Březen 2014

Eragon- 47.kapitola

31. března 2014 v 16:29 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Útěk údolím
Ráno Safira vzlétla s Eragonem i s Aryou. Eragon se chtěl na nějaký čas vzdálit od Murtagha. Zachvěl se a přitáhl si
šaty těsněji k tělu. Zdálo se, že by mohlo sněžit. Safira líně vystoupala do vzestupného proudu a zeptala se: Na co
myslíš?
Eragon si prohlížel Beorské hory, které se tyčily nad nimi, přestože Safira letěla vysoko nad zemí. Včera to byla vražda.
Nemám pro to jiné slovo.
Safira se naklonila doleva. Byl to ukvapený čin a špatně uvážený, ale Murtagh se snažil udělat to, co v tu chvíli
považoval za správné. Ten, kdo kupuje a prodává jiné lidi, si zaslouží každé neštěstí, které ho postihne. Kdyby nás
nevázalo to, že musíme pomoci Arye, všechny otrokáře bych pochytala a roztrhala je na kusy!
Ano, řekl Eragon zkroušeně, ale Torkenbrand byl bezmocný. Nemohl se bránit ani utéct. Ještě chvilku a
pravděpodobně by se vzdal. Murtagh mu ale nedal tu šanci. Pokud by byl Torkenbrand aspoň schopen bojovat,
nepřipadalo by mi to tak hrozné.
Eragone, i kdyby Torkenbrand bojoval, výsledek by byl úplně stejný. Víš stejně dobře jako já, že jen málokdo se tobě
nebo Murtaghovi s mečem vyrovná. Torkenbrand by stejně zemřel, i když ty se asi domníváš, že zabít jej v nerovném
souboji by bylo čestnější nebo spravedlivější.
Nevím, co je správné! připustil nešťastně Eragon. Žádná odpověď mi nedává smysl.
Někdy, řekla něžně Safira, žádné odpovědi neexistují. Vezmi si z toho o Murtaghovi ponaučení. A pak mu odpusť. A
pokud mu nedokážeš odpustit, tak na to alespoň zapomeň, protože on to nemyslel zle, i když byl jeho skutek unáhlený.
Máš z toho těžkou hlavu, viď?
Eragon se zamračeně pohnul v sedle. Zavrtěl se jako kůň, který se snaží setřást mouchu, a podíval se Safiře přes
rameno dolů, aby zjistil, kde je Murtagh. Jeho pozornost upoutala barevná skvrna na cestě kousek za nimi.
U koryta říčky, kterou překročili včera večer, byli utáboření urgalové. Eragonovi se zrychlil tep. Jak je možné, že
urgalové cestují pěšky, a přesto je stále pomalu, ale jistě dohánějí? Safira nestvůry také zahlédla a sklopila křídla,
přitáhla je těsně k tělu a začala prudce klesat. Myslím, že si nás nevšimli, řekla.
Eragon doufal, že má pravdu. Mhouřil oči proti silnému náporu vzduchu, protože začali klesat ještě prudčeji. Jejich
vůdce je musí hnát ohromným tempem, podotkl.
Ano - možná všichni zemřou vyčerpáním.
Když přistáli, Murtagh se stroze zeptal: "Co teď?"
"Urgalové nás dohánějí," řekl Eragon a ukázal za sebe směrem k tábořišti jejich pronásledovatelů.
"Jak daleko ještě musíme jet?" zeptal se Murtagh, zvedl ruku k nebi a odměřoval hodiny, které zbývají do západu
slunce.
"Normálním tempem? Řekl bych tak dalších pět dní. Ale při naší rychlosti asi jen tři. Pokud tam však nedorazíme zítra,
urgalové nás pravděpodobně chytí a Arya dozajista zemře."
"Možná vydrží ještě další den."
"Na to nemůžeme spoléhat," namítl Eragon. "K Vardenům se můžeme dostat včas jedině tehdy, když nebudeme nikde
zastavovat a nebudeme už vůbec spát. To je naše jediná naděje."
Murtagh se hořce zasmál. "Jak to chceš udělat? Jedeme už celé dny bez dostatečného spánku. Pokud nejsou Jezdci
vyrobeni z jiného materiálu než my smrtelníci, musíš být stejně unavený jako já. Ujeli jsme neskutečnou vzdálenost a
koně - jestli sis náhodou nevšiml - jsou k smrti vyčerpaní. Další takový den by nás mohl všechny zabít."
Eragon pokrčil rameny. "Tak ať. Nemáme na výběr."
Murtagh se zahleděl do hor. "Mohl bych odejít a nechat vás se Safirou letět napřed... Urgalové by se zaručeně rozdělili
a vy byste tak měli větší šanci dorazit k Vardenům."
"To by byla sebevražda," řekl Eragon a zkřížil paže na prsou. "Z nějakého důvodu tihle urgalové pochodují rychleji, než
my jedeme na koních. Chytili by tě jako divokou zvěř. Jediný způsob, jak se jim vyhnout, je skrýt se u Vardenů."
Třebaže to řekl, nebyl si jistý, zda chce, aby s nimi Murtagh zůstal. Mám ho rád, přiznal si Eragon, ale už si nejsem jistý,
zda je to správné.
"Uteču později," řekl najednou Murtagh. "Jakmile se dostaneme k Vardenům, zmizím bočním údolím a půjdu do Surdy,
kde se mohu skrýt a nevzbudit příliš pozornosti."
"Takže zůstáváš?"
"Spánek nespánek, doprovodím vás k Vardenům," přislíbil Murtagh.
S novým odhodláním se usilovně snažili získat větší náskok před urgaly, vzdálenost mezi nimi a jejich pronásledovateli
se však neustále zkracovala. Za soumraku už byli o třetinu blíž než ráno. Protože jim vyčerpání oběma ubíralo spoustu
sil, spali střídavě v sedle, a ten, kdo byl zrovna vzhůru, dával pozor, aby se koně ubírali správným směrem.
Eragon je vedl na základě Aryiných vzpomínek. Jelikož ale bylo její myšlení odlišné povahy, občas spletl cestu, což je
stálo drahocenný čas. Postupně se blížili k podhůří východního výběžku hor a hledali údolí, které je zavede k
Vardenům. Jenže ani po půlnoci po něm stále nebylo stopy.
Když znovu vyšlo slunce, potěšilo je, že urgalové jsou daleko za nimi. "Tohle je poslední den," prohlásil Eragon a
dlouze zívl. "Pokud nebudeme kolem poledne dostatečně blízko Vardenů, poletím s Aryou napřed. Pak si smíš jet, kam
se ti zachce, ale budeš muset s sebou vzít Sněžného bleska. Nebudu se moci pro něj vrátit."
"Možná to nebude nutné; ještě se tam stále můžeme dostat včas," řekl Murtagh a přejížděl rukou po jílci svého meče.
Eragon pokrčil rameny. "To můžeme." Šel k Arye a položil jí ruku na čelo. Bylo vlhké a nebezpečně horké. Oči jí pod
víčky neklidně těkaly, jako by prožívala noční můru. Eragon jí přitiskl na skráně mokrý hadřík a přál si, aby pro ni mohl
udělat víc.
Když pozdě ráno objeli zvláště širokou horu, uviděl Eragon v dálce údolí zasuté do její zadní části. Bylo tak úzké; že se
dalo snadno přehlédnout. Vytékala z něj Medvědí řeka, o níž se zmínila Arya, a líně se vinula krajinou. S úlevou se
usmál - právě tam se potřebovali dostat.
Eragon se ohlédl a vylekalo ho, že se vzdálenost mezi nimi a urgaly teď zkrátila přibližně na tři míle. Ukázal údolí
Murtaghovi. "Pokud se nám tam podaří proklouznout tak, aby nás neviděli, mohli bychom je zmást."
Murtagh však nevypadal příliš optimisticky. "Za pokus to stojí. Ale dosud jim nedělalo potíže nás sledovat."
Jak se blížili k údolí, projeli pod spletitými větvemi do lesů Beorských hor. Stromy byly vysoké, měly popraskanou,
skoro černou kůru, stejně zbarvené jehličí a hrbolaté kořeny, které vykukovaly z hlíny jako obnažená kolena. Po zemi
ležely poházené šišky veliké jako koňské hlavy. Černohnědé veverky švitořily v korunách stromů a v dutinách kmenů
se blýskaly oči skrývajících se zvířat. Ze sukovitých větví visely zelené šlahouny vlčího oměje.
Eragon měl z lesa znepokojivý pocit; chloupky vzadu na krku se mu zježily. Ve vzduchu bylo cosi nepřátelského, jako
by jim stromy měly za zlé, že narušují jejich poklid. Jsou velmi staré, řekla Safira a čumákem se dotkla kmene.
Ano, řekl Eragon, ale rozhodně ne přívětivé. Jak postupovali, les stále houstl. Nedostatek místa přinutil Safiru, aby s
Aryou vyletěla nad stromy. Bez zřetelné stezky, které by se mohli držet, Eragona s Murtaghem neprostupný podrost
zpomaloval. Medvědí řeka se vinula vedle nich a naplňovala vzduch klokotavým bubláním. Sousední kopec zakrýval
slunce a vrhal na zem temný stín.
Při vjezdu do údolí si Eragon uvědomil, že ačkoli vypadalo jako úzká strž mezi dvěma kopci, bylo ve skutečnosti stejně
široké jako mnoho dolin v Dračích horách. Jenom díky mohutným hřebenům mlžných hor se zdálo být uzounké. Po
jeho strmých stěnách se řítily dolů vodopády. Nad hlavou se jim klikatil jen tenký proužek nebe z valné části zakrytý
šedými mraky. Z vlhké půdy pomalu stoupala mlha, která ochlazovala vzduch, až se jim kouřilo od úst. Z mechu a
kapradí vykukovaly lesní jahody, bojující o těch pár slunečních paprsků, jež sem dopadaly. Na hromadách
ztrouchnivělého dřeva pučely červené a žluté muchomůrky.
Vše kolem bylo klidné a tiché a těžký vzduch tlumil zvuky. Safira přistála nezvykle potichu na loučce nedaleko od nich.
Obrátila hlavu, aby na ně viděla. Právě jsem minula hejno černých a zelených ptáků s červenými skvrnami na křídlech.
Ještě nikdy jsem takové ptáky neviděla.
Všechno v těchto horách působí neobvykle, odpověděl Eragon. Vadilo by ti, kdybych se na tobě chvilku proletěl? Rád
bych se podíval na urgaly.
Samozřejmě že ne.
Obrátil se k Murtaghovi. "Vardenové se skrývají na konci tohoto údolí. Když si pospíšíme, mohli bychom tam dorazit
před setměním."
Murtagh si dal ruce v bok a zaprotestoval: "Jak se odtud dostanu? Zatím jsem neviděl žádné boční údolí a urgalové
nám co nevidět zatarasí cestu zpět. Potřebuju nějakou únikovou stezku."
"S tím si nedělej starosti," řekl nedočkavě Eragon. "Tohle je dlouhé údolí, dál určitě nějaký východ bude." Uvolnil
Aryu ze Safiry a zvedl ji do sedla Sněžného bleska. "Dohlédni na Aryu - poletím se Safirou. Sejdeme se s tebou o kus
dál." Vylezl Safiře na záda a utáhl si řemínky v sedle.
"Dávej pozor," varoval ho Murtagh se zamyšleně svraštělým čelem, pak zamlaskal na koně a spěchal zpátky do lesa.
Když Safira vyrazila k nebi, Eragon řekl: Myslíš, že bys dokázala vyletět až k vrcholku některé z hor? Mohli bychom tak
najít náš cíl a také odbočku pro Murtagha. Nechce se mi celou cestu údolím poslouchat jeho reptání.
Můžeme to zkusit, souhlasila Safira, ale tam nahoře se asi hodně ochladí.
Mám teplé oblečení.
Tak se drž! Safira najednou zamířila přímo vzhůru, až ho to málem vyhodilo ze sedla. Mocně máchala křídly a stoupala
výš a výš. Údolí pod nimi už vypadalo jen jako zelená linka. Medvědí řeka se v místech, kde na ni dopadalo světlo,
blýskala jako stříbrná stuha.
Vystoupali až do mraků, kde byl vzduch prosycen ledovou vlhkostí. Pohltila je beztvará šedá přikrývka, v níž viděli
sotva na délku paže. Eragon doufal, že se ve tmě s něčím nesrazí. Zkusil vystrčit ruku a mával s ní sem a tam. Srazila se
však na ní jen voda, která po ní stékala a promočila mu rukáv.
Hustá šedá mlha se mu vznášela kolem hlavy, když tu zahlédl holubici zuřivě mávající křídly. Kolem nožky měla
ovázaný bílý proužek. Safira na ni zaútočila s vyplazeným jazykem a čelistmi dokořán. Když scvakla ostré tesáky jen o
chloupek za jejím ocasem, holubice vyděšeně zaskřehotala. Pak vystřelila jako šipka, zmizela v mlze a zvuk jejích
mávajících křídel se postupně vytrácel.
Když se vynořili nad mraky, Safiřiny šupiny byly pokryté tisíci vodních kapiček, které vypadaly jako miniaturní duhy
na modrém třpytivém podkladu. Eragon si z šatů setřásl vodu a zachvěl se. Už neviděl zemi, jenom kupy mraků, valící se
mezi horami.
Stromy na horských úbočích nahradily široké ledovce, které se ve slunci modraly a bělaly. Ostré světlo, které se
odráželo od sněhu, přinutilo Eragona, aby zavřel oči. Po chvíli se je pokusil otevřít, ale světlo ho dál oslňovalo.
Podrážděně zabodl pohled do ohybu své paže. Jak to můžeš vydržet? zeptal se Safiry.
Mám odolnější oči než ty, odvětila.
Byl mráz. Eragonovi zmrzla voda ve vlasech a vytvořila mu tak na hlavě blýskavou přílbu. Košili i kalhoty měl ztvrdlé,
jako by se mu kolem končetin vytvořily skořápky. Safiřiny šupiny klouzaly jako led; křídla se jí pokryla námrazou. Ještě
nikdy neletěli tak vysoko, a vrcholky hor byly přesto stále míle nad nimi.
Safira mávala křídly pomaleji a pomaleji a obtížně se jí dýchalo. Eragon ztěžka popadal dech; zřejmě tu nebyl dostatek
kyslíku. Potlačil paniku a sevřel ostny na Safiřině krku, aby se udržel.
Musíme... se odtud dostat, řekl. Před očima mu tancovaly červené tečky. Nemohu... dýchat. Safira jako by ho neslyšela,
a tak zopakoval svoje sdělení, tentokrát hlasitěji. Znovu se však nedočkal odpovědi. Ona mě neslyší, uvědomil si.
Zavrávoral, těžko se mu přemýšlelo a pak ji plácnul do boku a v křikl: "Poleť dolů!"
Z toho vypětí dostal závrať. Najednou se mu před očima vše rozmazalo a změnilo v temný vír .
Když znovu nabyl vědomí, právě se vynořovali pod mraky. Hlava mu třeštila. Co se stalo? zeptal se, narovnal si záda a
zmateně se rozhlížel kolem.
Omdlel jsi, odpověděla Safira.
Pokusil se pročísnout si rukou vlasy, ale nechal toho, když ucítil rampouchy. Ano, to vím, ale proč jsi mi
neodpovídala?
Měla jsem zmatený mozek. Tvoje slova mi nedávala žádný smysl. Když jsi ztratil vědomí, poznala jsem, že se něco děje,
a sestoupila jsem níž. Zanedlouho jsem si uvědomila, co se přihodilo.
To je dobře, že jsi také neomdlela, řekl Eragon s nervózním smíchem. Safira jen zamrskala ocasem. Toužebně se zadíval
do míst, kde mraky zakrývaly kopce. Škoda, že jsme nemohli stanout na jednom z těch vrcholků... No, teď už to víme:
můžeme vyletět z údolí jen cestou, kterou jsme sem přišli. Jak to, že nám došel kyslík? Čím to, že ho máme tady dole, ale
ne tam ve výšce?
Nevím, ale znovu se už neopovážím letět tak blízko ke slunci. Měli bychom si to dobře zapamatovat. Může se nám to
hodit, kdybychom někdy bojovali s jiným Jezdcem.
Doufám, že to se nikdy nestane, řekl Eragon. Teď už bychom měli zůstat tady dole. Pro dnešek jsem měl dobrodružství
až až.
Nesli se na pozvolných vzdušných proudech a mířili od jedné hory ke druhé, dokud Eragon neuviděl, že urgalové už
dorazili ke vstupu do údolí. Co je žene takovou rychlostí a jak ji mohou udržet?
Když jsme tak blízko u nich, řekla Safira, vidím, že tihle urgalové jsou větší než ti, na které jsme narazili předtím.
Normální vysoký muž by jim sahal tak po prsa. Nevím, z jaké země sem pochodují, ale musí to být ohavné místo, když
plodí takové bestie.
Eragon shlédl na zem - neviděl detaily jako ona. Pokud budou pokračovat tímhle tempem, chytí Murtagha dřív, než
najdeme Vardeny.
Možná. Ale les by mohl zbrzdit jejich postup... Dokázal bys je zastavit pomocí kouzla?
Eragon zavrtěl hlavou. Zastavit je... to ne. Je jich příliš mnoho. Pomyslel na tenkou vrstvu mlhy na dně údolí a zašklebil
se. Ale mohl bych je trochu pozdržet. Zavřel oči, vybral potřebná slova, zahleděl se do mlhy a pak zavelel: "Gath un
reisa du rakr!"
Pod nimi se začalo cosi dít. Z výšky to vypadalo, jako by se země slila do jedné obrovské nehybné řeky. Před urgaly se
nakupil těžký pás mlhy a vytvořil hustou temnou hradbu. Urgalové před ní na chvíli znejistěli, pak ale pokračovali dál
jako neústupné beranidlo. Hradba proudila kolem nich a skryla vedoucí oddíly z dohledu.
Kouzlo vysálo z Eragona nečekaně mnoho sil, až se mu srdce začalo třepotat jako umírající pták. Zalapal po dechu a
zakoulel očima. Usilovně se snažil kouzlo ukončit - utěsnit trhlinu, kterou z něj odcházel život. S divokým zasténáním se
od něj odtrhl a přerušil spojení. Nitky kouzla se v jeho mysli svíjely jako bezhlaví hádci, pak se neochotně stáhly pryč a
odnesly s sebou poslední zbytky jeho sil. Stěna z mlhy se rozplynula a sesula se na zem jako blátěná věž, která se
rozpadla na kousky. Urgalům nic nebránilo v dalším postupu.
Eragon bezvládně ležel na Safiře a vyčerpaně oddechoval. Teprve teď si vzpomněl, co mu říkal Brom: "Kouzlo je
ovlivňováno vzdáleností, tak jako šíp nebo kopí. Pokud se pokusíš zvednout něco, co je míli daleko, vezme ti to víc
energie, než kdyby to bylo blíž." Příště už na to nezapomenu, pomyslel si rozmrzele.
Na to bys měl myslet v první řadě, vložila se do toho jízlivě Safira. Nejdřív ta hlína v Gil'eadu a teď tohle. Copak jsi
nevěnoval pozornost ničemu z toho, co ti Brom říkal? Jestli to takhle půjde dál, zabiješ se.
Dával jsem pozor, bránil se Eragon a poškrábal se na bradě. Už je to však dlouhá doba a neměl jsem příležitost se k
tomu vrátit. Nikdy jsem nekouzlil na dálku. Jak jsem mohl vědět, že to bude tak obtížné?
Zavrčela. Je mi jasné, že příště se budeš pokoušet oživit mrtvé. Nezapomeň, co ti o tom říkal Brom.
Nezapomenu, řekl netrpělivě. Safira začala klesat a hledat Murtagha s koňmi. Eragon by jí rád pomohl, ale jeho síla stěží
stačila na to, aby se udržel v sedle.
Safira přistála s trhnutím na malé planince a Eragon byl překvapený, když uviděl, že koně stojí a Murtagh klečí a
prohlíží si zem. Když Eragon stále nesesedal, Murtagh k němu přispěchal a vyptával se: "Co se stalo?" Z jeho hlasu
byla cítit nejen zlost, ale zároveň i únava a obavy.
"...Udělal jsem chybu," řekl Eragon po pravdě. "Urgalové už vstoupili do údolí. Pokusil jsem se je zmást, ale zapomněl
jsem na jedno z pravidel kouzlení a stálo mě to všechny síly."
Murtagh zachmuřeně ukázal palcem přes rameno za svá záda. "Právě jsem našel nějaké vlčí stopy, ale ty otisky jsou
palec hluboké a široké jako obě moje dlaně dohromady. Tady kolem se potulují zvířata, která mohou být nebezpečná
dokonce i pro tebe, Safiro." Otočil se k ní. "Vím, že nemůžeš do lesa, ale mohla bys kroužit nade mnou a koňmi? To by
ty divoké šelmy mělo udržet v dostatečné vzdálenosti. Jinak ze mě zůstane masa tak do náprstku."
"Humor, Murtaghu?" zeptal se Eragon, jemuž po tváři přeběhl rychlý úsměv. Svaly se mu chvěly, a tak se dokázal jen
stěží soustředit.
"Jen ten šibeniční." Murtagh si promnul oči. "Nemohu uvěřit, že nás celou dobu pronásledují pořád ti samí urgalové.
Museli by mít křídla, aby nás dostihli."
"Safira říkala, že jsou větší než ti, které jsme dosud viděli," poznamenal Eragon.
Murtagh zaklel a sevřel rukojeť svého meče. "Tím se to vysvětluje! Safiro, pokud máš pravdu, pak jsou to Kullové,
urgalská elita. Mělo mi to dojít, že do jejich čela postaví toho vůdce. Přesouvají se pěšky, protože koně jejich váhu
neunesou - žádný z nich není menší než osm stop - a dokážou běžet bez odpočinku celé dny, a přesto jsou stále
připraveni k boji. Na zabití jednoho z nich je potřeba tak pěti mužů. Kullové nikdy neopouštějí své jeskyně, jedině když
jdou do války. Takže určitě očekávají obrovský masakr, když vyšli ven v takovém množství."
"Dokážeme si udržet náskok?"
"Kdo ví?" řekl Murtagh. "Jsou silní, odhodlaní a je jich hodně. Možná se jim budeme muset postavit. Pokud se to
stane, tak jen doufám, že Vardenové mají nedaleko rozmístěné hlídky, které nám pomohou. Ani s našimi dovednostmi a
se Safirou se Kullům sami neubráníme."
Eragon zavrávoral. "Mohl bys mi dát kus chleba? Potřebuju se najíst." Murtagh mu rychle přinesl zbytek bochníku. Byl
starý a tvrdý, ale Eragon se do něj vděčně zakousl. Murtagh přelétl očima stěny údolí s jistými obavami. Eragon věděl,
že hledá cestu ven. "Nějaká určitě bude o kus dál."
"Samozřejmě," řekl Murtagh s předstíraným optimismem a plácl se do stehna. "Musíme jít."
"Jak je na tom Arya?" zeptal se Eragon.
Murtagh pokrčil rameny. "Horečka se zhoršila. Házela sebou a svíjela se. Co jsi čekal? Ubývá jí sil. Měl bys s ní letět k
Vardenům dřív, než jed nadělá další škodu."
"Neopustím tě," trval na svém Eragon, kterému se s každým kousnutím vracely síly. "Ne, když jsou urgalové tak
blízko."
Murtagh znovu pokrčil rameny. "Jak si přeješ. Ale varuji tě - pokud zůstaneš se mnou, ona to nepřežije."
"Takhle nemluv," naléhal Eragon a narovnal se v sedle. "Pomoz mi ji zachránit. Ještě se to může podařit. Řekni si, že je
to život za život - jako odčinění za Torkenbrandovu smrt."
Murtaghovi okamžitě potemněla tvář. "Za to nejsem nikomu nic dlužen. Ty..." V té chvíli ho přerušil roh, který se
rozezněl temným lesem. "Později se k tomu ještě vrátíme," křikl úsečně, zatímco pádil ke koním. Popadl jejich uzdy,
vztekle pohlédl na Eragona a vyrazil pryč.
Když Safira vzlétla, Eragon zavřel oči. Přál si ležet v měkké posteli a zapomenout na všechny potíže. Safiro, řekl
nakonec a přitiskl si dlaně k uším, aby si je zahřál, co kdybychom vzali Aryu k Vardenům? Jakmile bude v bezpečí,
mohli bychom letět zpátky za Murtaghem a pomoci mu dostat se odtud pryč.
Vardenové ti to nedovolí, řekla Safira. Pravděpodobně by si mysleli, že se vracíš, abys urgalům prozradil jejich úkryt.
Nepřicházíme zrovna za nejlepších okolností, takže bude těžké získat jejich důvěru. Budou chtít vědět, proč jsme
přivedli celou armádu Kullů přímo před jejich brány.
Prostě jim budeme muset říct pravdu a doufat, že nám uvěří, řekl Eragon.
A co budeme dělat, jestli Kullové napadnou Murtagha?
Samozřejmě s nimi budeme bojovat! Nedovolím, aby jeho a Aryu zajali nebo zabili, reagoval Eragon pobouřeně.
Když promluvila, byl z jejích slov cítit nádech jízlivosti. Jak ušlechtilé. Och, porazíme spousty urgalů - ty pomocí kouzel
nepřemůžeme, oni přemohou nás.
Tak co mám tedy dělat? dožadoval se rady. Nevydám jim Aryu ani Murtagha na milost.
Safira máchla ocasem, až hlasitě prosvištěl vzduchem. To po tobě nikdo nechce. Ale - pokud zaútočíme jako první,
mohli bychom být ve výhodě.
Zbláznila ses? Oni... Eragon se zarazil a chvíli nad tím přemýšlel. Nebudou moci nic dělat, usoudil překvapeně.
Přesně tak, řekla Safira. Můžeme jim způsobit řadu těžkostí z bezpečné výšky.
Shodíme na ně balvany! navrhl Eragon. To by je mohlo rozehnat.
Pokud nemají dostatečně tvrdé lebky, které je ochrání. Safira se stočila doprava a rychle slétla k Medvědí řece. Sevřela
silnými drápy středně veliký balvan a Eragon si nabral do náručí několik kamenů velikých jako pěst. S tímto nákladem
Safira neslyšně plachtila, dokud nebyli nad jednotkami urgalů. Teď! zvolala a pustila balvan. Ozvalo se tlumené
praskání, když se jejich střely řítily korunami stromů a probíjely si cestu větvemi. Bezprostředně poté se údolím
rozeznělo skučení.
Eragon se zle zašklebil, když slyšel, jak urgalové prchají do úkrytů. Pojďme si najít další střelivo, navrhl a nahnul se
přes Safiru. Souhlasně zabručela a vrátila se ke korytu řeky.
Byla to dřina, ale dokázali zbrzdit postup urgalů - přesto však nebylo možné zastavit je úplně. Zatímco letěli pro
kameny, postupovali urgalové vpřed. Přesto však díky jejich úsilí si Murtagh udržoval před pochodujícím urgalským
vojskem stále náskok.
Jak hodiny míjely, údolí potemnělo. Bez slunce, které až dosud aspoň trochu hřálo, začal vzduchem pronikat
nepříjemný chlad a přízemní mlha obalila stromy námrazou doběla. Z doupat začala vylézat noční zvěř a vykukovat z
temných úkrytů na cizince, kteří vnikli na jejich území.
Eragon dále zkoumal skalní stěny a hledal vodopád, který by ukázal cíl jejich cesty. Bolestně si uvědomoval, že každou
další minutou se Arya přibližuje smrti. "Rychleji, rychleji," mumlal si sám pro sebe a shlédl dolů na Murtagha. Než
Safira naložila další kameny, řekl: Pojďme si udělat přestávku a zkontrolovat Aryu. Den je zase pryč a já se bojím, že jí
zbývají už jen hodiny, ne-li minuty.
Aryin život je teď v rukou osudu. Rozhodl ses zůstat s Murtaghem; teď už je pozdě na to, abys to změnil, tak si s tím
přestaň lámat hlavu... Svrbí mě z tebe šupiny. To nejlepší, co teď můžeme udělat, je dál ostřelovat urgaly. Eragon věděl,
že má pravdu, přesto se tím jeho úzkost nezmírnila. Znovu začal pátrat po vodopádu, ale všechno to, co před nimi
leželo, zakrýval široký horský hřeben.
Údolí naplnila hustá tma, která se snesla na stromy a hory jako inkoustově černý mrak. Ani se svým ostrým sluchem a
jemným čichem už Safira nedokázala v hustém porostu určit polohu urgalů. Nebylo vidět měsíc, který by jim pomohl, a
nad hory vystoupá až za několik hodin.
Safira se dlouze, pozvolna stočila doleva a klouzala mezi horskými hřebeny. Eragon nejasně cítil, jak je míjejí, a pak
přimhouřil oči, když před sebou uviděl nenápadný bílý pás. Že by to byl konečně ten vodopád? zauvažoval.
Pohlédl k nebi, na němž se po západu slunce ještě držely červánky. Obrysy temných hor se sbíhaly a tvořily členitou
misku, která uzavírala údolí. Konec údolí už nemůže být daleko! zvolal a ukázal na hory. Myslíš, že Vardenové o nás
vědí? Možná nám pošlou nějaké muže na pomoc.
Pochybuji, že nám pomohou dřív, než budou s jistotou vědět, zda jsme přátelé, nebo nepřátelé, mínila Safira a prudce
klesala k zemi. Vrátím se k Murtaghovi - teď bychom s ním měli zůstat v kontaktu. Vzhledem k tomu, že už nevím, kde
přesně urgalové jsou, mohli by ho zaskočit nepřipraveného dřív, než bychom mu stačili pomoci.
Eragon uvolnil Zar'roc z pouzdra a zauvažoval, zda bude mít k boji dost sil. Safira přistála nalevo do Medvědí řeky a
pak se v očekávání přikrčila. V dálce hučel vodopád. Přichází, řekla. Eragon napínal uši a zachytil zvuk klapajících
kopyt. Murtagh vyběhl z lesa a koně hnal před sebou. Přestože je spatřil, nezpomaloval.
Eragon seskočil ze Safiry a škobrtnul, než vyrovnal tempo s Murtaghem. Safira vyrazila za nimi podél řeky, kde jí
nepřekážely stromy. Než mu Eragon stačil předat novinky, Murtagh řekl: "Viděl jsem, jak jste se Safirou pouštěli
kameny na urgaly - pěkná dřina, co? Zastavili se Kullové, nebo se obrátili na útěk?"
"Stále jsou za námi, ale už jsme skoro u konce údolí. Jak je na tom Arya?"
"Ještě nezemřela," řekl stroze Murtagh. Sotva popadal dech. Z dalších jeho slov byla cítit předstíraná lhostejnost, jako
by skrýval rozrušení. "Je před námi nějaké údolí nebo soutěska, kudy mohu utéct?"
Eragon se usilovně snažil vzpomenout, zda viděl nějaké trhliny v hřebenech kolem; na Murtaghovo dilema v tu chvíli
ani nepomyslel. "Je tma," začal vyhýbavě a vyhnul se nízké větvi, "takže mi mohlo něco uniknout, ale... není."
Murtagh hlasitě zaklel, prudce zastavil a přitáhl koním uzdy, dokud se také nezastavili. "Chceš říct, že nemůžu jít jinam
než k Vardenům?"
"Ano, ale nezastavuj se. Urgalové nám jsou v patách!"
"To tedy ne!" řekl vztekle Murtagh a prudce zabodl Eragonovi prst do prsou. "Říkal jsem ti, že k Vardenům nepůjdu, ale
tys pokračoval dál a uvěznil mě mezi kladivem a kovadlinou! To ty jsi viděl elfčiny vzpomínky. Proč jsi mi neřekl, že je
to slepá ulička?"
Eragon se při tom útoku dopálil a odsekl: "Věděl jsem jenom, kam máme jít, ne co leží po cestě. Neobviňuj mě za něco,
co sis sám vybral."
Murtagh zaklel a rozzuřeně se odvrátil. Eragon viděl jen nehybnou, sehnutou postavu. On sám měl ramena vypjatá a
po straně mu na krku pulsovala žíla. Se vzrůstající netrpělivostí dal ruce v bok.
Proč jste zastavili? zeptala se znepokojeně Safira.
Neruš mě. "Co máš s Vardeny za spor? Nemůže to být tak hrozné, abys to skrýval dokonce i teď. Raději bys bojoval s
Kully, než abys to prozradil? Kolikrát se ještě o tom budeme muset bavit, než mi začneš důvěřovat?"
Dlouho bylo ticho.
Urgalové! připomněla jim naléhavě Safira.
Já vím, řekl Eragon, který se snažil potlačit vztek. Ale tohle musíme dořešit.
Rychle, pospěšte si.
"Murtaghu," řekl Eragon naléhavě, "pokud nechceš zemřít, musíme jít k Vardenům. Než k nim přijdu, musím vědět, jak
se k tobě postaví. Bude to dost nebezpečné i bez zbytečných překvapení."
Konečně se Murtagh obrátil k Eragonovi. Ztěžka a rychle dýchal, jako vlk zahnaný do kouta. Odmlčel se a pak řekl
ztrápeně: "Máš právo to vědět. Jsem... jsem syn Morzana, prvního a posledního z Křivopřísežných."
=

