prezident. Publikum se srdečně směje a prezident mě objímá paží. "Pokud k tomu napne síly celá země, snad tě dokážeme provdat, než ti bude třicet."
"Zřejmě budete muset přijmout nový zákon," hihňám se.
"pokud to bude nutné," říká prezident a naoko se spiklenecky usmívá.
Jakou si my dva spolu neužijeme švandu.
Následnému večírku v sídle prezidenta Snowa se nic nevyrovná. Strop ve výšce třinácti metrů se proměnil v noční oblohu s hvězdami., které vypadají úplně stejně jako u nás doma. Předpokládám, že z Kapitolu vypadají také tak, ale kdo ví? Pořád tu září příliš mnoho světel, než aby bylo vidět hvězdy. Zhruba v polovině vzdálenosti mezi podlahou a stropem se vznášejí hudebníci na nadýchaných bílých obláčcích, i když netuším, co je nadnáší. Tradiční jídelní stoly nahradil bezpočet vycpaných pohovek a křesel rozmístěných kolem krbů, vedle voňavých zahrad s květinami nebo jezírek s exotickými rybami, aby lidé mohli jíst, pít a bavit se v tom největším pohodlí. Uprostřed místnosti je velký dlážděný prostor, který slouží jako taneční parket, jako pódium, na němž se střídají různí umělci, i jako dějiště rozhovorů s okázale nastrojenými hosty.
Skutečným zlatým hřebem večera je však jídlo. Stoly podél stěn se prohýbají pod nejrozmanitějšími lahůdkami: všemi, jaké vás napadnou, i těmi, o nichž se vám nikdy ani nesnilo. Na rožních se otáčejí celé pečené krávy, prasata a kozy. Vedle leží obrovské tácy s drůbeží nadívanou pikantním ovocem a oříšky. Z omáček vyčnívají mořské plody, které člověka svádějí k tomu, aby si je ještě polil nějakým pálivým dresinkem. Nechybějí sýry, chleby, zelenina, sladkosti, fontány vína i prudy tvrdého alkoholu, nad nímž se mihotají plameny.
S odhodláním bojovat se mi vrátila chuť k jídlu. Po týdnech, kdy jsem byla příliš utrápená, než abych jedla, mám hlad jako vlk.
"Chci ochutnat všechno, co tu mají," říkám Peetovi.
Vidím, že se pokouší něco vyčíst z výrazu mé tváře a porozumět mé náhlé proměně. Jelikož neví, že jsem podle prezidenta Snowa selhala, musí předpokládat, že se raduji z domnělého úspěchu. Třeba si myslí, že se opravdu těším na naši svatbu. V očích se mu podivně zablýskne, ale jen krátce, protože nás stále sledují kamery. "Tak to abys začala co nejdřív," odpovídá.
"Z ničeho nesmím sníst víc než jedno sousto," zaříkám se. Toto předsevzetí málem poruším hned u prvního stolu, na kterém je rozestaveno asi dvacet omáček, a já ochutnávám smetanovou tykvovou směs se sekanými ořechy a malými černými semínky. "Tohle bych mohla jíst celou noc!" rozplývám se. Nakonec ale odolávám pokušení. Další krize přichází, když si nabírám jasně zelený vývar, který mohu popsat jedině tak, že chutná jako jaro, a do třetice v okamžiku, kdy beru do úst lžíci napěněné růžové polévky s malinami.
Střídají se před námi cizí tváře, představuje se nám spousta lidí, fotografují se s námi a jí dostávám bezpočet polibků na tvář. Můj odznak s reprodrozdem se zřejmě stal posledním výkřikem módy, protože ke mně přichází řada hostů, aby mi ukázali svoje doplňky - mají reprodrozdy na sponách opasků, vyšité do hedvábných klop, a dokonce vytetované na intimních místech. Všichni chtějí mít na sobě odznak vítěze. Dokážu si představit, jak to asi musí přivádět k zuřivosti prezidenta Snowa. Ale co proti tomu zmůže? Poslední hry se staly obrovským hitem a bobule jsou v Kapitolu jen symbolem zoufalé dívky, která se snažila zachránit svého milého.
Ačkoliv Peeta ani já nevyhledáváme ničí společnost, stejně k nám neustále přistupují noví a noví hosté. Nikdo si nás na tomhle večírku nechce nechat ujít. Předstírám, že jsem jejich pozorností potěšena, ale Kapitolané mě vůbec nezajímají. Jenom mě zdržují od jídla.
Na každém stole nacházím nové pokušení, a přestože dodržuji pravidlo jednoho sousta, začínám být přeplněná. Zvedám malého pečeného ptáčka, zakusuji se do něj a na jazyk mi vytéká pomerančová šťáva. Vynikající. Zbytek ale nechávám dojít Peetu, protože chci pokračovat v ochutnávání a pomyšlení, že bych měla nedojedené jídlo jen tak vyhodit, jako to tady dělá tolik lidí, se mi z duše příčí. U desátého stolu jsem přecpaná k prasknutí, a to jsem okusila jen malou část nabízených lahůdek.
V tu chvíli se k nám vrhá můj přípravný tým. Vzhledem k množství vypitého alkoholu a nadšení z toho, že dostali pozvání na takovou společenskou událost, jim skoro není rozumět.
"Proč nejít?" ptá se Octavia.
"Už se do mě nic nevejde," odpovídám. Všichni se smějou, jako kdybych právě řekla tu nejpošetilejší věc, jakou kdy slyšeli.
"Tím se nenechá nikdo zastavit!" říká Flavius. Odvádějí nás ke stolu s drobnými vinnými sklenkami na vysokých stopkách, které obsahují nějakou čirou tekutinu. "Tohle vypijte!"
Peeta zvedá sklenku ke rtům.
"Tady ne!" vypískne Octavia.
"Musíš to vypít támhle," dodává Venia a ukazuje ke dveřím, které vedou na tolalety. "Jinak tu ohodíš podlahu!"
Peeta se znovu dívá na sklenici a dochází mu to. "Chcete říct, že se po tom vyzvracím?"
Můj přípravný tým hýká smíchy. "Jistě. Abys mohl pokračovat v jídle," vysvětluje Octavia. "Už jsem to udělala dvakrát. Dělají to všichni - k čemu by jinak byla taková hostina?"
Její slova mi vyrážejí dech. Němě zírám na ty krásné malé skleničky a na všechno, co symbolizují. Peeta odkládá sklenku s takovou opatrností, jako kdyby se bál, že exploduje.
"Pojď, Katniss, půjdeme si zatančit," říká Peeta.
Z obláčků k nám odléhá hudba a Peeta mě odvádí rychle pryč od mého týmu, od toho stolu a dál na parket. Doma jsme zvyklí jen na několik tanců, k nimž se hraje na housle a flétny a které vyžadují značný prostor. Cetkie nám ale předvedla i pár tanců oblíbených tady v Kapitolu. Hudba hraje pomalu a jemně, jako ve snu, Peeta mě bere do náruče a zvolna se točíme v kruhu, skoro bez kroků. Takhle se dá tancovat na jednom místě. Chvíli mlčíme. Když nakonec Peeta promlouvá, jeho hlas zní přiškrceně.
"Říkáš si, že to třeba vydržíš, myslíš si, že snad nejsou tak špatní, a pak ..." Opět umlká.
Před očima vidím vychrtlá tělíčka nemocných dětí na našem kuchyňském stole, jimž matka předepisuje to, co jim rodiče nemohou dát. Víc jídla. Když jsme teď bohatí, dává jim s sebou nějaké potraviny domů. Ale za starých časů jsme jim občas neměli co dát a dítě se stejně už nedalo zachránit. A tady v Kapitolu schválně zvracejí, aby si dopřáli potěšení novu a znovu si plnit břicha. Ne protože by trpěli nějakou duševní nebo fyzickou nemocí, ne protože by snědli něco zkaženého. Tohle se prostě na večírku dělá. Očekává se to od vás. Patří to k zábavě.
Jednou, když jsem se stavovala u Hazelle, abych jí předala čerstvý úlovek, byl doma i malý Vic - byl nemocný a měl ošklivý kašel. V Hurikánově rodině se jí líp než u devadesáti procent ostatních lidí v Dvanáctém kraji. Přesto ale celou čtvrthodinku vyprávěl o tom, jak otevřel konzervu kukuřičného sirupu ze Zásilkového dne a každý si rozetřel lžíci na chleba a jak si později v týdnu možná dají znovu. Jak mu Hazelle řekla, že si může přidat trochu do čaje, aby se mu ulevilo od kašle, ale on by si připadal špatně, pokud by si trochu nevzali i ostatní. Když to takhle chodí u hurikána, jak jsou na tom asi všichni ostatní?
"Peeto, svážení nás sem, abychom spolu bojovali na život a na smrt pro jejich zábavu," upozorňuji ho. "S tím se vážně nedá nic srovnávat."
"Já vím. Vím to. Jenže občas už to prostě nedokážu vydržet. Je mi z toho tak zle, že ... že nevím, co udělám." Tiší hlas do šepotu. "Možná jsme udělali chybu, Katniss."
"Jakou?" ptám se.
"Že jsme se snažili situaci v krajích uklidnit," říká.
Rychle se rozhlížím na obě strany, ale zřejmě ho nikdo neslyšel. Televizní štáb se zdržel u stolu s korýši a taneční páry kolem nás jsou buď příliš opilé, nebo zahleděné samy do sebe, než aby si něčeho všimly.
"Promiň," omlouvá se Peeta oprávněně. Tohle není vhodné místo pro takové odbojné myšlenky.
"Nech si to na doma," říkám mu.
V tu chvíli se objevuje Portia se zavalitým mužem, který mi připadá matně povědomý. Představuje ho jako Plutarcha Heavensbeeho, nového hlavního tvůrce her. Plutarch se ptá Peety, jestli mu mě může na jeden tanec odvést, Peeta opět nasazuje televizní výraz, ustupuje a dobromyslně ho varuje, ať se ke mně moc netiskne.
Nechci tančit s Plutarchem Heavensbeem. Nechci na sobě cítit jeho dlaně, jednu na ruce, druhu na boku. Nejsem zvyklá na to, že se mě někdo dotýká, s výjimkou Peety a mé rodiny, a tvůrci her jsou na mém seznamu tvorů, kterých se chci dotýkat, až někde za červy. Plutarch si to ovšem podle všeho nějak uvědomuje a drží mě téměř na délku natažené paže.
Nezávazně si povídáme o večírku, o místní zábavě a o jídle a Plutarch žertem poznamenává, že se od posledního tréninku splátců vyhýbá punči. Nechápu to, ale potom mi dochází, že to byl on, kdo padl do mísy s punčem, když jsem při soukromém představení po tréninku vystřelila šíp proti tvůrcům her. Vystřelila jsem jenom jablko z tlamy pečenému seleti. Ale polekala jsem je.
"Ach, to jste vy ...," směju se a v duchu si přehrávám, jak se rozplácl do mísy.
"Ano. A jistě tě potěší, když ti řeknu, že jsem se z toho nikdy úplně nevzpamatoval," říká Plutarch.
Chci ho upozornit, že se nikdy nevzpamatuje ani dvaadvacet mrtvých splátců, kteří zahynuli během her, jež pomáhal vytvářet. Nakonec však jen odpovídám: "To je dobře. Takže vy jste letos hlavní tvůrce her? To musí být velká čest."
"Jen mezi námi, moc lidí o tu práci zájem nemělo," říká. "Příprava letošního ročníků s sebou nese obrovskou odpovědnost."
Jo, a poslední šéf je mrtvý, pomyslím si. Určitě ví o osudu Seneky Cranea, ale nevypadá to, že by mu dělala sebemenší starosti. "Už plánujete Čtvrtohry?" ptám se.
"Jistě. Na každém ročníku se pracuje několik let. Aréna se nedá postavit za pár dní. Právě rozhodujeme o hlavním, řekněme, námětu her. Věř tomu nebo ne, ale ještě dnes večer máme strategickou schůzku," říká.
Ustupuje ode mne a vytahuje z kapsy u vesty řetízek se zlatými hodinkami. "Brzy budu muset jít." Obrací ke mně hodinky ciferníkem. "Začínáme o půlnoci."
"To mi připadá pozdě na ...," začínám, ale pak něco rozptyluje moji pozornost. Plutarch přejíždí palcem po křišťálovém povrchu hodinek a na zlomek vteřiny se objevuje zářící obraz jako osvětlený svíčkou. Další reprodrozd. Přesně jako na mém odznaku. Jenže tenhle zas vzápětí mizí. Plutarch s klapnutím hodinky zavírá.
"Jsou moc hezké," říkám.
"Nejen hezké, tenhle kousek je jediný svého druhu," odpovídá. "Kdyby se na mě někdo vyptával, řekni, že jsem si šel dom lehnout. Tyhle schůzky by měly probíhat v tajnosti. Ale napadlo mě, že ničemu neublížím, když to povím tobě."
"Jistě, vaše tajemství jsou u mě v bezpečí," ujišťuji ho.
Potřásáme si rukama a Plutarch se mírně uklání - běžné gesto v Kapitolu. "Takže se uvidíme v létě na hrách, Katniss. Gratuluji k zásnubám a přeju hodně štěstí při zpracovávání tvé matky."
"To budu potřebovat," přikyvuji.
Plutarch odchází a já se proplétám davem, abych našla Peetu. Ze všech stran přijímám blahopřání od cizích lidí. Gratulují mi k zásnubám, k vítězství ve hrách i k mému výběru rtěnky. Mechanicky jim odpovídám, ale ve skutečnosti myslím na to, jak se Plutarch chlubil svými krásnými, jedinečnými hodinkami. Na celém rozhovoru bylo něco zvláštního. Skoro spikleneckého. Ale proč? Možná se bojí, že mu někdo ukradne nápad dát si na číselník hodinek mizejícího reprodrozda. Ano, patrně by si někdo udělal jejich levnou kopii. Takové věci se dějí jenom v Kapitolu.
Nacházím Peetu, jak obdivuje stůl s překrásně ozdobenými dorty. Z kuchyně přišli kuchaři, aby si s ním popovídali o polevách, a je úplně vidět, jak jsou bez sebe radostí, když mohou odpovídat na jeho otázky. Na Peetovu žádost pro něj připravují několik menších dortů a koláčů, aby si je odvezl do Dvanáctého kraje a mohl si prohlédnout jejich díla v klidu.
"Podle Cetkie musíme být v jednu ve vlaku. Zajímalo by mě, kolik je hodin," říká a rozhlíží se."
"Skoro půlnoc," odpovídám, beru z jednoho dortu čokoládovou růžičku a uždibuji z ní jednotlivé korunní plátky, aniž bych dbala na slušné způsoby.
"Je načase poděkovat a rozloučit se!" zašvitoří mi náhle u lokte Cetkie. Tohle je jedna z těch vzácných chvil, kdy prostě zbožňuji její manikální dochvilnost. Cestou ke dveřím nabíráme Cinnu s Portií a Cetkie nás provádí po místnosti, abychom se rozloučili s významnými lidmi. Nakonec míříme ke dveřím.
"Neměli bychom poděkovat prezidentu Snowovi?" ptá se Peeta. "Tohle je přece jeho dům."
"Ach, ten na večírky moc není. Má moře práce," vysvětluje Cetkie. "Už jsem zařídila, že mu zítra doručí nezbytné dárky a poděkování. Áá, tady jste!" Cetkie mává na dva kapitolské uvaděče, kteří mezi sebou podpírají opilého Haymitche.
Ulicemi Kapitolu projíždíme v autě s tmavými skly a další vůz za námi veze přípravné tmi. Všude jsou takové davy slavících lidí, že musíme jet pomalu, ale Cetkie se svým letitým tréninkem dopracovala dochvilnost k dokonalosti, takže přesně v jednu hodinu nastupujeme do vlaku a vyjíždíme z nádraží.
Haymitche ukládáme do jeho kupé, Cinna objednává čaj a všichni si sedáme kolem stolu, zatímco Cetkie šustí papíry s dalším rozvrhem a připomíná nám, že turné ještě neskončilo. "Nesmíme zapomenout na Svátek žní ve Dvanáctém kraji. Navrhuji tedy, abychom si vypili čaj a šli rovnou do postele." Nikdo nic nenamítá.
Když otvírám oči, je už dopoledne. Hlavu mám opřenou o Peetovu paži. Ani si nevzpomínám, že sem v noci přišel. Obracím se opatrně, abych ho nevzbudila, jenže on už je vzhůru.
"Žádné noční můry," říká.
"Cože?" ptám se.
"V noci jsi neměla žádné noční můry," rozvádí to.
Má pravdu. Poprvé za dlouhou dobu jsem prospala noc. "Ale něco se mi zdálo," vzpomínám si. "Sledovala jsem v lese reprodrozda. Dlouhou dobu. Vlastně to byla Routa. Zpíval totiž jejím hlasem.
"Kam tě zavedla?" ptá se a odhrnuje mi vlasy z čela.
"Nevím. Nikam jsme nedošly," říkám. "Ale připadala jsem si šťastná."
"V každém případě jsi spala klidně a spokojeně," přikyvuje.
"Peeto, jak to, že nikdy nevím o tvých nočních můrách?" ptám se.
"Těžko říct. Myslím, že nekřičím ani sebou neházím. Jenom prostě ztuhnu hrůzou," odpovídá.
"Měl bys mě vzbudit," říkám mu. Já ho občas probudím i dvakrát třikrát za noc a vždycky trvá dlouho, než mě ukonejší.
"To není třeba. Moje noční můry se většinou týkají toho, že tě ztratím," vysvětluje. "Jsem v pohodě, jakmile si uvědomím, že jsi u mě."
Uf. Peeta trousí podobné poznámky tak ledabylým tónem a já mám vždycky pocit, jako bych inkasovala kopanec do břicha. Přitom pouze upřímně odpovídá na mou otázku. Nenaléhá, abych mu říkala podobné věci, nebo mu vyznávala lásku. Pořád si ale připadám strašně, jako kdybych ho nějak využívala. Je to tak? Nevím. Vím jedině to, že poprvé nepovažuji za správné, aby spal se mnou v posteli. Což je docela paradoxní, protože jsme oficiálně zasnoubení.
"Bude to horší, až se vrátíme domů a já budu zase spát sám," dodává.
To je pravda, už jsme skoro doma.
Program ve Dvanáctém kraji zahrnuje dnešní večeři v domě starosty Underseea a shromáždění na náměstí během zítřejšího Svátku žní. Svátek žní je poslední den turné vítězů, ale obvykle přináší jen jídlo v rodinném kruhu nebo s pár přáteli, pokud si to můžete dovolit. Letos půjde o veřejnou událost, a protože oslavy pořádá Kapitol, všichni v celém kraji si dají do nosu.
Většina příprav proběhne ve starostově domě, neboť k vystoupením venku potřebujeme být v našem kraji navlečeni do kožešin. Na nádraží se zdržíme jen krátce - usmějeme se, zamáváme shromážděným lidem a nastupujeme do auta. I svoje rodiny uvidíme až při večeři.
Jsem ráda, že jedu ke starostovi a ne do soudní budovy, kde jsem se účastnila vzpomínkového obřadu za svého otce a kam mě odvezli po posledním dni sklizně na srdceryvné rozloučení s rodinou. Soudní budovu mám spojenou se samými smutnými vzpomínkami.
Dům starosty Underseea se mi líbí, zejména co se přátelím s jeho dcerou Madge. Vždycky jsme byly svým způsobem kamarádky, ale oficiálně jsme to ztvrdily, když se se mnou přišla rozloučit před odjezdem na Hladové hry a když mi pro štěstí věnovala odznak s reprodrozdem. Po mém návratu domů jsme spolu začaly trávit víc času. Vyšlo najevo, že i Madge musí nějak vyplnit plno volných hodin. Zpočátku to bylo trochu zvláštní, protože jsme nevěděly, co bychom měly dělat. Jiné dívky v našem věku jsme slyšela si povídat o klucích, o jiných holkách nebo o šatech. Madge a já nemáme sklony k drbům a hovory o šatech mě k smrti nudí. Po několika rozpačitých začátcích jsem ale zjistila, že by se Madge hrozně ráda podívala do lesa, a tak jsem ji vzala několikrát s sebou a ukázala jsem jí, jak se střílí z luku. Madge se mě na oplátku pokouší učit hře na klavír, ale mně se většinou víc líbí, když poslouchám, jak hraje ona. Občas se navzájem navštěvujeme, ale Madge chodí raději ke mně. Její rodiče mi připadají milí, ale myslím, že je moc často nevidí. Její otec řídí Dvanáctý kraj a její matka trpí ošklivými migrénami, kvůli nimž musí někdy i několik dní zůstávat v posteli.
"Třeba bychom jí mohli odvézt do Kapitolu," navrhla jsem při jednom z jejích záchvatů. Ten den jsme nehrály na klavír, protože i přes dvě podlaží vy jeho zvuk zhoršoval bolest paní Uderseeové. "Vsadí se, že by ji tam dokázali vyléčit."
"To ano, jenže do Kapitolu se dá jet jenom na pozvání," odpověděla Madge nešťastně. I starosta má omezená privilegia.
Dnes mám ve starostově domě čas pouze na rychlé přivítání s Madge a Cetkie už mě žene do třetího patra, kde se budu připravovat na večer. Po nalíčení si oblékám dlouhé stříbrné šaty a stále mi zbývá hodina času, takže vycházím na chodbu, abych se podívala na Madge.
Ložnici má v druhém patře, kde je i řada pokojů pro hosty a pracovna jejího otce. Nakukuji do pracovny, abych pozdravila pana Underseea, ale místnost je prázdná. V rohu hraje televize a já se na chvíli zastavuji, abych se podívala na záběry ze včerejšího kapitolského večírku. Tančíme s Peetou, jíme a líbáme se. Tohle jistě právě teď vysílají do všech panemských domovů. Diváci už musejí mít "milenců pronásledovaných osudem" plné zuby. Ani se jim nedivím.
Obracím se k odchodu, když mou pozornost upoutá pípnutí. znovu se otáčím k televizi. Obrazovka na okamžik zčerná a poté na ní začíná blikat nápis "NEJNOVĚJŠÍ INFORMACE Z OSMÉHO KRAJE". Instinktivně tuším, že toto vysílání není určeno mým očím, ale pouze starostovi, Měla bych jít. Hned. Místo toho však přistupuji blíž k televizi,
Objevuje se hlasatelka, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Má šedivé vlasy a chraptivý, vážný hlas. Upozorňuje, že se situace zhoršuje a byl vyhlášen poplach třetího stupně. Do osmého kraje právě míří další jednotky a veškerá textilní výroba byla zastavena.
Hlasatelku střídá záběr na hlavní náměstí Osmého kraje. Poznávám ho, protože jsem tam byla teprve minulý týden. Ze střech domů dosud vlají plakáty s mou tváří. Scéna pod nimi se ale proměnila. Náměstí je plné křičících lidí s tvářemi zakrytými šátky a podomácku vyrobenými maskami. Demonstranti házejí cihly. Několik budov je v plamenech. Vojáci střílejí do davu ostrými patronami a k zemi padají náhodné oběti.
Ještě nikdy jsem nic takového neviděla, ale vím přesně, na co se dívám. Tohle prezident Snow označuje jako nepokoj.

