Duben 2014

Eragon- Stručný přehled postav

7. dubna 2014 v 16:43 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Acallamh -hrdina elfské epické písně
Alagaësie -jméno země, dějiště příběhu
Alalea -místo, odkud pocházejí elfové
Albriech -Horstův syn
Angela -bylinkářka v Teirmu
Anora -řeka protékající Dračími horami a údolím Palancar
Aroughs -město na jihu
Arya -elfka
Ažihad -vůdce Vardenů
Baldor -Horstův syn
Beirland -ostrov u Surdy
Belatona -město na jihu
Beorské hory -hory na východním pobřeží Surdy
Beroan -drak
Bid'Darm -jméno draka prvního Jezdce, Eragona
Birka -Gerův kůň
Blesk -viz Sněžný blesk
Brand -Risthartův obchodní správce
Brány -temnot viz Helgrind
Briam -drak
Brom -vypravěč z Carvahallu, Eragonův společník
Brugh -Gerův kůň
Bullridge -město
Cantos -město, příležitostný úkryt vzbouřenců
Carsaib -původní Durzovo jméno
Carvahall -rodná vesnice Eragona
Ceranthor -dávný elfský král
Ceunon -město na severu
čaroděj, čarodějnice -užívá zaklínadla a lektvary
černokněžník -používá duchy a temná kouzla
Daret -vesnice u řeky Ninor
Dempton -mlynář z Therinsfordu
Deynor -vůdce Vardenů, Ažihadův předchůdce
Dóndar -desátý král trpaslíků
Dormnad -spojka Vardenů v Gil'eadu
Dorú Areaba -město Jezdců na ostrově Vroengard
Dračí hory -pohoří na západě Alagaësie
Dračí jezdci -ochránci země
Dras-Leona -město na jihu
Du Silbena Datia -název písně
Du Vrangr Gata -Klikatá cesta; skupina kouzelníků z Tronjheimu
Du Weldenvarden -lesy na severu Alagaësie
Dürgrimst Ingietum -označení krále Hrothgara
Durza -Stín; černokněžník
Dvojčata -Ažihadovi strážci
Edok'sil -strážní věž Jezdců na Utgardu
Egraz Karn -Holohlavý; označení Dvojčete
Elain -Horstova žena
elfové -jedna z ras obývající Alagaësii
Ellesméra -elfské hlavní město
Eragon -1. hlavní postava příběhu;
-2. první jezdec téhož jména
Eridor -drak
Evan -falešné jméno Eragona v Teirmu
Faolin -Aryin společník
Farthen Dur -kopec, sídlo Vardenů a trpaslíků
Fasaloft -vesnice
Feinster -vesnice
flamberg -zbraň
Fredrik -vardenský bojovník
Frundor -drak
Galbatorix -král Alagaësie
Galzra -drak
Gareth -hostinský u Zeleného kaštanu
Gašz -Galbatorixův velitel
Gedrik -koželuh z Carvahallu
Gero -Eragonův strýc
Gertruda -bylinkářka z Carvahallu
Gil'ead -město na severu
Gildintor -bájný hřebec
Glenwing -Aryin společník
Greig -otrokář
Gretiem -drak
Haberth -koníř z Therinsfordu
Hadarak -poušť
Haeg -černokněžník, Durzův učitel
Helena -Jeodova žena
Helgrind -Brány temnot; místo u Dras-Leony
Heslant -mnich, autor knihy o dějinách Alagaësie
Hírador -drak
Horst -kovář z Carvahallu
Hrothgar -král trpaslíků
Igualda -vodopády v Dračích horách
Ilirea -pevnost Jezdců, později nazývaná Uru'baen
Illium -ostrov u Surdy
ingietum -trpaslíci, kovodělníci a kováři
Ingothold -drak
Inzilbeth -provincie, kde se narodil Galbatorix
Irnstad -Jezdec, který přežil souboj se Stínem
Isenstar -jezero
Isidar Mithrim -Hvězdná růže; safír tvořící podlahu v Tronjheimu
Islanzadi -elfská královna
Ismira -Slounova žena
Ithrö Zhâda -starověké sídlo trpaslíků, původně Orthíad
Jeod -Bromův přítel a spojenec Vardenů
Jezdci -viz Dračí jezdci
Jörmundur -Ažihadův zástupce
Juga -drak
Jura -drak
Kadok -1. Eragonův děd; 2. kůň
Katrina -řezníkova dcera, přítelkyně Rorana
kočkodlak -zvíře, má určité čarodějné schopnosti
Korgan -praotec trpaslíků
Kóstha-mérna -jezero v Beorských horách
kouzelník -ke kouzlení užívá starověká slova
Království -území ovládané Galbatorixem
Křivopřísežník -Jezdec, který se připojil ke Galbatorixovi
Kuasta -pobřežní město na jihu
Kull -elita mezi urgaly
Kuthian -skála
Laetri -elf, který přežil souboj se Stínem
Lenora -dračice
Leona -jezero
Marcus Tábor -vládce Dras-Leony
Mariana -Gerova žena
Manin -strážce lodí z Teirmu
Menoa -strom
Merlock -klenotník
Miremel -dračice
Modravé jezero- jezero v Dračích horách
Morn -hostinský v Carvahallu
Morzan -Křivopřísežník, otec Murtagha
Murtagh -Eragonův společník
Narda -město na severu
Nasuada -Ažihadova dcera
Neal -falešné jméno Broma v Teirmu
Nía -ostrov u Surdy
Ninor -řeka
Nuada -hrdinka elfské epické písně
Ofeila -dračice
Orik -trpaslík, Hrothgarův synovec
Orrin -král v Surdě
Orthíad -viz Ithrö Zhâda
Osilon -elfské město
Palancar -údolí, ve kterém leží Carvahall
Parlim -ostrov u Surdy
půvabný lid -označení elfů
ra'zakové -Galbatorixovi přisluhovači, hledači draků
Ramr -řeka
Risthart -vladař Teirmu
Ristvak'baen -jiný název Utgardu
Roran -Gerův syn, Eragonův bratranec
Roslarb -drak
Safira -dračice
seitrovník -rostlina
seitrový -olej olej vyráběný z lístků seitrovníku
Selena -Eragonova matka
Silák -Ohen drak
skilna -bragh smrtící jed
Sloun -řezník
Sněžný blesk -Bromův, později Eragonův kůň
Solembum -Angelin kočkodlak
starověký jazyk -jazyk, kterým kdysi mluvili elfové a všechny původní bytosti Alagaësie; užívá se při kouzlení
Stín -viz Durza
Surda -země na jihu, která se po pádu Jezdců odtrhla od Království
Šruikan -drak
Šrur'tugal -elfský název pro Jezdce
Tarok -Galbatorixův velitel
Teirm -město na pobřeží, středisko obchodu
Therinsford -vesnice
Toark -dvě řeky téhož jména
Torkenbrand -otrokář
Tornak -1. Murtaghův sluha a učitel bojového umění; 2. kůň
Trevor -starosta Daretu
Tronjheim -město-hora
Třináct Křivopřísežných -Jezdci, kteří zradili viz Křivopřísežník
túnivor -nektar protijed
U Morna -hospoda v Carvahallu
U Zeleného kaštanu -hospoda v Teirmu
U Zlaté koule -hostinec v Dras-Leoně
Uden -ostrov u Surdy
urgalové -monstra
Uru'baen -hlavní město Alagaësie
Ušnark -označení Galbatorixe
Utgard -hora u řeky Anory poblíž Therinsfordu
Vanilor -drak
Vardenové -odbojová skupina proti králi
Vol Turin -Nekonečné schodiště; točité schodiště v Tronjheimu
Volund -bojové kladivo krále trpaslíků, sloužící zároveň jako žezlo
Vrael -vůdce Jezdců, který se postavil Galbatorixovi
Vroengard -ostrov, odvěký domov Jezdců ležící na severu
Yazuak -vesnice ležící na řece Ninor
Zar'roc -Eragonův meč, původně Morzanův
zářivá dlaň -značka na dlani po doteku dračího mláděte
Žraločí zub -ostrov u Teirmu

Eragon- Urgalský jazyk

7. dubna 2014 v 16:42 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Urgalský jazyk
drajl - červi
Ithrö Zhâda - Zkáza rebelům
Kaz jtierl trazhid! Otrag bagh. - Neútočte! Obkličte ho!
ušnark - otec

Eragon- Jazyk trpaslíků

7. dubna 2014 v 16:42 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Jazyk trpaslíků
Akh Guntéraz dorzâda! - Pro Guntérovo uctívání!
Âz knurl deimi lanok. - Dej si pozor, kámen se mění.
barzul - nadávka; smůla
Carkna bragha! - Velké nebezpečí!
durgrimst - klan (doslova "naše síň/domov")
Egraz Karn - Holohlavý
Farthen Dur - Náš otec
hírna - podobizna; socha
Ilf carnz orodüm. - je to (moje) povinnost/osud.
ingietum - kovodělníci; kováři
Isidar Mithrim - Hvězdný safír
knurl - kámen; skála
knurla - trpaslík (doslova "ten z kamene")
Kóstha-mérna - Spodní jezero
oeí - ano; souhlas
otho - důvěra
šeilven - zbabělci
Tronjheim - Obří helmice
Vol Turin - Nekonečné schodiště

Eragon- Starověký jazyk

7. dubna 2014 v 16:41 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Starověký jazyk
Poznámka: Jelikož Eragon ještě neovládá starověký jazyk dokonale, jeho slova a poznámky nebyly přeloženy doslova,
aby byli čtenáři ušetřeni jeho příšerné gramatiky. Citace dalších postav byly ovšem ponechány beze změny.
Aí varden abr du Šrur'tugals gata vanta. - Strážce Jezdců žádá vstup.
Aiedail - jitřenka
arget - stříbro
Argetlam - Stříbrná ruka
Atra gülai un ilian tauthr ono un atra ono waíse skölir frá rauthr. -Nechť tě provází štěstí a spokojenost a jsi chráněn
před nepřízní.
Böetq istalri! - Širý oheň!
breoal - rodina; dům
brisingr - oheň
Deloi moi! - Půdo, proměň se!
delois - rostlina se zelenými listy a nachovými květy
Domia abr Wyrda - Nadvláda osudu (kniha)
dras - město
draumr kópa - snový pohled
Du grind huildr! - Podrž bránu!
Du Silbena Datia - Vzdychající mlhy (píseň)
Du Súndavar Freohr - Smrt stínů
Du Vrangr Gata - Klikatá cesta
Du Weldenvarden - Strážný les
Edoc'sil - Nedobytná
eitha - jít; odejít
Eka aí fricai un Šrur'tugal! - Jsem Jezdec a přítel!
ethgrí - vyvolávat
Fethrblaka, eka weohnata néiat haina ono. Blaka eom iet lam. - Ptáčku, neublížím ti. Sedni mi na ruku.
garjzla - světlo
Gath un reisa du rakr! - Spoj a zvedni mlhu!
gedwëy ignasia - zářivá dlaň
Gëuloth du knífr! - Otup meč!
Helgrind - Brány smrti
iet - můj (hovorově)
jierda - zlomit; uhodit
Jierda theirra kalfis! - Zlom jim lýtka!
Manin! Wyrda! Hugin! - Paměť! Osud! Myšlenka!
Moi stenr! - Kameni, proměň se!
Nagz reisa! - Přikrývko, zvedni se!
Osthato Chetowä - Truchlící mudrc
pömnuria - můj (spisovně)
Ristvak'baen - Místo velkého zármutku
seithr - čarodějnice
Šrur'tugal - Dračí jezdec
Skulblaka, eka celöbra ono un mulabra ono un onr Šrur'tugal né haina. Atra nosu waíse fricai. - Draku, vzdávám ti úctu
a nechci tobě ani tvému Jezdci ublížit. Buďme přáteli.
slytha - spánek
Stenr reisa! - Zvedni kámen!
thrysta - tlačit; stlačit
Thrysta deloi. - Stlačit zemi.
Thverr stenr un atra eka hórna! - Překroč kámen, ať slyším!
Togira Ikonoka - Zdravý mrzák
tuatha du orothrim - zmírnit hlupákovu moudrost (úroveň ve výcviku Jezdců)
Varden - Strážní
vöndr - tenký rovný klacek
Waíse heill! - Uzdrav se!
Wiol pömnuria ilian. - Pro mé štěstí.
wyrda - osud
yawë - pouto důvěry

