Únor 2014

Eragon- 2.kapitola

19. února 2014 v 18:39 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon

Údolí Palancar

Příštího rána planulo vycházející slunce v překrásných růžových a žlutých odstínech. Vzduch byl svěží, voňavý a
velmi chladný. Okraje potůčků zamrzly a malé tůňky se pokryly ledem. Když Eragon posnídal ovesnou kaši, vrátil se k
rokli a začal zkoumat spáleniště. Ranní světlo však neodkrylo nic nového, a tak vyrazil k domovu.
Zarostlá stezka, kterou chodila zvěř, byla jen neznatelně vychozená a v některých místech se úplně ztrácela. Protože si
ji vyšlapala zvířata, často se vracela v dlouhých oklikách. I přes tyto nedostatky to ale byla nejrychlejší cesta z hor.
Dračí hory byly jedním z mála míst, o kterých král Galbatorix nemohl říci, že jsou pod jeho vládou. Ještě dnes se
vyprávějí příběhy, jak kdysi polovina jeho armády zmizela poté, co vpadla do neprostupných lesů. Jako by nad
ponurými vrchy viselo mračno smůly a neštěstí. I když stromy rostly do výšky a obloha byla jasná, jen málo lidí
přečkalo v Dračích horách delší dobu bez nějaké nehody. Eragon byl jedním z toho mála - nepřisuzoval to však
žádnému mimořádnému daru, ale spíš neustálé ostražitosti a bleskurychlým reakcím. Chodil po horách už mnoho let, ale
i tak byl stále v pohotovosti. Pokaždé, když si myslel, že mu odhalily svá tajemství, se stalo něco, co ho znovu zmátlo -
jako teď s tím kamenem.
Pokračoval svižným krokem a cesta mu rychle ubíhala. Pozdě večer přišel na okraj prudké strže. Hluboko pod ním se
divoce valila řeka Anora, tekoucí do údolí Palancar. Sycená stovkami drobných pramínků řeka mocně zápolila s kameny
a balvany, které jí stály v cestě. Vzduchem se neslo tlumené hučení.
Utábořil se v houští poblíž strže, a než šel spát, pozoroval vycházející měsíc.
Během dalšího dne a následujícího půldne se ochladilo. Eragon pospíchal, a tak jen zřídka zahlédl nějakou zvěř. Krátce
po poledni uslyšel vodopády Igualda, které vše zahalily monotónním zvukem nekonečného šplouchání. Pěšina ho
zavedla na vlhký břidlicový výběžek, kolem něhož se řítila řeka. Voda z ní stříkala vysoko do vzduchu a po březích
obrostlých mechem stékala zpět.
Před ním se jako rozložená mapa prostíralo údolí Palancar. Spodní část vodopádů Igualda, ležící víc než půl míle pod
ním, byla nejsevernějším místem údolí. Kousek od vodopádů byl vidět hlouček hnědých stavení Carvahallu. Z komínů
stoupal bílý kouř, který kontrastoval s okolní divočinou. Farmy z této výšky vypadaly jako malé čtverečky, ne větší než
konečky jeho prstů. Krajina kolem nich měla v místech, kde se ve větru vlnila suchá tráva, světlehnědou nebo
pískovou barvu. Řeka Anora se klikatila od vodopádů k jižnímu konci údolí a v širokých pruzích se v ní zrcadlila
sluneční záře. V dálce řeka míjela vesnici Therinsford a osamocenou horu Utgard. Věděl, že za ní už se jenom stáčí na
sever a vtéká do moře.
Po chvíli Eragon sešel z výběžku a vydal se s námahou dolů po prudce klesající pěšině. Když došel až na úpatí hor, vše
bylo zahaleno jemným prachem, v němž splývaly barvy a tvary do šedé masy. Bylo už šero a nedaleko se mihotala
světla Carvahallu; domy vrhaly dlouhé stíny. Kromě Therinsfordu byl Carvahall jedinou vesnicí v údolí Palancar.
Osada ležela v ústraní a obklopovala ji nevlídná, avšak překrásná divočina. Kromě obchodníků a lovců sem přijíždělo
jen málo pocestných.
Vesnice sestávala z masivních roubených domů s nízkými střechami - některé byly doškové, jiné šindelové. Z komínů
stoupal kouř, který prosytil vzduch vůní dřeva. Budovy měly široké verandy, kde se lidé shromaždovali na kus řeči
nebo tu uzavírali obchody Čas od času se někde rozsvítilo v okně, když zapálili svíčku nebo lampu. Eragon slyšel
muže, jak se nahlas baví venku na čerstvém večerním vzduchu, zatímco ženy si pro ně chodily a hubovaly je, že ještě
nepřišli domů.
Eragon prokličkoval mezi domy směrem ke stavení z těžkých, širokých trámů, ve kterém bylo řeznictví. Z komína se valil
černý kouř.
Zatlačil do dveří a vstoupil dovnitř. Ocitl se v prostorné vyhřáté místnosti, jasně osvícené ohněm praskajícím v
kamenném krbu. Podél protější stěny se táhl prázdný pult. Na podlaze byla poházená sláma. Všechno zde bylo pečlivě
uklizené, jako by majitel ve volném čase hledal v neviditelných skulinách i ta nejtitěrnější zrnka prachu. Za pultem stál
řezník Sloun. Mužík měl na sobě bavlněnou košili a dlouhý plášť ušpiněný od krve. U pasu se mu pohupovala sada
pořádných nožů. Měl nažloutlou podobanou tvář a podezíravé černé oči. Zrovna leštil pult roztrhaným hadrem.
Když Eragon vešel, Sloun se ušklíbl. "Hleďme, zázračný lovec se ukázal mezi námi smrtelníky. Kolikpak si toho neseš
tentokrát?"
"Nic," odpověděl stroze Eragon. Nikdy neměl Slouna rád. Řezník s ním vždycky jednal s opovržením, jako by byl
nějaký podřadný tvor. Vdovci Slounovi podle všeho záleželo jen na jediném člověku - jeho dceři Katrině, kterou slepě
miloval.
"To se divím," řekl Sloun se strojeným údivem. Otočil se k Eragonovi zády, aby něco seškrábl ze zdi. "A proto jsi sem
přišel?"
"Ano," připustil neochotně Eragon.
"Pokud je to tak, ukaž mi peníze." Sloun poklepával prsty do stolu. Eragon přešlápl na místě a nic neříkal. "Do toho -
buď je máš, nebo ne. Jak to je?"
"Skutečně nemám peníze, ale mám..."
"Cože? Nemáš peníze?" skočil mu řezník zostra do řeči. "A to chce nakupovat maso! Rozdávají snad ostatní obchodníci
své zboží jen tak? Mám ti snad dát maso zadarmo? Krom toho," řekl najednou, "už je pozdě. Přijď zítra a s penězi. Dnes
už mám zavřeno."
Eragon na něj upřeně hleděl. "Nemohu čekat do zítra, Sloune. Vyplatí se ti to; našel jsem něco, čím ti zaplatím." Okázale
vytáhl kámen a opatrně ho položil na poškrábaný pult, kde se zatřpytil v odrazu tančících plamenů.
"Nebo spíš ukradl, že," zabručel Sloun a zvědavě se předklonil.
Eragon přešel jeho poznámku a zeptal se: "Bude to stačit?"