Eragon- 46.kapitola

31. března 2014 v 16:27 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Souboj vůlí
Když se rozbřesklo, Eragon měl sedřenou tvář, jak byl celou dobu opřený o Bleskův krk, a tělo ho ještě bolelo po
souboji s Murtaghem. Celou noc střídavě spali v sedle. Díky tomu nechali oddíly urgalů daleko za sebou, ale nikdo z
nich nevěděl, zda si náskok udrží. Koně byli na pokraji svých sil, přesto dál udržovali vytrvalé tempo. Ale zda to bude
stačit k úniku, záleželo na tom, jak odpočatí byli jejich pronásledovatelé... a zda Eragonův a Murtaghův kůň přežijí.
Beorské hory vrhaly do krajiny ohromné stíny a ubíraly tak sluneční teplo. Na sever byla poušť Hadarak, tenký bílý
pás světlý jako polední sníh.
Musím jíst, řekla Safira. Od té doby, co jsem naposledy lovila, už uběhlo mnoho dní. Kručí mi v břiše. Když začnu hned,
mohla bych nachytat dostatek těch skákavých zvířat, aby to stačilo na několik soust.
Eragon se usmál jejímu přehánění. Jdi, ale Aryu nech tady.
Budu rychle hotová. Odvázal jí elfku zpod břicha a přemístil ji do sedla Sněžnému bleskovi. Safira odletěla a zmizela
směrem k horám. Eragon utíkal vedle Sněžného bleska a hlídal, aby Arya nespadla. On ani Murtagh nepromluvili. Jejich
včerejší rozepře se už ve srovnání s hrozbou urgalů nezdála tak významná, ale rány po ní zůstaly.
Safira si během hodiny nalovila dostatek potravy a ohlásila Eragonovi svůj úspěch. Eragona těšilo, že se brzy vrátí. Její
nepřítomnost ho dost zneklidňovala.
Zastavili u jezírka, aby napojili koně. Eragon si líně utrhl stéblo trávy, kroutil si s ním kolem prstu a hleděl na elfku. Ze
snění ho vyrušilo kovové zaskřípění meče vytahovaného z pochvy. Instinktivně sevřel Zar'roc, prudce se otočil a
pátral po nepříteli. Byl tu ale jen Murtagh, který měl svůj dlouhý meč v pohotovosti. Ukázal na kopec před nimi, kde na
světle hnědém koni seděl vysoký muž v hnědém plášti s holí v ruce. Za ním bylo vidět skupinu dvaceti jezdců. Nikdo z
nich se ani nepohnul. "Mohli by to být Vardenové?" zeptal se Murtagh.
Eragon nenápadně natáhl tětivu luku. "Podle toho, co říkala Arya, by měli být ještě stovky mil daleko. Tohle by mohla
být jedna z jejich hlídek nebo skupin nájezdníků."
"Pokud to nejsou lupiči." Murtagh se vyhoupl na Tornaka a také si připravil luk.
"Pokusíme se jim ujet?" zeptal se Eragon a přehodil přes Aryu přikrývku. Jezdci ji určitě viděli, ale doufal, že se mu
podaří zatajit skutečnost, že je elf.
"To by nám nepomohlo," potřásl hlavou Murtagh. "Tornak a Sněžný blesk jsou dobří hřebci, ale jsou unavení a nejsou
to dostihoví koně. Podívej na koně, které mají ti muži; ti jsou určení k rychlému běhu. Chytili by nás dřív, než bychom
ujeli půl míle. Krom toho nám možná chtějí říct něco důležitého. Raději řekni Safiře, ať si pospíší s návratem."
Eragon už to dělal. Vysvětlil situaci a pak ji upozornil: Neukazuj se, dokud to nebude nezbytné. Nejsme sice už v
Království, ale přesto nechci, aby o tobě někdo věděl.
Dobře, odvětila. Pamatuj, že kouzlo tě ochrání tam, kde nestačí rychlost ani štěstí. Cítil, jak se vznesla a letěla k nim
nízko při zemi.
Skupina mužů je z kopce pozorovala.
Eragon úzkostlivě sevřel Zar'roc. Drátem omotanou rukojeť meče držel pevně v ruce. Řekl potichu: "Pokud nám budou
vyhrožovat, mohu je zastrašit kouzlem. Když to nepomůže, je tu Safira. Zajímalo by mě, jak by reagovali na Jezdce?
Vypráví se tolik legend o jejich mimořádných schopnostech... Mohlo by to stačit k tomu, abychom se vyhnuli boji."
"Na to nespoléhej," pravil rozhodně Murtagh. "Pokud dojde k boji, prostě jich musíme zabít tolik, abychom je
přesvědčili, že jim nestojíme za takové krveprolití." Jeho tvář byla vyrovnaná a chladná.
Muž na světlém hnědákovi dal znamení holí a jezdci vyrazili cvalem směrem k nim. Muži nad hlavami mávali oštěpy, a
jak se přibližovali, hlasitě výskali. Na bocích jim visely odřené pochvy mečů. Zbraně měli zrezivělé a špinavé. Čtyři z
nich namířili šípy na Eragona s Murtaghem.
Vůdce rychle kroužil holí ve vzduchu a jeho muži mu odpovídali výkřiky. Pak divoce obklíčili Eragona s Murtaghem.
Eragonovi zacukaly rty. Málem do jejich řad vypustil kouzlo, ale pak se ovládl. Ještě nevíme, co chtějí, připomněl sám
sobě a snažil se ovládnout vzrůstající zlé tušení.
Ve chvíli, kdy byli Eragon s Murtaghem zcela obklíčeni, vůdce přitáhl uzdu svému koni, pak zkřížil paže na prsou a
kriticky si je prohlížel. Povytáhl obočí. "Nu, tihle jsou lepší než ten odpad, co obvykle nacházíme! Přinejmenším jsme
tentokrát narazili na zdravé jedince. A dokonce je ani nemusíme lovit. Greig bude mít radost." Muži se zachechtali.
Při jeho slovech se Eragonovi sevřely útroby. V jeho mysli se probouzelo podezření. Safiro...
"Teď, pokud jde o vás dva," promluvil velitel k Eragonovi s Murtaghem, "když budete tak hodní a odhodíte své zbraně,
moji muži vás neprošpikují šípy zaživa." Lukostřelci se na ně významně zašklebili; muži se znovu zasmáli.
Murtagh zůstal nehybně stát, jen pohnul mečem. "Kdo jste a co chcete? Jsme svobodní lidé, kteří cestují po této zemi.
Nemáte právo nás zastavovat."
"Ó, já mám všechna práva," řekl muž pohrdavě. "A co se týče mého jména, otroci neoslovují své pány takovým
způsobem, pokud nechtějí být zbičováni."
Eragon zaklel sám pro sebe. Otrokáři! Živě si pamatoval lidi, které viděl na dražbě v Dras-Leoně. Začalo to v něm vřít
hněvem. Pohlédl na muže kolem sebe s ještě větší nenávistí a odporem.
Vrásky ve tváři vůdce skupiny se prohloubily. "Odhoďte meče a vzdejte se!" Otrokáři strnuli a zírali na ně ledovýma
očima, ale Eragon i Murtagh drželi své zbraně dál. Náhle Eragon ucítil povědomé mravenčení v dlani. Za sebou uslyšel
šelest a pak hlasité nadávky. Polekaně se otočil.
Jeden z otrokářů stáhl z Aryi přikrývku a odhalil její tvář. Nejprve užasle zíral s otevřenými ústy a pak vykřikl:
"Torkenbrande, tohle je elf!" Muži se překvapeně zavrtěli, zatímco jejich vůdce pobídl koně směrem ke Sněžnému
bleskovi. Pohlédl na Aryu a hvízdl.
"Jakou má asi cenu?" zeptal se někdo.
Torkenbrand chvíli mlčel, pak roztáhl ruce a řekl: "Přinejmenším celé jmění. Království dá za ni horu zlata!"
Otrokáři vykřikli vzrušením a vzájemně se poplácali po zádech. V Eragonově mysli se rozezněl řev, když se Safira
prudce stočila vysoko nad jejich hlavami. Teď zaútoč! vykřikl. Ale když se dají na útěk, nech je utéct. Okamžitě složila
křídla a řítila se dolů. Eragon dal rychle Murtaghovi znamení. Murtagh signál pochopil. Udeřil loktem otrokáře do
obličeje, srazil ho ze sedla a zabodl paty do Tornakových slabin.
Kůň pohodil hřívou, vyskočil kupředu, otočil se a postavil se na zadní. Murtagh mával mečem, zatímco Tornak klesl
zpátky na zem a předními kopyty nakopl do zad otrokáře, který prve spadl z koně. Muž vykřikl.
Než se otrokáři stačili vzpamatovat, Eragon se vztyčil, zdvihl ruku a odříkával slova starověkého jazyka. Pak náhle zemi
uprostřed rvoucích se těl zasáhla indigově modrá ohnivá koule a rozprskla se do gejzíru rozžhavených kapek, které se
vypařily jako sluncem zahřátá rosa. Vzápětí se z nebe snesla Safira a přistála vedle Eragona. Rozevřela tlamu, odhalila
mohutné tesáky a zařvala. "Vidíte?" zvolal Eragon uprostřed vřavy. "Jsem Jezdec!" Zdvihl Zar'roc nad hlavu, až rudá
čepel zazářila ve slunečním světle, a pak jím namířil na otrokáře. "Prchejte, pokud je vám život milý!"
Muži zmateně vykřikovali a plazili se jeden přes druhého, aby co nejrychleji utekli. V tom zmatku dostal Torkenbrand
oštěpem ránu do spánku. Svalil se bezvládně na zem. Muži si dál nevšímali svého padlého vůdce, hnali se pryč ve
zmateném úprku a jen kradmo se přitom ohlíželi po Safiře.
Torkenbrand se vyškrábal na kolena. Ze spánku mu tekla krev, která stékala v temně rudých praméncích. Murtagh
sesedl z koně a rázně k němu vykročil s mečem v ruce. Torkenbrand zvedl ruku v bezmocném gestu, jako by chtěl
odvrátit úder. Murtagh však na něj chladně pohlédl a pak se ohnal ostřím po jeho krku. "Ne!" vykřikl Eragon, ale bylo
příliš pozdě.
Torkenbrandovo bezhlavé tělo se v oblaku prachu zhroutilo k zemi. Jeho hlava ztěžka dopadla opodál. Eragon se
rozběhl k Murtaghovi a rozzuřeně ze sebe vychrlil: "Máš snad shnilý mozek?" vykřikl zlostí celý bez sebe. "Proč jsi ho
zabil?"
Murtagh si otřel meč o záda Torkenbrandovy vesty. Ocel na ní zanechala tmavou skvrnu. "Nevím, proč jsi tak
rozčilený..."
"Rozčilený!" vybuchl Eragon. "Jsem mnohem víc než to! Napadlo tě vůbec, že bychom ho tu prostě mohli nechat a jet
si dál svou cestou? Ne! Místo toho ze sebe uděláš kata a setneš mu hlavu. Byl úplně bezbranný!"
Murtagh se zdál být v rozpacích z Eragonova hněvu. "No, nemohli jsme ho tu jen tak nechat - on byl nebezpečný.
Ostatní utekli... bez koně by se daleko nedostal. Nechtěl jsem, aby ho tu našli urgalové a dozvěděli se o Arye. Tak jsem
myslel, že by..."
"Ale zabít ho?" přerušil ho Eragon. Safira zvědavě očichala Torkenbrandovu hlavu. Zlehka otevřela ústa, jako by ji
chtěla chňapnout, pak se ale zdálo, že si to rozmyslela a připlížila se k Eragonovi.
"Jen se snažím zůstat naživu," prohlásil Murtagh. "Život žádného cizince není cennější než můj vlastní."
"Ale to ještě neznamená oddávat se bezohlednému násilí. Kde jsou tvé city." zavrčel Eragon a ukázal při tom na
useknutou hlavu.
"City? City? Jak se mohu vciťovat do svých nepřátel? Mám pokaždé zvažovat, zda se budu bránit, protože by to mohlo
někomu způsobit bolest? Kdyby to tak bylo, už bych byl celá léta mrtvý! Musíš být ochotný chránit sám sebe a to, co
ctíš, za jakoukoli cenu."
Eragon zasunul Zar'roc zpátky do pochvy a prudce u toho zavrtěl hlavou. "Takhle bys mohl omlouvat jakoukoli
ukrutnost."
"Myslíš, že se mi to libí?" vykřikl Murtagh. "Byl jsem v ohrožení života od chvíle, kdy jsem se narodil! Pokaždé, když
jsem se probudil, jsem musel unikat nejrůznějším nebezpečím. A dosud se mi těžko usíná, protože si nikdy nejsem jistý,
zda se dožiji svítání. Pokud jsem někdy zažil dobu, kdy jsem byl v bezpečí, muselo to být v matčině těle, i když ani tím si
nejsem jistý! Ty to nechápeš - kdybys žil s tímhle strachem, naučil by ses to, co já: Nikdy neriskovat." Mávl směrem k
Torkenbrandovu tělu. "On představoval nebezpečí, které jsem odstranil. Vůbec toho nelituji a nebudu se trápit tím, co
se stalo a co už je pryč."
Eragon pohlédl zblízka Murtaghovi do očí. "Přesto jsi to neměl dělat." Přivázal Aryu k Safiře, pak nasedl na Sněžného
bleska. "Pojedeme." Murtagh projel s Tornakem kolem Torkenbrandova těla, ležícího na břiše v zakrváceném prachu.
Jeli tempem, které by Eragon ještě před týdnem považoval za nemožné; míle kolem nich ubíhaly, jako by jim narostla
křídla. Stočili se na jih mezi dva rozeklané výběžky Beorských hor, které měly tvar téměř sevřených klepet. Jejich špičky
byly den cesty od sebe, přesto se však tato vzdálenost zdála být menší díky kolosální velikosti hor. Jako by se ocitli v
údolí stvořeném pro obry.
Když toho dne zastavili, Eragon s Murtaghem se mlčky navečeřeli a odmítali zvednout oči od jídla. Potom Eragon
úsečně oznámil: "Budu držet první hlídku." Murtagh přikývl a ulehl do přikrývek zády k němu.
Chceš si o tom promluvit? zeptala se Safira.
Teď ne, zamumlal Eragon. Dej mi nějaký čas na rozmyšlenou, jsem... zmatený.
Stáhla se z jeho mysli s něžným dotekem a zašeptala: Mám tě moc ráda, maličký.
A já tebe, řekl. Schoulila se vedle něj do klubíčka a zahřívala ho. Seděl bez pohnutí ve tmě a snažil se přemoci svůj
neklid.