Eragon- 57.kapitola

6. dubna 2014 v 16:40 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Bitva pod Farthen Durem
"Už to začalo," řekla Arya se zarmouceným výrazem. Oddíly ostražitě stály v řadách s nachystanými zbraněmi. Orik se
ohnal sekerou, aby se ujistil, že má kolem sebe dostatek místa. Arya zasadila šíp do zářezu a byla připravená vystřelit.
"Před pár minutami vyběhl z tunelu průzkumník," sdělil Eragonovi Murtagh. "Urgalové přicházejí."
Společně pozorovali temné ústí tunelu skrz řady mužů a špičatých kůlů. Uběhla minuta, pak další... a další. Eragon
nespouštěl oči z tunelu a vytáhl se Safiře do sedla se Zar'rocem v ruce. Murtagh vedle něj nasedl na Tornaka. Pak
nějaký muž vykřikl: "Slyším je!"
Vojáci ztuhli; ještě pevněji sevřeli své zbraně. Nikdo se ani nehnul... nikdo nedýchal. Někde zařehtal kůň.
Jakmile se vzduchem rozezněly drsné výkřiky urgalů a z ústí tunelu se začaly valit temné postavy, zazněl rozkaz, aby
byly překlopeny kotle smůly, a do lačného hrdla tunelu se z nich vylévala vařící tekutina. Netvorové zavyli bolestí a
mávali rukama ve vzduchu. Pak někdo hodil do bublající pryskyřice pochodeň, takže se v otvoru rozhučel oranžový
sloup mastných plamenů a urgaly pohltil pekelný žár. Eragon znechuceně přelétl pohledem Farthen Dur, aby se podíval
na další dva prapory; u obou uviděl podobné ohně. Zastrčil Zar'roc do pochvy a napjal tětivu.
Další urgalové brzy pryskyřici udusali a šplhali ven z tunelů přes těla svých mrtvých spolubojovníků. Shlukli se a
vytvořili tak před muži a trpaslíky neprostupnou stěnu. Za palisádou, kterou Orik pomáhal postavit, napjala své tětivy
první řada lučištníků a vystřelila. Eragon s Aryou připojili k tomuto smrtícímu roji své šípy a pozorovali, jak dopadají na
urgalské vojsko.
Zástup urgalů zakolísal a hrozilo, že se prolomí, ale zakryl se štíty a útok přečkal. Lučištníci znovu vystřelili, ale
urgalové zběsilým tempem dál proudili na povrch.
Eragona děsilo jejich množství. To mají všechny do jednoho zabít? Takový úkol mu připadal šílený. Jediným
povzbuzením mu bylo, že mezi urgaly neviděl žádné Galbatorixovy oddíly Alespoň prozatím ne.
Nepřátelská armáda vytvořila jednolitou masu těl a uprostřed davu nestvůr byly vztyčeny potrhané temné prapory.
Farthen Durem se nesly zlověstné tóny, když zazněly válečné rohy. Celá skupina urgalů vyrazila s divokým válečným
pokřikem.
Řítili se proti řadám kůlů a pokryli je mastnou krví a bezvládnými těly, když byli urgalové v první linii natlačeni zbytkem
davu na ostré špice. Přes zátaras přeletělo směrem k přikrčeným obráncům mračno černých šípů. Eragon se sklonil za
štít a Safira si zakryla hlavu. Šípy neškodně zarachotily o její brnění.
Urgalská horda, na chvilku zastavená kůly, zmateně pobíhala sem a tam. Vardenové se shlukli a čekali na další útok. Po
chvíli se znovu ozval válečný pokřik, jak se urgalové vyhrnuli vpřed. Nápor byl silný. Jeho prudkost přenesla urgaly
přes kůly, kde do jejich zástupů horečně bodala řada kopiníků, kteří se pokoušeli je zahnat. Kopiníci krátce odolávali,
ale hrozivý příliv urgalů se nedal zastavit a byli přemoženi.
První linie obrany byly prolomeny a poprvé se střetly hlavní šiky obou vojsk. Muži a trpaslíci se vrhli do boje s
ohlušujícím řevem. Safira zaburácela, skočila vpřed a střemhlav se řítila do víru hlučné a nepřehledné bitvy.
Čelistmi a drápy roztrhala jednoho urgala na kusy. Zuby měla stejně smrtonosné jako kterýkoli meč a ocas používala
jako obří kyj. Eragon z jejího hřbetu odrazil úder kladivem od vůdce urgalů, aby ochránil její nekrytá křídla. Rudá čepel
Zar'rocu jako by zářila radostí, když po ní stékala krev.
Koutkem oka Eragon zahlédl Orika, jak mocnými máchnutími sekery sráží hlavy urgalů. Vedle trpaslíka seděl Murtagh
na Tornakovi a s tváří zkřivenou do zlověstného úšklebku vztekle máchal mečem a překonával jakýkoli útok. Pak se
Safira prudce otočila a Eragon uviděl Aryu, přeskakující mrtvá těla nepřátel.
Nějaký urgal povalil raněného trpaslíka a ohnal se po Safiřině pravé noze. Jeho meč se odrazil od brnění ve spršce
jisker. Eragon ho sekl do hlavy, ale Zar'roc se zabodl do netvorových rohů a vypadl mu z ruky. Zaklel, seskočil ze
Safiry a pustil se do urgala; prudce ho udeřil štítem do obličeje. Vyškubl Zar'roc z jeho rohů a pak uskočil, když se na
něj vrhl další.
Safiro, potřebuji tě! zakřičel, ale proud bitvy je oddělil. Najednou na něj skočil Kull s napřaženým kyjem. Eragon
nedokázal včas zvednout štít, a tak vykřikl: "Jierda!" Kullova hlava sebou trhla dozadu, až to hlasitě křuplo, jak se mu
zlomil vaz. Další čtyři urgalové podlehli Zar'rocovu žíznivému úderu, pak se vedle Eragona vynořil Murtagh a zahnal
hrozící urgaly zpátky.
"Pojď!" zakřičel, natáhl ruku z Tornaka a vytáhl Eragona na koně. Pospíchali k Safiře, která se ocitla v záplavě nepřátel.
Dvanáct urgalů mávajících oštěpy ji obestoupilo v kruhu a bodalo ji svými kopími. Už se jim podařilo propíchnout jí
obě křídla. Na zem jí odkapávala krev. Pokaždé, když se vrhla na nějakého urgala, seskupili se do hloučku a útočili jí na
oči, takže se musela stáhnout. Pokoušela se jim kopí vytrhnout svými drápy, ale urgalové vždy uskočili a vyhnuli se jí.
Pohled na Safiřinu krev Eragona rozzuřil k nepříčetnosti. S divokým výkřikem seskočil z Tornaka, bodl nejbližšího
urgala do srdce a vložil do toho veškeré své síly. Jeho útok na okamžik odvedl pozornost urgalů, což Safiře stačilo, aby
se osvobodila. Jediným pohybem odhodila urgala a přihnala se k Eragonovi. Ten se chytil jednoho z jejích ostnů na
krku a vyhoupl se zpátky do sedla. Murtagh zvedl ruku a vrhl se na další houf urgalů.
V nevyslovené shodě Safira vzlétla a vystoupala nad bojující vojska, kde hledala odpočinek od toho šílenství. Eragon
přerušovaně oddechoval. Svaly měl napjaté, připravené zažehnat další útok. Každá žilka v jeho těle sršela energií a on
si připadal živější než kdykoli předtím.
Safira kroužila tak dlouho, než znovu nabrali síly, pak se snesla směrem k urgalům a letěla těsně nad zemí, takže ji ani
nezpozorovali. Přiblížila se k nim zezadu, kde byli shromážděni jejich lukostřelci.
Než si urgalové stačili uvědomit, co se děje, Eragon usekl hlavu dvěma lukostřelcům a Safira rozpárala tři další. Znovu
se vznesla, zatímco pod nimi se rozezněly poplašné výkřiky, a rychle vystoupala z dostřelu šípů.
Pak zopakovali tuhle taktiku na jiném křídle vojska. Díky Safiřině obratnosti a rychlosti spolu s chabým osvětlením
urgalové téměř nemohli vytušit, odkud zaútočí příště. Eragon střílel lukem, kdykoli byla Safira ve vzduchu, ale
zanedlouho mu došly šípy. Brzy mu v toulci zůstala jen jeho kouzla, která si chtěl ponechat v záloze, dokud je nebudou
zoufale potřebovat.
Jelikož se Safirou létali nad bojovníky, Eragon získal mimořádně dobrou představu o tom, jak bitva pokračuje. Ve
Farthen Duru zuřily tři samostatné bitvy, každá u jednoho z otevřených tunelů. Urgalové byli v nevýhodě, neboť měli
rozptýlená vojska a nemohli dostat celou svou armádu ven z tunelu najednou. I tak ale Vardenové a trpaslíci nedokázali
zabránit urgalům v postupu a pomalu byli zatlačováni zpět k Tronjheimu. Množství obránců se zdálo být nepatrné ve
srovnání se záplavou urgalů, jejichž počet stále narůstal, jak další a další proudili z tunelů.
Urgalové byli organizovaní kolem několika praporů, z nichž každý představoval jeden klan, ale nebylo zřejmé, kdo velí
celé armádě. Klany se nezajímaly jeden o druhý, jako by dostávaly příkazy odněkud jinud. Eragon by rád věděl, kdo jim
velí, aby ho spolu se Safirou mohli zabít.
Pamatoval na Ažihadovy příkazy, a tak začal předávat informace Dvojčatům. Zaujalo je, co jim řekl o očividné
nepřítomnosti vůdce urgalů, a vyptávali se ho na to blíž. Výměna informací probíhala hladce a stručně. Dvojčata mu
řekla: Máš příkaz pomoci Hrothgarovi; je na tom špatně.
Rozumím, odpověděl Eragon.
Safira rychle doletěla k obléhaným trpaslíkům a snesla se nízko nad Hrothgara. Oděný ve zlatém brnění stál král
trpaslíků v přední části malého hloučku svého lidu a třímal Volund, kladivo svých předků. Jeho bílý plnovous odrážel
světlo luceren, když vzhlédl k Safiře. V očích se mu zajiskřilo obdivem.
Safira přistála vedle trpaslíků a postavila se blížícím se urgalům. Dokonce i toho nejudatnějšího Kulla zastrašila její
zuřivost a dovolila tak trpaslíkům prudce zaútočit. Eragon se snažil Safiru ochránit. Její levý bok chránili trpaslíci, ale
před ní a napravo zuřila bitevní vřava. Eragon neměl s nepřáteli slitování, využil každé příležitosti udeřit a používal
kouzla, když mu Zar'roc neposloužil. Od jeho štítu se odrazil oštěp, který ho promáčkl a škrábl ho na rameni. Potlačil
bolest, aby vzápětí rozštípl lebku urgala, až se jeho mozek smísil s kovem a kostmi.
V úžasu pozoroval Hrothgara - který, ač byl starý jak z pohledu lidí, tak trpaslíků, stále zůstával neochvějně na bojišti.
Žádný urgal, ať už Kull nebo ne, se nemohl králi trpaslíků a jeho strážcům postavit a přitom zůstat naživu. Pokaždé,
když Volund zasáhl svůj cíl, zazněl gong smrti pro dalšího nepřítele. Když oštěp sestřelil jednoho z jeho válečníků,
Hrothgar sám popadl oštěp a neuvěřitelnou silou jím mrštil dvacet yardů, až kopí proklálo svého majitele. Takové
hrdinství povzbudilo Eragona k ještě větší odvaze, protože se chtěl udatnému králi vyrovnat.
Eragon se vrhl na obřího Kulla, na kterého stěží dosáhl a sám téměř spadl ze sedla. Než se stačil vzpamatovat, Kull se
vyhnul Safiřině obraně a ohnal se mečem. Úder zasáhl Eragona z boku do helmy a odhodil ho dozadu. Před očima mu
zajiskřilo a v uších znělo ohlušující zvonění.
Omráčený se pokusil vyšvihnout zpátky, ale Kull už byl připravený k další ráně. Užuž se napřahoval, ale najednou mu
hrudí projela tenká ocelová čepel. Obr zavyl a svalil se na stranu. Na jeho místě stála Angela.
Čarodějnice na sobě měla dlouhý červený plášť, oblečený přes výstřední brnění černě a zeleně smaltované. Držela
podivnou obouruční zbraň - dlouhou dřevěnou násadu s čepelí meče připevněnou na každém konci. Angela na
Eragona šibalsky zamrkala, pak uháněla pryč a zbraň se v jejích rukou roztančila jako derviš. Těsně za ní stál Solembum
v podobě mladého chlapce se střapatými vlasy. Držel malou černou dýku, ostré zuby měl vyceněné a divoce vrčel.
Eragon byl ještě stále omámený z rány, kterou před chvílí dostal, ale podařilo se mu posadit do sedla. Safira vyskočila
do vzduchu a kroužila vysoko, aby mohl znovu nabrat síly. Pozoroval farthendurské planiny a ke své nelibosti viděl, že
všechny tři bitvy se vyvíjejí špatně. Ažihad, Jörmundur ani Hrothgar nedokázali urgaly zastavit. Bylo jich prostě příliš
mnoho.
Eragon zauvažoval, kolik urgalů najednou by dokázal zabít kouzlem. Znal své hranice příliš dobře. Pokud by jich měl
zabít tolik, aby se situace zlepšila... pravděpodobně by to byla sebevražda. To ale mohla být cena za vítězství.
Boj se vlekl nekonečné hodiny. Vardenové a trpaslíci byli vyčerpaní, ale urgalům přicházely stále nové posily.
Pro Eragona to byla noční můra. I když se Safirou bojovali ze všech sil, vždy tu byl další urgal, který nastoupil na místo
toho, kterého právě zabili. Celé tělo ho bolelo - hlavně hlava. A každým kouzlem ztrácel další energii. Safira byla v lepší
formě, přestože na křídlech měla také lehčí zranění.
Když odrážel úder, naléhavě se s ním spojila Dvojčata. Pod Tronjheimem se ozývá hlasité dunění. Zní to, jako by se
urgalové pokoušeli prokopat do města! Potřebujeme, abyste s Aryou zbořili tunely, do kterých se prokopávají.
Jediným bodnutím Eragon poslal svého protivníka na onen svět. Budeme tam. Hledal Aryu a uviděl ji zaneprázdněnou
hloučkem bojujících urgalů. Safira si rychle prorazila cestu k elfce a za sebou zanechala hromadu pomačkaných těl.
Eragon natáhl ruku a řekl: "Nasedni!"
Arya bez váhání vyskočila Safiře na záda. Obtočila pravou paži Eragonovi kolem pasu a v druhé ruce držela svůj
zkrvavený meč. Když se Safira přikrčila, aby vzlétla, rozběhl se k ní řvoucí urgal, zvedl sekeru a zasáhl Safiru do hrudi.
Safira zařvala bolestí, klopýtla dopředu, ale ještě se stačila odrazit. Rychle rozevřela křídla a ze všech sil se snažila, aby
se všichni nezhroutili k zemi; na chvíli se divoce stočila k jedné straně, až špičkou pravého křídla škrábala o zem. Urgal
pod nimi znovu napřáhl paži, aby hodil sekeru. Ale Arya zvedla dlaň, něco vykřikla a smaragdová koule energie jí
vystřelila z ruky a zabila ho. Safira se ztěžka narovnala a tak tak že se udržela nad hlavami válečníků. Zasípala a s
mocným máváním křídel vyrazila z bojiště.
Jsi v pořádku? zeptal se znepokojeně Eragon. Neviděl, kam to dostala.
Budu žít, řekla pevně, ale přední část mého brnění se srazila k sobě. Bolí mě to na hrudi a mám problém se pohybovat.
Dostaneš nás do dračí haly?...
Uvidíme.
Eragon vyložil Safiřin stav Arye. "Až přistaneme, zůstanu a pomohu jí," nabídla se. "Jakmile dáme do pořádku to
brnění, přijdu za tebou."
"Děkuji," řekl. Let byl pro Safiru namáhavý; kdykoli to šlo, tak jen plachtila. Když dorazili do dračí haly, těžce dosedla
na Isidar Mithrim, odkud měla Dvojčata pozorovat bitvu. Ale nikdo tu nebyl. Eragon seskočil na podlahu a trhnul
sebou, když spatřil, jak jí urgal ublížil. Čtyři z kovových plátů na Safiřině hrudi byly stlučené do sebe a bránily jí v
nadechnutí i v pohybu. "Drž se," řekl a položil jí ruku na bok; pak vyběhl podloubím.
Zastavil a zaklel. Byl na vrcholku Vol Turin, Nekonečného schodiště. Kvůli svým obavám o Safiru vůbec nepomyslel
na to, jak se dostane k úpatí Tronjheimu, kam se prokopávali urgalové. Nebyl čas slézat dolů. Pohlédl na úzké koryto
napravo od schodů, pak popadl jednu z kožených podložek a skočil na ně.
Kamenná skluzavka byla hladká jako nalakované dřevo. S kůží pod zadkem nabral téměř okamžitě děsivou rychlost,
všechno kolem se rozmazalo a mocná síla ho tiskla vysoko ke stěně. Eragon natáhl tělo co nejvíc, aby jel ještě rychleji.
Vzduch mu proudil kolem helmy, takže se chvěla jako korouhev ve vichřici. Koryto bylo pro něj příliš těsné a hrozilo
mu, že z něj vyletí. Dokud však nehýbal rukama ani nohama, zůstával v bezpečí.
Prudce klesal dolů, ale přesto mu trvalo deset minut, než dojel na konec. Skluzavka končila rovným úsekem a vyplivla
ho přes půlku obrovské karneolové podlahy.
Když se konečně zastavil, příliš se mu motala hlava, než aby mohl chodit. Při prvním pokusu vstát se mu udělalo
špatně, takže se schoulil do klubíčka a s hlavou v dlaních čekal, až se vše kolem přestane točit. Jakmile se cítil lépe,
postavil se a ostražitě se rozhlédl.
Obrovská komnata byla úplně opuštěná a vládlo tu znepokojivé ticho. Skrz Isidar Mithrim sem pronikalo růžové světlo.
Znejistěl - Kam má teď jít? - a v myšlenkách se snažil spojit s Dvojčaty. Nic. Ztuhl, když se Tronjheimem začalo rozléhat
hlasité klepání.
Ozval se výbuch. Dlouhá dlaždice v podlaze povolila a vyletěla třicet stop vysoko. Když dopadla zpátky na zem, po
celé místnosti se rozletěly střípky kamene. Eragon sáhl po Zar'rocu a klopýtavě ustupoval. Z díry v podlaze začaly
vylézat pokroucené postavy urgalů.
Eragon zaváhal. Měl by utéct? Nebo by měl zůstat a pokusit se uzavřít tunel? I kdyby ho dokázal ucpat dřív, než na něj
urgalové zaútočí, co když se už probourali do Tronjheimu někde jinde? Nedokázal by najít všechna ta místa včas, aby
zabránil obsazení města-hory. Ale když poběžím k jedné z tronjheimských bran a otevřu ji, Vardenové by mohli město
znovu dobýt, aniž by ho museli obléhat. Než se stačil rozhodnout, z tunelu se vynořil vysoký muž celý oděný v černém
brnění a pohlédl přímo na něj.
Byl to Durza.
Stín držel v ruce svůj bledý meč s rýhou od Ažihada. Na paži měl černý kulatý štít s rudým erbem. Jeho tmavá přilba
byla bohatě zdobená jako generálská helmice a kolem něj se vlnil dlouhý plášť z hadí kůže. V kaštanových očích mu
plálo šílenství, šílenství někoho, koho těší mít moc a kdo má právě možnost ji použít.
Eragon věděl, že není dost rychlý ani silný, aby dokázal uniknout zloduchovi, který stál před ním. Okamžitě varoval
Safiru, ačkoli věděl, že ho nemůže zachránit. Přikrčil se a rychle si zopakoval, co mu Brom říkal o boji s protivníkem,
který umí kouzlit. Nebylo to nijak povzbudivé. A Ažihad řekl, že Stína lze zabít jen bodnutím do srdce.
Durza na něj pohrdavě pohlédl a řekl: "Kaz jtierl trazhid! Otrag bagh." Urgalové si podezíravě prohlíželi Eragona a
utvořili kruh po obvodu místnosti. Durza se s vítězoslavným výrazem v obličeji pomalu blížil k Eragonovi. "Tak, můj
mladý Jezdče, zase se setkáváme. Byl jsi hlupák, že jsi utekl z Gil'eadu. Nakonec ti to jenom přihorší."
"Nikdy mě nedostaneš živého," zavrčel Eragon.
"Skutečně?" zeptal se Stín se zdviženým obočím. Světlo z hvězdného safíru dodávalo jeho kůži strašidelný odstín.
"Nikde tu nevidím tvého 'přítele' Murtagha, aby ti mohl pomoci. Teď už mě nemůžeš zastavit. Nikdo mě nezastaví!"
Eragon pocítil úzkost. Jak to, že ví o Murtaghovi? Dal do svého hlasu co nejvíc posměchu a poškleboval se: "Jak se ti
líbilo být zastřelený?"
Durzova tvář se na okamžik napjala. "Za to mi zaplatíš krví. Teď mi řekni, kde se skrývá tvůj drak."
"Nikdy."
Stínovi ztvrdly rysy. "Pak to z tebe dostanu násilím!" Vzduchem zasvištěl jeho meč. Ve chvíli, kdy Eragon zachytil ránu
štítem, se hluboko do jeho myšlenek zabodlo cizí vědomí. Ve snaze ubránit svou mysl Durzu odstrčil a zaútočil vlastním
vědomím.
Eragon tloukl vší silou o železné zábrany, které obklopovaly Durzovu mysl, ale všecko bylo marné. Ohnal se Zar'rocem
a pokusil se tak zastihnout Durzu v nestřežené chvíli. Stín ránu snadno odrazil a s bleskovou rychlostí mu ji oplatil.
Hrot meče zasáhl Eragona do žeber, prorazil drátěnou košili a vyrazil mu dech. Brnění se ale svezlo a čepel minula o
vlásek jeho bok. Jakmile Durza takto na okamžik rozptýlil Eragonovu pozornost, prolomil se do jeho mysli a začal ji
ovládat.
"Ne!" vykřikl Eragon a se zkřivenou tváří se vrhl na Stína. Zápolil s ním a chytil ho za ruku, ve které držel meč. Durza se
pokusil seknout Eragona do ruky, ale ta byla chráněná rukavicí s drátěným hřbetem, takže ostří po ní sjelo dolů. Eragon
ho nakopl do nohy, Durza zavrčel, ohnal se svým štítem a srazil ho na zem. Eragon ucítil v ústech krev; brněl ho krk.
Nevšímal si zranění, překulil se a mrštil po Durzovi svůj štít. Přestože byl Stín úžasně rychlý, těžký štít ho zasáhl do
boku. Když zavrávoral, Eragon ho udeřil Zar'rocem do paže. Durzovi stékal po ruce pramínek krve.
Eragon se myslí zabodl do Stína a projel jeho oslabenou ochranou. Najednou ho zaplavila řada obrazů, které se míhaly
jeho vědomím...
Chlapec Durza, žijící jako kočovník se svými rodiči v pustých pláních. Jejich kmen se jich zřekl a prohlásil jeho otce za
"podvodníka". Tehdy to nebyl Durza, ale Carsaib - jeho matka to jméno broukala, když mu česala vlasy...
Stín se divoce zakymácel a tvář se mu zkroutila bolestí. Eragon se snažil usměrnit proud vzpomínek, ale jejich síle se
nedalo vzdorovat.
Stojí na kopci nad hroby svých rodičů a pláče, nešťastný, že ti muži nezabili také jeho. Pak se otáčí a slepě se potácí
pryč, do pouště...
Durza hleděl Eragonovi přímo do tváře. Z jeho kaštanových očí sršela děsivá nenávist. Eragon se zvedal z pokleku a
usilovně se snažil uzavřít svou mysl.
Obraz starce, který uviděl polomrtvého Carsaiba ležet v písečné duně: Dlouhé dny uzdravování a strach, který Carsaib
cítil, když zjistil, že jeho zachránce je černokněžník. Jak prosil, aby ho naučil ovládat duchy. A jak Haeg nakonec
souhlasil. Říkal mu "Pouštní krysa"...
Eragon už byl na nohou. Durza vyrazil... s mečem zdviženým... na štít ve svém vzteku zapomněl...
Dny strávené výcvikem pod spalujícím sluncem, stále s očima na stopkách, pátrajícíma po ještěrkách, jimiž se živili.
Jeho síla pomalu narůstala a dodávala mu hrdost a sebedůvěru. Týdny, které strávil léčením nemocného mistra po
neúspěšné kletbě. A radost, když se Haeg uzdravil...
Nebylo dost času zareagovat... ne dost...
Lupiči, kteří zaútočili během noci a zabili Haega. Vztek, který Carsaib cítil, a duchové, které povolal k pomstě. Ale
duchové byli silnější, než čekal. Obrátili se proti němu, zmocnili se jeho duše i těla. Vykřikl. Byl - JÁ JSEM DURZA!
Meč těžce zasáhl Eragona do zad a prořízl mu drátěnou košili i kůži. Zaplavila ho bolest, přinutila ho vykřiknout a
srazila ho na kolena. V agónii se zlomil v pase a myšlenky se mu rozmlžily. Zavrávoral a stěží se držel při vědomí. Z rány
v kříži se mu řinula horká krev. Durza řekl něco, co neslyšel.
Eragon v zoufalství zvedl oči k nebesům a po tvářích mu stékaly slzy. Všechno se zhroutilo. Vardenové a trpaslíci byli
zničeni. On byl poražen. Safira se v jeho zájmu obětuje - už to jednou udělala - a Arya bude znovu zajata nebo zabita.
Proč to muselo skončit takhle? Jaká je tohle spravedlnost? Všechno to bylo marné.
Jak hleděl na Isidar Mithrim zavěšený vysoko nad jeho zmučeným tělem, do očí ho zasáhl záblesk světla, který ho na
chvíli oslepil. O vteřinu později se sálem rozezněl ohlušující třesk.
Hvězdný safír se rozlétl na kousky. Uvolněná sprška střepin vystřelila jako roj obrovských nožů dolů ke vzdálené zemi.
Prostředkem sálu se střemhlav řítila Safira. Z čelistí rozevřených dokořán jí šlehal obrovský světle žlutý plamen s
modravým nádechem. Na zádech jí seděla Arya: vlasy jí divoce vlály, paži měla zdviženou a dlaň jí zářila paprsky
zeleného kouzla.
Když Eragon spatřil, jak Durza naklonil hlavu ke stropu, čas jako by se zpomalil. Stínova tvář se zkroutila nejprve
úlekem, pak vztekem. Vzdorně se ušklíbl, zvedl ruku, ukázal na Safiru a chystal se cosi vyslovit.
Eragon v sobě náhle ucítil skrytou rezervu sil, přicházející z nejhlubší části jeho bytosti. Obtočil prsty jílec meče.
Proskočil zábranou ve své mysli a zmocnil se kouzla. Všechna jeho bolest a hněv se zaměřily na jediné slovo:
"Brisingr!"
Zar'roc zazářil krvavým světlem a kolem něj vyšlehly studené plameny...
Vrhl se vpřed...
A bodl Durzu přímo do srdce.
Durza zděšeně pohlédl dolů na čepel, která vyčnívala z jeho hrudi. Ústa měl otevřená a místo slov se mu z nich vydralo
nelidské zavytí. Z bezvládných prstů mu vypadl meč. Sevřel Zar'roc, jako by ho chtěl vytáhnout, ale byl v něm pevně
zapíchnutý.
Pak Durzova kůže zprůhledněla. Pod ní nebylo maso ani kosti, ale jen mřivé temné obrazy. Když temnota uvnitř něj
začala pulsovat a roztrhla mu pokožku, rozječel se ještě hlasitěji. S posledním výkřikem se Durza roztrhl od hlavy k patě
a vypustil temné síly, které se rozdělily na tři části a propluly tronjheimskými zdmi a ven z Farthen Duru. Stín byl pryč.
Eragon rozpřáhl paže a padl zcela vyčerpaný k zemi. Safira s Aryou se už skoro dotkly podlahy - zdálo se, že se o ni
rozdrtí spolu se smrtícími zbytky Isidar Mithrim. Jak se mu vytrácel zrak, Safira, Arya, nesčetné úlomky - všechno jako
by se najednou zastavilo a zůstalo nehybně viset ve vzduchu.