Sloun zvedl kámen a zamyšleně ho potěžkal. Přejížděl rukama po hladkém povrchu a zkoumal bílé žilky. S vypočítavým
pohledem ho položil zpátky. "Je pěkný, ale jakou má cenu?"
"To nevím," připustil Eragon. "Ale nikdo by si určitě nedával práci s tím, aby ho takhle opracoval, kdyby byl
bezcenný."
"Asi ne," řekl Sloun s přehnanou trpělivostí. "Ale jakou má cenu? Protože to nevíš, doporučuji ti, aby sis našel kupce,
který ji bude znát, nebo abys přijal mou nabídku - tři zlatky."
"To je zlodějna! Musí stát nejmíň desetkrát tolik," ohradil se Eragon. Za tři zlatky by koupil maso sotva na týden.
Sloun pokrčil rameny. "Pokud se ti nelíbí moje nabídka, počkej, dokud nepřijedou obchodníci. Stejně už mě tahle debata
unavuje."
Kupci navštěvovali Carvahall každé jaro a zimu. Byla to skupina kočovných obchodníků a umělců, kteří skupovali
všechno, co vesničané a místní farmáři vypěstovali nebo vyrobili navíc, a prodávali, co bylo ve vesnici potřeba k
životu na další rok: semena, zvířata, látky a zásoby soli a cukru.
Ale Eragon nechtěl čekat do jejich příjezdu; než se objeví, bude to ještě nějaký čas trvat a jeho rodina potřebuje maso
teď. "Ano, přijímám," odsekl.
"Dobrá, dám ti za něj nějaké maso. Ne že by na tom záleželo, ale kdes ho našel?"
"Před dvěma dny v Dračích horách..."
"Zmiz odtud!" nakázal mu Sloun a odstrčil kámen. Vztekle odkráčel na konec pultu a začal drhnout nůž od zaschlé krve.
"Proč?" zeptal se Eragon, zaskočený Slounovou reakcí. Přisunul si kámen blíž, jako by ho chtěl chránit před Slounovým
hněvem.
"Nebudu obchodovat s ničím, co přineseš z těch prokletých hor! Vezmi si svůj začarovaný kámen a odnes ho, kam
chceš." Při těch slovech Slounovi sklouzla ruka a řízl se do prstu, ale zdálo se, že si toho ani nevšiml. Drhnul usilovně
nůž dál a na čepeli mezitím přibývaly skvrny od čerstvé krve.
"Odmítáš mi prodat své zboží!"
"Ano! Dokud nezaplatíš penězi," zavrčel Sloun a ustupoval pryč se zdviženým nožem v ruce. "Jdi, než ti pomůžu!"
Vtom se dveře za nimi rozlétly. Eragon se prudce otočil, připravený na další potíže. Dovnitř vešel statný Horst. Za ním
se objevila Slounova dcera Katrina - vysoká šestnáctiletá dívka s odhodlaným výrazem ve tváři. Eragona překvapilo, že
ji tu vidí; obvykle se do otcových sporů nepletla. Sloun na ně nejistě pohlédl a pak začal Eragona obviňovat. "On ne..."
"Ticho!" zaburácel Horst a zakřupal při tom klouby na rukou. Byl to carvahallský kovář, což dosvědčoval jeho silný krk
a poškrábaná kožená zástěra. Měl vykasané rukávy; rozepnutá košile mu odhalovala část mohutné, svalnaté zarostlé
hrudi. Ostré čelisti lemoval černý nepoddajný a nedbale zastřižený plnovous. "Sloune, co to zas děláš?"
"Nic." Upřel na Eragona nenávistný pohled a pak vyhrkl. "Tenhle... kluk sem přišel a začal mě otravovat. Žádal jsem ho,
aby odešel, ale on se ani nehnul. Dokonce jsem mu pohrozil a on si z toho nic nedělal!" Sloun jako by se při pohledu na
Horsta scvrkl.
"Je to pravda?" zeptal se kovář.
"Ne!" ohradil se Eragon. "Nabídl jsem tady ten kámen za nějaké maso a on to přijal. Když jsem mu ale řekl, že jsem ho
našel v Dračích horách, odmítl se ho třeba jen dotknout. Co na tom záleží, odkud pochází?"
Horst zvědavě pohlédl na kámen, ale pak znovu obrátil pozornost k řezníkovi. "Proč s ním nechceš obchodovat,
Sloune? Ani já nemám Dračí hory nijak v lásce, ale pokud jde o cenu toho kamene, sám bych za něj zaplatil."
Otázka chvíli visela ve vzduchu. Pak si Sloun olízl rty a řekl: "Tohle je můj obchod. Můžu si tu dělat, co chci."
Katrina vystoupila před Horsta a pohodila dozadu kaštanovými vlasy, které připomínaly spršku roztavené mědi. "Otče,
Eragon ti chce zaplatit. Dej mu to maso, ať se můžeme v klidu navečeřet."
Sloun nasupeně přimhouřil oči. "Jdi zpátky domů, do tohohle ti nic není... Řekl jsem jdi!" Katrině ztuhly rysy a rázně
odkráčela z místnosti.
Eragon to pozoroval s nechutí, ale neodvážil se zasáhnout. Horst se poškrábal ve vousech a pak prohlásil: "Dobrá,
můžeš obchodovat se mnou. Co jsi chtěl nakoupit, Eragone?" Jeho hlas se rozléhal po místnosti.
"Tolik masa, kolik si budu moci dovolit."
Horst z měšce odpočítal hromádku mincí. "Dej mi své nejlepší maso a řízky. A ať je toho tolik, aby měl Eragon pěkně
plný ruksak." Řezník zaváhal a díval se z jednoho na druhého. "Neprodat maso ani mně - to by byl opravdu špatný
nápad," pohrozil mu Horst.
Sloun s nenávistným pohledem vklouzl do zadní místnosti. Doléhalo k nim vzteklé sekání, balení a tlumené nadávky. Po
několika nepříjemných minutách se vrátil s náručí zabaleného masa. S kamennou tváří přijal Horstovy peníze, pak se
vrátil k mytí nožů, jako by tam nebyli.
Horst sebral maso a vyšel ven. Eragon spěchal za ním, s ruksakem a kamenem v rukou. Mrazivý noční vzduch se jim
opřel do tváří a osvěžil je po nákupu v nevětraném obchodě.
"Díky, Horste. Strýček Gero bude mít radost."
Horst se potichu zasmál. "Neděkuj mi. Už jsem to chtěl udělat dávno. Sloun je prohnaný ničema, trocha ponížení mu
vůbec neuškodí. Katrina zaslechla, co se děje, a přiběhla pro mě. Dobře, že jsem přišel - vy dva jste už skoro byli v
sobě. Bohužel se obávám, že příště tebe ani nikoho z tvé rodiny neobslouží, i když budete mít peníze."
"Proč se na mě hned tak obořil? Nikdy jsme se sice nepřátelili, ale vždy si rád vzal naše peníze. A nikdy jsem neviděl, že
by se takhle choval ke Katrině," řekl Eragon, zatímco otvíral ruksak.
Horst pokrčil rameny. "Zeptej se svého strýce. Ten o tom ví víc než já."
Eragon nacpal maso do ruksaku. "No, tak teď mám další důvod pospíchat domů... abych vyřešil tuhle záhadu. Tady
máš, tohle je tvoje." Podal mu kámen.
Horst se usmál. "Ne, nech si svůj podivný kámen. Co se týče placení, Albriech hodlá příští jaro odejít do Feinsteru.
Chce se stát kovářským mistrem a já budu potřebovat pomocníka. Můžeš přijít a odpracovat si dluh, až se ti to bude
