Prosinec 2013

17. kapitola 1/2

9. prosince 2013 v 17:14 | Anďa |  TMI-Město z kostí

17

PŮLNOČNÍ KVĚTINA

V příšeří působily velké prázdné pokoje, kterými procházeli ces­tou na střechu, jako opuštěné divadelní scény a nábytek zakrytý bílými plachtami vystupoval ze tmy jako ledovce z mlhy.
Když Jace otevřel dveře skleníku, Clary znovu ovanula vůně, měkká jako dotek kočičí tlapky se zataženými drápky. Sytý pach půdy a výrazná mýdlová vůně květin kvetoucích v noci - povíj-nic, brugmansií, nocenek -, z nichž některé vůbec nedokázala identifikovat, například jakousi rostlinu s květem ve tvaru hvěz­dy, jehož okvětní lístky byly poprášeny zlatým pylem. Skleněný­mi stěnami sem pronikala světla Manhattanu, zářící jako ledové klenoty.
"Páni." Pomalu se otáčela a vychutnávala si ten pohled. "V noci je to tady úžasný."
Jace se usmál. "A máme to tu jenom pro sebe. Alek s Isabelou to tady nesnáší, mají alergie."
Clary se zachvěla, přestože jí vůbec nebyla zima. "Co je tohle za kytky?"
Jace pokrčil rameny a opatrně se posadil vedle lesklého zeleného keře obsypaného pevně zavřenými poupaty. "Netuším. Myslíš, že dávám na hodinách biologie pozor? Ze mě archivář nebude. Tyhle věci nepotřebuju znát."
"Ty jenom potřebuješ vědět, jak se zabíjejí různý příšery, co?"
Zespodu se na ni podíval a usmál se. Vypadal jako světlovlasý anděl z Rembrandtových obrazů, tedy až na ty ďábelské rty. "Přesně tak." Vytáhl z pytlíku balíček zabalený v ubrousku a podal jí ho. "A taky," dodal, "dělám božské sýrové sendviče. Posluž si."
Clary se proti své vůli usmála a sedla si naproti němu. Kamen­ná podlaha skleníku ji studila do bosých nohou, po tolika dnech neustálého vedra to však bylo příjemné. Jace z pytlíku vytáhl ještě pár jablek, tabulku oříškové čokolády s ovocem a láhev vody. "To je slušnej úlovek," řekla uznale.
Sýrový sendvič byl teplý a trochu rozmočený, ale chutnal dobře. Z jedné z mnoha kapes u bundy vylovil Jace nůž s kostěnou ruko­jetí, který vypadal, že by dokázal rozpárat grizzlyho. Začal okrajo­vat jablka a rozdělovat je na dokonalé osminy. "Narozeninový dort to sice není," řekl, když jí jednu podával, "ale snad je to lepší než nic."
"A právě nic jsem očekávala, takže díky." Kousla si. Jablko chut­nalo zeleně a svěže.
"Nikdo by neměl k narozeninám dostat nic." Okrajoval právě druhé jablko a od nože se mu vinuly dlouhé, zkroucené proužky slupky. "Narozeniny by měly být něčím zvláštní. Na moje narozeni­ny mi otec vždycky řekl, že můžu dělat nebo mít, cokoli chci."
"Cokoli?" Zasmála se. "A co sis třeba přál?"
"No, když mi bylo pět, chtěl jsem se vykoupat ve špagetách."
"Ale nenechal tě, ne?"
"Právě, že nechal. Říkal, že to není nic drahého, a proč mi to nedopřát, když to chci? Poručil sluhům, aby napustili vanu vařící vodou a hodili do ní těstoviny, a když to vychladlo..." Pokrčil rame­ny. "Vykoupal jsem se v tom."
Sluhům? pomyslela si Clary. Nahlas ale řekla: "A jaké to bylo?"
"Slizké."
"To se vsadím." Zkusila si ho představit jako chlapečka, jak se chichotá, po krk ponořený v těstovinách. Ten obraz se jí však v hla­vě odmítal utvořit. Jace se určitě nikdy nechichotal, ani když mu bylo pět. "A co sis ještě přál?"
"Většinou zbraně," řekl, "což tě určitě nepřekvapuje. A také kni­hy. Dost jsem toho přečetl."