Eragon- 45.kapitola

31. března 2014 v 16:25 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Odhalená cesta
Ztrhaní a vysílení, avšak s vítězoslavnými úsměvy na tváři se usadili kolem ohně a blahopřáli si. Safira jásavě
zatrylkovala, až tím vyplašila koně. Eragon upřeně hleděl do plamenů. Byl pyšný, že ujeli zhruba sto osmdesát mil za
pět dní. Byl by to obdivuhodný výkon dokonce i na jezdce, který by mohl pravidelně střídat zvířata.
Dostal jsem se pryč z Království. Bylo to zvláštní pomyšlení. Narodil se v Království, celý svůj život prožil v zemi, které
vládl Galbatorix, vinou králových služebníků přišel o nejbližší přátele a rodinu a na jeho území několikrát málem
zahynul. Ale teď je volný. Už nebudou muset se Safirou ustupovat vojákům, vyhýbat se městům nebo skrývat svou
totožnost. Bylo to nostalgické zjištění, protože za to zaplatil ztrátou světa, na nějž byl zvyklý.
Pozoroval hvězdy na zešeřelém nebi. A ačkoli se mu zamlouvala myšlenka, že si může vybudovat nový domov někde v
bezpečném závětří, byl svědkem tolika zločinů a křivd spáchaných ve jménu Galbatorixe - od vražd až po otroctví -, že
se nemohl jen tak otočit ke Království zády. Už to nebyla pouze touha po pomstě - za Bromovu a Gerovu smrt -, co jej
pohánělo dál. Jako Jezdec cítil povinnost pomáhat těm, kdo nemají sílu vzdorovat Galbatorixovu útlaku.
S povzdechem zanechal svých úvah a pohlédl na elfku ležící vedle Safiry. Oranžové světlo ohně dodávalo její tváři
teplý nádech. Pod lícními kostmi jí tančily jemné stíny. Jak ji tak pozoroval, najednou ho něco napadlo.
Dokázal sledovat myšlenky lidí i zvířat - a touto cestou s nimi komunikovat, pokud si to přál -,-ale bylo to něco, co dělal
jen zřídka, kromě rozhovorů se Safirou. Stále pamatoval na Bromovo varování, aby nevstupoval do něčí mysli, pokud
to není naprosto nezbytné. Kromě jediného pokusu prozkoumat Murtaghovo vědomí to dosud nikdy neudělal.
Přesto teď přemýšlel, zda by nebylo možné spojit se s elfkou v jejím bezvědomí. Možná bych mohl z jejích vzpomínek
zjistit, proč zůstává v tomto stavu. Ale pokud se zotaví, odpustí mi takový zásah do soukromí...? Tak či onak, musím to
zkusit. Už je v bezvědomí skoro týden. Klekl si k elfce, aniž by prozradil cokoli ze svých úmyslů Murtaghovi nebo
Safiře, a položil jí dlaň na čelo.
Eragon zavřel oči a vyrazil myšlenkou jako pátravými prsty přímo k elfčině mysli. Našel ji bez obtíží. Nebyla zmatená a
naplněná bolestí, jak očekával, ale jasná a čistá jako tón křišťálového zvonku. Najednou však do jeho mysli pronikla
ledová dýka. V hlavě mu vytryskla nesnesitelná bolest a před očima uviděl barevné skvrny. Snažil se stáhnout zpátky,
ale zjistil, že je uvězněný v železném sevření a nemůže ven.
Eragon bojoval ze všech sil a bránil se všemi možnými způsoby, na které si vzpomněl. Dýka však bodala dál do jeho
mysli. Horečně před ni postavil veškeré své zábrany, aby zmírnil útok. Bolest teď nebyla tak mučivá, ale stále
narušovala jeho soustředění. Elfka využila příležitosti a nemilosrdně roztříštila jeho obranu.
Na Eragona se začala ze všech stran tlačit tíživá clona, která rdousila všechny jeho myšlenky. Nezdolná síla se pomalu
stahovala a vymačkávala z něj život kousek po kousku, ač odolával a odmítal se vzdát.
Elfka ještě zesílila svůj nápor, aby ho udusila jako plamínek svíčky. Zoufale vykřikl ve starověkém jazyce: Eka aí fricai
un Šrur'tugal! Jsem Jezdec a přítel! Smrtící sevření nepovolilo, ale elfka zaváhala a cítil její překvapení.
I když ještě cítil podezíravost, věděl, že mu uvěří; ve starověkém jazyce nebylo možné lhát. I když tvrdil, že je přítel,
nemuselo to pro ni znamenat, že jí nechce ublížit. Věděla jen, že Eragon považuje sám sebe za jejího přítele, a tudíž je to
tvrzení pro něj pravdivé, třebaže ona by ho za přítele možná nepovažovala. I starověký jazyk má svá omezení, pomyslel
si Eragon a doufal, že elfka bude natolik zvědavá, že se odváží ho pustit.
A byla. Tlak povolil a bariéra kolem její mysli se váhavě stáhla. Elfka se zdráháním dovolila, aby se dotkli myšlenkami
jako dvě divoká zvířata, která se setkala poprvé v životě. Eragonovi přeběhlo po zádech slabé mrazení. Její mysl byla
velmi zvláštní. Zdála se být nekonečná a mocná, zatížená vzpomínkami nesčetných let. Temné myšlenky odplývaly
mimo jeho dosah a jeho vědomí se letmo dotýkalo dědictví její rasy, které ho děsilo. Přesto všemi těmi pocity prolínala
melodie divoké nezkrotné krásy, ztělesňující její bytost.
Jak se jmenuješ? zeptala se v myšlenkách starověkým jazykem. Hlas měla unavený a naplněný tichým zoufalstvím.
Eragon. A ty? Její vědomí ho přilákalo blíž a vybídlo ho, aby se ponořil do lyrických tónů odkazu jejího rodu. S
obtížemi odolal jejímu volání, i když celým srdcem toužil výzvu přijmout. Poprvé pochopil tajemnou přitažlivost elfů.
Byly to kouzelné bytosti, nespoutané smrtelnými zákony země - lišili se od lidí stejně jako draci od zvířat.
...Arya. Proč jsi se se mnou spojil tímto způsobem? Stále jsem zajatcem Království?
Ne, jsi volná! řekl Eragon. Přestože znal jen pár slov ze starověkého jazyka, dokázal jí podstatu sdělit: Byl jsem
uvězněný v Gil'eadu, stejně jako ty, ale utekl jsem a zachránil tě. Za pět dní, které uplynuly od té doby, jsme překročili
okraj pouště Hadarak a utábořili jsme se u Beorských hor. Za celou tu dobu ses nepohnula ani jsi nepromluvila.
Ach tak... tak to byl Gil'ead. Odmlčela se. Vím, že rány se mi zahojily. Tehdy jsem nechápala proč - byla jsem
přesvědčená, že je to jen příprava na další mučení. Teď už chápu, žes to byl ty. Pak tiše dodala: Ani tak jsem se ale
neprobrala a ty jsi z toho zmatený.
Ano.
V zajetí mi dávali spolu s drogou vzácný jed, skilna bragh, aby potlačili mé síly. Každý den ráno mi podali protilátku
jedu, který jsem dostala předchozího dne, a to i násilím, když jsem odmítla ji pozřít. Bez ní zemřu během pár hodin. Proto
ležím v tomhle polospánku - zpomaluje to účinky skilna bragh, ale nezastaví ho to... Zvažovala jsem, že bych se
probrala, abych skončila svůj život a tak definitivně odmítla Galbatorixe, ale nakonec jsem od toho upustila v naději, že
bys mohl být spojenec... Její hlas se zvolna vytrácel.
Jak dlouho takhle můžeš zůstat? zeptal se Eragon.
Týdny, ale bojím se, že už nemám tolik času. Tenhle spánek nedokáže oddalovat smrt navěky... Cítím ji ve svých žilách
už teď. Pokud nedostanu protilátku, podlehnu účinkům jedu do tří nebo čtyř dnů.
Kde mohu tu protilátku nalézt?
Je pouze na dvou místech mimo Království: u mých lidí a u Vardenů. Jenže můj domov je odtud příliš daleko, i kdybys
letěl na drakovi.
A co Vardenové? Vzali bychom tě přímo za nimi, ale nevíme, kde jsou.
Řeknu ti to - pokud mi dáš slovo, že nikdy neprozradíš jejich úkryt Galbatorixovi nebo komukoli, kdo mu slouží. Navíc
mi musíš přísahat, že jsi mě nijak neoklamal a že nehodláš nijak ublížit elfům, trpaslíkům, Vardenům ani drakům.
To, oč jej Arya žádala, by bylo dost snadné - kdyby nemluvili ve starověkém jazyce. Eragon pochopil, že vyžadovala
slib závaznější než sám život. Jakmile ho jednou dáte, nikdy jej nelze porušit. Ztěžka na něj dolehl, když důstojnou
přísahou potvrzoval jejich úmluvu.
Platí... Jeho myslí se najednou počaly míhat výjevy, z nichž dostával závrať. Jel podél pásu Beorských hor, cestoval
mnoho mil na východ. Eragon se snažil pamatovat si cestu, zatímco se skalnaté hory a kopce míhaly kolem. Teď
směřoval na jih, stále podél hor. Pak se náhle všechno otočilo a on vjel do úzkého klikatého údolí. Proplétalo se mezi
horami až ke zpěněnému vodopádu, který prudce dopadal do hlubokého jezera.
Obrazy ustaly. Je to daleko, řekla Arya, ale nenech se tou vzdáleností odradit. Až přijedeš k jezeru Kóstha-mérna na
konci Medvědí řeky, vezmi kámen, zabouchej jím na skálu vedle vodopádu a zvolej: Aí varden abr du Šrur'tugals gata
vanta. Přijmou tě. Zprvu ti nebudou důvěřovat, ale neztrácej odvahu, jakkoli nebezpečné ti to bude připadat.
Jaký protijed potřebuješ? zeptal se.
Její hlas se zachvěl, ale pak znovu nabyla sílu. Řekni jim - ať mi dají nektar túnivor. Teď musíš jít... Už jsem vydala příliš
energie. Znovu už se mnou nemluv, ledažeby nebyla naděje dorazit včas k Vardenům. Pokud se tak stane, musím ti
sdělit něco, co Vardenové potřebují vědět, aby přežili. Sbohem, Eragone, Dračí jezdče... můj život je v tvých rukou.
Arya se vzdálila a přerušila jejich spojení. Tajemné tóny, které zněly během jejich rozhovoru, ustaly s ním. Eragon se
rozechvěle nadechl a přinutil se otevřít oči. Vedle něj stáli Murtagh se Safirou - každý z jedné strany - a se zájmem ho
pozorovali. "Jsi v pořádku?" zeptal se Murtagh. "Klečíš tady už skoro čtvrt hodiny."
"Skutečně?" zeptal se Eragon a zamžikal.
Ano - a tváříš se jako uzlíček neštěstí, poznamenala suše Safira.
Eragon se postavil a prudkým pohybem si protáhl ztuhlá kolena. "Mluvil jsem s Aryou!" Murtagh se tázavě zamračil,
jako by zkoumal, zda se Eragon nezbláznil. Eragon to honem vysvětlil: "Ta elfka - jmenuje se Arya."
A co ji sužuje? zeptala se netrpělivě Safira.
Eragon jim rychle popsal celý jejich rozhovor. "Jak daleko je to k Vardenům?" zeptal se Murtagh.
"Nejsem si úplně jistý," přiznal Eragon. "Z toho, co mi ukázala, se zdá, že je to ještě dál než odtud do Gil'eadu."
"A to máme ujet za tři nebo čtyři dny?" protestoval rozčileně Murtagh. "Trvalo nám to pět dlouhých dní, než jsme se
dostali až sem! Co chceš dělat, utahat koně? Už teď jsou vyčerpaní."
"Ale jestli nic neuděláme, zemře! Pokud je to pro koně příliš náročné, může Safira s Aryou a se mnou letět napřed;
aspoň bychom se dostali k Vardenům včas. Mohl bys nás dohonit během několika dní."
Murtagh zabručel a zkřížil paže. "Samozřejmě. Osel Murtagh. Murtagh - vodič koní. Mělo mi dojít, že to je vše, k čemu
jsem teď dobrý. Ale neměli bychom zapomínat na to, že teď po mně pátrá každý voják v Království, protože ty se
nedokážeš sám bránit a já musel jet s tebou a chránit tě. Ano, předpokládám, že teď už se jen budu řídit tvými rozkazy a
budu se v pozadí starat o koně jako správný sluha."
Eragona vyvedla z míry nečekaná jízlivost v Murtaghově hlase. "Co je to s tebou? Jsem ti vděčný za to, co jsi udělal.
Nemáš důvod se na mě zlobit! Neprosil jsem tě, abys mě doprovázel nebo zachraňoval z Gil'eadu. Sám ses tak rozhodl.
K ničemu jsem tě nenutil."
"Ó, přímo ne. Ale co jsem mohl jiného dělat než ti pomoci s ra'zaky? A později v Gil'eadu, jak bych mohl odjet s čistým
svědomím? Problém je," řekl Murtagh a zapíchl prst Eragonovi do prsou, "že ty svou naprostou bezmocí každého
přinutíš, aby se o tebe staral!"
Ta slova zranila Eragonovu hrdost; cítil totiž, že je v nich zrnko pravdy. "Nedotýkej se mě," zavrčel.
Murtagh se drsně zasmál. "Nebo co, dáš mi ránu? Netrefil by ses ani do cihlové zdi." Znovu do Eragona strčil, ale ten
ho popadl za paži a praštil ho do břicha.
"Říkal jsem, nesahej na mě!"
Murtagh se svíjel a klel. Pak se s výkřikem vrhl na Eragona. Spadli v propletenci nohou a rukou a tloukli jeden do
druhého. Eragon chtěl kopnout Murtagha do pravé kyčle, ale minul a vrazil nohou do ohně. Vzduchem se rozletěly
jiskry a žhavé uhlíky.
Bojovali na zemi dál a oba se pokoušeli získat převahu. Eragonovi se podařilo dostat nohy pod Murtaghovu hrud a
silně ho kopnout. Murtagh přeletěl Eragonovi přes hlavu a dopadl s pořádným žuchnutím přímo na záda.
Vyrazilo mu to dech. Strnule se překulil na nohy, pak se otočil čelem k Eragonovi a ztěžka oddechoval. Znovu byli oba
připraveni zaútočit. Vtom mezi ně Safira švihla ocasem a mocně při tom zařvala. Eragon si jí nevšímal a zkusil přeskočit
její ocas, ale ve vzduchu ho zachytila pracka s drápy a srazila ho zpět na zem.
Tak dost!
Marně se snažil odtlačit Safiřinu svalnatou nohu ze svých prsou a viděl, že stejným způsobem přišpendlila k zemi i
Murtagha. Safira znovu zařvala a zacvakala čelistmi. Sklonila hlavu nad Eragona a hleděla mu do očí. Ty bys to měl
vědět ze všech lidí nejlépe! Prát se jak hladoví psi nad kouskem masa. Co by tomu asi řekl Brom?
Eragon cítil, jak mu rudnou tváře, a odvrátil pohled. Věděl, co by Brom řekl. Safira je dál držela u země a nechala je
pěkně vykypět. Pak Eragonovi kousavě řekla: Teď, pokud nechceš strávit noc pod mýma nohama, se zdvořile zeptáš
Murtagha, co ho trápí. Stočila hlavu nad Murtagha a hleděla na něj chladným modrým okem. A řekni mu, že nestrpím
urážky od žádného z vás.
Nepustíš nás? zanaříkal Eragon.
Ne.
Eragon neochotně otočil hlavu k Murtaghovi a ucítil v koutku úst krev. Murtagh odvrátil pohled a vzhlédl k nebi.
"Takže, pustí nás?"
"Ne, ne dokud si nepromluvíme... Chce, abych se tě zeptal, v čem je skutečně problém," řekl rozpačitě Eragon.
Safira souhlasně zavrčela a dál hleděla na Murtagha. Nedokázal uniknout jejímu pronikavému pohledu. Nakonec
pokrčil rameny a něco si zamumlal pod vousy. Safira zatlačila na jeho prsa a její ocas prosvištěl vzduchem. Murtagh po
ní vrhl vzteklý pohled a pak zdráhavě řekl o něco hlasitěji: "Už jsem vám to říkal. Nechci jít k Vardenům."
Eragon se zamračil. Tohle je celý ten problém? "Nechceš... nebo nemůžeš?"
Murtagh se pokusil odstrčit ze sebe Safiřinu nohu, pak ale zaklel a vzdal to. "Nechci! Budou po mně chtít věci, které jim
nemohu dát."
"Ukradl jsi jim něco?"
"Kéž by to bylo tak prosté."
Eragon podrážděně zakoulel očima. "Dobrá, tak oč tedy jde? Zabil jsi někoho významného nebo jsi lehával se špatnou
ženou?"
"Ne, narodil jsem se," řekl Murtagh tajemně. Znovu zatlačil na Safiru. Tentokrát už je oba pustila. Pod jejím přísným
pohledem se oba postavili a oprášili si špínu ze zad.
"Vyhýbáš se otázce," řekl Eragon a zlehka se dotkl roztrženého rtu.
"No a co?" odplivl si Murtagh a kráčel k okraji tábořiště. Po chvíli si povzdechl. "Nezáleží na tom, proč jsem se ocitl v
téhle nepříjemné situaci, ale mohu ti říct, že Vardenové by mě nepřivítali, i kdybych jim nesl královu hlavu. No,"
připustil, "možná by mě přece jen zdvořile uvítali a pustili mě mezi sebe, ale důvěřovat mi? To nikdy. A kdybych přišel
za méně příznivých okolností, než jsou třeba ty současné, pravděpodobně by mě rovnou dali do želez."
"Neřekneš mi, co za tím je?" zeptal se Eragon. "Také jsem udělal věci, na které nejsem zrovna pyšný, takže soudit tě
nebudu."
Murtagh pomalu zavrtěl hlavou a oči se mu zaleskly. "Tohle je jiné. Já jsem neudělal nic, čím bych si zasloužil takové
zacházení, i když by bylo snazší to odčinit, kdyby tomu tak bylo. Ne... mým jediným a nejhorším proviněním je jen to, že
existuji." Odmlčel se a rozechvěle se nadechl. "Víš, můj otec..."
Najednou ho přerušila Safira, která prudce zasyčela. Podívej!
Pohlédli na západ do míst, kam hleděla ona. Murtagh zbledl. "Démoni přede mnou, démoni za mnou!"
Asi čtyři míle od nich viděli souběžně s pásem hor zástup postav pochodujících na východ. Řada oddílů o stovkách
mužů byla skoro míli široká. Nad nimi se zvedal oblak prachu a zbraně se jim blýskaly v zapadajícím slunci. Před nimi jel
v černém voze vlajkonoš s vysoko zdviženým rudým praporem.
"To je Království," řekl otráveně Eragon. "Našli nás... nějak se jim to podařilo." Safira mu vykoukla přes rameno a
pozorovala oddíly.
"Ano... ale tohle jsou urgalové," řekl Murtagh.
"Jak to můžeš vědět?"
Murtagh ukázal na prapor. "Na té vlajce je osobní znak urgalského vůdce. Je to bezcitný surovec, který se proslavil
záchvaty násilí a nepříčetnosti."
"Už ses s ním setkal?"
Murtagh přimhouřil oči. "Jednou, krátce. Ještě mám z toho střetu jizvy. Možná sem tyhle urgaly neposlali pro nás, ale
jsem si jistý, že už si nás všimli a budou nás pronásledovat. Jejich velitel by si nenechal utéct draka, zvláště pokud
slyšel o Gil'eadu."
Eragon přispěchal k ohni a zasypal ho hlínou. "Musíme uprchnout! Nechceš jít k Vardenům, ale já k nim musím dovézt
Aryu dřív, než zemře. Nabízím kompromis: pojď se mnou až k jezeru Kóstha-mérna a pak si jdi svou cestou." Murtagh
zaváhal. Eragon rychle dodal: "Pokud nás opustíš teď, když tě vidí tamhlety zástupy, urgalové tě budou
pronásledovat. A co pak s tebou bude, když jim budeš muset čelit sám?"
"Dobrá," řekl Murtagh a přehodil své brašny Tornakovi přes bok. "Ale jakmile se přiblížíme k Vardenům, odcházím."
Eragon by se rád Murtagha vyptával dál, ale ne s urgaly nablízku. Posbíral tedy své věci a osedlal Sněžného bleska.
Safira roztáhla křídla, spěšně vzlétla a zakroužila nad nimi. Střežila Murtagha s Eragonem, když opouštěli tábořiště.
Kterým směrem mám letět? zeptala se.
Na východ, podél Beorských hor.
S utichajícím zvukem křídel Safira vyletěla až do stoupajících proudů a nesla se na vlnách teplého vzduchu nad koňmi.
Zajímalo by mě, proč tu ti urgalové jsou. Možná je sem poslali na Vardeny.
Pak bychom se je měli pokusit varovat, řekl a snažil se vést Sněžného bleska přes sotva viditelné překážky. Jak se
stmívalo, urgalové se ztratili v šeru za nimi.