hodit."
Eragon zlehka přikývl, tak velkorysou nabídku nečekal. Horst měl dva syny, Albriecha a Baldora, kteří pracovali v jeho
kovárně. Byl nadšen, že bude moci nastoupit na místo jednoho z nich. "Ještě jednou ti děkuji! Těším se, až s tebou
budu pracovat." Byl rád, že bude mít možnost Horstovi dluh splatit. Jeho strýc by nikdy nepřijal milodar. Pak si Eragon
vzpomněl, o co ho požádal jeho bratranec, než se vydal na lov. "Roran chtěl, abych Katrině předal vzkaz, ale protože s
ní teď nemůžu mluvit, mohl bys to prosím zařídit?"
"Samozřejmě."
"Mám jí vyřídit, že jakmile přijedou obchodníci, vyrazí Roran do města a rád by se s ní viděl."
"To je vše?"
Eragon byl trochu v rozpacích. "Ne, ještě chtěl, abych jí řekl, že je ta nejkrásnější dívka, kterou zná, a že na ni pořád
myslí."
Horst se zeširoka zazubil a mrkl na Eragona. "Začíná to být vážné, co?"
"Ano, pane," odpověděl Eragon s letmým úsměvem. "Mohl bys jí také za mě poděkovat? Bylo to od ní milé, že se mě
zastala proti svému otci. Doufám, že ji za to nepotrestá. Roran by se zlobil, kdybych jí způsobil nějaké potíže."
"Toho bych se nebál. Sloun neví, že mě přivolala ona, a tak na ni, myslím, nebude moc tvrdý. Než půjdeš, povečeříš s
námi?"
"Je mi líto, ale nemohu. Gero mě čeká," řekl Eragon a zavazoval si ruksak. Nasadil si ho na záda, zvedl ruku na
rozloučenou a vydal se po silnici.
I když maso bylo těžké, nový elán ho pobízel do kroku; už se nemohl dočkat, až bude doma. Vesnice skončila a on
zanechal její hřejivá světla daleko za sebou. Perleťově třpytivý měsíc vykukoval nad horami a zaplavoval zemi
strašidelným světlem. Všechno se zdálo vybledlé a hladké.
Skoro na konci silnice uhnul z cesty, která pokračovala na jih. Vysokou trávou, která mu sahala až k pasu, vedla vzhůru
nenápadná pěšina, téměř skrytá ve stínu jilmů. Vystoupal na kopec a uviděl vlídné světlo domova.
Dům měl šindelovou střechu a komín z cihel. Přes nabílené stěny vedl okap, vrhající na zem stín. Jedna strana uzavřené
terasy byla zarovnaná dřívím připraveným na zátop. Na druhé straně bylo nakupeno zemědělské nářadí.
Než se sem po smrti Gerovy ženy Mariany nastěhovali, byl dům skoro půl století opuštěný. Stál deset mil od
Carvahallu, což bylo mnohem dál než ostatní domy. Lidé namítali, že tak daleko je to příliš nebezpečné, protože se v
době nesnází rodina nemůže spolehnout na pomoc vesničanů. Ale Eragonův strýc se nenechal přesvědčit.
V tmavě natřené stodole asi sto stop od domu byli ustájeni dva koně - Birka a Brugh - spolu s kuřaty a krávou. Někdy k
nim přibylo i prase, ale letos si žádné nemohli dovolit. Mezi stájemi stál vmáčknutý vůz. Na kraji polí rostla hustá řada
stromů, které lemovaly řeku Anoru.
Když celý znavený dorazil k verandě, zahlédl za oknem mírný pohyb. "Strýčku, to jsem já, Eragon. Pusť mě dovnitř." Za
okamžik zachrastila západka a dveře se otevřely.
Gero stál ve vchodu s rukou opřenou o dveře. Obnošené šaty na něm visely jako hadry na dřevěné kostře. Hubený,
hladový obličej s pronikavým pohledem rámovaly prošedivělé vlasy. Vypadal jako člověk, kterého zčásti mumifikovali
zaživa. "Roran už spí," odpověděl na Eragonův tázavý pohled.
Na starém dřevěném stole, z něhož se třepila dřevěná vlákna v drobounkých rýhách, svítila lucerna. U kamen se na
stěně leskly řady kuchyňského nádobí, zavěšené na háčcích domácí výroby. Druhé dveře vedly do další části domu.
Prkenná podlaha byla za ta léta už notně prošlapaná.
Eragon shodil batoh a vyložil z něj maso. "Co to je? Koupil jsi maso? Kdes vzal peníze?" zeptal se ho nevlídně strýc,
když uviděl balíčky.
Eragon se zhluboka nadechl, než odpověděl. "Ne, Horst nám ho koupil."
"Ty jsi mu dovolil, aby za tebe zaplatil? Už jsem ti říkal, že nebudu žebrat o jídlo. Pokud se nedokážeme uživit, můžeme
se rovnou přestěhovat do města. A než se dvakrát otočíš, budou nám posílat staré šaty a vyptávat se, jestli přežijeme
zimu." Gero měl tvář bledou vzteky.
"Nepřijal jsem to jako milodar," odsekl Eragon. "Horst souhlasil, abych si dluh na jaře odpracoval. Bude potřebovat
někoho na výpomoc, protože Albriech odchází."
"A kdy mu chceš pomáhat? Hodláš zanedbávat všechno to, co se musí udělat tady?" zeptal se Gero, který se přinutil
ztišit hlas.
Eragon pověsil luk s toulcem na háky vedle vstupních dveří. "Nevím, jak to budu dělat," řekl podrážděně. "Navíc jsem
našel něco, co by mohlo mít nějakou cenu." Položil kámen na stůl.
Gero se nad ním sklonil: hladový výraz v jeho tváři se ještě zvýraznil a prsty se mu podivně chvěly. "Tohle jsi našel v
Dračích horách?"
"Ano," řekl Eragon a popsal, jak se to seběhlo. "A aby toho nebylo málo, přišel jsem o svůj nejlepší šíp. Budu si muset
vyrobit nový." Oba upírali oči na kámen ležící skoro ve tmě.
"Jaké bylo počasí?" zeptal se ho strýc a zvedl kámen. Úzkostlivě ho svíral, jako by se bál, že z ničeho nic zmizí.
"Zima," odpověděl Eragon. "Nesněžilo, ale každou noc mrzlo."
Zdálo se, že to Gera znepokojilo. "Zítra budeš muset s Roranem sklidit zbytek ječmene. Pokud stihneme posbírat také
dýně, mráz nám neublíží." Podal kámen Eragonovi. "Na, schovej si ho. Až přijedou obchodníci, zjistíme jeho cenu. Asi
bude nejlepší ho prodat. Čím míň se budeme zaplétat s kouzly, tím lépe... Proč Horst zaplatil to maso?"
Eragon strýci stručně vylíčil svou hádku se Slounem. "Akorát nechápu, co ho tak rozčílilo."
Gero pokrčil rameny. "Slounova žena Ismira utekla přes vodopády Igualda rok předtím, než jsi přišel na svět. Od té
doby se Sloun k Dračím horám nepřiblížil, ani s nimi nechtěl nic mít. Ale to není důvod odmítat peníze. Myslím, že ti
chtěl dělat naschvály."
Eragon znaveně pokýval hlavou a řekl: "Jsem rád, že jsem zpátky." Gerův pohled roztál a muž přikývl. Eragon
doklopýtal do svého pokoje, strčil kámen pod postel a padl na slamník. Doma. Poprvé od chvíle, kdy se vydal na lov,
se úplně uvolnil a usnul hlubokým spánkem.