"Nechodil jsi do školy?"
"Ne," odpověděl, tentokrát pomalu, skoro jako by se blížili k té­matu, o kterém nechtěl mluvit. "Ale tvoji kamarádi..."
"Neměl jsem kamarády," řekl. "Jenom otce. Víc jsem toho ne­potřeboval."
Zírala na něj. "Vůbec žádný kamarády?"
Pevně se jí podíval do očí. "Když jsem poprvé uviděl Aleka," řekl, "to mi bylo deset, bylo to první dítě mého věku, které jsem kdy potkal. Poprvé, kdy jsem měl kamaráda."
Sklopila pohled. Teď se jí v hlavě nějaký obraz tvořil, i když neví­taný. Vzpomněla si na Aleka, jak se na ni díval. To by nikdy neřekl.
"Nemusíš mě litovat," řekl Jace, jako by jí četl myšlenky, přesto­že to nebyl on, koho litovala. "Otec mi dal tu nejlepší výchovu, nejlepší výcvik. Cestoval se mnou po světě. Londýn. Petrohrad. Egypt. Cestovali jsme hrozně rádi." Jeho oči teď posmutněly. "Od té doby, co umřel, jsem nikde nebyl. Nikde jinde než v New Yorku."
"Stejně máš štěstí," řekla Clary. "Já jsem v životě nebyla v jiným státě. Máma mě ani nenechala jezdit na školní výlety do Washing­tonu. A teď už asi vím proč," dodala smutně.
"Bála se, že bys to nezvládla? Že bys v Bílém domě viděla démony?"
Uždibla si kousek čokolády. "V Bílým domě jsou démoni?"
"Dělal jsem si legraci," řekl Jace. "Aspoň myslím." Přemýšlivě pokrčil rameny. "Určitě by se o tom vědělo."
"Myslím, že prostě jenom nechtěla, abych od ní byla moc dale­ko. Myslím mámu. Potom, co umřel táta, se hodně změnila." V hla­vě se jí ozval Lukův hlas. Už jsi nikdy nebyla stejná, po tom, co se to stalo. Ale Clary není Jonathan.
Jace zdvihl jedno obočí. "Pamatuješ si na otce?"
Zavrtěla hlavou. "Ne. Umřel, než jsem se narodila."
"To máš štěstí," řekl. "Aspoň se ti po něm nemusí stýskat."
Od kohokoli jiného by to znělo nehorázně, v Jaceově hlase však pro změnu nebyla patrná žádná hořká ironie, jen bolestný smutek po otci. "Přestane to časem?" zeptala se. "Myslím to stýskání."
Úkosem se na ni podíval, ale neodpověděl. "Přemýšlíš o svojí mámě?"
Ne. O své matce takhle nepřemýšlela. "Spíš o Lukovi."
"I když se tak vlastně nejmenuje." Zamyšleně si ukousl kus jablka a řekl: "Přemýšlel jsem o něm. Něco mi na jeho chování nesedí..."
"Je to zbabělec." V Claryině hlase se ozývala hořkost. "Slyšel jsi ho. Nepůjde proti Valentýnovi. Ani kvůli mé matce."
"Ale to je přesně -" Přerušila ho dlouhá řinčivá ozvěna. Ně­kde zvonil zvon. "Půlnoc," řekl Jace a položil nůž. Vstal a natáhl ruku, aby jí pomohl zvednout se na nohy. Prsty měl trochu lepkavé od jablečné šťávy. "Dívej se."
Upřeně pozoroval zelený keř s desítkami lesklých zavřených pou­pat, u něhož seděli. Chtěla se ho zeptat, na co se má vlastně dívat, ale on ji pohybem ruky zarazil. Oči se mu třpytily. "Počkej," řekl.
Listy keře nehybně visely. Najednou se jedno z pevně zavře­ných poupat zachvělo, nalilo se do dvojnásobné velikosti a pak se rozevřelo. Připomínalo to zrychlený film s rozkvétající květinou - křehké, zelené kališní lístky se rozevřely a uvolnily okvětní líst­ky zmačkané uvnitř. Byly poprášeny světlounkým zlatým pylem, jemným jako pudr.
"Á!" vydechla Clary, a když se podívala nahoru, zjistila, že ji Jace pozoruje. "Vykvétají každou noc?"
"Přesně o půlnoci," řekl. "Všechno nejlepší k narozeninám, Clarisso Frayová."