Eragon- 58.kapitola

6. dubna 2014 v 16:40 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Truchlící mudrc
Útržky Stínových vzpomínek se dál míhaly Eragonovou myslí. Zaplavil ho vír temných událostí a citů, takže nedokázal
uvažovat. Byl do něj ponořen a nevěděl, kdo je ani kde se nachází. Byl příliš zesláblý, aby se očistil od cizí bytosti,
která zastřela jeho mysl. Násilné, kruté výjevy ze Stínovy minulosti se mu vynořovaly před očima a jeho duše zmučeně
křičela při pohledu na krvavé scény.
Vyrostla před ním hromada mrtvol... nevinní lidé, povraždění na Stínův rozkaz. Viděl další a další mrtvá těla - celé
vesnice -, jimž černokněžníkova ruka nebo slovo vzaly život. Z krveprolití, které ho obklopovalo, nebylo úniku.
Třepotal se jako plamen svíčky a nebyl s to odolávat záplavě zla. Modlil se, aby ho z té noční můry někdo vytáhl, ale
nenašel žádného ochránce. Kéž by si tak vzpomněl, kdo on sám vlastně je: chlapec, či muž; zloduch, nebo hrdina; Stín,
nebo Jezdec - všechno bylo smíchané dohromady v nesmyslném šílenství. Byl naprosto ztracený v rozvířené hmotě.
Najednou skrz ponuré mračno, které zanechala Stínova nenávistná mysl, vytryskl shluk jeho vlastních vzpomínek.
Postupně k němu přicházely všechny události následující po nalezení Safiřina vejce. Zobrazily se jeho úspěchy i
nezdary. Ztratil mnohé, co mu bylo drahé, a přesto mu osud poskytl vzácné a obrovské dary; poprvé byl hrdý prostě
na to, kým je. Jakoby v odpověď na jeho krátkou sebejistotu na něj znovu zaútočily Stínovy uhasínající temné síly.
Jeho bytost tápala prázdnotou a jeho smysly pohltila nejistota a strach. Jak si může myslet, že se smí postavit
mocnostem Alagaësie a přežít?
Bojoval proti Stínovým hrozivým myšlenkám, zprvu chabě, pak silněji. Zašeptal slova ve starověkém jazyce a zjistil,
že mu dodávají dostatek síly, aby odolával tmě, která mu zastřela mysl. Ačkoli se jeho obrany nebezpečně otřásaly,
pomalu začínal své otřesené vědomí stahovat do malé světlé ulity kolem svého středu. Mimo svou mysl si uvědomoval
bolest tak velikou, že hrozilo, že z něj vysaje život, ale něco - nebo někdo - jako by ji drželo v patřičných mezích.
Stále byl příliš slabý, aby si mysl úplně pročistil, ale byl natolik při smyslech, aby zvažoval zkušenosti, které získal
odchodem z Carvahallu. Kam teď půjde... a kdo mu ukáže cestu? Bez Broma tu nebyl nikdo, kdo by ho vedl nebo učil.
Pojď ke mně.
Cuknul sebou, když se ho dotklo jiné vědomí - tak rozsáhlé a silné, jako by se nad ním tyčila hora. To ono utlumilo
bolest, uvědomil si. Touto myslí se stejně jako Aryinou nesla hudba: jantarově zlaté akordy, které se chvěly majestátní
melancholií.
Nakonec se odvážil zeptat: Kdo... kdo jsi?
Ten, kdo ti pomůže. Záblesk nevyslovené myšlenky smetl Stínův vliv jako překážející pavučinu. Jakmile byl Eragon
osvobozen od tísnivé zátěže, uvolnil svou mysl, dokud se nedotkl zábrany, za kterou nemohl. Chránil jsem tě, co
nejlépe umím, ale jsi tak daleko, že mohu jen ochraňovat tvůj rozum před bolestí.
Znovu: Kdo jsi, že to děláš?
Ozvalo se tlumené dunění. Jsem Osthato Chetowä, Truchlící mudrc. A Togira Ikonoka, Zdravý mrzák. Pojď ke mně,
Eragone, protože já mám odpovědi na všechny tvé otázky. Nebudeš v bezpečí, dokud mě nenajdeš.
Ale jak tě mohu najít, když nevím, kde jsi? zeptal se zoufale.
Důvěřuj Arye a jdi s ní do Ellesméry - budu tam. Čekal jsem mnoho let, tak se neopozdi, nebo už bude příliš pozdě... Jsi
významnější, než tušíš, Eragone. Pomysli, co jsi učinil, a raduj se, protože jsi zbavil zemi velkého zla. Vykonal jsi skutek,
který by nikdo jiný nedokázal. Mnozí jsou tvými dlužníky.
Ten cizinec měl pravdu; to, co dokázal, stálo za poctu, za uznání. Bez ohledu na to, jaké mohou být jeho budoucí
strasti, už není pouhou figurkou v mocenské hře. Přesáhl to a byl něčím jiným, něčím víc. Stal se tím, co si Ažihad přál:
autoritou nezávislou na žádném králi nebo vůdci.
Cítil souhlas, když došel k tomuhle závěru. Učíš se, řekl Truchlící mudrc a přiblížil se k němu. Poslal Eragonovi v
myšlenkách obraz: v jeho mysli vybuchl příval barev a zrodila se z něj shrbená postava oblečená v bílém, která stála na
sluncem zalitém kamenném útesu s tváří zakrytou stříbrnou svatozáří. Je čas na odpočinek, Eragone. Až se probudíš,
nikomu o mně neříkej, řekla laskavě. Pamatuj, musíš jít k elfům. Teď spi... Zvedla ruku jako k požehnání a Eragona
naplnil klid.
Jeho poslední myšlenka byla, že Brom by na něj byl pyšný.
"Probuď se," nařídil mu nějaký hlas. "Vzbuď se, Eragone, spal jsi už příliš dlouho." Neochotně se pohnul, nechtělo se
mu poslechnout. Teplo, které ho obklopovalo, bylo příliš příjemné, než aby se ho vzdával. Hlas se ozval znovu.
"Vstávej, Argetlame! Potřebují tě!"
Nerad se přinutil otevřít oči a zjistil, že leží na dlouhé posteli, ovinutý měkkými přikrývkami. Na židli vedle něj seděla
Angela a upřeně sledovala jeho tvář. "Jak se cítíš?" zeptala se.
Popletený a zmatený nechal své oči bloumat po malém pokoji. "Já... já nevím," řekl. V ústech měl sucho a bolelo ho v
krku.
"Tak se nehýbej. Měl by sis šetřit síly," řekla Angela a pročísla si rukou kudrnaté vlasy. Eragon viděl, že má stále na
sobě své starodávné brnění. Proč? Dostal záchvat kašle, až se mu zatočila hlava, šly na něj mdloby a všude cítil bolest.
Končetiny měl ztěžklé. Angela zvedla z podlahy pozlacený roh a přiložila mu ho ke rtům. "Tumáš, napij se."
Chladná medovina mu stekla hrdlem a osvěžila ho. V žaludku ho to zahřálo a teplo mu stouplo i do tváří. Znovu
zakašlal, což ještě zhoršilo bolesti hlavy Jak jsem se sem dostal? Byla tam bitva... prohrávali jsme... pak Durza a...
"Safiro!" vykřikl a prudce se posadil. Spadl zpátky, protože se mu zatočila hlava. Pevně stiskl víčka, bylo mu nevolno.
"Co Safira? Je v pořádku? Urgalové vyhrávali... ona padala. A Arya!"
"Jsou naživu," ujistila ho Angela, "a čekají, až se probereš. Chceš je vidět?" Slabě přikývl. Angela vstala a rozrazila
dveře. Arya s Murtaghem napochodovali dovnitř. Safira za nimi vstrčila do pokoje jen hlavu, neboť celá by dveřmi
neprošla. Hruď se jí chvěla, jak hluboce předla, a v očích se jí zajiskřilo.
Eragon se usmál a s úlevou a vděčností se dotkl jejích myšlenek. Ráda vidím, že už ti je líp, maličký, řekla něžně.
Já tebe také, ale jak...?
Ostatní ti to chtějí vysvětlit, tak je nechám.
Chrlila jsi oheň! Viděl jsem tě!
Ano, řekla pyšně.
Slabě se usmál a stále ještě zmatený pohlédl na Aryu a Murtagha. Oba dva byli ranění: Arya měla ovázanou paži,
Murtagh hlavu. Murtagh se široce zazubil. "Už bylo na čase, aby ses probral. Sedíme na chodbě už celé hodiny."
"Co... co se stalo?" zeptal se Eragon.
Arya vypadala smutně. Ale Murtagh jásal: "Vyhráli jsme! Bylo to neuvěřitelné! Když Stínovi duchové - pokud to byli
oni - proletěli Farthen Durem, urgalové přestali bojovat a dívali se, jak odcházejí. Bylo to, jako by se probrali z kletby,
protože jejich klany se najednou otočily a zaútočily jeden na druhý. Celá jejich armáda se rozpadla během pár minut.
Pak jsme je rozprášili!"
"Všichni jsou mrtví?" zeptal se Eragon.
Murtagh zavrtěl hlavou. "Ne, mnozí z nich utekli do tunelů. Vardenové a trpaslíci jsou v jednom kole; slídí po nich a
ještě to bude nějakou chvíli trvat. Pomáhal jsem, dokud mě nějaký urgal neudeřil do hlavy a neposlali mě sem."
"Už tě nedají pod zámek?"
Murtagh zvážněl. "Nikdo se o to teď příliš nezajímá. Mnoho Vardenů a trpaslíků zemřelo a ti, co zůstali naživu, se snaží
zotavit z bitvy. Ale přinejmenším ty máš důvod být šťastný. Jsi hrdina! Každý mluví jen o tom, jak jsi zabil Durzu.
Nebýt tebe, prohráli bychom."
Eragona jeho slova znepokojila, ale nechtěl se tím teď zabývat. "Kde byla Dvojčata? Nebyla tam, kde měla být - nemohl
jsem se s nimi spojit. Potřeboval jsem jejich pomoc."
Murtagh pokrčil rameny. "Prý statečně zahnali skupinu urgalů, která se prolomila do Tronjheimu někde jinde.
Pravděpodobně byli příliš zaneprázdnění, než aby se s tebou mohli dorozumívat."
Eragon tomu z nějakého důvodu nevěřil, ale nedokázal říci proč. Obrátil se k Arye. Její obrovské jasné oči se na něj celý
čas upíraly. "Jak to, že jste nenarazily? Letěla jsi se Safirou..." Nechal větu nedokončenou.
Pomalu řekla: "Když jsi varoval Safiru před Durzou, stále ještě jsem se pokoušela sundat jí to poškozené brnění. Když
se to podařilo, bylo příliš pozdě sjet po skluzavce - zajali by tě dřív, než bych se dostala dolů. Krom toho by tě Durza
zabil, kdybych tě chtěla zachránit." Do hlasu se jí vloudil zármutek: "Tak jsem udělala jedinou věc, kterou jsem mohla
odpoutat jeho pozornost: rozbila jsem hvězdný safír."
A já ji snesla dolů, dodala Safira.
Eragon se snažil porozumět, zachvátila ho však další vlna závratí a přinutila ho zavřít oči. "Ale jak to, že žádný úlomek
nezasáhl mě nebo tebe?"
"Nedovolila jsem jim to. Když jsme byly téměř u podlahy, zastavila jsem je ve vzduchu a pak je pomalu spustila na zem -
jinak by se roztříštily na tisíc kousků a zabily tě," pravila Arya jakoby nic. Její slova prozrazovala, jaká síla se v ní
skrývá.
Angela nevrle dodala: "Ano, jenže tě to beztak skoro zabilo. Stálo mě to všechny síly udržet vás dva při životě."
Eragonem projela bodavá bolest, která se vyrovnala třeštící hlavě. Moje záda... Necítil na nich však žádné obvazy. "Jak
dlouho už jsem tady?" zeptal se rozechvěle.
"Jenom den a půl," odpověděla Angela. "Měl jsi štěstí, že jsem byla poblíž, jinak by ses léčil celé týdny - pokud bys to
vůbec přežil." Eragon si vylekaně stáhl přikrývky a otočil se na bok, aby si mohl sáhnout na záda. Angela ho svou
drobnou rukou chytila za zápěstí a v očích se jí zračily obavy. "Eragone... musíš pochopit, že moje síly nejsou jako
tvoje nebo Aryiny. Závisí na použití bylin a lektvarů. Mám jen omezené možnosti, zvláště s tak velikou..."
Vyškubl ruku z jejího sevření, sáhl dozadu a zašmátral prsty. Kůže na zádech byla hladká a teplá, neporušená. Pod
konečky prstů se mu napínaly tvrdé svaly, jak se na lůžku převaloval. Sklouzl rukou směrem k ramenům a nečekaně
ucítil tvrdou bouli asi půl palce širokou. S narůstajícím zděšením prstem sledoval, kudy vede. Durzova rána mu
zanechala obrovskou provazovitou jizvu, která se mu táhla od pravého ramene k protějšímu boku.
Na Aryině tváři se zračil soucit, když prohlásila: "Za svůj čin jsi zaplatil hroznou cenu, Eragone Stínovrahu."
Murtagh se drsně zasmál. "Ano. Teď jsi na tom přesně jako já."
Eragona naplnila hrůza a zavřel oči. Byl znetvořený. Pak si vzpomněl na něco z doby, kdy byl v bezvědomí... na
postavu v bílém, která mu pomohla. Mrzák, který byl zdravý - Togira Ikonoka. Řekl mu: Pomysli, co jsi učinil, a raduj se,
protože jsi zbavil zemi velkého zla. Vykonal jsi skutek, který by nikdo jiný nedokázal. Mnozí jsou tvými dlužníky...
Přijď ke mně, Eragone, protože já mám odpovědi na vše, na co se ptáš.
Eragona utěšila melodie míru a spokojenosti.
Přijdu.
KONEC PRVNÍHO DÍLU