5. kapitolka

15. září 2013 v 17:36 | Móňa |  Hunger games-Vražedná pomsta
Starcovo tělo ještě ani nedopadlo na zem a výhled už nám blokuje stěna z bílých uniforem mírotvorců. Řada vojáků se samopaly v rukou nás zatlačuje směrem ke dveřím.
"My jdeme!" říká Peeta a odstrkuje vojáka, který tlačí do mě. "Chápeme to jasné? Pojď, Katniss." Objímá mě paží kolem ramen a odvádí mě zpátky do soudní budovy. Vojáci následují krok nebo dva za námi. Jakmile jsme uvnitř, dveře se zabouchnou a slyšíme dusání bot běžících ke shromážděnému davu na náměstí.
Haymitch, Cetkie, Portia a Cinna čekají pod zrnící nástěnnou obrazovkou a tváře mají stažené úzkostí.
"Co se stalo?" Spěchá k nám Cetkie. "Hned po Katnissině krásném proslovu jsme ztratili obraz a pak Haymitch říkal, že slyšel výstřel, a já na to, že je to nesmysl, ale kdo ví? Dneska člověk může kdekoliv narazit na šílence!"
"Nic se nestalo, Cetkie. Bouchl výfuk starého náklaďáku," odpovídá Peeta vyrovnaným hlasem.
Ozývají se další dva výstřely. Dveře příliš netlumí zvuky. Kdo se stal obětí tentokrát? Mlatova babička? Jedna z Routiných sestřiček?
"Pojďte oba se mnou," říká Haymitch. Vyrážíme s Peetou za ním a ostatní necháváme stát na místě. Mírotvorci rozmístění kolem soudní budovy se o nás momentálně nezajímají., když jsme v bezpečí uvnitř. Stoupáme po nádherně opracovaném mramorovém schodišti, které ústí do dlouhé síně s prodřeným kobercem. Přímo před námi jsou otevřené dvojité dveře, kterými se dostáváme do první místnosti, vysoké jistě aspoň sedm metrů. Do římsy kolem stěn jsou vsazeny ozdoby v podobě ovoce, květů a malých boubelatých dětiček s křidélky, které na nás shlížejí ze všech koutů. Vázy plné květů vydávají tak nasládlou vůni, že mě až štípá v očích. Na stojanech u stěny visí naše večerní šaty. Tato místnost byla připravena pro nás, ale máme sotva čas si tu odložit svoje dárky, než nám Haymitch strhává mikrofony z hrudi, cpe je pod polštář na pohovce a mává na nás, ať ho následujeme.
Pokud vím, byl tady pouze jednou, při svém vlastním Turné vítěze před desítkami let. Má ale buď pozoruhodnou paměť, nebo spolehlivé instinkty, protože nás provádí bludištěm schodišť a stále užších chodeb. Občas musí zastavit a násilím otevřít nějaké dveře. Podle hlasitého skřípání pantů je poznat, že už jimi dávno nikdo neprocházel. Nakonec vystoupáme po žebříku k padacím dveřím, Haymitch je odklápí a my se ocitáme v dómu soudní budovy. Jde o rozlehlý prostor s rozbitým nábytkem, hromadami knih a lejster a zrezivělých zbraní. Všechno pokrývá silná vrstva prachu, která jasně svědčí o tom, že tu roky nikdo nebyl. Dovnitř proniká světlo zašlými čtvercovými okénky ve stěnách kupole. Haymitch za námi kopnutím zavírá padací dveře a obrací se k nám.
"Co se stalo?" ptá se.
Peeta líčí, co se odehrálo na náměstí. Zahvízdání, vzdání pocty, to naše zdržení na verandě i zastřelení starce. "O co tu jde, Haymitchi?"
"Od tebe to bude znít líp," otáčí se Haymitch ke mně.
Nesouhlasím. Myslím, že to naopak ode mne bude znít stokrát hůř. Ale snažím se co nejklidněji říct Peetovi všechno. O prezidentu Snowovi, o nepokoji v krajích a nevynechávám ani polibek s Hurikánem. Vysvětluji, že jsme všichni v ohrožení, včetně celé země, kvůli mé lsti s bobulemi. "Na tomhle turné jsem měla všechno napravit. Přimět všechny pochybovače, že jsem jednala z čisté lásky. Uklidnit situaci. Dneska jsem ale očividně dosáhla jenom toho, že zabili tři lidi a všechny na náměstí teď potrestají. Je mi tak zle, že si musím sednout na pohovku, i když z ní trčí zlomená pera a má roztrhané čalounění.
"To ale znamená, že jsem všechno zhoršil i já. Tím, že jsem jim dal ty peníze," říká Peeta. Najednou se ožene proti lampičce, která stojí na krajíčku jedné bedny, a odhazuje ji na druhý konec místnosti, kde se tříští o zem. "Tohle musí přestat. Hned teď. Tuhle... tuhle... hru, kterou vy dva hrajete, kdy si navzájem sdělujete tajemství, ale přede mnou je tajíte, jako kdybych byl příliš bezvýznamný, hloupý nebo slabý na to, abych se s nimi dokázal poprat."
"Tak to není, Peeto," začínám.
"Přesně tak to je!" křičí na mě. "Já mám taky plno lidí, na kterých mi záleží, Katniss! Rodinu i přátele ve Dvanáctém kraji. Zabijou je stejně jako tvoje blízké, jestli neodvedeme dobrou práci. Copak si po všem, čím jsme prošli v aréně, nezasloužím slyšet pravdu?"
"Vždycky jsi naprosto spolehlivý, Peeto," říká Haymitch. "Před kamerami se prezentuješ tak chytře, že jsem to nechtěl narušovat."
"Zjevně jste mě přecenili, protože dneska jsem to vůbec nezvládl. Co se podle vás stane Routině a Mlatově rodině? Myslíte, že dostanou podíl na naší výhře? Myslíte, že jsem jim pomohl ke šťastnější budoucnosti? Mám dojem, že budou mít obrovskou kliku, pokud se dožijí večera!" Peeta vrhá proti stěně další předmět, tentokrát nějakou sochu. Takhle zuřit jsem ho ještě neviděla.
"Má pravdu, Haymitchi," říkám. "Byla to chyba, že jsme mu to neřekli. Měli jsme to udělat už v Kapitolu."
"Už v aréně jste spolu měli domluvený nějaký systém, že ano?" ptá se Peeta o něco tišším hlasem. "Systém, ze kterého jste mě vynechali."
"Ne. Aspoň ne oficiálně. Jenom jsem dokázala odhadnout, co Haymitch chce, podle toho, co mi poslal nebo neposlal," vysvětluji.
"Já jsem nikdy takovou možnost neměl, protože mně nic neposlal, dokud ses neobjevila ty," odpovídá Peeta.
Nad tímhle jsem nikdy moc nepřemýšlela. Jak to asi muselo vypadat z Peetova pohledu, když zjistil, že jsem dostala mast proti popáleninám a chleba, zatímco jemu, ačkoliv byl na prahu smrti, Haymitch neposlal vůbec nic. Jako kdyby mi Haymitch pomáhal na Peetovy náklady.
"Podívej, chlapče...," začíná Haymitch.
"Neobtěžujte se. Já vím, že jste si musel vybrat jednoho z nás. A chtěl jsem, aby to byla ona. Ale tohle je něco jiného. Umírají tam lidé a tak to půjde dál, pokud nebudeme opravdu dobří. Všichni víme, že před kamerami jsem lepší než Katniss. Nikdo se mnou nemusí nacvičovat, co bych měl říct. Ale musím vědět, do čeho jdu," říká Peeta.
"Odteď budeš mít všechny informace," slíbil mu Haymitch.
"To doufám," ušklíbne se Peeta a odchází, aniž by mi věnoval jediný pohled.
Kolem nás se ve vzduchu vznáší zvířený prach a hledá si nové místo, kam by mohl usednout. Padá na vlasy, do očí a na lesklý zlatý odznak.
"Vybral sis mě, Haymitchi?" ptám se.
"Jo," přikyvuje.
"Proč? Jeho máš radši," říkám.
"To je fakt. Ale nezapomeň, že dokud nezměnili pravidla, mohl jsem doufat, že tam odtud dostanu jenom jednoho z vás," vysvětluje. "Myslel jsem si, že když je Peeta tak rozhodnutý tě chránit, mohlo by se nám to společně podařit."
"Aha." Nenapadají mě vhodnější slova.
"Sama poznáš, že člověk občas musí dělat těžká rozhodnutí. Jestli tohle přežijeme, naučíš se to taky," dodává Haymitch.
Dnes jsem se v každém případě naučila jednu věc. Tohle místo není jen větší místo Dvanáctého kraje. Náš plot není střežen a jen zřídkakdy je pod proudem. Naši mírotvorci jsou nepříjemní, ale rozhodně nejsou tak krutí. Naše těžkosti vyvolávají spíš únavu než vztek. Tady v jedenáctém kraji lidé trpí daleko víc a jsou zoufalejší. Prezident Snow má pravdu. K zažehnutí nepokojů stačí pouhá jiskra.
Všechno je na mě příliš rychlé. Varování, střelba a poznání, že jsem možná uvedla do pohybu cosi s obrovskými důsledky. Je to celé tak nepravděpodobné. Bylo by něco jiného, kdybych měla v plánu vyvolat vzpouru, ale za těchto okolností..., jak jsem, pro všechno na světě, mohla způsobit tolik problémů?
"Pojď. Musíme se zúčastnit večeře," říká Haymitch.
Zůstávám pod sprchou co nejdéle, dokud mě nenutí vylézt, abych se připravila. Můj tým si patrně vůbec neuvědomuje, k čemu dnes došlo. Všichni vzrušeně švitoří o chystané večeři. V krajích jsou dostatečně významní, aby se také zúčastnili, zatímco v Kapitolu je na prestižní večírky skoro nikdy nezvou. Snaží se odhadnout, jaká jídla budou podávat, ale já mám stále před očima obraz toho, jak vojáci vpalují starci kulku do hlavy. Ani si nevšímám toho, co se mnou kdo dělá, takže se vidím teprve při odchodu v zrcadle. Mám na sobě bledě růžové šaty bez ramínek, které mi dosahují ke střevíčkům. Vlasy mám sčesané z tváře a splývají mi v záplavě loken na záda.
Přistupuje ke mně Cinna a přehazuje mi přes ramena třpytivý stříbrný šátek. Zachytává v zrcadle můj pohled. "Líbí?"
"Je to krásné. Jako vždycky," odpovídám.
"A teď se ještě podíváme, jak k tomu půjde úsměv," dodává jemně. Tím mi připomíná, že za minutu mě budou opět snímat kamery. Daří se mi povytáhnout koutky úst o trochu výš. "To je ono."
Když se shromažďujeme, abychom sešli dolů na večeři, usuzuji, že Cetkie neví, co se stalo na náměstí. Haymitch jí o tom nic neřekl. Nepřekvapilo by mě, kdyby to věděli Cinna s Portií, ale podle všeho došlo k tiché dohodě, že nebudeme sdělovat špatné zprávy Cetkii. Zanedlouho se ale stejně doslechneme o potížích.
Cetkie prochází večerní rozvrh a odhazuje ho stranou. "A pak, díkybohu, můžeme všichni nastoupit do vlaku a vypadnout odsud," říká.
"Děje se něco, Cetkie?" ptá se Cinna.
"Nelíbí se mi, jak s námi zacházejí. Cpou nás do náklaďáků a zakazují nám vstup na jeviště. Asi před hodinou jsem se rozhodla, že se projdu po soudní budově. Jsem docela odbornice na architekturu, víte?" říká.
"Ano, slyšela jsem o tom," odpovídá Portia po dlouhé chvíli ticha.
"Takže se tu tedy rozhlížím, protože regionální rozvaliny budou letos ohromně populární, a najednou se objeví dva mírotvorci a začnou mi rozkazovat, abych se vrátila do našich pokojů. Jeden z nich do mě dokonce šťouchl zbraní!" vypravuje Cetkie.
Napadá mě, že to bude přímý důsledek toho, jak jsme dříve toho dne zmizeli s Haymitchem a Peetou. Trochu mě uklidňuje, že Haymitch měl podle všeho pravdu: nikdo nesledoval tu zaprášenou kupoli, kde jsme mluvili. Ačkoliv se vsadím, že teď už ji sledují.
Cetkie vypadá tak nešťastně, že jí sama od sebe objímám. "To je hrozné, Cetkie. Možná bychom neměli vůbec chodit na tu večeři. Přinejmenším dokud se neomluví." Vím, že by s tím nikdy nesouhlasila, ale znatelně pookřívá, když vidí, že bereme její stížnost vážně.
"Ne, já to zvládnu. Patří k mé práci, abych přestávala lepší i horší chvilky. A nemůžeme dovolit, abyste vy dva přišli o večeři," odpovídá. "Ale děkuji za tvůj návrh, Katniss."
Uspořádává nás do formace, v níž vstoupíme do jídelny. Nejdřív přípravný tým, pak ona, vizážisté a Haymitch. Peeta a já pochopitelně budeme průvod uzavírat.
Někde pod námi začínají hrát hudebníci. Když první vlna našeho malého procesí začíná scházet ze schodů, bereme se s Peetou za ruce.
"Haymitch říká, že jsem na tebe neměl křičet. Že jsi jenom jednala podle jeho pokynu," oslovuje mě Peeta. "Je taky pravda, že ani já jsem ti v minulosti nesvěřoval úplně všechno."
Vzpomínám si na svůj šok, když mi Peeta vyznal před celým Panemem lásku. Haymitch o tom tehdy věděl a také mi nic neřekl. "Myslím, že jsem po tom rozhovoru, taky roztřískala pár věcí."
"Jenom vázu," říká
"A poranila jsem ti ruce. Už ale nemá smysl dělat to znovu, ne? Něco před sebou tajit?" ptám se.
"Nemá," přikyvuje Peeta. Stojíme na vrcholu schodiště a dáváme Haymitchovi patnáct schodů náskok, jak nám Cetkie nakázala. "Takže jsi Hurikána políbila opravdu jen jednou?"
Jeho otázka mě tak překvapuje, že automaticky odpovídám: "Ano." Opravdu mu vrtalo hlavou právě tohle, přese všechno, co se dnes odehrálo?
"Patnáct. Tak vyrážíme," říká.
Dopadá na nás světlo a já nasazuji okouzlující úsměv.
Scházíme ze schodů a jsme vrženi do víru navzájem nerozeznatelných hostin, obřadů a cest vlakem. Každý den je stejný jako ten předchozí. Vzbudíme se. Oblékneme se. Projedeme davy provolávající slávu. Vyslechneme si proslov na naší počest. Na oplátku proneseme děkovné řeči, ale musí obsahovat pouze to, co nám schválil Kapitol, nikdy žádné osobní dodatky. Občas nás čeká krátká prohlídka: v jednom kraji zahlédneme moře, v jiném pralesy s obrovskými stromy, jinde zase ošklivé továrny, lány pšenice, páchnoucí rafinérie. Pak se oblékneme do večerních šatů. Zúčastníme se večeře. Nastoupíme do vlaku.
Během slavnostní večeře se tváříme vážně a uctivě, ale pořád se držíme za ruce nebo jsme do sebe zaklesnuti lokty. Během večeře okázale dávám najevo svoji zamilovanost. Líbáme se, tančíme, necháváme se přistihnout, jak se pokoušíme odejít o samotě do ústraní. Ve vlaku propadáme tichému zoufalství, když se snažíme odhadnout, jak asi působíme na lidi.
I bez osobních dodatků k oficiálním proslovům, které by zavdávaly příčiny k nepokojům - není ani třeba říkat, že naše slova z Jedenáctého kraje byla vystřižena ještě před odvysíláním-, cítíme, že něco visí ve vzduchu, jako když se schyluje k bouři. Někde ne. Některá shromáždění vyzařují onu sklíčenost, rezignovanou atmosféru, jaká většinou vládne na slavnostním vítání vítěze ve Dvanáctém kraji. Ale jinde -především v Osmém, Čtvrtém a Třetím kraji- se ve tvářích lidí setkávám s nefalšovanou radostí z toho, že nás vidí, a pod tou radostí probleskuje vztek. Když skandují mé jméno, jde spíš o volání po pomstě než o provolávání slávy. Když k davu přistupují mírotvorci, aby jej zkrotili, lidé jim kladou odpor, místo aby poslušně ustoupili. A já vím, že to nemohu nějak změnit. Žádné sebelíp uvěřitelné projevy lásky tuhle vlnu nezastaví. Pokud jsem v aréně s těmi bobulemi jednala v okamžitém pominutí smyslů, tihle lidé se chystají učinit to samé.
Cinna mi začínat zabírat šaty v pase a přípravný tým se trápí kvůli mým kruhům pod očima. Cetkie mi dává prášky na spaní, ale nezabírají. Alespoň ne dostatečně. Usínám jen proto, aby mě za chvíli probudily noční můry, živější a častější než kdykoliv předtím. Peeta, který jako obvykle chodí v noci po vlaku, slyší můj křik, jak se pokouším probrat z omámení léky, které jen prodlužují hrozné sny. Probouzí mě a daří se mu mě uklidnit. Pak si ke mně lehá do postele a objímá mě, dokud neusnu. Pak už si odmítám brát další pilulky. Každou noc ho ale beru k sobě do postele. Zvládáme tmu stejně, jako jsme to dělali v aréně, ve vzájemném objetí, kdy společně čelíme nebezpečím, jež se na nás mohou každou chvíli vrhnout. Nic jiného se nestane, ale toto uspořádání se rychle stává předmětem drbů po celém vlaku.
Když mi o tom Cetkie říká, pomyslím si: Dobře. Snad se to donese o prezidentu Snowovi. Odpovídám jí, že se pokusíme být diskrétnější, ale ve skutečnosti se o nic takového nesnažíme.
V rychlém sledu probíhajících vystoupení v Druhém a Prvním kraji jsou ještě hroznější než jiná. Cato a Kordeta, splátci z Druhého kraje, se mohli oba vrátit domů, kdybychom nevyhráli my s Peetou. Vlastnoručně jsem zabila Třpytku i jejího druha z Prvního kraje. Snažím se vyhnout pohledům jeho rodiny a dozvídám se, že se jmenoval Kras. Jak to, že jsem to vůbec nevěděla? Před Hladovými hrami jsem tomu pravděpodobně nevěnovala pozornost a po nich už jsem jeho jméno znát nechtěla.
Do Kapitolu dorážíme ve stavu naprostého zoufalství. Chodíme na nesčetná vystoupení před nadšenými davy. Zde, mezi privilegovanými obyvateli Panemu, mezi těmi, jejichž jména nejsou nikdy vložena do osudí dne sklizně a jejichž děti nikdy neumírají za údajné zločiny spáchané před několika generacemi, nehrozí nebezpečí vzpoury. V Kapitolu nemusíme nikoho přesvědčovat o své lásce, držíme se však tenoučkého stébla naděje, že možná ještě zapůsobíme na někoho v krajích. Ať se ale snažíme sebevíc, nestačí to.
Na našem původním patře Výcvikového centra proto navrhuji, že bychom se mohli veřejně vzít. Peeta souhlasí, ale potom na dlouho mizí ve svém pokoji. Haymitch mi radí, ať ho nechám o samotě.
"Já myslela, že to chce," divím se.
"Jenže ne takhle," odpovídá Haymitch. "Chtěl, aby to bylo doopravdy."
Vracím se do svého pokoje a lehám si pod přikrývku. Snažím se nemyslet na Hurikána ani na nic jiného.
Toho večera na pódiu před Výcvikovým centrem odpovídáme na předem připravený seznam otázek. Rozhovorem nás hladce provádí Caesar Flickerman v třpytivém tmavomodrém obleku a s vlasy, očními víčky a rty nabarvenými namodro. Když se nás ptá na budoucnost, Peeta pokleká na jedno koleno, vyznává mi lásku a žádá mě o ruku. Já samozřejmě přijímám. Caesar se rozplývá, kapitolské davy hystericky ječí a televizí se míhají záběry na Šťastné davy po celém Panemu.
Nečekaně nás navštěvuje samotný prezident Snow, aby nám poblahopřál. Tiskne Peetovi ruku a bodře mu poklepává na rameno. Objímá mě a dýchá na mě vůní růže a krve. Nakonec mi přikládá své odulé rty na tvář. Když se s úsměvem odtahuje, s prsty zabořenými do mé paže, povytahuji tázavě obočí. Beze slov se ptám na to, co nemohu vyslovit ústy. Přesvědčila jsem vás? Stačilo to? Stačilo, když jsem vás ve všem poslechla, podřídila jsem se a slíbila jsem, že si vezmu Peetu?
Místo odpovědi jen sotva postřehnutelně vrtí hlavou.