Eragon- 44.kapitola

30. března 2014 v 16:23 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Poušť Hadarak
Až k obzoru se před nimi jako vlny na oceánu rozprostírala nekonečná plocha dun. Poryvy větru zvedaly červenozlatý
písek do vzduchu. Na osamělých ostrůvcích půdy - půdy, kterou by každý farmář prohlásil za zcela neúrodnou - rostly
divoké stromy V dálce se tyčila řada fialových skal. Tahle působivá pustina byla prosta jakýchkoli zvířat, až na
osamělého ptáka, který se vznášel ve větru.
"Jsi si jistý, že tam najdeme nějakou potravu pro koně?" zasípal Eragon. Horký, suchý vzduch ho štípal v krku.
"Vidíš je?" zeptal se Murtagh a ukázal na skály. "Kolem nich roste tráva. Je krátká a tuhá, ale koním to bude stačit."
"Doufám, že máš pravdu," řekl Eragon, který hleděl přimhouřenýma očima na slunce. "Než budeme pokračovat, pojďme
si chvíli odpočinout. Myslí mi to pěkně pomalu a sotva pletu nohama."
Odvázali elfku od Safiry, najedli se a pak ulehli do stínu duny, aby si zdřímli. Když se Eragon usadil do písku, Safira se
stočila vedle něj a roztáhla přes ně křídla. Tohle je báječné místo, řekla. Mohla bych tu strávit roky a ani bych
nevnímala, jak čas letí.
Eragon zavřel oči. Bylo by to pěkné místo na létání, souhlasil ospale.
Nejen to, cítím se, jako bych se pro tuhle poušť narodila. Je tu dost prostoru, který potřebuji, hory, kde bych mohla
přespávat, a skrytá kořist, kterou bych mohla celé dny lovit. A to teplo! Zima mi nevadí, ale v tomhle horku se cítím
živá a plná sil. Natáhla hlavu k nebi a spokojeně se protáhla.
Tolik se ti tu líbí? zamumlal Eragon.
Ano.
Tak až bude po všem, možná bychom se sem mohli vrátit... Než stihl domluvit, přemohla ho dřímota. Safiru to potěšilo a
tlumeně vrněla, zatímco on s Murtaghem odpočívali.
Bylo to ráno čtvrtého dne poté, co opustili Gil'ead. Už za sebou měli přes sto mil.
Leželi jenom tak dlouho, aby si vyčistili hlavu a nechali odpočinout koně. I když za sebou neviděli žádné vojáky,
nenechali se tím ukonejšit k pomalejšímu tempu. Věděli, že Království je bude hledat, dokud nebudou daleko z králova
dosahu. Eragon řekl: "Museli ke Galbatorixovi poslat kurýry se zprávou, že jsem utekl z Gil'eadu. Ten určitě hned
upozornil ra'zaky. Už jsou nám jistě na stopě. I kdyby letěli, bude jim chvíli trvat, než nás dostihnou, ale raději bychom
na ně měli být stále připraveni."
A tentokrát zjistí, že se nedám tak snadno svázat řetězy, řekla Safira.
Murtagh se poškrábal na bradě. "Doufám, že se za Bullridgem dostatečně zdrželi. Ramr představuje velice účinný
způsob, jak se zbavit pronásledovatelů; je velká naděje, že už naše stopy nenajdou."
"V to musíme doufat," řekl Eragon, když kontroloval elfku. Její stav se nezměnil, stále nereagovala na jeho péči. "Přesto
bych teď nic neponechával náhodě. Ra'zakové nám už mohou být v patách."
Za soumraku přijeli ke skalám, které ráno pozorovali z dálky. Tyčily se nad nimi působivé kamenné srázy, které vrhaly
ostré stíny. Okolní krajina na půl míle daleko byla bez dun. Když Eragon sesedl ze Sněžného bleska a vstoupil na
vyprahlou popraskanou zemi, pocítil nesnesitelné horko. Zadní část krku a obličej měl spálené od slunce; kůži
rozpálenou a vlhkou.
Když uvázali koně tak, aby mohli okusovat řídkou trávu, Murtagh rozdělal ohýnek. "Kolik myslíš, že jsme prozatím
ujeli?" zeptal se Eragon, zatímco odvazoval elfku od Safiry.
"Nevím!" odsekl Murtagh. Kůži měl zarudlou a oči podlité krví. Zvedl kotlík a zaklel. "Nemáme dost vody. A koně
musejí pít."
Eragon byl stejně jako on podrážděný z horka a sucha, ale dokázal svou špatnou náladu lépe ovládnout. "Přiveď
koně." Safira mu drápy vyhloubila díru, pak zavřel oči a vyslovil zaklínadlo. Přestože byla země vyprahlá, bylo v ní dost
vlhkosti, aby rostliny měly vláhu k životu a tedy i na to, aby prohlubeň několikrát naplnil vodou.
Murtagh nejprve doplnil vodou vaky, pak ustoupil stranou a nechal napojit koně. Žíznivá zvířata vypila celé galony
vody. Eragon byl nucen vytáhnout tekutinu z ještě větší hloubky, aby všichni měli dost. Vyčerpal tím své síly až na
pokraj možností. Když koně konečně uhasili žízeň, řekl Safiře: Jestli se potřebuješ napít, udělej to teď. Protáhla hlavu
kolem něj a dala si dva pořádné doušky, ale ne víc.
Než nechal Eragon vodu odtéci zpátky do země, napil se co nejvíc i on a pak pozoroval, jak se poslední kapky vsakují
do hlíny. Udržet vodu na povrchu bylo těžší, než čekal. Aspoň že to vůbec dokážu, uvažoval a pobaveně si vzpomněl,
jak kdysi horko těžko zvedal jeden malý kamínek.
Když druhý den ráno vstali, ovzduší bylo mrazivé. Písek měl v ranním světle růžový nádech a mlhavé nebe zakrývalo
obzor. Ani spánek nespravil Murtaghovi náladu a také Eragonovo rozpoložení se rychle zhoršovalo. Při snídani se
Eragon zeptal: "Myslíš, že to bude trvat dlouho, než se dostaneme z pouště?"
Murtagh se nasupeně zamračil. "Přejíždíme jen její menší část, takže mám za to, že to nemůže trvat déle než dva nebo tři
dny."
"Ale podívej, kolik už jsme toho ujeli."
"Dobrá, možná se mýlím! Jediné, co mě teď zajímá, je dostat se co nejrychleji pryč z Hadaraku. Už tak je to dost těžké i
bez toho, abychom si museli každých pár minut mnout písek z očí."
Když dojedli, Eragon zašel za elfkou. Ležela, jako by ani nebyla živá - kromě nepatrných známek dýchání. "Kde najdu
tvé zranění?" zašeptal Eragon a odhrnul jí pramen vlasů z tváře. "Jak můžeš takhle spát, a přesto žít?" V mysli měl stále
živý obrázek, jak seděla v cele, připravená a na pozoru. Ustaraně ji začal připravovat na cestu, pak osedlal Sněžného
bleska a nasedl na něj.
Když opustili tábořiště, spatřili na obzoru pás tmavých skvrn, dosti nejasných v zamlženém vzduchu. Murtagh myslel,
že jsou to vzdálené kopce. Eragon však o tom nebyl úplně přesvědčený, nedokázal však rozpoznat žádné detaily.
V myšlenkách dál zůstával u elfky a přemýšlel o jejím neutěšeném stavu. Byl přesvědčen, že jí musí nějak pomoci, jinak
zemře. Nevěděl ale jak. Safiru to také znepokojovalo. Mluvili o tom celé hodiny, ale žádný z nich nevěděl o léčení dost
na to, aby tenhle problém dokázali vyřešit.
V poledne zastavili ke krátkému odpočinku. Když se znovu vydali na cestu, Eragon si všiml, že opar se od rána protrhal
a že skvrny v dálce se zaostřily.
Už to nebyly nejasné nachově modré hroudy, ale dosti široké, lesy porostlé pahorky s ostrými obrysy. Nebe nad nimi
bylo bílé a ztratilo své obvyklé odstíny - jako by se z pásu nebe nad vrcholky kopců vyplavila všechna barva a
přesunula se na okraje horizontu.
Rozpačitě hleděl tím směrem, ale čím víc se to snažil pochopit, tím byl zmatenější. Zamžoural a zavrtěl hlavou v
domnění, že to musí být fata morgána. Přesto však když otevřel oči, ten zvláštní nesoulad tam zůstával. Ta bělost
opravdu zahalovala polovinu nebe před nimi. Byl si jistý, že je tady něco strašlivě v nepořádku, a tak na to upozornil
Murtagha se Safirou. Vtom však najednou pochopil, nač se dívají.
To, co předtím považovali jen za kopce, byla ve skutečnosti úpatí obrovských hor desítky mil širokých. Až na hustý
les v jejich nižších částech byly horské masívy celé pokryté sněhem a ledem. Právě to Eragona zmátlo, takže si
původně myslel, že je nebe bílé. Zaklonil trochu hlavu a hledal vrcholky, ale ty nebyly vidět. Hory se zvedaly k nebi a
mizely v nedohlednu. Úzká, rozeklaná údolí s hřebeny, které se ve výšce skoro dotýkaly, rozdělovala hory jako hluboké
trhliny. Pohoří připomínalo členitou zubatou stěnu, spojující Alagaësii s nebem.
Nemají konce! pomyslel si ohromeně. Příběhy, které se zmiňovaly o Beorských horách, vždy poukazovaly na jejich
velikost, ale on považoval taková tvrzení za přibarvená a poněkud přehnaná. Přesto byl teď nucen uznat jejich
pravdivost.
Safira vycítila jeho úžas a překvapení a pohlédla tím směrem. Během pár vteřin poznala, na co se skutečně dívá. Cítím se
znovu jako čerstvě vylíhlé mládě. Ve srovnání s nimi si dokonce i já připadám malá!
Musíme být blízko okraje pouště, řekl Eragon. Trvalo nám to jen dva dny a už vidíme na vzdálenější konec i dál!
Safira zakroužila nad dunami. Ano, ale vzhledem k jejich výšce mohou být ještě sto mil daleko. Je těžké odhadnout
vzdálenost ve vztahu k něčemu tak obrovskému. Nebyla by to dokonalá skrýš pro elfy nebo Vardeny?
Mohla bys tam skrýt nejen elfy nebo Vardeny, prohlásil Eragon. Mohly by tam v tajnosti žít celé národy, skryté před
Královstvím. Představ si žít s takovými velikány nad hlavou! Zamířil se Sněžným bleskem k Murtaghovi a s úšklebkem
ukázal rukou směrem k horám.
"Co?" odsekl Murtagh a zkoumal krajinu.
"Podívej se pořádně," naléhal Eragon.
Murtagh pečlivě studoval horizont. Pokrčil rameny. "Co, já nic..." Pak se mu ale slova zarazila v hrdle a nahradil je
nečekaný úžas. Murtagh zavrtěl hlavou a vydechl: "To není možné!" Mhouřil oči tak silně, až se mu v koutcích tvořily
vrásky. Znovu zavrtěl hlavou. "Věděl jsem, že jsou Beorské hory vysoké, ale takhle?!"
"Doufejme, že zvířata, která tam žijí, nejsou podobně velká," pokoušel se to zlehčit Eragon.
Murtagh se usmál. "Bylo by dobré najít nějaký stín a pár týdnů si odpočinout. Už mám dost tohohle ostrého
pochodu."
"Taky jsem unavený," připustil Eragon. "Ale nechci zastavit, dokud se ta elfka neuzdraví... nebo dokud nezemře."
"Nevím, čím by jí mělo pokračování v cestě pomoci," řekl Murtagh vážně. "Lůžko by jí prospělo mnohem víc, než když
celý den visí Safiře na břiše."
Eragon pokrčil rameny. "Možná... Až dorazíme k horám, mohl bych ji vzít do Surdy - není to tak daleko. Tam musí být
nějaký léčitel, který jí dokáže pomoci; my to určitě nedokážeme."
Murtagh hleděl k horám. "Můžeme si o tom promluvit později. Prozatím je naším cílem dostat se do Beorských hor. Tam
nás aspoň budou ra'zakové hledat obtížněji a budeme v bezpečí před Královstvím."
Den ubíhal, ale Beorské hory jako by se vůbec nepřibližovaly, přestože krajina se výrazně změnila. Písek pomalu přešel
ze sypkých načervenalých zrnek v tvrdě udusanou, temně krémovou hlínu. Namísto dun se objevily křivolaké pásy
rostlin a v zemi zely hluboké brázdy vymleté záplavami. Vzduchem vál studený vítr, který přinášel vítané osvěžení.
Koně vycítili změnu podnebí a dychtivě pospíchali kupředu.
Když večer odsunul slunce z oblohy, už jim zbývaly k úpatí hor pouhé tři míle. Přes bujné louky vlnící se trávy běhala
stáda gazel. Eragon přistihl Safiru, jak je hladově sleduje. Utábořili se u potoka s nesmírným pocitem úlevy, že jsou
pryč z mučivé prázdnoty pouště Hadarak.

Eragon- 43.kapitola

30. března 2014 v 16:17 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Řeka Ramr
Přinutili se vstát brzy před svítáním. Nebe bylo šedivé. Eragon se třásl zimou. "Jak budeme převážet elfku? Už se
nemůže dál vézt na Safiřiných zádech, jinak bude mít odřeniny od jejích šupin. Safira ji ani nemůže nést v drápech -
unavuje ji to a přistání by bylo nebezpečné. Saně by nepomohly; rozmlátily by se při jízdě na kusy a nechci zpomalovat
koně tíhou další osoby."
Murtagh nad tím uvažoval a sedlal při tom Tornaka. "Kdybys jel na Safiře, mohli bychom elfku přivázat ke Sněžnému
bleskovi, ale měli bychom stejně problém s těmi odřeninami."
Mám řešení, řekla najednou Safira. Proč mi ji nepřivážete na břicho? Budu se moci volně pohybovat a bude tam
bezpečnější než kdekoli jinde. Jediné nebezpečí by bylo, kdyby po mně vojáci stříleli šípy, ale těm mohu snadno uletět.
Nikdo z nich nepřišel s lepším nápadem, a tak rychle přijali ten její. Eragon podélně přeložil jednu ze svých přikrývek,
upevnil ji kolem elfčiny útlé postavy a ženu donesl k Safiře. Další přikrývky a náhradní oblečení obětovali na výrobu
dlouhých lan, která by obtočila Safiřin trup. Těmi elfku připoutali k Safiřinu břichu zády dolů tak, aby měla hlavu mezi
Safiřinýma předníma nohama. Eragon kriticky zhodnotil jejich dílo. "Bojím se, aby tvé šupiny neprodřely lana."
"Budeme muset občas zkontrolovat, jestli nejsou příliš roztřepená," poznamenal Murtagh.
Máme vyrazit? zeptala se Safira a Eragon zopakoval otázku nahlas.
Murtaghovi nebezpečně zajiskřily oči a rty se mu zdvihly ve strojeném úsměvu. Pohlédl směrem, odkud přijeli, kde byl
zřetelně vidět kouř stoupající z táborů vojáků, a řekl: "Vždycky jsem miloval dostihy."
"A teď v jednom bojujeme o život!"
Murtagh se vyhoupl do sedla a opustil tábořiště. Eragon vyrazil hned za ním na Sněžném bleskovi. Safira s elfkou
vzlétla do vzduchu. Letěla nízko při zemi, aby ji vojáci neviděli. Tak začalo putování na jihovýchod k daleké poušti
Hadarak.
Eragon za jízdy bedlivě sledoval, zda nespatří jejich pronásledovatele. V myšlenkách se stále znovu vracel k elfce. Elf!
Skutečně jednoho viděl a dokonce je doprovází! Zajímalo by ho, co by tomu řekl Roran. Napadlo ho, že kdyby se
někdy vrátil do Carvahallu, těžko by kohokoli přesvědčil, že svá dobrodružství skutečně prožil.
Po zbytek dne Eragon s Murtaghem uháněli krajinou a nedbali na nepohodlí a únavu. Pobízeli koně k co největšímu
trysku, který mohli vydržet. Občas sesedli a běželi po svých, aby dopřáli Tornakovi a Sněžnému bleskovi trochu
odpočinku. Zastavili pouze dvakrát - a v obou případech jen proto, aby se koně mohli napít a napást.
I když vojáci z Gil'eadu ještě byli daleko za nimi, Eragon s Murtaghem zjistili, že se musí vyhýbat dalším vojákům
pokaždé, když projížděli kolem nějakého města či vesnice. Poplašná zpráva o jejich útěku je vždycky nějak předběhla.
Dvakrát byli cestou skoro přepadeni a podařilo se jim utéct jen díky tomu, že Safira ozbrojence před nimi náhodou
ucítila. Po druhém střetu se už cestám vyhýbali úplně.
Soumrak přetáhl černý plášť přes oblohu a krajina potemněla. Jeli vytrvale mnoho mil. V hloubi noci se půda kolem
jejich cesty začala mírně zvedat a tvořila nízké pahorky poseté kaktusy.
Murtagh ukázal před sebe. "Támhle - několik mil před námi - je město Bullridge, kterému se musíme vyhnout. Určitě nás
tam už vyhlížejí s oddíly vojáků. Měli bychom tamtudy zkusit proklouznout teď, dokud je tma."
Po třech hodinách uviděli slámově žluté lucerny v Bullridgi. Mezi strážními ohni, rozmístěnými okolo města, hlídkovala
hradba vojáků. Eragon s Murtaghem zabalili pochvy svých mečů, aby se neblýskaly, a opatrně sesedli. Vedli koně
širokou oklikou kolem Bullridge a pozorně naslouchali, aby nenarazili na tábořiště vojáků.
S městem za zády se Eragonovi trochu ulevilo. Svítání nakonec potáhlo oblohu jemnou červení a rozehřálo mrazivý
noční vzduch. Zastavili se na hřebeni kopce, aby se rozhlédli po okolí. Nalevo měli řeku Ramr a také ji viděli pět mil po
své pravici. Řeka pokračovala dál na jih mnoho mil, pak se vracela v úzké smyčce, než se zase stočila na západ. Za
jediný den ujeli víc než padesát mil.
Eragon se opřel Safiře o krk, unavený, ale spokojený, že urazili takovou vzdálenost. "Pojďme najít nějakou rokli nebo
kotlinu, kde bychom mohli nerušeně přenocovat." Zastavili u malé skupiny jalovců a rozložili si přikrývky. Safira
trpělivě počkala, dokud neodvázali elfku z jejího břicha.
"Budu držet hlídku jako první a vzbudím tě před polednem," řekl Murtagh a položil si obnažený meč přes kolena.
Eragon souhlasně zamumlal a přetáhl si přikrývky přes ramena.
Za soumraku byli ještě utahaní a ospalí, ale byli odhodlaní pokračovat. Když se připravovali k odjezdu, Safira
poznamenala: Tohle je třetí noc od té doby, co jsme tě osvobodili z Gil'eadu, a elfka se stále ještě neprobrala. Dělá mi to
starosti. A, pokračovala, celou tu dobu nepila ani nejedla. Vím toho sice o elfech jen málo, ale je hubená a pochybuji, že
může přežít tak dlouho bez potravy.
"Co se děje?" zeptal se Murtagh přes rameno.
"Ta elfka," řekl Eragon a pohlédl na ni. "Safira si dělá starosti s tím, že se ještě neprobrala a nejedla; taky mě to
zneklidňuje. Vyléčil jsem jí rány, aspoň ty povrchové, ale nezdá se, že by se něco zlepšilo."
"Možná jí Stín něco provedl s myslí," napadlo Murtagha.
"Pak jí musíme pomoci."
Murtagh si klekl vedle elfky. Chvíli ji upřeně pozoroval, pak zavrtěl hlavou a vstal. "Řekl bych, že jenom spí. Vypadá to,
jako by se dala probudit slovem či pouhým dotekem, a přesto spí dál. Její bezvědomí by mohlo být něco, co si elfové
dokáží sami navodit, aby necítili bolest nebo zranění, ale pokud je to tak, proč už to neskončí? Teď už jí přece nehrozí
žádné nebezpečí."
"Ale ví to?" zeptal se potichu Eragon.
Murtagh mu položil ruku na rameno. "Tohle musí počkat. Teď musíme jet, nebo bychom mohli ztratit těžce získaný
náskok. Můžeš se jí věnovat později, až zastavíme."
"Nejdřív musím něco udělat," řekl Eragon. Namočil hadřík a pak ho vyždímal tak, že voda stékala po kapkách mezi
elfčiny dokonale tvarované rty. Několikrát to zopakoval a pak se lehce dotkl jejího souměrného, zešikmeného obočí.
Měl při tom zvláštní ochranitelský pocit.
Projížděli mezi kopci a vyhýbali se jejich vrcholkům ze strachu, aby je nezahlédly hlídky. Ze stejného důvodu s nimi i
Safira zůstávala při zemi. Navzdory své velikosti se pohybovala nesmírně tiše; bylo slyšet jen to, jak se její ocas otírá o
zem jako veliký modrý had.
Nakonec se nebe na východě rozjasnilo. Když dorazili na okraj strmého břehu pokrytého trsy křovin, objevila se
jitřenka Aiedail. Pod nimi hučela voda, která se řítila přes balvany a valila se mezi větvemi.
"Ramr!" překřičel Eragon hluk proudících vod.
Murtagh přikývl. "Ano! Musíme najít bezpečný brod."
To není nutné, řekla Safira. Mohu vás přenést na druhou stranu, i když bude řeka jakkoli široká.
Eragon vzhlédl k jejímu modrošedému tělu. A co koně? Nemůžeme je tu nechat. Jsou příliš těžcí, než abys je uzvedla.
Pokud na nich nebudete sedět a nebudou se moc vzpínat, určitě bych je přenesla. Když dokážu kličkovat mezi šípy se
třemi lidmi na zádech, určitě můžu přeletět s koněm napříč přes řeku.
Věřím ti. Ale nezkoušel bych to, pokud opravdu nebudeme muset. Je to příliš nebezpečné.
Sešplhala ze břehu. Teď si nemůžeme dovolit plýtvat časem.
Eragon ji poslušně následoval a vedl s sebou Sněžného bleska. Břeh se najednou svažoval k řece, ve které se prudce
valila tmavá voda. Stoupala z ní bílá mlha, jako když jde v zimě pára od úst. Nebylo vůbec možné dohlédnout na druhý
břeh. Murtagh hodil do proudu jednu silnou větev a pozoroval, jak se rychle vzdaluje a pohupuje v divokých vlnách.
"Jak myslíš, že je hluboká?" zeptal se Eragon.
"To nedokážu určit," řekl Murtagh a jeho hlas prozrazoval obavy. "Mohl bys pomocí kouzla poznat, jak daleko je to na
druhou stranu?"
"Asi ne, leda bych osvítil celé tohle místo jako maják."
Zvedl se vítr, jak se Safira vznesla a vydala se přes Ramr. Po chvíli řekla: Jsem na druhém břehu. Řeka je přes půl míle
široká. Nemohli jste si k překročení vybrat horší místo; Ramr tady zatáčí a je tu nejširší.
"Půl míle!" zvolal Eragon. Řekl Murtaghovi, že Safira nabídla, že je přenese.
"Kvůli koním bych to raději nezkoušel. Tornak není na Safiru zvyklý tak jako Sněžný blesk. Mohl by zazmatkovat a
ublížit jim oběma. Popros Safiru, aby se poohlédla po nějaké mělčině, kde bychom mohli bezpečně přeplavat. Pokud míli
daleko na obě strany žádná nebude, pak by nás musela přenést."
Safira s tímto nápadem souhlasila a vydala se hledat brod. Zatímco byla na průzkumu, usedli vedle koní a pojedli suchý
chléb. Zanedlouho se Safira vrátila. Její hedvábná křídla šelestila ranním vzduchem. Voda je hluboká a proud je silný;
jak po proudu, tak proti němu.
Jakmile to Murtagh uslyšel, řekl: "Raději tedy poletím první, abych mohl na druhé straně pohlídat koně." Pak se
vyškrábal Safiře do sedla. "S Tornakem budeš muset opatrně. Mám ho mnoho let. Nechci, aby se mu něco stalo." Safira
vzlétla.
Když se vrátila, Murtagh jí už odvázal bezvládnou elfku zpod břicha. Eragon přivedl Tornaka k Safiře a nevšímal si jeho
vyplašeného řehtání. Safira si dřepla na zadní, aby mohla uchopit koně předníma nohama kolem těla. Eragon pohlédl na
její hrozivé drápy a řekl: "Počkej!" Posunul Tornakovi sedlovou přikrývku na břicho tak, aby měl chráněné slabiny, a
pak pokynul Safiře, že může letět.
Tornak zděšeně řehtal a snažil se vyprostit, když ho Safira sevřela předníma nohama kolem boků, ale ta ho naštěstí
držela pevně. Kůň divoce koulel očima, až mu chvílemi byla vidět jen bělma. Eragon se pokusil koně uklidnit, ale
Tornakův strach mu nedovolil spojit se s jeho myslí. Než se mohl Tornak znovu pokusit utéct, Safira se odrazila
zadníma nohama takovou silou, že se kameny pod jejími drápy rozpadaly. Divoce napínala křídla a usilovně se snažila
zvednout svůj ohromný náklad. Na chvíli se zdálo, že spadne zpátky na zem. Pak ale prudkým pohybem vpřed
vystřelila do vzduchu. Tornak vřeštěl hrůzou, kopal a házel sebou. Byl to příšerný zvuk, připomínající skřípot kovu.
Eragon zaklel a přemýšlel, zda může být někdo tak blízko, aby to slyšel. Raději by sis měla pospíšit, Safiro. Napínal uši,
zda nezaslechne vojáky, a vyčkával s očima upřenýma do temné krajiny, kde se každou chvíli mohla objevit světla
pochodní. Brzy zpozoroval řadu jezdců, kteří právě slézali ze srázu necelé tři míle od nich.
Když Safira přistála, Eragon k ní přitáhl Sněžného bleska. To bláznivé zvíře má hysterický záchvat. Murtagh ho musel
přivázat, aby mu neutekl. Popadla Sněžného bleska a odnesla ho, aniž by si všímala jeho hlasitých protestů. Eragon
sledoval, jak vyrazila, a najednou se cítil uprostřed noci strašně osamělý. Jezdci už byli jen míli od něj.
Konečně pro něj Safira přiletěla a brzy byli znovu na pevné zemi na druhé straně řeky. Jakmile utišili koně a upravili jim
sedla, pokračovali v útěku do Beorských hor. Vzduch se naplnil křikem ptáků, kteří se probouzeli do nového dne.
Eragon podřimoval dokonce i za jízdy. Stěží si uvědomoval, že Murtagh je právě tak vyčerpaný. Chvílemi žádný z nich
nevedl koně a ve správném směru je udržovala jen Safiřina bdělost.
Nakonec půda změkla, začala se jim drolit pod nohama a přinutila je zastavit. Slunce měli vysoko nad hlavou. Z Ramru
už nezbylo víc než nejasná čára za jejich zády.
Dorazili k poušti Hadarak.