Eragon- 56.kapitola

5. dubna 2014 v 16:39 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Stíny se prodlužují
Safira do Eragona silně šťouchla čumákem, aby ho vzbudila a poškrábala ho svou drsnou čelistí. "Au!" vyjekl Eragon a
prudce se posadil. Až na slabé světlo vycházející ze zastíněné lucerny byla v jeskyni tma. Venku v dračí hale se třpytil
tisícem nejrůznějších barev Isidar Mithrim, osvětlený pásem luceren.
Ve vchodu do jeskyně stál trpaslík a celý rozrušený lomil rukama. "Musíš jít, Argetlame! Velké potíže - Ažihad tě volá.
Není času nazbyt!"
"Co se děje?" zeptal se Eragon.
Trpaslík jen zavrtěl hlavou, až se mu rozhoupal plnovous. "Pojď, musíš! Carkna bragha! Hned!"
Eragon si připásal Zar'roc, popadl luk a šípy a osedlal Safiru. Konec klidného spaní, reptala, když se přikrčila k zemi,
aby se jí mohl vyšplhat na záda. Hlasitě si zívl a Safira vyrazila z jeskyně.
Když přistáli u bran Tronjheimu, Orik už tam stál se zachmuřeným výrazem. "Pojď, ostatní už čekají." Odvedl je
Tronjheimem do Ažihadovy pracovny. Cestou ho Eragon zahrnoval otázkami, ale Orik jen řekl: "Sám toho moc nevím -
počkej, co řekne Ažihad."
Obrovské dveře do pracovny otevřel pár statných strážců. Ažihad seděl za svým stolem a sklíčeně studoval mapu.
Byla tam také Arya a nějaký svalnatý muž. Ažihad k nim vzhlédl. "Dobře, že jsi tady, Eragone. Seznam se s
Jörmundurem, mým zástupcem."
Pokývli na sebe a pak obrátili svou pozornost zpět k Ažihadovi. "Vzbudil jsem vás pět, protože jsme ve vážném
nebezpečí. Asi před hodinou a půl přiběhl z opuštěného tunelu pod Tronjheimem jeden trpaslík. Krvácel a byl skoro
neschopný souvisle promluvit, ale měl dost rozumu, aby řekl trpaslíkům, co ho pronásleduje: vojsko urgalů, které je
odtud asi den cesty."
V pracovně zavládlo napjaté ticho. Pak Jörmundur hlasitě zaklel a začal se vyptávat ve stejnou chvíli jako Orik. Arya
mlčela. Ažihad zvedl ruce. "Ticho! Je toho víc. Urgalové se neblíží po zemi, ale pod zemí. Jsou v tunelech... chtějí na nás
zaútočit zespodu."
Eragon pozvedl hlas, aby přehlušil vřavu, která následovala. "Jak to, že o tom trpaslíci nevěděli dřív? Jak urgalové
mohli najít ty tunely?"
"Máme štěstí, že jsme se o tom dozvěděli tak brzy!" vykřikl Orik. Všichni zmlkli, aby ho slyšeli. "Beorské hory jsou
provrtány stovkami tunelů, v nichž nikdo nepřebývá od chvíle, kdy byly vyhloubeny. Jediní trpaslíci, kteří jimi chodí,
jsou podivíni, kteří se straní všech ostatních. Taky jsme nemuseli dostat vůbec žádné varování."
Ažihad ukázal na mapu a Eragon se přisunul blíž. Mapa znázorňovala jižní polovinu Alagaësie, ale na rozdíl od té
Eragonovy detailně vykreslovala celý pás Beorských hor. Ažihad zabodl prst do místa, kde se Beorské hory stýkaly s
hranicemi Surdy. "Tady," řekl, "je to místo, odkud ten trpaslík údajně přišel."
"Orthíad!" zvolal Orik. Jörmundur na něj zmateně pohlédl a on vysvětlil: "Je to naše starověké sídlo, které jsme opustili,
když byl dokončen Tronjheim. Ve své době to bylo největší z našich měst. Ale po staletí tam nikdo nežije."
"A je dost staré na to, aby se některé z tunelů zbortily," řekl Ažihad. "Domníváme se, že právě tak ho z povrchu
objevili. Mám podezření, že Orthíad se teď jmenuje Ithrö Zhâda. Tam původně mířilo urgalské vojsko, které
pronásledovalo Eragona a Safiru, a jsem si jistý, že právě tam urgalové putovali celý rok. Z Ithrö Zhâda mohou
postupovat, kamkoli se jim v Beorských horách zamane. Mají sílu zničit jak Vardeny, tak trpaslíky."
Jörmundur se sklonil nad mapou a pozorně si ji prohlížel. "Víme, kolik urgalů tam je? Jsou s nimi Galbatorixovy oddíly?
Nemůžeme naplánovat obranu, pokud nevíme, jak početné je jejich vojsko."
Ažihad neradostně odvětil: "Nemáme jistotu ani v jednom, přesto naše přežití na té poslední otázce závisí. Pokud
Galbatorix rozšířil řady urgalů o své vlastní muže, nemáme šanci. Ale pokud tak neučinil - protože dosud nechce odhalit
své spojenectví s urgaly nebo z nějakého jiného důvodu -, ještě můžeme vyhrát. Ani Orrin, ani elfové nám už
nestihnou přijít na pomoc. I tak jsem k nim oběma ale poslal běžce se zprávou o naší kritické situaci. Přinejmenším je
nikdo nezaskočí, pokud prohrajeme."
Přejel si rukou přes černočerné obočí. "Už jsem mluvil s Hrothgarem a rozhodli jsme o dalším postupu. Naše jediná
naděje je uzavřít urgaly ve třech největších tunelech a nasměrovat je do Farthen Duru, aby se nevyrojili uprostřed
Tronjheimu jako kobylky."
"Potřebuji, aby Eragon a Arya pomohli trpaslíkům zbořit vedlejší tunely. Je to příliš těžká práce, než aby se dala
zvládnout běžnými prostředky. Dvě skupiny trpaslíků už na tom pracují: jedna za branami Tronjheimu a druhá pod ním.
Eragone, ty budeš pracovat se skupinou venku. Aryo, ty budeš s tou pod zemí; Orik tě k nim zavede."
"Proč nezbortíme všechny tunely, místo toho, abychom nechali ty největší nedotčené?" zeptal se Eragon.
"Protože to by přinutilo urgaly odklízet sutiny a mohli by se tak rozhodnout jít jiným směrem, než chceme my,"
vysvětloval Orik. "Pokud se odřízneme, mohli by navíc zaútočit na další města trpaslíků - a my bychom jim nemohli
včas přijít na pomoc."
"Je tu ještě jeden důvod," řekl Ažihad. "Hrothgar mě varoval, že Tronjheim je postavený na tak husté spleti chodeb, že
kdyby se jich narušilo příliš mnoho, části města se propadnou do země pod svou vlastní vahou. To nemůžeme
riskovat."
Jörmundur soustředěně poslouchal a pak se zeptal: "Takže uvnitř Tronjheimu se vůbec nebude bojovat? Říkal jsi, že
urgalové budou, nasměrováni ven z města, do Farthen Duru."
Ažihad pohotově odpověděl: "Přesně tak. Nemůžeme ubránit veškeré hranice Tronjheimu - je na naše vojsko příliš
rozlehlý -, a tak uzavřeme všechny chodby a brány, které do něj vedou. To vytlačí urgaly ven na planiny kolem
Tronjheimu, kde máme spoustu manévrovacího prostoru pro naše vojska. Protože urgalové budou celou dobu v
tunelech pod městem, nemůžeme riskovat dlouhou bitvu. Pokud tam budou, budeme v neustálém nebezpečí, že se do
Tronjheimu prokopou. Když k tomu dojde, budeme v pasti a napadnou nás zvenku i zevnitř. Musíme urgalům zabránit,
aby dobyli Tronjheim. Jestli se dostanou do města, není jisté, zda budeme mít sílu je přemoci."
"A co naše rodiny?" zeptal se Jörmundur. "Nechci být svědkem toho, jak mi ženu a syna vraždí urgalové."
Vrásky na Ažihadově tváři se prohloubily. "Všechny ženy a děti se právě stěhují do okolních údolí. Pokud nás porazí,
budou mít s sebou průvodce, kteří je zavedou do Surdy. To je vše, co mohu za těchto okolností udělat."
Jörmundur se snažil nedat najevo, že mu spadl kámen ze srdce. "Pane, půjde s nimi Nasuada?"
"Netěší ji to, ale půjde." Všechny zraky se upíraly na Ažihada, který vypjal ramena a prohlásil: "Urgalové dorazí během
několika hodin. Víme, že jich je mnoho, ale Farthen Dur ubránit musíme. Prohra by znamenala zkázu trpaslíků, smrt
Vardenů - a nakonec i porážku Surdy a elfů. Tohle je bitva, kterou nesmíme prohrát. Teď jděte a splňte své úkoly!
Jörmundure, připrav muže k boji."
Všichni pospíchali pryč z pracovny: Jörmundur do kasáren, Orik s Aryou ke schodům vedoucím do podzemí a Eragon
se Safirou jednou ze čtyř hlavních tronjheimských chodeb ven. I když bylo velmi časně, v městě-hoře se to hemžilo
jako v mraveništi. Lidé pobíhali, vykřikovali zprávy a nosili rance věcí.
Eragon bojoval a zabíjel už předtím, ale z bitvy, která je čekala, mu bylo úzko. Nikdy neměl příležitost se na boj připravit.
A teď ho to naplňovalo hrůzou. Cítil se sebejistě, když čelil několika málo protivníkům - věděl, že s pomocí Zar'rocu a
kouzel dokáže hravě přemoci tři nebo čtyři urgaly -, ale v tak rozsáhlém střetu se může stát cokoli.
Vyšli z Tronjheimu a hledali trpaslíky, jimž měli jít na pomoc. Bez záře slunce či měsíce byl Farthen Dur uvnitř temný
jako saze a tmou probleskovalo jen světlo planoucích luceren, které se trhavě pohupovaly v kráteru. Možná jsou na
opačné straně Tronjheimu, napadlo Safiru. Eragon souhlasil a vyhoupl se jí na hřbet.
Plachtili kolem Tronjheimu, dokud nezahlédli hlouček luceren. Safira s tichým zašuměním přistála vedle skupiny
vyplašených trpaslíků, kteří horečně kopali krumpáči. Eragon jim rychle vysvětlil, proč přiletěli. Trpaslík se špičatým
nosem mu řekl: "Asi čtyři metry přímo pod námi je tunel. Každá pomoc nám přijde vhod."
"Pokud uvolníte prostranství nad tunelem, uvidím, co se dá dělat." Trpaslík se špičatým nosem vypadal
pochybovačně, ale nařídil kopáčům, aby poodstoupili.
Eragon se připravoval ke kouzlení a pomalu oddechoval. Možná by skutečně dokázal pohnout veškerou hlínou nad
tunelem, ale potřeboval si šetřit síly na později. Místo toho se pokusí zbortit tunel tak, že vytvoří tlak na slabší části
stropu.
"Thrysta deloi," zašeptal a nasměroval své síly do hlíny. Téměř okamžitě narazily na skálu. Nevšímal si toho a natáhl je
hlouběji dolů, dokud neucítil dutou prázdnotu tunelu. Pak začal pátrat po trhlinách ve skále. Pokaždé, když nějakou
našel, zatlačil na ni, aby ji prodloužil a rozšířil. Byla to namáhavá práce, ale ne větší, než kdyby musel rozštípnout
kámen holýma rukama. Neudělal žádný viditelný pokrok, což pochopitelně neuniklo pozornosti netrpělivých trpaslíků.
Eragon však vytrval. Zanedlouho byl odměněn pronikavým praskotem, který byl jasně slyšet až na povrchu. Ozývalo
se vytrvalé skřípění, pak země zvolna začala stékat dovnitř jako voda ve výlevce a nechala po sobě sedm metrů širokou
díru.
Zatímco rozradostnělí trpaslíci zahrazovali tunel sutí, jejich nosatý vůdce odvedl Eragona k další chodbě. Zbortit tuhle
bylo mnohem obtížnější, ale dokázal zopakovat předchozí výkon. Během několika dalších hodin se se Safiřinou pomocí
probořil do víc než půl tuctu tunelů po celém Farthen Duru.
Zatímco pracoval, do malého výřezu nebe nad nimi se vkradlo světlo. Nebylo sice ještě vidět, ale posílilo to Eragonovu
jistotu. Odvrátil se od popraskaných trosek posledního tunelu a se zájmem pozoroval okolí.
Z Tronjheimu proudily zástupy žen a dětí spolu s vardenskými starci. Každý nesl hromady potravin, oblečení a
osobních věcí. Doprovázela je malá skupina válečníků, převážně chlapců a starších mužů.
Většina činností se však soustředila k úpatí Tronjheimu, kde Vardenové a trpaslíci shromažďovali armádu, rozdělenou
na tři prapory. Každý oddíl nesl vardenskou vlajku s bílým drakem držícím růži nad mečem namířeným špičkou dolů, to
vše na nachovém pozadí.
Muži stáli se zaťatými pěstmi a mlčeli. Vlasy jim volně splývaly zpod helmic. Mnoho válečníků mělo jen meč a štít, ale
bylo tu i několik oddílů kopiníků. V zadní části praporu si lukostřelci zkoušeli své tětivy.
Trpaslíci byli odění v těžké bitevní výzbroji. Nablýskané ocelové drátěné košile jim sahaly až ke kolenům a nohy měli
zakryté prvotřídním kroužkovým brněním, které bylo zakončeno botami pobitými mosazí. U pasu jim visela pochva s
krátkým mečem a jejich hlavy zdobily železné helmice. Na levé ruce měli nasazený silný kulatý štít se znakem jejich
klanu, v pravé nesli motyku nebo válečnou sekeru. Od vzdálenějšího praporu se odpojila malá postava a pospíchala k
Eragonovi a Safiře. Byl to Orik, oděný stejně jako ostatní trpaslíci. "Ažihad chce, aby ses přidal k vojsku," vyřizoval.
"Už tu nejsou další tunely, do kterých je třeba se dostat. Oba máte nachystané jídlo."
Eragon se Safirou doprovodili Orika do stanu, kde našli chléb a vodu pro Eragona a hromadu sušeného masa pro
Safiru. Bez námitek to snědli; bylo to lepší než mít hlad.
Po jídle jim Orik řekl, ať počkají, a ztratil se mezi vojáky. Když se vrátil, doprovázela ho řada trpaslíků obtěžkaných
hromadou opancéřovaného brnění. Orik zvedl jednu z jeho částí a podal ji Eragonovi.
"Co je to?" zeptal se Eragon a dotkl se nablýskaného kovu. Brnění bylo složitě tepané s rytinami a zlatým zdobením.
Místy bylo palec tlusté a velmi těžké. Žádný muž by nedokázal bojovat s takovým závažím. A pro jednoho člověka to
bylo příliš mnoho součástí.
"Dar od Hrothgara," řekl Orik, očividně spokojený sám se sebou. "Leželo tak dlouho mezi našimi poklady, že jsme na
něj skoro zapomněli. Bylo vyrobeno v jiné době, před pádem Jezdců."
"Ale k čemu to je?" zeptal se Eragon.
"No to je přece dračí brnění! Snad si nemyslíš, že draci létali do bitev nechránění? Kompletní soupravy jsou vzácné,
protože trvalo dlouho takové brnění vyrobit a protože draci neustále rostli. Safira ale ještě není tak velká, takže tohle by
jí mělo celkem dobře padnout.
Dračí brnění! Když Safira očichala jeden kus, Eragon se zeptal: Co myslíš ?
Pojďme ho vyzkoušet, řekla s divokou jiskrou v oku.
Po delším úsilí Eragon s Orikem o kus poodstoupili, aby se konečně mohli kochat výsledkem. Kromě ostnů měla Safira
celý krk zakrytý trojúhelníkovými plátky, které se vzájemně překrývaly. Břicho a hrudník jí chránily nejtěžší plechy, ty
nejlehčí měla na ocase. Zatímco křídla zůstala nechráněna, nohy a hřbet měla úplně opancéřované. Její hlavu pokrýval
tvarovaný kus pancíře, který jí nechával dostatek prostoru, aby mohla pohybovat dolní čelistí a kousat.
Safira zkusmo prohnula krk a brnění se pružně natáhlo s ní. Zpomalí mě to sice, ale pomůže to zastavit šípy. Jak
vypadám?
Dost hrozivě, odpověděl Eragon po pravdě. To ji potěšilo.
Orik sesbíral ze země zbývající věci. "Také jsem ti přinesl brnění, i když to dalo práci nalézt tvou velikost. Zřídka kováme
brnění pro lidi nebo elfy. Nevím, pro koho bylo vyrobeno tohle, ale nikdy nebylo použito a mělo by ti dobře posloužit."
Eragon si přetáhl přes hlavu tuhou drátěnou košili s koženými zády, která mu splývala k zemi jako suknice. Těžce mu
spočívala na ramenou a cinkala při každém pohybu. Když si přes ni přepásal Zar'roc, přestala se houpat. Na hlavu
přišla kožená čapka, pak drátěná kapuce a nakonec stříbrozlatá helmice. K předloktím měl přivázané chrániče a od kolen
dolů holenní brnění. Na ruce dostal rukavice s drátěným hřbetem. Nakonec mu Orik podal široký štít zdobený
dubovým dřevem.
Eragonovi bylo jasné, že to, co se Safirou právě dostali, stojí celé jmění, a proto se uklonil a řekl: "Děkujeme ti za tyto
dary. Jsme Hrothgarovi nesmírně vděčni."
"Teď neděkujte," řekl Orik a zachechtal se. "Počkejte, až vám brnění zachrání život."
Válečníci shromáždění opodál začali pochodovat pryč. Tři prapory se přesouvaly do různých částí Farthen Duru.
Eragon si nebyl jistý, co by měli udělat, a tak se podíval na Orika. Ten pokrčil rameny: "Předpokládám, že bychom je
měli doprovodit." Vlekli se za praporem, který mířil ke stěně kráteru. Eragon se zeptal na urgaly, ale Orik věděl jen to, že
do tunelů pod zem byli vysláni zvědi a ti zatím nikoho nezahlédli ani nezaslechli.
Prapor zastavil u jednoho ze zbořených tunelů. Trpaslíci navršili sutiny tak, aby se z tunelu dalo snadno vylézt ven.
Tohle musí být jedno z míst, kde chtějí vyvést urgaly na povrch, poznamenala Safira.
Na stožárech zaražených do země byly zavěšené stovky luceren. Zalévaly prostor takovým množstvím světla, jako by
zářilo večerní slunce. Kolem ústí tunelu plápolaly ohně, nad nimiž se ohřívaly obrovské kotle pryskyřice. Eragon
pohlédl stranou a snažil se potlačit zhnusení. Byl to hrozný způsob, jak někoho usmrtit, byť to byl urgal.
Do země byly zatlučené řady zašpičatělých kůlů, aby vytvořily trnitý zátaras mezi vojskem a tunelem. Eragon viděl
příležitost pomoci, a tak se přidal ke skupině mužů, kteří kopali příkop mezi kůly. Také Safira se dala do díla a
vyhrabávala hlínu svými obrovskými drápy. Zatímco pracovali, Orik odešel dohlédnout na stavbu barikády, která měla
chránit lukostřelce. Eragon se vděčně napil vína z měchu, kdykoli koloval. Když byly výkopy hotové a naplněné
špičatými kolíky, Safira s Eragonem si odpočinuli.
Orik se vrátil a našel je sedět pospolu. Otřel si čelo. "Všichni muži a trpaslíci jsou na bojišti. Tronjheim byl uzavřen.
Hrothgar převzal velení nad praporem, který máme po levici. Ažihad vede ten před námi."
"Kdo velí tomuhle?"
"Jörmundur." Orik se s bručením posadil a odložil svou válečnou sekeru na zem.
Safira šťouchla do Eragona. Podívej. Uviděl, jak na Tornakovi přijíždí Murtagh v helmici a v rukou drží štít trpaslíků a
svůj jedenapůlruční meč, a pevně sevřel Zar'roc.
Orik zaklel a vyskočil, ale Murtagh ho rychle zarazil: "To je v pořádku; Ažihad mě pustil."
"Proč by to dělal?" obořil se na něj Orik.
Murtagh se jízlivě usmál. "Řekl, že tohle je pro mě příležitost, abych prokázal dobré úmysly. Pravděpodobně si myslí, že
bych nenapáchal velké škody, ani kdybych se obrátil proti Vardenům."
Eragon kývl na uvítanou a sundal ruku z meče. Murtagh byl vynikající a nemilosrdný bojovník - přesně takového
Eragon potřeboval mít po svém boku během bitvy.
"Jak poznáme, že nelžeš?" zeptal se Orik.
"Protože to říkám já," oznámil silný hlas. Přistoupil k nim Ažihad, vybavený do bitvy prsním krunýřem a mečem s
rukojetí ze slonoviny. Položil Eragonovi na rameno mohutnou ruku a odvedl ho stranou, kde je ostatní nemohli slyšet.
Přelétl pohledem jeho zbroj. "Výborně. Orik tě pěkně vybavil."
"Ano... už něco spatřili v tunelech?"
"Ne." Ažihad se opřel o svůj meč. "Jedno z Dvojčat zůstane v Tronjheimu. Bude pozorovat bitvu z dračí haly a
prostřednictvím svého bratra mi bude posílat zprávy. Vím, že se umíš dorozumívat v myšlenkách. Potřebuji, abys říkal
Dvojčatům všechno, cokoli neobvyklého, co uvidíš během boje. Také já ti přes ně budu posílat rozkazy. Rozumíš?"
Představa, že bude spojený s Dvojčaty, naplnila Eragona nechutí, ale věděl, že je to nezbytné. "Ano."
Ažihad se odmlčel. "Nejsi pěšák nebo jezdec na koni, ani jiný druh válečníka, kterým jsem zvyklý velet. V bitvě se
možná ukáže, že je to jinak, ale myslím, že ty a Safira budete víc v bezpečí na zemi. Ve vzduchu byste byli dokonalý cíl
pro urgalské lukostřelce. Budeš bojovat v jejím sedle?"
Eragon nikdy nebojoval na koni, tím méně na Safiře. "Nejsem si jistý, jak to uděláme. Když sedím na Safiře, jsem příliš
vysoko, takže mohu bojovat jen s Kully."
"Obávám se, že Kullů tu bude spousta," řekl Ažihad. Narovnal se a sebral meč ze země. "Jediné, co ti mohu poradit, je,
aby ses vyhýbal zbytečnému riziku. Vardenové si nemohou dovolit ztratit zrovna tebe." S tím se otočil a odešel.
Eragon se vrátil k Orikovi a Murtaghovi, dřepnul si vedle Safiry a opřel si štít o kolena. Všichni čtyři mlčky vyčkávali,
stejně jako stovky vojáků opodál. Jak se slunce posouvalo za okraj kráteru, světlo z vrcholu Farthen Duru sláblo.
Eragon se otočil, aby očima přelétl vojenské ležení, ale najednou ztuhl a srdce mu poskočilo. Asi deset metrů od něj
seděla Arya s lukem položeným v klíně. I když věděl, že to je nesmysl, doufal, že odešla s ostatními ženami z Farthen
Duru. Znepokojeně k ní přispěchal. "Ty budeš bojovat?"
"Dělám, co musím," řekla klidně Arya.
"Ale je to příliš nebezpečné!"
Tvář jí potemněla. "Nerozmazluj mě, člověče. Elfové připravují k boji jak muže, tak ženy. Nejsem jedna z vašich
bezmocných žen, abych utíkala, kdykoli se objeví nějaké nebezpečí. Dostala jsem za úkol chránit Safiřino vejce... a
selhala jsem. Moje breoal byla zostuzena a zahanbila bych ji ještě víc, kdybych nestřežila tebe a Safiru na tomto bojišti.
Zapomínáš, že jsem silnější v kouzlení než kdokoli tady - včetně tebe. Pokud sem přijde Stín, kdo jiný ho může porazit
než já? A kdo jiný má to právo?"
Eragon na ni bezmocně hleděl a věděl, že má pravdu, radost však z toho neměl. "Tak se opatruj." Ze zoufalství dodal ve
starověkém jazyce: "Wiol pömnuria ilian." Pro mé štěstí.
Arya rozpačitě odvrátila pohled, takže jí vlasy zakryly tvář. Přejela rukou po naleštěném luku a řekla polohlasně: "Je to
můj wyrd, být tady. Musím splatit dluh."
Spěšně se vrátil k Safiře. Murtagh na něj zvědavě pohlédl. "Co říkala?"
"Nic."
Hodiny pomalu míjely. Obránci města byli ponořeni do vlastních myšlenek a v jejich řadách zavládlo tísnivé ticho.
Kráter Farthen Duru znovu potemněl, až na jasný svit luceren a ohňů ohřívajících pryskyřici. Eragon zblízka zkoumal
spoje na svém brnění a přitom tajně sledoval Aryu. Orik opakovaně přejížděl brouskem po ostří svojí sekery a mezi
jednotlivými tahy je pravidelně kontroloval; skřípání kamene o kov bylo otravné. Murtagh jen hleděl do dálky.
Tu a tam ležením proběhli poslové a vojáci vyplašeně vyskakovali na nohy. Ale vždycky se ukázalo, že jde o planý
poplach. Muži i trpaslíci začínali být podráždění; často se ozývaly rozzlobené hlasy. Nejhorší na Farthen Duru bylo, že
tu nefoukal vítr - vzduch byl mrtvý, nehybný. A když se ohřál a začal být nedýchatelný a plný kouře, nebylo úlevy.
Jak noc postupovala, bojiště utichlo a zůstalo němé jako smrt. Bojovníkům z dlouhého čekání ztuhly svaly. Eragon zíral
bezvýrazným pohledem do tmy a těžkla mu víčka. Nutil se k bdělosti a snažil se přemoci ztuhlost.
Nakonec Orik řekl: "Je pozdě. Měli bychom spát. Pokud se něco bude dít, ostatní nás vzbudí." Murtagh zabručel, ale
Eragon byl příliš unavený, než aby něco namítal. Schoulil se k Safiře a místo polštáře si dal pod hlavu štít. Když se mu
zavírala víčka, všiml si, že Arya je stále vzhůru a hlídá je.
Jeho sny byly zmatené a znepokojivé, plné rohatých bestií a skrytých hrozeb. Znovu a znovu slyšel hluboký hlas,
který se ho ptal: "Jsi připraven?" Ale nikdy nedokázal odpovědět. Vinou takových vidin byl jeho spánek povrchní a
neklidný, dokud se něco nedotklo jeho paže. Vylekaně se probudil.