4. kapitolka

15. září 2013 v 17:35 | Móňa |  Hunger games-Vražedná pomsta
Mlčky klopýtáme zpátky do vlaku. Na chodbě před mým kupé mě Haymitch hladí po rameni a říká: "Uvědom si, že jsi mohla dopadnout podstatně hůř." Míří ke svému kupé a ve vzduchu za ním ještě chvíli zůstávají výpary vína.
Svlékám si promočené bačkory, župan i pyžamo. V zásuvkách mám jiné, ale zalézám do postele jen ve spodním prádle. Civím
do tmy a přemýšlím o rozhovoru s Haymitchem. Všechno, co řekl, byla pravda - o očekáváních Kapitolu, o mé budoucnostis Peetou, a ani v té poslední poznámce se nemýlil. Jistěže bych mohla dopadnout podstatně hůř. Jenže o to tady nejde. Jedna z posledních svobod, které ve Dvanáctém kraji máme, je možnost provdat se podle vlastního výběru, nebo se nevdávat vůbec. A teď mě připravili i o ni. Uvažuji, jestli bude prezident Snow trvat na tom, abychom měli děti. Pokud ano, bude je každoročně čekat den sklizně. A bylo by přece vzrušující, kdyby vylosovali dítě ne jednoho, ale hned dvou bývalých vítězů? Děti vítězů se totiž do arény dostaly již vícekrát. Taková situace vždycky přitáhne velkou pozornost a mluví se o tom, jak danou rodinu pronásleduje smůla. Stává se to ovšem tak často, že nemůže jít o pouhou náhodu. Podle Hurikána to Kapitol dělá záměrně: zmanipuluje losování, aby zvýšil dramatičnost her. A vzhledem k tomu, kolik potíží jsem způsobila, bude mít každý můj potomek místo v aréně jisté.
Přemýšlím o Haymitchovi, který je bez manželky a bez rodi
ny a otupuje se alkoholem. Mohl si vybrat kteroukoliv ženu v kraji, ale zvolil si samotu. Ne samotu - to slovo zní příliš klidně a mírumilovně. Spíš uvěznění na samotce. Rozhodl se tak proto, že po pobytu v aréně tomu dal přednost před rizikem, že budou odvádět jeho dítě? Sama jsem poznala, jaké to je, když v den sklizně vylosovali Prim. Sledovala jsem tehdy, jak kráčí k pódiu vstříc smrti. Jako její sestra jsem ale aspoň mohla zaujmout její místo, což bych jako matka nemohla.
Horečně se pokouším vymyslet nějakou únikovou cestu. Nemohu se nechat prezidentem Snowem odsoudit k takové budoucnosti. I kdyby to mělo znamenat, že si vezmu život. Nejdřív se ale pokusím utéct. Co udělají, když prostě zmizím? Ztratím se v lesích a už nikdy z nich nevyjdu? Nemohla bych s sebou dokonce vzít všechny své blízké a začít nový život hluboko v divočině? Zní to krajně nepravděpodobně, ale ne neproveditelně.
Potřásám hlavou, abych si ji pročistila. Teď není vhodná chvíle spřádat divoké plány. Musím se soustředit na Turné vítězů. Osud mnoha lidí závisí na tom, jak dobře splním svoji roli.
Přichází úsvit, já doposud nezamhouřila oka a na dveře mi klepe Cetkie. Beru si první šaty, které mi padnou pod ruku, a vleču se do jídelního vozu. Nechápu, proč musím vůbec vstávat, když dnes celý den pojedeme, ale ukazuje se, že včerejší zušlechťování sloužilo pouze pro cestu na nádraží. Dnes si mě teprve vezme přípravný tým pořádně do parády.propracovává až ke kraji prvnímu, po němž následuje Kapitol. Kraj vítěze se nechává úplně nakonec. Jelikož Dvanáctý kraj pořádá nejméně okázalé oslavy - obvykle jen večeři pro splátce a shromáždění kysele se tvářících obyvatel na náměstí -, je patrně nejlepší vyřídit nás co nejdřív. Letos, poprvé od Haymitchova vítězství, turné naopak ve Dvanáctém kraji skončí.
"Proč? Stejně je taková zima, že ze mě nebude skoro nic vidět," namítám.
"V Jedenáctém kraji zima není," poučuje mě Cetkie. "A pojedeme i jinam."
Jedenáctý kraj. Naše první zastávka. Radši bych začala někde jinde, protože odtud pocházela Routa. Turné vítězů má ovšem svoje pravidla. Obvykle začíná ve Dvanáctém kraji a postupně se
Snažím se vychutnávat si jídlo, jak mi radila Hazelle. Kuchaři mě zjevně chtějí potěšit. Připravili můj nejoblíbenější pokrm, dušené jehněčí se sušenými švestkami, a plno dalších lahůdek. U mého místa u stolu čeká pomerančový džus a šálek horké čokolády, z níž stoupá pára. Sním toho tedy hodně a snídani se skutečně nedá nic vytknout, ale nedá se říct, že bych si ji užívala.Také jsem otrávená, že se neukázal nikdo kromě mě a Cetkie.
"Kde jsou všichni ostatní?" ptám se.
"Nemám ponětí, co dělá Haymitch," říká Cetkie.
Toho jsemopravdu nečekala, protože patrně teprve zalézá do postele. "Cinna byl dlouho vzhůru, aby přichystal tvoje šaty. Musí jich pro tebe mít snad stovky. Tvoje večerní róba je nádherná. A Peetův tým ještě asi spí."
"On se nepotřebuje připravovat?" ptám se.
"Ne tak jako ty," odpovídá Cetkie.
Je mi jasné, co to znamená. Budou mi celé dopoledne škubat chloupky z těla, zatímco Peeta si přispí. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, ale v aréně aspoň některým z chlapců zůstalo jejich ochlupení, zatímco dívce ani jedné. Vzpomínám si, jak jsem Peetu koupala v potoce. Jakmile voda odplavila bláto a krev, objevily se plavé chloupky. Jen tvář měl úplně hladkou. Ani jednomu z chlapců nerostly vousy, a přitom mnozí už na to byli dost staří. Zajímalo by mě, co s nimi udělali.
Jestliže si připadám mizerně, můj přípravný tým je na tom zřejmě ještě hůř. Obracejí do sebe hrnky s kávou a dělí se o zářivě barevné pilulky. Mám pocit, že nikdy nevstávají před polednem, pokud nebyl vyhlášený celostátní stav nouze, pod nějž spadají kupříkladu moje chloupky na nohách. Potěšilo mě, když mi zase narostly. Jako kdyby se jednalo o znamení, že se všechno vrací k normálu. Přejíždím naposledy prsty po jemných, zvlněných chloupcích a odevzdávám se svému týmu. Nikdo z nich senepouští do obvyklého žvatlání a já slyším trhání každého kořínku. Musím se naložit do vany plné hustého, nepříjemně páchnoucího roztoku a na obličej i vlasy mi patlají krémy. Následují dvě další koupele, už o něco příjemnější, můj tým mě drhne, suší, masíruje a pomazává oleji, dokud nemám kůži celou zarudlou.
Flavius mi zvedá bradu a vzdychá. "Škoda, že Cinna zakázal všechny předělávky."
"Ano, mohli jsme z tebe udělat opravdu něco zvláštního," přidáváse Octavia.
"Až zestárne," dodává Venia téměř ponuře.
"Pak nám to budemuset dovolit."
Co se mnou pak udělají? Nafouknou mi rty jako prezidentu Snowovi? Potetují mi ňadra? Nabarví mi kůži na fuchsiový odstín a vsadí do ní drahokamy? Nebo mi vyřežou ozdobné vzory do tváře? Dají mi zahnuté drápy? Nebo kočičí vousky? Všechny tyhle věci a ještě spoustu dalších jsem viděla u obyvatel Kapitolu. Copak opravdu netuší, jak směšní nám ostatním připadají?
Pomyšlení, že budu vydána na milost a nemilost módním rozmarům svého přípravného týmu, je jen další položkou na dlouhém seznamu strádání a příkoří, které se přetahují o mou bezprostřední pozornost: ztýrané tělo, nedostatek spánku, povinná svatba i hrůza z toho, že se mi nepodaří splnit náročné požadavky prezidenta Snowa. U oběda, který Cetkie, Cinna, Portia, Haymitch a Peeta zahájili beze mě, jsem příliš sklíčená, než abych mluvila.
Ostatní se rozplývají nad jídlem a nad tím, jak dobře se ve vlaku vyspali. Všichni překypují vzrušením z turné. Totiž, všichni kromě Haymitche, který má kocovinu jako vždycky a uždibuje koblihu. Ani já nemám pořádný hlad, možná proto, že jsem se ráno přecpala, nebo že jsem tak nešťastná. Dloubám do misky vývaru, ale sním jen pár lžic. Nemohu se ani podívat na Peetu, svého Kapitolem přiděleného budoucího manžela, ačkoliv vím, že nic z toho není jeho chyba. Ostatní se mě pokoušejí zapojit do hovoru, ale já odpovídám jen na půl úst. V jednu chvíli vlak zastavuje a obsluha nás informuje, že se objevila nějaká porucha, kterou je třeba opravit. Oprava potrvá nejmíň hodinu. Cetkie je z toho celá špatná. Vytahuje harmonogram a přemítá, jak zpoždění ovlivní všechny události po zbytek našich životů. Nakonec už to nevydržím poslouchat ani minutu.
"Všem je to fuk, Cetkie!" obořím se na ni. Všichni kolem stolu na mě zůstávají civět, dokonce i Haymitch, který by mohl být na mé straně, protože ho Cetkie dohání k šílenství. Rozpřahuji ruce na svou obranu. "Co koukáte? Vždyť je to pravda!" říkám, zvedám se od stolu a odcházím.
Mám pocit, že se ve vlaku najednou nedá dýchat, a dělá se mi špatně od žaludku. Nacházím dveře ven a otvírám je - ozývá se poplach, ale nedbám na něj. Seskakuji na zem a očekávám, že dopadnu do sněhu. Venku je ale teplo a fouká mírný vánek. Na stromech je dosud zelené listí. Jak daleko na jih jsme se za jediný den dostali? Kráčím podél tratě, mhouřím oči proti jasnému slunečnímu svitu a už teď lituji svého výbuchu. Těžko mohu dávat vinu za svou současnou situaci Cetkii. Měla bych se vrátit a omluvit se jí. Má slova byla vrcholem hrubosti a Cetkie si potrpí navybrané způsoby. Nohy mě ale nesou dál podle kolejí. Hodinové zpoždění. Mohu jít aspoň dvacet minut jedním směrem a ještě se vrátit s předstihem. Místo toho si ale zhruba po dvou stech metrech sedám na zem a hledím do dálky. Kdybych měla s sebou luka šípy, odvážila bych se jít pořád dál a dál?
Po chvíli za sebou slyším něčí kroky. To bude Haymitch, aby mě sepsul. Ne že bych si to nezasloužila, ale stejně ho nechci poslouchat. "Nemám náladu na přednášku," hučím s pohledem na trs plevele u svých bot.
"Vynasnažím se být stručný." Vedle mě si sedá Peeta.
"Myslela jsem, že to je Haymitch," říkám.
"Ne, ten ještě pořád bojuje s tou koblihou." Sleduji, jak si Peeta upravuje umělou nohu. "Máš špatný den, co?"
"To nic není," krčím rameny.
Zhluboka se nadechuje. "Podívej, Katniss, chci si s tebou promluvit o tom, jak jsem se choval ve vlaku. Myslím při minulé jízdě. Když jsme se vraceli domů z Kapitolu. Věděl jsem, že máš něco s Hurikánem. Žárlil jsem na něj, ještě než jsme se oficiálně setkali. A nebylo fér, abych ti dával za vinu, co se stalo v aréně. Omlouvám se."
Jeho omluva mě zastihuje nepřipravenou. Je pravda, že se Peeta začal chovat chladně poté, co jsem přiznala, že jsem lásku k němu během Hladových her do určité míry předstírala, ale já mu to nevyčítám. V aréně jsem hrála zamilovanou dívku s maximálním nasazením. Občas jsem skutečně nevěděla, co k němu cítím. A to vlastně platí dodnes.
"Já se taky omlouvám," říkám, i když nevím přesně proč. Možná protože existuje reálná šance, že ho brzy kvůli mně zabijou.
"Ty se za nic omlouvat nemusíš. Jenom jsi nás držela naživu. Ale já už nechci, abychom takhle pokračovali dál, ve skutečném životě si nevšímali jeden druhého a s kamerou v zádech se hned káceli do sněhu. Takže mě napadlo, že kdybych se přestal chovat tak…, však víš, ublíženě, mohli bychom zkusit být aspoň přátelé," říká.
Všichni moji přátelé sice patrně brzy skončí v rakvi, ale odmítnutím Peetu nezachráním. "Dobře," přikyvuji. Jeho nabídka mi zlepšuje náladu. Už si nepřipadám tak na dně. Bylo by prima, kdyby s tím za mnou přišel dřív, než jsem se dozvěděla, že prezident Snow má jiné plány a pouhé přátelství už pro nás nepřichází v úvahu. V každém případě jsem ale ráda, že spolu zase mluvíme.
"Takže co se děje?" ptá se.
Nemohu mu to říct. Vytrhuji trs plevele.
"Začněme s něčím jednodušším. Není zvláštní, že vím, že bys riskovala svůj život, abys zachránila ten můj…, ale nevím, jaká jetvoje nejoblíbenější barva?" říká.
Musím se usmát. "Zelená. Co tvoje?"
"Oranžová," odpovídá.
"Oranžová? Jako Cetkiina paruka?" divím se.
"Trochu tlumenější," vysvětluje. "Spíš jako… západ slunce." Západ slunce. Okamžitě vidím okraj klesajícího slunečního kotouče a okolní nebe s jemně oranžovými proužky. Nádhera. Vzpomínám si na koláček s lilií, a když teď se mnou Peeta znovu mluví, musím se vší silou držet, abych mu nevyklopila všechno o návštěvě prezidenta Snowa. Vím ale, že by s tím Haymitch nesouhlasil. Radši se budu držet nezávazných témat.
"Všichni se rozplývají nad tvými obrazy. Mrzí mě, že jsem je ještě neviděla," říkám.
"Mám jich plný vagon." Vstává a podává mi ruku. "Tak pojď."
Je příjemné zase cítit jeho prsty propletené s mými, ne kvůli kamerám, nýbrž z opravdového přátelství. Ruku v ruce se vracíme k vlaku, ale u dveří si ještě uvědomuji: "Nejdřív se musím jít omluvit Cetkii."
"Neboj se přehánět," radí mi Peeta.
Jakmile se tedy vracíme do jídelního vozu, kde ostatní ještě obědvají, oslovuji Cetkii s omluvou, kterou považuji za hodně přehnanou, ale z jejího pohledu jsem tím možná napravila ohavné porušení etikety, jehož jsem se dopustila. Slouží jí ke cti, že omluvu vznešeně přijímá. Říká, že ví, pod jak velkým tlakem jsem. A následné poznámky o nezbytnosti toho, aby se někdo staral o harmonogram, trvají jenom asi pět minut. Vážně jsem vyvázla docela lehce.
Když Cetkie končí svou řeč, Peeta mě odvádí o několik vozů dál, abych se podívala na jeho obrazy. Nevím, co jsem čekala. Možná větší verze zdobených koláčků. Jde však o něco dočista jiného. Peeta maluje Hladové hry.
K pochopení některých obrazů je třeba, aby s ním člověk trávil nějaký čas přímo v aréně. Voda skapávající štěrbinami v naší jeskyni. Vyschlé koryto potoka. Dvě ruce, jeho vlastní, vyhrabávající kořínky. Jiné obrazy by poznal každý divák. Zlatý Roh hojnosti. Kordeta přerovnávající si nože ve vnitřních kapsičkách vesty. Jeden z mutů - s plavým kožichem a zelenýma očima, který měl představovat Třpytku - k nám běží s pysky poodhrnutými v zuřivém úšklebku. A já. Jsem všude. Vysoko v koruně stromu. Peru košili na kamenech v potoce. Ležím v bezvědomí v tratolišti krve. A jeden obraz, který nedokážu zařadit - takhle jsem se mu možná jevila, když měl vysokou horečku: vystupuji ze stříbřitě šedého oparu, jehož odstín přesně odpovídá barvě mých očí.
"Tak co?" ptá se.
"Nenávidím je," říkám. Skoro z nich cítím krev, prach i nepřirozený dech muta. "Pořád se snažím na arénu zapomenout a ty jsi ji tady zase oživil. Jak si tohle všechno tak přesně pamatuješ?"
"Vidím to každou noc," odpovídá prostě.
Chápu, jak to myslí. Noční můry, které jsem měla už před Hladovými hrami, ale sužovaly mě jen občas, mě teď navštěvují každou noc. Původní sen, v němž výbuch trhá na tisíc kousků mého otce, se mi ale v poslední době zdá výjimečně. Místo toho neustále znovu prožívám různé verze toho, co se odehrálo v aréně. Svůj marný pokus zachránit Routu. Jak Peeta málem vykrvácel. Jak se mi rozpadá pod rukama Třpytčino napuchlé tělo. Catův hrozný konec u Rohu hojnosti. To jsou dnes nejčastější návštěvníci mých snů. "Já taky. Pomáhá ti to? Když je maluješ?"
"Nevím. Myslím, že se večer trochu míň bojím usnout, nebo si to aspoň namlouvám," odpovídá. "Ale pořád se mi vracejí."
"Možná nikdy neodejdou. Jako Haymitchovy běsi." Haymitch o tom sice nemluví, ale jsem si jistá, že právě proto nerad spí za tmy.
"Ano. Jenže je pro mě lepší, když se budu budit v ruce se štětcem než s nožem," říká. "Opravdu je nenávidíš?"
"Ano. Ale jsou vynikající. Vážně," odpovídám. A je to pravda. Ale už se na ně nechci dívat. "Chceš se podívat na plody mého talentu? Cinna odvedl skvělou práci."
Peeta se směje. "Později." Vlak se s trhnutím rozjíždí a krajina za oknem se opět dává do pohybu. "Tak pojď, už jsme skoro v Jedenáctém kraji. Podíváme se na něj."
Jdeme do posledního vozu soupravy. Jsou tu křesla a pohovky na sezení, ale nejúžasnější je, že se zadní okna dají zatáhnout do stropu, takže máte čerstvý vzduch a současně široký rozhled do kraje. Vidíte na rozlehlé louky a pastviny se stády pasoucího se dobytka. Jde o úplně jinou krajinu, než je naše zalesněná domovina. Mírně zpomalujeme a mě napadá, že se patrně blíží další zastávka, když se před námi objeví aspoň desetimetrový plot s kotouči ostnatého drátu, vedle něhož náš plot ve Dvanáctém kraji vypadá jako dětská hračka. Rychle přejíždím pohledem po jeho spodní části, lemované obrovskými kovovými pláty. Pod těmi se nedá podhrabat a uniknout. Pak spatřím strážní věže, rozmístěné v pravidelných intervalech a obsazené ozbrojenými vojáky - mezi poli a loukami se vyjímají jako pěst na oko.
"To je něco jiného než u nás," poznamenává Peeta. Z Routina vyprávění jsem získala dojem, že Jedenáctý kraj je přísněji střežený, ovšem ani ve snu jsem si nepředstavovala něco takového.
Kolem tratě se nyní táhnou nekonečné lány. Muži, ženy a děti ve slaměných kloboucích proti slunci se na okamžik narovnávají, otáčejí se naším směrem a protahují si krátce záda. V dálce vidím sady a přemítám, jestli právě tam dřív pracovala Routa, která trhala ovoce z nejtenčích větví z korun stromů. Tu a tam míjíme malé shluky chatrčí - v porovnání s nimi jsou i domy ve Sloji luxusní-, ale všechny jsou opuštěné. Při sklizni jsou patrně potřeba všechny ruce.
Cetkie se mnou a s Peetou naposledy prochází denní program.V některých krajích vítězové projíždějí městem za provolávání slávy. V Jedenáctém kraji nicméně - snad proto, že tu nemají ani pořádné město, protože jsou všechna sídla tak roztažená do všech stran, nebo proto, že nechtějí během sklizně mrhat pracovními silami - vystoupíme na veřejnosti pouze na náměstí před mohutnou mramorovou budovou soudu. Kdysi muselo jít o nádhernou stavbu, ale zapracoval na ní zub času. I v televizi je vidět, jak drolící se průčelí porůstá břečťan a jak se prověšuje střecha. Náměstí samotné lemují zchátralé výlohy obchodů, z větší části opuštěných. Ať už lidé, kteří se v Jedenáctém kraji mají docela slušně, bydlí kdekoliv, tady to rozhodně není.
Celé veřejné vystoupení se odehraje na konstrukci, o níž Cetkie mluví jako o verandě: na zastřešeném jevišti mezi předním vchodem do soudní budovy a schodištěm, které stíní střecha podepřená sloupy. Představí mě a Peetu, starosta Jedenáctého kraje přečte na naši počest řeč a my odpovíme sepsaným poděkováním, které nám dodal Kapitol. Pokud vítěz navázal osobní spojenectví s některým z mrtvých splátců, považuje se za vhodné, aby dodal i několik osobních poznámek. Měla bych říct něco o Routě a také o Mlatovi, ale pokaždé, když jsem si doma zkoušela něco sepsat, pohled mi oplácel prázdný papír. Je pro mě těžké o nich mluvit, aniž bych podlehla emocím. Peeta už má naštěstí něco vymyšleno a s menší úpravou to může fungovat pro oba. Na konci obřadu dostaneme něco na způsob pamětní plakety a pak odejdeme do soudní budovy, kde se bude podávat slavnostní večeře.
Když vlak zastavuje na nádraží Jedenáctého kraje, Cinna upravuje poslední detaily na mých šatech, mění oranžovou sponu do vlasů za kovově zlatou a připíná mi odznak reprodrozda, který jsem nosila v aréně. Na nástupišti nečeká žádná uvítací skupina, jen jednotka osmi mírotvorců, kteří nás nasměrují dozadní části obrněného nákladního vozu. Jakmile se za námi zabouchnou dveře, Cetkie si nespokojeně odfrkne. "Člověk by si myslel, že jsme zločinci," poznamenává.
My všichni ne, Cetkie. Jen já, pomyslím si.
Vůz nás odváží za soudní budovu a vojáci nás spěšně odvádějí dovnitř. Cítím lahodnou vůni připravovaného jídla, ale ani ta nestačí zakrýt mírný pach plísně a rozkladu. Nenechávají nám žádný čas na rozhlížení. Míříme přímo k hlavnímu vchodu budovy a je slyšet, jak na náměstí spouští hymna. Někdo mi připevňujek šatům mikrofon a Peeta mě bere za levou ruku. Venku nás představuje starosta a před námi se se zasténáním otvírají masivní dveře.
"Široce se usmívejte!" říká Cetkie a dloubne do nás. Vykročíme kupředu.
Tohle je ono. Tady musím všechny přesvědčit, jak moc jsem zamilovaná do Peety, myslím si. Slavnostní obřad je naplánován do nejmenších podrobností, takže si nejsem jistá, jak to mám udělat. Není čas na líbání, ale možná se mi podaří vměstnat někam aspoň jeden polibek.
Ozývá se hlasitý potlesk, ale žádná z ostatních reakcí, jaké jsme zažili v Kapitolu: žádné volání slávy, ječení a hvízdání. Procházíme stíněnou verandou až ke konci střechy a zastavujeme se v oslepujícím slunci nad širokým mramorovým schodištěm. Když si mé oči přivykají jasu, vidím, že domy kolem náměstí jsou ověšené plakáty, které pomáhají zakrýt jejich zchátralý stav. Náměstí je plné lidí, ale opět si uvědomuji, že jde jen o zlomek celkového počtu zdejších obyvatel.
Na dolním okraji pódia byla jako obvykle vytvořena speciální plošina pro rodiny mrtvých splátců. Na Mlatově straně je pouze stará žena s ohnutými zády a vysoká, svalnatá dívka, kterou odhaduji na jeho sestru. Na Routině… Routina rodina mě zastihuje zcela nepřipravenou. Jsou tu její rodiče, s tvářemi staženými zármutkem. Pět mladších sourozenců, kteří se jí tak podobají útlými postavami i jasně hnědýma očima. Připomínají hejno malých černých ptáčků.
Potlesk utichá a starosta předčítá projev na naši počest. Přicházejí k nám dvě malé holčičky s velkými kyticemi. Peeta odříká svou část předem připravené odpovědi a já si skoro ani neuvědomuji, že pohybuji rty a dokončuji naši řeč. Matka a Prim mě naštěstí přiměly k tomu, abych se ji naučila natolik dobře, že to dokážu.
Peeta si svoje osobní poznámky zapsal na kartičku, ale nebereji do ruky a místo toho hovoří svým prostým, podmanivým stylem o tom, jak se Mlat a Routa dostali do poslední osmičky soutěžících, jak mě oba udrželi naživu - a tím i jeho -, i že jde o dluh, který nemůžeme nikdy splatit. Nakonec zaváhá a dodává něco, co nemá napsáno na kartičce. Možná se bál, že by mu to Cetkie nepovolila. "V žádném případě tím nemůžeme nahradit vaši ztrátu, ale jako symbol našich díků bychom byli rádi, kdyby rodiny splátců z Jedenáctého kraje obdržely každoročně až do naší smrti jeden měsíční příděl z našich výher."
Dav tají dech a tiše si mumlá. Pro Peetovo gesto neexistuje precedens. Ani nevím, jestli to je legální. Pravděpodobně to neví ani on, a určitě se raději neptal pro případ, že není. Obě rodinyna nás jen udiveně civí. Jejich životy se změnily jednou provždy, když přišli o Mlata a Routu, ale tento dar je změní znovu. Měsíční příděl splátcovy výhry dokáže snadno uživit rodinu po celý rok. Dokud budeme žít, oni nebudou hladovět.
Dívám se na Peetu, který mi věnuje smutný úsměv. V duchuslyším Haymitchův hlas.
"Mohla jsi dopadnout podstatněhůř." V tuhle chvíli si nedokážu představit, že bych vůbec kdy mohla dopadnout lépe. Ten dar… je naprosto dokonalý. Kdyžsi tedy stoupám na špičky, abych ho políbila, nevypadá to vůbecnuceně.
Přistupuje k nám starosta a oběma nám věnuje plaketu, kteráje tak velká, že si musím položit svoje květiny, abych ji vůbecudržela. Obřad se chýlí ke konci, když si všímám upřeného pohledujedné z Routiných sester. Je jí asi tak devět a vypadá skoropřesně jako Routa. Podobá se jí i držením těla a postojem s mírněrozpaženýma rukama. Přes dobrou zprávu v podobě našich výherse netváří šťastně. Naopak mě sleduje s jasnou výčitkou. Je toproto, že jsem nezachránila Routu?Ne. To je proto, že jsem jí ještě nepoděkovala, uvědomuji si.
Zaplavuje mě vlna studu. Ta dívka má pravdu. Jak tu mohu stát tak pasivně a mlčky a nechat všechna slova na Peetovi? Kdyby vyhrála Routa, nikdy by nenechala mou smrt bez odezvy. Vzpomínám si, jak jsem v aréně pokryla její tělo květy, aby její smrt nemohla projít bez povšimnutí. Tehdejší gesto ale nebude znamenat vůbec nic, pokud ho nepodpořím i teď a tady.
"Počkejte!" Nejistě vycházím kupředu a k hrudi si tisknu plaketu. Čas určený k mému poděkování minul, ale musím něco říct. Dlužím to. A i kdybych věnovala rodinám padlých splátců veškerou výhru, nijak by to neomluvilo mé mlčení. "Počkejte, prosím." Nevím, jak mám začít, ale slova ze mě nakonec proudí o překot, jako kdyby se mi už dávno formovala v mysli.
"Chci poděkovat splátcům Jedenáctého kraje," říkám. Dívám se na obě ženy na Mlatově straně plošiny. "S Mlatem jsem mluvila jen jednou a akorát tak dlouho, aby mě ušetřil. Neznala jsem ho, ale vždycky jsem ho respektovala. Pro jeho sílu. Oceňovala jsem, že hrál hry výhradně podle svých vlastních pravidel. Profíci ho od začátku chtěli vzít do týmu, ale on to odmítl. A za to jsem si ho vážila."
Shrbená stařena - je to snad Mlatova babička? - poprvé zvedáhlavu a po rtech jí přelétá úsměv. Lidé na náměstí ztichli natolik, až přemýšlím, jak to asi dokázali. Určitě všichni tají dech.
Obracím se k Routině rodině. "Mám ale pocit, že jsem znala Routu, a ta se mnou zůstane navždy. Vidím ji ve všech krásných věcech kolem sebe. Vidím ji ve žlutých květech, které rostou na Louce u mého domu. Vidím ji v reprodrozdech, kteří zpívají ve větvích. Ale nejvíc ze všeho ji vidím ve své sestře Prim." Láme semi hlas, ale už jsem skoro u konce. "Děkuji vám za vaše děti." Zvedám hlavu směrem k davu. "A děkuji vám za váš chléb."
Zůstávám nehybně stát před tisíci pohledy a připadám si malá a zlomená. Nastává dlouhá odmlka. Pak někdo v davu zahvízdá Routinu čtyřtónovou melodii, kterou hlásila konec pracovního dne v sadech a kterou od ní přejímali reprodrozdi a šířili ji pookolí. Tu, která v aréně znamenala, že je v bezpečí. Ke konci melodie jsem našla člověka, který ji pískal. Jde o starce ve vybledlé červené košili a pracovní kombinéze. Jeho pohled se střetá s mým.
To, k čemu dochází vzápětí, není náhoda. Všichni najednou, příliš dokonale, než aby jednali spontánně, si tisknou tři prostřední prsty levé ruky ke rtům a pak natahují paži ke mně. Je to náš znak, z Dvanáctého kraje, poslední rozloučení, které jsem věnovala Routě v aréně.
Kdybych nemluvila před turné s prezidentem Snowem, jejich gesto by mě rozplakalo. V uších mi však stále zní jeho pokyn, že musím uklidnit situaci v krajích, a chování lidí na náměstí mě naplňuje hrůzou. Co si bude myslet o tomto veřejném holdu dívce, která vzdorovala Kapitolu?
S plnou tíhou na mě doléhá, co jsem vlastně udělala. Nedopustila jsem se ničeho vědomě, chtěla jsem jen poděkovat, ale vyvolala jsem něco nebezpečného. Akt nesouhlasu mezi obyvateli Jedenáctého kraje. Tohle je přitom přesně to, co bych měla potlačovat!
Snažím se vymyslet něco, čím bych zmírnila význam toho gesta, čím bych ho popřela, ale slyším mírné zašumění statické elektřiny, které mě informuje o tom, že mi odstřihli mikrofon, a začíná mluvit starosta. Peetu a mě čeká ještě jeden potlesk. Peeta mě odvádí ke dveřím, aniž by si uvědomoval, že se něco zvrtlo.
Motá se mi hlava a na okamžik se musím zastavit. Před očima se mi dělají mžitky. "Není ti dobře?" ptá se Peeta.
"Jenom mám trochu závrať. To světlo bylo moc ostré," říkám. Všímám si jeho kytice. "Zapomněla jsem tam kytky," mumlám.
"Dojdu pro ně," nabízí se.
"Já to zvládnu," říkám.
Kdybych se nezastavila a kdybych nezapomněla svoje květiny, už bychom byli v bezpečí uvnitř soudní budovy. Místo toho jsem z hlubokého stínu verandy viděla úplně všechno.
Dvojice mírotvorců vleče ke schodům starce, který zahvízdal Routinu melodii. Strhávají ho před očima davu na kolena. A vpalujímu kulku do hlavy.