Eragon- 42.kapitola

30. března 2014 v 16:15 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Voda z písku
Když se navečer zastavili, Eragon se necítil o nic lépe a nálada se mu jen zhoršila. Většinu dne cestovali dlouhými
oklikami, aby je nevypátrali vojáci s loveckými psy. Když sesedl ze Sněžného bleska, zeptal se Safiry: Jak je jí?
Myslím, že se to nezhoršilo. Několikrát se pohnula, ale to bylo všechno. Safira se přikrčila nízko k zemi, aby mohli elfku
vyzvednout ze sedla. Na okamžik se její ladné tělo přitisklo k Eragonovi. Spěšně ji položil na zem.
Pak připravili s Murtaghem skromnou večeři, při které jen s obtížemi přemáhali únavu. Když dojedli, Murtagh řekl:
"Nemůžeme pokračovat tímhle tempem. Nezískáváme před vojáky žádný náskok. Uplyne den nebo dva a určitě nás
dohoní."
"Co víc můžeme dělat?" odsekl Eragon. "Kdybychom byli jenom dva a ty bys byl ochotný nechat tu Tornaka, Safira by
nás odtud dostala. Ale ještě s tou elfkou? To nepůjde."
Murtagh se na něj pozorně zadíval. "Jestli chcete jít svou vlastní cestou, nebudu vás držet. Nemůžu čekat, že ty a Safira
se mnou zůstanete a budete riskovat uvěznění."
"Neurážej mě," zamumlal Eragon. "Vím dobře, že jsem na svobodě jedině díky tobě. Nenechám tě napospas Království.
To bych se ti pěkně odvděčil!"
Murtagh sklonil hlavu. "Je hezké, že to říkáš." Po krátké odmlce dodal: "Ale neřeší to náš problém."
"A co ho může vyřešit?" zeptal se Eragon. Pak ukázal na elfku. "Kdyby nám tak mohla říci, kde jsou elfové; možná
bychom u nich našli útočiště."
"Vzhledem k tomu, jak pečlivě se skrývají, pochybuji, že by nám to prozradila. A i kdyby to udělala, nemuseli bychom u
nich být zrovna vítáni. Proč by nás měli chtít chránit? Posledními Jezdci, se kterými se setkali, byl Galbatorix a
Křivopřísežníci. A pochybuji, že na ně mají zrovna milé vzpomínky. A já dokonce nemám ani tu čest být Jezdcem jako
ty. Ne, mě by tam rozhodně nechtěli."
Přijali by nás, řekla Safira sebejistě a posunula si křídla do pohodlnější polohy.
Eragon pokrčil rameny. "I kdyby nás ochránili, nenajdeme je a elfky se nemůžeme zeptat, dokud se neprobere. Musíme
utíkat, ale otázka je, kterým směrem - na sever, na jih, východ nebo západ?"
Murtagh si propletl prsty a přitiskl palce ke spánkům. "Jediné, co podle mě můžeme udělat, je opustit Království. Těch
pár bezpečných míst, která se v něm nacházejí, je odtud velmi daleko. Těžko tam dorazíme, aby nás mezitím nechytili
nebo nevystopovali... Sever nám nic nenabízí kromě lesů Du Weldenvarden - tam bychom se sice mohli skrýt, ale
nechtěl bych se vracet kolem Gil'eadu. Na západ leží jen Království a moře. Směrem na jih je Surda, kde bys mohl najít
někoho, kdo by nám prozradil, kudy se dostat k Vardenům. A co se týče východu..." Pokrčil rameny. "Mezi námi a
čímkoli, co leží na východě, se rozkládá poušť Hadarak. Vardenové žijí někde za ní, ale bez přesného popisu cesty by
nám mohlo trvat léta, než je najdeme."
Přesto bychom byli v bezpečí, poznamenala Safira. Pokud ovšem nenarazíme na urgaly.
Eragon si otřel čelo. Pulsující bolest hlavy rušila jeho myšlenky. "Jít do Surdy je příliš nebezpečné. Museli bychom
putovat převážně po území patřícím Království a vyhýbat se každému městu i vesnici. Mezi námi a Surdou je příliš
mnoho lidí, než abychom se tam dostali nepozorovaně."
Murtagh povytáhl obočí. "Takže ty chceš jít přes poušť?"
"Nevidím jinou možnost. Kromě toho, tak se dostaneme z Království dřív, než sem dorazí ra'zakové. Se svými létajícími
oři se pravděpodobně objeví v Gil'eadu během několika dní, takže nemáme moc času."
"I kdybychom dojeli k poušti dřív, než se sem dostanou," řekl Murtagh, "mohou nás i tak dostihnout. Bude dost těžké
jim uniknout."
Eragon podrbal Safiru na boku po drsných šupinách. "Jen za předpokladu, že dokážou sledovat naši stopu. Pokud nás
ale chtějí dostihnout, musejí předjet vojáky, čímž budeme ve výhodě. Kdyby došlo k boji, myslím, že my tři je dokážeme
porazit... pokud nás nepřepadnou tak jako mě s Bromem."
"Pokud se v bezpečí dostaneme na druhou stranu pouště, kam půjdeme?" zeptal se pomalu Murtagh. "Tamní kraje už
rozhodně nepatří Království. Bude tam málo měst, možná vůbec žádné. A pak je tu samotná poušť. Co o ní víš?"
"Jen že je horká, suchá a plná písku," přiznal Eragon.
"Stručné a výstižné," odvětil Murtagh. "Je plná jedovatých a nepoživatelných rostlin, jedovatých hadů, škorpiónů a
spalujícího slunce. Viděl jsi velkou pláň cestou do Gil'eadu?"
Byla to řečnická otázka, ale Eragon přesto odpověděl: "Ano, už dříve."
"Pak dobře znáš její nesmírnou rozlohu. Vyplňuje srdce Království. Teď si představ něco dvakrát až třikrát tak velkého
a pochopíš velikost pouště Hadarak. A tu hodláš překročit."
Eragon se pokusil představit si tak obrovský kus země, ale nedokázal to. Vytáhl z brašny mapu Alagaësie. Pergamen,
který rozvinul na zemi, byl cítit plísní. Prozkoumal pláně a užasle zavrtěl hlavou. "Není divu, že Království u pouště
končí. Všechno na druhé straně je pro Galbatorixe příliš daleko, než aby to mohl mít pod kontrolou."
Murtagh mávl rukou nad pravou polovinou svitku. "Celé území za pouští, které ani není vyznačené na mapě, bylo pod
vládou Jezdců. Kdyby král vychoval nové Jezdce pod svým velením, umožnilo by mu to rozšířit Království do
neslýchaných rozměrů. Ale chtěl jsem se dostat k něčemu jinému. Poušť Hadarak je tak veliká a je v ní tolik nebezpečí,
že máme jen mizivou šanci ji ve zdraví překročit. Bylo by zoufalé dát se zrovna tudy."
"My jsme zoufalí," řekl důrazně Eragon. Dál pozorně studoval mapu. "Pokud pojedeme středem pouště, potrvá nám
cesta přes ni měsíc nebo i dva. Ale kdybychom si to namířili na jihovýchod k Beorským horám, mohli bychom ji
překonat mnohem rychleji. Pak můžeme buď pokračovat podél Beorských hor dál na východ do divočiny, nebo zamířit
na západ do Surdy. Pokud je tahle mapa přesná, dělí nás od hor zhruba stejná vzdálenost jako ta, kterou jsme spolu
urazili do Gil'eadu."
"Ale to nám trvalo skoro měsíc!"
Eragon netrpělivě zavrtěl hlavou. "Naše cesta do Gil'eadu byla pomalá kvůli mým zraněním. Když napneme síly, jsme u
Beorských hor za zlomek té doby."
"Tak dost. Už sis to obhájil," uznal Murtagh. "Ale než svolím, musíme přece jen ještě něco dořešit. Určitě sis všiml, že
když jsem byl v Gil'eadu, nakoupil jsem zásoby pro nás a pro koně. Ale kde vezmeme dostatek vody? Kočovné kmeny,
které žijí v Hadaraku, obvykle skrývají své studny a oázy, aby jim vodu nikdo neubral. A vézt s sebou víc tekutin než
zásoby na den je nepraktické. Jen pomysli, kolik toho vypije třeba Safira! Spolu s koňmi spotřebují během jediné
zastávky víc vody než my dva za celý týden. Pokud nedokážeš vyvolat déšť, kdykoli budeme potřebovat, netuším, jak
bychom mohli putovat směrem, který navrhuješ."
Eragon se zhoupl na paty. Spustit déšť by zdaleka přesahovalo jeho možnosti. Zapochyboval, zda to vůbec nějaký
Jezdec - byť ten nejsilnější - někdy dokázal. Pohnout takovým množstvím vzduchu by bylo jako zvednout horu.
Potřeboval řešení, které z něj nevysaje všechny síly. Zajímalo by mě, jestli je možné proměnit písek ve vodu? To by náš
problém vyřešilo, ale jen kdyby mě to nestálo moc energie.
"Mám nápad," řekl. "Něco zkusím a pak ti odpovím." Eragon opustil tábořiště se Safirou v zádech.
Co jdeš zkusit? zeptala se zvědavě.
"Nevím," zamumlal. Safiro, mohla bys nést dost vody pro nás všechny?
Zavrtěla obrovskou hlavou. Ne, ani bych takovou váhu neuzvedla, natož abych s ní letěla.
To je špatné. Klekl si a zvedl kámen s dutinou, do níž by se dal nalít doušek vody. Nacpal do otvoru hroudu hlíny a
zamyšleně ji pozoroval. Teď přijde to nejtěžší. Nějak přeměnit hlínu ve vodu. Ale jaká slova bych měl použít? Chvíli nad
tím dumal a pak vybral dvě, u kterých doufal, že by mohla fungovat. Prolomil již známou bariéru ve své mysli a zavelel:
"Deloi moi!" Projelo jím ledové kouzlo.
Hlína z něj okamžitě začala velice rychle vysávat síly. Eragon si v duchu připomněl Bromovo varování, že jisté úkoly by
mohly spotřebovat všechnu jeho sílu a stát ho život. Hruď se mu sevřela úzkostí. Zkusil kouzlo zastavit, ale nešlo to.
Byl s ním spoutaný, dokud se úkol nesplní nebo dokud nezemře. Dokázal jen nehybně čekat a každým okamžikem cítil,
že je slabší a slabší.
Právě když už byl přesvědčený, že tu vkleče zemře, hlína se zachvěla a proměnila se v kapku vody. Eragon si s úlevou
sedl a ztěžka oddechoval. Srdce mu bušilo jako o závod a žaludek se mu svíral hlady.
Co se stalo? zeptala se Safira.
Eragon zavrtěl hlavou, stále vyděšený z nečekaného vyčerpání, které ho přivedlo na pokraj sil. Teď byl jen rád, že
nezkoušel přeměnit něco většího. Tohle... tohle nepůjde, řekl. Nemám dost síly ani na to, abych opatřil pití sám pro
sebe.
Měl jsi být opatrnější, vyčinila mu. Kouzlo může přinést nečekané výsledky, pokud spojuješ starověká slova novým
způsobem.
Zabodl se do ní pohledem. To vím, ale tohle byl jediný způsob, jak vyzkoušet ten můj nápad. Nemohl jsem s tím čekat,
až budeme v poušti! Pak si ale připomněl, že mu jen chtěla pomoct. Jak jsi dokázala proměnit Bromovu hrobku v
diamant a nezemřít při tom? Já se stěží vypořádám s trochou hlíny, a ty se hned pustíš do pořádného kusu pískovce.
Nevím, jak jsem to udělala, prohlásila klidně. Prostě se to stalo.
Dokázala bys to udělat znovu, ale tentokrát vyrobit vodu?
Eragone, řekla a zpříma mu pohlédla do tváře. Nemám nad svými schopnostmi větší vládu než obyčejný pavouk.
Takové věci se stanou, ať už to chci nebo nechci. Brom ti přece říkal, že kolem draků se dějí neobyčejné věci. No a já
mohu jen potvrdit, že mluvil pravdu. Neměl pro to žádné vysvětlení a nemám ho ani já. Někdy dokážu měnit věci
pouhým pocitem, skoro bezmyšlenkovitě. A po zbytek času - jako právě teď - jsem stejně bezmocná jako třeba Sněžný
blesk.
Nikdy nejsi úplně bezmocná, pravil něžně a položil jí ruku na krk. Dlouhou dobu oba mlčeli. Eragon si vzpomněl na
hrobku, kterou vyrobil, a jak v ní Brom ležel. Stále ještě viděl před očima, jak se pískovec zalil přes starcovu tvář.
"Aspoň jsme mu udělali důstojný pohřeb," zašeptal.
Líně zakroužil prstem v hlíně a zanechal v ní klikaté brázdy. Dvě čáry vytvořily miniaturní údolí, a tak kolem něj přikreslil
hory. Nehtem načmáral řeku tekoucí údolím, pak ji prohloubil, protože se zdála být příliš mělká. Doplnil několik
drobností, dokud nezjistil, že se vlastně dívá na kresbu údolí Palancar. Zmocnil se ho stesk po domově. Hrábl rukou a
údolí zničil.
Nechci o tom mluvit, zamumlal nazlobeně, aby odradil Safiru od vyptávání. Pak zkřížil paže a zahleděl se do země. Skoro
proti jeho vůli mu oči padly zpátky na místo, kde čmáral do hlíny. Překvapeně se napřímil. I když byla země suchá,
žlábek, který tam předtím udělal, zvlhnul. Zvědavě odhrábl hlíny víc a několik palců pod povrchem našel vlhkou vrstvu.
"Podívej na tohle!" zvolal dychtivě.
Safira natáhla čumák a zkoumala jeho objev. Jak nám to pomůže? Voda v poušti je určitě skrytá tak hluboko, že bychom
museli kopat několik týdnů, než bychom ji našli.
Ano, řekl Eragon potěšeně, ale pokud tam je, dokážu ji získat. Podívej! Vyhloubil díru a pak v duchu uchopil kouzlo.
Místo aby měnil hlínu ve vodu, prostě vytáhl na povrch vláhu, která už v zemi byla. Slabým praménkem se díra plnila
vodou. Usmál se a napil se z ní. Tekutina byla studená a čistá, výborná na pití. Vidíš?! Můžeme mít vše, co
potřebujeme.
Safira přičichla ke kaluži. Tady ano. Ale v poušti? Možná tam ani není dost vody, kterou bys mohl přitáhnout k
povrchu.
Bude to fungovat, ujišťoval ji Eragon. Jenom zvedám vodu, což je poměrně snadné. Pokud to budu dělat pomalu, síly
mi vydrží. I kdybych musel vytáhnout vodu z hloubky padesáti metrů, nebude to problém. Hlavně když mi pomůžeš.
Safira na něj pochybovačně pohlédla. Jsi si jistý? Dobře si svou odpověď rozmysli, protože jestli se mýlíš, bude nás to
stát život.
Eragon zaváhal, ale pak odhodlaně prohlásil: Jsem si jistý.
Tak to jdi říct Murtaghovi. Já budu držet hlídku, zatímco budete spát.
Ale tys byla vzhůru celou noc stejně jako my, namítl. Měla by sis odpočinout.
Budu v pořádku - jsem silnější, než si myslíš, podotkla vlídně. Šupiny jí zašustily, jak se schoulila, a zahleděla se na
sever, kde byli jejich pronásledovatelé. Eragon ji objal a ona zhluboka zavrněla, až se jí zachvěly boky. Jdi.
Chvíli otálel a pak se nerozhodně vrátil k Murtaghovi, který se zeptal: "Takže? Je pro nás cesta přes poušť otevřená?"
"Je," přikývl Eragon. Lehnul si do přikrývek a vyložil mu, na co přišel. Když skončil, otočil se k elfce. Její tvář byla to
poslední, co viděl před usnutím.