Eragon- 55.kapitola

5. dubna 2014 v 16:39 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Aryina zkouška
Třetího dne ráno se Eragon vykulil z postele plný sil a energie. Připásal si Zar'roc a přes záda si pověsil luk a
poloprázdný toulec. Po klidném letu Farthen Durem se spolu se Safirou setkali s Orikem u jedné ze čtyř hlavních
tronjheimských bran. Eragon se ho zeptal na Nasuadu.
"Neobyčejná dívka," odpověděl Orik a pohlédl nesouhlasně na Zar'roc. "Je bezmezně oddaná svému otci a věnuje
všechen čas tomu, aby mu pomáhala. Myslím, že pro Ažihada dělá víc, než on sám tuší - byly doby, kdy manévrovala s
jeho nepřáteli, aniž by kdy prozradila svou roli v tom všem."
"Kdo je její matka?"
"To nevím. Ažihad byl sám, když do Farthen Duru přinesl Nasuadu jako novorozence. Nikdy neprozradil, odkud on a
Nasuada pocházejí."
Takže ona také vyrostla, aniž by poznala matku. Rychle tu myšlenku zapudil. "Nemám stání. Těším se, až si zas
protáhnu svaly. Kam mám jít na to Ažihadovo přezkoušení?"
Orik ukázal na Farthen Dur. "Cvičiště je půl míle od Tronjheimu, i když ho odsud není vidět, protože je schované za
městem-horou. Je to obrovské prostranství, kde trénují trpaslíci i lidé."
Půjdu také, oznámila Safira.
Eragon to řekl Orikovi a trpaslík se zatahal za vousy. "To by asi nebyl nejlepší nápad. Na cvičišti je spousta lidí,
nepochybně budeš přitahovat pozornost."
Safira hlasitě zavrčela. Prostě půjdu! A bylo rozhodnuto.
Ze cvičiště k nim doléhaly divoké zvuky boje: hlasitý řinkot oceli, tvrdé rány šípů střílených do vycpaných terčů,
údery a praskání dřevěných holí a výkřiky mužů zabraných do cvičných soubojů. Zvuky se mísily, přičemž každá
skupina měla svůj jedinečný rytmus.
Celou plochu cvičiště zabíral nesouměrný útvar pěšáků, kteří bojovali se štíty a válečnými sekyrami dlouhými skoro
jako oni sami. Nacvičovali skupinový boj v útvaru. Vedle nich trénovaly stovky jednotlivých válečníků vyzbrojených
meči, kyji, kopími, holemi, cepy, štíty všech tvarů a velikostí a Eragon dokonce zahlédl i někoho s vidlemi. Skoro
všichni bojovníci měli brnění, obvykle drátěnou košili a přílbu; pancéřové brnění nebylo tak časté. Bylo tu stejně tolik
trpaslíků jako lidí, i když se obě rasy držely více méně odděleně. V pozadí vytrvale střílela dlouhá řada lučištníků na
šedé pytlové figuríny.
Než se Eragon stačil zamyslet, co se vlastně po něm bude chtít, došel k nim muž s plnovousem, který měl hlavu a
hranatá ramena zakrytá drátěnou kapucí. Zbytek těla měl chráněný oblekem z drsné hovězí kůže, na níž ještě byly
chlupy. Přes široká záda mu visel obrovský meč - skoro tak dlouhý jako Eragon. Rychle přelétl pohledem Safiru s
Eragonem, jako by hodnotil, zda jsou nebezpeční, a pak řekl drsným hlasem: "Knurla Orik. Byl si tak dlouho pryč. Není
tu nikdo s kým bych si mohl zabojovat."
Orik se usmál. "Jó, to je proto, že každého otlučeš od hlavy k patě tím svým obrovitým mečem."
"Každého kromě tebe," opravil ho.
"To proto, že jsem rychlejší než obr jako ty."
Muž znovu pohlédl na Eragona. "Jsem Fredrik. Řekli mi, že mám zjistit, co umíš. Jak jsi silný?"
"Dost," odpověděl Eragon. "Musím být, abych mohl v boji užívat kouzla."
Fredrik zavrtěl hlavou; kapuce zacinkala jako sáček mincí. "S tím, co děláme tady, nemá kouzlení co do činění. Pokud jsi
nesloužil v armádě, pochybuji, že některý z tvých bojů trval déle než několik minut. Zajímá nás, zda budeš schopen
obstát v bitvě, která se může táhnout hodiny nebo dokonce týdny, pokud bys byl v obležení. Umíš používat nějaké
jiné zbraně kromě meče a luku?"
Eragon se nad tím zamyslel. "Pouze svoje pěsti."
"Správně!" zasmál se Fredrik. "Nuže, začneme s lukem a uvidíme, jak si povedeš. A pak, jakmile se na cvičišti uvolní
nějaké místo, zkusíme..." Najednou se zarazil, zahleděl se za Eragona a nazlobeně se zamračil.
Kráčela k nim Dvojčata a holé hlavy jim zářily v kontrastu k fialovým šatům. Orik zamumlal něco ve svém jazyce a
vytahoval svou válečnou sekeru zpoza opasku. "Říkal jsem vám dvěma, že se máte držet stranou od cvičiště," řekl
Fredrik a výhružně vykročil vpřed. Dvojčata vypadala drobně vedle jeho mohutného těla.
Přezíravě na něj hleděli. "Ažihad nám přikázal přezkoušet Eragonovu zdatnost v kouzlení - dřív, než ho unavíš bušením
do železa."
Fredrik se nasupil. "Proč ho nemůže přezkoušet někdo jiný?"
"Nikdo jiný není dost silný," pronesla opovržlivě Dvojčata. Safira hluboce zavrčela a zabodla do nich nasupený
pohled. Z nozder jí vycházel proud dýmu, ale oni si jí nevšímali. "Pojď s námi," nařídili a odkráčeli do prázdného kouta
cvičiště.
Eragon pokrčil rameny a spolu se Safirou se vydal za nimi. Za sebou slyšel Fredrika, jak říká Orikovi: "Musíme dát
pozor, aby nezašli příliš daleko."
"Já vím," odpověděl Orik tlumeným hlasem, "ale znovu už nemohu zasáhnout. Hrothgar mi dal jasně najevo, že příště už
mě nebude moci ochránit."
Eragon se snažil potlačit narůstající obavy. Dvojčata by mohla znát víc postupů a slov... Přesto měl na paměti to, co mu
řekl Brom: Jezdci byli v kouzlení silnější než obyčejní lidé. Ale bude to stačit na společné síly Dvojčat?
Moc se tím netrap, pomůžu ti, řekla Safira. Taky jsme na ně dva.
Lehce se dotkl její nohy; její slova ho uklidnila. Dvojčata pohlédla na Eragona a zeptala se: "A jak zní tvoje odpověď,
Eragone?"
Eragon si nevšímal zmatených výrazů svých společníků a rozhodně řekl: "Ne."
Koutky úst se Dvojčatům zkroutily v ostrých vráskách. Natočila se bokem, aby mohla Eragona neustále sledovat,
sehnula se a nakreslila na zem veliký pentagram. Postavila se doprostřed a pak ostře vyštěkla: "Začneme. Pokusíš se
splnit úkoly, které ti uložíme... to je vše."
Jedno z Dvojčat sáhlo do šatů, vytáhlo leštěný kámen veliký jako Eragonova pěst a položilo ho na zem. "Zvedni ho do
výšky očí."
To je dost snadné, poznamenal Eragon k Safiře. "Stenr reisa!" Kámen se zakymácel a pak se plynule vznesl ze země.
Když ale vystoupal asi stopu, zastavil ho nečekaný odpor. Dvojčatům přes rty přelétl úsměv. Eragon na ně nasupeně
zíral - pokoušela se zmařit jeho úsilí! Pokud se vyčerpá hned, nebude mít dost sil na těžší úkoly. Očividně si byla jistá,
že ho společnými silami snadno udolají.
Ale já taky nejsem sám, zabručel si Eragon pro sebe. Safiro, teď! Jejich mysli se spojily a kámen se vymrštil do výšky a
rozechvěle se zastavil ve výši očí. Dvojčata podezíravě přimhouřila oči.
"Velmi... dobře," zavrčela. Fredrik zkroušeně pozoroval přehlídku kouzel. "Teď pohybuj kamenem v kruhu." Eragon
znovu bojoval proti jejich odporu a znovu - k jejich očividnému vzteku - je přemohl. Cvičení rychle nabývala na
složitosti a obtížnosti, dokud Eragon nebyl donucen začít obezřetně přemýšlet, která slova použít. A pokaždé proti
němu Dvojčata zatrpkle bojovala, i když své napětí na sobě nikdy nedala znát.
Jen díky Safiřině opoře dokázal Eragon vytrvat. V přestávce mezi dvěma úkoly se jí zeptal: Proč mě ještě zkoušejí? Naše
schopnosti musela jasně poznat z toho, co viděla v mojí mysli. Safira zamyšleně zvedla hlavu. Víš ty proč? řekl po
chvíli, když to konečně pochopil. Chtějí se tak nenápadně dozvědět, která starověká slova znám, a možná se i nějaká
nová chtějí ode mě naučit.
Tak mluv potichu, aby tě neslyšeli, a používej ta nejjednodušší možná slova.
Od té chvíle Eragon používal ke splnění úkolů jen hrstku základních slov. Ale dosáhnout tímto způsobem stejného
účinku, jaký měla dlouhá věta či slovní spojení, napínalo jeho důvtip na samou hranici možností. Odměnou mu však
byla zuřivost, která zkřivila Dvojčatům tvář, když jim stále znovu kazil plány. Ať se snažila sebevíc, nedokázala ho
přinutit, aby použil nějaká další neznámá slova starověkého jazyka.
Uběhla víc než hodina, ale Dvojčata nedávala nijak najevo, že by hodlala přestat. Eragonovi bylo horko a měl žízeň, ale
nepožádal o oddech - musí vydržet, dokud budou oni chtít pokračovat. Měl za sebou mnoho úkolů: ovládání vody,
vrhání ohněm, nazírání, žonglování s kameny, ztvrdnutí kůže, zmrazení věcí, ovládání letu šípu a léčení škrábanců.
Zajímalo ho, jak dlouho Dvojčatům potrvá, než jim dojdou nápady.
Nakonec Dvojčata zvedla ruce a řekla: "Zbývá zkusit už jen jednu věc. Je dost snadná - kterýkoli schopný kouzelník by
ji měl hravě zvládnout." Jeden z nich si sundal z prstu stříbrný prsten a sebevědomě ho podal Eragonovi. "Vyvolej
podstatu stříbra."
Eragon zmateně hleděl na prsten. Co po něm chtějí? Podstata stříbra - co to je? A jak ji má najít? Safiru nic nenapadlo a
Dvojčata nenapověděla. Nikdy se neučil jméno stříbra ve starověkém jazyce, i když věděl, že by to měla být část slova
Argetlam. Zoufale zkusil spojit pár slov, která by mohla fungovat, jako ethgrí, tedy 'vyvolat', s arget.
Narovnal se, posbíral všechnu sílu, která mu zbyla, a otevřel rty, aby pronesl svůj požadavek. Najednou se vzduchem
rozezněl jasný, energický hlas.
"A dost!"
To slovo Eragona zasáhlo, jako by ho polili studenou vodou - ten hlas byl podivně známý, jako napůl zapomenutá
melodie. V temeni ucítil brnění. Pomalu se otočil za jeho zdrojem.
Za nimi stála osamělá postava: Arya. Přes čelo měla ovázanou koženou čelenku, která jí držela husté vlasy splývající v
lesklém vodopádu na ramena. U boku jí visel štíhlý meč, na zádech pak luk. Ladnou postavu zahaloval šat z hladké
černé kůže, která působila příliš prostě na někom tak půvabném. Převyšovala většinu mužů a její postoj byl naprosto
vyrovnaný a uvolněný. V dokonalé tváři nebyly patrné žádné pozůstatky hrozného týrání, které musela snášet.
Aryiny zářivé smaragdové oči se upíraly na Dvojčata, která leknutím zbledla. Přiblížila se neslyšnými kroky a řekla
tichým, výhrůžným tónem: "Styďte se! Že vám není hanba žádat po něm něco, co dokáže jen opravdový mistr. Styďte
se, že vůbec používáte takové metody. Styďte se, že jste řekli Ažihadovi, že neznáte Eragonovy schopnosti. Je
schopný. Teď odejděte!" Arya se nebezpečně zamračila, až se její zkosené obočí spojilo jako blesky do ostrého V, a
ukázala na prsten v Eragonově ruce. "Arget!" zahřímala.
Stříbro zablikalo a vedle něj se zhmotnila dokonalá podoba prstenu. Oba prsteny byly úplně stejné, ale ten přízračný
vypadal ryzejší a bíle žhnul. Když to Dvojčata uviděla, otočila se na patě a utíkala, až za nimi pláště divoce vlály.
Nehmotný prsten z Eragonovy dlaně zmizel a zanechal po sobě jen kroužek stříbra. Orik s Fredrikem stáli a opatrně
sledovali Aryu. Safira se přikrčila, připravená zasáhnout.
Elfka si je všechny zkoumavě prohlížela. Její sešikmené oči se zastavily na Eragonovi. Pak se otočila a vykročila směrem
ke středu cvičiště. Válečníci přestali bojovat a užasle na ni hleděli. Během pár okamžiků celé cvičiště zmlklo v posvátné
bázni.
Eragon byl fascinován a neúprosně ho to táhlo dopředu. Safira promluvila, ale on její poznámky nevnímal. Kolem Aryi
se utvořil veliký kruh. S pohledem zabodnutým do Eragona prohlásila: "Žádám zkoušku zbraněmi. Tas svůj meč."
Ona se mnou chce bojovat!
Ale myslím, že ti nechce ublížit, odpověděla Safira pomalu. Postrčila ho čumákem. Jdi a ať se ti daří. Budu se dívat.
Eragon neochotně vykročil vpřed. Byl vyčerpaný z kouzlení a Arya ještě nemohla mít dostatek sil na souboj. Byly to
teprve dva dny, co dostala nektar túnivor. Zmírním své údery, abych ji nezranil, rozhodl se.
Stáli proti sobě, každý na jedné straně kruhu válečníků. Arya levou rukou vytasila meč. Zbraň byla tenčí než Zar'roc,
ale právě tak dlouhá a ostrá. Eragon vytáhl meč z nablýskané pochvy a držel červené ostří u boku hrotem dolů. Dlouho
nehybně stáli, elfka a člověk, a pozorovali jeden druhého. Eragonovi blesklo hlavou, že právě tak začínalo mnoho jeho
soubojů s Bromem.
Opatrně se pohnul vpřed. Najednou k němu Arya přiskočila a zaútočila mu na žebra. Eragon reflexivně odrazil útok a
jejich meče se střetly ve spršce jisker. Odpálila Zar'roc stranou, jako by nebyl víc než moucha. Přesto elfka své výhody
nijak nevyužila; otočila se vpravo, až jí vlasy zavlály vzduchem, a napadla ho z druhé strany. Stěží zastavil úder a
zoufale ustupoval, ohromený její dravostí a rychlostí.
Opožděně si Eragon vzpomněl na Bromovo varování, že dokonce i nejslabší elf dokáže snadno přemoci člověka. Měl
přibližně stejnou naději zvítězit nad Aryou jako tehdy nad Durzou. Znovu zaútočila a tentokrát mířila na hlavu. Tak tak
se sehnul pod čepelí ostrou jak břitva. Ale proč... si s ním tedy hraje? Několik vteřin se musel bránit ze všech sil a
neměl čas o tom přemýšlet, pak si to však uvědomil: Chce vědět, jak jsem zdatný.
Jakmile mu to došlo, začal používat nejsložitější série úderů, které znal. Přecházel z jednoho postoje do druhého a volně
je spojoval a pozměňoval, jak se to právě hodilo. Ale jakkoli byl vynalézavý, Aryin meč mu vždy stál v cestě.
Vyrovnávala se s jeho údery s půvabnou lehkostí.
Byli zcela pohlcení nezkrotným tancem, jejich těla byla propletená a zároveň oddělená jiskřícími meči. Chvílemi se svou
napjatou kůží skoro vzájemně dotýkali, ale pak je zas prudký pohyb odmrštil pryč a oni se na okamžik stáhli, aby se
posléze znovu spojili. Jejich hbité postavy se společně vlnily jako pokroucené provazce větrem rozfoukaného kouře.
Eragon ani nevěděl, jak dlouho vlastně bojují. Bylo to nekonečné, plné akcí a reakcí. Zar'roc už mu těžkl v ruce; s
každým úderem ho paže urputně pálila. Nakonec Arya udělala výpad vpřed, mrštně uskočila a nadpřirozenou rychlostí
mu přitiskla hrot meče pod čelist.
Eragon ztuhl, když se ledový kov dotkl jeho kůže. Svaly se mu námahou chvěly. Nejasně slyšel Safiřino troubení a
chraplavý jásot přihlížejících válečníků. Arya spustila meč a zasunula ho do pochvy. "Obstál jsi," řekla potichu
uprostřed hluku.
Celý omráčený se pomalu narovnal. Fredrik už stál vedle něj a nadšeně ho plácal po zádech. "To byl úžasný šermířský
zápas! Dokonce jsem se naučil nějaké nové postupy, když jsem vás dva pozoroval. A ta elfka - senzační!"
Ale prohrál jsem, namítl mlčky Orik ho širokým úsměvem pochválil za jeho výkon, ale Eragon v tu chvíli dokázal vnímat
jen Aryu, která stála potichu opodál. Lehce pohnula prstem, byl to jen kratičký trhavý pohyb, směrem k pahorku asi
míli od cvičiště, pak se otočila a odešla. Dav se před ní rozestoupil. Když procházela, muži i trpaslíci ztichli.
Eragon se obrátil k Orikovi. "Musím jít. Brzy se vrátím do dračí haly." Rychle zasunul Zar'roc do pochvy a vyhoupl se
na Safiru. Vznesla se nad cvičiště, které se proměnilo v moře tváří, jak na ně všichni hleděli.
Když se nesli směrem k pahorku, Eragon viděl Aryu pod nimi, jak běží plavnými lehkými skoky. Safira poznamenala: Její
podoba se ti líbí, že?
Ano, připustil a začervenal se.
Má ve tváři víc charakteru než většina lidí, odfrkla si. Ale má ji dlouhou, trochu koňskou, a celkově je dost beztvará.
Eragon užasle pohlédl na Safiru. Ty žárlíš, viď?!
Hloupost, nikdy nežárlím, řekla dotčeně.
Teď ano, přiznej to! smál se.
Hlasitě sklapla čelisti. Ne! Usmál se a zavrtěl hlavou, ale nechal ji při tom. Ztěžka dosedla na kopci, až to s ním drsně
hodilo. Seskočil, aniž by se k tomu vyjadřoval.
Arya byla kousek za nimi. Se svými mrštnými skoky byla rychlejší než kterýkoli běžec, jakého kdy Eragon viděl. Když
dorazila na vrchol pahorku, oddechovala klidně a pravidelně. Eragon byl najednou zaražený a sklopil pohled. Prošla
kolem něj a řekla Safiře: "Skulblaka, eka celöbra ono un mulabra ono un onr Šrur'tugal né haina. Atra nosu waíse fricai."
Eragon většinu slov neznal, ale Safira očividně zprávu pochopila. Zavrtěla křídly a zvědavě Aryu pozorovala. Pak
přikývla a hluboce zabroukala. Arya se usmála. "Jsem rád, že jsi se zotavila," řekl Eragon. "Nevěděli jsme, zda budeš žít,
nebo ne."
"Proto jsem sem dnes přišla," řekla Arya, která se k němu otočila. Její sytý hlas měl zajímavý přízvuk a zněl exoticky.
Mluvila zřetelně s náznakem trylkování, jako by měla začít zpívat. "Mám u tebe dluh, který musím splatit. Zachránil jsi
mi život. Na to se nikdy nezapomíná."
"To - to nic nebylo," řekl Eragon, který neobratně hledal slova, a i když je už vyslovil, věděl, že nejsou pravdivá.
Rozpačitě změnil téma. "Jak jsi se dostala do Gil'eadu?"
Aryina tvář potemněla bolestí. Zahleděla se do dálky. "Pojďme se projít." Sestupovali z kopce a stočili se k Farthen
Duru. Eragon nenarušil Aryino mlčení a šel tiše vedle ní. Safira v tichosti pochodovala vedle nich. Nakonec Arya
zvedla hlavu a řekla s půvabem typickým pro její lid: "Ažihad mi řekl, že jsi byl u toho, když se objevilo Safiřino vejce."
"Ano." Poprvé Eragona napadlo, jak velká to musela být energie, aby přemístila vejce desítky mil, které dělily lesy Du
Weldenvarden od Dračích hor. Kdyby se o takový výkon jenom pokusil, koledoval by si o pěknou pohromu, ne-li o
smrt.
Její slova zněla tvrdě. "Pak bys měl vědět tohle: v okamžiku, kdy jsi ho poprvé spatřil, mě zajal Durza." Hlas se jí naplnil
trpkostí a zármutkem. "To on velel urgalům, kteří přepadli a zabili mé společníky, Faolina a Glenwinga. Nějak věděl, kde
na nás čekat - nedostali jsme varování. Omámil mě drogou a odvezl do Gil'eadu. Tam Galbatorix Durzovi nařídil zjistit,
kam jsem vejce poslala a co všechno vím o Ellesméře."
Chladně hleděla před sebe a pevně semknula rty. "Snažil se bezúspěšně celé měsíce. Jeho metody byly... kruté. Když
mučení nezabralo, nařídil vojákům, ať si se mnou dělají, co se jim zlíbí. Naštěstí jsem ještě měla sílu zasáhnout do jejich
mysli a zneschopnit je. Nakonec Galbatorix nařídil, že mě mají odvézt do Uru'baenu. Když jsem se to dozvěděla, naplnila
mě hrůza, protože jsem byla zesláblá na duchu i na těle a neměla jsem sílu mu vzdorovat. Nebýt tebe, během týdne
bych se ocitla přímo před Galbatorixem."
Eragon se uvnitř zachvěl. Bylo ohromující, co všechno vydržela. Jemně se zeptal: "Proč mi to všechno říkáš?"
"Abys věděl, před čím jsi mě zachránil. Nemysli si, že nedokážu ocenit tvůj skutek."
Zahanbeně svěsil hlavu. "Co budeš dělat teď - vrátíš se do Ellesméry?"
"Ne, ještě ne. Je toho tady potřeba ještě hodně udělat. Nemohu opustit Vardeny - Ažihad potřebuje mou pomoc. Viděla
jsem, jak jsi dnes prošel zkouškou boje i kouzlení. Brom tě toho dost naučil. Jsi připravený pokračovat ve svém
výcviku."
"Chceš říci, že bych měl odejít do Ellesméry?"
"Ano."
Eragona to trochu podráždilo. Copak do toho oni se Safirou nemají co mluvit? "Kdy?"
"To se ještě musí rozhodnout, ale ne dříve než za pár týdnů."
Tak nám dali aspoň trochu času, pomyslel si trpce Eragon. Safira také něco poznamenala a on se na oplátku zeptal
Aryi: "Co to Dvojčata chtěla, abych udělal?"
Aryiny oblé rty se zkroutily odporem. "Něco, co ani oni sami nedokáží. Je možné vyslovit jméno nějaké věci ve
starověkém jazyce a najít její skutečnou podstatu. Dá to roky práce a obrovské kázně, ale odměnou je naprostá vláda
nad tím předmětem. Proto každý ukrývá své pravdivé jméno, protože kdyby ho znal někdo zlý, mohl by ho zcela
ovládat."
"Je to divné," řekl Eragon po chvíli, "ale než mě zajali v Gil'eadu, viděl jsem tě ve snech. Bylo to jako nazírání - a byl
jsem schopen tě nazírat i později -, ale většinou to bylo ve spánku."
Arya zadumaně sešpulila rty. "Byly chvíle, kdy jsem měla pocit, jako by mě někdo pozoroval, ale často jsem byla
zmatená a měla jsem horečku. Nikdy jsem neslyšela o nikom, ať už z vyprávění nebo legend, kdo by dokázal dálkozřít
ve spánku."
"Sám tomu nerozumím," řekl Eragon a pohlédl na své ruce. Otáčel Bromovým prstenem kolem prstu. "Co znamená to
tetování na tvém rameni? Neměl jsem v úmyslu ho vidět, ale když jsem ti léčil rány... nedalo se tomu vyhnout. Je stejné
jako symbol na tomhle prstenu."
"Ty máš prsten s yawë?" zeptala se zostra.
"Ano. Patřil Bromovi. Vidíš?"
Natáhl ruku, aby jí prsten ukázal. Arya zkoumala safír a pak řekla: "Tohle je dar, který se dává jen nejváženějším
přátelům elfů - ve skutečnosti tak vzácným, že se po staletí nepoužil. Nebo jsem si to aspoň myslela. Nevěděla jsem, že
královna Islanzadi měla o Bromovi tak vysoké mínění."
"Pak bych ho asi neměl nosit," řekl Eragon v obavách, že byl příliš troufalý.
"Ne, nech si ho. Dá ti ochranu, pokud se náhodou setkáš s mým lidem, a možná ti pomůže získat přízeň královny.
Nikomu o mém tetování neříkej. Nebylo by dobré, aby se o něm vědělo."
"Spolehni se."
Hezky se mu s Aryou povídalo a přál si, aby jejich rozhovor mohl trvat déle. Když se rozloučili, toulal se Farthen Durem
a hovořil se Safirou. Přes jeho naléhání mu odmítla prozradit, co jí Arya řekla. Nakonec si vzpomněl na Murtagha a
Nasuadinu radu. Něco sním a pak se na něj zajdu podívat, rozhodl. Počkáš na mě, abych se do dračí haly mohl vrátit s
tebou?
Počkám - jdi, řekla Safira.
Eragon s vděčným úsměvem pádil do Tronjheimu, najedl se v odlehlém koutě kuchyně a pak podle Nasuadiných
pokynů došel k malým šedým dveřím střeženým mužem a trpaslíkem. Když požádal o povolení vstoupit, trpaslík třikrát
zabouchal na dveře a poté je otevřel. "Až budeš chtít odejít, prostě zakřič," řekl muž s přátelským úsměvem.
Cela byla vyhřátá a dobře osvícená, s umyvadlem v jednom koutě a psacím stolem - vybaveným brky a inkoustem - v
druhém. Strop byl bohatě vyřezávaný lakovanými tvary; podlahu pokrýval tlustý koberec. Murtagh ležel na masivní
posteli a četl si nějaký svitek. Překvapeně vzhlédl a radostně zvolal: "Eragone! Doufal jsem, že přijdeš!"
"Jak to... chci říct, že jsem myslel..."
"Myslel jsi, že jsem uvězněný v nějaké krysí díře a ukusuju tam tvrdý chléb," řekl Murtagh a s úšklebkem se posadil.
"Vlastně jsem čekal to samé, ale Ažihad mi dopřeje všechno tohle pohodlí, pokud nebudu dělat problémy. A přinášejí
mi obrovské porce jídla a stejně tak cokoli z knihovny. Pokud si nedám pozor, stane se ze mě obtloustlý učenec."
Eragon se zasmál a se zamyšleným úsměvem se posadil vedle Murtagha. "Ale ty se nezlobíš? Stále jsi vězeň."
"No, zpočátku jsem se zlobil," řekl Murtagh a pokrčil rameny. "Ale když jsem o tom přemýšlel, začal jsem si
uvědomovat, že tohle je pro mě opravdu to nejlepší místo. I kdyby mi Ažihad dal svobodu, zůstával bych většinu času
ve svém pokoji."
"Ale proč?"
"Víš to moc dobře. Nikdo by v mé blízkosti nebyl klidný, pokud by znal mou skutečnou totožnost, a vždycky by tu byli
tací, kteří by nezůstali u nevlídných pohledů a slov. Ale dost o tom, nemůžu se dočkat, až mi řekneš, co je nového.
Pojď, vyprávěj."
Eragon mu vylíčil události posledních dvou dnů, včetně svého setkání s Dvojčaty v knihovně. Když skončil, Murtagh
se zahloubaně opřel. "Mám dojem," řekl, "že Arya je důležitější, než jsme si oba mysleli. Uvaž, co jsi zjistil: je mistrem
meče, mistrovsky ovládá kouzla a - což je nejvýznamnější - vybrali ji, aby střežila Safiřino vejce. Ona nemůže být jen tak
někdo, dokonce ani mezi elfy ne."
Eragon měl stejný názor.
Murtagh se zahleděl do stropu. "Víš, tohle vězení je pro mě vlastně podivně konejšivé. Poprvé v životě nemusím mít
strach. Vím, že bych měl... přesto mě něco na tomhle místě uklidňuje. A konečně mohu v noci dobře spát."
"Vím, co máš na mysli," řekl Eragon s úšklebkem. Přesunul se na měkčí část postele. "Nasuada říkala, že tě navštívila.
Dozvěděl ses od ní něco zajímavého?"
Murtagh se zahleděl do dálky a zavrtěl hlavou. "Ne, ona se se mnou jen chtěla seznámit. Nevypadá jako princezna? A
jak se nese! Když sem poprvé vstoupila, myslel jsem, že je to jedna z těch velkých dam z Galbatorixova dvora. Viděl
jsem hrabata a knížata, jejichž manželky se ve srovnání s ní hodily více pro život mezi vepři než mezi šlechtou."
Eragon poslouchal jeho chválu s narůstající obavou. Možná to nic neznamená, připomněl sám sobě. Děláš ukvapené
závěry. Přesto ho ta předtucha neopouštěla. Ve snaze setřást nepříjemný pocit se zeptal: "Jak dlouho zůstaneš
uvězněný, Murtaghu? Nemůžeš se skrývat navěky."
Murtagh lhostejně pokrčil rameny, ale z jeho slov byla cítit vážnost. "Prozatím budu spokojený, když zůstanu tady a
budu odpočívat. Nemám důvod hledat úkryt jinde, ani se podrobit zkoušce Dvojčat. Nakonec mě to nepochybně začne
unavovat, ale zatím... jsem spokojený."