2. kapitolka 2/2

14. září 2013 v 17:34 | Móňa |  Hunger games-Vražedná pomsta

Mezi všemi těmi ceremoniály, schůzkami s novináři, kteří informovali o každém mém kroku, a společenskými událostmi, při nichž jsem děkovala divákům a líbala Peetu, jsem postrádala jakékoliv soukromí. Po pár týdnech všechno konečně opadlo. Televizní štáby a reportéři se sbalili a odjeli domů a my dva s Peetou se od té doby k sobě chováme s chladnou a topornou zdvořilostí. Moje rodina se usadila ve Vesnici vítězů a každodenní život Dvanáctého kraje se vrátil do starých kolejí: dělníci chodili do dolů a děti do školy. Počkala jsem, dokud jsem nezískala dojem, že je vzduch opravdu čistý, a jenu neděli, aniž bych někomu něco řekla, jsem vstala několik hodin před úsvitem a vyrazila jsem do lesa.
Bylo pořád dost teplo, takže jsem ani nepotřebovala kabát. Sbalila jsem si vak s jídlem - kuřetem, sýrem, chlebem a pomeranči. V našem starém domku jsem si obula lovecké boty. Plot nebyl jako obvykle pod proudem a mohla jsem snadno vklouznout mezi stromy, kde jsem si vzala svůj luk a šípy. Vydala jsem se k našemu -mému a Hurikánovu- místu, kde jsme se dělili o snídani to ráno v den sklizně, než jsem se stala splátkyní v Hladových hrách.
Čekala jsem nejméně dvě hodiny. Už jsem si začala myslet, že nade mnou během uplynulých týdnů zlomil hůl. Nebo že už mu na mně nezáleží. Že mě třeba přímo nenávidí. a představa, že bych ho měla navždy ztratit -svého nejlepšího přítele a jediného člověka, kterému jsem kdy svěřila svá tajemství-, byla tak bolestná, že jsem ji nedokázala unést. Byla by to ta poslední kapka. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami a stahuje se mi hrdlo.
Pak jsem vzhlédla a spatřila jsem ho, jak stojí tři metry ode mne a mlčky mě pozoruje. Bez přemýšlení jsem vyskočila a objala jsem ho. Z hrdla se mi vydralo něco mezi smíchem, vzlykem a pláčem. Přitiskl mě k sobě tak těsně, že jsem mu neviděla do tváře. Trvalo opravdu dlouho, než mě pustil, ale vlastně ani neměl moc na vybranou, protože mě přepadl neuvěřitelně hlasitý záchvat škytavky a musela jsem se napít.
Toho dne jsme dělali totéž, co vždycky. Nasnídali jsme se. Lovili jsme, chytali jsme ryby a sbírali jsme lesní plody. Mluvily jsme o lidech ve městě. Ale ne o nás, o jeho novém životě v dolech a mém pobytu v aréně. Jen o jiných věcech. Ve chvíli, kdy jsme se vrátili k díře v plotě, která je nejblíže Jarmarku, jsem si asi skutečně myslela, že se všechno může vrátit do starých kolejí. Že se nic nezměnilo. Toho dne jsem Hurikánovi dala celou kořist, protože moje rodina má spousty jídla. Řekla jsem mu, že na Jarmark nepůjdu, i když jsem se tam těšila. Moje matka a sestra totiž nevěděly, že jsem šla lovit, a dělaly by si starosti, kde jsem. Pak, zrovna když jsem navrhovala, že převezmu každodenní obhlídku pastí, náhle vzal moji tvář do dlaní a políbil mě.
Zastihlo mě to zcela nepřipravenou. Člověk by čekal, že po tolika hodinách, kdy jsem sledovala, jak Hurikán mluví, směje se i mračí, o jeho rtech budu vědět úplně všechno. Nikdy jsem si ale nepředstavovala, že se budou tisknout k mým. Nebo že jeho ruce, které umějí sestrojit ta nejdůmyslnější oka, dokážou tak snadno chytit do pasti i mě. Tiše jsem zavrněla a matně si vzpomínám, jak jsem měla sevřené prsty položené na jeho hrudi. Pak mě pustil a řekl: "Musel jsem to udělat. Aspoň jednou." A zmizel.
Ačkoliv zapadalo slunce a já věděla, že si má rodina bude dělat starosti, posadila jsem se ke stromu vedle plotu. Snažila jsem se zjistit, jaké ve mně ten polibek vzbudil pocity, jestli se mi líbil nebo jsem k němu cítila odpor, ale dokázala jsem myslet jen na dotyk Hurikánových rtů a vůni pomerančů, která se dosud držela na jeho kůži. Nedalo se to srovnávat s bezpočtem polibků, které jsem si vyměnila s Peetou. Pořád jsem ještě nepřišla na to, jestli některý z těch polibků byl pravý. Nakonec jsem šla domů.
V následujícím týdnu jsem se starala o pasti a odnášela maso k Hazelle. Hurikána jsem ale viděla až v neděli. Měla jsem připravený celý proslov o tom, že nechci s nikým chodit a nikdy nemám v úmyslu se vdát, ale nakonec jsem nic neřekla. Hurikán se choval, jako kdyby k žádném polibku nikdy nedošlo. Možná čekal, až něco řeknu. Nebo až ho také políbím. Já jsem místo toho také dělala jakoby nic. Ale něco se změnilo Hurikán roztříštil jakousi neviditelnou bariéru mezi námi a s tím padla i moje naděje, že se vrátíme ke starému, nekomplikovanému vztahu, jaký jsme kdysi měli. Ať bych si namlouvala cokoliv, už nikdy jsem se nemohla dívat na jeho rty stejnýma očima jako předtím.
Tohle všechno mi prolétlo hlavou v jediném okamžiku, kdy se na mě upřeně díval prezident Snow po své výhružce, že zabije Hurikána. Byla jsem hloupá, když jsem očekávala, že si mě Kapitol prostě přestane všímat, jakmile se vrátím domů. Sice jsem neměla tušení o žádných nepokojích, ale věděla jsem, že se na mě Kapitol zlobí. Co jsem udělala? Místo abych jednala s krajní opatrností, jak si situace žádala, ignorovala jsem Peetu a producírovala se s Hurikánem po celém kraji. Tím jsem dávala jasně najevo, že si z Kapitolu nic nedělám. Teď jsem svou lehkomyslností uvedla v nebezpečí Hurikána, jeho rodinu, svou rodinu a také Peetu.
"Neubližujete Hurikánovi, prosím," šeptám. "Je to můj kamarád. Už mnoho let. Nic víc mezi námi není. Kromě toho si všichni myslí, že je to můj bratranec."
"Mě zajímá pouze to, jak to ovlivní tvůj vztah s Peetou, a tím i náladu v krajích." odpovídá prezident.
"Na turné bude všechno při starém. Budu do něj zamilovaná tak, jako jsem byla," říkám.
"Jako jsi," opravuje mě prezident Snow.
"Jako jsem," přikyvuji.
"Budeš ale muset podat ještě lepší výkon, pokud máme zájem zabránit nepokojům," dodává. "tohle turné bude tvoje jediná šance všechno napravit.
"Já vím. A udělám to. Přesvědčím všechny o tom, že jsem se nepostavila Kapitolu schválně na odpor a že jsem byla jenom šíleně zamilovaná."
Prezident Snow vstává a jemně si osušuje ubrouskem silné rty. "Pro jistotu si dej ještě vyšší cíl."
"Jak to myslíte? Jaký vyšší cíl?" ptám se.
"Přesvědč mě," říká. Odkládá ubrousek na stůl a zvedá svou knihu. Nesleduji ho, jak odchází ke dveřím, takže sebou překvapeně trhnu, když mi náhle zašeptá do ucha. "Mimochodem, vím o tom polibku." Pak se za ním s klapnutím zavírají dveře.