Eragon- 41.kapitola

29. března 2014 v 16:14 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Bojovník a léčitel
Safira se snesla na mýtinu, přistála na hřebeni kopce a položila roztažená křídla na zem. Eragon cítil, jak se pod ním
třese. Byli jen pár mil od Gil'eadu.
Sněžný blesk s Tornakem, kteří stáli uvázaní na pasece, při Safiřině příletu neklidně odfrkávali. Eragon sklouzl na zem a
okamžitě se věnoval Safiřiným zraněním, kdežto Murtagh šel chystat koně.
Protože ve tmě nebylo nic vidět, Eragon se rukama opatrně dotýkal Safiřiných křídel. Našel tři místa, kde jí šípy
propíchly tenkou membránu a zanechaly po sobě krvácející otvory široké jako jeho palec. Také měla utržený malý
kousek na zadním okraji levého křídla. Chvěla se, když prsty nahmátl její poranění. Přestože byl velice zemdlený, použil
slova ze starověkého jazyka a vyhojil jí rány. Pak přešel k šípu, který jí uvízl v jednom z velkých svalů na křídle. Jeho
hrot vyčuhoval ze spodní strany svalu a kapala z něj teplá krev.
Eragon zavolal Murtagha a dal mu pokyny: "Přidržuj jí křídlo dole. Musím ten šíp vytáhnout." Ukázal mu, kde ji má
chytit. Tohle bude bolet, upozornil Safiru, ale bude to rychle venku. Zkus se nehýbat - jinak nám ublížíš.
Natáhla krk a popadla zahnutými zuby malý stromek. Trhnutím hlavy ho vyškubla ze země a pevně ho stiskla čelistmi.
Jsem připravená.
Dobrá, řekl Eragon. "Pořádně drž," zašeptal pak Murtaghovi, odlomil hrot šípu a zbytek rázně vytáhl. Jakmile byl ze
svalu venku, Safira zvrátila hlavu dozadu a mocně zaskučela. Mimoděk trhla křídlem, takže praštila Murtagha zespoda
do brady a srazila ho k zemi.
Potom ještě zavrčela, zatřásla stromem, až je oba pokropila hlínou, a nakonec ho odhodila. Když Eragon zacelil ránu,
pomohl Murtaghovi na nohy. "Zaskočila mě," připustil Murtagh a opatrně se dotkl odřené čelisti.
Promiň.
"Nechtěla tě uhodit," ujistil ho Eragon. Pak se podíval na elfku, která byla stále v bezvědomí. Budeš ji muset dál nést na
hřbetu, řekl Safiře. Kdybychom ji vezli na koních, nemohli bychom jet dost rychle. Když je ten šíp venku, mělo by se ti
teď letět líp.
Safira sklopila hlavu. Dobře.
Děkuji, řekl Eragon a dojatě ji objal. To, cos dokázala, bylo neuvěřitelné; nikdy na to nezapomenu.
Pohled jí zjihl. Už poletím. Ustoupil, aby se mohla vznést. Jak mávla křídly, zvedla takový vítr, až elfce vlály vlasy na
zádech. Za pár okamžiků byly pryč. Eragon pospíchal ke Sněžnému bleskovi, vytáhl se do sedla a s Murtaghem vyrazili
na cestu.
Za jízdy se Eragon pokoušel vzpomenout si, co ví o elfech. Žijí dlouho - to se tradovalo -, i když nevěděl, jak dlouho.
Mluví starověkým jazykem a mnozí z nich umějí kouzlit. Po pádu Jezdců odešli do ústraní. Od té doby žádného elfa v
Království nikdo neviděl. Tak proč je jedna z nich zrovna tady a teď? A jak se Království podařilo ji zajmout? Pokud
umí kouzlit, patrně je omámená drogou, jako jsem byl já.
Cestovali přes noc a nezastavovali, ani když je začala brzdit únava a vyčerpání. Pokračovali dál, přestože je pálily oči a
zdřevěněly jim údy. Kdesi za nimi už po jejich stopách kolem Gil'eadu slídily řady jezdců s pochodněmi.
Po dlouhých nočních hodinách konečně nastávalo svítání. Eragon s Murtaghem v tiché shodě zastavili koně. "Měli
bychom se utábořit," řekl znaveně Eragon. "Potřebuji se vyspat - ať už nás chytí nebo ne."
"Souhlasím," zívl Murtagh a promnul si oči. "Ať Safira někde přistane. Sejdeme se tam s ní."
Drželi se Safiřiných pokynů a našli ji, jak pije z potoka při úpatí malé skály. Elfka stále ležela zkroucená na jejím hřbetu.
Když Eragon sesedl z koně, Safira je přivítala tlumeným zatroubením.
S Murtaghem odpoutali elfku ze Safiřina sedla a snesli ji na zem. Pak se opřeli o skalní stěnu a těžce oddechovali. Safira
si elfku zvědavě prohlížela. Zajímalo by mě, proč se ještě neprobrala. Už je to několik hodin, co jsme odletěli z Gil'eadu.
Kdo ví, co jí udělali? řekl zamračeně Eragon.
Murtagh se k nim přidal. "Pokud vím, ona je první elf, kterého král zajal. Od té doby, co se skrývají, po nich neúspěšně
pátral - až donedávna. Takže buď našel jejich úkryt, nebo ji zajali náhodou. Řekl bych ale, že to byla náhoda. Kdyby
našel útočiště elfů, vyhlásil by válku a poslal na ně svou armádu. A jelikož se tak nestalo, otázka zní: Dokázali z ní už
Galbatorixovi muži dostat, kde elfové sídlí?"
"To se nedozvíme, dokud nenabude vědomí. Řekni mi, co se dělo poté, co mě zajali. Jak jsem se najednou ocitl v
Gil'eadu?"
"Urgalové pracují pro Království," pravil Murtagh stručně a odhrnul si vlasy z čela. "A Stín podle všeho také. Viděli
jsme se Safirou, jak tě urgalové předávali jemu - v té době jsem ale ještě nevěděl, kdo to je - a skupině vojáků. To oni tě
odvlekli do Gil'eadu."
Je to pravda, potvrdila Safira, která se schoulila vedle nich.
Eragonovi bleskla hlavou vzpomínka na to, jak mluvil u Teirmu s urgaly a oni se zmínili o svém pánovi. Měli na mysli
krále! Urazil jsem nejmocnějšího muže v Alagaësii! uvědomil si s hrůzou. Pak si vzpomněl na otřesnou likvidaci
vesničanů v Yazuaku. Pocítil prudkou nevolnost a vztek. Urgalové jsou pod Galbatorixovým velením! Proč páchá
taková zvěrstva na svých vlastních poddaných?
Protože je zlý, prohlásila kategoricky Safira.
Eragon nasupeně vykřikl: "Tohle znamená válku! Jakmile se o tom lidé v Království dozvědí, vzbouří se a podpoří
Vardeny."
Murtagh si podpíral bradu. "I když se dozvědí o téhle ukrutnosti, málokdo se přidá na stranu Vardenů. S urgaly pod
svým velením má král dost válečníků na to, aby uzavřel hranice Království a udržel se u moci, ať se budou lidé bouřit
sebevíc. Když zavládne takový teror, prosadí si v Království, cokoli si zamane. A přestože ho lid nenávidí, mohl by je
získat ke spolupráci, pokud budou mít společného nepřítele."
"A tím by byl kdo?" zeptal se zmateně Eragon.
"Elfové spolu s Vardeny. Pomocí fám je může vykreslit jako ty největší vyvrhele v Alagaësii - jako zloduchy, kteří
vyčkávají, aby se zmocnili jejich země a majetku. Království by mohlo dokonce tvrdit, že urgalové zůstávali celou dobu
nepochopeni a že to jsou ve skutečnosti přátelé a spojenci lidu proti tak hroznému nepříteli. Jenom by mě zajímalo, co
jim král slíbil na oplátku za jejich služby."
"To by nefungovalo," potřásl hlavou Eragon. "Nikdo by se nenechal tak snadno oklamat povídačkami o Galbatorixovi
a urgalech. Navíc proč by to dělal? Svou moc už má."
"Ale jeho autoritu zpochybňují Vardenové, jimž jsou lidé nakloněni. Je tu také Surda, která se mu vzepřela a odtrhla se
od Království. Galbatorix je silný uvnitř Království, ale za hranice jeho ruka nedosáhne. A nemyslím si, že lidé snadno
prokouknou jeho podvody - podle mě uvěří čemukoli, co jim předloží. Už se to několikrát stalo." Murtagh ztichl a
podrážděně se zahleděl do dálky.
Jeho slona Eragonovi dělala starosti. Safira se ho dotkla v myšlenkách: Kam Galbatorix posílá urgaly?
Cože?
V Carvahallu i v Teirmu jsi slyšel, že urgalové opouštějí území a táhnou na jihovýchod, jako by se chtěli vydat přes
poušť Hadarak. Pokud je král skutečně řídí, proč je posílá zrovna tím směrem? Možná shromažďuje urgalskou armádu
pro své tajné účely nebo staví urgalské město.
Eragon se při tom pomyšlení zachvěl. Jsem příliš unavený, než abych nad tím teď dumal. Ať jsou Galbatorixovy plány
jakékoli, nepochybně nám způsobí jen potíže. Kdybychom tak věděli, kde jsou Vardenové. Právě tam bychom měli
zamířit, ale bez Dormnada jsme ztraceni. Je jedno, co uděláme, Království si nás najde.
Nevzdávej se, řekla povzbudivě a pak suše dodala: I když máš asi pravdu.
Děkuji. Pohlédl na Murtagha. "Riskoval jsi vlastní život, abys mě zachránil; jsem tvým dlužníkem. Samotný bych
nedokázal uniknout." Přesto v tom bylo ještě něco víc. Teď už je spojovalo silné pouto, stmelené bratrstvím v bitvě a
poznamenané oddaností, kterou Murtagh prokázal.
"Jsem rád, že jsem mohl být prospěšný. To..." Murtagh zaváhal a otřel si tvář. "Teď mám hlavně starost, jak budeme
moci cestovat dál s tolika muži v patách. Vojáci z Gil'eadu nás zítra budou pronásledovat. Jakmile najdou stopy koní,
pochopí, že jsi neuletěl se Safirou."
Eragon zamračeně souhlasil. "Jak se ti podařilo vniknout do hradu?"
Murtagh se potichu zasmál. "Dal jsem pořádný úplatek a prolezl jsem odpadovou šachtou. Ale celý plán by byl k
ničemu bez Safiry. Díky ní," zarazil se a pohlédl při těch slovech na dračici, "to jenom díky tobě jsme se odtamtud
dostali živí."
Eragon jí vděčně položil ruku na šupinatý krk. Spokojeně zabručela, zatímco on okouzleně hleděl do elfčiny tváře.
Neochotně vstal. "Měli bychom jí připravit nějaké lůžko."
Murtagh vyskočil na nohy a roztáhl pro elfku přikrývku. Když ji na ni pokládali, manžeta rukávu se jí roztrhla o větev.
Eragon se chystal roztržené části látky přiložit k sobě, ale najednou mu cosi vyrazilo dech.
Paže elfky byla posetá množstvím modřin a ran; některé byly napůl zhojené, zatímco jiné byly čerstvé a ještě krvácely.
Eragon zavrtěl zlostně hlavou a vyhrnul jí rukáv výš. Zranění pokračovala i na rameni. Roztřesenými prsty jí odhrnul
halenu na zádech a děsil se, co uvidí.
Když kožený oděv sklouzl dolů, Murtagh zaklel. Elfčina záda byla silná a svalnatá, ale pokrytá strupy, kvůli kterým její
kůže vypadala jako vyschlé, popraskané bláto. Museli ji nemilosrdně bičovat a cejchovali ji rozžhaveným železem ve
tvaru drápu. Tam, kde neměla jizvy ani čerstvé rány, jí kůže od častého bití zfialověla až zčernala. Na levém rameni měla
indigově modré tetování. Byl to stejný symbol, jako měl Brom na safírovém prstenu. Eragon v duchu přísahal, že zabije
toho, kdo je zodpovědný za její mučení.
"Umíš to vyléčit?" zeptal se Murtagh.
"Já - nevím," řekl Eragon. Přepadla ho náhlá nevolnost. "Je toho hodně."
Eragone! řekla zostra Safira. Tohle je elf. Nemůžeme ji nechat zemřít. I kdyby ses cítil sebeunavenější a sebehladovější
musíš ji zachránit. Spojíme svoje síly, ale ty musíš provést to kouzlo.
Ano... máš pravdu, zamumlal, neschopen od elfky odtrhnout oči. Odhodlaně si stáhl rukavice a řekl Murtaghovi:
"Tohle bude nějakou dobu trvat. Nesehnal bys pro mě něco k jídlu? A taky vyvař hadříky na obvazy; nedokážu vyléčit
všechny její rány."
"Kdybychom zapálili oheň, uvidí nás," namítl Murtagh. "Musíš použít nevyvařené obvazy a jídlo bude studené."
Eragon se ušklíbl, ale musel mu dát za pravdu. Když elfce zlehka položil ruku na záda, Safira se usadila vedle něj a
upřela na ni třpytivé oči. Zhluboka se nadechl, pak se dotkl kouzelných sil a dal se do práce.
Vyslovil starověká slova: "Waíse heill!" Popálenina se mu pod dlaní zachvěla a přes ni se utvořila nová neporušená
kůže, která srostla, aniž by zanechala jizvu. Nevěnoval se modřinám a ránám, které nebyly smrtelně nebezpečné - kdyby
je léčil všechny, spotřeboval by energii potřebnou pro zahojení vážnějších zranění. Jak ji Eragon uzdravoval, musel
žasnout, že je ještě naživu. Museli ji opakovaně mučit až na pokraj smrti s takovou důmyslností, že mu z ní běhal mráz
po zádech.
I když se snažil zachovat zdrženlivý odstup, nemohl si nevšimnout, že pod všemi těmi ohavnými ranami je elfčino tělo
mimořádně krásné. Byl vyčerpaný a moc nad tím nepřemítal - i když mu občas zčervenaly uši a vroucně doufal, že Safira
neví, na co myslí.
Ještě pracoval, když svítalo, a dělal jen krátké přestávky, aby se najedl a napil a mohl tak znovu nabrat energii po
dlouhém půstu, dramatickém útěku i tomto léčení. Safira mu seděla po boku a propůjčovala mu své síly, kdykoli to bylo
možné. Slunce už stálo vysoko na obloze, když se konečně postavil a se zasténáním si protáhl ztuhlé svaly. Ruce měl
zsinalé a v očích cítil sucho a písek. Dopotácel se k brašnám a pořádně se napil z měchu s vínem. "Hotovo?" zeptal se
Murtagh.
Eragon roztřeseně přikývl. Nebyl ani s to promluvit. Tábořiště se kolem něj točilo; téměř omdlel. Odvedl jsi dobrou
práci, řekla Safira konejšivě.
"Bude žít?"
"Já - já nevím," řekl vyčerpaně. "Elfové jsou silní, ale ani oni nemohou vydržet takovéhle týrání bez následků. Kdybych
věděl o léčení víc, možná bych ji dokázal oživit, ale..." Bezmocně rozhodil paže. Ruka se mu tak třásla, že část vína vylil.
Další hlt mu však dodal trochu síly. "Raději bychom měli zase vyrazit."
"Ne! Teď se musíš vyspat," protestoval Murtagh.
"Já... můžu spát v sedle. Tady přece nemůžeme zůstat, když nám jsou v patách všichni ti vojáci."
Murtagh neochotně souhlasil. "V tom případě povedu Sněžného bleska a ty zatím budeš odpočívat." Osedlali koně,
připoutali elfku k Safiře a opustili tábor. Eragon se za jízdy ještě najedl, aby doplnil vyčerpanou energii, a pak se opřel o
Sněžného bleska a zavřel oči.