Eragon- 54.kapitola

5. dubna 2014 v 16:38 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Síň krále hory
V dračí hale na Eragona čekal nějaký trpaslík. Nejdřív se uklonil a zamumlal: "Argetlam," a pak řekl se silným přízvukem:
"Výborně. Už jsi vzhůru. Čeká na tebe knurla Orik." Znovu se uklonil a odcupital pryč. Safira vyskočila z jeskyně a
přistála vedle Eragona. V drápech držela Zar'roc.
Co s ním? zeptal se zamračeně.
Nahnula k němu hlavu. Nos ho. Jsi Jezdec a měl bys nosit meč Jezdce. Zar'roc má možná krvavou historii, ale to by
nemělo mít vliv na tvé činy. Vytvoř mu novou historii a nos jej se ctí.
Jsi si jistá? Pamatuj na Ažihadovu radu.
Safira si odfrkla a z nozder se jí vznesl oblak kouře. Nos ho, Eragone. Pokud si chceš zachovat nadhled nad zdejšími
silami, nedovol, aby číkoli nesouhlas ovlivňoval tvoje činy.
Jak chceš, řekl neochotně a připnul si meč. Vyšplhal se jí na záda a Safira vyletěla z Tronjheimu. Teď bylo ve Farthen
Duru dost světla, takže byly vidět mlhavé stěny kráteru - pět mil na každou stranu. Když kroužili dolů k úpatí
města-hory, Eragon vyprávěl Safiře o svém setkání s Angelou.
Jakmile přistáli u jedné z tronjheimských bran, Orik nedočkavě přiběhl k Safiře. "Můj král, Hrothgar, si vás oba přeje
vidět. Rychle sesedni. Musíme si pospíšit."
Eragon utíkal za trpaslíkem do Tronjheimu. Safira s nimi hravě držela tempo. Eragon si nevšímal pohledů lidí uvnitř
stoupající chodby a zeptal se: "Kde se setkáme s Hrothgarem?"
Orik v poklusu odpověděl: "V trůnním sále pod městem. Bude to soukromé slyšení na důkaz otho - 'důvěry'. Nemusíš
ho oslovovat nějakým zvláštním způsobem, ale mluv k němu s úctou. Hrothgar se snadno rozzlobí, ale je moudrý a
velmi dobře vidí do myslí lidí, tak si to dobře rozmysli, než promluvíš."
Když vešli do hlavního sálu Tronjheimu, Orik je zavedl k jednomu ze dvou schodišť lemujících protější stěnu. Vyrazili
dolů tím, které měli po pravé ruce. Mírně se stáčelo, dokud nezamířilo stejným směrem, z jakého přišli. Další schodiště
se spojovalo s jejich, aby utvořilo širokou kaskádu tlumeně osvětlených schodů, které končily asi po stu stopách před
dvojdílnými žulovými dveřmi. Přes obě křídla dveří byla vytesaná koruna se sedmi hroty.
Na každé straně vchodu stálo na stráži sedm trpaslíků. Drželi nablýskané krumpáče a kolem beder měli připevněné
opasky posázené drahokamy. Jak se Eragon s Orikem a Safirou blížili, trpaslíci zabouchali o zem násadami krumpáčů. Po
schodišti se rozeznělo těžké zadunění. Pak se dveře otevřely.
Před nimi se rozprostíral tmavý sál, dlouhý na dostřel dobrého luku. Trůnní komnata byla vlastně přírodní jeskyně;
kolem stěn vyrůstaly stalagmity a stalaktity silnější než člověk. Tu a tam byly rozvěšené lucerny, které vrhaly do
místnosti melancholické světlo. Hnědá podlaha byla hladká a naleštěná. Na konci haly stál černý trůn, na němž seděla
nehybná postava.
Orik se uklonil. "Král tě očekává." Eragon položil ruku Safiře na bok a oba pokračovali dál do sálu. Dveře se za nimi
zavřely a zanechaly je samotné s králem v temném trůnním sále.
Blížili se k trůnu a jejich kroky se rozléhaly po obrovské místnosti. V mezerách mezi stalagmity a stalaktity stály
mohutné sochy. Každá z nich znázorňovala krále trpaslíků, který má na hlavě korunu a sedí na trůnu; jejich slepé oči
hleděly přísně do dálky a vrásčité tváře nesly sveřepý výraz. Každý měl u nohou runami vytesané jméno.
Eragon se Safirou minuli víc než čtyřicet soch, za kterými už byly jen tmavé a prázdné výklenky, čekající na budoucí
krále. Zastavili až před Hrothgarem na konci haly.
I král trpaslíků seděl na vyvýšeném trůnu vyrobeném z jediného kusu černého mramoru jako socha. Trůn byl hranatý,
nijak zdobený a vytesaný s dokonalou přesností. Vyzařovala z něj síla, která vyvolávala atmosféru dávných dob, kdy
trpaslíci vládli v Alagaësii bez odporu elfů nebo lidí. Hrothgar měl na hlavě místo koruny zlatou helmici, posázenou
kolem dokola rubíny a diamanty. Obličej měl strnulý, ošlehaný větrem a poznamenaný zkušenostmi mnoha let. Pod
drsným čelem se mu blýskaly hluboko zasazené oči, tvrdé a bystré. Přes statnou hruď se mu vlnila drátěná košile. Bílý
plnovous měl zastrčený pod opasek a v klíně držel mohutné válečné kladivo, na jehož konci byl vyrytý symbol Orikova
klanu.
Eragon se rozpačitě uklonil a poklekl. Safira zůstala vzpřímená. Král se pohnul, jako by se právě probral z dlouhého
spánku, a zaburácel: "Povstaň, Jezdče, nemusíš mi vzdávat hold."
Eragon vstal a setkal se s Hrothgarovým pronikavým pohledem. Král si ho zkoumavě prohlédl a pak pronesl hrdelním
hlasem: "Âz knurl deimi lanok. 'Dej si pozor, kámen se mění.' - naše staré rčení... A v dnešní době se kámen mění
opravdu velmi rychle." Dotkl se kladiva. "Nemohl jsem se s tebou setkat dřív tak jako Ažihad, protože jsem se musel
zabývat svými nepřáteli uvnitř klanů. Požadovali, abych ti odepřel útočiště a vyhostil tě z Farthen Duru. Dalo mi to
dost práce je přesvědčit."
"Děkuji," řekl Eragon. "Netušil jsem, kolik sporů můj příchod vyvolá."
Král přijal jeho díky, pak pozvedl vrásčitou ruku a ukázal. "Podívej se támhle, Jezdče Eragone. Tam na svých tesaných
trůnech sedí moji předchůdci. Je jich čtyřicet jedna, se mnou čtyřicet dva. Až odejdu z tohoto světa do područí bohů,
bude moje hírna připojena mezi ty jejich. První socha je podobizna mého předka Korgana, který ukoval toto žezlo,
Volund. Po osm tisíciletí - od počátků naší rasy - trpaslíci vládli pod Farthen Durem. Jsme bytostmi země, starší než
půvabní elfové a divocí draci." Safira se mírně pohnula.
Hrothgar se naklonil dopředu a řekl hlubokým chraplavým hlasem: "Jsem starý, člověče - dokonce i podle našich
měřítek - tak starý, že jsem poznal Jezdce v celé jejich pomíjivé slávě, tak starý, že jsem mluvil s jejich vůdcem Vraelem,
který mi složil poklonu na tomtéž místě. Mezi živými je jen málo takových, kteří mohou prohlásit to samé. Pamatuji
Jezdce a to, jak se vměšovali do našich záležitostí. Také si pamatuji mír, který udržovali a který umožnil cestovat
bezpečně z Tronjheimu do Nardy.
A teď přede mnou stojíš ty - ztracená tradice ožila. Řekni mi, a po pravdě, proč jsi přišel do Farthen Duru? Znám
události, kvůli nimž jsi musel uprchnout z Království, ale jaké jsou tvé další úmysly?"
"Prozatím chceme se Safirou v Tronjheimu jenom nabrat síly," odpověděl Eragon. "Nejsme tu proto, abychom působili
potíže, jen tu hledáme útočiště před nebezpečími, kterým jsme museli čelit mnoho měsíců. Ažihad nás možná pošle k
elfům, ale než tak učiní, nechceme odejít."
"Pak to byla jen touha po bezpečí, co tě sem hnalo?" zeptal se Hrothgar. "Chceš tu prostě jenom žít a zapomenout na
své problémy v Království?"
Eragon zavrtěl hlavou. Jeho hrdost odmítala takové tvrzení. "Pokud ti Ažihad řekl o mé minulosti, pak bys měl vědět, že
mám dost pádných důvodů, abych bojoval proti Království, dokud z něj nezbude nic než hromádka popela. Přesto je v
tom něco víc... Chci pomáhat těm, kdo nemohou utéci Galbatorixovi, včetně mého bratrance. Mám sílu pomoci, a proto
musím."
Zdálo se, že krále jeho odpověď uspokojila. Obrátil se k Safiře a zeptal se: "Draku, co si o tom myslíš? Z jakého důvodu
jsi sem přišel ty?"
Safira odhrnula horní ret a zavrčela. Řekni mu, že žízním po krvi našich nepřátel a nedočkavě očekávám den, kdy
vyrazíme do bitvy proti Galbatorixovi. Nemám slitování se zrádci a zloději vajec, jako je tenhle falešný král. Držel mě víc
než sto let a ještě teď má dva z mých bratrů, které osvobodím, bude-li to možné. A řekni Hrothgarovi, že si myslím, že ty
jsi na tento úkol připravený.
Eragon se jejím slovům ušklíbl, ale svědomitě je předal králi. Koutek Hrothgarových úst se zvedl s náznakem ponurého
pobavení, až se mu prohloubily vrásky. "Vidím, že draci se za ta staletí nezměnili." Zaťukal na trůn. "Víš, proč bylo tohle
křeslo vyrobeno tak ploché a hranaté? Aby se na něm nikomu nesedělo příliš pohodlně. Mně pohodlné nikdy nebylo a
rád se ho vzdám, až přijde můj čas. Jak se zhostíš své odpovědnosti ty, Eragone? Pokud Království padne, nastoupíš
na Galbatorixovo místo a prohlásíš se za krále?"
"Netoužím po tom, abych nosil korunu nebo vládl," řekl Eragon znepokojeně. "Být Jezdec znamená samo o sobě
dostatečnou zodpovědnost. Ne, nepřevezmu trůn v Uru'baenu... ne, pokud nedojde k tomu, že se nenajde nikdo jiný
ochotný nebo dost schopný na něj nastoupit."
Hrothgar ho zasmušile varoval: "Jistě bys byl laskavější král než Galbatorix, ale žádná rasa nebude chtít vůdce, který
nezestárne nebo neopustí trůn. Časy Jezdců jsou pryč, Eragone. Nikdy už znovu nepovstanou - ani kdyby se měla
vylíhnout další dvě Galbatorixova vejce."
Po tváři mu přeběhl stín, když pohlédl na Eragonův bok. "Vidím, že nosíš meč nepřítele; řekli mi to a také že jsi cestoval
se synem Křivopřísežníka. Netěší mě, že vidím tu zbraň." Natáhl ruku. "Rád bych si ji prohlédl."
Eragon vytasil Zar'roc a podal ho králi rukojetí napřed. Hrothgar sevřel meč a přelétl červenou čepel zkušeným okem.
Do hrany se opřelo světlo lucerny a ostře se odrazilo. Král trpaslíků dlaní ozkoušel špičku a pak řekl: "Mistrovsky
kovaná čepel. Elfové zřídka vyrábějí meče - raději mají luky a kopí -, ale když se do toho pustí, výsledky jsou
nedostižné. Tohle je prokletý meč; nevidím ho rád ve svém království. Ale nos ho, jestli chceš, možná se jeho osud
změnil." Vrátil mu Zar'roc a Eragon ho zasunul zpět do pochvy. "Byl ti za tu dobu, co jsi zde, můj synovec k užitku?"
"Kdo?"
Hrothgar povytáhl zacuchané obočí. "Orik, syn mojí nejmladší sestry. Sloužil pod Ažihadem, abych prokázal svou
podporu Vardenům. Nicméně se zdá, že se vrátil pod mé velení. Potěšilo mě, když jsem slyšel, že jsi ho hájil."
Eragon pochopil, že tohle je další známka otho, 'důvěry' z Hrothgarovy strany. "Nemohl bych si přát lepšího
průvodce."
"To je dobře," řekl král, očividně potěšený. "Bohužel už s tebou nemohu dál mluvit. Čekají na mě mí rádci, protože jsou
tu věci, které musím vyřídit. Řeknu jen toto: pokud si přeješ podporu trpaslíků v mém království, musíš se nejdřív
osvědčit. Máme dlouhou paměť a neděláme ukvapená rozhodnutí. Slova nic nevyřeší, pouze skutky."
"Budu na to pamatovat," řekl Eragon a znovu se poklonil.
Hrothgar královsky pokývl hlavou. "Teď můžete jít."
Eragon se Safirou se otočili a vykročili ze síně krále hory. Orik na ně čekal před kamennými dveřmi s úzkostlivým
výrazem ve tváři. Když stoupali zpět do hlavního sálu Tronjheimu, oslovil je: "Šlo všechno dobře? Přijal vás příznivě?"
"Myslím, že ano. Ale tvůj král je opatrný," řekl Eragon.
"Díky tomu přežil tak dlouho."
Nechtěla bych, aby se na nás Hrothgar rozhněval, podotkla Safira.
Eragon na ni letmo pohlédl. Ani já ne. Nejsem si jistý, co si myslí o tobě - zdá se, že draky nemá moc v lásce, i když to
neřekl otevřeně.
Safiru to patrně pobavilo. V tom je moudrý, zvláště vzhledem k tomu, že mi sahá sotva po kolena.
Pod třpytivým Isidar Mithrim uprostřed Tronjheimu Orik řekl: "Tvoje včerejší požehnání rozvířilo Vardeny jako
splašený včelí roj. Tu holčičku, které se Safira dotkla, oslavují jako budoucí hrdinku. Ona a její ochránkyně dostaly
ubytování v nejlepších pokojích. Každý mluví o vašem 'zázraku'. Všechny lidské matky tě teď zřejmě hodlají vyhledat a
dostat totéž pro svoje děti."
Eragona to vyplašilo a nenápadně se rozhlédl kolem. "Co bychom měli dělat?"
"Kromě toho, že bys své skutky vzal zpět?" zeptal se Orik suše. "Zůstat z dohledu, jak jen to půjde. Nikdo nesmí do
dračí haly, takže tam budete mít nerušený klid."
Eragon se ale ještě nechtěl vrátit na vrchol Tronjheimu. Bylo ještě brzy a on si chtěl se Safirou projít město-horu. Teď,
když byli mimo Království, neměli důvod trávit čas odděleně. Ale chtěl se vyhnout nevítané pozornosti, což bylo se
Safirou po boku nemožné. Safiro, co chceš dělat?
Přiblížila se k němu, až se mu šupinami otřela o paži. Vrátím se do dračí jeskyně. Je tam někdo, s kým se chci sejít.
Můžeš se procházet, jak dlouho budeš chtít.
Dobře, řekl, ale s kým se to chceš setkat? Safira na něj jen mrkla obrovským okem a odpelášila jednou ze čtyř hlavních
tronjheimských chodeb.
Eragon vysvětlil Orikovi, kam odešla, a pak řekl: "Dal bych si snídani. A pak bych rád viděl víc z Tronjheimu; je to tak