3.kapitolka

14. září 2013 v 17:24 | Móňa |  Hunger games-Vražedná pomsta
Ten pach krve ... byl cítit z jeho dechu.
Jak je to možné? přemítám. Copak ji pije? Představuji si, jak srká krev ze šálku. Jak si do ní namáčí koláček a vytahuje ho celý červený.
Před oknem startuje vůz, tiše a jemně jako předoucí kočka, a vzápětí mizí v dálce. Odjíždí právě tak nepozorovaně, jako předtím přijel.
Mám dojem, že se celá místnost se mnou pomalu otáčí, a uvažuju, jestli neztratím vědomí. Předkláním se a jednou rukou se chytám stolní desky. V druhé doposud držím Peetův krásný koláček. Zřejmě byl ozdobený lilií, ale teď z něj v mé pěsti zbývají jen rozdrcené drobečky. Ani jsem si neuvědomovala, že ho tak tisknu, ale asi jsem se musela něčeho držet, když se mi celý svět rozpadal pod rukama.
Návštěva prezidenta Snowa. Hrozící povstání v krajích. Přímá pohrůžka smrtí Hurikánovi, po němž by následovali další lidé. Všichni, které miluji, jsou odsouzeni k záhubě. A kdo ví, kdo další zaplatí za mé činy? Pokud všechno na tomhle turné nenapravím. Pokud neutlumím nepokoje a nepřesvědčím prezidenta. Tím, že nade vši pochybnost prokážu, že miluji Peetu Mellarka.
To nedokážu, říkám si. Nejsem tak dobrá herečka. Peeta je z nás dvou ten sympatický a příjemný. Dovede si lidi podmanit natolik, že mu věří úplně všechno. Já jenom sedím potichu v koutku a nechávám co nejvíc mluvit jeho. Ale Peeta svou lásku dokazovat nemusí. Já ano.
Slyším matčiny lehké, rychlé kroky. Nesmí se to dozvědět, pomyslím si. Nic z toho. Rychle zvedám ruce nad talíř a smetám si z dlaně a prstů drobečky. Rozechvěle upíjím čaj.
"Je všechno v pořádku, Katniss?" ptá se matka.
"Jistě. V televizi to nikdy neukazují, ale prezident vždycky před začátkem turné navštěvuje vítěze, aby jim popřál hodně štěstí," odpovídám vesele.
V matčině tváři se zračí úleva. "Ach. Já se bála, že se objevily nějaké potíže."
"Kdepak, vůbec ne," ujišťuji ji. "Potíže nastanou až ve chvíli, kdy můj přípravný tým zjistí, jak mi zase narostlo obočí." Matka se směje a já myslím na to, že od chvíle, kdy jsem se ve věku jedenácti let začala starat o svou rodinu, pro mě neexistuje cesta zpátky. Vždycky bude hrát roli jejího zachránce.
"Co kdybych ti napustila vanu?" ptá se matka.
"Skvělý nápad," odpovídám s úsměvem a má odpověď ji viditelně potěšila.
Od návratu domů se usilovně snažím napravit náš vztah. Žádám ji o různé drobnosti, místo abych odmítala veškerou její pomoc, jako jsem to dělala po dlouhé roky, kdy jsem se na ni hněvala. Nechávám ji hospodařit se všemi penězi, které jsem vyhrála. Oplácím její objetí, místo abych je jen trpně snášela. V aréně jsem si uvědomila, že jí musím přestat trestat za věci, nad nimiž neměla žádnou vládu, zejména za drtivou depresi, do níž upadla po smrti mého otce. Protože občas se lidé musejí vyrovnávat s něčím, na c vůbec nejsou připraveni.
Jako například já. Právě teď.
Navíc po mém návratu do kraje udělala matka jednu nádhernou věc. Poté, co nás na nádraží s Peetou přivítaly naše rodiny i přátelé, nastal čas na několik novinářských otázek. Někdo se matky zeptal, co si myslí o mém novém chlapci, a ona odpověděla, že ačkoliv je Peeta nepochybně slušný a spořádaný mladík, já ještě nejsem dost stará, abych měla vůbec nějakého chlapce. Následně vrhla významný pohled na Peetu. Ozval se smích a poznámky jako: "Někdo si to vypije", Peeta pustil mou ruku a ustoupil ode mě. Netrvalo to dlouho -, ale poskytlo nám to přece jen výmluvu k větší rezervovanosti, než jakou jsme dávali najevo v Kapitolu. A možná to pomohlo i vysvětlit, proč jsem se po odjezdu kamer zdržovala tak málo v Peetově společnosti.
Jdu nahoru do koupelny, kde už na mě čeká vana plná horké vody. Matka do ní přidala sáček sušených bylinek, a ty provoňují celou místnost. Nikdo z nás není zvyklý na přepych neomezené zásoby teplé vody, která teče po prostém otočení kohoutkem. Doma ve Sloji nám tekla jenom studená a ke koupání jsme ji museli ohřívat v kamnech. Svlékám se, lehám si do vláčné vody - matka do ní nalila i nějaký olej - a snažím se dát alespoň trochu dohromady.
První otázka je, komu -pokud vůbec někomu- to mám říct. Rozhodně ne matce ani Prim - trápily by se tím. Ani Hurikánovi, i kdybych se s ním dokázala nějak spojit. Jak by s tou informací naložil? Kdyby byl sám, mohla bych ho přemluvit, aby utekl. V lese by určitě dokázal přežít. Jenže není sám a nikdy neopustí svou rodinu. Ani mne. Až se vrátím domů, budu mu muset nějak vysvětlit, proč už se nemůžeme scházet o nedělích, ale na to teď nedokážu myslet. Musím se připravit na bezprostřední budoucnost. Hurikán je navíc už teď tak rozzuřený na Kapitol, až se občas bojím, že co nevidět zahájí svou vlastní vzpouru. Rozhodně nepotřebuje další pobídku. Ne, nemohu to říct nikomu z lidí, které nechávám doma ve Dvanáctém kraji.
Jsou tu ovšem pořád tři lidé, jimž bych se mohla svěřit. Zaprvé Cinnovi, svému vizážistovi. Cinna je ale už teď modle mě v ohrožená a já mu nechci přidělávat problémy tím, že bych si s ním vytvářela těsnější kontakt. Pak je tu Peeta, můj herecký partner v téhle šarádě, jenže jak mám začít? Hele, Peeto, pamatuješ, jak jsem předstírala, že tě miluji? Teďko bych potřebovala, abys to hodil za hlavu a sehrál extra zamilovanýho, jinak prezident Snow odpraví Hurikána. To nemohu. Peeta to beztak sehraje výborně, i když si nebude myslet, že je v sázce něco zásadního.
Takže zbývá Haymitch. Opilý, nevrlý a hádavý Haymitch, na kterého jsem právě chrstla studenou vodu. V Hladových hrách byl mým trenérem a snažil se mě udržet naživu. Mohu jen doufat, že se jeho popis práce nijak nezměnil.
Potápím se do vody, abych neslyšela žádné okolní zvuky. Kéž by se vana rozšířila a já v ní mohla volně plavat jako během horkých nedělí v lese s mým otcem. Takové dny pro mě vždycky měly příchuť něčeho výjimečného. Vyráželi jsme časně ráno a zacházeli jsme hlouběji do lesa než obvykle, k malému jezeru, které otec objevil jednou při lovu. Ani si nevzpomínám, jak mě otec učil plavat, protože jsem byla ještě hodně malá. Pamatuji si, jak jsem se potápěla, otáčela se ve vodě a plavala o hladině sem a tam. Pod prsty nad nohou jsem cítila bahnité dno jezera. Kolem vody voněly květy a zeleň. Splývala jsem na zádech, stejně jako teď, a hleděla jsem na modrou oblohu, zatímco zvuky lesa tlumila voda. Otec lovil vodní ptáky hnízdící kolem jezera, já jsem hledala vajíčka a pak jsme oba na mělčině vyhrabávali kořeny šípatky střelolisté, podle jejíhož starého indiánského názvu jsem dostala svoje jméno. Když jsme se večer vrátili, matka dělala, že mě ani nemůže poznat, jak jsem čistá. Pak uvařila úžasnou večeři - kachnu s opečenými hlízami šípatky.
Hurikána jsem nikdy nezavedla ž k jezeru. Mohla jsem. Je to sice daleko, ale vodní ptáci se dají lovit tak snadno, že se člověku tak dlouhá cesta vyplatí. O tohle místo jsem se nechtěla s nikým dělit, neboť patřilo pouze otci a mně. Po Hladových hrách, kdy jsem se nemusela tolik uhánět, abych uživila rodinu, jsem k němu párkrát zašla. Pořád se v něm dalo krásně plavat, ale návštěvy mě spíš skličovaly. Zatímco jezero se za posledních pět let prakticky nezměnilo, já jsem skoro k nepoznání.
I pod vodou ve vaně slyším nějaký hluk. Houkání aut, veselé volání a přibouchnutí dveří. To může znamenat jedinou věc: dorazil můj přípravný tým. Mám se sotva čas osušit a přehodit přes sebe župan, než všichni rozrážejí dveře do koupelny. Nemá smysl pokoušet se trvat na nějakém soukromí. Pokud jde o mé tělo, nemohu mít před těmito třemi lidmi žádné tajemství.
"Katniss, co to obočí!" hrozí se okamžitě Venia a já se i přes svoji sklíčenost musím přemáhat, abych se nerozesmála. Světle zelenomodré vlasy má vyčesané tak, že jí trčí v ostrých ostnech do všech stran, a zlatá tetování, která původně měla jen nad obočím, se jí rozšířila i pod oči. Teď přispívají k dojmu, že jsem ji naprosto šokovala.
Přichází k ní Octavia a konejšivě ji hladí po zádech - její kulaťoučké tělo vypadá vedle Veniiny hubené postavy ještě boubelatěji. "Ale no tak, drahoušku. To spravíš natošup. Ale co mám dělat já s těmi nehty?" Chytá mě za ruku a svírá mi prsty mezi dvěma hráškově zelenými dlaněmi. Její kůže vlastně není přímo hráškově zelená, spíš tmavší, jako listy stálezelených rostlin. Tím odstínem se bezpochyby snaží udržet krok s nevypočitatelnými módními trendy Kapitolu. "Vážně, Katniss, mohla jsi mi nechat aspoň něco, s čím by se mohlo pracovat!" kvílí.
Má pravdu. Za poslední dva měsíce jsem si důkladně okousala nehty. Uvažovala jsem, zda bych se neměla pokusit toho zlozvyku zbavit, ale nenapadl mě pro to žádný dobrý důvod. "Promiň," zamrmlám. Opravdu jsem nepřemýšlela nad tím, jak ztížím práci svému přípravnému týmu. Flavius mi zvedá několik pramenů mokrých, slepených vlasů a nesouhlasně vrtí hlavou, až se mu pohybují oranžové vývrtkovité lokny. "Dotkl se jich někdo od doby, co jsme se viděli naposled?" ptá se přísně. "Nezapomeň, že jsme ti kladli na srdce, aby sis nic nenechala dělat s vlasy."
"Ano!" říkám vděčně, protože mohu dokázat, že jsem je nezklamala úplně. "Totiž ne, nikdo je nestříhal. Na to jsem nezapomněla." No, to není přesné. Spíš jsem na stříhání vlasů nikdy ani nepomyslela. co jsem doma, splétám si je do obrovského copu na zádech.
Zdá se, že jsem je tím trochu uchlácholila. Všichni mě na uvítanou líbají, usazují se na židli v mé ložnici a jako obvykle začínají bez přestávky mluvit, aniž by se obtěžovali sledovat, jestli je poslouchám. Zatímco mi Venia předělává obočí, Octavia mi lepí falešné nehty a Flavius mi vtírá nějakou břečku do vlasů, sdělují mi nejrůznější novinky z Kapitolu. Jakým hitem byly poslední Hladové hry, jaká je tam od té doby nuda a jak se nikdo nemůže dočkat, až se znovu objevím s Peetou po Turné vítězů. Pak už to nebude trvat dlouho a Kapitol se začne chystat na Čtvrtohry.
"Není to vzrušující?"
"Nepřipadáš si jako šťastlivec?"
"V prvním roce po vítězství se staneš trenérem ve Čtvrtohrách!"
Vzrušeně drmolí jeden přes druhého.
"Hm, ano," říkám neutrálně. Líp to nesvedu. I v normálním ročníku má člověk pořádnou noční můru z toho, že bude dělat instruktora splátcům. Nedokážu projít kolem školy, aniž bych neuvažovala, kterému dítěti budu muset radit. Aby to všechno bylo ještě horší, letos je pětasedmdesátý ročník Hladových her, což znamená, že půjde o třetí Čtvrtohry. Každé čtvrtstoletí se porážka krajů připomíná ještě bujařejší zábavou a nějakým obzvlášť příšerným překvapením pro splátce. Při minulých Čtvrtohrách jsem samozřejmě nebyla na světě, ale vzpomínám si, že nám ve škole vyprávěli, jak si při nich Kapitol vyžádal do arény dvojnásobek splátců. Učitelé nikdy nezacházeli do přílišných podrobností, což je překvapivé, protože právě tehdy zvítězil Haymitch Abernathy z Dvanáctého kraje.
"Haymitch by se měl připravit na obrovskou pozornost!" vypískne Octavia.
Haymitch přede mnou nikdy nemluvil o svých vlastních zkušenostech z arény a já se ho na ně nikdy nezeptám. A jestli jsem snad někdy viděla v televizi záznam z jeho ročníku, musela jsem být příliš malá, než abych si to pamatovala. ale Kapitol mu nedovolí zapomenout. Svým způsobem je dobře, že letos budeme jako trenéři k dispozici i já s Peetou, protože Haymitch bude jistě neustále opilý.
Jakmile můj přípravný tým vyčerpá téma Čtvrtoher, začíná mi podrobně vyprávět o svých neskutečně přihlouplých životech. Kdo prohlásil cosi o člověku, o kterém jsem v životě neslyšela, jaké boty si právě koupili, a nakonec Octaviino rozvleklé vyprávění o tom, jaká to byla chyba nechat přijít všechny hosty jejího narozeninového večírku oblečené do ptačích per.
Brzy mě štípá obočí, vlasy mám na dotyk hebké jako samet a nehty jen čekají na namalování. Zjevně dostali pokyn, aby mi upravili pouze ruce a tvář, možná proto, že všechno ostatní bude v chladném počasí stejně zakryté. Flavius má sto chutí, aby na mě vyzkoušel svou oblíbenou purpurovou rtěnku, ale nakonec se spokojuje s růžovou, která ladí s barvami, jež mi začínají nanášet na obličej a na nehty. Podle palety odstínů, které vybral Cinna, je zřejmé, že se snaží zdůraznit můj dívčí vzhled. Nepokoušejí se o nic přehnaně sexy. To je dobře. Nikoho bych nepřesvědčila, kdybych si musela hrát na vyzývavou svůdnici. Haymitch mi to řekl zcela jasně, když mě trénoval na rozhovor před Hladovými hrami.
Dovnitř ostýchavě vchází má matka s tím, že ji Cinna požádal, aby předvedla přípravnému týmu, jak mi spletla vlasy na loňský den sklizně. Všichni nadšeně přikyvují a zaníceně sledují, jak se matka pouští do složitého účesu. V zrcadle vidím jejich uchvácené výrazy, s nimiž pozorují každý matčin pohyb, i dychtivost, když si mají nějaký krok vyzkoušet sami. Všichni tři se chovají k mé matce tak uctivě a mile, že mám úplné výčitky z toho, jak nadřazeně jsem se vůči nim cítila. Kdo ví, co by ze mě bylo nebo o čem bych mluvila, kdyby mě vychovali v Kapitolu? Možná bych i já nejvíc ze všeho řešila, že jsem neměla pořádat narozeninový večírek plný ptačích per.
Jakmile mám hotové vlasy, scházím dolů do obývacího pokoje, kde čeká Cinna. Pohled na něj mi vlévá do žil naději. Vypadá jako vždycky, má prosté oblečení, krátké hnědé vlasy a jen nepatrný náznak zlaté oční linky. Objímáme se a já mám co dělat, abych mu hned nevyklopila celý rozhovor s prezidentem Snowem. Rozhodla jsem se však, že jako prvnímu o všem řeknu Haymitchovi. Ten bude vědět nejlíp, koho s tím mám dál zatěžovat. S Cinnou se ale mluví tak snadno - v poslední době si často povídáme po telefonu, který jsme dostali spolu s domem. Je to skoro jako nějaký špatný vtip, protože skoro nikdo z našich známých telefon nemá. Samozřejmě ho dostal Peets, ale tomu nevolám. Haymitch vyrval svůj přístroj ze zdi už před mnoha lety. telefon má ještě moje kamarádka Madge, starostova dcera, ale pokud si chceme popovídat, navštívíme se osobně. Pak začal volat Cinna, aby pracoval na mých vlohách.
Každý vítěz má oficiálně mít nějaký talent a dál je rozvíjet, protože nemusí pracovat ve škole ani v průmyslovém oboru typickém pro jeho kraj. Může se jednat v podstatě o cokoliv, jen je třeba, aby se na dané téma mohl natočit rozhovor. Ukazuje se, že Peeta má doopravdy nadání, a to pro malování. Roky zdobil koláče a dorty v rodinné pekárně. Teď je ale bohatý, takže si může dovolit nanášet opravdovou barvu na plátna. Já naproti tomu žádný talent nemám, pokud se nepočítá talent lovecký, jenomže lov je proti zákonu. Nebo snad zpěv, který byl ale Kapitolu nepředváděla ani za milion let. Matka se snažila vzbudit můj zájem o různé možnosti ze seznamu, který jí poslala Cetkie Trinketová. Vaření, aranžování květin, hraní na flétnu. Nic z toho se neuchytilo, ačkoliv Prim má talent pro všechny tři činnosti. Nakonec se do věci vložil Cinna a nabídl mi, že rozvine mou touhu navrhovat šaty, která vskutku potřebovala usilovně rozvíjet, protože jsem žádnou necítila. Souhlasila jsem, jelikož to znamenalo, že si mohu povídat s Cinnou, a on slíbil, že odvede veškerou práci.
Právě rozkládá plno materiálů po mém obýváku: šaty, látky i skicáře se svými náčrty. Zvedám jeden z bloků a prohlížím si šaty, které jsem údajně navrhla. "Mám pocit, že jsem docela slibná umělkyně," poznamenávám.
"Koukej se obléct, ty budižkničemu," říká a hází mi hromadu šatů.
Návrhářství mě sice nezajímá, ale moc se mi líbí oblečení, které pro mě Cinna vytváří. Jako například tohle. Volné černé kalhoty ze silného, teplého materiálu. Pohodlná bílá košile. Svetr upletený ze zelených, modrých a šedých proužků měkounké vlny. Zdobené kožené boty mě vůbec netlačí do prstů.
"Tohle oblečení jsem si navrhla sama?" ptám se.
"Ne, ale ráda bys je jednou navrhla a byla víc jako já, ty módní hvězdo," odpovídá Cinna. Podává mi stoh kartiček. "Tyhle poznámky budeš číst mimo záběr kamery, až budou natáčet šaty. snaž se mluvit, jako kdyby ti to nebylo úplně ukradené."
Právě v tu chvíli dovnitř vpadá Cetkie Trinketová v tykvově oranžové paruce. "Jsme tu přesně načas!" halasí, líbá mě na obě tváře, mává na televizní štáb a ukazuje mi, kam si mám stoupnout. Cetkie je motor, který nás nutí k dochvilnosti, a tak se jí snažím vyhovět. Začínám přecházet po místnosti jako loutka, zvedám jednotlivé šaty a pronáším pitomoučké poznámky typu "No nejsou kouzelné?". Zvukař natáčí, jak čtu z kartiček text, který později spojí s pořízenými záběry, a pak mě vyhazují z pokoje, aby mohli nerušeně natočit moje/Cinnovy návrhy.
Prim směla dnes na tu událost přijít ze školy dřív. Právě stojí v kuchyni, kde ji zpovídá další člen štábu. V blankytně modrých šatech, které zvýrazňují její oči, vypadá nádherně. Plavé vlasy má stažené modrou stuhou a přenáší trochu váhy na špičky leskle bílých bot, jako kdyby se chystala vzlétnout, jako ...
Bum! Mám pocit, jako kdyby mě někdo udeřil do hrudi. Ve skutečnosti se nic nestalo, ale ta bolest je tak skutečná, že mimoděk ustupuji o krok. Křečovitě zavírám oči a nevidím Prim, ale Routu, dvanáctiletou dívku z Jedenáctého kraje, která se stala skoro mým spojencem v aréně. Dokázala přeskakovat ze stromu na strom skoro jako pták a zachytávala se těch nejtenčích větví. Routa, které jsem nepomohla. Kterou jsem nechala zemřít. Vybavuji si, jak leží na zemi s oštěpem zabořeným v břiše...
Koho dalšího se mi nepodaří zachránit před pomstychtivostí a krutostí Kapitolu? Kdo další zemře, jestli neuspokojím prezidenta Snowa?
Uvědomuji si, že mi Cinna obléká kabát, a mechanicky zvedám paže. Celou mě zahaluje a obklopuje sněhově bílá kožešina. Takové zvíře jsem ještě neviděla. "Hermelín," říká Cinna, když vidí, jak hladím měkký rukáv. Následují kožešinové rukavice, jasně červený šátek a něco chlupatého přes uši. "Díky tobě se klapky na uši dostanou znova do módy."
Nenávidím klapky na uši, pomyslím si. Člověk s nimi hůř slyší, a od chvíle, kdy jsem po výbuchu v aréně ohluchla na jedno ucho, je nesnáším ještě víc. Po mém vítězství mi Kapitol ucho vyléčil, ale každou chvíli se přistihnu, že ho pořád opatrně a nevěřícně zkouším.
Spěšně ke mně přichází matka a něco drží v ruce. "Pro štěstí," říká.
Je to jen odznáček, který mi věnovala Madge. Letící reprodrozd ve zlatém kruhu. Snažila jsem se ho dát Routě, ale nechtěla si ho vzít. Říkala, že právě kvůli tomu se mi rozhodla důvěřovat. Cinna mi ho připíná k šátku.
Cetkie Trinketová opodál tleská rukama. "všichni mi věnujte pozornost! Chystáme se na první venkovní záběr, kde se vítězové přivítají na počátku své úžasné cesty. Takže, Katniss, pořádně se usměj, ta vyhlídka tě přece plní vzrušením, ne?" Nijak nepřeháním, když řeknu, že mě Cetkie doslova vystrčí ze dveří.
Chvíli skoro nic nevidím kvůli sněhu, který se začal hustě sypat z nebe. Pak rozeznávám, jak Peeta vychází ze dveří svého domu. V hlavě mi znějí slova prezidenta Snowa: "Dej si ještě vyšší cíl. Přesvědč mě." A vím, že nemám jinou možnost.
Nasazuji široký úsměv a vykročím směrem k Peetovi. Pak, jako kdybych nedokázala vydržet už ani vteřinu, se dávám do běhu. Chytá mě, otáčí se mnou a pak podkluzuje na sněhu - ještě pořád se úplně nesžil se svou umělou nohou. Padáme do sněhu, on dole, já na něm, a poprvé za několik měsíců se líbáme. Polibku překážejí kožešiny, sněhové vločky a rtěnka, ale pod tím vším cítím Peetovu pevnou spolehlivost. A vím, že nejsem sama. Ať jsem ho zranila sebevíc, před kamerami mě nepotopí. Nezpečetí můj osud nějakým vlažným polibkem. Stále o mě pečuje. Stejně jako v aréně. Z toho pomyšlení je mi najednou nějak do pláče. Místo toho mu pomáhám na nohy, zaklesnu se do něj a šťastně ho táhnu za sebou.
Zbytek dne se mi slévá do jediné rozmazané šmouhy:cesta na nádraží, loučení, odjezd vlaku, naše stará parta - Peeta a já, Cetkie a Haymitch, Cinna a Portia, Peetova vizážistka - u večeře sestávající z nějakého nepopsatelně báječného jídla, na které si nepamatuji. Pak sedím v pyžamu a objemném županu ve svém přepychovém kupé a čekám, až ostatní půjdou spát. Vím, že Haymitch bude vzhůru ještě dlouho. Nerad spí, když je venku tma.
Jen co se ve vlaku všechno ztiší, obouvám si bačkory a vycházím k jeho dveřím. Musím zaklepat několikrát, než mi otevře. Mračí se, jako kdyby věděl, že mu nesu špatnou zprávu.
"Co chceš?" ptá se a mě málem poráží oblak vinných výparů.
"Musím s vámi mluvit," šeptám.
"Teď?" divil se. Přikyvuji. "Tak ať to stojí za to." Čeká, ale já jsem si jistá, že každé slovo, které si řekneme v kapitolském vlaku, někdo odposlouchává a nahrává. "Tak co?" vyštěkne netrpělivě.
Vlak brzdí a na zlomek vteřiny mě napadá, že mě osobně sleduje prezident Snow a nesouhlasí s tím, abych se svěřila Haymitchovi, a proto se mě rozhodl rovnou zabít. Zastavujeme ale jen na doplnění paliva.
"Je tu takový zatuchlý vzduch," říkám.
Jde o zcela nevinnou větu, ale Haymitch chápavě mhouří oči. "Potřebuješ na chvíli ven." Protahuje se kolem ně a vyráží chodbou ke dveřím. Když s námahou otevře, zasype nás poryv sněhu. Haymitch seskakuje z vozu.
Přibíhá k nám kapitolský průvodčí, ale Haymitch na něj dobrosrdečně mávne a zapotácí se. "Jenom chci na čerstvý vzduch. Za minutku jsem zpátky."
"Omlouvám se. Je namol," říkám tiše. "Postarám se o něj." Seskakuji za Haymitchem a plahočím se sněhem. skoro okamžitě si promáčím bačkory. Haymitch mě odvádí za poslední vagón, kde nás nikdo neuslyší. Pak se ke mně otáčí.
"Tak co je?"
Všechno mu říkám. O prezidentově návštěvě, o Hurikánovi i o tom, že všichni zemřeme, jestli nebudu dost dobrá.
V červené záři zadních světem vlaku najednou vypadá střízlivější a podstatně starší. "Takže to musíš zvládnout."
"Kdybyste mi mohl pomoct aspoň s touhle cestou...," začínám.
"Ne, Katniss, nejde jenom o tuhle cestu," skáče mi do řeči.
"Jak to myslíte?" ptám se.
"I když to zvládneš, za dalších pár měsíců se vrátí, aby nás všechny odvezli na Hladové hry. Budete s Peetou dělat trenéry každý rok. A oni s vámi budou každý rok točit rozhovory, vysílat podrobnosti o vašem soukromém životě a ty nebudeš mít jinou možnost, než s ním žít šťastně až do smrti."
Zvolna mi dochází plný význam jeho slov. Niky nemohu žít s Hurikánem, i kdybych nakrásně tisíckrát chtěla. Nikdy nebudu smět žít sama. Navždy budu muset být zamilovaná do Peety. Kapitol nepřipustí nic jiného. Možná mi dají ještě pár let, abych zůstala s matkou a Prim, protože je mi teprve šestnáct. ale pak ... pak ...
"Chápeš co tím myslím?" naléhá Haymitch.
Přikyvuji. Existuje pro mě jediná budoucnost, nechci-li zabít svoje nejbližší i sebe samu. Budu si muset vzít Peetu.