Eragon- 40.kapitola

29. března 2014 v 16:12 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Boj proti stínům
Eragon sebou trhl a vylekaně se posadil na posteli. V cele byla tma. Něco se však změnilo! Celé hodiny cítil kouzlo na
okraji svého vědomí, ale když se ho snažil použít, nikdy se nic nestalo. S očima planoucíma nervózní energií zatnul ruce
a řekl: "Nagz reisa!" Přikrývka se s plesknutím vznesla z postele a ve vzduchu se zmačkala do kuličky velké jako pěst. S
měkkým žuchnutím pak přistála na zemi.
Eragon radostně vyskočil z postele. Nedobrovolný půst ho vysílil, ale jeho nadšení bylo silnější než hlad. A teď
opravdová zkouška. Zapátral myslí a ucítil zámek na dveřích. Nesnažil se jej vylomit ani přeštípnout, ale prostě otočil
jeho vnitřní mechanismus do odemčené polohy. Dveře cvakly, zavrzaly a otevřely se dovnitř.
Když poprvé použil kouzlo, aby zabil urgaly v Yazuaku, stálo ho to skoro všechnu energii, od té doby však podstatně
zesílil. To, co by ho kdysi nesmírně vyčerpávalo, ho dnes jen mírně unavilo.
Opatrně vykročil do chodby. Musím najít Zar'roc a tu elfku. Určitě je v jedné z těchto cel, ale nemám čas všechny
prohlížet. A Zar'roc bude asi u Stína. Uvědomil si, že jeho myšlení je stále otupené. Proč jsem tady venku? Kdybych se
vrátil do cely a kouzlem otevřel okno, mohl bych hned utéct. Ale pak bych nedokázal zachránit elfku... Safiro, kde jsi?
Potřebuji tvou pomoc. Potichu vynadal sám sobě, že se s ní nespojil dřív. Měla to být ta první věc poté, co znovu
nabyl síly.
Její odpověď přišla s překvapivou rychlostí. Eragone! Jsem nad Gil'eadem. Nic nedělej. Murtagh je na cestě.
Co... Přerušily ho kroky. Prudce se otočil a přikrčil se, když do chodby napochodoval oddíl šesti vojáků. Najednou se
zastavili a pohledem těkali mezi Eragonem a otevřenými dveřmi cely. Obličeje jim úplně zbledly. Dobře, vědí, kdo jsem.
Možná bych je mohl zahnat, abychom nemuseli bojovat.
"Na něj!" zařval jeden z vojáků a vyrazil kupředu. Ostatní muži tasili meče a vyrazili za ním chodbou.
Bylo to šílenství, bojovat se šesti muži, když neměl zbraň a byl zesláblý, ale myšlenka na elfku ho přiměla zůstat.
Nedokázal ji tam nechat. Třebaže zapochyboval, jestli se po dalším výkonu ještě udrží na nohou, okamžitě sebral síly a
zvedl ruku s rozzářenou gedwëy ignasia. Vojákům se v očích objevil strach, ale byli to ostřílení bojovníci a nezastavili
se. Ve chvíli, kdy otevřel ústa, aby vyslovil osudná slova, se ozvalo slabé zasvištění a Eragon zahlédl záblesk pohybu.
Jeden z mužů se zhroutil na zem se šípem v zádech. Dva další byli zasaženi dřív, než si kdokoli stačil uvědomit, co se
děje.
V místě, kudy vešli vojáci, stál na konci chodby otrhaný vousáč s lukem. U nohou mu ležela zjevně nepotřebná berle,
protože muž stál zpříma a jistě.
Tři zbývající vojáci se otočili k novému protivníkovi. Eragon využil moment překvapení a vykřikl. "Thrysta!" Jeden z
mužů se chytil za srdce a zhroutil se k zemi. Eragon zavrávoral, protože kouzlo si vybralo svou daň. Další voják padl s
šípem zabodnutým v krku. "Nezabíjej ho!" zavolal Eragon na svého zachránce, který právě zamířil na posledního
vojáka. Vousáč sklopil luk.
Eragon se zaměřil na vojáka před sebou. Muž ztěžka oddechoval; oči měl vykulené děsem. Teprve teď asi pochopil, že
ho ušetřili.
"Viděl jsi, co umím," řekl Eragon příkře. "Pokud neodpovíš na moje otázky, strávíš zbytek života v hrozných mukách a
utrpení. Teď mi řekni, kde je můj meč - má červenou pochvu i čepel - a ve které cele je ta elfka?"
Muž mlčky sevřel rty.
Eragonovi se zlověstně zablýskala dlaň, jak se připravoval ke kouzlu. "Špatná odpověď," vyštěkl. "Umíš si představit,
kolik bolesti ti může způsobit jediné zrnko písku, když se ti do ruda rozžhavené usadí v žaludku? Zvláště když
nezchladne příštích dvacet let a pomalu si bude propalovat cestu tvým tělem! Než se z něj dostane ven, bude z tebe
stařec." Působivě se odmlčel. "To se stane, pokud mi neřekneš, co chci slyšet."
Voják vyvalil oči, ale zůstával zticha. Eragon seškrábl z kamenné podlahy nějaké smítko a s ledovým klidem si ho
prohlížel. "Tohle je trochu víc než zrnko písku, ale buď v klidu, aspoň tě propálí rychleji. Zase po něm ale zůstane větší
díra." Při těch slovech se smítko rozzářilo třešňově červenou barvou, i když ho ještě nepálilo na ruce.
"Dobře, udělám, co chceš, jen to do mě nedávej!" zakňučel voják. "Ta elfka je v poslední cele nalevo! O tvém meči
nevím, ale pravděpodobně bude nahoře ve strážnici. Jsou tam všechny zbraně."
Eragon přikývl a pak zašeptal: "Slytha." Voják měl v tu ránu oči v sloup a bezvládně se zhroutil.
"Zabil jsi ho?"
Eragon pohlédl na cizince, který stál jen pár kroků od něj. Přimhouřil oči a pokusil se odmyslet si plnovous. "Murtaghu!
Jsi to ty?" zvolal.
"Ano," řekl Murtagh a prudce si strhl vousy z oholené tváře. "Nechtěl jsem, aby viděli moji tvář. Zabils ho?"
"Ne, jenom spí. Jak ses dostal dovnitř?"
"Teď není čas na vysvětlování. Musíme se dostat o patro výš, než nás tu někdo najde. Během pár minut tam budeme
mít připravenou cestu k útěku. Nesmíme to zmeškat."
"Neslyšel jsi, co jsem říkal?" zeptal se Eragon a ukázal při tom na vojáka v bezvědomí. "V tomhle vězení je elfka. Viděl
jsem ji! Musíme ji zachránit. Potřebuji k tomu ale tvou pomoc."
"Elfka...!" bručel Murtagh a spěchal chodbou. "To je špatné. Měli bychom uprchnout, dokud to jde." Zastavil před
celou, kterou voják označil, a zpod otrhaného pláště vytáhl svazek klíčů. "Vzal jsem je jednomu ze strážných," řekl na
vysvětlenou.
Eragon natáhl ruku pro klíče. Murtagh pokrčil rameny a podal mu je. Eragon vybral ten správný a rozrazil dveře. Oknem
prosvítal dovnitř zbloudilý paprsek měsíčního světla a zahaloval tvář elfky stříbřitým závojem.
Pohlédla na něj, napjatá a přikrčená, připravená na cokoli, co přijde. Držela hlavu zpříma s královskou důstojností. Měla
tmavě zelené, skoro černé oči, nepatrně sešikmené jako kočka. Když k němu vzhlédly, projelo jím zděšení.
Chvíli na sebe upřeně hleděli a pak se elfka zachvěla a bez hlesu se zhroutila. Eragon ji stěží zachytil, než spadla na zem.
Byla překvapivě lehká. Vycházela z ní vůně čerstvě rozdrceného borového jehličí.
Murtagh vešel do cely. "Je překrásná!"
"Ale zraněná."
"Můžeme ji ošetřit později. Máš dost sil, abys ji nesl?" Eragon zavrtěl hlavou. "Tak ji vezmu já," řekl Murtagh a
přehodil si elfku přes rameno. "Teď nahoru!" Podal Eragonovi dýku a pospíchal zpátky do chodby, poseté těly vojáků.
Těžkými kroky vedl Murtagh Eragona ke kamennému schodišti na konci chodby. Když po něm stoupali, Eragon se
zeptal: "Jak se dostaneme ven, aniž by nás někdo zpozoroval?"
"Nijak," zabručel Murtagh.
To Eragona zrovna moc neuklidnilo. Úzkostlivě naslouchal, zda neuslyší vojáky nebo kohokoli dalšího, kdo by mohl
být nablízku, a děsil se toho, co by se stalo, kdyby potkali Stína. Nad schody byl hodovní sál se širokými dřevěnými
stoly. Na stěnách visely štíty a dřevěný strop byl podepřený prohnutým trámovím. Murtagh položil elfku na stůl a s
obavami pohlédl ke stropu. "Mohl bys něco říct Safiře?"
"Ano."
"Pověz jí, ať ještě pět minut počká."
V dálce se ozvaly výkřiky. Kolem vstupu do sálu prošel oddíl vojáků. Eragon se semknutými rty potlačoval nervozitu.
"Ať už plánuješ cokoli, nemyslím, že máme příliš času."
"Prostě jí to řekni a zůstaň v úkrytu," odsekl Murtagh a odběhl.
Když Eragon předal vzkaz, znepokojilo ho, že slyší stoupat po schodech skupinu mužů. Přemáhal hlad a vyčerpání, ale
stáhl elfku ze stolu a schoval ji pod něj. Přikrčil se k ní, zadržel dech a pevně sevřel dýku.
Do místnosti vběhlo deset vojáků. Spěšně ji prohledali, ale nakoukli jen pod pár stolů a pokračovali dál. Eragon se
opřel o nohu stolu a oddechl si. Díky chvilkové úlevě si najednou uvědomil, že má palčivý hlad a vyprahlé hrdlo. Jeho
pozornost upoutal džbán a talíř se zbytky jídla na druhé straně místnosti.
Vyrazil ze svého úkrytu, popadl jídlo a běžel zpátky ke stolu. Dvěma mocnými doušky vypil zlatavé pivo, které bylo ve
džbánu. Pocítil úlevu, když mu chladivá tekutina stekla hrdlem a utišila podrážděnou sliznici. Potlačil říhnutí a hladově
se zakousl do kusu chleba.
Murtagh se vrátil se Zar'rocem, podivným lukem a elegantním mečem bez pochvy. Podal Zar'roc Eragonovi. "Ten druhý
meč a luk jsem našel ve strážnici. Nikdy jsem takové zbraně neviděl, a tak jsem usoudil, že patří té elfce."
"To můžeme zjistit hned," řekl Eragon s plnými ústy. Meč - štíhlý a lesklý se zahnutým jílcem, jehož konce se zužovaly
do ostrých hrotů - dokonale pasoval do pouzdra, připnutého u jejího opasku. Nebylo podle čeho poznat, zda jí patří i
luk, ale byl tak ladně tvarovaný, že pochyboval, že by mohl být někoho jiného. "Co teď?" zeptal se a nacpal si do pusy
další sousto. "Nemůžeme tady zůstat věčnost. Vojáci nás dříve či později najdou."
"Teď," pravil Murtagh a vytáhl při tom luk a zasadil do něj šíp, "budeme čekat. Jak už jsem řekl, náš útěk je
naplánovaný."
"Ty tomu nerozumíš - je tady Stín! Jestli nás najde, jsme ztraceni."
"Stín!" zvolal Murtagh. "V tom případě řekni Safiře, ať okamžitě přiletí. Měli jsme čekat, dokud se nevymění stráže, ale
otálet tak dlouho by teď bylo příliš nebezpečné." Eragon předal stručný vzkaz a nezdržoval Safiru zbytečnými otázkami.
"Překazil jsi mi plány, když jsi unikl sám," reptal Murtagh a sledoval vchody do místnosti, zda se neobjeví vojáci.
Eragon se usmál. "V tom případě jsem možná měl počkat. Ale i tak jsi to měl dokonale načasované. Nedokázal bych se
ani odplazit, kdybych musel bojovat se všemi těmi vojáky pomocí kouzel."
"Jsem rád, že jsem ti mohl být k užitku," poznamenal Murtagh, ale vzápětí ztuhl, když zaslechl, jak opodál běží muži.
"Musíme jen doufat, že nás Stín nenajde."
V tu chvíli se místností rozezněl chladný smích. "Obávám se, že na to už je příliš pozdě."
Murtagh s Eragonem se prudce otočili. Na konci místnosti stál samotný Stín. V ruce měl světlý meč s mělkou rýhou na
čepeli. Rozepnul brož, která mu přidržovala plášť, a nechal jej sklouznout na zem. Měl tělo jako atlet, štíhlé a pevné, ale
Eragon pamatoval na Bromovo varování a věděl, že Stínův vzhled klame; byl mnohokrát silnější než obyčejný
smrtelník.
"Takže, můj mladý Jezdče, chceš se mnou změřit síly?" ušklíbl se Stín. "Neměl jsem důvěřovat kapitánovi, když mi
tvrdil, žes snědl všechno jídlo. Podruhé už tu chybu neudělám."
"Já se o něj postarám," zašeptal Murtagh, odložil luk a vytasil meč.
"Ne," utrousil téměř neslyšně Eragon. "Mě chce živého, tebe ne. Chvilku ho dokážu zdržet, ale pak nás musíš dostat
ven."
"Dobrá, jdi," přitakal Murtagh. "Nebudeš ho muset zdržovat dlouho."
"To doufám," řekl chmurně Eragon. Vytasil Zar'roc a pomalu se přibližoval. Na rudém ostří se blýskala světla loučí
připevněných podél stěn.
Stín měl kaštanové oči rozžhavené jako uhlíky. Tlumeně se zasmál. "Opravdu si myslíš, že mě přemůžeš, pane Du
Súndavar Freohr? Jak ubohé jméno. Čekal bych od tebe něco chytřejšího, ale mám za to, že na víc se nezmůžeš."
Eragon se nehodlal nechat vyprovokovat. Hleděl Stínovi do tváře a vyčkával na záblesk v jeho očích nebo cuknutí rtů,
zkrátka na cokoli, co by mohlo prozradit jeho příští tah. Nemůžu použít kouzlo, jinak by mohl udělat totéž. Musí si
myslet, že dokáže zvítězit, aniž by se musel uchýlit ke kouzlení - což také pravděpodobně dokáže.
Než se kterýkoli z nich stačil pohnout, strop zaduněl a zatřásl se. Vyvalil se z něj prach, až vzduch v místnosti zešedl, a
kolem začaly padat kusy dřeva, které se tříštily o podlahu. Ze střechy byly slyšet výkřiky a zvuk kovových úderů. V
obavě, aby na něj nespadl trám, Eragon letmo pohlédl ke stropu. Stín toho krátkého vyrušení využil a zaútočil.
Eragon stěží stihl zvednout Zar'roc, aby včas odrazil ránu do žeber. Jejich ostří se střetla s pronikavým zařinčením, při
němž mu zaskřípaly zuby a znecitlivěla mu paže. Kruci! Je silný! Sevřel Zar'roc oběma rukama a ohnal se jím vší silou
Stínovi po hlavě. Stín však švihal mečem ve vzduchu rychleji, než Eragon považoval za možné, a hravě ho odrazil.
Nad nimi se ozval hrozivý skřípot, jako když někdo přejíždí železnými hřeby po skále. Na stropě se udělaly tři dlouhé
praskliny. Šindele z břidlicové střechy propadávaly trhlinami do místnosti. Eragon si jich nevšímal, ani když se jedna z
nich roztříštila na podlaze těsně vedle něj. Přestože trénoval s mistrem meče Bromem a s Murtaghem, který byl také
mimořádný šermíř, nikdy ho nikdo z nich tolik nepřevyšoval. Stín si s ním jen hrál.
Eragon ustupoval k Murtaghovi a roztřesenými pažemi odrážel Stínovy údery. Každý další se zdál být silnější než ten
předchozí. I kdyby si Eragon chtěl přivolat na pomoc kouzlo, už na to neměl dost sil. Pak Stín pohrdavě švihl zápěstím
a vyrazil Eragonovi Zar'roc z rukou. Silný úder ho srazil na kolena, takže zůstal klečet a ztěžka oddechoval. Skřípění
bylo hlasitější než předtím. Ať se dělo cokoli, přibližovalo se to.
Stín k němu povýšeně shlédl. "Mohl bys být v téhle hře mocnou figurkou, ale jsem zklamaný, pokud jsi předvedl vše,
co umíš. Jestli byli i ostatní Jezdci takhle slabí, muselo by jich být nesmírné množství, aby dokázali ovládat Království."
Eragon vzhlédl a zavrtěl hlavou. Už pochopil Murtaghův plán. Safiro, teď bude ta správná chvíle. "Ne, na něco jsi
zapomněl."
"A co by to mělo být?" zeptal se Stín posměšně.
Vtom se ozval silný hřmot, když se utrhl pořádný kus stropu a odkryl noční oblohu. "Draci!" snažil se Eragon překřičet
okolní hluk a uskočil Stínovi z dosahu. Stín vztekle zavrčel a prudce máchl mečem. Netrefil se však a vrhl se vpřed.
Vtom mu po tváři přelétl překvapený výraz, protože se mu do ramene zarazil jeden z Murtaghových šípů.
Stín se zasmál a popadl šíp dvěma prsty. "Jestli mě chceš zastavit, budeš se muset začít víc snažit." Další šíp ho však
zasáhl přímo mezi oči. Zasténal a kroutil se bolestí. Kůže mu najednou zešedla a kolem Stína se utvořil mlžný opar, který
zahalil jeho postavu. Ozval se ohlušující výkřik a potom se oblak rozplynul.
Po Stínovi nezbylo nic než plášť a hromádka šatstva. "Zabils ho!" zvolal Eragon. Z legend znal pouze dva hrdiny, kteří
přežili zápas se Stínem.
"Tím si nejsem tak jistý," zapochyboval Murtagh.
Nějaký muž vykřikl: "Je to tak. Nezvládl to. Jděte dovnitř a seberte je!" Do hodovního sálu začali z obou stran proudit
vojáci se sítěmi a kopími. Eragon s Murtaghem ustupovali ke zdi a elfku táhli s sebou. Muži kolem nich utvořili hrozivý
půlkruh. Pak Safira strčila dovnitř hlavu dírou ve stropě a divoce zařvala. Mocnými drápy se zaryla do okraje otvoru a
vytrhla další ohromný kus stropu.
Tři vojáci se otočili a utíkali, ale zbytek jich zůstal stát. S hlasitým třeskem praskl středový trám a uvolnil záplavu
těžkých šindelí. Oddíly vojáků zachvátil chaos, jak se muži pokoušeli uskakovat smrtící spršce. Eragon s Murtaghem se
přitiskli ke zdi, aby se vyhnuli padající suti. Safira znovu zařvala a vojáci se dali na úprk; někteří z nich však přesto
skončili pod padajícími troskami.
Na závěr Safira s obrovským vypětím odtrhla zbytek stropu a seskočila se složenými křídly do hodovní síně. Pod její
vahou se s ostrým křupnutím rozlomil stůl. Eragon vykřikl úlevou a objal ji. Spokojeně zavrněla. Chyběl jsi mi, maličký.
Ty mně taky. Ale je s námi ještě někdo. Uneseš nás tři?
Samozřejmě, řekla a odkopla z cesty šindele a stoly, aby se mohla vznést. Murtagh s Eragonem vytáhli elfku z úkrytu.
Když ji Safira uviděla, překvapeně zasyčela. Elf!
Ano a je to ta žena, kterou jsem viděl ve snu, řekl Eragon a zvedl Zar'roc. Pomohl Murtaghovi připevnit elfku k sedlu a
pak oba nasedli na Safiru. Slyšel jsem, že se na střeše ještě bojuje. Jsou tam nahoře nějací muži?
Byli, ale už nejsou. Jste připraveni?
Ano.
Safira vyskočila z hodovní síně na střechu pevnosti, kde byla rozhozena těla strážných. "Podívej!" řekl Murtagh a
ukázal rukou před sebe. Z věže na druhé straně nezastřešeného sálu vypochodovala řada lučištníků.
"Safiro, musíš odletět. Teď hned!" varoval ji Eragon.
Rozevřela křídla, rozběhla se k okraji budovy a odrazila se od něj silnýma nohama. Pod nezvykle velkou zátěží však
nebezpečně klesala. Zatímco se snažila udržet výšku, Eragon slyšel melodické brnkání pouštěných tětiv.
Tmou k nim svištěly šípy. Safira zařvala bolestí, když ji zasáhly, a rychle se stočila doleva, aby se vyhnula další palbě.
Do nebe se zavrtávaly další šípy, ale naštěstí je před jejich smrtícími ranami už ochránila noc. Eragon se rozčileně ohlédl
přes Safiřin krk. Kam tě zasáhli?
Mám probodaná křídla... jeden z šípů ale neprošel úplně skrz. Stále ho tam mám. Namáhavě dýchala.
Jak daleko nás můžeš odnést?
Neboj, dost daleko. Eragon pevně svíral elfku. Přelétli Gil'ead a pak zanechali město za sebou a pod rouškou tmy se
stočili k jihu.

Eragon- 39.kapitola

28. března 2014 v 16:11 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Du Súndavar Freohr
První, co Eragon zaznamenal, bylo, že je v teple a suchu, tvář má přitisknutou k drsné látce a ruce volné. Zavrtěl sebou,
ale trvalo mu několik minut, než byl schopen se posadit a prohlédnout si své okolí.
Seděl v cele na úzké rozvrzané pryčně. Vysoko ve zdi bylo zasazené zamřížované okno. Okované dveře byly pevně
zamčené a v horní polovině měly okénko, které bylo zamřížované stejně jako to ve zdi.
Když se Eragon pohnul, na tváři mu popraskala zaschlá krev. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, že vlastně není jeho.
Strašlivě ho bolela hlava - což se dalo čekat vzhledem k tomu, jakou dostal ránu - a mysl měl podivně zmatenou. Pokusil
se použít kouzlo, ale nedokázal se dostatečně soustředit, aby si vzpomněl na nějaké starověké slovo. Museli mě zase
omámit, usoudil nakonec.
Se zasténáním vstal a u boku mu náhle chyběla známá tíha Zar'rocu. Dopotácel se k oknu ve zdi. Když se postavil na
špičky, viděl jím ven. Chvilku mu trvalo, než jeho oči přivykly jasnému dennímu světlu. Okno bylo těsně nad zemí.
Kolem stěny jeho cely vedla rušná ulice plná lidí, za níž stály řady jednotvárných dřevěných domů.
Slabostí se Eragon sesul na podlahu a nepřítomně zíral do země. To, co viděl venku, ho znepokojilo, ale nebyl si jistý
proč. Proklínal své zpomalené myšlení, zaklonil se tedy a snažil se vyčistit si mysl. V tu chvíli do místnosti vstoupil muž
a položil na postel tác s jídlem a džbánek vody. Není to od něj hezké? pomyslel si Eragon a přívětivě se usmál. Snědl
několik soust řídké zelné polévky a okoralého chleba, ale stěží to dokázal polknout. Taky mi mohl donést něco lepšího,
zanaříkal a odložil lžíci.
Najednou si uvědomil, co je v nepořádku. Chytili mě urgalové, ne lidé! Jak to, že jsem skončil tady? Marně si tím
paradoxem lámal hlavu. V duchu pokrčil rameny a prozatím odložil svůj objev na dobu, než zjistí, jak s ním naložit.
Posadil se na postel a zahleděl se do dálky. O několik hodin později mu donesli další jídlo. Zrovna jsem dostal hlad,
pomyslel si zastřeně. Tentokrát už se dokázal najíst, aniž by se mu zvedal žaludek. Když dojedl, usoudil, že je čas si
zdřímnout. Stejně leží na posteli - co jiného by měl dělat?
Jeho mysl odplývala pryč, obestírala ho dřímota. Pak se někde otevřely dveře a vzduchem se rozezněl hluk
pochodujících okovaných bot. Rachot byl stále hlasitější, až to znělo, jako by někdo třískal do hrnce uvnitř Eragonovy
hlavy. Nemůžou mě nechat v klidu odpočinout? reptal sám pro sebe. Jeho vyčerpání však přemohla zvláštní zvědavost,
a tak se dovlekl ke dveřím a zamžoural jako sova.
Okénkem ve dveřích spatřil skoro deset metrů širokou chodbu. V protější stěně byla řada cel podobných té jeho.
Chodbou pochodoval zástup vojáků s tasenými meči. Všichni měli stejné brnění; ve tváři měl každý z nich stejný tvrdý
výraz a jejich nohy dopadaly na zem s automatickou přesností v jediném rytmu. Ten zvuk byl hypnotický. Byla to
působivá demonstrace síly.
Eragon vojáky pozoroval, dokud ho to nezačalo nudit. Právě v tu chvíli si ale všiml mezery uprostřed zástupu. Dva
urostlí muži tam nesli nějakou ženu v bezvědomí.
Dlouhé, temně černé vlasy jí zakrývaly tvář, přestože kolem hlavy měla ovázanou koženou čelenku, aby jí kadeře
nepadaly do obličeje. Byla oblečená v tmavých kožených kalhotách a košili. Kolem útlého pasu měla připevněný
nablýskaný opasek, z něhož jí u pravého boku visela prázdná pochva meče. Lýtka a drobná chodidla jí zakrývaly boty
sahající až po kolena.
Hlava jí visela na stranu. Eragon zalapal po dechu a cítil se, jako by mu někdo dal ránu do břicha. Byla to ta žena ze
snu. Její ostře řezaná tvář byla dokonalá jako nějaká malba. Oblá brada, vysoké lícní kosti a dlouhé řasy jí dodávaly
cizokrajný vzhled. Jedinou vadou na kráse byla odřenina na čelisti; ale i tak to byla ta nejpůvabnější žena, jakou kdy
viděl.
Eragonovi se rozpalovala krev v žilách, když se na ni díval. Něco se v něm probudilo - něco, co dosud nepocítil. Bylo
to jako nějaká posedlost, ale silnější, skoro jako horečnaté blouznění. Pak se jí trochu svezly vlasy a odhalily
zašpičatělé uši. Přeběhl mu mráz po zádech. Byla to elfka.
Vojáci pochodovali dál a odvlekli ji z dohledu. Za nimi kráčel vysoký, hrdý muž, za nímž vlál plášť ze sobolí kůže. Tvář
měl mrtvolně bledou a vlasy rudé. Rudé jako krev.
Když procházel kolem Eragonovy cely, otočil hlavu a pohlédl mu kaštanovýma očima přímo do tváře. Odtáhl horní ret v
krutém úsměvu a odhalil řadu špičatých zubů. Eragon ustoupil. Věděl, kdo ten muž je. Stín. Bůh mě ochraňuj... Stín.
Procesí pokračovalo a také Stín zmizel z dohledu.
Eragon klesl k zemi a schoulil se. I ve svém zmateném stavu věděl, že přítomnost Stína znamená, že v zemi panuje zlo.
Kdekoli se objevil, zůstaly po něm potoky krve. Co tady dělá Stín? Vojáci ho měli zabít hned, jak ho zahlédli! Pak se v
myšlenkách vrátil k elfské ženě a znovu se ho zmocnily podivné pocity.
Musím utéct. Ale mysl se mu zastřela a jeho odhodlání rychle vyprchalo. Vrátil se na postel. V době, kdy chodba
utichla, už zase tvrdě spal.
Jakmile Eragon otevřel oči, poznal, že se něco změnilo. Snáze se mu přemýšlelo; pochopil, že je v Gil'eadu. Udělali
chybu; droga přestává působit! Plný nadějí se pokusil spojit se Safirou a použít kouzlo, ale obojí bylo stále ještě nad
jeho možnosti. Pocítil tíživou úzkost, když přemýšlel, zda se jí a Murtaghovi podařilo utéct. Protáhl si paže a vykoukl z
okna. Město se právě probouzelo; až na dva žebráky byla ulice prázdná.
Zatímco přemítal o elfce a Stínovi, bezmyšlenkovitě sáhl po džbánku s vodou. Když začal pít, všiml si, že voda mírně
zapáchá, jako by v ní bylo několik kapek zkažené voňavky. S úšklebkem džbán odložil. Musí v ní být ta droga a možná i
v jídle! Vzpomněl si, že když ho omámili ra'zakové, trvalo celé hodiny, než účinky drogy pominuly. Pokud vydržím bez
jídla dost dlouho, měl bych být schopen zase kouzlit. Pak můžu zachránit elfku... Při té myšlence se usmál. Posadil se
do kouta a snil o tom, jak by to mohl udělat.
O hodinu později vstoupil do cely tlustý žalářník s tácem jídla. Eragon počkal, až odejde, a odnesl tác k oknu. Dostal k
jídlu jen chléb, sýr a cibuli, ale i tak mu z jejich vůně hladově zakručelo v břiše. Smířil se s tím, že má zkrátka špatný den,
a shrnul jídlo z talíře ven z okna s nadějí, že si toho nikdo nevšimne.
Eragon se přemáhal, aby potlačil účinky drogy. Dělalo mu potíže soustředit se třeba jen chvíli, ale jak den postupoval,
jeho vnímání se zostřovalo. Začínal si vybavovat několik slov starověkého jazyka, i když se nic nestalo, když je
vyslovil. Zoufalstvím se mu chtělo vykřiknout.
Když mu donesli oběd, vystrčil ho z okna stejně jako snídani. Trápil ho hlad, ale nejvíc ho tížil nedostatek vody. Hrdlo
měl vyprahlé. Mučilo ho pomyšlení, že by si mohl dát několik doušků studené vody. Každé nadechnutí mu ještě více
vysoušelo ústa a hrdlo. I tak se však přinutil nevšímat si džbánu.
Jeho rozmrzelost narušil rozruch na chodbě. Nějaký muž se tam hlasitě dohadoval: "Nemůžete tam jít! Rozkazy jsou
jasné: nikdo k němu nesmí!"
"Opravdu? A zrovna vy, kapitáne, budete chtít zemřít jen proto, abyste mi v tom zabránil?" vpadl mu do řeči uhlazený
hlas.
V odpověď se ozvalo tlumené: "Ne... ale král..."
"Já si to s králem vyřídím," přerušil ho ten druhý. "Teď odemkněte dveře."
Po chvíli za dveřmi Eragonovy cely zařinčely klíče. Pokusil se nasadit ospalý výraz. Musím se chovat, jako bych
nechápal, co se děje. Nesmím dát najevo překvapení, ať už ten člověk řekne cokoli.
Dveře se otevřely. Zatajil se mu dech, když pohlédl do tváře Stínovi. Bylo to jako hledět na posmrtnou masku nebo na
vyleštěnou lebku, kterou potáhli kůží, aby vypadala aspoň trochu živě. "Zdravím," řekl Stín s ledovým úsměvem a
odkryl tak špičaté zuby. "Na tuhle chvíli jsem dlouho čekal."
"Kdo - kdo jste?" zamumlal Eragon.
"Nikdo důležitý," odpověděl Stín s kaštanovýma očima jiskřícíma potlačovanou zlobou. Mávl pláštěm a posadil se.
"Moje jméno nemusí zajímat někoho, kdo je ve tvém postavení. Stejně by pro tebe nic neznamenalo. To ty mě zajímáš.
Kdo jsi ty?"
Otázka byla položena poměrně nevinně, ale Eragon věděl, že v ní musí být nějaká léčka nebo past, i když mu stále
unikalo jaká. Nějakou chvíli předstíral, že se s otázkou potýká, a pak svraštil čelo a řekl: "Nejsem si jistý... Menuju se
Eragon, ale to asi není ono, že?"
Stínovy úzké rty se upjatě roztáhly, když se pronikavě zasmál. "Ne, to tedy není. Máš zajímavou mysl, můj mladý
Jezdče." Naklonil se k němu. Kůži na čele měl tenkou a průsvitnou. "Zřejmě musím jít přímo k věci. Jak se jmenuješ?"
"Era..."
"Ne! Tohle ne." Stín ho přerušil mávnutím ruky. "Nemáš nějaké jiné jméno, které používáš jen zřídka?"
Chce slyšet moje skutečné jméno, aby mě mohl ovládat! uvědomil si Eragon. Ale nemůžu mu ho říct. Dokonce ani já
sám ho neznám. Rychle přemýšlel a snažil se přijít na nějaký klam, který by skryl jeho nevědomost. Co kdybych si
nějaké jméno vymyslel? Zaváhal - může ho to snadno prozradit -, ale pak honem vytvořil jméno, které by obstálo i při
pečlivějším zkoumání. Když už ho skoro vyslovil, rozhodl se zariskovat a pokusit se Stína odstrašit. Hbitě zpřeházel pár
písmen, pak přihlouple přikývl a řekl: "Brom mi ho jednou říkal. Bylo to..." Na několik vteřin se odmlčel, pak se mu
rozjasnila tvář, jako by si vzpomněl. "Bylo to Du Súndavar Freohr." Což znamenalo skoro doslova "smrt stínů".
V cele se rozhostilo ponuré ticho. Stín nehybně seděl a oči měl zastřené. Vypadal hluboce zamyšleně, jako by
rozvažoval nad tím, co právě zjistil. Eragon zauvažoval, zda nezašel příliš daleko. Čekal, dokud se Stín nepohnul, a pak
se naivně zeptal: "Proč jste tady?"
Stín na něj pohlédl s opovržením v červených očích a usmál se. "Abych se ti vysmál, samozřejmě. K čemu je vítězství,
když si ho pořádně nevychutnáš?" Z jeho hlasu byla cítit sebedůvěra, ale vypadal neklidně, jako by něco narušilo jeho
plány. Najednou se postavil. "Musím vyřídit jisté záležitosti, ale zatímco budu pryč, udělal bys dobře, kdyby sis
rozmyslel, komu bys raději sloužil: Jezdci, který zradil tvůj vlastní řád, nebo člověku, jako jsem já, i když zasvěcenému
do tajemných umění. Až přijde čas volby, nebude žádná střední cesta." Obrátil se k odchodu, pak pohlédl na Eragonův
džbán s vodou a tvář mu ztvrdla jako žula. "Kapitáne!" vyštěkl.
Do cely přispěchal muž s širokými rameny a s mečem v ruce. "Ano, můj pane?" zeptal se polekaně.
"Odložte tu hračku," nařídil mu Stín. Otočil se k Eragonovi a řekl ledově klidným hlasem: "Chlapec nevypil svou vodu.
Jak je to možné?"
"Už jsem mluvil se žalářníkem. Každá miska a talíř byly dočista vyjedené."
"Výborně," řekl Stín, kterého to uchlácholilo. "Ale určitě dohlédněte, aby zase začal pít." Naklonil se ke kapitánovi a
něco mu zamumlal do ucha. Eragon zachytil několik posledních slov: "...dávku navíc, pro jistotu." Kapitán přikývl. Stín
obrátil svou pozornost zpět k Eragonovi. "Zítra si zase promluvíme, to budu mít víc času. Měl bys vědět, že mě
nekonečně okouzlují jména. Už se moc těším, až budeme mnohem podrobněji hovořit o tom tvém."
Z toho, jak to řekl, neměl Eragon zrovna povzbudivý pocit.
Jakmile odešli, položil se na postel a zavřel oči. Teď se mu potvrdilo, jak byly Bromovy lekce cenné; spoléhal na ně,
aby nezmatkoval a znovu nabyl sebedůvěru. Na všechno mě připravil, musím toho jen využít. Jeho myšlenky přerušil
hluk blížících se vojáků.
Znepokojeně přešel ke dveřím a viděl dva z nich, jak táhnou elfku chodbou. Když mu zmizela z dohledu, sesul se na
zem a pokusil se znovu dotknout svých kouzelných sil. Zaklel, když je stále nedokázal uchopit.
Pohlédl ven na město a zaskřípal zuby. Bylo pozdní odpoledne. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a snažil se
trpělivě vyčkávat.
=