úžasné místo. Dnes nechci jít na cvičiště, protože jsem se ještě úplně nezotavil."
Orik přikývl, až se mu plnovous pohupoval na prsou. "V tom případě - nechceš navštívit tronjheimskou knihovnu? Je
dost stará a je v ní mnoho svitků nesmírné hodnoty. Čtení o dějinách Alagaësie, které není pošpiněné rukou
Galbatorixe, by pro tebe mohlo být zajímavé."
S bodnutím u srdce si Eragon vzpomněl, jak ho Brom učil číst. Zajímalo by ho, jestli to ještě umí. Od doby, co naposled
viděl psaná slova, uteklo mnoho času. "Ano, to by šlo."
"Výborně."
Když se najedli, Orik dovedl Eragona četnými chodbami k jejich cíli. Dorazili k vyřezávanému oblouku nad vstupem do
knihovny a Eragon jím uctivě vešel dovnitř.
Místnost mu připomínala les. Řady vznešených sloupů se větvily do výšky k tmavému žebrovému stropu pět pater
nad nimi. Mezi nimi stály zády k sobě knihovny z černého mramoru. Stěny zakrývaly přihrádky se svitky, přerušované
úzkými uličkami, na které se dalo vystoupat po třech točitých schodištích. Podél stěn byly v pravidelných odstupech
umístěné dvojice naproti sobě postavených lavic. Mezi nimi stály malé stolky, jejichž spodní část plynule přecházela v
podlahu.
V knihovně byly uloženy nesčetné knihy a pergameny. "Tohle je opravdové dědictví naší rasy," řekl Orik. "Zde leží
spisy našich největších králů a učenců, od dávnověku až do přítomnosti. Zaznamenané tu jsou také písně a příběhy
složené našimi umělci. Tahle knihovna je možná naším největším bohatstvím. Přesto to není jenom naše práce - jsou tu i
lidské výtvory. Tvoje rasa žije jen krátce, ale literárně je velmi plodná. Od elfů toho máme jen málo nebo skoro nic. Ti si
totiž svá tajemství žárlivě střeží."
"Jak dlouho tu smím zůstat?" zeptal se Eragon a vykročil k regálům.
"Tak dlouho, jak budeš chtít. Pokud budeš mít nějaké dotazy, přijď za mnou."
Eragon s potěšením přejížděl očima svazky a dychtivě hledal ty se zajímavými názvy nebo obaly. Trpaslíci kupodivu
používali ke psaní stejné písmo jako lidé. Byl trochu sklíčený tím, jak těžko se mu po několikaměsíční přestávce čte.
Přebíhal od jedné knihy ke druhé a pomalu se propracovával hloub do rozsáhlé knihovny. Nakonec se zabral do
překladu básní od Dóndara, desátého krále trpaslíků.
Jak přejížděl po úhledných řádcích, uslyšel, jak se zpoza police, před kterou stál, blíží neznámé kroky. Zvuk ho vyplašil,
ale vyhuboval sám sobě, že je tak pošetilý - nemohl přece být v knihovně úplně sám. Ale i tak potichu odložil knihu,
vykradl se pryč a zůstával ve střehu před možným nebezpečím. Už byl tolikrát přepadený, že tyhle pocity nebral na
lehkou váhu. Znovu zaslechl ty kroky, ale tentokrát byly dvoje. Znepokojeně pospíchal sálem a snažil se vzpomenout
si, kde Orik sedí. Opatrně zabočil kolem jednoho regálu a trhnul sebou, když se ocitl tváří v tvář Dvojčatům.
Dvojčata stála vedle sebe tak blízko, až se dotýkala rameny, a v uhlazených tvářích měla prázdný výraz. Zabodávala do
něj svoje černé hadí oči. Ruce, skryté v záhybech nachových šatů, jim lehce cukaly. Obě se uklonila, ale jejich gesto
bylo spíš drzé a posměšné.
"Hledali jsme tě," řekl jeden z nich. Jeho hlas mu nepříjemně připomínal ra'zaky.
Eragon potlačil třes. "Proč?" V duchu se spojil se Safirou. Okamžitě se dotkla jeho mysli.
"Poté, co jsi se setkal s Ažihadem, jsme se chtěli... omluvit za naše jednání." Slova zněla výsměšně, ale ne tak zjevně,
aby je Eragon mohl otevřeně zpochybnit. "Přišli jsme ti vzdát hold." Eragon zlostí zrudl, když se znovu uklonili.
Pozor na ně! varovala ho Safira.
Potlačil narůstající rozčilení. Nemohl si dovolit nechat se tím unést. Něco ho napadlo a s lehkým úsměvem řekl: "Ale
kdeže, to já musím vzdát hold vám dvěma. Bez vašeho souhlasu by mě nikdy nevpustili do Farthen Duru." Na oplátku
se jim také poklonil a udělal to co nejurážlivěji.
Dvojčatům podrážděně zajiskřilo v očích, ale usmála se a řekla: "Jsme poctěni, že někdo tak... důležitý... jako ty má o nás
tak vysoké mínění. Jsme tvými dlužníky za tvá laskavá slova."
Teď byla zas řada na Eragonovi, aby se rozzlobil. "Budu na to pamatovat, až budu v nouzi."
Safira prudce pronikla do jeho myšlenek. Už to přeháníš. Neříkej nic, čeho bys mohl litovat. Budou si pamatovat každé
slovo, které proti tobě budou moci použít.
Už tak je to těžké i bez tvých poznámek! odsekl. S nazlobeným zabručením se utišila.
Dvojčata se přiblížila a obruby jejich šatů tiše zašustily po zemi. Jejich hlasy teď zněly mnohem přívětivěji. "Hledali
jsme tě ještě z jiného důvodu, Jezdče. Těch pár kouzelníků, kteří v Tronjheimu žijí, vytvořilo skupinu. Říkáme si Du
Vrangr Gata, nebo také..."
"Klikatá cesta, já vím," přerušil ho Eragon a vzpomněl si, co mu o tom říkala Angela.
"Tvá znalost starověkého jazyka je působivá," řeklo klidně jedno z Dvojčat. "Jak už jsme řekli, Du Vrangr Gata slyšela o
tvých statečných skutcích a my jsme ti přišli nabídnout členství. Byli bychom poctěni, kdybychom měli v našich
řadách někoho tvého významu. A domnívám se, že my bychom ti také mohli pomoci."
"Jak?"
Tentokrát se ozvalo druhé Dvojče: "My dva jsme v kouzlení nasbírali řadu zkušeností. Mohli bychom tě vést...
prozradit ti zaklínadla, která jsme objevili, a naučit tě mocná slova. Nic by nás nepotěšilo víc, než kdybychom ti mohli
svou troškou pomoci na tvé cestě ke slávě. Na oplátku nežádáme nic, i když pokud bys považoval za vhodné podělit
se o nějaké útržky svých znalostí, byli bychom spokojeni."
Eragonovi ztvrdla tvář, když si uvědomil, oč ho žádají. "Myslíte, že jsem hlupák?" zeptal se hrubě. "Nepůjdu k vám do
učení jen proto, abyste mohli vyzvídat slova, která mě naučil Brom! Muselo vás rozzuřit, když jste je nemohli ukrást z
mojí mysli."
Dvojčata najednou shodila své usměvavé masky. "S námi by sis neměl zahrávat, chlapečku! To my budeme prověřovat
tvé schopnosti v kouzlení. A mohlo by to být nanejvýš nepříjemné. Pamatuj, stačí jediné špatně pochopené zaklínadlo,
abys někoho zabil. Možná jsi Jezdec, ale my dva jsme pořád silnější než ty."
Eragon si zachovával bezvýraznou tvář, dokonce i když se mu bolestivě sevřel žaludek. "Zvážím vaši nabídku, ale
asi..."
"Pak počkáme na tvou odpověď do zítřka. Dobře ji zvaž." Chladně se usmáli a odkráčeli dál do knihovny.
Eragon se zakabonil. Nepřidám se k Du Vrangr Gata, ať dělají cokoli.
Měl by sis promluvit s Angelou, řekla Safira. Už dříve se s Dvojčaty potýkala. Možná by mohla být u toho, až tě budou
testovat. Mohlo by tě to ochránit před jejich ubližováním.
To je dobrý nápad. Eragon se motal mezi regály s knihami, dokud nenašel Orika, jak sedí na lavici a horlivě leští svou
válečnou sekeru. "Rád bych se vrátil do dračí haly."
Trpaslík prostrčil topůrko sekery koženou smyčkou za opasek a doprovodil Eragona k bráně, kde na něj čekala Safira.
Lidé už se kolem ní seskupovali. Eragon si jich nevšímal, vyšplhal se Safiře na hřbet a uletěli vzhůru směrem k dračí
hale.
Tenhle problém se musí rychle vyřešit. Nemůžeš dovolit Dvojčatům, aby tě zastrašovala, řekla Safira, když přistávali na
Isidar Mithrim.
Já vím. Ale doufám, že se vyhneme tomu, abychom je rozzuřili. Mohli by to být nebezpeční nepřátelé. Rychle sesedl s
rukou na Zar'rocu.
To ty také. Chceš je za spojence?
Zavrtěl hlavou. Vůbec ne... Zítra jim řeknu, že se nepřidám k Du Vrangr Gata.
Eragon nechal Safiru v její jeskyni a vyšel z dračí haly. Chtěl navštívit Angelu, ale nepamatoval si, kde přesně je její
úkryt, a Solembum tu nebyl, aby mu ukázal cestu. Bloumal po opuštěných chodbách a doufal, že Angelu potká
náhodou.
Když se unavil nahlížením do prázdných pokojů a nekonečných šedých zdí, začal se vracet k dračí hale. Jak se
přibližoval, uslyšel, že v místnosti někdo mluví. Zastavil se a poslouchal, ale jasný hlas zrovna utichl. Safiro? Kdo je
to?
Žena... Vypadá velmi rázně. Odlákám její pozornost, aby tě neviděla přicházet. Eragon uvolnil Zar'roc z pochvy. Orik
říkal, že do dračí haly nevpustí žádného nezvaného hosta, tak kdo by to mohl být? Zklidnil se a vkročil do haly s rukou
na meči.
Uprostřed místnosti stála mladá žena a zvědavě si prohlížela Safiru, která vystrkovala hlavu z jeskyně. Vypadala tak na
sedmnáct let. Hvězdný safír na ni vrhal růžové světlo, jež zvýrazňovalo její tmavě zabarvenou pleť, podobnou, jako měl
Ažihad. Byla oblečena ve vínově červených, elegantně střižených sametových šatech. U pasu jí v kožené pochvě,
ošoupané od nošení, visela vykládaná dýka.
Eragon zkřížil paže a vyčkával, až si ho žena všimne. Ta dál hleděla na Safiru, pak se uklonila a sladce se zeptala:
"Prosím, mohla bys mi říct, kde je Jezdec Eragon?" Safiře se pobavením zablýsklo v očích.
"Tady jsem," ozval se s mírným úsměvem Eragon.
Žena se k němu prudce otočila a ruka jí hbitě vylétla k dýce. Měla půvabnou tvář s očima jako mandle, širokými rty a
oblými lícními kostmi.
"Jsem Nasuada," řekla a znovu se uklonila.
Eragon sklonil hlavu. "Zřejmě víš, kdo jsem, ale co chceš?"
Nasuada se kouzelně usmála. "Můj otec, Ažihad, mě sem poslal se vzkazem. Přeješ si ho slyšet?"
Vůdce Vardenů nepřipadal Eragonovi jako někdo, kdo tíhne k manželství či otcovství. Zajímalo by ho, kdo je
Nasuadina matka - musela to být neobyčejná žena, když přivábila Ažihadovo oko. "Ano, chci."
Nasuada pohodila hlavou dozadu a začala odříkávat: "Těší ho, že se ti daří dobře, ale varuje tě před činy, jako bylo tvé
včerejší požehnání. Způsobují víc problémů, než kolik jich řeší. Také tě naléhavě prosí, aby ses co nejdřív nechal
přezkoušet - potřebuje vědět, jak jsi zdatný, než se spojí s elfy."
"To jsi vystoupala celou tu cestu nahoru až sem, jen abys mi řekla tohle?" zeptal se Eragon a vzpomněl na délku Vol
Turin.
Nasuada zavrtěla hlavou. "Použila jsem kladkový systém, který slouží k dopravě zboží do vyšších pater. Mohli jsme
poslat zprávu pomocí signálů, ale chtěla jsem se setkat s tebou osobně."
"Neposadíš se?" zeptal se Eragon a pokynul směrem k Safiřině jeskyni.
Nasuada se slabě zasmála. "Ne, čekají mě někde jinde. Také bys měl vědět, že můj otec dal svolení, že můžeš navštívit
Murtagha, pokud chceš." Její dosud uhlazené rysy narušil pochmurný výraz. "Už jsem se s Murtaghem setkala...
Hrozně rád by s tebou mluvil. Vypadal osaměle, měl bys za ním zajít." Pak Eragonovi vysvětlila, jak se dostane do
Murtaghovy cely.
Eragon jí poděkoval za zprávy a pak vyhrkl: "Co Arya? Už je jí lépe? Mohu ji vidět? Orik mi toho moc neřekl."
Uličnicky se usmála. "Arya se rychle uzdravuje, jako všichni elfové. Nikdo k ní nesmí, kromě mého otce, Hrothgara a
léčitelů. Strávili u ní spoustu času a zjišťovali, co se dělo během jejího uvěznění." Přelétla očima po Safiře. "Už musím
jít. Mám něco Ažihadovi vyřídit?"
"Ne, kromě mého přání navštívit Aryu. A že mu děkuji za jeho pohostinnost."
"Osobně mu tvá slova předám. Sbohem, Jezdče Eragone. Doufám, že se zas brzy setkáme." Uklonila se a s hlavou
vysoko zdviženou odkráčela z dračí haly.
Pokud skutečně šla celou tu cestu nahoru Tronjheimem, jen aby se se mnou seznámila - s kladkou nebo bez kladky -,
šlo při tomhle setkání o víc než jen o plané klábosení, poznamenal Eragon.
Jo jo, řekla Safira a stáhla hlavu do jeskyně. Eragon vyšplhal za ní a překvapilo ho, když uviděl Solembuma, stočeného
do klubíčka v prohlubni za jejím krkem. Kočkodlak hluboce předl a ocasem s černou špičkou pohazoval sem a tam. Oba
dva drze pohlédli na Eragona, jako by se chtěli zeptat: "A co?"
Eragon zavrtěl hlavou a bezradně se zasmál. Safiro, je Solembum ten, s kým ses chtěla sejít?
Oba na něj zamrkali a odpověděli: Ano.
Jen se ptám, řekl a tak tak že nevyprskl smíchy. Dávalo to smysl, že se spolu přátelí - měli podobnou povahu a oba byli
kouzelné bytosti. Povzdechl si, a zatímco si odepínal Zar'roc, spadla z něj většina starostí toho dne. Solembume, nevíš,
kde je Angela? Nemohl jsem ji najít a potřebuji její radu.
Solembum si masíroval tlapky o Safiřina šupinatá záda. Je někde v Tronjheimu.
Kdy se vrátí?
Brzy.
Jak brzy? zeptal se netrpělivě. Potřebuji s ní mluvit ještě dnes.
Tak brzy zas ne.
Navzdory neodbytným dotazům mu kočkodlak odmítl říct víc. Eragon to vzdal a uvelebil se vedle Safiry. Nad sebou
slyšel Solembumovo tlumené předení. Zítra musím zajít za Murtaghem, pomyslel si a dotkl se Bromova prstenu.