2. kapitolka 1/2

14. září 2013 v 17:23 | Móňa |  Hunger games-Vražedná pomsta
Prezidenta Snowa by podle mě měl člověk vídat před mramorovými sloupy a vlajkami. Je krajně nezvyklé spatřit ho uprostřed obyčejných věcí každodenní potřeby doma v pokoji. Jako když člověk zvedne pokličku hrnce a uvnitř místo vývaru najde jedovatou zmiji.
Co tu asi dělá? Myšlenky se mi vracejí k zahajovacímu dnu různých Turné vítězů. Vzpomínám, jak jsem sledovala vítězné splátce s jejich trenéry a vizážisty. Tu a tam se dokonce ukázal nějaký vládní představitel. Ale ještě nikdy se při téhle příležitosti neobjevil prezident Snow. Ten se účastní výhradně závěrečných oslav v Kapitolu.
Pokud sem vážil tak dalekou cestu, znamená to jedinou věc. Jsem ve velkém maléru. A pokud jsem v maléru já, dostala se do něj i moje rodina. Mimoděk se chvěju při pomyšlení, jak blízko jsou matka a Prim tomuto muži, který mě nenávidí a vždycky mě nenávidět bude. Nesnáší mě, protože jsem vyzrála na jeho sadistické Hladové hry; to kvůli mně Kapitol vypadal hloupě a já jsem podryla jeho autoritu.
Přitom jsem se snažila pouze přežít a udržet naživu i Peetu. Vůbec jsem neměla v úmyslu provést něco buřičského, ale pokud Kapitol vyhlásí, že smí přežít jen jediný splátce, a vy máte odvahu se tomuhle pravidlu vzepřít, už to samo o sobě asi znamená akt vzpoury. Mohla jsem se bránit jedině tím, že jsem do Peety šíleně a vášnivě zamilovaná. Aby nám oběma dovolili přežít. Aby nás oba korunovali jako vítěze. Abychom odjeli domů slavit, rozloučili se s kamerami a měli klid. Až doteď.
Možná je to tím, že jsme se sem přestěhovali teprve nedávno, možná je to šokem z jeho nenadálé návštěvy, anebo snad vědomím, že mě může během vteřiny nechat zabít, ale v každém případě si náhle ve vlastním domě připadám jako vetřelec. Jako kdyby to byl jeho dům, a já přišla jako nezvaný host. Proto ho nevítám ani mu nenabízím křeslo. Mlčím. Vlastně se k němu chovám jako k opravdovému jedovatému hadovi. Nehybně stojím, nespouštím z ně oči a přemýšlím, kudy bych v případě potřeby mohla co nejrychleji utéct.
"Myslím, že celou situaci o mnoho zjednodušíme, pokud se dohodneme, že si nebudeme navzájem lhát," oslovuje mě. "Co ty na to?"
Prezident Snow se usmívá a já si poprvé všímám jeho rtů. Očekávám hadí rty, to znamená žádné. On je má ale přehnaně plné, s příliš napjatou kůží. Napadá mě, jestli mu je chirurgicky upravovali, aby byl přitažlivější. Pokud ano, šlo o vyhozený čas i peníze, neboť prezident Snow není přitažlivý ani trochu.
"Moji poradci se obávali, že s tebou bude těžké pořízení, ale ty nemáš v úmyslu dělat potíže, že ne?" ptá se.
"Ne," odpovídám.
"To jsem jim také říkal. Upozornil jsem je, že dívka, která je ochotná zajít tak daleko, aby si zachránila život, ho nebude chtít zahodit nějakým pošetilým činem. Navíc musí myslet na svoji rodinu. Na svou matku, sestru a všechny ty... bratrance."
Podle odmlky před slovem "bratrance" jistě ví, že nejsme s Hurikánem příbuzní.
Karty jsou tedy na stole. Snad je to dobře. Nemám ráda neurčité výhružky. Chci slyšet, na čem jsem.
"Posadíme se." Prezident Snow usedá k velkému stolu z naleštěného dřeva, u kterého si Prim psává domácí úkoly a matka vede účetnictví. Je to náš dům a on nemá právo tady být. Na druhou stranu má naopak právo udělat vlastně cokoliv. Sedám si proti němu na jednu z vyřezávaných židlí s rovným opěradlem. Byla vyrobena pro člověka vyšší postavy, takže se nohama sotva dotýkám země.
"Řeším jistý problém, Katniss Everdeenová," říká prezident Snow. "Problém, který vznikl v okamžiku, kdy jsi v aréně vytáhla ty jedovaté bobule."
Tehdy mě napadlo, že pokud si tvůrci her budou muset vybrat mezi mou a Peetovou sebevraždou - což by znamenalo, že hry skončí bez vítěze - a dvěma vítězi, zvolí si druhou možnost.
"Kdyby měl vrchní tvůrce her Seneca Crane špetku rozumu, okamžitě by tě vyhodil do povětří. Jenže bohužel podlehl vlastní sentimentalitě. A tak jsi tady. Uhodneš, co se s ním stalo?" ptá se.
Přikyvuji. Podle toho, jak o něm mluví, byl zřejmě Seneca Crane popraven. Když nás teď dělí pouze stůl, vůně růží a pach krve teď nabývají na síle. Prezident Snow má v klopě zastrčenou růži, což alespoň naznačuje zdroj květinové vůně. Ta rostlina ale musí být geneticky vylepšená, protože žádná růže nevoní tak intenzivně. Pokud jde o krev ..., nevím.
"Pak už se nedalo dělat nic jiného, než vás nechat sehrát tu dokonalou komedii. A musím přiznat, že jsi roli láskou poblázněné školačky sehrála docela dobře. V krajích ti ovšem bohužel všichni neuvěřili," dodává.
Ve tváři se mi určitě objevuje zmatek, protože prezident Snow svá slova vysvětluje: "O tom samozřejmě nevíš. Nemáš přístup k informacím o náladách v ostatních krajích. V řadě z nich ale obyvatelé pochopili tvůj trik s bobulemi jako akt vzdoru, nikoliv lásky. A pokud dokáže napálit Kapitol obyčejná holka, obzvlášť z Dvanáctého kraje, a projde jí to, co jim může zabránit, aby se nepokusili o totéž?" říká. "Co jim může zabránit, aby, dejme tomu, vyvolali nepokoje?"
Chvilku trvá, než mi dochází význam jeho slov. "Došlo k nepokojům?" ptám se. Z té možnosti mě mrazí v zádech, ale zároveň mě i naplňuje zvláštní povznesená radost.
"Ještě ne. Ale dojde k nim, pokud se něco nezmění. A o nepokojích je známo, že vedou k revoluci." Prezident Snow si mne místo nad levým obočím, kde občas bolívá i mě. "Máš tušení, co by to znamenalo? Kolik lidí zahyne? Jakým podmínkám budou muset čelit ti, kteří přežijí? Ať se Kapitolu vyčítá cokoliv, věř mi, že pokud by třeba jen na krátkou dobu ztratil moc nad kraji, celý systém se zhroutí."
Ohromuje mě, jak otevřeně a vážně hovoří. Jako kdyby mu ležel na srdci v první řadě blahobyt obyvatel Panemu, ačkoliv nic nemůže být vzdálenější pravdě. Ani nevím, kde v sobě beru odvahu k následující reakci: "Ten systém musí být pěkně křehký, když ho dokáže rozvrátit hrst bobulí."
Následuje dlouhá odmlka, během níž mě prezident pozoruje. Pak prostě řekne: "Je křehký, ale jinak, než si myslíš."
Ozývá se klepání na dveře a dovnitř nahlíží ten muž z Kapitolu. "Její matka se ptá, jestli si nedáte čaj."
"Dám. Čaj si dám rád," odpovídá prezident. Dveře se otvírají víc a za nimi stojí má matka. V rukou drží podnos s porcelánovou soupravou, kterou si vzala do Sloje, když se provdala za mého otce.
"Položte to sem, prosím." Prezident odsouvá knihu a ukazuje doprostřed stolu.
Matka pokládá podnos. Je na něm porcelánová konvička, šálky, smetana a cukr a nechybí ani talířek s koláčky, nádherně ozdobenými květy jemných barev. Takové ozdoby mohl vytvořit pouze Peeta.
"Velice vám děkuji. Víte, je zajímavé, jak často lidé zapomínají, že i prezident potřebuje jíst," říká prezident Snow laskavým tónem. Přinejmenším tím trochu uklidňuje mou matku.
"Mám vám donést něco dalšího? Mohu něco uvařit, pokud máte hlad," nabízí.
"Ne, tohle úplně stačí. Děkuji," odpovídá s jasným poselstvím, aby odešla. Matka přikývne, přejede mě tázavým pohledem a odchází. Prezident Snow nám oběma nalévá čaj. Do svého šálku si přidává i smetanu a cukr a dlouze čaj míchá. Cítím, že řekl svoje, a teď čeká na mou odpověď.
"Nechtěla jsem vyvolat žádné nepokoje," říkám.
"Věřím ti. Jenomže na tom teď nesejde. Kostým od tvého vizážisty byl tak trochu jasnozřivý. Katniss Everdeenová, dívka v plamenech, se změnila v jiskru, která, pokud jí nebudeme věnovat dostatečnou pozornost, může zažehnout požár, ničivý pro celý Panem," poznamenává.
"Proč mě prostě rovnou nezabijete?" vyhrknu.
"Veřejně?" ptá se. "To by jen přililo olej do ohně."
"Tak zařiďte nehodu," říkám.
"Kdo by tomu uvěřil?" krčí rameny. "Ty bys jako divačka taky jistě nevěřila."
"tak mi povězte, co mám udělat, a já poslechnu," nabízím.
"Kéž by to bylo tak jednoduché." Zvedá ozdobný koláček a prohlíží si ho. "Krásný. Takové dělá tvá matka?"
"Peeta." A poprvé během našeho rozhovoru se mu nedokážu podívat do očí. Beru šálek do ruky, ale znovu ho pokládám, když slyším, jak drnčí o talířek. Abych zamaskovala, jak se mi třesou ruce, také rychle sahám po koláčku.
"Peeta. Jak se vlastně má láska tvého života?" ptá se.
"Dobře," odpovím.
"Když mu došlo, že je ti lhostejný?" ptá se a namáčí si koláček v čaji.
"Není mi lhostejný," namítám.
"Patrně ti ale není tak drahý, jak jsi chtěla přesvědčit celou zemi," podotýká.
"Kdo říká, že není?"
"Já," odpovídá prezident. "A nebyl bych tu, kdyby se takové pochyby týkali jen mě. Jak se vede tomu tvému pohlednému bratranci?"
"Já nevím ... Ne...," Moje nechuť k celému rozhovoru i k tomu, že bych měla zrovna s prezidentem Snowem probírat svoje city ke dvěma lidem, kteří patří k mým nejbližším, dostupuje vrcholu a zajíkám se.
"Jen mluv, Katniss Everdeenová. Jeho mohu nechat zabít snadno, pokud nespějeme k uspokojivému řešení," říká. "Nijak mu nepomáháš tím, že s ním každou neděli chodíš do lesa."
Jestli ví o tomhle, co ví ještě? A jak to zjistil? O nedělním společném lovu s Hurikánem mu mohlo povědět plno lidí. Copak se snad neobjevujeme na Jarmarku každý nedělní večer s úlovkem? A není tomu tak už celé roky? Skutečná otázka zní, co si prezident Snow myslí, že se odehrává v lesích za obvodem Dvanáctého kraje. Určitě nás tam nestopovali. Nebo ano? Mohli nás sledovat? To mi připadá nemožné, aspoň ne osobně. Jenže co kamery? Až do nynějška mi tahle možnost nikdy ani nepřišla na mysl. Les vždycky představoval naše útočiště - místo, kam nesahá moc Kapitolu, kde můžeme hovořit svobodně a být sami sebou. Aspoň tomu tak bylo před Halovými hrami. Jestliže nás po nich sledovali, co mohli vidět? Dva lidi, kteří loví a vedou vlastizrádné řeči proti Kapitolu, to ano. Ale ne dvě zamilované hrdličky, jak prezident Snow podle všeho naznačuje. Takové obvinění nám nehrozí. Pokud... pokud...
Stalo se to jen jednou. Bylo to rychlé a nečekané, ale opravdu se to stalo.
Když jsme se s Peetou vrátili domů, uplynulo několik týdnů, než jsem se viděla s Hurikánem. Nejdřív probíhaly povinné oslavy. Banket pro vítěze, na který byli pozváni pouze nejvýznamnější lidé. Svátek pro celý kraj s jídlem zadarmo a kabaretními umělci dodanými Kapitolem. Zásilkový den, první z dvanácti, při němž byl každému obyvateli kraje doručen balíček s jídlem. Ten se mi líbil nejvíc, protože jsem viděla, jak všechny ty hladové děti ve Sloji pobíhaly po ulicích a mávali konzervami s jablečnou přesnídávkou, masem, a dokonce i sladkostmi. Doma měly plné vaky s oblím a nádoby s olejem, příliš velké, než aby se daly snadno přenášet. A po celý rok jednou měsíčně všichni obdrží další příděl. To byla jedna z mála příležitostí, kdy jsem měla opravdu dobrý pocit z toho, že jsem vyhráli Halové hry.