Eragon- 1.kapitola

18. února 2014 v 18:38 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon

Objev

Eragon zaklekl do udusaného trávníku a zkušeným okem přelétl stopy. Podle otisků byla zvěř na louce sotva před
půlhodinou. Brzy se uloží ke spánku. Jeho kořist, malá srna, která výrazně kulhala na levou přední nohu, byla stále se
stádem. Překvapovalo ho, že ji ještě nezahubil vlk nebo medvěd.
Nebe bylo čisté a potemnělé. Foukal mírný vítr. Kolem Eragona se tyčily hory a nad nimi se nesl stříbřitý mrak. Jeho
okraje plály červeným světlem, jak je osvěcoval měsíc v úplňku, stojící na obloze mezi dvěma zasněženými vrcholky. Po
horských úbočích stékaly potůčky z chladných ledovců a třpytivých závějí. Údolím se plížila hustá, pochmurná mlha,
takže skoro neviděl na vlastní nohy.
Eragonovi bylo patnáct, už za necelý rok se měl stát mužem. Bystré hnědé oči mu lemovalo tmavé obočí. Jeho
obnošené šaty svědčily o tom, že hodně pracuje. U opasku měl v pouzdře zasunutý lovecký nůž s kostěnou rukojetí a
v ruce držel tisový luk v jelenicovém pouzdře, které ho chránilo před vlhkem. Na zádech nesl ruksak upevněný k
dřevěné kostře.
Zvěř ho zavedla hluboko do pásu hor zvaných Dračí hory, táhnoucího se od severu až na jih celým územím Alagaësie.
S tímto rozeklaným pohořím se spojovali podivní lidé a podivné pověsti, které nikdy nevěstily nic dobrého. Eragon se
přesto Dračích hor nebál - byl z okolí Carvahallu jediný, kdo se odvážil stopovat zvěř hluboko do jejich skalnatých
zákoutí.
Už třetí noc byl na lovu a zbývala mu jen polovina jídla. Pokud neuloví tu srnu, bude se muset vrátit domů s prázdnou.
Zima se kvapem blíží a jeho rodina potřebuje maso a nemůže si ho dovolit kupovat v Carvahallu.
Eragon chvíli přemýšlel v tlumeném měsíčním světle a pak vykročil do lesa směrem k rokli, kde se podle něj zvěř určitě
uložila k odpočinku. Stromy zakrývaly výhled na nebe a vrhaly na zem střapaté stíny. Stopy kontroloval jen
příležitostně; věděl, kam jde.

Vytržení- 2.kapitola

18. února 2014 v 17:13 | Anda |  Fallen-Vytržení

kapitola 2

SESLÁN NEBEM

Moskva - 15.října 1941


Eragon-Prolog

17. února 2014 v 18:26 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon

PROLOG

Stín strachu
Vítr skučel nocí a přinášel s sebou vůni, která změní svět. Vysoký Stín zvedl hlavu a zavětřil. Vypadal jako člověk,
kromě temně rudých vlasů a kaštanových očí.
Překvapeně zamrkal. Zpráva byla jasná: jsou tady. Nebo je to léčka? Zvážil šance a pak stroze zavelel: "Rozestupte se...
skryjte se za stromy a keře. Zastavte každého, kdo se přiblíží... nebo zemřete."
Kolem něj pobíhalo dvanáct urgalů. Každá nestvůra držela krátký meč a kulatý železný štít pomalovaný černými znaky.
Podobaly se lidem s ohnutýma nohama a mohutnými zvířecími pažemi, které uměly jen drtit a ničit. Nad malýma ušima
jim vyrůstal pár zkroucených rohů. Teď se s vrčením spěchaly schovat do křoví. Brzy se šelest uklidnil a les znovu
utichl.
Stín vykukoval za silným stromem a sledoval cestu. Byla taková tma, že člověk by neviděl vůbec nic, ale pro něj
tlumené měsíční světlo zářilo tak, jako by mezi stromy dopadaly sluneční paprsky; jeho pátravý pohled jasně a ostře
viděl každý detail. Zůstával nezvykle klidný; v ruce třímal dlouhý lesklý meč, po jehož čepeli se klikatila mělká rýha.
Zbraň byla tak úzká, že by proklouzla mezi dvěma žebry, ale přesto dost pevná, aby prorazila i nejtvrdší brnění.
Urgalové neviděli tak dobře jako Stín; tápali ve tmě jako slepí žebráci a šmátrali před sebou zbraněmi. Do ticha
zahoukala sova. Nikdo se nezklidnil, dokud pták neodletěl. Pak se zrůdy zachvěly v chladu noci; pod těžkými botami
jedné z nich zapraskala větvička. Stín zlostně zasyčel a urgalové se přikrčili a znehybněli. Snažil se přemoci svůj odpor -
urgalové zapáchali jako zkažené maso - a odvrátil se. Byly to pro něj jen vraždící stroje, nic víc.
Jak minuty narůstaly v hodiny, Stín přemáhal netrpělivost. Ta vůně se musela linout daleko před svými původci.
Nedovolil urgalům vstát a trochu se zahřát. Stejné pohodlí odpíral i sám sobě; zůstával za stromem a bedlivě pozoroval
pěšinu. Lesem se prohnal další poryv větru. Tentokrát byla vůně mnohem silnější. Rozrušeně zdvihl horní ret a zavrčel.
"Připravte se," zašeptal a celé tělo se mu rozechvělo. Špičkou meče dělal drobné kroužky. Dostat se až sem ho stálo
mnoho úsilí a úkladů. Teď to nesmí zkazit.
Pod hustým obočím se urgalům rozjasnila očka a pevně sevřeli své zbraně. Stín uslyšel cinknutí, když něco tvrdého
narazilo na uvolněný kámen. Ze tmy se začaly vynořovat matné obrysy a blížily se po cestě.
Tři jezdci na bílých koních cválali přímo do pasti. Hlavy měli zdvižené hrdě do výšky a pláště se jim v měsíčním světle