Eragon- 53.kapitola

4. dubna 2014 v 16:37 | Annie |  Odkaz Dračích jezdců- Eragon
Kořen mandragory a mločí jazyk
Když se Eragon probudil, měl pokrývky shrnuté pod sebou, ale přesto mu bylo teplo. Safira spala na své dece a
pravidelně oddechovala.
Poprvé od té doby, co přišli do Farthen Duru, se Eragon cítil v bezpečí a plný naděje. Byl v teple, najedený a mohl spát,
jak dlouho se mu zachtělo. Jeho vnitřní napětí se uvolnilo - napětí, které se v něm hromadilo od Bromovy smrti a
dokonce už od chvíle, kdy opouštěl údolí Palancar.
Už se nemusím bát. Ale co Murtagh? Bez ohledu na pohostinnost Vardenů se Eragon nemohl s čistým svědomím smířit
s tím, že - ať už záměrně nebo ne - dovedl Murtagha do vězení. Tahle situace se musí nějak vyřešit.
Bloudil pohledem po drsném stropu a přemýšlel o Arye. Vyhuboval sám sobě za svoje denní snění a pak sklonil hlavu,
aby pohlédl ven do dračí haly. Na okraji jeskyně seděla obrovská kočka a olizovala si packu. Podívala se na něj a on
uviděl záblesk šikmých červených očí.
Solembume? zeptal se nevěřícně.
Jsem to já. Kočkodlak zatřásl střapatou hřívou a lenivě zívl, až odkryl dlouhé tesáky. Protáhl se, pak vyskočil z jeskyně
a s mocným zaduněním přistál na Isidar Mithrim dvacet stop pod nimi. Půjdeš?
Eragon pohlédl na Safiru. Teď už byla vzhůru a bez pohnutí ho pozorovala. Jdi. Bude to v pořádku, zamumlala.
Solembum na něj čekal pod obloukem, kudy vedla cesta do zbytku Tronjheimu.
Jakmile Eragon dopadl nohama na Isidar Mithrim, kočkodlak se otočil, švihl tlapami a zmizel skrze oblouk pryč. Eragon
pospíchal za ním a protíral si oči, aby se probral. Vykročil klenutou chodbou a ocitl se na vrcholku Vol Turin,
Nekonečného schodiště. Nebylo kam jinam jít, a tak sestoupal o patro níž.
Stál v otevřeném podloubí, které se mírně zahýbalo doleva a lemovalo kolem dokola hlavní sál Tronjheimu. Mezi
štíhlými sloupy, které podpíraly oblouky, Eragon viděl, jak se nad ním oslnivě třpytí Isidar Mithrim stejně jako vzdálené
základy města-hory. Obvod hlavního sálu se zvětšoval s každým dalším podlažím. Podlahu podloubí protínalo
schodiště ve stejném místě o úroveň níž a svažovalo se desítkami podloubí, dokud nezmizelo v dálce. Skluzavka vedla
podél vnějšího obvodu schodu. Na vrcholku Vol Turin ležela hromádka kožených čtverců, na nichž se klouzalo dolů.
Po Eragonově pravici byla zaprášená chodba, která vedla do pokojů a komnat tohoto poschodí. Solembum tudy uháněl
a mrskal při tom ocasem.
Počkej, řekl Eragon.
Pokusil se Solembuma dostihnout, ale jen tu a tam ho letmo zahlédl v opuštěných chodbách. Když pak Eragon zaběhl
za roh, uviděl, že kočkodlak zastavil u nějakých dveří a zamňoukal. Zdálo se, že se dveře samy od sebe pootevřely,
takže Solembum proklouzl dovnitř a potom se zas zavřely. Eragon se před nimi zmateně zastavil. Zvedl ruku, aby
zaklepal, ale než to stačil udělat, dveře se znovu otevřely a chodbu zalilo hřejivé světlo. Po chvilkovém zaváhání
vstoupil dovnitř.
Ocitl se v dvoupokojovém apartmá, bohatě v zdobeném řezávaným dřevem a popínavými rostlinami. Vzduch byl teplý,
svěží a vlhký. Na stěnách a z nízkého stropu visely zářivé lucerny. V koutech na podlaze se válely hromádky
nezvyklých věcí. V zadním pokoji stála veliká postel s nebesy, ještě víc ověšená rostlinami.
Uprostřed hlavního pokoje seděla na přepychové kožené židli věštkyně a čarodějnice Angela. Zářivě se usmívala.
"Co tady děláte?" vyhrkl Eragon.
Angela složila ruce do klína. "Nuže proč se neposadíš na zem, abych ti to mohla říct? Nabídla bych ti židli, ale na té
jediné, co tu je, sedím já." Eragonovi se hlavou honily otázky, ale poslušně se usadil mezi dvěma lahvemi štiplavých
bublajících zelených lektvarů.
"Takže!" zvolala Angela a naklonila se dopředu. "Ty jsi Jezdec. Myslela jsem si to, ale až do včerejška jsem to nevěděla
určitě. Jsem si jistá, že Solembum to věděl, ale nikdy mi to neřekl. Mělo mi to dojít, když jsi se zmínil o Bromovi. Safira...
to jméno se mi líbí - a hodí se pro draka."
"Brom zemřel," řekl stroze Eragon. "Zabili ho ra'zakové."
Angelu to vyvedlo z míry. Obtáčela si kolem prstu pramen svých hustých kudrlin. "To je mi líto. Skutečně," řekla tiše.
Eragon se hořce usmál. "Ale nepřekvapilo vás to, viďte? Přece jste předpověděla jeho smrt."
"Nevěděla jsem, čí smrt to bude," řekla a zavrtěla hlavou. "Ale ne... nejsem překvapená. Setkala jsem se s Bromem
jednou nebo dvakrát. Nelíbil se mu můj 'pošetilý' názor na kouzlení. Dráždilo ho to."
Eragon se zamračil. "V Teirmu jste se smála jeho osudu a řekla jste, že je legrační. Proč?"
Angelina tvář se na okamžik napjala. "Zpětně viděno to bylo poněkud nepatřičné, ale nevěděla jsem, co se mu přihodí.
Jak to říct...? Brom byl svým způsobem prokletý. Byl to jeho osud, že nesplnil, i když ne vlastní vinou, žádný ze svých
úkolů kromě jednoho jediného. Vybrali ho mezi Jezdce, ale jeho drak byl zabit. Miloval ženu, ale jeho náklonnost ji
zahubila. A vybrali ho, aby tě střežil a cvičil, ale nakonec neuspěl ani v tom. Jediné, v čem uspěl, bylo to, že zabil
Morzana, a nic lepšího nemohl udělat."
"Brom se mi nikdy o žádné ženě nezmiňoval," odsekl Eragon.
Angela lhostejně pokrčila rameny. "Slyšela jsem to od někoho, kdo určitě nelhal. Ale dost už! Život jde dál a my
bychom neměli zatěžovat mrtvé našimi starostmi." Sebrala ze země hromádku rákosu a obratně ho začala splétat
dohromady, čímž očividně uzavřela toto téma.
Eragon zaváhal, ale pak to vzdal. "Dobrá. Takže - proč jste v Tronjheimu místo v Teirmu?"
"Ach, konečně zajímavá otázka," řekla Angela. "Když jsem znovu během tvé návštěvy uslyšela Bromovo jméno,
vycítila jsem, že se do Alagaësie vrací staré časy. Lidé si šeptali, že Království pronásleduje Jezdce. Věděla jsem, že
vejce Vardenů se muselo vylíhnout, a tak jsem zavřela obchod a vyrazila na cestu, abych se dozvěděla víc."
"Vy jste věděla o tom vejci?"
"Samozřejmě že ano. Nejsem žádný hlupák. Jsem tady na světě už mnohem déle, než bys čekal. Děje se toho jen velmi
málo, o čem nevím." Odmlčela se a zaměřila se na své tkaní. "Každopádně jsem věděla, že se musím dostat co
nejrychleji k Vardenům. Teď už jsem tu skoro měsíc, ačkoli mě tohle místo ve skutečnosti nezajímá - na můj vkus je
příliš zatuchlé. A každý ve Farthen Duru je tak vážný a šlechetný. Stejně jsou všichni nejspíš odsouzeni k tragické
smrti." Dlouze si povzdechla s posměšným výrazem ve tváři. "A trpaslíci jsou jen pověrčivá banda pitomců, kteří se
spokojí s tím, že mohou celý život tlouci do skály. Jedinou světlou stránkou tohoto místa jsou všechny ty houby, které
rostou ve Farthen Duru."
"Tak proč tu zůstáváte?" zeptal se Eragon s úsměvem.
"Protože jsem ráda všude, kde se dějí zajímavé věci," řekla Angela a zvedla hlavu. "Krom toho, kdybych zůstala v
Teirmu, Solembum by odešel beze mě a já mám ráda jeho společnost. Ale řekni mi, jaká dobrodružství tě potkala od té
doby, co jsme spolu naposled mluvili?"
Další hodinu Eragon stručně shrnul své zážitky za poslední dva a půl měsíce. Angela potichu naslouchala, ale když
zmínil Murtaghovo jméno, vyprskla: "Murtagh!"
Eragon přikývl. "Řekl mi, kdo je. Ale nech mě všechno vylíčit do konce, než začneš soudit." Pokračoval ve vyprávění.
Když skončil, Angela se zamyšleně opřela v křesle a úplně zapomněla na svůj rákos. Solembum bez varování vyskočil z
úkrytu a přistál jí na klíně. Stočil se do klubíčka a povýšeně sledoval Eragona.
Angela se mazlila s kočkodlakem. "Vzrušující. Galbatorix se spojil s urgaly a Murtagh se nakonec prozradil... Varovala
bych tě, abys byl před Murtaghem opatrný, ale očividně si jsi vědom nebezpečí."
"Murtagh mi byl vytrvalým přítelem a neochvějným spojencem," řekl pevně Eragon.
"Tak jako tak, dávej si pozor." Angela se odmlčela a pak znechuceně řekla: "A pak je tu ta věc se Stínem, Durzou.
Myslím, že on teď znamená pro Vardeny největší hrozbu, kromě Galbatorixe. Nenávidím Stíny - provozují skoro tak
odporná kouzla, jako je nekromancie. Nejraději bych mu vyřízla srdce tupou vlásenkou a hodila ho prasatům!"
Eragona vyděsila její náhlá prudkost. "Nerozumím. Brom mi řekl, že Stínové jsou černokněžníci, kteří používají duchy,
aby uskutečňovali jejich vůli, ale proč jsou kvůli tomu tak zlí?"
Angela zavrtěla hlavou. "To ne kvůli těm duchům. Obyčejní černokněžníci jsou obyčejní, nic víc - ani lepší, ani horší
než my ostatní. Užívají své kouzelné síly, aby ovládali duchy a jejich síly. Jenže Stínové se této vlády vzdávají ve snaze
získat větší moc a dovolují, aby jejich tělo ovládali duchové. Naneštěstí jen ti nejhorší duchové ovládají lidi, a jakmile
se jednou usadí v těle, nikdy neodejdou. To se může přihodit náhodou, pokud černokněžník přivolá ducha silnějšího,
než je sám. Problém je, že jakmile jednou Stín vznikne, je hrozně obtížné ho zabít. Jak určitě víš, pouze dva hrdinové, elf
Laetri a Jezdec Irnstad, jej dokázali zabít."
"Slyšel jsem ty příběhy." Eragon ukázal kolem sebe. "Proč žiješ tak vysoko v Tronjheimu? Není to nepohodlné být
takhle odříznutá? A jak jsi sem nahoru dostala všechny ty věci?"
Angela pohodila hlavou dozadu a jízlivě se zasmála. "Chceš znát pravdu? Skrývám se tu. Když jsem přijela do
Tronjheimu, měla jsem několik dní klid - dokud jeden ze strážných, který mě pustil do Farthen Duru, nevyžvanil, kdo
jsem. Pak všichni zdejší kouzelníci, ačkoli si stěží zaslouží tenhle výraz, dotírali, abych se přidala k jejich tajné skupině.
Zvláště ta drajl Dvojčata, která tomu velí. Nakonec jsem jim pohrozila, že je všechny proměním v ropuchy, promiň -
žáby, ale když je neodstrašilo ani to, tajně jsem se uprostřed noci vyplížila sem nahoru. Nebylo to tak těžké, jak by sis
představoval, zvláště pro někoho s mými schopnostmi."
"Musela jsi dovolit Dvojčatům, aby zkoumala tvou mysl, než tě pustili do Farthen Duru?" zeptal se Eragon. "Mě
přinutili, abych je nechal prozkoumat své vzpomínky."
V oku jí přeskočila chladná jiskra. "Dvojčata by se neopovážila mě prošetřovat ze strachu, co bych jim mohla udělat.
Tedy, oni by velmi rádi, ale vědí, že by se z nich staly blekotající trosky. Přišla jsem sem dávno předtím, než Vardenové
začali zkoumat mysl lidí... a teď s tím u mě nebudou začínat."
Nakoukla do druhého pokoje a řekla: "Nuže! Tohle bylo poučné povídání, ale obávám se, že teď už musíš jít. Můj nápoj
z kořene mandragory a mločího jazyka se bude co nevidět vařit a potřebuji na něj dohlédnout. Přijď zase, až budeš mít
čas. A prosím, neříkej nikomu, že jsem tady. Hrozně nerada bych se zase stěhovala. To by mě velmi... podráždilo. A ty
mě nechceš vidět podrážděnou, že?!"
"Nevyzradím tvé tajemství," ujistil ji Eragon, když vstával.
Solembum seskočil Angele z klína, když se postavila. "Dobrá!" zvolala.
Eragon se s ní rozloučil a vyšel z pokoje. Solembum ho dovedl zpět do dračí haly, pak ho propustil jediným trhnutím
ocasu a líně odkráčel.