Cítila zvláštní dojetí. "Děkuju."
"Něco pro tebe mám," řekl. Zalovil v kapse a vytáhl nějaký před­mět, který jí pak vtiskl do dlaně. Byl to šedý kámen s menšími ne­rovnostmi, místy ohmataný do hladká.
"Páni," řekla Clary a otáčela kámen v ruce. "Ale víš přece, že když holky říkají, že chtějí velký kámen, vlastně tím doopravdy ne­myslí, že chtějí velký kámen!"
"Moc vtipné. Ale tohle není obyčejný kámen. Je to runový ká­men s čarodějným světlem, jaký mají všichni lovci stínů."
"Aha." Podívala se na kámen s novým zájmem a sevřela jej v dla­ni, stejně jako to viděla u Jace. I když si tím nebyla jistá, zdálo se jí, že jí mezi prsty proniká paprsek světla.
"Přinese ti světlo," řekl Jace, "i v nejtemnějších stínech tohoto i jakéhokoli jiného světa."
Strčila si kámen do kapsy. "Tak děkuju. Je od tebe hezký, žes mi dal dárek." Měla pocit, že ji napětí mezi nimi tíží na hrudi jako vlhký vzduch. "Je to rozhodně lepší než vana špaget."
"Pokud tuhle osobní informaci někomu prozradíš, budu tě mu­set zabít," sdělil jí pochmurně.
"No, když mně bylo pět, chtěla jsem, aby mě máma nechala točit v sušičce s oblečením," řekla Clary. "Rozdíl je jen v tom, že mi to nedovolila."
"Možná proto, že točení v sušičce na prádlo může být osud­né," podotkl Jace, "na rozdíl od těstovin. Pokud je ovšem nevařila Isabela."
Z květů půlnočního keře už začaly opadávat lístky. Pomalu se sná­šely k zemi a třpytily se jako úlomky hvězd. "Když mi bylo dvanáct, chtěla jsem tetování," řekla Clary. "Ani to mi máma nedovolila."
Jace se nezasmál. "Většina lovců stínů přijímá ve dvanácti první znamení. Musela jsi to mít v krvi."
"Možná. I když pochybuju, že by většina lovců stínů chtěla mít na levým rameni vytetovanýho Donatella ze Želv ninja."
Jace se zatvářil nechápavě. "Ty jsi chtěla mít na rameni želvu?"
"Chtěla jsem tím zakrýt jizvu po neštovicích." Trochu si spus­tila ramínko tílka, aby mu mohla ukázat bílou jizvičku na rameni. "Vidíš?"
Podíval se jinam. "Už je pozdě," řekl. "Měli bychom jít zpátky dolů."
Clary si rozpačitě vytáhla ramínko na původní místo. Proč by ho měly zajímat její pitomé jizvy?
Následující věta jí vypadla z pusy bez jakéhokoli vědomého roz­hodnutí z její strany. "Tys někdy... chodil s Isabelou?"
Tentokrát už se na ni podíval. Měsíční svit vysál z jeho očí veš­kerou barvu, takže teď byly spíš stříbrné než zlaté. "S Isabelou?" řekl bezvýrazně.
"Já myslela -" Teď byla ještě více na rozpacích. "Simon se na to ptal."
"Možná by se měl zeptat jí."
"Asi se mu do toho nechce," řekla Clary. "Ale to je vlastně úplně jedno. Nic mi do toho není."
Na tváři se mu objevil znervózňující úsměv. "Odpověď zní ne. Tedy ne, že by o tom občas jeden nebo druhý z nás neuvažoval, ale ona je pro mě skoro jako sestra. To by nešlo."
"Chceš říct, že ty a Isabela jste nikdy -"
"Nikdy," potvrdil Jace.
"Nesnáší mě," poznamenala Clary.
"To není pravda," řekl k jejímu překvapení. "Jenom ji znervóz­ňuješ, protože vždycky byla jediná dívka v davu obdivovatelů, a teď už to tak není."
"Ale ona je přece tak krásná."
"Ale ty taky," řekl Jace, "a navíc úplně jinak než ona. Toho si nemohla nevšimnout. Vždycky chtěla být malá a křehká, víš? Nelíbí se jí, že je vyšší než většina kluků."