vlnily jako tekuté stříbro.
Na prvním koni jel elf se zašpičatělýma ušima a ladně sešikmeným obočím. Byl štíhlý, ale silný, jako rapír. Přes záda měl
přehozený velký luk, na jednom boku upevněný meč a na druhém toulec šípů s labutími pírky.
Poslední jezdec měl stejně pohledný obličej a ostré rysy jako ten první. V pravé ruce držel dlouhé kopí a u opasku mu
visela bílá dýka. Jeho hlavu zdobila neobyčejná přilbice, vykládaná jantarem a zlatem.
Mezi těmi dvěma jela elfská žena s havraními vlasy, která rozvážně zkoumala okolí. Její hluboké oči, orámované
dlouhými černými loknami, vyzařovaly energii. Prosté šaty jí nijak neubíraly na kráse. U boku měla meč a na zádech
dlouhý luk s toulcem. V klíně vezla mošnu, na niž se často dívala, jako by se ujišťovala, že tam stále je.
Jeden z elfů potichu mluvil, ale Stín jeho slova nezaslechl. Žena odpověděla s očividnou autoritou a její strážci si
vyměnili místa. Ten s přilbicí se ujal vedení a ostražitě sevřel kopí, připraven k útoku. Projeli kolem Stínova úkrytu a
několika urgalů, aniž by pojali podezření.
Stín si už začínal vychutnávat vítězství, když tu se vítr otočil a zavanul směrem k elfům, plný odporného zápachu
urgalů. Koně znepokojeně zafrkali a pohodili hlavou. Jezdci ztuhli, očima přelétli ze strany na stranu, pak prudce otočili
svá zvířata a vyrazili pryč.
Žena uháněla kupředu a zanechala dvojici strážců daleko za sebou. Urgalové vystoupili z úkrytů a vystřelili proud
černých šípů. Stín vyskočil zpoza stromu, zdvihl pravou ruku a vykřikl: "Garjzla!"
Z dlaně mu vyšlehl rudý blesk, osvítil stromy krvavě červeným světlem a zasáhl ženina koně. Zvíře se s pronikavým
zařičením skácelo po hlavě k zemi. Elfka z něj neuvěřitelně rychle seskočila, zlehka přistála na zemi a ohlédla se po
svých strážcích.
Smrtící šípy urgalů zasáhly oba elfy téměř okamžitě. Spadli z nádherných koní a krev se smísila s prachem. Když se k
nim urgalové rozeběhli, Stín je zarazil: "Za ní! Tu chci!" Netvorové zavrčeli a uháněli po pěšině.
Když uviděla své společníky mrtvé, ze rtů se jí vydral zoufalý výkřik. Udělala krok směrem k nim, pak proklela nepřátele
a vběhla do lesa.
Zatímco se urgalové prodírali mezi stromy, Stín vyšplhal na žulovou skálu, která se tyčila nad lesem. Odtud mohl
pozorovat široké okolí. Zvedl ruku a pronesl: "Böetq istalri!" a čtvrt míle lesa se topilo v plamenech. Postupně
zapaloval jednu část lesa za druhou, dokud kolem místa přepadení nevznikl asi dvoumílový ohnivý kruh. Plameny
vypadaly, jako by si stromy nasadily rozžhavenou korunu. S uspokojením dával pozor, aby kruh někde náhodou
neuhasl.
Pás ohně se rozšiřoval a zužoval tak oblast, kterou měli urgalové prohledat. Najednou Stín uslyšel výkřiky a ostré
zaječení. Spatřil mezi stromy, že tři jeho přisluhovači padají smrtelně zranění na jednu hromadu. Zahlédl, jak elfka utíká
před zbytkem urgalů.
Obrovskou rychlostí prchala k žulovému skalisku. Stín prozkoumal zemi dvacet stop pod sebou, pak skočil a mrštně
přistál přímo před ní. Prosmýkla se kolem něj a uháněla zpátky k cestě. Z meče jí odkapávala černá urgalská krev a
ušpinila váček, který držela v ruce.
Rohaté nestvůry vyrazily z lesa a obklíčily ji, takže neměla kam utéci. Pohazovala hlavou kolem dokola a pokoušela se
najít únikovou cestu. Když žádnou nenalezla, s královským opovržením pozvedla hlavu. Stín k ní kráčel se zdviženou
rukou a vychutnával si její bezmoc.
"Chyťte ji."
Když urgalové vyrazili kupředu, elfka roztáhla váček, sáhla do něj a nechala ho spadnout na zem. V rukou držela
obrovský safírový kámen, ve kterém se zrcadlily zuřivé plameny. Zvedla ho nad hlavu a ze rtů se jí linula horečná slova.
Stín zoufale vykřikl: "Garjzla!"
Z ruky mu vytryskla koule červených plamenů a rychle jako šíp letěla k elfce. Ale bylo příliš pozdě. Záblesk
smaragdově zeleného světla krátce osvítil les a kámen zmizel. Pak elfku zasáhl rudý oheň a ona se zhroutila k zemi.
Stín vztekle zařval, vykročil vpřed a mrštil mečem do stromu. Zbraň projela půlkou kmene, tam se zasekla a rozkmitala.
Vystřelil z dlaně devět blesků energie, jimiž okamžitě zabil urgaly, vytrhl meč z kmene a vyrazil k elfce.
Z úst se mu řinula proroctví o pomstě, pronesená odporným jazykem, který znal jenom on. Sevřel hubené ruce a
zahleděl se k nebi. Studené hvězdy mu ten pohled vracely jako nějací pozorovatelé z jiných světů. Znechuceně zkroutil
rty a obrátil se zpět k omráčené ženě.
Její krása, která by uchvátila každého smrtelníka, pro něj neměla kouzlo. Přesvědčil se, že kámen je pryč, pak z úkrytu
mezi stromy vyvedl svého koně. Přivázal si elfku k sedlu, nasedl a vyrazil z lesů.
Uhasil oheň, který mu stál v cestě, ale zbytek nechal hořet.