1. kapitolka - Hunger games 2

12. září 2013 v 15:45 | Móňa |  Hunger games-Vražedná pomsta
Dál svírám v rukách polní láhev, ačkoliv všechno teplo z čaje už dávno vyprchalo do mrazivého vzduchu. Svaly mi tuhnou chladem. Kdyby se teď objevila smečka divokých psů, těžko bych stihla vyšplhat na strom, než na mě zaútočí. Měla bych se zvednout, protáhnout se a rozhýbat si končetiny. Místo toho ale zůstávám sedět, stejně nehybná jako skála pode mnou. Lesní tmu zvolna projasňuje svítání. Se sluncem se nedá bojovat. Mohu pouze bezmocně sledovat, jak signalizuje příchod dne, jehož se už měsíc děsím.
V poledne se v mém novém domě ve Vesnici vítězů shromáždí reportéři, televizní štáby, a dokonce i Cetkie Trinketová, má průvodkyně z Hladových her. Ti všichni přijedou z Kapitolu do Dvanáctého kraje. Přemítám, jestli se Cetkie objeví v té směšné růžové paruce, nebo jestli si na Turné vítězů vybere nějakou jinou šílenou barvu. Bude na mě čekat skupina asistentů, aby obstarala všechny mé potřeby během dlouhé cesty vlakem. Přípravný tým, který mě bude zkrášlovat a šlechtit na veřejná vystoupení. Můj vizážista a přítel Cinna, který navrhl nádherné šaty, díky nimž si mě diváci před hrami povšimli.
Kdyby záleželo na mně, snažila bych se na celé Hladové hry zapomenout. Nikdy o nich nemluvit, Tvářit se, že šlo o ošklivý sen. Jenže Turné vítězů mi to nedovolí. Je promyšleně načasované doprostřed období mezi dvěma ročníky. Hladových her a Kapitol takto neustále připomíná krajanům, že žijeme ve stínu této obludné a hrozné soutěže. Nejenže si jednotlivé kraje musejí každoročně připomínat kapitolské okovy, ale musejí je i oslavovat. A letos jsem jednou z hlavních hvězd celého představení já. Budu jezdit z jednoho kraje do druhého a stát před davy lidí, kteří mi navenek provolávají slávu, ovšem ve skrytu duše mě nenávidí. Budu muset hledět do tváří rodin, jejichž děti jsem zabila ...
Slunce stoupá výš a výš, a tak mi nezbývá než vstát. Všechny mé klouby protestují proti pohybu a levou nohu mám natolik umrtvenou, že se mi do ní vrací cit až po několika minutách přecházení sem a tam. Strávila jsem v lese tři hodiny, ale nepokoušela jsem se lovit a nic nemám. Už na tom však nezáleží, matka ani mladší sestra Prim už nejsou na mých loveckých schopnostech závislé. Mohou si dovolit kupovat maso od řezníka ve městě, přestože nikomu z nás nechutná tak jako čerstvě ulovená zvěř. Můj nejlepší přítel Hurikán Hawthorne a jeho rodina nicméně na můj dnešní úlovek spoléhají a já je nemohu zklamat. Vydávám se tedy na obchůzku nastražených pastí, která mi normálně trvá přibližně hodinu a půl. Když jsme ještě s Hurikánem chodili do školy, měli jsme každé odpoledne čas na obchůzku pastí, na lov, sběr lesních plodů i na to, abychom po návratu ve městě stihli směnit svoje zboží. Hurikán ale prvním rokem pracuje v uhelných dolech a já celý den nemám co dělat, a proto jsem na sebe vzala původní povinnosti nás obou.
Touto dobou už se Hurikán přihlásil na denní směnu, sfáral v drátěné kleci do hlubin země a kutá v uhelné žíle. Vím, jaké to je. Každý rok jsme tam museli hodit na školní exkurzi. Když jsem byla malá, bylo to je nepříjemné. Stísněné chodby, zkažený vzduch a tma, tlačící se na člověka ze všech stran. Po výbuchu, který zabil mého otce a řadu dalších horníků, jsem ale vždycky měla co dělat, abych se vůbec přiměla nastoupit do výtahové klece. Každoroční prohlídka ve mně vyvolávala obrovskou úzkost. Dvakrát se mi těsně před ní udělalo tak zle, že mě matka nechala doma v domnění, že jsem dostala chřipku.
Myslím na Hurikána, který byl opravdu šťastný jedině v lese, na čerstvém vzduchu, slunečním světle a u čisté pramenité vody. Nevím, jak to v dole vydrží. Nebo vlastně vím. Vydrží to, protože tím získává obživu pro svou matku a mladší sourozence. Já mám sice peněz dost, mnohem víc, než by kdy naše rodina mohla projíst, ale Hurikán si ode mě nevezme ani pětník. Dokonce mi jen se sebezapřením dovoluje, abych nosila jeho rodině maso, ačkoliv on by jistě také zásoboval mou matku a Prim, kdybych zahynula při Hladových hrách. Říkám mu, že mi tím prokazuje laskavost, protože mě celodenní vysedávání doma dohání k šílenství. Přesto k Hawthornovým nikdy nenosím zvěřinu, když je Hurikán doma. Nepotkat ho je snadné - pracuje totiž dvanáct hodin denně.
Jediný den v týdnu, kdy se s ním doopravdy vídám, je neděle. To se scházíme v lese, abychom spolu lovili. Pořád jde o zlatý hřeb týdne, jenže nic není takové jako dřív, když jsme si mohli říkat úplně všechno. Hryz kazily i tohle. Stále doufám, že se do našeho vztahu vrátí původní bezprostřednost, ale část mého já si uvědomuje, že v sobě hýčkám plané naděje. Minulost se nikdy nevrátí.
Dnes na mě čeká dobrý úlovek: osm králíků, dvě veverky a bobr, chycený do vodní drátěné pasti, kterou sestrojil sám Hurikán. On to s pastmi umí skvěle: připevňuje je k mladým ohnutým stromkům, které chycenou kořist zvednou mimo dosah šlem, maskuje jemně vyvážené nášlapné pasti kmínky stromů a slétá proutěné koše na ryby, z nichž není úniku. Když procházím po obvyklém okruhu a nastražuji čerstvé pasti, uvědomuji si, že v tomhle se Hurikánovi nikdy nevyrovnám. Nikdy nebudu mít takovou instinktivní schopnost odhadnout, kudy bude zvěř přecházet stezku. Nejde jen o zkušenosti, nýbrž o vrozený dar. Já zas dokážu střelit zvíře jediným šípem v téměř naprosté tmě.
Když se vracím k plotu, který je kolem celého Dvanáctého kraje, slunce už visí vysoko na obloze. Jako vždycky se na chvilku zaposlouchám, zda se z drátěného plotu neozývá hučení elektřiny. Plot by měl být neustále pod proudem, ale ve skutečnosti ho do něj pouští velice zřídka. Prolézám mezerou těsně nad zemí na Louku. Jsem co by kamenem dohodil od svého domova. Bývalého domova. Dosud ho vlastníme, protože tu oficiálně bydlí matka s mou sestrou. Kdybych zemřela, musely by se sem vrátit. Ve skutečnosti žijí ale se mnou v novém domě ve Vesnici vítězů a náš starý domek, kde jsem vyrostla, využívám pouze já. Vnímám ho jako svůj skutečný domov.
Chodím se sem převlékat z otcovy staré kožené vesty do kabátu z jemné vlny, který mi pořád připadá příliš těsný v ramenou. Nechávám tu svoje měkké, obnošené lovecké boty a beru si drahou, strojově vyrobenou obuv, která se podle mé matky víc hodí pro člověka mého postavení. Luk a šípy jsem schovala do vykotlaného stromu v lese. Čas sice letí, ale několik minut ještě jen tak sedím v kuchyni. Kamna jsou studená, na stole chybí ubrus a celý dům působí opuštěně. Stýská se mi po starém životě. Sotva jsme se uživily, ale věděla jsem přesně, kde je moje místo. Přeju si, abych se mohla vrátit do minulosti, protože při zpětném pohledu se mi dřívější život jeví jako daleko bezpečnější než současnost, kdy jsem bohatá a slavná a kdy mě nenávidí oficiální představitelé Kapitolu.
U zadních dveří se ozývá mňoukání. Otvírám a vidím za nimi Pryskyřníka, sestřina starého kocoura. V novém domě se mu nelíbí o nic víc než mě, a když je Prim ve škole, vždycky z něj odchází. Nikdy jsme se neměli příliš v lásce, ale teď nás spojuje toto nové pouto. Pouštím ho dovnitř, dávám mu kus bobřího tuku, a dokonce ho chvíli drbu za ušima. "Víš, že jsi strašně ošklivý, viď?" ptám se ho. Pryskyřník se ke mně lísá, abych ho hladila dál, ale už musíme jít. "Tak pojď." Jednou rukou zvedám kocoura, do druhé beru pytel s úlovkem a vycházím na ulici. Kocour se mi vysmekává ze sevření a mizí pod keřem.
Boty mě tlačí u prstů. Jdu zkratkou zadními uličkami a za pár minut jsem u Hurikánova domku. Jeho matka, Hazelle, mě vidí oknem, za kterým se sklání ke kuchyňskému dřezu. Osušuje si ruce do zástěry a přechází ke dveřím.
Mám Hazelle ráda. Vážím si jí. Výbuch, při němž přišel o život můj otec, zabil i jejího manžela. Zůstala sama se třemi dětmi a byla tehdy navíc ve vysokém stupni těhotenství. Necelý týden po porodu už sháněla po okolí práci. Kvůli novorozeněti nemohla nastoupit do dolů, a tak začala prát prádlo několika obchodníkům ve městě. Ve čtrnácti letech se hlavním živitelem rodiny stal Hurikán, nejstarší z jejích dětí. Požádal si o oblázky, které ho opravňovaly k vyzvedávání skrovných přídělů obilí a oleje výměnou za to, že se jeho jméno ocitlo vícekrát v osudí, z něhož se losovaly splátci pro další Hladové hry. Navíc už tehdy uměl skvěle klást pasti. Ani to však nestačilo k obživě pětičlenné rodiny, takže si Hazelle musela na valše odírat prsty až na kost. V zimě měla tak zarudlé a popraskané ruce, že se jí na nich každou chvíli otvírali krvavé rány. Tak by tomu bylo dodnes, nebýt hojivé masti, kterou pro ni připravuje moje matka. Hazelle i Hurikán jsou ale pevně rozhodnuti, že zbývající chlapci, dvanáctiletý Rory a desetiletý Vick, stejně jako čtyřletá Posy, nebudou muset nikdy žádat o oblázky.
Ukazuji Hazelle dnešní úlovek. S úsměvem bere bobra za ocas a potěžkává ho v ruce. "Z toho bude vynikající pečínka." Na rozdíl od Hurikána nemá s naším loveckým uspořádáním žádný problém.
"Taky má dobrou kožešinu." poznamenávám. Rozhovor s Hazelle mě uklidňuje. Povídáme se o zvěřině, jako jsme to vždycky dělávaly. Nalévá mi hrnek bylinkového čaje a já ho vděčně svírám v prokřehlých prstech. "Napadlo mě, že až se vrátím z turné, mohla bych sebou občas po škole vzít Roryho, abych ho naučila střílet."
Hazelle přikyvuje. "To by bylo prima. Hurikán už s tím chtěl taky začít, jenže má volné jen neděle a ty si rád nechává jen pro tebe."
Nedokážu zabránit tomu, aby se mi po tváři nerozlil ruměnec. Je to pochopitelně hloupost. Sotvakdo mě znal líp než Hazelle. Ví o blízkém vztahu, který s Hurikánem máme. Hodně lidí určitě přepokládá, že se nakonec vezmeme, ačkoliv já na to nikdy nemyslela. To bylo však před hrami. Před tím, než druhý splátce z Dvanáctého kraje Peeta Mellark oznámil celé zemi, že je do mě blázen. Naše romance se následně stala klíčovou součástí strategie přežití v aréně. Jenomže pro Peetu nešlo jenom o strategii. Nejsem si úplně jistá vlastními pocity, ale vím, že Hurikánovi to působilo velkou bolest. Když pomyslím, že se během Turné vítězů budeme muset s Peetou opět vydávat za párek milenců, všechno se ve mně svírá.
Srkám čaj, i když je příliš horký, a vstávám od stolu. "Radši bych měla jít, abych se připravila na kamery."
Hazelle mě objímá. "Užij si jídlo."
"To rozhodně," přikyvuji.
Zastavuji se ještě na Jarmarku, kde odjakživa směňuji většinu úlovků. Před lety to byl uhelný sklad, ale když se časem přestal používat, změnil se nejdřív v neformální centrum nelegálních obchodů a později v zavedený černý trh. Pokud opravdu přitahuje lidi se zločineckými sklony, hádám, že sem asi patřím. Lov v lesích kolem Dvanáctého kraje je porušením nejméně desítky zákonů a hrozí za něj trest smrti.
Ačkoliv se o tom nikdy nezmiňuji, vděčím zdejším lidem za mnoho. Hurikán mi vyprávěl, že Mastná Sue, která vaří a prodává polévky, zorganizovala během her sbírku pro mě a Peetu. Sbírka původně měla probíhat pouze na Jarmarku, ale zprávy o ní se rozkřikly a přidala se další řada lidí. Nevím, kolik peněz se podařilo vybrat, ale cena každého sponzorského daru v aréně dosahuje astronomických výšek. V každém případě nám poskytnuté dary pravděpodobně zachránily život.
Pořád se cítím divně, když otvírám vrata Jarmarku s prázdným pytlem, ale s kapsami napěchovanými mincemi. Snažím se navštěvovat co nejvíc stánků a kupovat kávu, koláčky, vajíčka, přízi a olej u co největšího počtu obchodníků. Ještě kupuji tři láhve bílé pálenky od jednoruké ženy, které se přezdívá Rozparovačka. Stala se obětí důlní nehody, ale byla dostatečně chytrá, takže si uměla najít nový způsob obživy.
Pálenka není pro mě ani pro mou rodinu, nýbrž pro Haymitche, mého a Peetova trenéra. Je to nevrlý, agresivní a většinou také opilý bručoun, ale při hrách odvedl svou práci - a vlastně víc než to, protože poprvé v dějinách směli vyhrát hned dva splátci. Ať už je tedy Haymitch, jaký chce, jsem i jeho dlužnicí. A to až do smrti. Kupuji mu pálenku, protože mu před týdny došla a měl ošklivé abstinenční příznaky - chvěl se po celém těle, křičel a padala na něj hrůza z věcí, které viděl jenom on. Vyděsil Prim k smrti a upřímně řečeno se ani mě vůbec nelíbilo, že jo vidím v takovém stavu. Od t doby si dělám menší zásoby pro případ, že opět nastane nedostatek alkoholu.
Vrchní mírotvorce Cray se mračí, když mě vidí s láhvemi. Je to už starší muž s brunátným obličejem a prořídlými stříbrnými vlasy, které si češe "na přehazovačku". "Tohle je pro tebe moc silný, holka." Ví, o čem mluví. Kromě Haymitche neznám nikoho, kdo by pil tolik jako Cray.
"Matka to přidává do léků," odpovídám lhostejně.
"Takhle silná pálenka zabije úplně všechno," ušklíbá se a vytahuje minci, aby si koupil svoji láhev.
U stánku Mastné Sue si sedám k pultu a objednávám si polévku, která vypadá jako rozvařená směs tykve a fazolí. Přichází sem i mírotvorce Darius a kupuje si také misku. Darius je můj nejoblíbenější strážce zákona. Nikdy se nenaparuje a má smysl pro humor. Je mu něco přes dvacet, ale nevypadá o moc starší než já. Jeho úsměv a rozčepýřené rusé vlasy mu dodávají vzhled rozverného chlapce.
"Neměla bys být ve vlaku?" ptá se mě.
"Vyzvednou mě až v poledne," vrtím hlavou.
"A neměla bys být vyfintěná?" šeptá hlasitě. Přestože mám špatnou náladu, musím se na jeho škádlení usmát. "Třeba si vzít mašli do vlasů?" Bere do ruky můj cop a já ho odstrkuji.
"Neboj. Až se mnou skončí vizážisté, nikdo mě nepozná," odpovídám.
"To je dobře," přikyvuje. "Jednou byste se pro změnu měla prezentovat, na kterou může být náš kraj pyšný, slečno Everdeenová. Co vy na to?" Káravě mi hrozí prstem, kývá na Mastnou Sue a odchází za svými kamarády.
"Tu misku chci zpátky," volá za ním Mastná Sue, ale směje se a její hlas nezní nijak přísně. "Rozloučí se s tebou Hurikán?" ptá se mě-
"Ne, nebyl na seznamu," říkám. "Viděla jsem ho ale v neděli."
"Čekala bych, že se dostane na seznam. Když je tvůj bratranec," poznamenává suše.
Jde o další lež, kterou si vymyslel Kapitol. Poté, co jsme se s Peetou dostali mezi posledních osm soutěžících, poslali do Dvanáctého kraje reportéry, aby natočili naše osobní příběhy.
Když se ptali na mé přátele, všichni je nasměrovali za Hurikánem, jenže nebylo možné, abych měla jako nejlepšího přítele Hurikána, když jsem zároveň v aréně předstírala zamilovanost do někoho jiného. Hurikán je příliš pohledný, příliš mužný a vůbec se nehodlal pitvořit pro kamery. Na druhou stranu si ale jsme docela podobní. Je na nás vidět, že pocházíme ze Sloje. Máme tmavé rovné vlasy, snědou pleť a zelené oči. A tak z něj nějaký génius udělal mého bratrance. Nevěděla jsem o tom, dokud jsme se nevrátili domů a má matka hned na nádražním nástupišti neřekla: "Tvoji bratranci a sestřenice se už nemohou dočkat, až se s tebou přivítají!" Otočila jsem se a uviděla Hurikána, Hazelle a všechny další děti - co jsem v tu chvíli mohla dělat jiného, než přistoupit na další hru Kapitolu?
Mastná Sue ví, že nejsme příbuzní, ale i někteří z lidí, kteří nás znají spoustu let, na to podle všeho zapomněli.
"Nemohu se dočkat, až to celé skončí," říkám tiše.
"Já vím," odpovídá chápavě Mastná Sue. "Ale musíš tím projít. Radši už jsi, ať nemáš zpoždění."
K zemi se začíná snášet sníh a já se vracím do vesnice vítězů. Leží sotva kilometr od náměstí v centru města, ale vypadá jako z úplně jiného světa. Je to oddělená čtvrť uprostřed krásné zeleně s kvetoucími keři. Stojí zde dvanáct domů, každý desetkrát větší než ten, v němž jsem vyrostla. Devět je odjakživa prázdných. Tři zbývající patří Haymitchovi, Peetovi a mně.
Z domů, kde bydlí má rodina a Peeta, se line teplá záře života. Voknech se vítí, z komína stoupá kouř a na dveřích visí trsy obarveného obilí v rámci výzdoby na nadcházející Svátek žní. Haymitchův dům naproti tomu i přes péči správců vypadá opuštěně a zanedbaně. Na jeho prahu se připravuji na zápach, který mě čeká, a vcházím dovnitř.
Okamžitě znechuceně krčím nos. Haymitch nikomu nedovoluje, aby u něj uklízel, a sám se o pořádek nijak nestará. Během let se výpary alkoholu a zvratků, vařené kapusty i spáleného masa, nepraného prádla a myšího trusu spojily do puchu, z něhož mi slzí oči. Brodím se hromadou odhozených obalů, skleněných střepů a kostí k místu, kde vím, že najde Haymitche. Sedí u kuchyňského stolu s rozhozenými pažemi a s tváří v kaluži rozlité pálenky. Hlasitě chrápe.
Dloubám ho do ramene. "Vstávejte!" říkám nahlas. Časem jsem zjistila, že neexistuje žádný jemný způsob, jak ho probudit. Chrápání na chvilku tázavě ustává, ale po několika vteřinách se ozývá nanovo. Zacloumám s ním. "Vstávejte, Haymitchi, je den turné!" Otvírám okna a vdechuji čerstvý vzduch. Nohama odsunuji odpadky rozházené po podlaze a objevuji kávovou konvici, kterou plním ve dřezu vodou. Kamna ještě úplně nevyhasla a z několika žhavých uhlíků se mi nakonec daří rozdmýchat plameny. Sypu do konvice trochu mleté kávy a stavím ji na kamna.
Haymitch je pořád mimo. Vzhledem k tomu, že nic jiného nezabralo, plním lavor ledově chladnou vodou, vylévám mu ho na hlavu a rychle uskakuji. Z hrdla mu vyjde hluboké, zvířecí zavrčení. Vyskakuje na nohy tak prudce, až židle odlétne tři metry za něj, a rozhlíží se kolem sebe s nožem v ruce. Zapomněla jsem, že ho nikdy neodkládá. Měla jsem mu ho nejdřív vypáčit z prstů, ale myslela jsem myslet na plno jiných věcí. Haymitch sprostě kleje a chvíli se ohání nožem ve vzduchu, než trochu přichází k sobě. Otírá si obličej do rukávu a otáčí se k okennímu parapetu, na kterém sedím, čistě pro případ, že bych musela rychle zmizet.
"Co to děláš?" vyprskne na mě.
"Řekl jste mi, abych vás vzbudila hodinu před příjezdem kamer," odpovídám.
"Cože?" ptá se.
"Byl to váš nápad," trvám na svém.
Zdá se, že si vzpomíná. "Proč jsem celý mokrý?"
"Nemohla jsem vás jinak vzbudit," říkám. "Podívejte, jestli jste chtěl, aby se s vámi jednalo jako v bavlnce, měl jste poprosit Peetu."
"Poprosit o co?" Z pouhého zvuku Peetova hlasu se mi svírá žaludek. Je v tom provinilost, smutek i strach. A také touha. Mohu klidně přiznat, že cítím i tu. Jenže tahle poslední emoce má příliš konkurentů, aby kdy převážila.
Sleduji, jak Peeta přistupuje ke stolu a sluneční paprsky od okna se s třpytem odráží od vloček sněhu v jeho plavých vlasech. Vypadá zdravě a silně, úplně jinak než ten nemocný, vyhladovělý chlapec, jehož znám z arény. Také už skoro vůbec nekulhá. Pokládá na stůl bochník čerstvě upečeného chleba a podává Haymitchovi ruku.
"Poprosit tě o tom, abys mě vzbudil jinak než zápalem plic," vrčí Haymitch a odkládá nůž. Stahuje ze sebe špinavou košili. Pod ní má neméně umazané tílko, jehož suchou částí se otírá.
Peeta se usmívá, noří Haymitchvův nůž do pálenky v láhvi položené na podlaze, otírá si jeho ostří o lem své košile a krájí s ním chleba. Všechny nás zásobuje čerstvým pečivem. Já lovím. On peče. Haymitch pije. Každý máme svoji metodu, jak se zaměstnat a jak potlačit vzpomínky na dobu, kterou jsme strávili jako splátci v Hladových hrách. Teprve, když podá Haymitchovi patku chleba, podívá se na mě. "Dala by sis taky krajíc?"
"Ne, jedla jsem na Jarmarku," říkám. "Ale děkuji." Můj hlas zní nepřirozeně a formálně. Stejně jako vždycky od té doby, co kamery přestaly snímat náš šťastný návrat k normálnímu životu ve Dvanáctém kraji.
"Není zač," odpovídá prkenně.
Haymitch odhazuje košili někam do ostatního nepořádku.
"Brrr. Vy dva budete muset před vystupováním na veřejnosti hodně roztát."
Má samozřejmě pravdu. Diváci budou očekávat páreček zamilovaných hrdliček, který vyhrál Hladové hry. Ne dva toporné panáky, kteří se sotva dokážou podívat jeden druhému do očí. Říkám ale jenom: "Osprchujte se, Haymitchi." Otáčím se na parapetu, vysunuji nohy z okna a seskakuji na zem. Vydávám se přes trávník ke svému domu.
Sněhu přibylo a já za sebou nechávám dvě řádky stop. U předních dveří zastavuji, abych si oklepala boty. Matka celý den a celou noc uklízela, aby bylo všechno připravené pro kamery, takže si nemohu dovolit pošlapat zrcadlově čistou podlahu. Hned za dveřmi ke mně matka přistupuje. Bere mě za ruku, jako kdyby mě chtěla zarazit.
"Neboj se, už se zouvám," říkám a odkládám boty na rohožku. Matka se zvláštně zasměje a bere mi z ramene vak plný zásob. "Vždyť je to jenom sníh. Prošla ses hezky?"
"Prošla?" Ví, že jsem strávila polovinu noci v lese. Pak si u dveří do kuchyně všímám nějakého muže. Stačí mi jediný pohled na jeho elegantní, na míru šitý oblek i chirurgicky zdokonalené rysy a vím, že přijel z Kapitolu. Něco se děje. "Spíš jsem bruslila. Venku to čím dál víc klouže."
"Někdo tě přijel navštívit," říká matka s bledou tváří. V jejím hlase slyším úzkost, kterou se marně snaží skrývat.
"Já myslela, že se mají objevit až v poledne." Předstírám, že si nevšímám jejího rozrušení. "Přijel snad Cinna dřív, aby mi pomohl s přípravami?"
"Ne, Katniss, je to ...," začíná matka.
"Tudy prosím slečno Everdeenová," skáče jí muž do řeči a ukazuje do chodby. Je zvláštní, když váš někdo provádí vaším vlastním domem, ale je mi jasné, že se nehodí, abych to komentovala.
Odcházím, ale ještě se ohlížím a konejšivě se usmívám na matku. "Nejspíš další instrukce ohledně turné." Už nějakou dobu mi posílají všechny možné pokyny k cestovnímu plánu a k vystoupením v každém jednotlivém kraji. Cestou ke dveřím do studovny, které jsem až do téhle chvíle nikdy neviděla zavřené, se mi myšlenky rozbíhají o překot. Kdo tu je? Co chce? Proč moje matka tak zbledla?
"Jděte rovnou dovnitř," říká muž z Kapitolu, který mě následoval chodbou.
Tisknu naleštěnou mosaznou kliku a vstupuji do místnosti. Zaznamenávám vzájemně neslučitelnou vůni růží a pach krve. Drobný, bělovlasý muž, který mi připadá matně povědomí, si zády ke mně čte knihu. Zvedá prst, jako kdyby chtěl říct: "Okamžik." Pak se otáčí a mně se na vteřinu zastavuje srdce.
Dívám se do plazích očí prezidenta Snowa.