Eragon- 38.kapitola

28. března 2014 v 16:11 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Zajetí v Gil'eadu
Jízda byla pro Eragona nesmírně bolestivá - kvůli jeho polámaným žebrům nemohli jet svižněji než rychlostí chůze.
Nemohl se zhluboka nadechnout, aniž by při tom nepocítil nápor bolesti. Přesto odmítal zastavit. Safira letěla nedaleko
od nich a byla s ním spojená myslí, aby mu dodávala sílu a útěchu.
Murtagh jel sebejistě vedle Kadoka a plynule se pohupoval s pohyby svého koně. Eragon si chvíli prohlížel šedé zvíře.
"Máš krásného koně. Jak se jmenuje?"
"Tornak, po muži, který mě učil bojovat." Murtagh poplácal koně po boku. "Dostal jsem ho jako hříbě. Těžko bys v celé
Alagaësii našel odvážnější a inteligentnější zvíře, samozřejmě kromě Safiry."
"Je to nádherný kůň," obdivoval se mu Eragon.
Murtagh se zasmál. "Ano, ale Sněžný blesk se mu skoro vyrovná. Nikdy jsem druhého takového koně neviděl."
Přestože toho dne ujeli jen krátkou vzdálenost, Eragon byl rád, že už zase pokračují v cestě. Nemusel tolik myslet na
jiné, smutné věci. Jeli neosídleným krajem. Silnici do Dras-Leony měli několik mil po své levici a právě objížděli město
širokým obloukem. Gil'ead byl skoro tak daleko na sever jako Carvahall.
V jedné malé vesničce prodali Kadoka. Když si nový majitel koně odváděl pryč, Eragon s lítostí strčil do kapsy těch
několik mincí, co za něj dostal. Bylo těžké vzdát se Kadoka potom, co spolu projeli půl Alagaësie a bojovali proti
urgalům.
Dny nepozorovaně míjely a jejich malá skupinka cestovala osamoceně dál. Eragon s potěšením zjistil, že s Murtaghem
mají mnoho společných zájmů; trávili hodiny diskusemi o vybraných tématech lukostřelby a lovu.
Byla tu jen jedna věc, které se v nevyslovené shodě v rozhovorech vyhýbali: jejich minulost. Eragon nevysvětlil, jak
našel Safiru, kde se setkal s Bromem ani odkud pochází. Podobně i Murtagh mlčel o tom, proč ho pronásleduje
Království. Byla to jednoduchá úmluva, ale fungovala.
Přesto se v takové blízkosti nemohli vyhnout vzájemnému poznávání. Eragona zaujalo, jak dobře je Murtagh
obeznámen s mocenskými boji a politickou situací Království. Zdálo se, že ví, co dělá každý šlechtic a dvořan a jak to
ovlivňuje všechny ostatní. Eragon pozorně naslouchal a hlavou mu vířily pochybnosti.
První týden uběhl a po ra'zacích nebylo ani stopy, což poněkud zmírnilo Eragonovy obavy. I tak však stále v noci drželi
hlídky. Eragon čekal, že cestou do Gil'eadu narazí na urgaly, ale nenašli žádné jejich stopy. Myslel jsem, že se to v
těchhle odlehlých místech bude hemžit nestvůrami, uvažoval. Přesto si nestěžuji, pokud odtáhly jinam.
O té ženě už se mu nezdálo. Ačkoli se ji pokoušel pozorovat na dálku, viděl jen prázdnou celu. Kdykoli projížděli kolem
nějakého města, vždycky si ověřil, zda tam mají vězení. Pokud tam nějaké stálo, přestrojil se a navštívil ho, ale nikde
ženu nenašel. Jeho převleky musely být čím dál důmyslnější, protože viděl v různých městech vylepené cedule se
svým jménem a popisem, které nabízely značnou odměnu za jeho dopadení.
Cesta na sever je zavedla směrem k hlavnímu městu Uru'baen, které obklopovala hustě osídlená oblast, kde bylo těžké
uniknout pozornosti. Vojáci hlídkovali na silnicích a střežili mosty. Trvalo jim několik únavných, nepříjemných dní, než
velkoměsto objeli.
Jakmile byli bezpečně za Uru'baenem, ocitli se na okraji rozlehlých plání. Byly to ty samé, přes něž Eragon jel, když
opustil údolí Palancar, jen byl na jejich opačném konci. Drželi se při jejich okraji a pokračovali na sever podél řeky
Ramr.
V té době nastal čas Eragonových šestnáctých narozenin. V Carvahallu by se určitě oslavovalo, že se už stal mužem,
ale v těchto neutěšených podmínkách se o tom Murtaghovi ani nezmínil.
Safiře bylo téměř půl roku a značně vyrostla. Zmohutněla jí křídla, neboť potřebovala každou jejich píď, aby uzvedla
své svalnaté tělo se silnými kostmi. Tesáky vystupující z jejích čelistí měly špičky ostré jako Zar'roc a už byly skoro
stejně silné jako Eragonova pěst.
Nakonec přišel den, kdy si Eragon naposledy odmotal obvazy z boku. Žebra už se mu úplně zahojila a zůstala mu jen
malá jizva v místě, kde ho zasáhla ra'zakova bota. Safira pozorovala, jak se pomalu protahuje. Když nepocítil žádnou
bolest, vložil do toho radostnou energii a spokojeně si procvičil svaly. Dříve by se v takovou chvíli usmál, ale po
Bromově smrti se usmíval jen zřídka.
Natáhl si tuniku a vrátil se k ohýnku, který si rozdělali. Seděl u něj Murtagh a ořezával kus dřeva. Eragon vytasil
Zar'roc. Murtagh zpozorněl, i když ve tváři nedal znát žádné znepokojení. "Když jsem teď konečně nabral síly, nechtěl
by sis zabojovat?" zeptal se Eragon.
Murtagh odhodil dřevo stranou. "S ostrými meči? Mohli bychom jeden druhého zabít."
"Pojď, dej mi ten svůj," pobídl ho Eragon. Murtagh zaváhal, ale pak mu podal jedenapůlruční meč. Eragon kouzlem
zajistil hrany tak, jak ho to naučil Brom. Když si Murtagh udiveně prohlížel čepel, Eragon ho ubezpečil: "Až skončíme,
zase to spravím."
Murtagh zkontroloval, zda má meč vyvážený. Spokojeně řekl: "Bude to dobré." Eragon zabezpečil Zar'roc, zaujal
přikrčený postoj a ohnal se Murtaghovi po rameni. Jejich meče se střetly ve vzduchu. Eragon se s mávnutím meče
stáhl, pak znovu vyrazil a sekl, Murtagh odrazil útok a odskočil.
Je pěkně rychlý! pomyslel si Eragon.
Postupovali tam i zpět a pokoušeli se jeden druhého přemoci. Po obzvlášť prudké výměně ran se Murtagh najednou
rozesmál. Nejenže ani jeden z nich nedokázal získat výhodu, ale měli tak vyrovnané síly, že se stejně rychle i unavovali.
Zašklebením dávali druhému najevo uznání za pěkný úder a bojovali dál, dokud neměli ruce jako z olova a neřinul se z
nich pot.
Nakonec Eragon zvolal: "Dost, konec!" Murtagh se zastavil uprostřed máchnutí a celý zadýchaný si sedl. Eragon se
skácel na zem a hrud se mu prudce zdvihala. Žádný z jeho zápasů s Bromem nebyl tak úporný.
Murtagh se zhluboka nadechl: "Jsi skvělý! Celý svůj život jsem se učil boji s mečem, ale nikdy jsem nebojoval s někým,
jako jsi ty. Kdybys chtěl, mohl bys být králův mečířský mistr."
"Ty jsi stejně tak dobrý," poznamenal Eragon a stále ještě lapal po dechu. "Ten muž, co tě učil, Tornak, si mohl vydělat
jmění na šermířské škole. Lidé by přicházeli ze všech končin Alagaësie, aby se u něj učili."
"Je mrtvý," řekl Murtagh krátce.
"To je mi líto."
A tak si zvykli po večerech bojovat, díky čemuž byli svěží a jako šermířská dvojice sehraní. Jelikož se Eragon uzdravil,
znovu začal trénovat kouzlení. Murtagh se ho při tom vyptával a brzy se ukázalo, že toho ví o kouzlení překvapivě
dost, i když neznal jemné podrobnosti a sám neuměl kouzla použít. Kdykoli si Eragon procvičoval starověký jazyk,
Murtagh potichu naslouchal a občas se zeptal, co některé slovo znamená.
Společně zastavili koně na předměstí Gil'eadu. Než sem dorazili, trvalo jim to skoro měsíc, během kterého jaro konečně
vymýtilo poslední pozůstatky zimy. Eragon cítil, jak se během svého putování mění, cítil se silnější a vyrovnanější.
Stále myslel na Broma a mluvil o něm se Safirou, ale z větší části se snažil bolestivé vzpomínky neprobouzet.
Už z dálky bylo znát, že tohle město je nebezpečné a divoké, plné dřevěných srubů a štěkajících psů. V jeho středu
stála rozlehlá kamenná pevnost. Vzduch byl zastřený modrým kouřem. Město vypadalo spíš jako dočasná obchodní
stanice než jako trvalé sídlo. Pět mil za ním se nejasně rýsoval obrys jezera Isenstar.
Kvůli bezpečnosti se rozhodli, že se utáboří asi dvě míle od města. Zatímco se vařila večeře, Murtagh řekl: "Nejsem si
jistý, jestli bys měl jít do Gil'eadu právě ty."
"Proč? Umím se opravdu dobře přestrojit," řekl Eragon. "A Dormnad bude chtít vidět gedwëy ignasia jako důkaz, že
jsem opravdu Jezdec."
"Možná," přikývl Murtagh. "Ale tebe chce Království mnohem víc než mě. Pokud mě zajmou, mohl bych nakonec utéct.
Ale pokud dostanou tebe, odvlečou tě ke králi, kde tě pomalu umučí k smrti - pokud se k němu nepřidáš. Navíc Gil'ead
je jedna z hlavních vojenských základen. To nejsou domy, jsou to kasárna. Když tam půjdeš, jako by ses králi
naservíroval na zlatém podnose."
Eragon se zeptal Safiry na její názor. Obtočila mu ocas kolem nohou a lehla si vedle něj. Mě se ani nemusíš ptát; zdá se
mi to rozumné. Znám určitá slova, která mu mohu říct, aby přesvědčil Dormnada o své pravdomluvnosti. A Murtagh má
pravdu; pokud má někdo riskovat zajetí, měl by to být on, protože on by to na rozdíl od tebe přežil.
Ušklíbl se. Nelíbí se mi, že by se měl kvůli nám vystavovat nebezpečí. "Dobrá, můžeš jít," řekl nakonec nerozhodně.
"Ale pokud něco selže, přijdu ti na pomoc."
Murtagh se zasmál. "To je přímo námět pro legendu: jak se osamělý Jezdec sám postavil králově armádě." Znovu se
zachechtal a vstal. "Je tu něco, co bych měl vědět, než vyrazím?"
"Neměli bychom si odpočinout a počkat do zítřka?" zeptal se opatrně Eragon.
"Proč? Čím déle tady zůstaneme, tím větší je pravděpodobnost, že nás objeví. Pokud tě ten Dormnad může zavést k
Vardenům, je potřeba ho co nejrychleji najít. Ani jeden z nás by neměl zůstávat poblíž Gil'eadu déle než pár dní."
Znovu z jeho úst promlouvá moudrost, poznamenala suše Safira. Sdělila Eragonovi, co by se mělo říct Dormnadovi, a
on předal informaci Murtaghovi.
"Výborně," řekl Murtagh a upravil si meč. "Pokud nenastanou nějaké potíže, vrátím se během pár hodin. Doufám, že na
mě zbude nějaké jídlo." S mávnutím ruky vyskočil na Tornaka a odjel. Eragon seděl u ohně a znepokojeně poklepával
na rukojeť Zar'rocu.
Hodiny ubíhaly, ale Murtagh se nevracel. Eragon přecházel kolem ohně se Zar'rocem v ruce, zatímco Safira pozorně
sledovala Gil'ead. Pohybovala pouze očima. Žádný z nich nevyslovil své obavy, i když Eragon se už zvolna připravoval
k odjezdu - pro případ, že by z města vyrazil oddíl vojáků a zamířil k táboru.
Podívej! vykřikla náhle Safira.
Eragon se polekaně otočil ke Gil'eadu. V dálce uviděl jezdce, který vyrazil z města a divoce se hnal k jejich tábořišti.
Tohle se mi nelíbí, řekl a vyšplhal na Safiru. Buď připravená odletět.
Jsem připravená na víc než jen na to.
Jak se jezdec blížil, Eragon v něm rozpoznal Murtagha, přikrčeného nízko v sedle. I když ho nikdo nepronásledoval,
přesto nezpomaloval. Přihnal se do tábořiště, seskočil z koně a vytasil meč. "Co se děje?" zeptal se Eragon.
Murtagh se zamračil. "Sledoval mě někdo z Gil'eadu?"
"Nikoho jsme neviděli."
"Dobře. Tak mě nechte nejdřív najíst, než vám všechno vysvětlím. Mám hrozný hlad." Popadl misku a s vervou se
pustil do jídla. Po několika rychlých soustech řekl s plnými ústy: "Dormnad souhlasil, abychom se sešli za Gil'eadem
zítra za úsvitu. Pokud se přesvědčí, že jsi skutečně Jezdec a že to není léčka, vezme tě k Vardenům."
"Kde se s ním máme sejít?" zeptal se Eragon.
Murtagh ukázal na západ. "Na malém kopci na druhé straně silnice."
"Tak co se stalo?"
Murtagh si nabral do misky další jídlo. "Je to celkem prosté, ale o to nebezpečnější: na ulici si mě všiml někdo, kdo mě
zná. Udělal jsem jediné, co jsem mohl - utekl jsem. Přesto bylo příliš pozdě; poznal mě."
Byla to smůla, ale Eragon neměl představu, nakolik zlá ta zpráva je. "Protože tvého přítele neznám, musím se zeptat:
řekne to někomu?"
Murtagh se nervózně zasmál. "Kdybys ho znal, neptal by ses tak. Má pěkně prořízlou pusu a má ji stále dokořán.
Vyvrhne z ní všechno, co ho zrovna napadne. Otázka nezní, jestli to vyklábosí, ale komu. Pokud se to dostane ke
špatným uším, budeme mít potíže."
"Pochybuji, že pošlou vojáky, aby tě hledali v téhle tmě," poznamenal Eragon. "Můžeme se spolehnout, že budeme v
bezpečí přinejmenším do rána, a tou dobou už budeme odjíždět s Dormnadem."
Murtagh zavrtěl hlavou. "Ne, pojedete s ním jenom vy. Jak už jsem řekl, nepůjdu k Vardenům."
Eragon na něj nešťastně pohlédl. Přál si, aby Murtagh zůstal. Během jejich putování se spřátelili a nechtěl o něj přijít.
Začal něco namítat, ale Safira ho okřikla a něžně dodala: Počkej do zítřka. Teď není ten správný čas.
Dobře, řekl rozmrzele. Povídali si, dokud na nebi nevyšly jasné hvězdy, a pak šli spát, zatímco Safira držela první hlídku.
Eragon se probral dvě hodiny před svítáním a ucítil mravenčení v dlani. Všude bylo ticho a klid, ale něco si žádalo jeho
pozornost, jako by ho v duchu něco svrbělo. Připnul si Zar'roc a opatrně se postavil, aby nenadělal hluk. Safira na něj
zvědavě pohlédla obrovskýma jasnýma očima. Co je? zeptala se.
Nevím, řekl Eragon. Neviděl nic podezřelého.
Safira pozorně nasála vzduch. Trochu zasyčela a zvedla hlavu. Nedaleko cítím koně, ale nehýbou se. Nějak podivně
páchnou.
Eragon se připlížil k Murtaghovi a zatřásl mu ramenem. Murtagh se se škubnutím probudil, prudce vytáhl dýku zpod
přikrývky a tázavě se na Eragona podíval. Eragon mu dal znamení, že má být zticha, a zašeptal: "Někde poblíž jsou
koně."
Murtagh beze slova vytasil meč. Potichu zaujali místa každý po jednom boku Safiry a připravili se na útok. Zatímco
vyčkávali, na východě vyšla jitřenka. V koruně stromu zašvitořila veverka.
Vtom se za Eragonem ozvalo zuřivé vrčení a on se s mečem vysoko zdviženým prudce otočil. Na kraji tábora stál
obrovský urgal a držel zbraň s odporným hrotem. Kde se tu vzal? Nikde jsme nenarazili na jejich stopy! pomyslel si
Eragon. Urgal zařval a zamával zbraní, ale nevyrazil kupředu.
"Brisingr!" vykřikl Eragon a zaútočil kouzlem. Urgalova tvář se zkroutila zděšením a pak jeho tělo vybuchlo v záblesku
modrého světla. Na Eragona vystříkla krev a hnědá masa urgalova těla proletěla vzduchem. Za jeho zády poplašně
zatroubila Safira a postavila se na zadní. Eragon se hbitě otočil. Zatímco se zabýval prvním urgalem, z boku jich
vyběhla celá skupina. Naletím na tu nejhloupější lest!
Vzduchem hlasitě zařinčela ocel, když Murtagh zaútočil na urgaly. Eragon se k němu chtěl připojit, ale zabránily mu v
tom čtyři další zrůdy. První urgal se mu ohnal mečem po rameni. Uskočil a zabil jej pomocí kouzla. Druhého udeřil
Zar'rocem do krku, divoce se otočil a píchl třetího přímo do srdce. Když s ním byl hotov, čtvrtý urgal se právě hnal k
němu a mával těžkým kyjem.
Eragon viděl, jak se blíží, a pokusil se zvednout meč na svoji obranu, ale už to nestihl. Když ho do hlavy zasáhl kyj,
stačil jen vykřiknout: "Uleť, Safiro!" Pak se mu před očima zajiskřilo a on ztratil vědomí.