Vytržení- 1.kapitola

17. února 2014 v 17:12 | Anda |  Fallen-Vytržení

kapitola 1

V OHNI

Moskva - 15. října 1941


Vytržení- Prolog

17. února 2014 v 17:10 | Anďa |  Fallen-Vytržení

PROLOG

TEMNÝ KŮŇ

Louisville, Kentucky - Listopad 27, 2009


Muka- Epilog

16. února 2014 v 17:05 | Anďa |  Fallen-Muka

EPILOG

PEKLO


Muka- 19.kapitola

16. února 2014 v 17:04 | Anďa |  Fallen-Muka

kapitola 19

KONEC PŘÍMĚŘÍ


Muka- 18.kapitola 2/2

15. února 2014 v 17:03 | Anda |  Fallen-Muka
"Pomůžu sklízet ze stolu." Gabbe vyskočila a začala uklízet talíře. Molly musela chtě nechtě s ní.
Máma Luce pořád ještě stáčela kradmé pohledy přes shromáždění u jejich stolu a snažila se zachytit pohled její dcery. Což bylo nemožné. Ona se pořád držela myšlenek na Daniela. Na to, co mezi nimi dvěma bylo. Luce chtěla dostat šanci ukázat své mámě, že to, co mezi sebou měli Luce a Daniel, bylo vážné, pevné a krásné. Bylo to něco úplně jiného, než ostatní vztahy. Kolem nich ale bylo až příliš mnoho lidí. Všechno, co mělo být snadné, bylo hrozně těžké.
Potom přestal Andrew přežvykovat chmýří kolem jeho krku a začal štěkat na dveře. Táta Luce vstal a natáhl se, aby mohl psa uvázat na vodítko. Jaká úleva. "Někdo tu chce po večeři vyvenčit," oznámil.
Její máma vstala taky. Luce s ní šla ke dveřím a pomohla jí do kabátu barvy hrášku. Jejímu tátovi podala šálu. "Děkuju vám za to, že jste dneska byli tak v pohodě. Umyjeme nádobí, zatímco budete pryč."
Její máma se usmála. "Jsme na tebe hrdí, Luce. Nic to nemůže změnit. Pamatuj si to."
"Ten Miles se mi líbí," řekl táta Luce a upevnil Anderewovi vodítko.
"A Daniel je ... mimořádný," řekla její máma zvýšeným hlasem.
Luce zrudla a podívala se zpátky ke stolu. Dala tím jejím rodičům najevo, že jí tím uvádějí do rozpaků. "Dobře! Pěknou procházku!"
Luce jim otevřela dveře a sledovala, jak odchází do noci. Dychtivý pes je skoro vláčel za sebou na vodítku. Studený vzduch, který dovnitř proudil otevřenými dveřmi, byl osvěžující. V domě bylo horko - bylo tam až moc lidí. Těsně předtím, než její rodiče zmizeli na ulici, Luce uviděla venku nějaký záblesk. Něčeho, co vypadalo jako křídlo.
"Viděli jste to?" řekla a nebyla si jistá, komu to bylo adresováno.
"Co?" zavolal na ní její otec zpátky. Vypadal tak naplněný a šťastný, že to Luce skoro zlomilo srdce.
"Nic." Luce se přinutila k úsměvu, když zavírala dveře. Cítila, že jí někdo stojí za zády.
Daniel. Místo kde stála, prostoupilo teplo.
"Co jsi viděla?" Jeho hlas byl ledový. Ne hněvem, ale strachem. Podívala se na něj. Chtěla ho chytit za ruku. On se ale od ní ale odvrátil.
"Came," zavolal. "Vezmi si luk."
Na druhé straně místnosti k nim vystřelila Camova hlava. "Už?"
Svištivý zvuk venku ho ale umlčel. Odstoupil od okna a sáhnul si dovnitř svého kabátu. Luce zahlédla něco, co vypadalo jako stříbro a došlo jí to: šípy, které získal od dívky, která patřila k Psancům.
"Řekni to ostatním," dodal Daniel, než se otočil k Luce. Jeho rty a zoufalý výraz v jeho tváři jí nutily myslet si, že jí chce políbit. Všechno co ale udělal bylo, že jí řekl: "Máte tu nějaký sklep?"
"Řekni mi co se děje," řekla Luce. Slyšela, jak v kuchyni teče voda. Arriane a Gabbe si zpívali ´Srdce a Duše´, zatímco s Callie myli nádobí. Viděla Molly a Rolanda, kteří se pošťuchovali, zatímco sklízeli ze stolu.
Najednou Luce došlo, že celá tahle večeře byla jen zástěrka. Kamufláž. Jen nevěděla čeho.
Miles se objevil po boku Luce. "Co se děje?"
"Nic, čím by ses měl zabývat," řekl Cam. Ne hrubě, jen mu tím říkal, jaká je skutečnost. "Molly. Rolande."
Molly okamžitě odložila hromadu jídla. "Co máme udělat?"
Byl to Daniel, kdo jí odpověděl. Mluvil s Molly, jako kdyby byli najednou na stejné straně. "Řekni to ostatním. A najdi nějaké šíty. Budou ozbrojení."
"Kdo?" zeptala se Luce. "Psanci?"
Danielovi oči se zaměřily na její tvář. Jeho obličej se zakabonil. "Vůbec nás dneska večer neměli najít. Věděli jsme, že tu ta šance byla, ale opravdu jsem nechtěl, aby se to stalo tady. Omlouvám se-"
"Danieli." přerušil ho Cam. "Všechno na čem teď záleží je odrazit jejich útok."
Domem se rozlehlo těžké zaklepání. Cam i Daniel se instinktivně pohnuli směrem ke dveřím. Luce ale zavrtěla hlavou. "Zadní dveře," zašeptala. "Přes kuchyň."
Všichni chvíli stáli a poslouchali vrzání, jak někdo otevřel a zase zavřel dveře. Pak se ozval dlouhý a pronikavý jekot.
"Callie!" Luce vyběhla do obývacího pokoje. Chvěla se při představě, čemu zrovna čelí její nejlepší kamarádka. Když Luce věděla, že po ní Psanci jdou, nikdy neměla dovolit Callie přijet. Nikdy se neměla vrátit domů. Pokud se stane něco zlého, nikdy si to neodpustí.
Když proběhla přes dveře do kuchyně jejích rodičů, viděla Callie, která byla uvězněná za štíhlým tělem Gabbe. Byla v bezpečí. Alespoň prozatím. Luce vydechla. Téměř se zhroutila na zeď za sebou, kterou teď tvořili Daniel, Cam, Miles a Roland.
Arriane stála v bílých dveřích. Měla zvednuté ruce ve v útočném postavení. Chtěla se pustit do něčeho, co Luce z místa kde stála, nemohla vidět.
"Dobrý večer." ozval se klučičí hlas. Mluvil formálním tónem. Když Arriane uvolnila svoje bojové postavení, ve dveřích se objevil vysoký, hubený chlapec v hnědém kabátu. Byl velmi bledý s úzkým obličejem a velkým nosem. Vypadal povědomě. Měl ostříhané odbarvené vlasy. Prázdné bílé oči. Psanec.
Jenže Luce ho viděla už dřív.
"Phile?" zařvala Shelby. "Co tu sakra děláš? A co se ti to stalo s očima? Tohle všechno-"
Daniel se otočil na Shelby. "Ty znáš tohohle Psance?"
"Psance?" Hlas Shelby se třásl. "On není - on je jen můj debilní bývalý přítel - on je-"
"Využil tě," řekl Roland, jako kdyby věděl něco, o čem zbytek z nich neměl ani tušení. "Měl jsem to vědět. Měl jsem poznat co je zač."
"Ale nepoznal," řekl Psanec. Jeho hlas byl strašidelně klidný. Sáhl si do vnitřní kapsy kabátu. Vytáhl stříbrný luk. Z druhé kapsy vytáhl stříbrný šíp. Pak ho přiložil k tětivě. Namířil s ním na Rolanda a pak s ním přejel po všech v místnosti. Zamířil postupně na každého z nich. "Prosím odpusťte mi, že jsem sem tak vtrhnul. Přišel jsem, abych si odvedl Luce."
Daniel přistoupil k Psanci. "Ty si odsud neodvedeš nikoho a nic," řekl. "S vyjímkou rychlé smrti, pokud odsud rychle neodprejskneš."
"Promiň, ne, to nepůjde," odpověděl mu kluk a jeho svalnaté ruce napnuly luk a vložili do něj stříbrný šíp. "Měli jsme dost času, abychom se připravili na tuhle noc požehnaného návratu. Neodejdeme s prázdnýma rukama."
"Jak jsi mohl Phile?" zakňučela Shelby a obrátila se k Luce. "Nevěděla jsem to ... čestně Luce, nevěděla. Myslela jsem si, že je to jenom šmírák."
Chlapcovi rty se stáhly do úsměvu. Jeho hrozné prázdné bílé oči byly jako vystřižené z noční můry. "Vydejte mi ji bez boje nebo nikdo z vás nebude ušetřen."
Cam vybuchl dlouhým hlubokým hrdelním smíchem. Otřáslo to kuchyní a chlapec sebou nepříjemně škubnul.