27. kapitola 1/2

11. září 2013 v 15:43 | Móňa |  Hunger games-Aréna smrti
V uších mi duní hymna a slyším, jak Caesar Flickerman zdraví publikum. Ví, jak životně důležité je, abych dnes odpovídala správně? Musí to vědět. Bude nám chtít pomoct. Dav začíná tleskat, zatímco představují naše pomocné týmy. Představuji si Flavia, Venii a Octavii, jak poskakují po pódiu a směšně se uklánějí. Je jasné, že nemají o ničem ani páru. Pak představují Cetkii. Jak dlouho čekala na tento okamžik. Doufám, že si ho dokáže užít, protože bez ohledu na to, jak naivní umí být, má na jisté věci velice bystrý instinkt a určitě aspoň tuší, že jsme v maléru. Portii a Cinnu vítá hlasité skandování, samozřejmě, byli skvělí a hned při první účasti na Hladových hrách udělali obrovský dojem. Už chápu, proč mi Cinna na dnešní večer navrhl takové šaty. Bude třeba, abych vypadala co nejnevinněji. Haymitchův příchod rozpoutává bouřlivé ovace a dupání, které trvá nejméně pět minut. Inu, zaznamenal první úspěch. Udržel naživu ne jednoho, ale hned dva splátce. Co kdyby mě včas nevaroval? Chovala bych se jinak? Vytahovala bych se tím okamžikem s bobulemi přímo před očima Kapitolu? Ne, patrně ne. Ale klidně jsem mohla být méně přesvědčivá, než jsem třeba teď. Právě teď, protože cítím, jak mě kovová deska zvedá na jeviště.
Oslňující světla. Ohlušují řev, který rozechvívá kov pod mýma nohama. Pak se pár metrů ode mě objevuje Peeta. Vypadá tak čistě, zdravě a krásně, že ho sotva poznávám. Jeho úsměv je ale stejný, ať se usmívá v bahně nebo v Kapitolu, a když ho vidím, dělám zhruba tři kroky a vrhám se mu do náruče. Zapotácí se a málem ztrácí rovnováhu, a tehdy si uvědomuji, že v ruce drží tenkou kovovou hůlku. Napřimuje se a objímáme se, zatímco obecenstvo šílí. Peeta mě líbá a já si celou dobu říkám: Víš to? Víš, v jakém jsme nebezpečí? Zhruba po deseti minutách mu Caesar Flickerman klepe na rameno, abychom pokračovali v programu, ale Peeta ho odstrkuje, aniž by se na něj vůbec podíval. Diváci řičí nadšením. Ať už si to Peeta uvědomuje nebo ne, jako obvykle hraje u publika přesně na tu správnou strunu.
Konečně nás přerušuje Haymitch a dobromyslně nás postrkuje ke křeslu pro vítěze. Obvykle jde o jediné zdobné křeslo, z něhož vítězný splátce sleduje sestřih vrcholných momentů her, ale protože jsme letos dva, tvůrci her nám dodali přepychovou červenou pohovku. Docela těsnou, takže má matka by ji patrně označila za milenecké hnízdečko. Sedím tak blízko Peety, že jsem prakticky u něj na klíně, ale jediný Haymitchův pohled mi dává najevo, že to nestačí. Odkopávám sandály, krčím nohy ke straně a pokládám hlavu na Peetovo rameno. Automaticky mě objímá paží a já mám pocit, jako bychom se ocitli zpátky v té jeskyni a choulili se k sobě, abychom se zahřáli. Jeho košile je ze stejné žluté látky jako mé šaty, ale Portia mu dala i dlouhé černé kalhoty. Taky nemá sandály, ale velké černé boty, které nechává položené na zemi. Přeju si, aby mi Cinna připravil něco podobného, protože ve svých lehkých šatech si připadám tak zranitelně. Odhaduji ale, že přesně o to mu nakonec šlo.
Caesar Flickerman ještě chvíli žertuje a pak nadchází chvíle pro začátek promítání. To potrvá přesně tři hodiny a musí se na něj dívat celý Panem. Světla potemňují, na obrazovce se objevuje emblém a já zjišťuji, že na to nejsem vůbec připravená. Nechci se dívat, jak umírá ostatních dvacet dva splátců. Dost z nich jsem viděla zemřít na vlastní oči. Buší mi srdce a bojuji s nutkáním utéct. Jak tohle mohli ostatní vítězové zvládnout sami? Při vrcholných okamžicích pravidelně ukazují v malém výřezu v rohu obrazovky i reakci vítěze. Vzpomínám na dřívější ročníky… Někteří překypují vítězoslávou, pumpují do vzduchu pěstí, buší se do hrudi. Většina vypadá pouze omráčeně. Vím, že jediné, co mě tu drží, je Peeta - jeho paže kolem mých ramenou, jeho druhá ruka propletená s mojí. Dřívější vítězové se na druhou stranu nemuseli bát, že Kapitol právě v tuto chvíli hledá způsob, jak je zničit.
Zhuštění několika týdnů do pouhých tří hodin je pozoruhodný výkon, zejména když si člověk uvědomí, kolik kamer celé hry snímalo. Ať už vrcholné okamžiky sestavuje kdokoliv, musí zvolit příběh, který chce vyprávět. Letos jde poprvé o milostnou romanci. Vím, že jsme s Peetou vyhráli, ale přesto nám věnují nebývale velký prostor, a to od samého začátku. Jsem ovšem ráda, protože tím podporují moji obranu, že jsem při vzpouře proti Kapitolu jednala na základě bláznivé lásky. Navíc z toho plyne, že se nebude tolik času věnovat úmrtím.
První půlhodina se soustředí na události před uvedením do arény: Den sklizně, jízda ve válečných vozech Kapitolem, bodová hodnocení po tréninku a naše rozhovory. V pozadí hraje jakási optimistická hudba, která všechno ještě zhoršuje, protože skoro všichni na obrazovce jsou už pochopitelně mrtví.
Jakmile se ocitáme v aréně, následuje podrobný sestřih úvodního masakru u Rohu hojnosti a pak autoři filmu v zásadě střídavě ukazují záběry umírajících splátců a nás dvou s Peetou. Vlastně většinou Peety, protože není pochyb, že celou romanci nese na svých bedrech právě on. Teď už vidím, co viděli diváci - jak oklamal profíky, jak zůstal vzhůru celou noc pod stromem se sršáni, jak bojoval s Catem, abych mohla utéct, a jak dokonce i v tom bahnitém břehu šeptal ze spaní moje jméno. Já v porovnání s ním působím bezcitně: uhýbám před ohnivými koulemi, házím po ostatních sršání hnízdo a vyhazuji do povětří zásoby. Dokud neběžím na pomoc Routě. Její smrt promítají celou: probodnutí oštěpem, můj marný pokus o její záchranu, šíp, který proklál hrdlo chlapci z Prvního kraje, i Routin poslední výdech v mém klíně. I tu píseň. Ukazují ji do poslední noty. Něco v mém nitru se svírá a jsem příliš otupělá, než abych cokoliv cítila. Jako bych sledovala naprosté cizince v jiných Hladových hrách. Všímám si ale, že vynechávají tu část, kde zdobím Routino tělo květinami.
Správně. Protože i z toho gesta čišela určitá rebelie.
Jakmile oznamují, že mohou zvítězit dva splátci, pokud pocházejí z jednoho kraje, můj výkon se zlepšuje. Křičím Peetovo jméno a vzápětí si zakrývám dlaní ústa. Pokud jsem se k němu předtím chovala lhostejně, nyní to vynahrazuji, když ho nacházím, ošetřuji ho, jdu na hostinu pro léky a nešetřím polibky. Objektivně vidím, že Catova smrt i mutové jsou příšerní, ale znovu se mě zmocňuje pocit, jako by se to dělo lidem, s nimiž jsem se nikdy nesetkala.
Pak nadchází okamžik s bobulemi. Slyším, jak se diváci ztišují, aby jim nic neuniklo. Jsem velice vděčná tvůrcům filmu, kteří neukončili své dílo oznámením o našem vítězství, ale záběrem na mě, jak buším do skleněných dveří vznášedla jako smyslů zbavená a ječím Peetovo jméno, zatímco se ho lékaři pokoušejí oživit.
Z hlediska přežití šlo o můj nejlepší okamžik za celý večer.
Znovu hraje hymna a povstáváme. Na scénu přichází samotný prezident Snow, následovaný malou holčičkou, která nese polštářek s korunou. Na polštářku leží jediná koruna a je slyšet, jak jsou z toho diváci zmatení. Komu ji položí na hlavu? Pak ale prezident Snow korunou otáčí a ta se dělí na dvě poloviny. První klade s úsměvem na hlavu Peetovi. Pořád se usmívá, když druhou dává na hlavu mně, ale jeho oči, jen několik centimetrů od mých, jsou stejně nemilosrdné jako oči hada.
V tu chvíli vím, že ačkoliv bychom bobule snědli oba, hlavní viník jsem já, protože se jednalo o můj nápad. To já jsem ten strůjce. Já si zasloužím trest.
Následuje klanění a provolávání slávy. Už mi umdlévá ruka od mávání, když Caesar Flickerman konečně přeje divákům dobrou noc a připomíná, aby se nezapomněli zítra dívat na závěrečné rozhovory. Jako by měli na vybranou.
Odvádějí nás s Peetou do prezidentského sídla na banket, kde máme jen velice málo času na jídlo, protože se kapitolští úředníci a obzvláště štědří sponzoři přetlačují o to, kdo se s námi vyfotografuje. Míhají se kolem nás rozesmáté tváře, s postupem večera stále opojenější a opojenější. Tu a tam zahlédnu Haymitche, což mě uklidňuje, nebo prezidenta Snowa, což mě děsí, ale pořád se směju, děkuji lidem a usmívám se, když mě někdo fotografuje. Ani na okamžik nepouštím Peetovu ruku.
Nad obzorem už pomalu vychází slunce, když se dostáváme zpátky na dvanácté poschodí Výcvikového centra. Čekám, že budu mít konečně příležitost k tomu, abych si promluvila s Peetou, ale Haymitch ho posílá s Portií pryč, aby vybrali oblek pro rozhovor, a osobně mě doprovází ke dveřím do mého pokoje.
"Proč s ním nemohu mluvit?" ptám se.
"Na mluvení bude plno času, až se vrátíme domů," odpovídá Haymitch. "Jdi spát, ve dvě začne rozhovor."
Přes Haymitchovu snahu jsem rozhodnuta, že musím vidět Peetu mezi čtyřma očima. Několik hodin se převaluji na posteli z boku na bok, ale pak vyklouznu na chodbu. Nejprve se dívám na střechu, ta je však prázdná. I ulice města jsou po oslavě z minulého večera prázdné. Na chvíli se vracím do postele a pak se chci vydat přímo do jeho pokoje, ale když zmáčknu kliku, zjišťuji, že mě někdo zvenku zamkl. Nejprve podezírám Haymitche, ale pak se ve mně ozývá plíživější strach z toho, že mě možná sleduje a omezuje v pohybu Kapitol. Od počátku Hladových her jsem nemohla nijak uniknout, ale tohle mi připadá jiné, mnohem osobnější. Jako bych byla uvězněna za nějaký zločin a očekávala vynesení rozsudku. Spěšně se vracím do postele a předstírám, že spím, dokud mě nepřichází Cetkie Trinketová upozornit na začátek dalšího "velkého, skvělého, úžasného dne".
Mám asi pět minut na to, abych snědla misku horkých obilovin a dušeného masa, než se na mě vrhá můj pomocný tým. Stačí jen, abych pronesla: "Lidé vás zbožňovali!", a další dvě hodiny nemusím ani špitnout. Když přichází Cinna, posílá je pryč a obléká mě do bílých, vzdušných šatů a růžových bot. Pak mi osobně upravuje líčení, dokud nepůsobím dojmem, jako by se ze mě linula jemná, narůžovělá záře. Nezávazně spolu klábosíme, ale bojím se ho zeptat na cokoliv důležitého, protože po těch zamčených dveřích se nemohu zbavit pocitu, že mě neustále sledují.


27. kapitola 2/2

11. září 2013 v 15:43 | Móňa |  Hunger games-Aréna smrti
Rozhovor probíhá v salonku na druhém konci chodby. Celou místnost přestavěli a přestěhovali nám sem naši mileneckou pohovku, obklopenou vázami s červenými a růžovými růžemi. Je tu jen několik kamer a žádní diváci.
Jakmile vcházím dovnitř, Caesar Flickerman mě přátelsky objímá. "Blahopřeju, Katniss. Jak se cítíš?"
"Dobře. Jen jsem nervózní z toho rozhovoru," říkám.
"Nebuď. Dopadne to skvěle," ujišťuje mě a konejšivě mě hladí po tváři.
"Nejsem moc dobrá na povídání o sobě," říkám.
"Nic, co řekneš, nebude špatně," odpovídá.
A já si myslím: Ach, Caesare, kéž by to byla pravda. Ve skutečnosti ale pro mě prezident Snow dost možná právě teď organizuje nějakou "nehodu".
Pak se objevuje Peeta, který vypadá báječně v červenobílém obleku, a odtahuje mě stranou. "To je dost, že tě vidím. Zdá se, že se nás Haymitch snaží ze všech sil držet od sebe."
Haymitch se spíš ze všech sil snaží, abychom zůstali naživu, ale je tu příliš mnoho uší, a tak jen říkám: "Ano, v poslední době začal být velice zodpovědný."
"Už jenom tenhle rozhovor a pojedeme domů. Tam nás nemůže pořád sledovat," říká Peeta.
Cítím, jak mnou projíždí jakési zachvění, ale není čas analyzovat proč, protože štáb je už na nás připraven. Sedáme si poněkud formálně na pohovku, ale Caesar říká: "Klidně se k němu přitul, jestli chceš. Vypadalo to moc hezky." A tak zvedám nohy jako včera a Peeta mě tiskne k sobě.
Někdo odpočítává poslední vteřiny a vzápětí se náš živý obraz přenáší do celé země. Caesar Flickerman je skvělý - laškuje, žertuje a vzdychá přesně ve správných momentech. S Peetou se spolu baví stejně nenuceně jako při prvním rozhovoru, takže se jen hodně usmívám a snažím se mluvit co nejméně. Tedy, něco přece jen říkat musím, ale co nejdříve se snažím předat slovo Peetovi.
Nakonec ale Caesar začíná klást otázky, které vyžadují podrobnější odpovědi. "Takže Peeto, ze dnů strávených v jeskyni víme, že ses do Katniss zamiloval na první pohled, ve věku pěti let," říká Caesar.
"Jakmile jsem se na ni podíval," potvrzuje Peeta.
"Ovšem Katniss, s tebou je to složitější. Myslím, že skutečné vzrušení pro diváky představovalo sledování, jak ses do něj postupně zamilovala. Kdy ti vlastně došlo, že Peetu miluješ?" ptá se Caesar.
"Ach, to je těžká otázka…" Mírně a sípavě se směju a dívám se na svoje ruce. Pomoz.
"Vím, kdy to došlo mně. Ten večer, kdy jsi zvolala jeho jméno na tom stromě," říká Caesar.
Díky, Caesare! pomyslím si a pokračuji v rozvíjení jeho nápovědy. "Ano, to bylo asi ono. Totiž, do té doby jsem se snažila nemyslet na to, jaké bych v sobě mohla chovat city, protože to bylo tak složité a všechno by se jenom zhoršilo, kdyby mi na něm záleželo. Tam na tom stromě se ale všechno změnilo," říkám.
"Proč se to podle tebe stalo?" naléhá Caesar.
"Možná… protože poprvé… existovala šance, že bychom mohli zůstat spolu," odpovídám.
Vidím, jak si za kameramanem Haymitch oddychl, a vím, že jsem řekla správnou věc. Caesar vytahuje kapesník a musí se na chvilku odmlčet, protože je dojatý. Cítím, jak Peeta tiskne čelo k mému spánku a ptá se: "A když teď jsme spolu, co se mnou uděláš?"
Obracím se k němu. "Dám tě někam, kde nebudeš moct přijít k úrazu." Když mě líbá, lidé v místnosti mimoděk vzdychnou.
Pro Caesara jde o dokonalý předěl k tomu, aby přešel k otázkám na všemožné způsoby, jimiž nás zraňovali v aréně, od popálenin přes žihadla až po rány. Teprve když se dostáváme k rautům, zapomínám, že mě natáčejí kamery. To když se Caesar ptá Peety, jak funguje jeho "nová noha".
"Nová noha?" opakuji, nakláním se a vytahuji Peetovy nohavice. "Ach ne," šeptám, když se dívám na umělou končetinu z kovu a plastu, jež nahradila původní maso.
"Nikdo ti to neřekl?" ptá se Caesar jemně. Vrtím hlavou.
"Neměl jsem příležitost," poznamenává Peeta a mírně krčí rameny.
"To je moje chyba," říkám. "Protože jsem použila ten škrticí obvaz."
"Ano, je tvoje chyba, že jsem naživu," doplňuje Peeta.
"Má pravdu," přikyvuje Caesar. "Bez něj by určitě vykrvácel k smrti."
Asi je to tak, ale přesto mě to odhalení rozrušuje natolik, že se bojím, že se dám do pláče, a pak si vzpomínám, že mě sledují všichni obyvatelé celé země, a tak ukrývám tvář do Peetovy košile. Trvá dvě minuty, než mě přemluví, abych se znovu otočila do kamery, protože v košili, kde mě nikdo nevidí, je mi lépe, a když se konečně otáčím, Caesar se mě na nic neptá, aby mi poskytl čas na uklidnění. Vlastně mě nechává na pokoji až do chvíle, kdy přicházejí na řadu bobule.
"Katniss, vím, že jsi právě utrpěla šok, ale musím se zeptat. V tom okamžiku, kdy jsi vytáhla jedovaté bobule. Co se ti honilo hlavou?" obrací se ke mně.
Na dlouhou dobu se odmlčuji, abych vzala rozum do hrsti. Jde o zásadně důležitý moment, kdy buď zpochybním autoritu Kapitolu, nebo se budu držet toho, že jsem šílela při pomyšlení, že ztratím Peetu, a tudíž nemohu být odpovědná za své činy. Mám pocit, že si situace žádá dlouhý, dramatický proslov, ale dostávám ze sebe jen téměř neslyšitelnou větu: "Nevím, jenom… jsem nemohla snést pomyšlení…, že bych byla bez něj."
"Peeto? Chtěl bys něco dodat?" ptá se Caesar.
"Ne. Myslím, že to platí pro oba," odpovídá.
Caesar se loučí s diváky a je po rozhovoru. Všichni se smějou, pláčou a objímají se, ale já si nejsem jistá, dokud se nedostanu k Haymitchovi. "Bylo to dobré?" šeptám.
"Dokonalé," odpovídá.
Vracím se do pokoje, abych si sbalila svých několik věcí, a zjišťuji, že si vlastně nemám co vzít kromě toho zlatého špendlíku od Madge. Někdo mi ho vrátil po hrách do pokoje. Odvážejí nás ulicemi ve voze s kouřovými skly a na nádraží už čeká vlak. Máme sotva čas na rozloučení s Cinnou a Portií, ačkoliv je uvidíme znovu za pár měsíců, až budeme objíždět jednotlivé kraje při vítězném turné. Tímto způsobem Kapitol připomíná lidem, že Hladové hry nikdy úplně nemizí. Dostaneme spoustu zbytečných medailí a všichni budou muset předstírat, že nás mají rádi.
Vlak se dává do pohybu a řítíme se tmou, dokud nevyjíždíme z tunelu a já se poprvé od sklizně volně nenadechuji. Doprovází nás Cetkie a samozřejmě taky Haymitch. Jíme obrovskou večeři a usedáme v tichu před televizí, abychom sledovali záznam rozhovoru. S tím, jak se vzdalujeme od Kapitolu, začínám stále více myslet na domov. Na Prim a na matku. Na Hurikána. Odcházím se převléknout ze šatů do prosté košile a kalhot. Když si pomalu a důkladně smývám z tváře líčení a splétám si vlasy do copu, začínám se proměňovat zpátky v sama sebe. V Katniss Everdeenovou. V dívku, která bydlí ve Sloji. Loví po lesích. Obchoduje na Jarmarku. Zírám do zrcadla a pokouším se vzpomenout si, kdo jsem a kdo nejsem. Když se vracím k ostatním, tlak Peetovy paže na mých ramenou mi už připadá cizí.
Vlak se krátce zastavuje, aby doplnil palivo, a my smíme jít ven na čerstvý vzduch. Už není důvod, aby nás hlídali. Procházíme se s Peetou podél kolejí, ruku v ruce, a já nedokážu najít žádná slova, když jsme teď sami. Peeta se zastavuje, aby mi natrhal květiny. Když mi je podává, usilovně se snažím tvářit potěšeně. Peeta přece nemůže vědět, že tyhle růžovobílé květy patří divokým cibulkám a jen mi připomínají hodiny, které jsme strávili jejich sběrem s Hurikánem.
Hurikán. Při pomyšlení, že ho za pár hodin uvidím, se mi stahuje žaludek. Ale proč? Nedokážu si na to přesně odpovědět. Vím jen, že mám pocit, jako bych lhala někomu, kdo mi důvěřuje. Nebo přesněji hned dvěma lidem. Zatím mi to kvůli hrám procházelo. Doma už se ale za ně nebudu moct schovávat.
"Co se děje?" ptá se Peeta.
"Nic," odpovídám. Pokračujeme v chůzi kolem konce vlakové soupravy. Jsem si docela jistá, že teď už kolem nás nejsou žádné kamery, které by se schovávaly v zakrslých houštinách kolem kolejí. Pořád ale nedokážu promluvit.
Nadskakuji, když mi Haymitch pokládá ruku na rameno. I tady, uprostřed nicoty, hovoří tichým hlasem. "Skvělá práce, vy dva. Pokračujte v tom i v kraji, dokud neodjedou kamery. Měli bychom být v pohodě." Sleduji, jak odchází zpátky k vlaku, a vyhýbám se Peetově pohledu.
"Co tím myslel?" ptá se mě Peeta.
"To Kapitol. Nelíbil se jim náš trik s bobulemi," odpovídám.
"Cože? O čem to mluvíš?" říká nechápavě.
"Připadal jim moc vzpurný. Proto mi Haymitch dával během posledních dní instrukce, abych to ještě nezhoršila," říkám.
"Instrukce? Mně ale ne," podotýká Peeta.
"Věděl, že jsi dost chytrý, aby ses choval správně," říkám.
"Já nevěděl, že se mám chovat nějak speciálně," říká Peeta. "Takže tím chceš říct, že těch posledních pár dní, a asi taky… v aréně… to byla jenom strategie, kterou jste vy dva dali dohromady."
"Ne. V aréně jsem s ním přece nemohla nijak mluvit, ne?" koktám.
"Ale věděla jsi, co chtěl, abys dělala, že ano?" říká Peeta. Koušu se do rtu. "Katniss?" Pouští mou ruku a já o krok ustupuji, jako bych musela najít ztracenou rovnováhu.
"To bylo všechno kvůli hrám," pokračuje Peeta. "To, jak ses chovala."
"Všechno ne," špitám a držím pevně svoje květiny.
"Tak co? Ne, zapomeň na to. Skutečná otázka asi zní, kolik z toho zůstane, až se dostaneme domů," říká.
"Já nevím. Čím blíž jsme Dvanáctému kraji, tím jsem zmatenější," odpovídám. Čeká na další vysvětlení, ale žádné nepřichází.
"Tak mi dej vědět, až si to ujasníš," říká s hmatatelnou bolestí v hlase.
Vím, že mám plně uzdravené uši, protože i přes hukot motoru slyším každý jeho krok, když odchází do vlaku. Když se vrátím, zjišťuji, že Peeta zmizel na noc do svého kupé. Nevidím ho ani následující ráno. Znovu se vlastně objevuje až v okamžiku, kdy zastavujeme na nádraží ve Dvanáctém kraji. Kývá mi bezvýrazně na pozdrav.
Chci mu říct, že to od něj není fér. Že jsme si byli cizí. Že jsem dělala, co se dalo, abych zůstala naživu a abych udržela naživu nás oba. Že mu nemohu vysvětlit, jaký je můj vztah s Hurikánem, protože to sama nevím. Že láska ke mně mu není k ničemu, protože se stejně nikdy nevdám, a on by mě jenom začal nenávidět později. Že i kdybych ho měla ráda, je to jedno, protože mu nikdy nebudu schopná nabídnout takovou lásku, která vede k rodině a k dětem. A jak ji může nabízet on, po tom, čím jsme právě prošli?
Taky mu chci říct, jak moc mi už teď chybí. Ale to by nebylo fér pro změnu ode mne.
A tak jen mlčky stojíme a sledujeme, jak se blíží naše zašlé, malé nádraží. Okénkem vidím, že na nástupišti stojí les kamer. Všichni budou nadšeně sledovat náš příjezd domů.
Koutkem oka vidím, jak mi Peeta podává ruku. Nejistě se na něj dívám. "Ještě jednou? Pro diváky?" říká. Nemluví rozzlobeně. Jeho hlas zní prázdně, což je horší. Chlapec s chlebem už se mi vzdaluje.
Beru jeho ruku do své, pevně se ho držím a připravuji se na kamery. Hrozím se chvíle, kdy ho konečně budu muset pustit.