"Kým? Tebou a tvou armádou?" řekl mu Cam. "Víš, myslím, že si první Psanec se smyslem pro humor, kterého jsem kdy potkal." Rozhlédl se po stísněné kuchyni. "Proč si to ty a já nevyřídíme venku? Mezi sebou, co ty na to?"
"S radostí," odpověděl mu chlapec. Na jeho bledých rtech se objevil úsměv. Cam zaklonil ramena dozadu, jako kdyby se protahoval - tam, kde mu začínaly lopatky, se přes jeho šedý svetr rozprostřel pár zlatých křídel. Rozvinuly se za ním. Zabíraly většinu kuchyně. Camova křídla byla tak jasná a pulsující, že to bylo téměř oslepující.
"Svaté peklo," zašeptala Callie a zamrkala.
"Více méně," řekla Arriane, když Cam zvednul svá křídla a prošel kolem Psance dveřmi na dvorek. "Luce to vysvětlí, jsem si tím jistý!"
Rolandova křídla se rozvinula se zvukem, který připomínal velké hejno ptáků při vzletu. Lampy v kuchyni zvýraznily jejich zlaté a černé žíhání, když se prosmýknul dveřmi za Camem. Molly a Arriane byly hned za nimi. Roztáhli svá křídla najednou. Arriane rozepjala svá zářící duhová křídla a Molly svá bronzová, které vypadaly, jako kdyby na nich byly malé elektrické jiskry. Vydali se směrem ke dveřím. Další byla Gabbe. Její křídla se rozevřela tak půvabně, jako ta motýlí, ale s takovou rychlostí, že se kuchyní prohnal voňavý vánek.
Daniel vzal ruce Luce do těch svých. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Nechal rozvinout svoje masivní bílá křídla. Kdyby je roztáhl úplně, asi by zaplnily celou kuchyň, ale Daniel se krotil. Přitiskl je blíž ke svému tělu. Třpytily se a zářily. Byly až příliš krásné. Luce natáhla ruce a dotkla se jich. Na vnější straně byly hladké jako satén. Uvnitř byly ale plné síly. Cítila, jak Danielova sílu skrz něj proudí do ní. Cítila se k němu tak blízko. Rozuměla mu. Úplně. Jako kdyby se stali jedním.
Neboj se. Všechno bude v pořádku. Vždycky se o tebe postarám.
Ale to co doopravdy nahlas řekl, bylo: "Zůstaň v bezpečí. Zůstaň tady."
"Ne," prosila. "Danieli."
"Hned jsem zpátky." Pak rozepjal svá křídla a vyletěl ze dveří.
Uvnitř zůstali shromážděni jenom ne-andělé. Miles se opřel o zadní dveře a díval se z okna. Shelby měla hlavu v dlaních. Celá její tvář byla bílá, jako kdyby vylezla z mrazáku.
Luce vzala ruce Callie do těch svých. "Myslím, že je tu pár věcí, co bych ti měla vysvětlit."
"Kdo je ten kluk s lukem a šípy?" zašeptala Callie pomalu. Pořád ale držela pevně ruce Luce. "Kdo jsi ty?"
"Já? Já jsem jen ... já." Luce pokrčila rameny. Šířil se přes ní pocit chladu. "Já vlastně nevím."
"Luce," řekla Shelby. Evidentně se snažila nerozplakat. "Cítím se jako úplnej idiot. Přísahám, že jsem to netušila. Všechno co jsem mu řekla, bylo jen ventilování mých pocitů. Pořád se na tebe ptal a byl to dobrý posluchač, tak jsem ... myslím tím, neměla jsem ani tušení kdo opravdu je ... já bych nikdy, nikdy-"
"Věřím ti," řekla Luce. Přešla k oknu. Stoupla si vedle Milese a dívala se na malou dřevěnou terasu, kterou před lety postavil její táta.
"Co myslíš, že chce?"
Na dvoře byly spadané listy z dubu shrabané do úhledných hromádek. Ve vzduchu byl cítit oheň. Někde v dálce se ozvala siréna. Na úpatí terasy stály metr od sebe, bok po boku Daniel, Cam, Arriane, Roland a Gabbe. Byli otočení směrem k plotu.
Ne. K plotu ne, uvědomila si Luce. Stáli čelem k tmavému davu Psanců. Ti stáli v pozoru s natáhnutými luky, kterými mířili na řadu andělů.
Kluk, který patřil k Psancům nebyl sám. Měl sebou armádu. Luce se musela opřít o okno. Kromě Cama byli všichni andělé neozbrojení. A ona už viděla, co tyhle šípy mohly udělat.
"Luce, zastav!" volal za ní Miles, ale ona už byla venku ze dveří. Dokonce i ve tmě Luce viděla, že všechny výrazy Psanců jsou stejně prázdné. Bylo tam mnoho holek i kluků. Všichni byli bledí a oblečení ve stejných hnědých nepromokavých kabátech. Kluci měli nakrátko ostříhané odbarvené vlasy a holky měly téměř bílé culíky.
Za jejich zády se tyčila jejich křídla. Byly ve velmi, velmi špatném stavu - potrhané, roztřepené a nechutně špinavé. Prakticky byly celé pokryty špínou. Nevypadala vůbec jako dokonalá křídla Daniela nebo Cama nebo křídla jakéhokoliv z andělů a démonů, které Luce kdy viděla. Stáli společně v jedné řadě a dívali se okolo sebe svými podivnými prázdnými pohledy. Měli hlavy nakloněné různými směry. Psanci tvořili armádu jako z hrozné noční můry.
Jenže z téhle se Luce neodkázala probudit.
Když si Daniel všimnul, že stojí s ostatními na terase, přišel k ní a chytil jí za ruku. Jeho dokonalý obličej byl stáhnutý strachem. "Říkal jsem ti, abys zůstala vevnitř."
"Ne," zašeptala. "Nezůstanu uvnitř, zatímco zbytek vás bude bojovat. Nemůžu se prostě jen dál dívat na to, jak lidi kolem mě bezdůvodně umírají."
"Bezdůvodně? Nechme tuhle hádku na jindy, Luce." Jeho oči stále těkaly k temné linii Psanců blízko plotu.
Zvedla k němu sevřenou pěst. "Danieli-"
"Tvůj život je příliš cenný na to, abys ho promrhala v záchvatu vzteku. Jdi dovnitř. Hned."
Ze středu terasy se ozval hlasitý výkřik. Přední linie deseti Psanců zvedla svoje zbraně k andělům a vypustila šípy. Luce pohnula hlavou právě včas, aby pohledem zachytila jak něco -někdo- skočil na střechu.
Molly.
Sletěla dolů a měla v rukách dvě zahradní hrábě. Kroutila s nimi v rukách, jako kdyby to byly obušky. Psanci ji slyšeli, ale neviděli ji přicházet. Molly pohnula hráběmi a tím odrážela šípy ze vzduchu, jako kdyby to byly jen nějaké plodiny v poli. Přistála na svých černých vojenských botách - stříbrné šípy zaduněly, když dopadly na podlahu. Podívala se na ně, jako kdyby to byly jen neškodné větvičky. Jenže Luce znala pravdu.
"Už s vámi nebudeme mít žádné slitování," zařval Psanec -Phil- z druhé strany dvora.
"Dostaň ji dovnitř a pak seber ty hvězdné střely!" zakřičel Cam na Daniela od zábradlí terasy, zatímco vyndával svůj vlastní luk.
Pak se všechno událo příliš rychle. Cam přiložil šípy k tětivě luku a najednou se od něj rozlétly tři pruhy světla. Tři Psanci se chvíli svíjeli a pak po nich zůstal jen obláček prachu. S rychlostí blesku Arriane a Roland vyrazili a svými křídli smetli šípy.
Do popředí vyšla druhá řada Psanců, chystali se vypustit novou salvu šípů. Když byli na pokraji toho, aby je vypustili, Gabbe skočila na zábradlí terasy.
"Hmmm, uvidíme." S divokým výrazem v očích se špičkou pravého křídla dotkla země, pod nohama Psanců.
Trávník se otřásl. Pak se země začala trhat a otevřela se v ní několik metrů velká díra. Nejméně dvacet Psanců spadlo hluboko do černé propasti. Dutě zařvali. Byli to ale jen osamělé výkřiky na jejich cestě dolů. Dolů Bůh ví kam.
Psanci, kteří stáli za nimi, škobrtli a zastavili se přímo před hroznou propastí, kterou jen tak vytvořila Gabbe. Jejich hlavy se rozhlížely zleva doprava, jako kdyby to jejich slepým očím mělo nějak pomoct pochopit smysl toho, co se právě stalo. Několik vyděšenějších Psanců balancovalo na hraně a nakonec spadlo dovnitř taky. Jejích naříkání se zdálo být čím dál tím slabší - dokud už nebylo slyšet nic. O chvíli později země zapraskala jako rezavý pant a pak se zase zavřela. Gabbe si přitáhla svoje křídlo zpátky k boku s maximální elegancí. Otřela si čelo. "Tak, to by mohlo pomoct."
Jenže pak se z nebe snesla další sprška stříbrných šípů. Jeden z nich se zabodl do terasy jen pár centimetrů od místa, kde stála Luce. Daniel vytrhl šíp z dřevěné podlahy a obrátil si ho v paži. Pak s ním prudce mrštil, jako se smrtícím šípem přímo proti stále postupujícím Psancům. Objevil se záblesk světla, stejně jako předtím, a pak: světlý kluk neměl ani čas vykřiknout před dopadem střely - prostě jen zmizel a změnil se v jemný prach.
Daniel prohlédl celé tělo Luce a párkrát na ni sáhnul, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že byla pořád naživu.
Callie po jejím boku polkla. "On jen tak - opravdu ten kluk jen tak-"
"Jo," řekla Luce.
"Nedělej to, Luce," řekl Daniel. "Nenuť mě dotáhnout tě dovnitř. Musím bojovat. Musíš se odtud dostat pryč. Hned." Luce už viděla dost. Musela souhlasit. Otočila se zpátky k domu, sáhla po Callie - ale potom, když chtěla projít dveřmi do kuchyně, zachytila pohledem příšerné postavy Psanců.
Tří. Stáli v jejím domě. Jejich stříbrné luky byly napjaté a byly připravené vystřelit.
"Ne!" zařval Daniel a spěchal k ní, připraven ji chránit. Shelby prudce vystřelila z kuchyně na terasu a zabouchla za sebou dveře. Na druhé straně dveří se ozvaly tři různé údery šípů.
"Hej, je zproštěna viny!" zavolala Cam z trávníku. Ukázal na Shelby krátce předtím, než popadl šíp a vrazil ho do lebky jedné dívce, co patřila k Psancům.
"Dobře, nový plán," zamumlal Daniel. "Najděte nějaké místo poblíž, kde byste se mohli schovat. Všichni." Oslovil Callie, Shelby a poprvé za celou noc i Milese. Popadl Luce za paže. "Drž se dál od hvězdných střel," prosil jí. "Slib mi to." Rychle jí políbil a pak je všechny zahnal k zadní straně terasy.
Záře z křídel tolika andělů byla tak jasná, že si Luce, Callie, Shelby i Milese museli zastínit oči. Přikrčili se a plížili se podél terasy. Před nimi tancovaly stíny zábradlí. Luce každého držela u strany dvora. Museli se ukrýt. Musel tu přece být nějaký úkryt, kdekoliv.
Ze stínu vystoupilo víc Psanců. Objevili se ve vzdálených větvích stromu, přicházeli z celé zahrady, od lehátek, starého termitiště, od houpačky, kterou Luce používala jako dítě. Jejich stříbrné luky se leskly v měsíčním světle.
Cam byl jediný na jejich straně, kdo měl luk. Nikdy se nezastavil, aby spočítal, kolik Psanců zastřelil. Prostě jen vypouštěl šíp po šípu se smrtelnou přesností přímo do jejich srdce. Ale zdálo se, že vždycky když jeden zmizel, objevil se další.
Když mu došly šípy, vytrhl ze země starý dřevěný piknikový stůl, který byl už desetiletý starý a jednou rukou ho před sebou držel jako štít. Salva po salvě se šípy odrážely od desky stolu a padaly na zem k jeho nohám. On se jen sklonil, sbíral je a opět používal. Přitom používal své paže jako štít.
Ostatní byli víc kreativní.
Roland mávnul svými zlatými křídly takovou silou, že vzduch kolem něj poslal šípy zpátky ve směru, kterým k němu přilétaly, přičemž skolil několik Psanců najednou. Molly znovu a znovu opakovala to, co na začátku. Její hrábě jí složily jako samurajské meče. Arriane strhla pneumatiku, která Luce v dětství sloužila jako houpačka a zatočila s ní jako s lasem. Odrazila tím šípy do plotu, zatímco Gabbe závodila kolem dvorku, aby je sbírala. Otočila se a sekla s nimi po každém Psanci, který se k ní ocitl moc blízko. Sladce se usmívala, když šípy protínaly jejich kůži. Daniel se chopil Priceových železných podkov, které byly na verandě v přístřešku. Hodil je na Psance, někdy jednou podkovou zasáhl i tři Psance i rozrazil jim lebky. Pak se na ně vrhnul, zabavil jejich šípy z luků a pak jim holýma rukama zarazil šíp do srdce.
Na okraji terasy Luce zahlédla kůlnu jejího otce a pokynula Shelby, Milesovi a Callie, aby jí následovali. Přehoupli se přes zábradlí a spadli dolů do trávy, sklonili se a spěchali do kůlny.
Už byli skoro u vchodu, když Luce uslyšela rychlý svist ve vzduchu. Callie vykřikla bolestí.
"Callie!" Luce se otočila.
Její kamarádka tam ale pořád byla. Promnula si rameno, kde jí přistál šíp, ale jinak byla nezraněná. "Tak to fakt píchlo!"
Luce natáhla ruku a dotkla se jí. "Jak jsi ...?"
Callie jen zavrtěla hlavou.
"K zemi!" zakřičela Shelby.
Luce klesla na kolena. Ostatní jí napodobily a pomalu pokračovali do kůlny. Mezi stíny, které vrhalo nářadí jejího táty, sekačka na trávu a staré sportovní zařízení, se Shelby připlazila k Luce. Leskly se jí oči a chvěly rty.
"Nemůžu uvěřit tomu, co se zrovna teď děje," zašeptala a popadla Luce za paže. "Ani nevíš, jak strašně moc je mi to líto. Všechno je to moje vina."
"Ne, tohle není tvoje vina," řekla rychle Luce. Samozřejmě, že Shelby nevěděla, kdo byl vlastně Phil. Co od ní ve skutečnosti chtěl. Co přinese tahle noc. Luce věděla, co to bylo utápět se ve vině za něco, čemu ani sama nerozuměla. Nikomu by to nepřála. A nejméně ze všech Shelby.
"Kde je?" zeptala se Shelby. "Mohla bych toho debilního blázna zabít."
"Ne." Luce zatáhla Shelby zpět. "Nikam nepůjdeš. Mohl by tě zabít."
"Já to nechápu," řekla Callie. "Proč by ti chtěl někdo ublížit?"
To bylo přesně ve chvíli, kdy Miles vykročil ke vchodu do kůlny. Do paprsku měsíčního světla. Měl na hlavě jeden z otcových kajaků.
"Nikdo Luce neublíží," řekl, když vyšel ven.
Přímo do bitvy.
"Milesi!" křičela Luce. "Vrať se-"
Vyhoupla se na nohy, aby mohla jít za ním - pak ztuhla. Byla ochrnutá strachem při pohledu, jak narazil kajakem přímo do jednoho Psance.
Do Phila.
Jeho prázdné oči na něj zíraly. Zařval a spadnul do trávy, když ho Miles udeřil kajakem. Pokořený a bezmocný. Jeho špinavá křídla se svíjela na zemi.
Na okamžik Miles vypadal, že je na sebe pyšný - i Luce na něj byla trochu pyšná. Ale po příliš krátké chvilce vykročila vpřed jedna dívka z Psanců. Naklonila hlavu jako pes a poslouchala tichý šepot. Pak zvedla svůj stříbrný luk a namířila na určité místo na hrudi Milese.
"Žádné slitování," řekla bezbarvým hlasem.
Miles byl proti téhle podivné dívce bezbranný. Vypadala, jako kdyby neměla nejmenší ponětí o slitování a to ani pro to nejmilejší a nejnevinnější dítě na celém světě.
"Přestaň!" vykřikla Luce. Bušilo jí v uších, když vyběhla z kůlny. Věděla, že se kolem ní bojuje, ale jediné co viděla byl šíp, který se chystal zanořit do Milesovi hrudi. Chystala se zabít dalšího z jejích přátel.
Dívka z Psanců naklonila hlavu ke straně. Její prázdný pohled se usadil na Luce. Pak se jí mírně rozšířily oči. Arriane jí říkala, že můžou poznat hořící duši Luce.

"Nezastřel ho." Luce napřáhla ruce v kapitulaci. "Já jsem ta, kterou chcete."

Muka- 18.kapitola 1/2

15. února 2014 v 17:03 | Anďa |  Fallen-Muka

kapitola 18

DÍKUVZDÁNÍ